Dubnová návštěva KOVOZOO ve Starém Městě u Uherského Hradiště

Už delší dobu jsem se chystala s vnuky na návštěvu KOVOZOO ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V dnešním dopoledni se nám plánovaný výlet podařilo zrealizovat. Počasí tedy nebylo zrovna super. Sice nepršelo, ale bylo zataženo a fučel studený vítr.

Mělo to ale jednu výhodu. V KOVOZOO jsme byli po desáté hodině prvními návštěvníky. Docela mne překvapilo, že lístky se prodávají na vrátnici firmy. Ochotný pan vrátný, který neměl peníze zpět, takže jsem musela vyškrábat sto padesát korun v kovu na korunu přesně, mně ale sdělil, že brzy by mělo mít KOVOZOO vlastní pokladnu.

Zavřené bylo také občerstvení, ale jinak jsme se dostali úplně všude a děti byly nadšené. Z kovu vyrobena zvířata všeho druhu skvěle doplňovaly další atrakce v podobě vyhlídkových lávek i například labyrintu vyrobeného z kmenů stromů. Jistě není bez zajímavosti, že vstup na vyhlídku majáku byl zdarma a maják byl i v ne zrovna krásném počasí otevřený… Stejně jako loď u něj, kde si děti mohly zatočit kormidlem. Moc se jim ale líbilo i přilehlé dětské hřiště. Vřele proto doporučuji k návštěvě. Za sebe a dvě děti jsem zaplatila vstupné ve výši 150 Kč – dospělý 90 Kč, dítě od tří do patnácti let 60 Kč a malá Nela, která ještě nemá tři roky, nemusela platit nic…

Všechny zdravím a přeji krásné zážitky z cest i po různých koutech naší krásné země…

Lenka


Netradiční Křížová cesta Charity Uherské Hradiště

Několik desítek pracovníků, příznivců i klientů Charity Uherské Hradiště se v dnešním ránu sešlo na parkovišti pod Rochusem, aby si společně symbolicky prošli Křížovou cestu.

„Křížovou cestu se takto modlíme venku pod širým nebem už několik let . Dá se říct, že se z toho stala tradice. Hlavně ale jdeme poděkovat Bohu za Boží požehnání i dary Ducha svatého. Pravidelně se účastní nejen pracovníci, ale také klienti některých našich středisek,“ uvedl ředitel uherskohradišťské charity Jiří Jakeš. 

Účastníci si tentokrát prošli zážitkovou Křížovou cestu. Hned na prvním zastavení byli vyzváni pastorační asistentkou charity Hanou Brigitou Reichsfeld, aby si zavázali oči a jeden úsek šli poslepu, kdy pouze slyšeli tlučení kladiva na desku jednoho z kusů dřeva, ze kterého potom na jedenáctém zastavení všichni stloukli kříž.

„Tuto formu Křížové cesty jsem si letos poprvé prožila na Velehradě, kde ji vedla misionářka Jana Ungerová z Brna. Ona je také její autorkou. Poprvé se jí takhle modlila před mnoha lety s účastníky misií v Polsku. Pro mne to byl velmi silný zážitek, který jsem chtěla zprostředkovat dalším lidem,“ zdůvodnila svou volbu pastorační asistentka charity Hana Brigita Reichsfeld.

Celou cestu prošel také františkánský kněz P. Antonín Klaret Dabrowski, který na závěr v kapli sv. Rocha sloužil pro všechny účastníky mši svatou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Zkrácený a pro psaný text upravený přepis kázání františkánského kněze P. Antonína Klareta Dabrowského:

Slova Pána Ježíše, který v Getsemanské zahradě říká: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš,“ jsou pro nás velká výzva, abychom také svůj život a poslání, přijímali podobně jako on. Kristus je mezi námi stále přítomný. Jak? V těch, kteří trpí, a někdy můžeme sami na sobě prožívat, že je i v nás zvláštním způsobem přítomen, když je nám například úzko. V těchto okamžicích můžeme nechat druhé, aby nám nějak pomohli, aby v nás pomohli Kristu. Vzhledem k tomu, že jste zde většinou z charity, určitě je Ježíš přítomný také v těch, o něž pečujete. Já jsem nemocniční kaplan, takže to mám zase podobně v nemocnici.

Křížová cesta neskončila. Kristus zemřel na kříži, vstal z mrtvých, ale řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“ Tak, jako je mše svatá zpřítomnění jeho poslední večeře a plná po všechny časy a všechna pokolení. Můžeme si ale na druhé straně připustit, že měl Pán Ježíš při poslední večeři na mysli každého z nás. Skoro bychom mohli říct, že jsme tam byli všichni jednotlivě. Když říká: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává,“ nemyslí tím jenom apoštoly, kteří tam byli s ním. Dokonce nemá na mysli ani jen ty, kdo jsou s ním dnes, ale všechny, kteří budou slavit kdykoliv mši svatou.

To je dobré si uvědomit, když v neděli váháme, jestli jít do kostela nebo ne, protože je to od Krista úžasné pozvání. Apoštolům možná také hned po poslední večeři nedošlo, jaký má význam toto setkání s Kristem.

Křížovou cestu, posvátné okamžiky Ježíšova utrpení, začali v dějinách církve zpřítomňovat františkáni ve čtrnácti názorných obrazech. Musíme si ale uvědomit, že křížová cesta stále probíhá i bez obrazů v našich bratřích, sestrách i v nás a jsme k tomu pozvání. Ježíš se tak pronás stává světlem světa.

Minulé úterý se mně stala taková podivná věc. Navštěvoval jsem nemocné se svatým přijímáním. Šel jsem pěšky, a když jsem byl u mařatického hřbitova, telefonovali mně z ára z nemocnice, že tam umírá jedna paní. Kdybych se tam vydal, zabralo by mně to pěšky minimálně půl hodiny. Řekl jsem zdravotní sestře Monice, která mně volala, že nevím, jak to stihnu, ale budu dělat, co umím. Okamžitě, jak náš hovor skončil, zastavilo u mne auto a řidička se mně ptala, jestli nechci svézt do města. Až když jsem seděl v autě, zjistil jsem, že se s onou ženou vidíme podruhé v životě. Paní se mně svěřila, že jsem jí jednou dával v nemocnici křížek na čelo, když jsme se tam setkali.

Tak jsem jí řekl, že zrovna potřebuji do nemocnice, protože tam umírá jedna žena.  A ona mně na to odpověděla, že na áru zná jen sestru Moniku. A to byla přesně ta Monika, která mně telefonovala. Pan Ježíš to vzal do svých rukou. Člověk úplně žasne,jak dokáže něco zařídit bez naší přípravy.

Můžeme vzít celou tuto příhodu jako náhodu, ale fakt je ten, že od zavolání z nemocnice, jsem byl do pěti minut na místě. Řidička nakonec sestřičce prozradila, že si mne vlastně ani moc nevšimla, jen mne zaregistrovala a něco jí říkalo, aby zastavila a nabídla mně odvoz. V našich životech se odehrávají úžasné věci. Někdy se zdá, že je obyčejný všední den, ale to může být jen proto, že zrovna pořádně nevidíme.

Pro apoštoly byl Pán Ježíš také úplně obyčejný muž. A najednou na hoře Proměnění Páně žasli, s kým to celý čas chodili, když viděli jeho tvář zářit a jeho šat zbělel jako sníh. A byl to pořád jeden a tentýž Ježíš. Ten, který na křížové cestě vypadal jako zločinec, byl zbičovaný, trním korunovaný… Na kříži se najednou otevřou také oči jednomu ze zločinců a ten řekne: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“

Pán Bůh nás umí probudit, abychom lépe vnímali. Vzpomínám si, že jednou v Praze přišel do kostela Panny Marie Sněžné muž, který byl slepý. Zeptal se mne, jestli si může sáhnout na lavice. Šel k lavicím, dotkl se jich a řekl: „To je krása!“ A mně se teprve po jeho slovech otevřely oči. Najednou jsem také viděl, že jsou ty lavice krásné. Člověk kolem nich chodil, nevšímal si jich, protože jsou v každém kostele nějaké pěkné lavice, ale člověk to ani nevnímá. Až slepý mne upozornil na to, jak jsou krásné.

Někdy nás na něco mohou upozornit naši nemocní, nebo situace, do nichž se v životě dostáváme. Stejně jako toto dnešní shromáždění, kdy jsme se zde sešli, může úplně proměnit nejen tento den, ale třeba postní dobu či dokonce náš život, protože jsme součástí poslední večeře a mše svatá má vždy obrovskou moc. Dnes je obětována za vaši nemocnou kolegyni a přítelkyni.  



Holčičí trip aneb Izrael v roce 2019 – díl I.

Letos jsem do Izraele vyrazila popáté. Tentokrát se ke mně přidaly Katka a Romanka. Známe se roky, ale přesto jsem měla trošku v koutku duše obavy, jestli nevznikne problém, když se na cesty vydají tři holky, přičemž jedna z nich (já) má krapet dřívější ročník narození. Nakonec jsme si to ale užily navzdory určítému věkovému rozdílu 🙂

Odlétaly jsme z Bratislavy. Miluji ten pocit, kdy se v březnovém ránu na bratislavském letišti choulím do několika vrstev oblečení a okolo druhé hodiny odpoledne už valím v tričku a kraťasech ulicemi Eilatu k moři. A letos to nebylo jiné. Naopak! Bylo to lepší, protože jsme mohly zážitky sdílet všechny tři dohromady.

