Květná neděle na Antonínku

Kdo o Květné neděli zavítal na Antonínek, čekalo ho v kapli překvapení. Hned u vchodu byl stoleček, na kterém ležely požehnané snítky kočiček, které připomínají slavný vjezd Ježíše Krista. Tehdy ho lidé oslavovali, provolávali mu: „Hosana!“ a na cestu, kudy projížděl na oslátku, pokládali palmové ratolesti. O pár dnů později ho ti stejní lidé poslali na kříž a křičeli: „Ukřižuj!“

Tuto biblickou událost připomíná také výzdoba kaple na Svatém Antonínku. Členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková zde před oltář nainstalovala výjev slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Připojila také komentář, oč vlastně jde i část kázání papeže Františka z Květné neděle v roce 2013.

Po třetí hodině se u svatostánku opět modlil P. Zdeněk Stodůlka s prosbou o zastavení pandemie koronaviru nejen v naší zemi, ale na celém světě. Poté i dnes venku udělil požehnání na všechny světové strany.

Květnou nedělí křesťané vstoupili do tzv. Svatého týdne, který vyvrcholí slavením velikonočního třídenní (triduum). Toto třídenní začíná večerní mší (po západu slunce) na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli. Slavnost Velikonoc je tak tvořena Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.)

Letos si budou muset všichni věřící prožít oslavu Velikonoc doma bez návštěvy kostelů. Velikonoční obřady a mše svaté bude možné sledovat a prožít pouze přes televizi, počítače, mobily, tablety a prostřednictvím rádia.

Na Antonínku je ale možné se například soukromě, za předpokladu dodržování všech nařízení a doporučení vlády, pomodlit venku Křížovou cestu P. Šuránka. I toho dnes někteří lidé díky nádhernému počasí využili.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II.

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II. Když jsem se tenkrát tuto zprávu dozvěděla, neváhala jsem ani chvilku a věděla, že chci být na jeho pohřbu. Zeptala jsem se vedení tehdejšího deníku, pro který jsem pracovala, jestli můžu jet. To souhlasilo s tím, že si budu veškeré náklady na cestu a pobyt platit sama a ze strany zaměstnavatele dostanu pouze „volno“. Jaké volno, když jsem tam makala asi na tisíc procent, že?

Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.

V Římě jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou, protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.

Z domova jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině, ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu. Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas, který ale už měl Photoshop.

V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.

S tím, co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice, jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky, vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala do redakce přes počítač kavárny.

To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.

Ten pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.

Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…

Tady je jeden ze zveřejněných článků:

Mladí lidé při pohřbu volali: Vivat papa!

Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.

Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.

Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.

Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.

Prožíváme náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma

Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.

S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.

Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.

A toto byl komentář k fotoreportáži:

Tisíce lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.

Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.

Někteří v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné, jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze Sicílie.

Římská radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých domovech.

Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…

Dnes mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva, abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte se? Já určitě…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Každodenní požehnání ze Svatého Antonínku nejen lidu Slovácka

V Itálii městy zasaženými koronavirem procházejí kněží s Nejsvětější svátostí oltářní a žehnají lidem. Slovenští biskupové zase žehnali svému národu z vrtulníků. Správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka už několik dnů pravidelně přichází na Svatý Antonínek, což je poutní místo na kopci nad obcí, modlí se zde a poté vyjde s Eucharistií v monstraci z kaple ven a žehná slováckému kraji i celé zemi na všechny světové strany. Je to jeho vlastní iniciativa, o které jsem se dozvěděla při sobotní návštěvě Antonínku zcela náhodou. Byly jsme na kopci s kamarádkou, když jsme najednou uviděly, jak kněz vychází z kaple svatého Antonína Paduánského s Nejsvětější svátostí a dává požehnání na všechny strany. A co je požehnání? Je to vyprošování dobra pro všechny – v tomto případě s prosbou o zastavení šíření pandemie Covid-19.

