Když jsem se na facebooku před pár dny díky řediteli Radia Proglas P. Martinovi Holíkovi dozvěděla, že zemřel P. František Fráňa zvaný Tišek, přiznám se, že jsem do té doby tohoto kněze vůbec neznala a nezaregistrovala nic z jeho bohatých aktivit v minulosti. Když jsem ale četla, co o něm na své zdi napsal P. Holík, tak jsem těžce litovala, že jsem tohoto muže nikdy nepoznala a osobně se s ním nesetkala.
Mimo jiné o něm P. Holík zveřejnil pár jeho hlášek, kterými byl mezi svými přáteli, známými a blízkými především z tábora Radost proslulý. Něco si zde dovoluji ze statusu P. Holíka zkopírovat:
„Ještě na flétnu dobře neumíš? Nevadí, zahrej, co umíš! Kytary k táborovému ohni? Čtyři? Je-li osm, ať hrají všechny!“ V úzké chodbě nápis typicky Tiškovský: Nemáš-li co dělat, nedělej to tady! „Ach, Tišku, bolí mě noha!“ Ráno měl dotyčný před stanem dřevěnou nohu od zrušeného klavírního křídla. * Heslo dne: „Neumíš, pomůžeme Ti! “ Stupně soužití: „Jeden proti druhému ne! Jeden vedle druhého? Jeden s druhým? Kdepak, čtvrtý stupeň: Jeden pro druhého. “ Otec Tišek, hudební začátečník si vždy přál, až bude v nebi, zahrát si čtyřručně na varhany s Johannem Sebastianem Bachem jeho toccatu a fugu. Dále se mu jednou zdálo, jak jezdí po nebeských ulicích na zádi kuka vozu s otcem Tečkou a vyváží nebesky snadno nebeské odpadky, jež voní, a zpívají si u toho Buď Bohu chvála, dík a čest. Už čtyřicet let říkáme písni K906 Popelářská. *
A na pohřeb tohoto muže jsem dnes jela, protože o tom mám napsat něco do Katolického týdeníku. Jak už u mne bývá zvykem, byla jsem tam se značným předstihem, a tak jsem si sedla v kostele, kde se ještě všechno připravovalo na poslední rozloučení. Ty přípravy ale vůbec nebyly jak na poslední rozloučení. Všichni tam kmitali a pobíhali a já měla dojem, že spíše připravují slavnost. Schola ještě cvičila, mladí nádherně hráli a zpívali a já v tom kostele prožívala něco skutečně posvátného. A když potom dovezli rakev se zemřelým a já viděla, že mu jeho blízcí udělali, nebo nechali udělat, nádherný věnec z lučních květin, tak jsem si říkala, že to se jim povedlo, protože asi právě tyto květiny vyjadřovaly i kus osobnosti zemřelého.
Hlavním celebrantem byl biskup Pavel Konzbul a po mši měla spousta lidí potřebu zemřelému poděkovat. Většina řečníků vzpomněla nějakou jeho hlášku, povahový rys a lidé se mezi utřením slzy z oka museli při vzpomínce na něj nahlas smát. Ne… Nikdo ho neglorifikoval. Několik lidí řeklo, že měl i své mouchy, ale kdo z nás je nemá, že? Krásné bylo, že mu někteří od mikrofonu nejen děkovali, ale řekli, že mu vše odpouští a těší se až se s ním jednou sejdou v nebi. A já právě, i když jsem tohoto muže osobně neznala, měla dojem, že se v kostele sv. Augustina v Brně, kde mimochodem P. Tišek už ve svém dětství ministroval a poté zde v pohnutých padesátých letech mladší ministranty také vedl, v dnešním odpoledni dotýkalo nebe země.
Na P. Fráňu zavzpomínal i bývalý hejtman Jihomoravského kraje a současný poslanec Stanislav Juránek, který s manželkou táborem Radost také prošli.