Hned na letišti Ovda jsem se od pracovnice pobočky izraelského ministerstva kultury Denisy Kováčikové dozvěděla, že právě v tento den slaví oblast Eilatu sedmdesát let od založení. Tuto oslavu jsem si nemohla nechat ujít, proto jsem se s děvčaty na pláži po páté hodině rozloučila a zamířila na místo oslav. Více jsem o tom psala tady.

Když jsem se večer po oslavě vrátila do našeho hotýlku rodinného typu, tak jsem holky našla na zahradě popíjet izraelské víno. Hned jsem se k nim přidala a donesla slané tyčinky z domova. Podivovaly se, co jsem přibalila do svého zavazadla, o kterém Romanka už na letišti podotkla, že jí připomíná tašku hokejisty 😀 Ale tyčinky se k vínu hodily! V okamžiku, kdy je holky začaly chroupat, netušily, že jich mám ještě pět balení 😀 Jinak víno, které holky koupily v nedalekém obchůdku s prodavači, kteří mluvili mimo jiné i rusky, bylo bílé suché Isolé, jestli tedy dobře čtu „umělecký“ nápis. Další podrobnosti byly už židovsky, tak to jsme si moc nepočetly. Víno nám chutnalo a bylo za lidovou cenu 18,90 šekelů (fotku etikety najdete v galerii), proto jsme nezůstaly jen u jedné láhve. Každopádně šlo toto víno koupit dole ve městě o pět až sedm šekelů dráž. Jeden den jsem zkusila koupit levnější víno s označení Suzanna Semillon, ale to nám fakt nechutnalo! Zuzanu proto nedoporučuji 🙂

Druhý den našeho pobytu byl pátek a tedy počátek šabatu. Dopoledne jsme prošly trh, který je v ulici kolmo k letišti a zamířily na pláž. Po cestě jsem zašla do ruské cestovní kanceláře a koupila na sobotu zájezd k Mrtvému moři, řece Jordán, Betlému a Jeruzaléma. Každou nás to vyšlo stejně jako vloni na padesát dolarů. Ale nejdřív na nás zkoušeli, že za sedmdesát. Nakonec jsme se ale shodli na té padesátce…

V sobotu jsme o šabatu vyrazily směrem na sever. Pracovníci ruské cestovky nás přesvědčovali, že o nic nepřijdeme a navíc budou o šabatu prázdné silnice, což je výhoda. No nevýhoda byla, že jsme se zrovna nestrefily do počasí… Ráno u Mrtvého moře jsme se sice koupaly, ale temné mraky, které se k nám valily, nevěstily nic dobrého. Následovala zastávka u řeky Jordán, kde měl být pokřtěn Janem Křtitelem P. Ježíš, ještě zde sice vysvitlo slunko, ale mraků bylo na nebi mnoho.

Poté jsem zamířili do Jeruzaléma, kde jsme si z Olivové hory nafotili pohledy na město. Odsud jsme se přesunuli do Bethlehemu nejdříve za nákupem suvenýru a následně na oběd. Ten byl oproti loňskému roku formou švédských stolů s mnohem lepší nabídkou než vloni. Oběd byl v rámci výletu, takže cena se mně zdála fakt dost luxusní na to, co jsme všechno viděly a ještě jsme se najedly… Z obědu jsme šli všichni pěšky do Chrámu Narození Páně a po cestě nás chytl pořádnej slejvák! To jsem ještě v Izraeli nezažila! Padaly i kroupy! Nevím, jestli je tam nějaká kanalizace, ale já jsem měla dojem, že jdu chvílemi rozvodněným potokem… Byli jsme rádi, když jsme dorazili do baliziky a byli pod střechou. Zde jsem skupinu na nějakou dobu opustila. Zatímco oni se nejdříve vrhli do jeskyně svatého Jeronýma a poté se tlačili šíleným davem chrámem, já jsem zůstala v přilehlé kapli na zbytek mše svaté, kterou zde měli nějací Asiaté. Bylo krásné, když tam v tom březnovém odpoledni zpívali Tichou noc… Potom jsem zašla také do jeskyně sv. Jeronýma, kde v tom okamžiku nebyli žádní lidé, což mne nesmírně potěšilo, protože jsem si tam užila trošku zklidnění.

Potom jsem už pádila do Jeskyně mléka, kde jsem byla naposledy před pěti lety… Ani tam nebylo mnoho lidí, tak jsem si to užila a také nakoupila nějaké drobnosti. Další dárečky a pohledy jsem nakoupila před Chrámem Narození Páně, ale to už zase začínalo fest pršet. Na skupinu jsem počkala v atriu baziliky, kde jsme se rozešli. Následoval pak společný úprk v lijáku k autobusu. To už jsme byli hodně promočení a v botech nám pořádně čvachtalo. Deštníky ty přívaly vody vůbec nebraly a moje pláštěnka na fotobrašnu také měla co dělat, aby se voda nedostala, kam neměla.

Z Bethlehemu jsme se přesunuli navzdory doopravdy hnusnému počasí do Starého města Jeruzaléma. Navštívili jsme Chrám Božího hrobu a naše deštivé putování ukončili už potmě u Zdi nářků. Do hotelu jsme po několika hodinách v autobuse dorazily mokré, promrzlé, ale se zážitkem deště s krupobitím, který jsem já osobně v Izraeli letos zažila poprvé.

Druhý den jsme se vzpamatovávaly na pláži, kde jsme se vyhřívaly na sluníčku jako kočky. Vzhledem k tomu, že jsme ale neposedné kočky,  tak už nám to v hlavách šrotovalo, kam zamíříme další den. Cílem našeho pondělního putování byla Coral beach a nakonec také Podmořská observatoř, kterou jsme původně v plánu neměly. Já už tam byla a nechtěla jsem holky nutit. Všechno bylo na jejich svobodné vůli. Nakonec se rozhodly, že do observatoře půjdou a já šla po dvou letech s nimi a nelituji.

Ještě předtím jsme ale šnorchlovaly na Coral beach a byl to super zážitek! Jen škoda, že byly velké vlny, což nám znepříjemňovalo plavání a užívání si pohledů na barevný podmořský svět. Nesmím ale zapomenout, jak jsme se na tuto pláž dostaly. To bylo hodně úsměvné. Shodly jsme se, že pěšky „nepovalíme“, ale využijeme možnosti hromadné dopravy. Zjistily jsme, že tam jede bus číslo 15 a 16.  Jenže na zastávku jsme dorazily brzy a  měly jsme před sebou dvacet minut čekání. Najednou ale u nás zabrzdil taxík a usměvavý řidič nabízel, že nás tam za 30 šekelů hodí, začala jsem smlouvat. Nakonec nás tam hodil za pětadvacet šekelů. Zpátky jsme už jely autobusem každá za 4,20 šekelů.

Ale zpět ke šnorchlování. První se do vln Rudého moře vrhla Katka, protože její byly brýle… Já se tloukla do hlavy, že jsem ty stejné nechala doma… Katka nám ale ty svoje, půjčila. Zatímco si Katka začala užívat barevných pohledů pod vodní hladinou, my jsme s Romčou klábosily a zevlovaly z našeho stanoviště. Najednou Romča říká: „Dívej! Katka nám mává!“ Tak jsme taky začaly mávat jako dívé. Vzápětí zvedlým palcem ukazovala, že je to super, tak jsme zase mávaly… No a ono nakonec bylo všechno trochu jinak než jsme si my z pláže myslely.

Katka nám po návratu vyprávěla, že vlny byly fakt hustý a jedna ji nějak plácla, takže si musela sundat brýle a lapat po dechu. Při tomto manévru o ni začal mít obavy plavčík, který na všechno dohlížel z věže a údajně na Katku volal přes amplion, jestli je v pohodě, tak měla zamávat a zvednout palec. Takže Kačka nemávala na nás ale na borce na věži. Tak je to občas i v životě, že si něco o někom myslíme a nakonec to může být všechno jinak.

Postupně jsme se ve vodě vystřídaly všechny tři. Byla to nádhera, ale vlny nám to fakt znepříjemňovaly. Plavčíci na holky doběhly ještě i na pláži, aby je upozornili, že ty vyplavené korály fakt nesmějí sbírat. A to už jsme se raději sbalily a přesunuly kousek dál do Podmořské observatoře.  Lístek tam dospělého vyšel na 109 šekelů. Byl včetně kina, do jehož času promítání jsme se ale netrefily. Příště bychom to koupily bez kina a každá bychom ušetřily deset šekelů.
Při cestě na hotel jsem si zašla směnit peníze a byla sprostě okradena, o čemž píšu více zde. Večer jsme zase daly víno a druhý den vyrazily veřejnou dopravou – busem brzy ráno za chládečku do Red Canyonu. Jedna cesta nás každou vyšla na 12,50, což dělá dohromady pětadvacet  šekelů. Kdybych dala za šekel sedm korun, tak celý výlet vyjde na 175 Kč. Když si představím, že při první návštěvě Eilatu jsem využila služeb turistické kanceláře a zaplatila za stejný výlet 25 dolarů, tak to fakt naštve… Člověk se ale učí. Fotky a další info z Red Canyonu najdou zájemci zde.