Dnes měla být na Antonínku venku také společná modlitba Křížové cesty. Ta se zde v postní době koná vždy jednou ročně. Kvůli zákazu shromažďování lidí, aby se zabránilo šíření pandemie, byla zrušena. Přesto se zde sešlo pár jednolivců, kteří se Křížovou cestu P. Antonína Šuránka pomodlili. Všichni chránili sebe i druhé rouškami a dodržovali předepsané rozestupy, aby nedošlo k šíření nemoci.  Slovácký lid tak upíná svou naději skrze víru v Boží zásah a zastavení dalšího šíření smrtícího viru.

Přepsala jsem zde modlitbu, kterou se na Antonínku modlí P. Zdeněk Stodůlka. V duchu se s ním mohou spojit lidé ze svých domácností z jakéhokoliv místa světa každý den okolo patnácté hodiny:

Kající modlitba

Hospodine, dobrý Bože, obracíme se k tobě ve své tísni. Přiznáváme nejen svou omezenost, ale i bezmocnost. Vracíme se k tobě a vyznáváme, že ty jsi všemohoucí. Ty jediný jsi Pán. Jen tobě patří všechna moc a sláva. Pokorně a se zahanbením v tváři přiznáváme, že jsme byli příliš zahledění do svých práv a nároků, hledali příjemnost a pohodlí, zábavu či adrenalin, nedbali jsme na druhé, ani na tebe a tvůj řád. K přírodě jsme byli bezohlední a chtěli stále víc. Cestováním za krásami jsme znečistili vzduch i moře. Svou bezohledností jsme nakupili hory odpadků. Svou chamtivostí jsme zamořili pole pesticidy, vody antibiotiky, hormony a antikoncepcí, chovali se jako páni světa a vládci stvoření, upravovali si zákony i pravidla myšlení. Přestals pro nás být jistotou, když je vše relativní, a absolutní je už jen naše nabubřelé já. Z toho pak pramení mnohé naše konflikty.

Ve své zaslepenosti jsme neuměli číst znamení. Hlasatelé radostně oznamovali, že zase bude sluníčko. Většině nevadilo, že schnou stromy a množí se myši, že v zemích bez deště je hlad a lid utíká za chlebem. Jiní prchají před válkou, která se vede proto, aby měl někdo větší zisk, vliv a moc, aby byl odbyt zbraní a jinde měli slušní lidé práci. Peníze a zisk se nám staly nejvyšším bohem, jemuž jsme obětovali spravedlnost a právo i bídu chudáků v rozvojových zemích. Štěstí jednotlivců jsme stavěli výš než zodpovědnost, chvilkové pocity nad věrnost manželským slibům, práva dospělých nad práva dětí na lásku obou rodičů, na jistotu domova a zdravé morální životní prostředí, protože jsme se nedokázali zříct špatného příkladu. Sobectví nám zabránilo žít pro další generaci, milionům počatých dětí jsme nedovolili se narodit, a tak vymíráme a nemá na nás kdo pracovat. Uprchlíky nepřijímáme, protože se jich bojíme. Jako bezohlední kolonizátoři přijímáme z jiných zemí jen šikovné ruce a chytré hlavy, zatímco jejich země bez nich upadají a nedokáží se samy pozvednout.

Přijmi, Pane, naši kajícnost a pokorné vyznání. Očisti nás, když s lítostí uznáváme svou vinu. Dopřej nám znovu povstat a vrátit se k tobě, který jsi Cesta, Pravda, Jistota a Moudrost. Spoléháme na tvou lásku a tvé milosrdenství. Zastav lavinu nemoci. Obrať nás a my se k tobě vrátíme. Vezmi nám srdce kamenná a dej srdce z masa. Vrať nám radost ze své ochrany a bezbožné budeme učit tvým cestám, svědčit o tvé lásce a hlásat tvou dobrotu. Dej nám svého Ducha, aby v nás miloval on, když ze sebe nezištně milovat nedokážeme. Dej nám odvahu umírat sobě a žít pro tebe, nechat se vést moudrostí tvého slova, aby v nás vítězil tvůj život a rostlo tvé království, království spravedlnosti, lásky a pokoje. Ty jediný jsi naší nadějí a my pevně věříme, že nás, Bože, nezklameš. Amen.

