Cimbálová muzika Danaj slavila 30. narozeniny a její Malá taneční skupina dvacet

Blatnické kroje zářily na Setkání přátel jižní Moravy v Břeclavi

Zemřel pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky

Před chvilkou jsem se dozvěděla, že dnes (13. 4. v Hrubé Vrbce) zemřel v 96 letech pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky. V době, kdy jsem psala pro regionální noviny na Hodonínsku, jsem se docela dost často s tímto výjimečným mužem setkávala. Naposledy jsme spolu byli v březnu roku 2011, kdy jsem o něm toto napsala:

S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.

Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.

Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík.  Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.

Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti.  A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.

„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři.  František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.

Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.

„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.

V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.

Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně BROLNu. Spolupracoval s Českým rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.

Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.

František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu.  Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.

S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):

V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“

Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.

V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.

Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.

Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.

Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.

Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.

S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.

A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.

(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)

Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.

Lenka Fojtíková

Blatnické vinobraní 2017 obrazem

Po loňském propršeném vinobraní, kdy jsme zároveň slavili také 970. výročí od první písemné zmínce o obci, jsme se museli při oslavách vinobraní uchýlit pod střechu kulturního domu i letos.

Hned v úvodu zaznělo, že kde se sejdou dobří lidé, tak se umí pobavit i navzdory počasí. A tak tomu také v Blatnici v sobotním odpoledni bylo. Na scéně se představily domácí pěvecké sbory mužů a žen i děti z folklorního souboru Vavřínek. Na oslavu vinobraní ale zavítaly také zpěvačky ze sousední Ostrožské Lhoty, Krasavci z Ostrožské Nové Vsi, Kuželovjan a Kuželovské zpěvulky s cimbálovou muzikou.

Díky různým generacím, které se na pódiu střídaly, měl program spád a lidé si na závěr pochvalovali skvělou zábavu. Ta ostatně neformálně pokračovala i po ukončení oficiálního programu, kdy došlo na spontánní zpěv i tanec už mimo podium. S chlapy si s chutí zazpíval i poslanec Jožka Uhlík, který do Blatnice zamířil na vinobraní už potřetí. Jinak je o tomto politikovi známé, že pravidelně už dlouhé roky jezdí na poutě na Antonínek, i když ve vysoké politice ještě vůbec nebyl.

Na závěr je třeba poděkovat kulturnímu výboru v čele s paní Zdislavou Kuřinovou lza perfektně připravenou akci, blatnickým vinařům, kteří dodali na oslavu víno a společnosti Víno Blatel, která věnovala hrozny na výrobu obřího hroznu, který zdobíl sál kulturního domu.

Na Antonínku se uskutečnila první pouť Jízd králů

První květnovou neděli (4. 5. ) roku 2014 se na Antonínku sešli letošní králové z Hluku, Kunovic a Vlčnova. Kunovickým králem byl Radovan Siman, králem Hluku František Libosvár a vlčnovským králem se stal František Šobáň. Všechny tři chlapce doprovázely královské družiny, které na Antonínek připutovaly od studánky nad Ostrožskou Lhotou. Hlavním celebrantem byl rodák z Kunovic P. Antonín Hráček. Kázání se potom ujal rodák z Vlčnova P. Rudolf Repka. 

Tady je v kompletní podobě:  

Milí spolubratři v kněžské službě, milí bratři a sestry,

dovolte, abych dnešní promluvu zahájil netradičním oslovením přítomných. Vaše nejdůstojnější královské milosti – páni králové, Důstojní členové královských družin, Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci, Vážení dvořané, milí bratři a sestry v Kristu.   Dnes je veliký den – den králů.   Společně jsme připutovali na toto posvátné místo, abychom vzdali hold králům.

Jeden každý z vás je hrdý na to, že žijete nebo pocházíte z města nebo obce, která se pyšní přídomkem „Obec jízdy králů“. Ano, jsme hrdí na to, že jízda králů stále žije a máme veliký zájem na tom, aby byla zachována i budoucím generacím. A každý z vás pokračuje v tradici, kterou převzal od svých předků. Když mluvíme o tradici, je třeba připomenout význam tohoto slova. Slovo tradice je převzato z latinského „trado – tradere“, což v překladu znamená „předávám – předávat“. Tradice je tedy to, co jsme přijali a předáváme dál.

