Navzdory všem negativním zprávám pojícím se s koronavirovou krizí, vymyslel starosta Telnice něco, co udělalo radost mnoha lidem v jeho obci

Stojíme na sklonku prazvláštního roku, který se zcela jistě zapíše do celosvětových dějin. Mnoho lidí je kvůli koronavirovým omezením života v depresi. Mnozí lidé ztratili práci a někteří podnikatelé zkrachovali. Ano, žijeme v těžké době.

Každá doba byla ale nějak jinak těžká. Když se ohlédneme do dějin, byli naši předkové v době Rakouska-Uherska šťastní? Byla doba první a druhé světové války lehká? Bylo žití pod vládou komunistů snadné?  

V letošním roce se mnozí lidé vymlouvají, že se něco nepovedlo nebo nestihlo udělat kvůli koronavirovému omezení běžného života a chodu naší země. Věřím ale, že se každému jednotlivci něco v životě podařilo. Určitě nebylo všechno jen špatné.

Já osobně mám například radost, že mohu od léta psát do Katolického týdeníku. Díky tomu jsem se mohla pohybovat a psát o dění v brněnské diecézi, což bylo po více než dvaceti letech ve „vodách“ Slovácka zase něco úplně jiného. Poznala jsem a mohla mluvit se spoustou pro mne nových a velmi zajímavých lidí, za což jsem vděčná.

Byl mezi nimi i starosta Telnice, který se před Vánocemi nevymlouval, že nejde kvůli koronaviru nic dělat a pořádat, jako mnozí jiní. Naopak! Vymyslel úžasné obdarování svých spoluobčanů, o čemž jsem napsala ve zpravodajství pro Katolický týdeník tento článek:

Jak obdarovat sousedy?

Starosta Telnice na Brněnsku František Kroutil vyzval spoluobčany, aby si společně udělali advent a Vánoce krásnější navzdory všem omezením, která v poslední době celá země prožívá kvůli onemocnění covid-19.  Jenže jak na to?

Třeba anonymně obdarovat své sousedy. Tím uděláte radost nejen jim, ale z jejich radosti se potěšíte i vy. V tomto duchu rozeslal v polovině listopadu starosta obce, kde žije zhruba 1 700 obyvatel, lidem dopis s nabídkou zapojení se do akce s názvem Telnické vánoční srdce.

„Cílem bylo potěšit druhé nejen hmotnými věcmi, ale třeba i srdečným povzbuzení, hřejivým pohlazením, napsaným pozdravem nebo vlastnoručně namalovaným obrázkem. Napadlo mně to v říjnu, kdy jsem sám onemocněl covidem-19. Kromě vysokých horeček jsem ztratil čich a byl celkově hodně vyčerpaný. Naštěstí jsem neskončil v nemocnici jako jiní,“ popsal  starosta. Zároveň přiznal, že ještě do dnešních dnů se necítí být zcela fit, i když je už negativní.

Těm, kdo se chtěli do mimořádné aktivity obce zapojit, stačilo vyplnit přiloženou vánoční registrační kartičku a do 24. listopadu ji doručit na telnickou poštu do sběrné vánoční krabice. Na kartičce bylo možné označit, zda chce být dotyčný dárcem a zároveň i obdarovaným anebo si vybrat pouze jednu z možností. Ten, kdo by si přál být obdarován, měl vyplnit několik informací o sobě, podle nichž mohl dárce alespoň orientačně zjistit, jaký dar (s limitem do 200 korun) má připravit. Zapojit se přitom mohli všichni od dětí až po seniory. Pracovníky obecního úřadu poté čekalo zpracování všech vrácených kartiček. Anonymně propojili dárce s obdarovanými tak, aby každý věděl, jaká překvapení má v adventním čase připravit.

Starosta připomíná, letošní Vánoce budou kvůli epidemii jiné a advent je příhodnou dobou pro přípravu hmotných i nehmotných dárků. „Myslím, že je to výborný nápad, který ještě více stmelí celou dědinu a navíc potěší dárce i obdarované,“ zhodnotila pracovnice obecního úřadu Ivana Mifková.

Všechny dárky budou adresátům doručeny těsně před Štědrým dnem tak, aby si je mohli rozbalit o svátcích v klidu domova. Do výjimečné akce se v Telnici zapojilo více než sto dobrovolníků. Starosta obyvatele ujistil, že dárky budou distribuovány za přísných hygienických opatření, takže se nikdo nemusí obávat, že by se skrze ně mohl nakazit.

No a dnes mně pan starosta poslal mail, ve kterém se sdílí se svou radostí:

Zdravím Vás a dodatečně přeji požehnané a pokojné Vánoce…

Chtěl jsem se s Vámi jen podělit o radost, kterou přinesla naše akce, o níž jste psala v Katolickém týdeníku.  Roznesli jsme nakonec více než 200 darů do 154 domácností.

Na Štědrý den jsem viděl mnoho zaslzených očí děkujících za dobrý nápad. Jeden z dobrovolníků, kteří roznášeli dárky 23. 12. mi řekl, že se to příští rok musí zopakovat. Radost to totiž přineslo i těm, kteří dárky roznášeli mezi lidmi. Vedoucí paní učitelka mateřské školy přes noc vystříhala více než šest set červených srdíček z papíru. Děti na ně  druhý den navázaly mašličky a napsaly Krásné Vánoce. Tyto srdíčka pak lidé ve všech domech naší obce objevili na Štědrý den ráno na svých klikách svých domovů… Bylo to krásné, moc krásné. Byly to jiné Vánoce než obvykle. Na jednu stranu Vánoce, jaké si nikdo nepřál, na druhou stranu toto úžasné Boží dílo…

Více najdete na tomto odkazu : https://www.telnice.cz/index.php?&desktop_back=clanky&action_back=&id_back=31&desktop=clanky&action=view&id=14794

Chválím našeho Pána za to, co všechno dokáže zařídit, jak nás nasměruje vždycky tam, kam bychom sami  nedokázali dojít…

Chtěl jsem Vám o této ohromné radosti napsat. A také o tom, že asi i na základě Vašeho článku si podobnou akci uspořádali ve farnosti ve Šlapanicích, kde také roznášeli desítky dárků.

Tímto mailem ode mne, prosím, přijměte poselství radosti, které k Vánocům neodmyslitelně patří… Kéž nás všechny pohltí radost z Kristova příchodu na tento nuzný svět.

Ještě jednou velké díky za Váš článek.

Požehnané Vánoce!

František Kroutil, starosta Telnice

Telnický starosta je dokladem toho, že dobro se dá konat stále. Navzdory tomu, co za negativní zprávy chrlí všechna média.
 
A tak nám všem přeji, abychom byli nejen o Vánocích ale po celý nový rok hodně kreativní ve vymýšlení toho, jak druhé potěšit. Možností je tolik a mnohé nestojí ani korunu…

Lenka

Včera do Brna dorazilo Betlémské světlo

Brněnští skauti v nedělním dopoledni předali v katedrále sv. Petra a Pavla do rukou biskupa Vojtěcha Cikrleho  Betlémské světlo. Tentokrát pro něj nejeli do Vídně, ale pouze na rakouské hranice.