(modlitba olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera)

Text a foto: Lenka Fojtíková

Papež František udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi

V Římě jsem byla naposledy coby novinářka v dubnu roku 2005 na pohřbu papeže Jana Pavla II. Prožila jsem tam několik intenzivních dnů před pohřbem. Na svatopetrském náměstí jsem byla ale i celou noc před samotným pohřbem. Náměstí bylo plné mladých lidí, kteří zpívali a tančili. Převažovali mezi nimi samozřejmě Poláci, i když tam byli věřící ze všech možných zemí.

Všichni se přišli rozloučit s milovaným papežem, kterému svou přítomností přišli poděkovat za všechno, co udělal pro svět. Ten pohřeb nebyl vůbec smutný. Byla to vlastně oslava a poděkování za život výjimečného muže. Prvního papeže z východního bloku, který byl u toho, když v Evropě padla vláda komunismu.

Na to všechno jsem dnes myslela, když jsem se prostřednictvím televizního přenosu TV Noe účastnila mimořádného požehnání Urbi et Orbi, které ve Vatikánu v dnešním podvečeru udělil současný papež František. Na rozdíl od pohřbu Jana Pavla II., kdy bylo náměstí svatého Petra ve Vatikánu zaplněno do posledního místečka, současný papež František sloužil svému lidu před naprosto prázdným náměstím. Jaký kontrast…

Přes svůj pokročilý věk a zřejmé zdravotní problémy a omezení, která se s jeho věkem pojí, papež neváhal a v této mimořádné době, kdy svět drtí pandemie koronaviru, udělal pro svěřený lid nejvíce, co mohl. Udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi, se kterým se pojí plnomocné odpustky.

Nejdříve zaznělo evangelium, na něž papež navázal promluvou k současné situaci, kterou prožíváme. Dále následovala adorace a vzpomínané požehnání.

Web www.radiovaticana.cz zveřejnil celý překlad papežovy meditace:

»Téhož dne večer« (Mk 4,35). Tak začíná evangelium, které jsme slyšeli. Již několik týdnů se zdá, že nastal večer. Husté temnoty zahalily naše náměstí, ulice a města; ovládly naše životy a vyplnily všechno ohlušujícím tichem a bezútěšnou prázdnotou, ochromujícími cokoli se namane. Je to cítit ve vzduchu, je to patrné na gestech a vyjadřují to pohledy. Dolehly na nás obavy a rozpaky. Jako učedníci z evangelia ocitli jsme se náhle v neočekávané a zběsilé bouři. Uvědomili jsme si, že jsme na stejné lodi, všichni zranitelní a dezorientovaní, ale zároveň důležití a nezbytní, všichni jsme povoláni veslovat společně, všichni se potřebujeme navzájem těšit. Na této lodi… jsme všichni. Jako oni učedníci, kteří jedním hlasem a s úzkostí říkají: »Hyneme« (v.38), tak i my jsme postřehli, že nemůžeme jít každý dál na vlastní účet, nýbrž pouze společně.

Je snadné vžít se do této příhody. Obtížné je pochopit Ježíše. Zatímco učedníci jsou přirozeně vylekaní a zoufalí, On byl na zádi, v té části lodi, která se potápí nejprve. A co dělá? Navzdory pozdvižení klidně spí, s důvěrou v Otce – v evangeliu vidíme Ježíše spát pouze tady. Když je probuzen, utiší vichr a vody a obrátí se k učedníkům vyčítavým tónem: »Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?« (v.40).

Snažme se porozumět. V čem spočívá nedostatek víry učedníků, který je protikladem Ježíšovy důvěry? Nepřestali v Něho věřit, vždyť se na Něho obracejí. Podívejme se však, jakým způsobem: »Mistře, je ti to jedno, že hyneme?« (v.38). Je ti to jedno. Mysleli, že Ježíšovi na nich nezáleží, nestará se o ně. Je to jedna z nejhorších věcí, slyšíme-li mezi sebou, v našich rodinách slova: „Nezáleží ti na mně?“. Tato věta zraňuje a rozbouří srdce. Otřásla také Ježíšem, protože nikomu jinému na nás nezáleží více než Jemu. A vskutku, jakmile je požádán, zachraňuje svoje  malomyslné učedníky.