Poslední den pobytu už jsme si užívaly jen u vody a v noci potom následovalo nutné balení. Ráno jsme se busem za 21,50 šekelů na osobu nechaly přesunout na letiště Ovda. Zároveň jsme se s tímto letištěm rozloučily, protože příště už budeme přistávat a odlétat z nového letiště Ramon.

A ještě jedna poznámka na závěr. Pokud bude pro mě v Eilatu ještě nějaké příště, tak jedu do Jeruzaléma soukromě hromadnou dopravou – autobusem bez cestovky za 70 šekelů a hezky si to tam užiji, jak budu chtít sama. A stejným způsobem si zajedu k Mrtvému moři za 42,50 šekelů a pobudu tam minimálně půl dne a ne hodinu a půl, jak to bylo vždy s nějakým zájezdem, protože se pořád někam spěchalo… A pojedu podle počasí, když nebude pršet a nebudou padat kroupy 🙂

Na závěr můžu říct stejně jako každý rok, že Izrael všem vřele doporučuji. Je to nádherná země, kam se mnoho lidí vrací jako já, protože si ji zamilovali…

Lenka





Misionářka: S lidmi bez identity lze snadno manipulovat

Vystudovala jste genetiku a později také teologii. Prakticky celý produktivní život jste ale misionářkou na volné noze. Zamýšlíte se nad genderem z pohledu genetika i teologa?

Určitě ano!

Jaký je váš vztah ke gayům a lesbičkám?

V okruhu mých přátel jsou lidé, kteří v sobě takovou orientaci objevili. Například mám jednu velmi blízkou kamarádku, která pochopila, že je takto nastavená a vzhledem k tomu, že je křesťanka, konvertitka, rozhodla se, že bude žít nějakým způsobem v celibátu. Velmi si jí vážím. Není to pro ni samozřejmě snadné, ale vidím, že i tento postoj je možný. Myslím si, že je v dnešní době velkým problémem, že se nerozlišuje náklonost, kterou v sobě člověk může objevit, a aktivní způsob života. Náklonnost má své jméno, které se dnes v médiích téměř vůbec nepoužívá. Je to homofilie. Homosexualita znamená aktivní způsob sexuálního života. Je třeba to rozlišovat, protože obě věci nejsou totožné.

Exorcista a katolický kněz P. Elias Vella z Malty v připravované knize mimo jiné říká, že v případě aktivního homosexuála mu nelze dát za pravdu, že jedná správně. Je ale nutné tyto věci říkat pěkným způsobem, protože je tady riziko, kdy může být takto orientovaný člověk velmi zraněn. Lze vůbec na toto téma mluvit z pohledu víry pěkným způsobem, aby nebyl druhý zraněn?

Myslím si, že všichni lidé, kteří mají nějaké problémy, potřebují, aby jim někdo naslouchal, aby je přijal takové, jací jsou. Zároveň je ale součástí opravdového přátelství, že nechci, aby člověk zůstal tam, kde je. Pokud mluvím s lidmi o takovýchto problémech nebo jakýchkoliv jiných, snažím se jim naslouchat, aby se cítili přijati. Jakmile se vybuduje vztah důvěry, potom lze mluvit i o dalších věcech. Pokud jsou tomu lidé otevřeni, je důležité dát jim biblický pohled, aby měli nějaké zrcadlo, a tím může být i křesťanský pohled na věc. Pohledů ze světa mají nadbytek. Tam se člověk dozví spoustu věcí, například že je tato věc daná a nedá se s ní nic dělat. To ale rozhodně není ve všech případech pravda. Jiný názor říká, že se člověk může rozhodnout a vše měnit, jak často chce. S tímto ale už nelze vést žádný dialog. Věřím tomu, že je třeba naslouchat člověku, přijímat ho, ale zároveň mu pomoct, aby nezůstal tam, kde je.

Jako věřící křesťanská misionářka tedy s homosexualitou nesouhlasíte?

Myslím si, že je důležité vracet se ke kořenům. Původní Boží záměr, který máme zjevený v Bibli, je, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. To, jestli je člověk muž nebo žena se dnes také hodně zpochybňuje, ale v chromozomech je to dané. Já jako genetik vím, že je pohlaví člověka určené chromozomálně. To, že se tak někdo necítí, je věc, se kterou lze pracovat psychologicky i duchovně.

Můžete přiblížit duchovní stránku celé věci?

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby mezi sebou měli vztah. Když vstoupil do světa hřích, protože se člově rozhodl udělat si vše po svém a nikoliv podle Božích zákonitostí, přišel potom zmatek do všech oblastí života. Ten se projevuje také tam, kde jsou lidé opravdu zranitelní, v těch nejhlubších a nejintimnějších vztazích. Nežijeme v původním světě, jak ho Bůh stvořil na počátku, ale žijeme  ve světě, který je nemocný hříchem. Je potřeba vracet se k Božímu záměru, jakto Bůh původně myslel, protože dal nějaká pravidla, jak máme žít, aby nám bylo co nejvíce dobře. Pokud člověk tato pravidla nerespektuje, projeví se to tak, že nám dobře není. Zároveň víme, že nežijeme v ideálních podmínkách a musíme vycházet z toho, co je. Nemůžeme si hrát na to, že je vše úplně v pořádku.

Zmínila jste, že je třeba rozlišovat náklonnost a praktikující homosexualitu. Na toto téma už mluvila německá herečka a zpěvačka Marlene Dietrich za svého života měla prohlásit „V Evropě nezáleží na tom, zda jste muž nebo žena. Milujeme se s každým, kdo je atraktivní.“ Nejde v tomto případě spíše o vámi zmiňovanou náklonnost a bisexualitu, když někdo něco takového tvrdí?

Já jsem tento výrok od Marlene Dietrich nikdy neslyšela, ale zdá se mi mimořádně hnusné říct, že se milujeme s každým, kdo je atraktivní. Není v tom ve skutečnosti vůbec žádný vztah a není vlastně v tomto případě ani o čem mluvit. Lidé, kteří žijí tak, že vyhledávají pouze krátkodobou rozkoš, nemohou nikdy dojít naplnění. 

Podobně jako Marlene k sexu přistupoval frontman britské kapely Queen Freddie Mercury. Nejdříve žil šest let s přítelkyní Mary Austin, aby jí potom sdělil, že je bisexuál. Nicméně o pár let později měl intenzivnější a dlouhodobější vztah s rakouskou herečkou Barbarou Valentin. Ve stejné době ale stále udržoval sexuální vztahy i s muži. Nešlo spíše o hledání stále větších a intenzivnějších sexuálních zážitků než o nějakou orientaci?

Vidím za tím velikou nenaplněnost a narušenost.

Může promiskuitní chování ukrývat nějaká hluboká vnitřní zranění z dětství, kdy například těmto lidem chybí nenaplněná láska od rodičů a tu poté v dospělosti hledají u mnoha sexuálních partnerů?

 Je to velice pravděpodobné. Mluvila jsem o tom s terapeutkou, která se nevěnuje pouze homosexuálům. Říkala mi, že když pracovala s lidmi, kteří byli homosexuálně či bisexuálně orientovaní, vždy v tom našla alespoň jeden ze tří faktorů. Prvním byl ten, že si ženy hledají matku, která jim chyběla, a muži si zase naopak hledají otce, protože jim v dětství nějakým způsobem chyběl. Další faktorem bylo, že prožili nějaké hluboké trauma od člověka druhého pohlaví. Mohlo jít o zneužití, znásilnění, týrání, ale i psychický nátlak. Těch možností může být mnoho. A třetím faktorem byla nějaká časná sexuální zkušenost s člověkem stejného pohlaví. Toto pozorovala častěji u mužů. Muži, kteří mají tuto orientaci, jsou velmi vnímaví na určitou nejistotu identity u mladých chlapců a jsou schopni je svést.

V takových případech ale nemuselo jít vůbec o nějaké násilí…

To je sice pravda, ale pokud člověk získá takovou sexuální zkušenost, vzhledem k tomu, že sexuální paměť je nejpevnější paměť, kterou máme, tak s tím už nemůže pracovat pouze jako s myšlenkou, nápadem, sklonem, ale je tam i fyzický prožitek. Naše velmi dobrá sexuální paměť je důvodem, proč se nedoporučuje, aby lidé prožívali sexuální vztahy mimo manželství, protože je to něco, co člověku už zůstane. Slyšela jsem pěkné vyjádření: Když mám s někým sexuální vztah, dám tomu člověku něco, co už nikdy nedostanu zpět. Pokud žijeme v manželství a navzájem si tyto „části“ neseme, tak to vůbec nevadí, protože to máme stále společné, jelikož žijeme spolu. Pokud ale mám sexuální zkušeností s více lidmi, zůstávají kousky mne u nich a mně chybí. Je to obrazné vyjádření, které vyjadřuje hlubší skutečnost. Když pozoruji lidi, takto tak skutečně je. Vytvořila se určitá vazba. Ta, když se zpřetrhá, tak je to něco jiného než když se rozejdu s člověkem, se kterým jsme spolu jen chodili a drželi se za ruku. Na úrovni modlitby, duchovní terapie a doprovázení lze přesekat vazby k sexuálním partnerům. V těchto případech je jedno, jestli to byli partneři heterosexuální či homosexuální.