Pro Katolický týdeník tyto okamžiky hledáčkem fotoaparátu zachytil Filip Fojtík.

Jezuitský kněz P. Jan Pavlík upozornil už před mnoha lety, že se citová nezralost nyní stává největším problémem

V dušičkovém čase je dobré zavzpomínat na ty, kdo nás předešli na věčnost. Třiadvacátého října jsme si připomněli sté narození výjimečného muže – jezuitského kněze P. Jana Pavlíka. Osobně jsem s ním nikdy velký rozhovor nedělala. Díky blatnickému faráři P. Zdeňkovi Stodůlkovi jsem se ale mohla v prosinci roku 2006 zúčastnit v Blatnici pod Svatým Antonínkem přednášky tohoto vzácného kněze, jehož vyhledávalo ke zpovědi mnoho kněží. Blatnický farář ho tehdy pozval, aby promluvil k budoucím biřmovancům.

Zveřejňuji zde slova, která tehdy zazněla, protože jsou poplatná i pro dnešní dobu.  P. Jan Pavlík tehdy řekl:

„Nejme tu od toho, abychom mnoho mluvili, ale abychom byli svědectvím dobra a vnitřní krásy. Náš život má být svědectvím, které bude směřovat k hledání dobra. Nemá smysl se hlídat, abychom něco nepokazili, ale spíše stále hledat, jak bychom mohli něco udělat lépe, a jak bychom mohli někomu udělat radost. To je svědectví, které vede k důvěře. Svátost biřmování bývá nazývána také svátostí křesťanské dospělosti. Patří sem fyzická, intelektuální a citová zralost. Pro lidský život je nejdůležitější citová dospělost. Mnohdy vidíte, že čtyřiceti i padesátiletí lidé dělají blbosti na entou. Nejsou citově vyzrálí. Nemají v sobě vypěstovanou zodpovědnost. S citovou zralostí je to dnes těžké. Doba technicko-kulturní revoluce a stálý rozmach dává vše velmi lacino. Tak snadno si můžeme někam zavolat mobilem, poslat esemesku nebo na cokoliv nasurfovat na internetu. Pokud chtěl někdo z mé generace v mládí získat poznatky, musel hodně číst a vše ukládat do paměti. Citová nezralost se nyní stává největším problémem. Potřebuje svobodný, vážný zásah každého jedince, aby navzdory lacinosti dozrával k zodpovědnosti celého lidstva, národa, rodin, manželství a vůbec. Nebrat zodpovědnost za nic je katastrofický scénář postmoderního světa,“ řekl tehdy šestaosmdesátiletý kněz.

Tento text jsem v prosinci roku 2006 napsala pro okresní týdeník hodonínského okresu Naše Slovácko, který dnes už neexistuje.

Jezuitský kněz P. Jan Evangelista Pavlík se narodila 23. 10. 1920 v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen  19. 6. 1943. Působil v různých farnostech po celé jižní Moravě a v roce 1947 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. V roce 1950 byl v rámci Akce K nezákonně internován a posléze poslán k PTP. Po návratu ze služby u PTP mu stát znemožňoval kněžskou činnost. Od ledna 1954 pracoval v Ostravě jako stavební dělník. S dalšími jezuity v Ostravě si vyměňoval a rozmnožoval náboženskou literaturu a v provizorních podmínkách se pokoušeli o život v řeholní komunitě. Zároveň tehdy P. Pavlík organizoval tajné studium jezuitských kleriků a duchovně vedl skupinu mladých věřících. Dne 12. srpna 1955 byl zatčen. Při vykonstruovaném procesu byl označen za „organizátora rozsáhlé ilegální organizace mimořádné nebezpečnosti“ a jednoho z hlavních představitelů „páté kolony Vatikánu“.  Dne 5. ledna 1956 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě v procesu Pavlík a spol. za velezradu na 10 let vězení. Prošel koncentráky při uranových dolech na Jáchymovsku, poté byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn byl na amnestii 11. května 1960.  V roce 1971 se stal provinciálem jezuitů a tento úřad zastával až do roku 1991. Po sametové revoluci zahájil obnovu organizace české provincie. V letech 1991–1998 působil také jako spirituál kněžského semináře v Olomouci. Od roku 1998 působil na Velehradě. Zemřel 28. 11. 2008 a  byl 4. 12. 2008 pohřben na Velehradě.

Rozhovory s hudebním skladatelem Pololáníkem a mladou lékařkou Judit, která zamířila na misie do Afriky

V minulých dvou týdnech jsem měla díky novinářské profesi to štěstí, že jsem mohla mluvit se dvěma úžasnými lidmi. Nejdříve jsem se setkala na Strážné hůrce ve Velké nad Veličkou s mladou lékařkou Judit Blažkovou. Tuto letos osmadvacetiletou ženu jsem se zatajeným dechem vloni sledovala prostřednictvím facebooku, jak je na misiích v africké Ghaně. Už tehdy jsem si říkala, že bych s ní chtěla udělat rozhovor až se vrátí domů. Vzhledem k tomu, že ale pracuje a studuje v Ostravě, bylo to pro mne trochu z ruky. A tak jsem si říkala, že snad jednoho dne zamíří na Horňácko, kde několik let žila se svou rodinou na evangelické faře v Hrubé Vrbce, protože je její tatínek evangelickým farářem. Znali jsme se všichni z té doby, kdy působil na Horňácku. Když jsem potom nedávno zjistila, že bude mít o své cestě na misie povídání ve Velké nad Veličkou, tak jsem ji hned kontaktovala, jestli by byla ochotná mně poskytnout rozhovor. A byla! Najdete ho tady Co mne na setkání s touto mladou ženou nejvíce fascinovalo? Jak si na nic nehrála a zcela upřímně odhalovala i své slabé stránky – to, s čím musí bojovat jako každý člověk.

Mladá lékařka Judit Blažková na své misi v Ghaně. Foto: rodinný archiv Judit Blažkové

No a potom jsem dostala od tiskové mluvčí brněnského biskupství paní Martiny Jandlové tip, abych udělala rozhovor s hudebním skladatelem Zdeňkem Pololáníkem, který 25. října oslaví pětaosmdesáté narozeniny. Přiznám se bez mučení, že do tohoto rozhovoru se mně moc nechtělo. Já, coby hudební nevzdělanec, jsem o tomto pánovi vlastně do té doby nic nevěděla. Když jsem se při přípravě na rozhovor začala seznamovat s jeho dílem a životem, tak mně lezly oči z důlků a styděla jsem se za svou neznalost… Ještě před tím jsem mu ale samozřejmě telefonovala do Ostrovačic, kde žije prakticky celý život se svou ženou. A právě manželka vzala telefon a rovnou mně řekla, že z rozhovoru nic nebude, protože manžel už rozhovory vzhledem ke svému věku nedává. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem mluvila po telefonu s panem Pololáníkem a ten mně svolil, že mohu přijet. Ještě ten den večer mně ale telefonoval a ptal se mne, jak chci rozhovor vést, že by byl rád, abych se neptala na věci obecně známé, které už říkal tolikrát v mnoha jiných rozhovorech, které za svůj dlouhý život poskytl nejrůznějších médiím. A mailem mně zrovna nějaké rozhovory naposílal včetně odkazů na videa. No moje nervy! Na tento rozhovor jsem se připravovala několik hodin, aby byl jiný.