Tož tak… Můžete mrknout na fotky z pohřbu a krátká videa, abyste trošku zažili atmosféru a hlavně si přečtěte, co o svém dlouholetém kamarádovi napsal P. Martin Holík, protože ten ho znal moc dobře. Když jsem si četla jeho slova a dnes slyšela vzpomínky ostatních lidí, kteří mu byli blízko, tak jsem si říkala, že by o tomto muži měl někdo napsat knihu… On totiž ten svůj život doopravdy prožil a pozitivně ovlivnil tisíce mladých lidí… Kéž by se alespoň zrnko z toho podařilo i nám všem..
Mimo jiné zazněla také píseň Přátelé Zeleného údolí.
Mně se moc líbila vzpomínka jednoho pamětníka, kteří vzpomněl tuto Tiškovu hlášku: „Dělej to, co nikdo nedělá, protože když už něco dělá více lidí, tak tě tam není zapotřebí…“ To se mně zdá úplně geniální…
Tak všem přeji krásné léto, a aby mezi námi žilo více takových Tišků…
Dnes (11. července 2021) je tomu přesně padesát let, co byla slavena první mše svatá v kostele sv. Josefa v Senetářově na Blanensku. A byla to sláva převeliká, i když tehdejší brněnský biskup Karel Skoupý kostel vysvětit nepřijel. Kronikář obce zaznamenal, že z biskupovy účasti z neznámých důvodů sešlo. Oficiálně bylo odloženo svěcení pravděpodobně zdůvodněno náhlým onemocněním biskupa, který v roce 1971 oslavil 85. narozeniny.
Podle P. Václava Trmače dostal tehdejší správce jedovnické farnosti P. Vavříček, pod níž spadá i Senetářov, na výběr. Buď bude kostel slavnostně vysvěcen, ale bude zakázáno jeho užívání, nebo se začne bez svěcení v tichosti užívat. Okresní přestavitelé komunistické strany tehdy oslovili ostatní kněze v okrese Blansko, aby ten den sloužili mše svaté podle běžného zvyku a nepořádali zájezdy do Senetářova.
Den před otevřením kostela začaly v okolí obce probíhat doslova manévry. V okolních lesích zaujala pozice armáda s vodními děly, kdyby se náhodou slavnost změnila v protistátní akci. Silnice do obce byly ze všech směrů obsazeny Veřejnou bezpečností a do vesnice nesměla vjet žádná auta. Kdo ale chtěl, zaparkoval v sousedních obcích. Pamětníci a dobové zdroje uvádí, že se do Senetářova na slavení první mše svaté 11. července 1971 sjelo deset až patnáct tisíc lidí z celého bývalého Československa. Některé zdroje uváděly, že v okolí parkovalo čtyři až šest tisíc automobilů a jiné až 1 500 automobilů. Dále přijelo jedenáct autobusových zájezdů. V davu ale lidé rozpoznali i agenty státní bezpečnosti.
V Senetářově byly ve slavný den slaveny hned čtyři mše svaté. První brzy ráno sloužil místní kněz P. Vavříček. Dopoledne následovala mše sv. boskovického kaplana, novokněze P. Vaigla a mše sv. P. Josefa Mixy, který působil jako sekretář biskupa Tomáška a měl k Jedovnicím blízký vztah. Vyvrcholením slavného dne byla mše sv. domácího faráře P. Vavříčka a deseti kněží – rodáků. Z brněnského biskupství se nezúčastnil nikdo. Přijel ale papežský sekretář Mons. Pasquale Macchi, který přivezl od papeže Pavla VI. jako dar mešní kalich za toto velké dílo.
A právě tento kalich byl na oltáři i po padesáti letech, kdy v sobotu 10. července 2021 sloužil mši sv. brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Slavnosti se po půl století zúčastnilo okolo tří stovek věřících. Byli mezi nimi i přespolní pamětníci, kteří na místě nechyběli ani před padesáti lety. Přijeli z Adamova a Újezdu u Brna. Právě z Újezdu totiž pocházel výtvarník Ludvík Kolek, který udělal na vyzvání jedovnického faráře P. Vavříčka návrh stavby. Nejdříve se ale zdráhal, protože se tehdy spíše zaměřoval na vybavení interiérů kostelů a nástěnné malby. Doslova měl P. Vavříčkovi říct, že do té doby nepostavil ani kozí chlívek. Nakonec ale souhlasil a do čtrnácti dnů!!!!!! udělal návrh kostela. Na návrhu spolupracoval s Ing. Otakarem Vrabcem, který měl na starosti technické záležitosti. Pro dnešní dobu prostě něco neuvěřitelného a nepředstavitelného.