Dívala jste se někdy na homosexualitu z pohledu genetiky? 

Občas jsem měla možnost si něco přečíst. Četla jsem nějaké pojednání o genu pro homosexualitu, kde uvažovali, že ho našli. V textu jsem ale nenašla nic, co by mě přesvědčilo, a dospěla jsem k závěru, že žádný takový gen nalezen nebyl.

A nemáte dojem, že se v poslední době otevřeně hlásí k homosexualitě obrovské množství lidí, což bylo před třiceti lety nepředstavitelné? Někdy se zdá, že heterosexuálové budou za chvilku diskriminováni…

Jestliže existují nějací skuteční homosexuálové, což zřejmě ano, ať už to má jakoukoliv příčinu, není jich tolik, jako se dnes proklamuje, ukazuje jako nějaká norma a něco úžasného. Lidé ze všech stran slyší, aby si různé možnosti vyzkoušeli, a teprve poté si mohou vybrat svou orientaci. Partnera, se kterým chci žít, si musím také nejdříve vyzkoušet. Zároveň ale nastupuje problém, že lidé vstoupí do sexuálního vztahu příliš brzy a nejsou na to zralí emocionálně ani v jiných oblastech. Láskyplný vztah má tři roviny – vášeň, intimitu a závazek. Vášeň v průběhu času zákonitě klesá, ale intimita, vnitřní blízkost a závazek rostou. Dnes ze všech stran slyšíme, že vztahy máme budovat pouze na vášni, ale ta nutně vyhasne. Pokud nejsou součástí vztahu další dvě složky, tak nemá žádný pořádný základ a nutně musí odumřít. To není problém pouze dneška. Byl to problém romantické literatury i filmů, které běžely v kinech a televizi. Cítím k tobě nějakou velkou emoci, proto tě miluji. Emoce je pryč, tak už tě nemiluji. Vztahy jsou budované pouze na vášni a o závazcích dnes bohužel lidé nechtějí nic slyšet.

Pokud mám dobré informace, tak v některých státech Ameriky se mohou děti mladší patnácti let rozhodnout bez svolení rodičů, že jim bude změněno pohlaví, protože to své nepřijímají. V roce 1989 se tak nechal na ženu přeoperovat tehdy už dospělý muž Norrie Watson ze Skotska. Díky jemu Austrálie v roce 2014 odsouhlasila zákon o tzv. třetím pohlaví. Norrie se totiž po letech dobře necítil ani v těle ženy. Třetí pohlaví v roce 2018 uzákonilo i Německo. Norrie dnes lékařům vyčítá, že šlo všechno tak lehce a nikdo se nezajímal, co ho k tomu vede, nikdo mu nedal psychologickou pomoc, když se rozhodoval. Dle jeho zpětného pohledu bylo jeho jednání důsledkem týrání v dětství. Nehrozí, že touto svobodou v přeměňování pohlaví bude velmi mnoho poškozených lidí?

Určitě ano! To je přesně to, o čem jsem mluvila. Zraněný člověk, který nebyl v souladu se svou identitou. Věřil, že se vše vyřeší změnou pohlaví, ale nyní zjišťuje, že se nic nevyřešilo, proto se zlobí. Vidím v tom celospolečenský problém, kdy není snaha pomoct najít lidem skutečnou identitu, ale nabídnout jim řešení jakékoliv vnitřní neshody bez nějakého úsilí. Jsou ale věci, které nemůžeme změnit. I když se nechám přeoperovat, tak mi chromozomy zůstanou, jak jsou.

Neexistuje nějaká výjimka?

Z hlediska genetiky existuje pouze určitá malá skupina lidí, kteří jsou genotypově (v chromozomech)  mužem nebo ženou, ale chybí jim receptory pro příjem pohlavních hormonů. Navenek (fenotypově) se vyvíjí jako opačné pohlaví. Upozorňuji, že se jedná o velmi malou skupinu lidí, kde by se dalo uvést do souladu to, co mají v chromozomech, určitou operací a hormonální léčbou, aby ten, kdo má v genech, že je muž, byl i navenek mužem. To je jediný případ, kdy má operace a hormonální léčba smysl. Současná společnost ale místo toho, aby se našel kořen problému, lidem spíše umožňuje, aby se svému problému přizpůsobili. Mnohem náročnější způsob terapie, který by ale měl smysl, je pomoct lidem přijmout identitu, jakou doopravdy geneticky mají.

 Teď se v této souvislosti hodně mluví o genderu a změny se na lidi hrnou strašně rychle. Možná brzy nebude povoleno označení maminka a tatínek. Proč je moderní civilizace tlačena tímto směrem?

Nevíme, co bude, ale je pravda, že dnes už se nám tato fakta nezdají jako neuvěřitelná možnost a může se nám to stát. Stojíme na klasické šikmé ploše. Udělám krok a je to téměř stejné, ale pokud jich udělám deset, tak už to není vůbec jako na začátku. Když se podíváme dvacet, třicet let zpátky, tak je ta změna obrovská. Mám kamarádku, která pracovala v Bruselu při Evropském parlamentu. Občas mně sdělovala, co se tam děje. Nebyla jsem schopná se s ní setkávat příliš často, protože to byly příliš děsivé věci.

Bavily jste se i na toto téma?

Právě že ano. Ona tam vypozorovala, že někteří z těch, kdo mají velký vliv, jsou lidé bohatí, a snaží se prosazovat právě tyto názory, které mají zlikvidovat původní klasickou rodinu, kde je otec, matka a děti. Rodinu, kde existuje nějaká identita muže a ženy, kde dříve byla snaha chránit děti a dospívající děti, aby mohly nějak dozrát než začnou aktivně žít a budovat další vztahy a rodiny.

Můžete uvést nějakou konkrétní věc?

Byla tam snaha prosadit zákony, od kdy bude legální sex. Snahou bylo snižovat původní hranici patnácti let až na jedenáct let. A tím by to zřejmě nekončilo. Dále chtěli prosadit, aby byl zákonný sex se zvířetem. Nedává to žádný smysl, protože ani zvíře ani dítě nemá zájem o tento typ aktivity. Je to úplně mimo.

Kdo si myslíte, že na tom má zájem?

Domnívám se, že za tím vším stojí hnutí New Age, o kterém se dnes už tak nemluví, protože jeho myšlenky už dostatečně pronikly do myšlení lidí. Jde o myšlenky typu: všechno je jedno, dělej, co ti dělá dobře bez ohledu na cokoliv, nemusíš mít žádnou velkou zodpovědnost, jsi sám sobě bohem, který rozhoduje o všem a může dělat, co chce, sám se zachráníš, sám se uzdravíš, energii můžeš čerpat z kosmu, stromů, kamenů atd… Jednou jsem četla prohlášení New Age ze sedmdesátých či osmdesátých let, které jsem pak už na internetu nenašla. Celkem jasně a nevybíravě v něm bylo řečeno, že je třeba zlikvidovat identitu jednotlivců i skupin.

Aby byli lidé lehčeji ovladatelní?

Myslím, že ano, protože s lidmi, kteří jsou rozbití a nevědí, kdo jsou, se dá velmi snadno manipulovat. A nějaké extremistické názory, že je například Ježíš Kristus Spasitel, nejsou v těchto podmínkách přijatelné, protože je sám sobě spasitelem každý. Pokud tam ale toho Ježíše mít chceš, tak ho tam měj, ale pokud tam chceš jabloň, na které jsi seděl jako dítě, tak ať je to jabloň. To je přece jedno, jde o totéž…

Díky své misionářské činnosti se stýkáte s mladými lidmi. Zajímají se o tuto problematiku, o které se teď bavíme, nebo už je to generace, které je všechno fuk?

Stýkám se s vybranými skupinami mladých lidí ve věku od čtrnácti do pětadvaceti let. Měla jsem přednášku o sebepřijetí a dala jsem prostor k otázkám. Z jejich strany vyvstal dotaz, jak to mají se sebepřijetím lidé s homosexuální orientací. Rozvinula se z toho velmi pěkná diskuze. Přišli mně potom poděkovat, že jim někdo dal informace z křesťanského pohledu, protože z té druhé strany toho slyší velmi mnoho i ve školách. Zajímá je to a přemýšlí o těchto věcech. Ale jak říkám, jde o vybrané skupiny mladých lidí z křesťanského prostředí.Nevím, jak to všechno vnímají a vidí ostatní mladí lidé…

Mgr. Jana Ungerová se narodila 7. 3. 1971 v Brně. Vystudovala obor molekulární biologie a genetiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po několika letech práce ve výzkumu na Karlově Univerzitě v Praze absolvovala Školu evangelizace, kterou pořádala komunita ICPE (Mezinárodní katolický evangelizační institut) na Maltě. V této komunitě získala během následujících tří let další vzdělání a možnost osobního růstu. Získala zkušenosti s pořádáním a vedením seminářů, se službou naslouchání a poradenství, s pantomimou a tvořivým přístupem, prací s mládeží v různých zemích (Polsko, Německo, Malta, Rumunsko, USA, Španělsko a další), s pomocí chudým a lidem na okraji společnosti (Rumunsko, Německo, Ukrajina) atd. Také doprovází skupiny ze zahraničí, překládá a tlumočí z angličtiny, španělštiny a polštiny. Další jazyky ovládá pasivně. Magisterské studium na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ukončila v roce 2015. 