Tradice jízdy králů je tak stará, že vlastně neznáme její původ. Mnozí historici a etnografové se zvláště v poslední době upřímně snaží najít kořeny jízdy králů a nabízejí nám nejrůznější varianty historického vývoje a vzniku této neobyčejné tradice. Jsem jim za to vděčný. I když musím přiznat, že s přibývajícími variantami začínám být trochu nesvůj. A možná právě proto jsem se i já v posledních dnech začal zaobírat touto otázkou.

A dospěl jsem k tomuto závěru: Není podstatné, kdy a jak vznikla jízda králů, i když beru zcela vážně práci historiků a etnografů. Zřejmě se nikdy nedopátráme, co bylo tím prvotním impulzem k jejímu vzniku. V případě „tradice“ to ani není možné. Neboť když něco přijímáme a zase předáváme dál, vždy do toho přidáme kus sebe a tak aniž chceme, tradici pozvolna měníme a utváříme. A tak v každém místě kde se jízda králů jezdí, máme odlišné zvyky. Jinak zdobíme koně, jinak probíhá samotná jízda, jinak pojímáme celou slavnost.

Jedno máme ale společné. Je to „JÍZDA KRÁLŮ“. A právě tento název, „jízda králů“ mě přivedl na myšlenku nehledat původ, ale předobraz této slavnosti.

Dnes, při této příležitosti, jsem četl evangelium o vjezdu Krista do Jeruzaléma. Toto evangelium jsem vybral záměrně. O letošní květné neděli jsem si uvědomil, že jízda králů má v této biblické události výmluvný předobraz. Nikoli původ, ale předobraz!

Je nezbytné, abychom si uvědomili, co to znamená mít svého krále, být králem, mít jízdu králů! Dávno před všemi dostupnými prameny o jízdě králů se udála jízda skutečného Krále a Pána. Jak ho křesťané dodnes nazývají: „Pán pánů a Král králů“. V osobě Ježíše Krista se naplnila jediná a skutečná jízda Krále. Boha a člověka. A tato událost, kterou známe z křesťanských dějin, je podložena starozákonním proroctvím z proroka Izaiáše, jak jsme dnes četli:  Řekněte sionské dceři: Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.“ (Iz 62,11)

Tento starozákonní text je fundamentem – bytostným základem pro naše předávání tradice jízdy králů. Být králem, mít svého krále, znamená pro každého z nás, abychom zachovali úctu Nejvyššímu Králi králů! Jestliže chceme zachovat tuto tradici, tradici jízdy králů, je nezbytné, abychom byli pokorní před Bohem. Je totiž jediný Velekněz a Král a to je Ježíš Kristus.

Jak se nazývali králové našich dějin? Vždy nesli titul: „Z Boží milosti král.“ A proto vy, kteří nosíte titul: „král“ i my, kteří vás, milí králové, do vašeho úřadu uvádíme, musíme společně k tomuto vznešenému úkolu a úřadu vždy přistupovat s hlubokou pokorou. S pokorou před našimi předky, kteří jízdu králů přejali od svých otců, kteří jízdu králů utvářeli a kteří nám jízdu králů předali. A zároveň buďme pokorní před Bohem, neboť on je jediný Pán a Král nad celou zemí.

Na začátku své promluvy jsem kromě oslovení králů a královské družiny použil květnaté oslovení: „Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci a Vážení dvořané.“

Toto oslovení patřilo vám všem, kteří se podílíte na realizaci jízdy králů. Ať už jste hlavními hybateli, skalními organizátory, starosty obcí a měst či nadšenými udržovateli této obdivuhodné tradice. Každému z vás patří dík a upřímný obdiv nad tím, s jakou vytrvalostí a zapálením přijímáte odkaz otců a předáváte ho svým synům. A dovolím si do tohoto výčtu přidat i nás všechny, kteří jsme dnes připutovali s vámi i ty, kteří sem, na toto posvátné místo, přijet nemohli a podílejí se na udržování tradice jízdy králů a jsou s námi spojeni na dálku.

Nás všechny znovu vybízím! Přistupujme k tradici jízdy králů s náležitou úctou a hlubokou pokorou! Pokorou před našimi předky, kteří nám tuto tradici předali a především před samotným Bohem, který jediný je pravý Pán a Král všeho tvorstva. Jestliže samotný Král přichází s pokorou, jak je uvedeno u proroka Izaiáše: „Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný.“, čím spíše my, kteří královský úřad předáváme, máme k němu přistupovat se stejnou pokorou a úctou.

Buďme pokorní před Bohem a Bůh naše dílo ať požehná!