Ne náhodou brněnský biskup v den padesátého výročí upozornil, že všichni stojí na místě zázraku. Ten se v Senetářově skutečně stal, protože tamní kostel sv. Josefa byl jediným, který byl v naší zemi postavený za vlády komunistů. Zpravodajství bude zveřejněné ve 29. čísle Katolického týdeníku, který vyjde ve středu 14. 7. 2021.
Veškeré historické údaje, které jsou uvedeně výše, jsem se dozvěděla z brožurky s názvem: Kostel sv. Josefa v Senetářově 1971 – 2018, kterou vydala Římskokatolická farnost Jedovnice při příležitosti 40. výročí kostela a já jsem si ji v kostelíku včera koupila. Až do včerejšího dne jsem také nikdy v Senetářově nebyla a vůbec o tamním kostele nic nevěděla. A víte, proč chtěli nový kostelík tamní věřící lidé postavit? Protože za druhé světové války chtěli Němci obec srovnat se zemí a vybudovat na jejím místě střelnici. Některé rodiny už byly dokonce vystěhovány. Občané tehdy udělali v roce 1942 přímo v kostele slib, že jestli se jim podaří zachránit a vrátit do obce zpět, opraví tehdejší kapličku, která ale už kapacitně nevyhovovala, nebo postaví nový kostelík. Svůj slib nestvrdili podpisem, ale tím, že většina účastníků v kostele přistoupila ke sv. přijímání. Tento slib poté zopakovali o svátku sv. Josefa v roce 1943 a 1944. Jedovnický duchovní správce do farní kroniky zapsal, že k sv. přijímání přistoupilo poprvé 320 věřících a následující roky 350 a 450 lidí z celkového počtu 640 obyvatel Senetářova. Po nacistech ale nastoupil rudý teror a svůj slib mohli naplnit až v letech 1969 – 1971 před začátkem tvrdé normalizace po roku 1968.
Co říct na závěr? Stála jsem včera na místě zázraku a jsem za to vděčná – i za to, že se díky novinařině stále učím něco nového a poznávám zajímavá místa hlavně lidi, kteří s pomocí Boží dovedou neuvěřitelné věci… A ještě perlička na závěr. Ludvík Kolek se po revoluci v roce 1989 stal autorem architektonických návrhů kostela sv. Václava a Anežky České v Hustopečích (1991-1997), kostela sv. Václava v Břeclavi (1992-1995), kaple sv. Ludmily v Horní Libochové (1993 -1994), kaple Nanebevzetí P. Marie ve Služovicích (1996-1997) a kostela Božího milosrdenství a sv. Faustyny ve Slavkovicích na Žďársku (2005-2008). Možná, kdyby Ludvík Kolek v roce 1969 trval na tom, že nic navrhovat nebude, protože do té doby nenavrhl ani kozí chlívek, kdyby nerozpoznal, že je to Boží vůle, tak by poté už nikdy nebyl osloven, aby udělal další architektonické návrhy kostelů a kaplí, které se poté postavily… Ano, chce to poslouchat Boží hlas a mít odvahu jít tam, kam nás Bůh posílá…
První úterý v červenci se na Svatém Antonínku při Kněžské kruciátě sešli za oltářem P. Miroslav Hřib a P. Josef Červenka. Před mší sv. P. Červenka prozradil, že oba přijali kněžské svěcení před pětadvaceti lety a právě v úterý 6. 7. tomu bylo přesně pětadvacet let. co P. Červenka slavil ve svém rodném Újezdci u Uherského Brodu primiční mši svatou.
P. Josef Červenka je v současné době farářem ve farnosti Soběchleby u Hranic na Moravě. P. Červenka je velký zpěvák Promluvu měl P. Miroslav Hřib.