Křížová cesta na Svatém Antonínku

Z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a běží proces jeho blahořečení, byla na Svatém Antonínku přesně před sedmdesáti lety instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán. 

Poslední březnové nedělní odpoledne se zde za slunečného až letního počasí sešli věřící, aby se zde společně pod širým nebem pomodlili právě Křížovou cestu, která letos slaví kulaté jubileum. Jistě není bez zajímavosti, že nejvíce účastníků přijelo z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Nechyběli ale ani domácí věřící z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty.

Podrobnosti o budování Křížové cesty se mohou zájemci dozvědět zde

Text a foto: Lenka Fojtíková


Moje druhá návštěva Red Canyon aneb Izrael v roce 2019 – díl III.

Když jsem se v roce 2017 poprvé chystala na vlastní pěst vyrazit do Eilatu na jih Izraele, tak jsem už doma věděla, že nechci celou dobu ležet jen u moře. Chtěla jsem si zajet do Red Canyonu, Timna parku a v plánu jsem měla také návštěvu podmořské observatoře.

Red Canyon mne tehdy vyšel na pětadvacet dolarů a Timna park spojený s návštěvou ptačí rezervace a Coral Beach na rovných padesát dolarů. Následující rok jsem se žádným tímto směrem nevydala, protože jsem si říkala, že mám splněno a zaměřila se na jiné aktivity.

Letos jsem ale do Eilatu vzala kámošky Romču a Katku, a tak jsem jim doporučila, která místa by si rozhodně neměly nechat ujít. No a vzhledem k tomu, že byly holky v Izraeli poprvé, tak jsem je v tom nechtěla nechat samotné a dělala jim doprovod s případným komentářem, co jsem věděla. Návštěvu Red Canyonu zprostředkovanou nějakou cestovkou či jinou „organizací“ jsme zavrhly. Zašly jsme si na autobusové nádraží a zjistily, jak směrem k Red Canyonu jezdí veřejná doprava. No a busy jezdily docela často tam i zpět. Potěšující ale byla hlavně cena! Jedna cesta nás vyšla na 12,5 šekelů, což bylo dohromady pětadvacet šekelů a tedy diametrální rozdíl oproti pětadvaceti dolarům..

Další velkou výhodou bylo, že jsme si mohly samy vybrat čas, kdy tam vyrazíme, mohly si jít svým vlastním tempem s tím, že si zastavím a vše vyfotím v klidu aniž by mne tlačit dav turistů z autobusového zájezdu. Z Eilatu jsme vyjely v sedm ráno a první fotku jsem cvakla v 7:36 hod. – to bylo ihned poté, co jsme vystoupily z busu a zamířily do Red Canyonu. Spolu s námi vystoupil jeden manželský pár ze Slovenska a pár starších vědců z Německa – pán fotil výhradně všechny možné rostliny. No a dále jsme tam byly my tři holky z Moravy. Velmi záhy se naše skupinky vzájemně ztratily z dohledu, takže jsme si při případném focení „nezavazely“.

Fotky si můžete prohlédnout níže. Zpět jsme se všichni vraceli stejným busem ve dvanáct hodin. A užili jsme si to všichni. Je tam nádherně! Cestu doporučuji takto brzy ráno, protože o dvě hodiny později už na parkovišti stálo hned několik autobusů se zájezdy a řada automobilů, takže se Red Canyonem hrnuly davy lidí – bylo mezi nimi hodně studentů, proto bylo i mnoho křiku. To už jsme ale my odpočívaly o kus dál na poušti, kde jsme hledaly stín pod jedním ze stromů…

Myslím, že ty fotky mluví za vše. Rozhodně ale záleží na tom, kdy se do Red Canyonu člověk dostane, aby měl  pro focení dobré světlo. To je tak ale přece vždycky a všude, že?

Všechny zdravím a přeji, abyste také měli stále chuť cestovat a poznávat neznámá místa. Je ale dobré se vracet i na místa známá, protože vždy je vše možné vidět v jiném světle, s jinými lidmi a za jiných událostí…

Text a foto: Lenka Fojtíková


Oslava sedmdesáti let nezávislosti současné lokality města Eilat aneb Izrael v roce 2019 – díl II.

Poprvé jsem se do Eilatu s nízkonákladovou leteckou společností Ryanair vydala v březnu roku 2017. Tehdy jsem se tam seznámila s rodačkou ze Slovenska Denisou Kováčikovou, která zde žije už více než dvacet let a pracuje pro izraelskou pobočku ministerstva turismu v Eilatě. Právě díky ní jsem se poprvé dostala na výročí nezávislosti území, na kterém s neuvěřitelnou rychlosti vyrostlo turistické letovisko Eilat.  Věděla jsem, že letos si bude město připomínat sedmdesáté výročí. Ve chvíli jsem ale na podzim kupovala letenku, neměla jsem tušení, kdy to bude.

Když jsem letos přiletěla 14. března na letiště Ovda a Denisa mně hned po příletu hlásila, že právě v tento den se slaví sedmdesáté výročí, neváhala jsem ani chvilku a hned se rozhodla, že u toho musím být! Neodradila mne ani představa šílených bezpečnostních opatření, která jsem absolvovala v roce 2017. Tehdy musel každý návštěvník oslavy u památníku Um Rašraš projít rámem a ukazovat doklad totožnosti. Letos se ale nic podobného nekonalo. Návštěvníci byli vpouštěni bez prohlídek, jak přicházeli, takže nedocházelo k žádným zdržením. Možná tomu tak bylo před třemi lety proto, že se oslav zúčastnil i izraelský premiér.

Eilaťané připravili doopravdy důstojnou oslavu, které měla spád a bylo stále nač koukat. Nechyběly samozřejmě proslovy politiků, kterým jsem samozřejmě nerozuměla, protože byly v hebrejštině, ale nebyly dlouhé, takže program, který zakončil velkolepý ohňostroj nad mořem, byl pěkný a důstojný.

Docela dost mne dojímalo, když jsem viděla černobílé fotografie, které jsem znala už ze své první návštěvy Eilatu, kdy jsem navštívila zdejší muzeum, zasazené v barevných efektech, které připomínaly velmi krátkou historii tohoto města. Uvědomila jsem si, jak je židovský národ pracovitý a co všechno zde na tomto místě dokázal vybudovat za tak krátkou dobu. Jak ale zdejší lidé neusnuli na vavřínech a dál se město neuvěřitelně dynamicky rozvíjí a jde dopředu. V Evropě bychom asi jen těžko hledali město, jehož historie má pouhých sedmdesát let… A tak pokud Vás to zajímá, můžete mrknout na fotky, jak tato oslava probíhala.

A tady je něco z moderní historie tohoto místa:

Za izraelské války za nezávislost byla lokalita současného Eilatu obsazena bez boje 10. března 1949 během operace Uvda. Nazývala se tehdy Um Rašraš (arabsky doslova Matka šustotu). Šlo o pouhou policejní stanici v neosídlené poušti. Izraelští vojáci zde tehdy na znamení svého ovládnutí lokality vztyčili provizorní vlajku. Tu tehdy vojáci vyrobili z bílého trička, na které vlajku nakreslili inkoustem.   K samotnému založení Eilatu došlo roku 1951. Status města získal roku 1959. V roce 1967 začala pod vedením egyptského prezidenta Gamala Násira námořní blokáda Eilatu (Egypt tehdy blokoval Tiranskou úžinu). což byl důvod pro rozpoutání šestidenní války.  Eilat byl terčem palestinských teroristických útoků jen jednou, 29. listopadu 2007, kdy byli v místní pekárně zabiti tři Izraelci. Historie Eilatu ale sahá samozřejmě mnohem do hlubších dějin. Toto místo je zmiňováno ve Starém zákoně jako jedna ze zastávek Izraelitů při pochodu z egyptského zajetí. Eilat se totiž nacházel v království Edóm, které dobyl izraelský král David.  O Eilatu je několikrát zmínka ve Starém zákoně v 2. knize Královské, verše 14, 21 – 22: „Všechen judský lid pak vzal Azarjáše, kterému bylo šestnáct let, a dosadili ho za krále po jeho otci Amasjášovi. On vystavěl Élat a navrátil jej Judovi, poté co král Amasjáš ulehl ke svým otcům.“  A dále potom ve verši 16, 6: „Toho času získal Resín, král aramejský, nazpět Élat pro Aram a vypudil Judejce z Élatu. Do Élatu vstoupili Edómci a sídlí tam až dodnes.V římských i byzantských dobách byl Eilat využíván jako přístav, kudy proudila především měď z nedalekých dolů v Timně. V roce 1 116 jej dobyli křižáci, v roce 1 167 ho získal Saladin, načež toto město postupně ztrácelo na významu. Dnes je zde Timna park, který připomíná slavnou dobu tohoto místa a každoročně sem míří desetitisíce návštěvníků z celého světa.