Panu Pololáníkovi jsem řekla, že bych jeho život a tvorbu v rozhovoru ráda představila tak, že tomu bude rozumět i stařenka na Slovácku, která každý den při mších zpívá z Kancionálu i jeho písně. A on souhlasil.

A tak jsem se jedno říjnové odpoledne vydala do jejich domečku v Ostrovačicích, kde mne přivítal pan Pololáník se svou ženou Jarmilou. A byli oba úžasní! Jak už jsem řekla, tak toto setkání patří mezi ta, na která se nezapomíná. Fascinovala mne víra pana Pololáníka, kterou nikdy v životě nezapřel. I v době totality hrával pravidelně na varhany v kostele a do zahraničí neemigroval kvůli ekonomické situaci, přestože by tam byl se svým dílem jistě milionářem. V rozhovoru přiznal, že byl tehdy nejvíce poškozený prostřednictvím honorářů ze zahraničí, že existovaly tabulky, podle kterých byli odměňováni umělci. Čím více byl kdo politicky angažovaný, tak měl vyšší honorář. A on se politicky neangažoval vůbec, takže jeho honoráře byly na té nejnižší příčce. A když jsem se ho ptala, jestli mu to nebylo líto, tak řekl, že vůbec, že mu nestálo za to, aby se takto zaprodal. Smekám! Před dílem tohoto hudebního génia i jeho charakterem…

Hudební skladatel Zdeněk Pololáník se svou manželkou Jarmilou v pracovně rodinného domu v Ostrovačicích. Foto: Lenka Fojtíková

Celý rozhovor si můžete přečíst v zítřejším vydání Katoloického týdeníku. Ukázku z něj najdete tady

Mladou lékařku Judit a hudebního skladatele Zdeňka Pololáníka dělí věkový rozdíl sedmapadesáti let. Některé věci mají přesto společné – jdou si za svým cílem, dělají, co mají rádi, co je baví, dělají to s láskou a přitom jsou naprosto skromní. Nepotřebují si hrát na „borce“, aby tak zvýšili svou hodnotu, protože oni BORCI jsou aniž by si na cokoliv potřebovali hrát. A také oba věří v Boha, který je nad tím vším, co dělají… Je radost setkat se s takovými lidmi a mít tu možnost s nimi rozmlouvat o jejich životě a pohledu na svět. Jsem za to Bohu nesmírně vděčná…

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se setkávali také s lidmi, kteří si nepotřebují na nic hrát, kteří žijí své životy naplno…

Lenka

Čistá radost!!! V pořadí čtvrtá kniha s mou fotkou na obálce!!!

Dnes mně u dveří zazvonila pošťačka a strkala do ruky balíček a prý jí to mám podepsat. A já na to: „Co to je? Nic nečekám! A ještě k tomu zadarmo…“ Podepsala jsem papír, mrkla na odesílatele a už mně to bylo jasné! Karmelitánské nakladatelství! Poslali mně tři výtisky knihy Vergilio Gamboso: Svatý Antonín z Padovy. Na obálce knihy je totiž moje fotografie sochy sv. Antonína, kterou jsem pořídila u kaple na Svatém Antonínku! Autor knihy Vergilio Gamboso (1929 – 2011) patřil mezi nejlepší odborníky na rané františkánství a život svatého Antonína z Padovy. V knize je čtenáři předložen moderní, čtivý a spolehlivý životopis zmíněného světce. Nechybí plno nevšedních pohledů na svatého Antonína z Padovy, jehož mnozí znají výhradně jako divotvůrce nebo pomocníka v různých životních problémech. Tento světec byl ale na prvním místě především strhujícím kazatelem, hlubokým mystikem, vzdělancem i zakladatelem teologický studií františkánského řádu. Takže, kdo má blízko k františkánství a speciálně sv. Antonínu z Padovy, neměla by tato knížečka v jeho knihovně chybět. Hlavně se to týká obyvatel Blatnice pod Svatým Antonínkem, kteří by o tomto muži měli vědět všechno – ať už jsou věřící nebo nevěřící, když mají jeho jméno v názvu obce a všichni tak rádi míří na Svatý Antonínek nad vesnicí, který je zasvěcený právě jemu…

Toto je v pořadí čtvrtá kniha, na jejíž obálce je moje fotka. První se jmenovala Josef Zimovčák na trase Giro d’Italia 2006. Její autorkou je bývalá šéfredaktorka a majitelka týdeníku Slovácko. Kniha byla vytisknuta v kyjovské tiskárně BOMA PRINT v listopadu roku 2006. Byla to pro mne tehdy velká čest, že na titulku byla vybrána moje fotka, protože na Giro d’Italia tehdy spolu se mnou zhruba měsíc fotil i vynikající fotograf Honza Šilpoch, takže jsem si ani ve snu netroufla myslet, že by mohla obálka knihy patřit mé fotce. A stalo se… No… Zázraky se dějí i dnes 🙂

Další kniha s mou fotkou na obálce vydalo Kartuziánské nakladatelství v Brně vloni v říjnu. Jmenuje se Otcem pro každého, životní příběh Eliase Velly a jejím autorem je Václav Čáp. Zhruba ve stejné době byla vloni potom vydána další kniha s mou fotkou na obálce s názvem Kolem Česka za 66 dní, jejímž autorem je Tomáš Lachman a vydalo ji nakladatelství Doron v Uhřicích.

Všimněte si, že každou z knih vydalo jiné nakladatelství a obsahově je každá z dost jiného „ranku“. Jedno ale mají všechny společné! Vždy jsem měla k autorům a obsahu knih nějaký úzký vztah a v minulosti jsem o něčem z toho psala. Vzhledem k tomu, že jsem jela v doprovodném týmu jezdce na vysokém kole Josefem Zimovčákem celé Giro d’Italia jako fotografka a PR, tak je jasné, že jsem toho o něm a celé cestě napsala skutečně moc! S Pepou jsem se ale znala už někdy z osmdesátých let minulého století, kdy jsme oba závodně běhali a Pepa nám potom jako kuchař vařil na svatbě.