Bouře demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své  programy a plány, zvyky a priority. Ukazuje nám, že jsme nechali usnout a opustili to, co živí, podporuje a posiluje náš život a naši komunitu. Bouře odkrývá všechny snahy o vytěsnění a opominutí toho, co oživuje duši našich národů, odhaluje každý pokus o umrtvení pomocí zdánlivě „spasitelných“ návyků, neschopných dovolávat se našich kořenů a evokovat paměť našich starců, čímž se zbavujeme imunity nezbytné pro vyrovnání se s protivenstvím.

Bouří spadly masky oněch stereotypů, jimiž jsme zastírali svoje „ego“ ve stálé snaze o vlastní image, a znovu byla odhalena ona (požehnaná) sounáležitost, od níž se nelze odtrhnout: sounáležitost bratří.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, tvoje Slovo nás dnes večer zasáhlo a dotýká se všech. V tomto našem světě, který miluješ více než my, jsme se hnali vpřed plnou rychlostí a měli dojem, že jsme mocní a schopní všeho. Chtiví zisku, jsme se nechali pohltit věcmi a strhnout spěchem. Nezastavili jsme se na tvoje volání, neprocitli jsme tváří v tvář planetárním válkám a nespravedlnostem, neslyšeli jsme křik chudých i naší těžce nemocné planety. Vyzývavě jsme pokračovali a mysleli si, že budeme v nemocném světě navždy zdrávi. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: „Probuď se, Pane!“.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, obracíš se k nám výzvou, výzvou k víře. Výzvou, v níž nejde ani tak o to věřit, že Ty existuješ, nýbrž jít za Tebou a důvěřovat Ti. V této postní době zní tvoje naléhavá výzva: „Změňte smyšlení“, »obraťe se ke mně celým svým srdcem« (Jl 2,12). Voláš nás, abychom se chopili tohoto času zkoušky jako času volby. Není to čas tvého soudu, ale našeho soudu: čas vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí, oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas k opětovnému usměrnění běhu života vstříc Tobě, Pane, a vstříc druhým. A cestou můžeme hledět na mnohé naše příkladné druhy, kteří vprostřed strachu reagovali odevzdáním svého života. Tak působí moc Ducha, jež se vylévá a přetváří v odvážnou a velkodušnou odevzdanost. Život Ducha je s to vykoupit, docenit a ukázat, jak jsou naše životy spřádány a neseny obyčejnými lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách novin a časopisů, ani na velkých přehlídkách nejnovějších show, ale nepochybně dnes píší rozhodující události našich dějin: lékaři, ošetřovatelé a ošetřovatelky, zaměstnanci supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravci, pořádkové síly, dobrovolníci, kněží, řeholnice a mnoho a mnoho dalších, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání sám. Tváří v tvář utrpení, v němž se poměřuje opravdový rozvoj  našich národů, objevujeme a zakoušíme Ježíšovu velekněžskou modlitbu: »ať všichni jsou jedno« (Jan 17,21). Kolik jen lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost. Kolik otců, matek, prarodičů a učitelů ukazuje našim dětem nepatrnými všedními gesty, jak čelit a překonat krizi novým uzpůsobením zvyklostí, pozvednutím zraku a podnětem k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech. Modlitba a tichá služba jsou naše vítězné zbraně.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Počátkem víry je uznání, že potřebujeme spásu. Nejsme soběstační, sami se utopíme: potřebujeme Pána jako kdysi mořeplavci hvězdy. Pozvěme Ježíše  na loďky svých životů. Odevzdejme mu svoje obavy, aby je přemohl. Jako učedníci zakusíme, že s Ním na palubě neztroskotáme. Vždyť v tom je Boží moc, že obrací v dobro všechno, co se stane, i to nepěkné. On vnáší klid do našich bouří, protože s Bohem život nikdy neumírá.