Text a foto: Lenka Fojtíková




Karneval v Benátkách obrazem

Dlouhé roky bylo mým snem fotit světově známý karneval v italských Benátkách. Pracovní povinnosti mně to ale nedovolovaly. V době, kdy se v Benátkách slaví karneval, probíhají totiž na Slovácku oslavy fašanku. V nejrůznějších obcích na Hodonínsku i Uherskohradišťsku jsem vše dokumentovala dvacet let.

Po dvaceti letech se mně podařilo splnit si sen a vyrazit na masopustní veselí do Itálie. Sny jsou totiž od toho, abychom si je plnili.  Přímo se k tomu nabízel čas volna, kdy mne neváží žádné závazky a také bezkonkurenční nabídka cestovní kanceláře CKMetal. Se značným předstihem se mně zde podařilo koupit zájezd i s doprovodem průvodce za neuvěřitelných 949 Kč. No nekupte to! V době, kdy jsem zájezd platila, jsem sice netušila, že se vynoří nepředvídané zdravotní problémy, ale nakonec jsem to dala. K této ceně ale ještě museli účastníci zájezdu zaplatit dalších 25 euro za vstup do Benátek a přepravu lodí z přístavu do města a zpět. Další variantou bylo, že si člověk zaplatil celodenní jízdenku na městskou přepravu, která vyšla na 30 eur a potom si mohl užívat individuálně přesuny po vodě uvnitř města, jak se mu zachtělo a jak mu to nával turistů dovoloval. Průvodkyni bylo ale ještě nutné zaplatit 3 eura za vstup do města.

Cesta byla docela drsná, protože se vyjíždělo v pátek v noci, v sobotu ráno jsem byla na místě, abych potom zhruba s desetikilovou brašnou techniky pobíhala po městě nějakých dvanáct hodin. Je pravda, že je v tom čase započítáno i nekonečné čekání na loď, ale nakonec se mně podařilo vše přežít a tyto řádky píši po návratu z cesty už z tepla domova.

A proč mne Benátky tak lákaly a já z jejich vyhlášeného karnevalu chtěla mít fotky? Mnozí mne sice odrazovali a sdělovali svůj názor, jak tam bude lidí jako opic, jak to tam bude příšerné, ale já jsem na jejich „dobré“ rady nedala. Pravda také nebyla, že je v Benátkách šíleně draho, a že tam člověk jen za kafe zaplatí osm euro. Naschvál jsem se na to zaměřila a viděla jsem kávu v ceně od 2,5 euro do čtyř. Pořádný kus Tiramisu byl na náměstí Svatého Marka, což je něco jako náš Václavák, Staromák či Hrad, za rovných pět euro, což se mně vzhledem k lokalitě nezdá vůbec moc. Když vezmu v úvahu, že za některé zákusky v jedné nejmenované cukrárně v Uherském Hradišti či na Velehradě člověk klidně zaplatí i 70 Kč… Velký kus pizzy se salámem vyšel na 2,5 eura a cena menu se pohybovala od 10 eur výše… Kdo chce platit hodně, tak má samozřejmě možnost, ale šlo se najíst podle mého průzkumu i hodně levně…

Jeden dobrák mně před odjezdem udělal přednášku, jak dělají v Itálii hnusnou kávu. To mne fakt pobavilo hlavně, když nám paní průvodkyně už v autobuse řekla, že jistě všichni víme, že je v Itálii ta nejlepší káva na světě, a že jsou Italové velmi pyšní, že je presso jejich vynález. Jsem si říkala, že je docela škoda, že to neslyší onen muž, jemuž jsem nechtěla vyvracet jeho názor, protože on je někdy prostě nejchytřejší na světě a s takovými lidmi nemá smysl diskutovat natož jít do sporu.

Fór je v tom, že já si stejně dám raději čaj. Pokud bych ale byla zdravotně úplně ok, tak bych  asi cappuccinu a zmrzlině neodolala. Mým cílem této návštěvy Benátek ale tentokrát nebyly kulinářské zážitky! Na prvním místě jsem jela zdokumentovat karneval mým pohledem. Jak se mně to podařilo, můžete mrknout ve fotogalerii.

Jasně… Fotek je zase moc, ale když mně se líbilo docela dost masek, co se mně podařilo vyfotit, průvod dvanácti Marií, který patří k tradici karnevalu, jsem nemohla vynechat no a alespoň trochu pohledu na architekturu Benátek také. A už to bylo, že je těch fotek opět příliš. Možná ale tuto akci už nikdy fotit nepojedu, tak si říkám, proč by jich nemohlo být více, že?

Takže: Do přístavu jsme dorazili v devět hodin ráno. Měla jsem dojem, že jsme docela dost dlouho čekali na loď, ale zase taková hrůza to nebyla, protože podle informací ve fotkách jsem první snímek udělala v Benátkách v 10.30. Hodinu a půl jsem se při prohlídce městem držela průvodkyně a v okamžiku, kdy nám dala hodinový rozchod na oběd, a že kdo má zájem, může s ní potom pokračovat, jsem se rozhodla skupinu opustit.

Z domova jsem se totiž na karneval akreditovala. Docela mne překvapilo, že pořadatelům stačilo uvézt můj web. Vzhledem k tomu, že zde docela dost píšu i ocestování a hlavně zveřejňuji fotogalerie, jsem z toho neměla ani divný pocit. Je fakt, že ještě před deseti lety všichni chtěli při akreditaci kmenovou redakci, pro kterou člověk pracoval a novinářský průkaz. Nevím, jestli je to tak všude jako v Benátkách, že se časy mění, ale byla jsem za to docela ráda.

Vzhledem k tomu, že jsem stará škola, vytiskla jsem si mapku a vyznačila trasu, kudy se dostanu na akreditaci. Když to ale zkrátím, tak jsem prostě ten barák ve změti benátských uliček nenašla, což mne docela štvalo v okamžiku, kdy jsem čekala na průvod dvanácti Marií, což byl jeden z vrcholů druhého karnevalového víkendu v Benátkách. Kolegové novináři se mohli pohybovat v prostoru, kam jsem se nedostala a musela jsem zůstat trčet za špagátem. Vzhledem k tomu, že jsem neměla zkušenosti, tak jsem na Marie čekala přes hodinu, aby je borci, co je nesli každou zvlášť na nosítkách na molu pod podiem postavili na zem a dál už šla děvčata po svých… No co už… O průvodu Marií můž zpětně říct, že žádný zázrak to nebyl…. Tak ale je to jejich tradice, což chápu.  

Při čekání na průvod Marií se se mnou dala do řeči Inka, která mně prozradila, že je IT specialistka a pracuje v Milánu. Do Benátek se vydala stejně jako já na výlet. Dále prozradila, že má dvě dcery a ta starší má dvanáct let. Jakmile začal na podiu program, zprostředkovala jí prostředictvím mobilu přímý přenos. To bylo holčičího pištění radostí, že vidí, co mamka. Na mou otázku, kde je to lepší, jestli doma v Indii nebo v Itálii žena řekla, že v Indii, ale v Evropě více vydělává. Dále se mně pochlubila, že se vloni jela podívat do Prahy a moc se jí tam líbilo. Byla také v Paříži. No a potom už začal program a konečně jsem se dočkaly tolik vychvalovaného průvodu Marií…

V minulosti se takto každým rokem představovalo dvanáct nejkrásnější benátských dívek, které v tom roce dosáhly věku na vdávání. Podle paní průvodkyně Jany měly tehdy zhruba čtrnáct let. Věk v současné době vybraných dvanácti Marií je samozřejmě vyšší a jde vlastně svým způsobem o soutěž krásy. Vítězka má právo být poté tzv. andělem, který se spouští ze zvonice na náměstí San Marca na podium.

 Světově proslulý karneval má dlouhou tradici. Nejstarší dokument ve kterém se hovoří o nošení masek v Benátkách, pocházíz 2. května 1268. Ve středověku byl karneval plný nemravností, ale církev vždy na pár dní v roce zavřela oči a několikadenní oslavy mlčky tolerovala. Podle informací paní průvodkyně páchali ti, kdo se v dávných dobách převlékli za masky, různou trestnou činnost, která jim ale díky karnevalu a maskám procházela bez potrestání. Později byly zákony Benátek upraveny, takže už nebylo možné beztrestně vraždit či znásilňovat.

Karneval byl vždy pro chuďase i boháče. Navzdory tomu, že benátský karneval ohlašuje začátek půstu, neměl historicky žádnou přímou spojitost s náboženstvím a byl pouze nočním hýřením, pitím adíky bujarému veselí v kostýmech a maskách, kdy se smazávalo  sociální postavení. Přísloví totiž praví, že: „Pod maskou se král stane žebrákem a žebrák králem“.

V roce 1797 do Itálie dorazila Napoleonova armáda a tradice karnevalu byla přerušena kvůli obavám z výtržnictví a jiných rebelských skutků. Až o 182 let později byla tradice karnevalu v roce 1974 během benátského Biennale znovu obnovena a stala se z něj unikátní turistická atrakce. Od té doby se karneval koná vždy po tři víkendy před popeleční středou.