Hodně jsem toho také napsala o P. Eliasovi Vellovi, s nímž jsem dělala rozhovory a zpravodajské články o jeho působení v Čechách, na Moravě i Slovensku od roku 2002, co jsme se seznámili v Koclířově. Od té doby ho fotím a jednou mně řekl, že jsem jeho dvorní fotografka, čehož si samozřejmě moc vážím, protože když je z Malty, tak by člověk předpokládal, že bude mít dvorního fotografa tam… Jednou, když se ještě fotilo na filmy, mne dokonce poprosil, abych mu nechala udělat konkrétní portréty, které si vybral, na papír, že je bude dávat novinářům, jak jezdí po světě… A on létal, dokud to bylo možné, po celém světě – kromě mnoha států Evropy také třeba do Brazílie, Kanady, Číny, Afriky…

Knihu Kolem Česka za 66 dní napsal Tomáš Lachman, kterého jsem vloni na jaře ještě neznala. Zato jsem ale dlouhé roky znala jeho sestru Katku a ta mne poprosila, jestli nevím, kde by její brácha, který půjde pěšky okolo republiky, mohl na Slovácku spát. Nechala jsem ho tedy jednu noc přespat u sebe a další nocleh dohodila u kámošky v Hodoníně. Jak do Blatnice připutoval, udělala jsem s ním nějaké fotky a večer při vínku také rozhovor. No a z těch fotek nakonec jednu z vinohradů pod Svatým Antonínkem dali na obálku knihy. Tak s tím jsem fakt vůbec nepočítala!

No a jaký mám vztah ke sv. Antonínovi? Vzhledem k tomu, že žiji v Blatnici pod Svatým Antonínkem a na poutní kopec se koukám přímo z okna své kuchyně i ložnice, tak hodně úzký. Zvlášť kvůli tomu, že jsem asi právě nejvíce písmenek napsala o tomto poutním místě, lidech, kteří tam slouží, přicházejí, které místo či svatý Antonín a P. Šuránek, jenž tam působil a jedná se o jeho blahořečení, nějakým způsobem ovlivnili.

A nejvíce fotek mám asi také právě ze Svatého Antonínku, takže možná není zase až takový div, že se na obálce knihy ocitla i fotka oné sochy sv. Antonína, která stojí přímo u kostela. Každopádně z toho mám radost a moc si toho vážím…

Tak Vám všem přeji také spoustu radosti i z maličkostí všedních dnů!

Lenka

Moje poznávání Českého Švýcarska místo cesty do milovaného New Yorku

S ročním předstihem jsme se sestrou plánovaly náš druhý společný výlet do New Yorku. Chtěla jsem tam fotit podzim v Central parku, protože jaro se mně v NY už nafotit podařilo.. Pandemie nám ale udělala čáru přes rozpočet stejně jako ostatně všem lidem na celém světě. New York kvůli covidu padl a přede mnou najednou bylo patnáct volných dnů. Co s nimi?

Zcela spontánně jsem se rozhodla, že si na pár dnů zajedu do Českého Švýcarska, kam jsem měla ostatně namířeno už několik let. Doposud jsem se ale nerozjela, protože jsem si říkala, že po naší zemi budu cestovat až nebudu mít dost sil jezdit do dalekých krajin. Síly by tedy zatím byly, ale objevily se zcela jiné okolnosti, které mně cestování za oceán znemožnily.

Zcela bez problémů se mně podařilo sehnat slušné ubytování přímo v centru Hřenska s tím, že mým cílem bude především Pravčická brána a jízda na lodičkách v Divoké a Edmundově soutěsce. Všechno jsem zvládla v jednom dni, kdy mně večer chytré hodinky ukazovaly, že mám v nohách 26 756 kroků, což dělalo zhruba 18,5 kilometru. No byla jsem nadřená jako kůň… Co Vám mám povídat… Ta taška s foťákem a objektivy se pořádně pronesla… Zvlášť mne zpětně štvalo, že to dlouhé sklo jsem s sebou vláčela docela zbytečně, protože jsem ho téměř nepoužila. Kdybych ho ale neměla, tak by mně určitě chybělo… Ale podařilo se mně udělat slušné fotky, což byl hlavní cíl mého putování. Je pravda, že jsem si po cestě říkala, že jsem vlastně pořádný magor, který neumí vůbec odpočívat… Jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že do toho hotelu ani nedolezu… Ale potom jsem si vzpomněla na paní, se kterou jsem se setkala v Divoké soutěsce. Spadla a dost jí z nohy tekla krev. Museli jí pomáhat hasiči. Její kamarádka prozradila, že jí je devadesát. V duchu jsem si řekla: „Devadesát! Ty vogo! Ta je o čtyřiatřicet let starší než ty a lítá po horách jak srnka. No trochu zraněná srnka, ale přesto! Do hotelu se musíš doplazit, kdyby bylo, nevím, co!“ Doplazila jsem se!

S doplazením se do cíle mně hodně pomáhala vidina, že se na závěr putování zastavím na oběd-večeři v restauraci Stará plynárna, kterou mně doporučila kamarádka Katka. Dala jsem si menu, jehož součástí byla cibulová polévka se sýrem a masová roláda plněná špenátem se šťouchanými brambory, okurkovým salátem a malinovkou. To vše za 199 Kč, což je na Hřensko luxusní (míněno nízká) cena. A jídlo bylo skutečně luxusní. Byl to gurmánský zážitek. Dlouho jsem si tak na něčem dobrém nepochutnala. Však mrkněte do fotogalerie, jsou tam fotky exteriéru, interiéru stavby i samotného jídla.

České Švýcarsko je nádherné. A vůbec nevadilo, že nebylo blankytně modré nebe. Důležité bylo, že nepršelo a občas vylezlo i sluníčko. A hlavně jsem po cestě potkávala pouze ojediněle turisty. Nebyly tu prostě žádné davy, skrze něž by se člověk musel prodírat. Je pravda, že poslední den mého pobytu svítilo sluníčko celý den a teplo bylo jako v létě, ale to jsem, pravda, zjistila až odpoledne, protože jsem celé dopoledne seděla na pokoji hotelu a musela bušit do počítače články.

I tady je vidět, že turismus silně poznamenal covid. Svědčí o tom prázdné restaurace. Číšník ve Staré plynárně mně řekl, že po páté hodině už přicházeli lidé pomalu na večeři a bývalo plno. Při mé návštěvě jsem byla v restauraci sama… Z tohoto pohledu je to pro všechny podnikatele velmi těžká a smutná doba. Tak snad bude brzy líp!

Jinak mne docela překvapilo, kolik je tady prodejen, které vlastní naši vietnamští spoluobčané. V jejich stáncích jsem viděla zaručeně originální bundy od Adidas a Nike, ale také kabelky a peněženky od mé oblíbené značky Tommy Hilfiger…. Kromě toho ale mezi triky a mikinami byly potisky s propagací nacismu. Fuj! Prostě dva vojáci v nacistických uniformách a z boku dva muklové z koncentráku a jednomu z nosu tekla krev… To nevymyslíš… Pětasedmdesát let po válce… Všichni Vietnamci také valili snad jen německy a nápisy byly také v němčině a ceny v eurech… Na stáncích zněly z trazistoráků nějaké německé hity, které já samozřejmě neznám… Prostě němčina v Hřensku zurčí, jak za Hitlera… Kde byli Vietnamci, když tady byli lidé mučeni a hromadně likvidováni v koncentračních táborech? Jak by jim bylo, co by na to říkali, kdyby někdo na stáncích prodával trika s vietnamskými vězni v zajetí Američanů?