Letos v květnu to byly už tři roky, co jsem nebyla nikde v zahraničí. Vloni v říjnu jsem měla letět fotit podzim v New Yorku, ale covid mně to zatrhnul. Nebylo proto divu, když jsem se před třemi týdny při brouzdání po internetu a virtuálním cestování naprosto spontánně rozhodla si objednat výlet do Švýcarska s cestou tzv. alpským vlakem na trase Tirano – St. Moritz.
Udělat objednávku přes Slevomat bylo spíše dílem okamžiku než nějakého reálného uvažování. V nabízeném termínu jsem měla dovolenou, tak jsem si říkala: „Co jako? To je znamení, že mám volno a můžu se vydat na cestu za necelé dva litry do Švýcarska a něco tam nafotit!“
Nějak jsem přehlédla, že se ještě musí doplatit jízda oním panoramatickým vláčkem, v jehož pohodlí si je možné na plné pecky vychutnat nádheru švýcarských hor, jezer, která mají každé jinou barvu od temně šedé přes světle modrou až pod nádherně tyrkysovou. Už jsem viděla, jak všechno fotím a mám skvělé úlovky do archivu. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že v Alpách pořád není azurové nebe se zářícím slunkem. A to jsem přitom moc dobře věděla, že z těchto nádherných velehor člověk může vidět při troše smůly také jen mraky, které se budou válet těsně nad hladinou oněch krásných jezer, a že mlha bílá a stejně neprodyšná jako mléko, může udělat viditelnost a světelné podmínky pro fotografa na nule…
Na to nic jsem nemyslela, když jsem onu objednávku odklikávala. Jako bych v tom okamžiku měla zatmění mozku a temně bílá mlha zalila i mé jinak velmi praktické uvažování. A že bych myslela na to, že nejsem očkovaná proti covid, tak to už vůbec ne! Však se všechno cestování uvolňuje, že? A do Chorvatska se v tom okamžiku už nemuselo jet s vůbec žádným testem ani jakýmkoliv potvrzením o očkování či prodělané chorobě!
Stalo se. Já, jinak naprosto opatrný a reálně uvažující člověk, jsem udělala objednávku a ihned ji zaplatila. Po týdnu mne cestovní kancelář upozornila, že ještě nemám zaplacený onen bezva výlet vláčkem! No moje nervy! Na tento lístek jsem zapomněla jako na vlastní smrt! Tak honem doplatit!
Jak se krátily dny odjezdu, tak jsem si uvědomila, že jen tak bez ničeho, jak tomu bylo ve směru na Chorvatsko, to do Švýcarska nepůjde. S dotazem jsem se tedy obrátila na cestovní kancelář, kde jsem se dozvěděla, že musím mít PCR test, který bude potom platit dalších 72 hodin.
Začala jsem zuřivě googlit, kde si test nechat udělat. Zaregistrovala jsem se v Nemocnici Uherské Hradiště. Ještě jsem tam zavolala a ujišťovala se, kdy mám dojít, aby test splňoval požadované hodiny. Paní na telefonu mně řekla, že někdy je test hotový do 24 hodin, což ale nemohou zaručit, že bude, že klidně může být až za 48 hodin. Ale to už by bylo pozdě, protože v cestovce mně řekli, že už měli klienta – klientku, který – á odjela bez výsledku testu a v zahraničí jí – jemu došla zpráva, že je pozitivní a to je potom všechno špatně… Byla jsem tedy objednaná na PCR test o den dříve, co kdyby s tím, že nebudu splňovat požadované hodiny a nakonec se ještě pro sichr objednala i o den později, kdyby to třeba vyšlo – to už jako samoplátce. Říkám Vám, že jsem jinak velmi opatrný člověk.
Pár dnů před testováním mně ale volala paní z cestovky, že stačí antigenní test, ale musím si ho nechat udělat až v den odjezdu! No moje nervy! V den odjezdu jsem se totiž musela ještě přesouvat vlakem ze Slovácka do Prahy, odkud byl odjezd.