Od paní průvodkyně jsme se dále například dozvěděli, že je v Benátkách na čtyři stovky kostelů a zhruba stejný počet také různých mostů. Jedním z nejznámějších je Ponte di Rialto a patří k jednomu ze čtyř mostů (Ponte dell’Accademia, Ponte degli Scalzi, Ponte della Costituzione), které vedou přes  Canal Grande.

Dále jsme se také dozvěděli, že už v pradávných dobách měly v Benátkách oficiální živnost prostitutky. Pokud se jim podařilo, že při výkonu své „práce“ otěhotněly, byly při mnoha kostelích zřizovány sirotčince, kde se řeholnice staraly o tyto děti.

Ale zpět do současnosti. Fotky se mně nakonec udělat podařilo i bez akreditace, a když to shrnu, tak rozhodně nelituji, že jsem se na tuto cestu vydala. Benátky by mne ale určitě lákaly ještě k jedné návštěvě mimo karnevalový ruch, kdy bych si je užila touláním po nádherných uličkách a zákoutích, která často končí pár schůdky u vody a člověk se musí vracet.

Benátky prý člověk buď miluje anebo nenávidí. Já jsem si je zamilovala už při mé první návštěvě, kdy jsme zde měli přestup na další vlak směr Vídeň. Vraceli jsme se tehdy s manželem a naším starším synem, kterému bylo devět let, z dovolené na Sicílii.

Už tehdy vzniklo pár fotek starou Flexaretkou. Na místo činu jsem se tak včera vrátila po čtyřiadvaceti letech vybavena úplně jinou fototechnikou. Jsem ráda, že jsem vše přežila ve zdraví a jako bonus vznikly fotky, kvůli kterým jsem na karneval jela. Mám z nic radost. Návštěvu karnevalu všem doporučuji, i když tlačenice byla v některých místech doopravdy neskutečná a člověk téměř stál dlouhé minuty na místě. V jednom okamžiku jsem se docela dost bála, že pod masou turistů praskne jeden z mostů v přístavu.No však mrkněte na fotky a pochopíte, že nepřeháním. Každopádnějá jsem přežila a Benátky všem doporučuji!

Lenka 

Martin Černý: „Triatlon mně hodně dává, ale také bere“

Když jsem se v březnu roku 2017 v Eilatu seznámila s pracovnicí tamní pobočky ministerstva turismu Denisou Kováčikovou a chtěla s ní udělat rozhovor, tak se nejdříve zdráhala. „Napište raději o Martinovi Černém z České republiky! Letos tady vyhrál závod Israman, což je název pro železného muže,“ upozornila mne tato sympatická Slovenka, žijící dlouhé roky v Izraeli. Díky Denise jsem se po návratu domů s Martinem přes facebook spojila. Domluvili jsme se, že o něm napíšu, ale nakonec z toho sešlo. Vloni absolvoval v Eilatu závod Israman znovu a letos také. Zatímco vloni skončil ve své kategorii po defektu kola na čtvrtém místě, letos přivezl domů do Adamova u Brna medaili za druhé místo v kategorii 35 – 39 let. Závod absolvoval v pátek 25. ledna a já mu přes facebook fandila. Po návratu domů byl ochotný udělat rozhovor, který tady zveřejňuji. Jeho cesta k náročnému sportu je neuvěřitelná. Do patnácti let totiž neuměl plavat a neměl rád běh.

Martin Černý s Denisou Kovačikovou a medailí za druhé místo. Foto: Pavel Černý
Martin Černý s medailí za druhé místo s Denisou Kovačikovou na letišti těsně před odletem domů.  Foto: Pavel Černý

Věnoval jste se nějakému sportu už v dětství či dospívání?

Vůbec ničemu. Chvilku jsem hrál jen basket.

 Jakým řízením se stalo, že jste začal dělat tak náročnou disciplínu, jako je železný muž, kdy v jednom závodu musíte nejdříve uplavat 3,86 kilometru, v sedle kola ujet 180,25 kilometru a na závěr si střihnout maraton o klasické délce 42,2 kilometru? To je docela dost drsné z bodu, kdy člověk žádný sport nedělal…

Dostal jsem se k tomu skrze kamarádku ze školky, se kterou jsme se po letech potkali. V osmnácti letech mne oslovila, jestli si nechci zkusit triatlon. Ona se tomu už nějaký rok věnovala. No a já jsem do toho bez jakéhokoliv tréninku v roce 2001 šel. Do té doby jsem jezdil na kole jako každý běžný člověk. Jistě není bez zajímavosti, že jsem se teprve v patnácti letech naučil plavat a o triatlonu jsem vlastně téměř nic nevěděl.

Neříkejte, že jste bez tréninku hned zvládl absolvovat železného muže!

Byl to triatlon tzv.  sprint, což je 500 metrů plavání, pětadvacet kilometrů na kole a pět a půl kilometru běhu. Závod byl tehdy nedaleko Jihlavy. Poprvé jsem tenkrát jel na vypůjčeném silničním kole, které mělo galusky. Do té doby jsem jezdil na těžkém, dvacetikilovém horském kole.

Skončil jste poslední?

Kupodivu ne! Nebylo to až tak špatné! Na to, že jsem nikdy v životě neběhal, jsem dopadl docela slušně. Zaběhnout bez tréninku pět a půl kilometru byl pro mě docela brutální masakr. Je fakt, že tehdy se ale závodů nezúčastňovalo tolik lidí jako dnes.

Nakopl vás první závod k dalšímu tréninku?

Kdepak! Od prvního triatlonu uběhl týden a šel jsem hned na další závod (smích). Zase s tou kamarádkou z dětství.

Vy jste na ty závody snad chodil kvůli ní!

Možná i ano, ale bylo od počátku jasné, že mezi námi nic nemůže být, protože ona byla nasměrovaná úplně jinam.

A jak to dopadlo?

Z Brna tam jezdil tehdy známý Kepák tým a já jsem s těmi borci docela dokázal na kole držet tempo. Bohužel mně rodiče nemohli koupit závodní kolo, protože brácha studoval vysokou a já střední. Navíc jsme s tátou docela dost cestovali, což bylo všechno dohromady dost finančně náročné. Dnes mám triatlonový speciál za dvě stě tisíc korun.

Můžete pro nezasvěcené upřesnit, o jaké kolo jde?

Je to časovkářský stroj, galuskáč, který nemá berany. Řídítka jsou ve tvaru hrazdy. Je to stroj, na kterém triatlonista téměř leží. Pozice je aerodynamická, takže se pěkně řeže vzduch a není pro mne problém,  jet v průměru okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Kostra je z karbonu a kolo váží osm a půl kilogramu.

Druhý závod už byl motivací k systematické přípravě?

Kdepak. V osmnácti jsem si zkusil své první dva triatlony a potom až do sedmadvaceti let nic nedělal. Začal jsem pracovat na dráze a za prací dojížděl z Havlíčkova Brodu třeba i sto osmdesát kilometrů do Čech. Ročně jsem míval až tři sta hodin přesčasů. Při takovém pracovním tempu se ani sportovat nedalo. S pravidelným tréninkem jsem proto začal až v září roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do Adamova. Tehdy jsem si koupil první pořádné běžecké boty na silnici. Také jsem zašel do obchodu, že si koupím centr klíč, abych si vycentroval kolo. Nakonec jsem si ale z toho obchodu domů přivezl své první silniční kolo. Tím to začalo.

Vedete si statistiku? Pamatujete si, jaké jste měl tehdy tréninkové dávky?

Začínal jsem měsíčně běhat zhruba 70 kilometrů, na kole jsem najezdil 700 kilometrů a v bazénu v Blansku plaval osmnáct kilometrů, ale byla to prsa. Kraula jsem se naučil až později.

Pokud byste nyní plaval v závodu prsa, tak to by asi nešlo, že?

No to teda fakt ne!!! (smích)

Kolik jste měsíčně natrénoval nejvíce, jaké objemy jste zvládal nyní před závodem v Izraeli?

Nejvíce jsem měsíčně trénoval pětašedesát hodin, což obnášelo 35 kilometrů v bazénu, 250 až 350 kilometrů běhu a na kole okolo 1 500 kilometrů. To už ale bylo na amatéra, který nemá dostatek regenerace, skutečně na hraně.

Proto máte tak vypracované nohy?

Přesně tak. Nohy mám jako slon, protože jezdím hodně v kopcích a nemám rád rovinky. Táta dělal v šedesátých letech osm let cyklistiku za Baník Příbram, takže jsem asi geny získal po něm.

Potom vám ale muselo vyhovovat to šílené převýšení na závodě Israman v Izraeli!

Mou nejsilnější disciplínou je právě cyklistika. Domácí borci zase skvěle plavou, protože mohou od malička trénovat v moři. V závodě tak získají náskok.Já mám plavání rád. Vytrvalecky vydržím plavat, jak dlouho chci, ale chybí mi rychlost, proto co ztratím při plavání, musím stáhnout v sedle kola.

A co běh?