Jinak mně přátelé doporučovali, abych si zajela prozkoumat i Saské Švýcarsko, kam je to z Hřenska coby kamenem dohodil, že je tam ještě hezčí příroda, ale navíc také úžasné lázně se slanou vodou. Ráda bych, ale neměla jsem víc času, tak možná někdy jindy… Při procházce před odjezdem jsem zjistila, že se člověk do lázeňského městečka v Německu může dopravit po Labi lodí. Kdyby byla příležitost, tak toho bych určitě využila. Kdo ale ví, jestli se sem ještě někdy dostanu?

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste se nenechali otrávit covidem ani nikým a ničím jiným. Nezůstali zavření doma a šli ven – třeba na kopec, do lesa či louku, co máte za barákem…

Lenka

Biskup Konzbul požehnal zvony v Novém Veselí a připomněl aktuálnost svatého Václava pro dnešní dobu

Kvůli článku a fotce pro Katolický týdeník jsem se včera poprvé v životě vydala do Nového Veselí na Vysočině. Tamní pan farář a známý propagátor poutí P. Jan Peňáz mně poradil, že mám jet po dálnici až do Měřína a od tam potom zamířit na Nové Veselí, že je to sice o pár kilometrů dál, ale jinou trasou bych jela po objížďkách, protože se tam údajně opravují silnice.

Když jsem sjela z dálnice a poslouchala Waze, jak mám jet, tak jsem si říkala, že to není snad možné. V jednom okamžiku jsem měla podle šířky silničky dojem, že jedu na Slovácku po cyklostezce. Ne, nebyla to cyklostezka, ale holt jsem byla na Vysočině a ne na Slovácku 😀 Waze nezklamal a dovedl mne do cíle zase s hodinovým předstihem. Představovala jsem si, jak si hodím relax a budu nečinně relaxovat, ale to jsem se škaredě spletla.

Ulice totiž byly okolo kostela sv. Václava docela dost plné lidí a stále dovnitř přicházeli noví a noví lidé. Tak jsem se tam šla mrknout a on pan farář pro všechny příchozí připravil už od 14 hodin zajímavý program. Všichni hlavně valili k oltáři, aby si zblízka mohli prohlédnout dva nové zvony – Svatého Václava a Jana Pavla II. Dokonce si je mohli zájemci poťukat speciálním „kladívečkem“ (nebylo ze železa!!!) a slyšet, jak zní. Tedy hlavně ten menší – Jana Pavla II., protože byl zavěšený. Koukala jsem, že toho všichni využili. U vchodu si mohli návštěvníci za padesát korun zakoupit oplatky, které nechal pan farář upéct speciálně pro tuto příležitost. Kupující tím podpořili pořízení zvonů. No a ještě byla nedaleko vchodu také výstava věnována zvonům v kostele svatého Václava v Novém Veselí, která zachycovala jejich pořízování i zničení požárem a „ukradením“ na bojiště první i druhé světové války. P. Peňáz při své úvodní řeči řekl, že se to snad už nebude opakovat. Kromě toho ve smyčce na obrazovce běžel dokument pořízený z odlévání zvonů v Przemysli v Polsku a z převozu do kostela v Novém Veselí.

Zvony požehnal brněnský pomocný biskup Mons. Pavel Konzbul a tady je přepis jeho kázání:

Widukind ve své kronice Sasů napsané kolem roku 970 píše, že se o pražském knížeti Václavovi vypravují zázračné věci. A to je právě výhoda i nevýhoda hlavního patrona naší země. Legendy jeho život tak opředly, že pravda a fabulace jsou k nerozeznání. Neznáme jeho jediný autentický výrok a neznáme ani jeho podobu. Na druhou stranu je svatý Václav stále inspirující postavou.

Pražský, německy píšící spisovatel židovského původu Franz Kafka, píše: „Já, pražský nevěřící žid, stal jsem se věřícím. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje desátého století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jímž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“

Při čtení životopisu svatého Václava můžeme podle mého soudu najít tři charakteristické rysy jeho osobnosti:

Zbožnost –  jedna z legend uvádí jako důvod jeho zavraždění, že čeští páni varovali Boleslava, aby nenechával vládu v rukou tohoto mnicha, který se stále modlí. Svatý Václav totiž neodpovídal obrazu dobového vládce. Panovníci té doby byli často negramotní, krutí a bezcitní idioti. Zatímco Václav byl vzdělaný, prozíravý a citlivý člověk a k tomu ho vedla právě modlitba. Modlitba je totiž hlavní nástroj, který Bůh používá k tomu, aby nás proměňoval. Modlitba je pro nás stejně důležitá, jako základní výzkum pro vědu. Je totiž zdrojem nových nápadů, změny a pokroku v našem osobním životě.

Důslednost – Václavovo křesťanství není jenom matrikové, ale je důsledné, proniká ho a utváří. To se pozná především podle jeho činů. Že naše víra nezemřela, poznáme i my jen podle našich skutků.

Milosrdenství – schopnost vcítit se do druhého, ale nejen to, také druhému pomoci, byla pro Václava typická. Podle svědectví arabských kupců byl v Praze v jeho době důležitý trh s otroky, který hrál v ekonomice státu podobnou roli, jako dnes mladoboleslavská škodovka. A svatý Václav i přesto řadu otroků vykoupil. Je známo, že měl silnou nechuť k hrdelnímu rozsudku, že udělil řadu amnestií a nechal zrušit mnohé šibenice.

Co si z života svatého Václava můžeme vzít do dnešní doby?  Je to právě tato trojice jeho vlastností.  Opravdová zbožnost nám umožní milovat bezbožné, důslednost udrží naši víru při životě a milosrdenství nám umožní udělat druhým radost.

Dnešní úžasný den ve viniční trati Svidrunk, kde byla požehnána nová křížová cesta

Za svůj život jsem při svých cestách ze Židlochovic na Slovácko a zpět snad už „milionkrát“ projížděla Hustopečemi. Ani jednou, skutečně ani jednou, jsem nezaregistrovala, že je v centrum města odbočka na „nějaké“ Popice. A přece je! Zjistila jsem to teprve před pár dny, když jsem na mapách.cz hledala, jak se dostanu do viniční trati Svidrunk, kde se dnes žehnala nová křížová cesta.

Do poslední chvíle jsem netušila, co mne v Popicích čeká. Ještě minulý týden jsem si myslela, že se tam vůbec nedostanu, protože se žehnání křížové cesty překrývalo s plánovanou poutí pekařů v Tasovicích na Znojemsku. A já stále nevěděla, kam mám jet, čemu dát přednost. Nakonec se vše vyřešilo samo, protože pouť pekařů byla kvůli koronavirové karanténě tamního pana faráře nakonec zrušena.