Tak jsem honem zavolala do nemocnice, že ty dva testy ruším. Moje „honem“ volání trvalo jedno celé dopoledne mé vydřené dovolené, protože to tam nikdo na odběrovém místě nebral. Mohlo to být z mé strany dobrých třicet volání. Nakonec se mně ale podařilo dovolat a PCR testy zrušit a objednat se na antigenní test. Zároveň jsem se ochotné paní zeptala, jestli mně vytisknou i certifikát v angličtině, že nejsem pozitivní. A ona, že ano, ale budu si muset připlatit za vytisknutí jedné A4 stovku. No dala bych i víc!
Potom jsem si objednala zpáteční jízdenku Staré Město – Praha. Na internetu jsem zjistila, že jeden lístek do Prahy lze koupit od 369 až za 900 Kč! Poté, co jezdím posledních asi deset let jen autem, jsem se vůbec nestačila divit!!! Za ten nejlevnější zpáteční lístek na vlak jsem dala 738 Kč a za cestu do ST. Moritz ve Švýcarsku 1 990 Kč. Nějak mně to trochu rozum nebere. Je fakt, že do Švajcu jsme jeli busem a já tady řeším cestu vlakem.
Potom jsem se musela ještě přes speciální formulář nahlásit Švýcarsku, kdy a jak k nim míním zavítat. Dále jsem musela našemu státu oznámit, že jsem tam byla, a kdy se vracím. Poté nastoupit do pětidenní karantény, na jejímž konci si nechám udělat další test. No anabáze, jak sviňa! Když jsem odjížděla jedním ranním vlakem, který jsem stihla, směr Praha, tak jsem měla v tašce u foťáku QR kódy antigenního testu na covid, další dva na jízdenky na vlak, jeden na pojištění, vstupu do Švýcarska a návratu domů. Mozek mně to vůbec nebral, když jsem si takto na vlastní kůži uvědomila, cože se to vlastně děje…
Na antigenní test v uherskohradišťské nemocnici jsem byla objednaná na 7.15 hod. Byla jsem tam více než s půlhodinovým předstihem, protože jsem měla hrůzu, že nebudu mít kde zaparkovat, a abych stihla odjet do Prahy plánovaným vlakem. Parkování se podařilo a já vyrazila na odběrové místo. Před sedmou před oním barákem na kraji areálu nemocnice směrem do města nás stepovalo asi třicet. Venku byly tři lavičky s nápisem, že máme udržovat dvoumetrové odstupy. Asi dvě minuty po sedmé vyšla zakuklená sestřička, aby jí dali kartičky ti, kdo jsou objednaní na sedm. Podala jsem hrdě i tu svoji na 7.15, když jsem tam byla dříve než většina těch na sedm, tak co jako, že? Jsem si říkala v duchu.
Seděla jsem pod otevřeným oknem, takže jsem mohla ale slyšet komentáře o tom, jak jsou tam mezi kartičkami na sedm i nějaké na později a sestřička se nestačila divit. Byla ale hodná a nenadávala! Jen se nahlas divila. Na řadu jsem se mezi těmi na sedm dostala poslední. Před tím jsem měla čas na přemýšlení. Vrátila jsem se o více než čtyřicet let zpátky, kdy jsem v Brně chodila na policajty na tehdejší Leninově (dnes už opět Kounicově) ulici vyřizovat výjezdní doložku za mou sestrou, která žila legálně v Rakousku díky tomu, že se tam vdala. Dlouhatánskou řadu s ještě větším čekáním jsem si tam ale musela jednou ročně pravidelně vystát a nikdy nebylo jisté, jestli soudruzi dají souhlas. Souhlas dali vždy, ale byl to prostě vopruz. A stejnej vopruz bylo i toto moje páteční testování s davem, který čekal venku před barákem. Jsem si říkala, že Bohu díky za to, že neprší nebo není zima, protože jinak bychom mokli a klepali kosu venku.