Běhání jsem nikdy neměl rád. Nyní mám maratón nejrychleji zaběhnutý za tři hodiny a čtyři minuty. Půlmaraton mám nejrychlejší za hodinu a dvacet šest minut. V rámci triatlonu mám v maratonu nejrychlejší čas tři hodiny padesát čtyři minut, což je slabší. Jak už jsem říkal, mám z cyklistiky nohy silné jako kulturista a musím je při běhání tahat, čímž ztrácím.

Máte trenéra?

Kdepak. Běžecké tréninky mně psal syn od kamaráda, který závodně běhal.

Kdy vás po důkladné přípravě čekal první závod?

Na ten jsem se poctivě připravoval tři čtvrtě roku a byl to sprint v triatlonu. Psal se rok 2011 a já jsem si tehdy dal i svého prvního půl železného muže.

Byl jste spokojený s výsledky?

Ve sprintu jsem měl o čtyři minuty rychlejší čas než na svém prvním závodě, který jsem absolvoval v osmnácti letech. Umístil jsem se v druhé třetině startovního pole, což nebylo na začátek špatné. Tento sport je hodně o snášení bolesti a to není zrovna moje silná stránka. Hlava mně brzdí tělo, takže nedovedu jít za hranu svých možností. Na druhé straně se díky tomu nezraním. V závodech nemám rád vedro a bolest.

Dnes závodíte v jakých kategoriích?

Je to klasický železný muž a jeho poloviční trať. V roce 2011 jsem absolvoval  první závod půl železného mužu v čase šest hodin a dvanáct minut. O rok později jsem se poprvé postavil  na start železného muže. Připravoval jsem se na něj dva roky a bylo to něco hroznýho.

Proč?

Protože venku bylo pětačtyřicet stupňů a já jsem závod v Otrokovicích dal za třináct a půl hodiny.

A váš rekord?

V roce 2016 jsem si udělal v železném muži rekordní čas, což bylo deset hodin a šestnáct minut. Oproti prvnímu závodu se mně podařilo zrychlit o tři hodiny a patnáct minut. Opět to bylo v Otrokovicích. Tehdy jsem zvládl těch 182 kilometrů na kole pod pět hodin, což je průměr osmatřicet kilometrů v hodině a moc amatérů to nedá.

Od koho jste se dozvěděl o železném muži v izraelském Eilatu, a proč jste se rozhodl právě tam jet?

Na svém prvním triatlonu po důkladné přípravě jsem startoval v dresu týmu Trilife Zlín. Tam jsem se potkal s triatlonovou legendou Petrem Vabrouškem. To je pro naše triatlonisty legenda. Od něj jsem se dozvěděl o Isramanu. V Izraeli jsem byl poprvé na zájezdu ještě coby student s tátou už v roce 2001. Projeli jsme ho od shora až dolů a ta země se mně od té doby moc líbila. Naše tehdejší skvělá průvodkyně mně řekla, že se tam jednou určitě vrátím. A skutečně se tak stalo v roce 2017, kdy jsem se v Eilatu postavil na start Isramana.

A hned jste uspěl!

Časem 11 hodin a čtyřicet dva minut jsem vyhrál svou tehdejší kategorii amatérů od třiceti do čtyřiatřiceti let. Celkově jsem byl ze 173 startujících včetně profíků čtrnáctý. Bylo to úžasné! Poprvé jsem stál na bedně a k tomu všemu ještě v zahraničí, v mém milovaném Izraeli. Ta země je prostě od mé první návštěvy v mém srdci.

O rok později jste se opět objevil na startu, jak na ten závod s odstupem vzpomínáte?

Měsíc před odletem jsem se zranil. Napraskl mně stehenní sval, což mne potom limitovalov běhu. Parádně jsem zaplaval, ale po pěti kilometrech v sedle kola mně praskla úplně nová galuska a neměl jsem náhradní. Každý normální závodník by to zabalil, ale já jsem to nechtěl vzdát. Byl tam se mnou tatínek, tak jsem ho nechtěl zklamat, když jsme kvůli závodu jeli takovou dálku a investovali spoustu peněz. Vždyť jen startovné vyjde na deset tisíc korun. V okamžiku, kdy mně praskla galuska, začínalo ostré stoupání směrem k letišti Ovda. Na šestnácti kilometrech je tam převýšení sedm set metrů, což je docel dost. Já jsem těch jedenáct kilometrů tehdy šlapal do pedálů na prázdném kole ve stoje, protože kdybych si sedl, zničil bych karbonový ráfek. V depu se mně pak podařilo vyměnit zadní kolo, ale ztratil jsem půl hodiny, čímž pro mne závod prakticky skončil. Byla strašná zima a v horách hodně foukalo, což bylo nebezpečné. Přesto všechno jsem závod dokončil a ve své kategorii skončil časem dvanáct hodin a padesát šest minut na čtvrtém místě.

Letos jste Isramana absolvoval potřetí a přivezl stříbro. Jste spokojený?

 Závod jsem zvládl za dvanáct hodin a třináct minut. Čas byl o čtyřicet minut rychlejší než vloni, ale o třicet minut pomalejší než při mé premiéře v Izraeli.

Čím si to vysvětlujete?

Musím přiznat, že teď netrénuji takové objemy jako dřív. Svůj vliv ale vždy sehrají také klimatické podmínky. Ještě den před startem byly na moři obrovské vlny, jaké ani Izraelci nepamatují. Druhý den, kdy jsme byli dvacet minut po šesté hodině ráno na startu, vypadalo moře klidné. Jakmile jsme ale odplavali tři sta metrů od břehu, tak nás vlny na otevřeném moři nepříjemně řezaly. Voda byla teplá. Měla dvaadvacet stupňů a vzduch ráno šestnáct a odpoledne pětadvacet stupňů, což už bylo na maraton hodně. Celkové převýšení závodu bylo 2 700 metrů a potom při cestě zpět jsme při maratonu zase na čtrnácti kilometrech absolvovali 700 výškových metrů seběh k moři. Běželi jsme přes město k Delfináriu směrem k egyptské hranici.Při doběhu do cíle Izraelci vytvořili úžasnou atmosféru. Bylo to grandiózní.

Když vás tak poslouchám, sport vám asi hodně dává.

Triatlon je nádherný sport, který vám hodně dává, ale i bere.

Co?

Hlavně čas, který člověk věnuje přípravě a z toho důvodu nemůže být tolik času s těmi, které má rád. Na rovinu musím říct, že většinou se všechno točí okolo triatlonu. Tréninku věnuji šestnáct až sedmnáct hodin týdně, což jsou dvě až tři hodiny denně. To je daň. Do toho dělám jako výpravčí dvanáctihodinové směny. Na druhé straně mám díky sportu úžasné přátele jak doma, tak právě v Izraeli. Když někdo potřebuje pomoct, tak si pomůžeme. Přes facebook jsme stále v kontaktu a ta setkání na závodech jsou potom úžasná. Já ten sport dělám srdcem.

Máte ještě nějaké skryté plány, kde byste chtěl startovat nebo zlepšení nejlepších časů?

Hodně dlouho se honím za jednou věcí. Na polovičním železňáku se mně několikrát podařilo dostat pod pět hodin, což je taková moje meta. Rád bych se ještě dostal na nejdelším závodě, což je železný muž, pod deset hodin, ale to se mně zatím nepodařilo. Rekord mám deset hodin a šestnáct minut. Zatím se mně nedaří tento osobák vylepšit. Prostě to nejde.

A není to věkem, že člověk jednoduše stárne a rychlost se ztrácí?

V triatlonu jsou nejlepší borci ve věku pětatřicet až čtyřicet let, což jsou nejlepší roky pro vytrvalce. Když si představím, že jsem v běhu začínal na nějakých pěti a půl kilometrech a dnes běhám maratony, je jasné, že tělo se dokáže neuvěřitelně vycvičit na obrovskou zátěž.

Kolik závodů se vám ročně podaří absolvovat?

Dva poloviční a dva železné muže. Letos v říjnu plánuji poprvé jeden závod navíc. Je to tzv. Winterman, kdy se plave devět kilometrů po proudu v Labi, což má odpovídat těm 3,86 kilometrům. Je to propočítané. Voda má teplotu pouhých devět stupňů, takže na kolo člověk sedá hodně zmrzlý. Jede se sto osmdesát kilometrů směr Hřensko a Šluknovský výběžek, kdy se nastoupá téměř pět tisíc metrů. Na závěr se běží maraton na Ještěd. Ten závod je totální extrém. Tím završím letošní rok. Chci ten závod symbolicky absolvovat za kamaráda, který vloni prožil velmi těžké životní zkoušky, kdy se dostal až dno. Ale pokud to klapne a budeme zdraví, postavíme se na start bok po boku. To bych si moc přál…

Martin Černý se narodil 6. 2. 1983 v Havlíčkově Brodě. Vystudoval Střední strojní školu v Ledči nad Sázavou a nyní pracuje jako výpravčí v Brně Maloměřicích. Žije v Adamově u Brna, odkud vyráží na náročné tréninky a poté i závody.

Na Antonínku bude přednášet Kateřina Lachmanová

Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku.  Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.

Kdo je Kateřina Lachmanová?

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014).  (převzato z www.ikarmel.cz)