A tak jsem se dnes vydala do Popic pod Pálavou. Opět jsem na místo přijela se značným předstihem a opět jsem si mohla potvrdit, že jsem udělala moc dobře. U kaple P. Marie, kde byl sraz, jsem jako první zastihla vinaře Annu a Rudolfa Žídkovi, kteří křížovou cestu vybudovali mezi svými vinicemi na vlastní náklady. Zapomeňte na to, že by mně prozradili, kolik to stálo. To fakt neřekli, ale podělili se o to, že realizovat záměr, který zrodil v hlavě pana Rudolfa před patnácti lety, nebyla žádná legrace. Jen vyřízení stavebního povolení jim trvalo rok a půl. Kolega z Francie se nad tím pozastavoval, že oni ve Francii by pro něco podobného žádné stavební povolení na svém pozemku nepotřeboval. No… Holt nejsme ve Francii, ale v České republice, kde je všechno jinak.

Dobré dílo se ale nakonec podařilo! A je to něco naprosto nádherného!!! Vzhledem k tomu, že jsem byla na místě se značným předstihem, stihla jsem před zahájením žehnání, kterého se ujal děkan Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně Mons. Jiří Mikulášek, celou křížovou cestu proběhnout a vše si nafotit bez lidí.  A potom samozřejmě i s lidmi. Však mrkněte do galerie.  Ty fotky mluví za všechna písmenka, která tady naklovu…

U prvního zastavení Mons. Jiří Mikulášek řekl:  „Kdo projde křížovou cestu, ví, co to znamená být nespravedlivě odsouzen, dívat se na to, jak trpí moje matka nebo někdo z blízkých. Mít odvahu pomoct potřebnému a nebát se přihlásit k pravdě, jak mně to říká mé svědomí. Tak bychom mohli pokračovat zastavení za zastavením,“ upozornil v úvodu kněz. Podle jeho mínění jde o nabídku, aby tato křížová cesta připomínala, že jsme také na cestě života, jejímž cílem je setkání s Kristem.

Dnes jsem při té křížové cestě viděla v mnoha očích účastníků slzy. A draly se do očí i mně. To místo, kudy kráčely dějiny Moravy, má obrovskou sílu. Z každého zastavení je výhled na nedalekou Pálavu i Mušovská jezera a všude kolem zeleň vinic. To musí brát za srdce snad každého. Pevně věřím, že se toto místo stane vyhledávaným nejen věřícími, ale i turisty a cyklisty. Jen se tam tak zastavit a koukat na tu nádheru kolem stojí za to…

Pokud by nebyl covid, tak se v tyto dny pomaličku balím do New Yorku, kde jsem chtěla fotit podzim… Dnes jsem si několikrát říkala, že toto je něco úplně jiného než New York, ale asi mnohem krásnější. Je to prostě naše! Taková srdcovka, kde musí snad každému Moravákovi srdce radostí zaplesat…

Takže vinařství rodiny Žídkovy patří obrovské poděkování za mimořádný dar, který jeho členové dali tomuto kraji a budoucím generacím. Pan Žídek totiž všechny upozorňoval, že je přístup na křížovou cestu volně přístupný všem. Hned jsem si vzpomněla na jednu rodinu v úplně jiné obci, jak postavili kapličku na ochranu své vinice, ale pro jistotu ji vybudovali za plotem své vinice… To ve viniční trati Svidrunk žádné ploty nejsou! A je to dobře, protože nehyzdí nádheru tamní přírody…

A vzhledem k tomu, že jsme na jižní Moravě, tak nechyběli krojovaní, mužský pěvecký sbor ani víno. Po požehnání ještě Žídkovi pro všechny připravili úžasné agapé se spoustou dobrot a burčákem, který si každý mohl sám načepovat. A to vše samozřejmě zdarma… A poté ještě všechny zvali do svého vinařství ve vsi na raut. Tam já už jsem nešla, protože jsem musela mazat domů, abych všechno stihla napsat a vybrat fotky. Zpravodajský článek vyjde v Katolickém týdeníku.

Takže, jestli jste naštvaní, že jste letos nemohli letět do Karibiku nebo jako já do New Yorku, nebuďte! Zajeďte si do Popic na Břeclavsku, které leží jen pár kilometrů od Hustopečí a užijte si úžasnou atmosféru viniční trati Svidrunk s novou křížovou cestou.

Výtvarné řešení křížové cesty vytvořila výtvarnice Jaroslava Sojneková a textem jej doplnil básník Jindřich Zogata. Sochařské zpracování návrhu do mramoru provedli sochař Václav Kyselka a výtvarník Jan Sojnek. K realizaci rodina Žídkova vybrala bílý supíkovický mramor. Ten úžasně ladí s pálavskou krajinou stal se tak pomyslným šperkem v krajině.

Tamní křížová cesta nekončí čtrnáctým zastavením, jak tomu bývá zvykem, ale zve návštěvníky k bráně Života.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Dnešní žehnání kostela blahoslavené Marie Restituty v Brně-Lesné

V sobotním dopoledni požehnal pomocný brněnský biskup Mons. Pavel Konzbul kostel jednadvacátého století v Brně Lesné, který navrhl ateliér architekta Marka Jana Štěpána. Kostel je zasvěcený blahoslovené řeholnici Marii Restitutě Kafkové. Podle bývalé místostarostky Brna sever Miriam Kolářové jde o první kostel na světě, který zasvěcený právě této mučednici, kterou popravili za druhé světové války nacisté.

Přepis kázání brněnského pomocného biskupa Mons. Pavla Konzbula:

 V dnešním druhém čtení říká apoštol Pavel křesťanům ve městě Efes, že jsou stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a uhelným kamenem sám Ježíš Kristus. Z toho vyplývá, že v křesťanství je rovnítko mezi pojmem stavba, chcete-li kostel a společenství. Ve většině jazyků pro pojem církev a kostel existuje stejný slovní výraz. Kupříkladu německé Kirche, anglické Church, italské chiesa. Etymologicky tato označení vychází z řeckého pojmu ecclesia tu kyriu, což lze přeložit jako společenství Pánovo. Kostel bez společenství by nebyl kostelem, ale jen náhrobním kamenem, který by neukrýval život, ale smrt. My ale neslyšíme v biblickém úryvku o kamenu náhrobním, ale o kamenu úhelném, který se někdy v češtině označuje jako kámen nárožní, což je vyčnívající kámen na rohu budovy, který zabraňuje poškození stavby. To, co zabraňuje poškození společenství křesťanů jako stavby, je věrnost Kristu a jeho učení.