Bylo zajímavé sledovat, kdo na odběry přicházel. Všichni to byli samozřejmě lidé toužící vyjet za hranice naší krásné země. Rodiče s nakakanými dětmi, puberťáky, ale vedle nich i velmi movité, dříve narozené, manželské páry. Zažila jsem tam scénu, kdy měl jeden chlapeček propadlou kartičku zdravotní pojišťovny a mamince bylo před chlapcem řečeno, že ho kvůli tomu neotestují. Kluk už měl dost rozumu na to, aby si uvědomil: Nebude test, nebude plavání v moři a prázdniny s rodiči. Upřímně se rozplakal a já si v přímém přenosu uvědomila, jak je tato generace už druhým rokem šíleně stresovaná. Ta děcka nemají klid ani o prázdninách! Pořád nějaký stres kvůli debilnímu covidu… Nakonec se vše vyřešilo tak, že mu testy udělali, ale rodiče je museli zaplatit. Ach jo! Nemohli to tak říct rovnou a děcko i rodiče by byli bez zbytečného stresu?
Když jsem vcházela do odběrové místnosti, bylo už před barákem okolo padesáti lidí. Já mám takovou úchylku, když je čas, počítat, kolik je kde lidí. Občas, když sedím někdy vzadu i v kostele, tak také počítám, kolik je tam lidí. Tam hlavně ve všední dny zase počty brutálně klesají… To jsem ale odbočila.
Po telefonu jsem dva dny předem dostala upozornění, že musím před odběrem připomenout, že chci vytisknout certifikát v angličtině a s tím bezva QR kódem, že jsem negativní. Když jsem to sestře připomněla, tak ona, že to tedy ne, protože mají kolegyně moc práce, a že si to mám vyhledat a z webu vytisknout sama. Trvala jsem na tom, že mně to za poplatek slíbili, a jak bych to asi tak tiskla, když jsem z odběrovky jela přímo na vlakové nádraží a potom směr Praha, že? Tiskárnu a počítač jsem v autě fakt neměla, abych to provedla. S vytisknutým certifikátem jsem z nemocnice odcházela zhruba čtvrt hodiny před osmou. Ti, co byli objednaní stejně jako já na 7.15 právě odevzdávali kartičky…
No a perlička na závěr této anabáze. QR kódy po mně chtěl jen průvodčí ve vlaku. Jinak nás nikde – nikdo na žádných hranicích ani přímo ve Švýcarsku nekontroloval. Je ale fakt, že mohl by a náhoda je sviňa.
Dva dny před odjezdem jsem začala sledovat vývoj počasí, jestli z tohoto výletu budou fotky nebo bude pršet a tím bude vše v pr… Můj syn Filip, který je také fotograf, mně na to lakonicky řekl, že i déšť jde dobře fotit. Na to jsem mu odsekla, že to má sice pravdu, ale představa mlhy a mraků válejících se těsně nad oněmi krásnými jezery, není zrovna bezva světlo na focení.
Nakonec jsem ale měla štěstí. Počasí vyšlo, a tak jsem udělala pár fotek nádherné krajiny, nasála alpského vzduchu, ochutnala slané švýcarské dobroty Käsewäche a sladkou specialitu Bünder nusstorte i jejich proslulé sušené maso. Na vše nás upozornil skvělý průvodce cestovní kanceláře pan Lukáš. Až jsem toto vše absolvovala a měla i tašku dárků pro rodinu, začalo pršet. A tak byl čas zajít do otevřeného kostela, kde jsem pobyla asi hodinku a vydala se na parkoviště k autobusu. Při návratu jsme se ještě zastavili v městě Chur, kde jsem si na závěr dne stihla dát na jedné zahrádce výbornou jahodovou bowli.
Bernina Express se zastávkou na focení 🙂
A co se mne ve Švýcarsku dotklo? No samozřejmě nádherná příroda! A také lidé, kteří jí putovali hodně na kolách i po svých. Byly to všechny věkové generace. A jaký byl rozdíl mezi našimi cyklisty? Na rozdíl od těch našich, kteří se většinou valí v davech po cyklostezkách v okolí velkých měst, ale i mezi těmi menšími, ti ve Švýcarsku uhánějí vskutku nádhernou přírodou a nejsou jich tam na jednom místě takové davy, jak je možné vidět u nás. Dále mne zaujalo, jak se ve Švýcarsku buduje. Nebylo snad místa, kudy jsme projížděli, abych tam nezahlédla jeřáb a čilý stavební ruch. Švýcaři pilně opravují již postavené, ale také budují nové. To mne doopravdy hodně zaujalo. Prostě se tam všude maká…
Pěkný to byl zájezd! Všechno nakonec klaplo, i když jsem zpočátku nedomýšlela, co se může stát. Užívejte si léto a mějte odvahu jít i do projektů, které nemusí klapnout. Ono to chce někdy i trošku odvahy, aby člověk zažil něco krásného. Mně se to při tomto výletu do Švýcarska podařilo, tak to přeji i Vám!