Takovouto věrností se vyznačovala i patronka tohoto chrámu. Blahoslavená mučednice Marie Restituta Kafková. Tato řádová sestra, rodačka z brněnských Husovic, energická korpulentnější dáma se zasvětila Bohu skrze svoji pomáhající profesi zdravotní sestry. Vynikala lidskostí a humorem. Před popravou s klidem prohlásila: „Jdu k slavnosti. Pro Krista jsem žila, pro Krista umírám!“

V dnešním Matoušově Evangeliu říká Ježíš apoštolu Petrovi: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev.“ Zde je malá slovní hříčka, protože apoštolovo jméno souvisí s řeckým slovem petra – což  není jen skalní město v Jordánsku, podle kterého se jmenuje petrolej, jako olej z Petry, ale znamená kámen či skálu. Možná se právem zeptáme, na čem stojí tento kostel. Stavitelé by nám řekli, že jeho věž stojí skutečně na skále, ale vlastní stavba, aby na skálu dosáhla, tak stojí na jakýchsi betonových chůdách, přesněji ji na skále drží a současně s ní poutá 71 betonových pilotů.  Při tomto čísle se mi vybavuje text Lukášova evangelia, kde se hovoří o tom, že Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.  Máme zde sedmdesát jedna betonových vzpěr, kde je ta sedmdesátá druhá? Domnívám se, že tou nejdůležitější vzpěrou má být místní farní společenství. Na věži tohoto kostela je řecký nápis Fos – Zoe, což znamená světlo a život. I místní společenství by mělo být živé tak, že z něj bude vycházet světlo a to světlo radosti a lidskosti, tak jako z patronky tohoto chrámu. Existují tři modely farních obcí, které bych označil zkratkou ZNP. První můžeme nazvat církev Zabezpečující, která pouze zabezpečuje bohoslužby a udělování svátostí. Na jejich kostelních dveřích se pouze dočtete, kdy jsou bohoslužby  a jak postupovat nedej Bože v případě žádosti o křest, sňatek či pohřeb. Pak tu máme církev nabízející. Farář čte kázání. Zezadu se k němu přimotá kostelník a šeptá mu: „Otče, na chóru hrají poker.“ Kněz mu šeptem odpoví: „Díky, ale nejdřív musím dokončit to kázání.“ Taková církev nabízí řadu zajímavých aktivit od farního plesu až po farní zabíjačku. A nakonec tu máme církev Pečující, kterou papež František přirovnává k polní nemocnici. Taková obec je sociálním společenstvím, které si uvědomuje, že je na cestě a je prostoupeno vzájemnou láskou, jako společenství Pánovo s velkým P. Místnímu farnímu společenství bych rád popřál, aby právě takovým Pánovým společenstvím bylo.

Zpravodajský článek z žehnání kostela bude zveřejněný v Katolickém týdeníku.

Více jsem o kostele psala dříve zde

Kněz při Děkovné pouti věřící vyzval, aby v životě nikdy nevzdali boj být dobrými lidmi

Paleta barev krojů z nejrůznějších koutů Slovácka i z Čech v dnešním dopoledni zaplavila Antonínek. Jak už bývá zvykem, lidé přišli na tzv. Děkovnou pouť děkovat.

Ranní mši svatou od devíti hodin sloužil za své živé i zemřelé farníky správce farnosti Ostrožská Lhota P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující mše svaté byl o půl jedenácté rektor Kněžského semináře v Praze P. Jan Kotas. Hned v úvodu mše svaté prozradil, že jeho kořeny sahají do nedaleké Blatničky, která je součástí Farnosti Blatnice pod Svatým Antoníkem, takže toto poutní místo poznával už od útlého dětství.

Antonínek přivítal všechny příchozí mímořádnou výzdobou, na které se podílely desítky lidí. Ostatně fotografie hovoří za vše.

Přepis kázání P. Jana Kotase:

„Když jsme sem teď stoupali nahoru, tak jsem si všimnul, kolik přicházelo rodin s dětmi, tak chci také pozdravit všechny děti. Já jsem totiž poprvé na toto místo přišel jako maličký kluk. Myslím, že mně tehdy byly tak tři roky. Proto jsem tady dnes moc rád. Tehdy mne sem přivedla maminka s tatínkem a moje prababička, která žila v Blatničce. Tady nahoře jsme se setkali s páterem Šuránkem. Mí rodiče potom vzpomínali, jak kráčeli alejí dolů ke studánce a moje prababička a páter Antonín už coby velmi starý kněz šli v takovém moudrém rozhovoru. Byl na ty dva dozrálé lidi prý velmi pěkný pohled. A mezi nimi jsem se motal já asi coby tříletý chlapec. Tak to je takové mé první pouto s touto horou, s tímto vzácným místem pod ochranou svatého Antonína.

Dnes jsem tady s vděčností také proto, že letos je to pětadvacet let, co jsem přijal kněžské svěcení a co jsem měl v Blatničce první mši svatou. Myslím, že každý sem přicházíme a můžeme si vybavit v srdci něco, za co jsme vděční, co patří k bohatství našeho vlastního života, naši vlastní životní cesty. Od těch nejmenších dětí až po ty úplně nejstarší, jejichž hlavu už zdobí stříbrné vlasy a věřím, že i moudrost srdce.

Možná to je první věc, kterou bych rád v rozjímání nad texty Božího slova začal. V průběhu života se měníme. Běží čas. Nejdříve jsme plní síly a potom nám síly začnou pomaličku ubývat. Nakonec ale nezáleží na tom, jestli nás nosí v náručí, nebo jestli chodíme s velikou silou a sebevědomím po svých, nebo jestli se už musíme opírat o nějakou hůlku, nebo nás někdo musí doprovázet a přivézt na vozíčku. Možná, že vlastně na prvním místě nejde vůbec o tom, kolik nám je let a kolik máme síly. Myslím, že si můžeme všimnout, že běží čas a mezi námi jsou lidé, se kterými je dobře, k nimž rádi přicházíme, jsou pro nás povzbuzením a oporou. Aniž o tom přemýšlíme, tak je nám u nich dobře.

Páter Antonín Šuránek, který tady žil a je tak spjat s touto horou a krajem, byl mužem, knězem, u kterého bylo lidem dobře, a proto za ním přicházeli. Hledali jeho radu a smíření s Pánem Bohem a s lidmi z jeho rukou. Vzpomínám si na svou prababičku, že to také byla žena, u níž bylo dobře.

Myslím, že Pán Bůh nás zavolal na tento svět a obklopuje nás spoustou dobrých darů, z nichž některé tady máme okolo oltáře. Chce, abychom z těch dobrých darů pochopili, jak je on sám dobrý. Jakou velikou moudrost, sílu a krásu v sobě nosí. Abychom v tom přátelství s ním se mu stávali podobnými, protože jak běží čas, tak se můžeme s během času proměňovat. Mohou se z nás buď stávat lidé, jako byl páter Antonín, moje prababička nebo kdokoliv na koho si vzpomenete, u koho je dobře. Lidé vděční, lidé i uprostřed těžkostí s jiskrou radosti.

Také se ale můžeme měnit k horšímu. Můžeme se proměňovat v lidi, kteří si stále stěžují. Kteří do srdcí druhých lidí zasévají nespokojenost a svár. Můžeme se začít  podobat takovým nevrlým starcům nebo zlým starým ženám. To, co znají staré pohádky, jako zlé jízlivé starce nebo ježibaby, to nejsou pouze postavy z pohádek! To je reálná podoba, do které, bohužel, člověk může také dorůst. Když se Ježíš modlil a my jsme slyšeli to krásné zvolání: „Velebím tě otče, Pane nebe a země…“ tak v té modlitbě je o kousek dál ještě jedno krásné slovo, kde Ježíš říká: „Nikdo nezná otce, jenom syn.“ Tím Ježíš myslel sebe, ale také ten, komu to chce syn ukázat. Proto přicházíme za Ježíšem, proto se od něj učíme, posloucháme jeho slovo, proto jsme přijali v jeho jménu křest, abychom se mu podobali, protože když se mu budeme podobat, pochopíme, jak veliký a dobrý je Bůh. Potom se budeme radovat z jeho tajemství a s tím se během času budeme proměňovat k jeho podobě. Potom se staneme lidmi, u nichž je dobře.

Víte, je to jako strom. Mnohé z vás chrání jeho větve před prudkým sluncem, a kdyby lilo, tak možná i před deštěm. To je také obraz lidské podoby. Strom může vyrůst, být rovný s velikou korunou a lidem je pod ním dobře. Nebo se může proměnit v pokroucené křovisko, které není schopné člověku poskytnout útočiště, protože se pod ním nedá spočinout. Dává jen bodláčí a hloží.

Když jsme přišli na sklonku léta s radostí a vděčností za tuto krásnou zemi, jak to opěvuje Mojžíš, když opěvuje zemi Izrael, když se my sami radujeme z této země, kterou nám Hospodin dal, radujeme se z polí a vinic, ze stromů, luk, z toho, že máme kde bydlet, že máme co jíst a okolo sebe lidi, kteří nás mají rádi, bychom neměli nikdy zapomenout na to, že nás Pán Bůh nosí v srdci. Že on je tím, kdo zná tajemství života a je šťastný. Že nás má tolik rád a chce se s námi o to štěstí podělit. On na nás den za dnem a minutu za minutou myslí s nesmírně starostlivou láskou.

Vzpomínám si, že jsem před lety četl vzpomínky jednoho mořeplavce. Byl to člověk, který na moři prožil spoustu let svého života a velmi často plul sám. Měl plachetnici a pouštěl se do takových dobrodružných podniků, kdy obeplul celou zeměkouli na své plachetnici sám. Doma měl ženu, děti a rodinu. Měl takový zvyk, že si ke kormidlu dával fotografii svých blízkých. Na velkých oceánech zažíval bouře, kdy desítky hodin nespatřil slunce, nebe, protože nebe bylo zatažené mraky a vlny byly větší než jeho loď. Nemohl usnout, protože musel loď vést. Musel dávat pozor, aby ji vítr a vlny nepřeklopily. Docházely mu síly a bývaly chvíle, kdy už byl tak unavený, že by nejraději jen usnul a poddal se oceánu a nechal se potopit. Možná je to něco podobného, co zažívají horolezci, když už je opravdu veliká zima, jsou vyčerpáni, začínají mrznout a přijde chvíle, kdy by chtěli jen usnout. Ti chlapi a ženy v horách i mořeplavci vědí, že v takové chvíli usnout nesmí. Tomuhle mořeplavci vždy pomáhalo, když umdléval a už by to nejraději vzdal, že měl u kormidla fotografii své milované ženy a dětí. Říkal si, že to nemůže vzdát, musí doplout do přístavu, aby se jim vrátil.

Pán Bůh nás má takhle vyryté do svých dlaní a den za dnem se na nás takto dívá a nikdy na nás nezapomene. A také my, když putujeme tímto světem, máme mít v srdcích obraz svých blízkých a obraz Boží, abychom to nikdy nevzdali, abychom nikdy neusnuli a nepoddali se tomu, jak se různě převalují dějiny světa.  Abychom zráli, byli věrní a blízko těm, kteří nás mají rádi, abychom se k nim vždy dokázali z velkých dálek vracet.

Až nám přibydou šedivé vlasy, budou nás bolet záda a nohy, budeme chodit s hůlkou nebo jezdit na vozíčku, abychom stále byli lidmi, ke kterým druzí rádi přicházejí. Protože dozráli, protože se podobají Bohu, protože být u nich znamená vnímat, že skrze ně přichází do našich životů požehnání.

Běží čas, přibývají nám šedivé vlasy, všichni zestárneme. Nemusíme se ale stát starými jízlivými starci nebo zlými starými ženami. Můžeme být starými, krásnými a požehnanými lidmi. Můžeme druhým dělat s radostí a láskou kříž na čelo a dávat jim požehnání do jejich životní pouti. Zvláště maličkým, kteří jsou okolo nás. Možná až budeme úplně staří a půjdeme tady tou alejí dolů ke studánce, tak si nás někdo všimne, uvidí krásu zralého lidského života, jako to bylo tenkrát v době mého dětství vidět na páterovi Šuránkovi a na mé prababičce a řekne si, že stojí zato v životě to nevzdat, že stojí zato stát se někým, kdo druhým přináší požehnání. A tak vám všem ze srdce přeji, a za to se budu za chvilku modlit u oltáře, abyste nesli v srdci obraz Pána Boha. Obraz, který na vás myslí. Abyste nikdy v životě nevzdali zápas o to být dobrým člověkem, aby až jednou úplně zestárnete, bylo úplně jedno, jestli vám nohy slouží, ale aby všichni okolo věděli, že tam u dědy, babičky, mámy či starého kněze je dobře. Při pohledu do jejich očí člověk chápe, že je život zázrak. Že za něj máme velikou zodpovědnost.

Všechna ta krása, kterou máme dnes okolo sebe, ukazuje někam do budoucna. Jakoby z ní nezůstalo nic, ale přece. Ochutnali jsme to dobré, co nám Bůh dává, a čím nám ukazuje, na jak velké dary se můžeme těšit. Křesťané jsou lidé vděční, zrají do krásy a požehnání a křesťané jsou lidé, kteří vědí, že přítomný svět vlastně mluví o budoucnosti. A tak putujme dobře životem, jako jsme dnes připutovali na tuto horu. Staňme se dobrými lidmi, nesme požehnání, buďme vděčni a podobejme se Bohu.

Božím jménem vám chci jako kněz poděkovat, že jste přijali svůj život, který vám Pán Bůh dává, jako dobrý dar. Že za ten život bojujete, snažíte se ho opatrovat a rozvíjet. Pomáhat jeden druhému a opatrovat i svůj vlastní život. Víte, Pán Bůh k nám přichází jako někdo, kdo je velmi dobrý. Kdo nám ukazuje své poklady a těší se, když se z nich těšíme my. Božím jménem děkuji, že přijímáte dar života a kéž stárneme dobře jako otec Antonín, který zde chodíval.“

Text a foto: Lenka Fojtíková