Krásné léto všem návštěvníkům těchto stránek přeje Lenka!
Milan Werl vypadá jako maximálně pětadvacetiletý student. Nedávno ale oslavil už sedmatřicáté narozeniny, má doktorát z matematiky a je magistrem teologie. V sobotu přijal z rukou brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho kněžské svěcení. Spolu s ním přijal jáhenské svěcení Josef Janoušek. Velkou reportáž ze slavnostních okamžiků obou mladých mužů naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku – www.katyd.cz. Do novin se zdaleka nevešly všechny fotky, které budou možná někoho zajímat, proto je zveřejňuji zde.
Díky pracovním povinnostem jsem nedávno zavítala do Jaroměřic nad Rokytnou, abych zde udělala reportáž s tamním farářem Tomášem Holcnerem. Do jeho správy totiž spadá oprava farního chrámu sv. Markéty, což je v současné době finančně nejnáročnější rekonstrukce v brněnské diecézi.
Když mně vyprávěl o tom, jak ve svém předchozím působišti v Křižanově byl u vybudování památníku sv. Zdislavy, tak jsem ani ve snu netušila, že tam brzy pojedu. A stalo se tak, protože tam dnes zamířili pracovníci Diecézní charity Brno na svou pouť. Sloužil ji jejich prezident, jinak hodonínský děkan, Mons. Josef Zouhar. Po mši svaté předal pomyslný štafetový kolík svému nástupci brněnskému děkanovi Mons. Václavu Sloukovi.
Na obou místech jsem udělala sadu fotografií, které do novin nepůjdou. Zvěřejňuji je tedy alespoň zde, abychom si připomněli, kolik krásných míst je k vidění v naší malé zemi. Když jsem procházela parkem v Jaroměřicích, tak jsem fakt děkovala Bohu, že jsem tam „musela“ jet, protože je to tam nádherné. Ne náhodou se toto místo nazývá Perlou Vysočiny a park je přirovnáván k Versai ve Franicii. Při mé návštěvě tam nebylo ani živáčka. Miluju krásná místa bez davů turistů. Fotky zveřejňuji coby inspiraci nejen k letním výletům. Úživejte si krásy naší země!
V dnešním ránu jsem si prošla park u zámku v Křižanově. Ten by chtěl tedy, aby na jeho údržbě zabrali zahradníci, ale přesto se mně tam podařilo zachytit krásně kvetoucí stromy.
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, abyste si užívali nádherných dnů bez roušek a světem dokázali chodit s otevřenýma očima i srdcem, abyste byli schopni vnímat všechnu nádheru a krásu kolem sebe, a že jí je „kotel“! 🙂 Ze srdce Lenka
Dnes mně přišla zpráva s prosbou o další šíření. Architekt Ivo Ondračka, který stál v devadesátých letech u myšlenky využití unikátní vodní cesty Baťova kanálu k turistice v ní píše:
Na konferenci Voda a městská zástavba ve Veselí nad Moravou dne 28.5.2021 se ing. arch. Ivo Ondračka omluvil a vrátil zástupcům města Cenu města Veselí nad Moravou. Cena mu byla udělena v r. 2001 za přínos na realizaci nového využití Baťova kanálu pro turistiku v rámci mezinárodních projektů. Přínos architekta spočíval v návrhu a managementu Projektu obnovy Baťova kanálu pro cestovní ruch – jako přírodní a technické památky v období 1993-2007. Architekt 90-tých letech záměr předložil i zástupcům ekologických organizací a prezentoval jej jako koncept rozptýlené turistiky minimálně zatěžující životní prostředí. Potřebné investiční stavby (např. výstavba přístavů a úpravy břehů) měly být doprovázeny kompenzačními opatřeními tak, aby rozvojem turistické plavby kanál neztratil své přírodní hodnoty. Technické části stavby, které nebránily plavbě měly být zachovány, pokud možno ve formě technické památky. Podle těchto principů obnova probíhala zhruba do roku 2007. Architekt v roce 2012 neúspěšně podal podnět na ochranu především typických Baťových plavebních domků a vyhlášení ochranného pásma památky na kanálových úsecích. V posledních 15 letech obnova Baťova kanálu probíhá v duchu návratu do doby jeho vzniku – výstavby zmenšeniny Dunajsko-oderského kanálu. Například při rekonstrukci kanálového úseku Veselí nad Moravou Vnorovy byl kanál prostě jen rozšířen o cca 2-4 metry, bez vytvoření mělčinových zón, náhradních biotopů nebo jiných kompenzačních opatření. Pro údajnou neopravitelnost byly z veřejných prostředků zbourány dva historické domky obsluhy. Oba byly zachované téměř v původní podobě a ve vlastnictví státu nebo jím řízených subjektů. Architekt se na konferenci omluvil za to, že vytvořil naivní a falešnou vizi spolupráce mezi obcemi, státem a ekologickými organizacemi při obnově této vodní cesty. Cílem byl rozvoj nejen plavby a podnikání ale i zvýšení diverzity přírodního prostředí nebo alespoň zabránění jeho degradace. Zvýšená tolerance ekologických subjektů se pak projevila při bezproblémové obnově plavby po 50 letech a rychlé rekonstrukci většiny plavebních komor v období 1997-2007. Ivo Ondračka říká – „nejsem staromilec a podporuji technickou rekonstrukci Baťova kanálu ale obnova bez ekologických opatření, bez vytvoření náhradních biotopů a při likvidaci budov a technologie technické památky zcela odporuje původní myšlence. Tady jde o dodržení principů ochrany přírodního prostředí a kulturních hodnot. Bez těchto principů není turistické využití s ohledem na vysoké provozní náklady trvale udržitelné. To není jen moje zkušenost, to je zkušenost z evropských historických vodních cest. Zpětně vidím, že byl omyl tento projekt vůbec zahajovat bez zajištění řádné ochrany přírody a technické památky. Měli jsme o kanálu jen vydat knihy a propagovat jeho hodnoty. Projekt technické a přírodní památky byl v podstatě zneužit pro naši „vlastní českou cestu“ – obnovu zmenšeniny Dunajsko-oderského kanálu s cílem jeho posazení a demolice všeho co je mu cestě. Připravované zbourání údajně nerekonstruovatelné přístavní budovy ve Veselí nad Moravou a náhrada nový objekt s tím nemá souvislost. Velmi se omlouvám ekologickým organizacím a těm, kdo mají vztah k technickým památkám v našem regionu, stydím se za vykonanou práci a vracím Cenu města kterou jsem za ni obdržel.“ Ve Veselí nad Moravou 29.05.2021 ing. arch. Ondračka Ivo
Kvůli stále trvajícím omezením z důvodu koronavirové pandemie, nabízí misionář Václav Čáp pro zájemce kontemplativní seminář o tichu, prožívání samoty a naslouchání. Seminář se uskuteční formou pěti přednášek s doplňujícími praktickými informacemi, jak v osobním čase ticha a naslouchání praktikovat kontemplativní modlitbu, jak naplnit samotu Boží přítomností.
Přednášky a praktické informace budou vždy od čtvrtku do pondělí v čase od 20 hod. a budou trvat 75 minut. První termín začíná ve čtvrtek 8. dubna 2021 a poslední termín ve čtvrtek 22. dubna 2021. Podrobnější informace ohledně přihlašování, časového harmonogramu, odkazu na aplikaci zoom, atd., lze zjistit zde.
Zeleným čtvrtkem začalo velikonoční triduum. Krátká videa zachycují dnešní bohoslužbu v kostele svatého Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce a velikou radost ze Vzkříšeného Krista navzdory všem omezením, která prožíváme kvůli koronavirové pandemii… Lenka