Pán nás uprostřed bouře interpeluje a vybízí, abychom vzbudili a aktivovali solidaritu a naději, jež jsou s to upevnit, podpořit a dát smysl těmto hodinám, kdy se zdá, že všechno ztroskotává. Pán se probouzí, aby probudil a oživil naši velikonoční víru. Máme kotvu: v Jeho kříži jsme byli spaseni. Máme kormidlo: v Jeho kříži jsme byli vykoupeni. Máme naději: v Jeho kříži jsme znovuzrozeni a obejmuti, aby nás nic a nikdo neoddělil od Jeho výkupné lásky. Uprostřed izolace, v níž trpíme nedostatkem přízně a setkání, zakoušíme nedostatek mnohého, slyšme ještě jednou zvěst, která je naší spásou: vstal z mrtvých a žije vedle nás. Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět nalezli život, který nás čeká, hleděli na ty, kteří se nás dovolávají, posílili, rozpoznali a podnítili milost, která v nás přebývá. Nezhášejme skomírající plamínek (Iz 42,3), který nikdy neochoří, a dejme vzplanout naději.

Obejmout Jeho kříž znamená najít odvahu obejmout všechny rozpory nynější doby, vzdát se na chvíli svého bažení po všemohoucnosti a majetku a dát prostor kreativitě, kterou může vzbudit jedině Duch svatý. Znamená to najít odvahu otevřít prostory, kde všichni pocítí, že jsou povoláni, a dopustit nové podoby pohostinnosti, bratrství a solidarity. V Jeho kříži jsme byli spaseni, abychom přijali naději, které umožníme posilovat a podporovat všechna možná opatření a cesty, jež nám mohou pomoci se opatrovat a chránit. Obejmout Pána, abychom objali naději: to je síla víry, která osvobozuje od strachu a dává naději.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?« Drazí bratři sestry, z tohoto místa, které vypráví o skálopevné Petrově víře, chtěl bych dnes večer svěřit vás všechny Pánu na přímluvu Madony, Spásy jeho lidu, mořské hvězdy uprostřed bouře. Z této kolonády, která objímá Řím a svět, ať na vás sestoupí Boží požehnání jako útěchyplné objetí. Pán ať žehná světu, daruje zdraví tělu a útěchu srdci. Žádáš nás, abychom neměli strach. Naše víra je však slabá a jsme bázliví. Ty však, Pane, nenechej nás napospas bouři. Zopakuj znovu: »Vy se nebojte« (Mt 28,5). A my, spolu s Petrem, »hoďme na Něj všechnu svou starost, vždyť Tobě na nás záleží« (srov. 1 Petr 5,7).

Přeložil Milan Glaser

Foto: Lenka Fojtíková ( přímého přenosu TV NOE)

Papež zítra udělí světu mimořádné požehnání Urbi et Orbi

Papež František zítra světu udělí mimořádné požehnání Urbi et Orbi, při němž je možné získat plnomocné odpustky. Do Vatikánu kvůli tomu nechal převézt kříž z kostela svatého Marcela, který se nachází na Via de Corso.  

S tímto křížem se pojí zázračné události, které začaly 23. května 1519. Tehdy noční požár obrátil kostel zasvěcený papeži Marcelovi v popel. Mezi doutnajícími pozůstatky chrámu byl ale nalezený neporušený kříž z hlavního oltáře, u něhož hořela malá olejová lampička. Od té doby se začala scházet před tímto křížem každý pátek skupina věřících k modlitbě. Osmého října 1519 rozhodl papež Lev X. o výstavbě nového kostela. 

O tři roky později, kdy město zasáhl tzv. „Velký mor”, vynesli Římané kříž do ulic navzdory zákazům majícím zabránit dalšímu šíření epidemie. Kříž byl věřícími ulicemi města nesen ke Svatopetrské bazilice. Jeho putování trvalo dlouhých šestnáct dnů – od 4. do 20. srpna 1522. S postupujícím procesím totiž začínal mor ustupovat a každá farnost si chtěla podržet zázračný kříž co nejdéle. V okamžiku, kdy se procesí vrátilo s křížem zpět do kostela, morová epidemie zcela zmizela. 

Od roku 1 600 se procesí z kostela sv. Marcela do Svatopetrské baziliky stalo součástí oslav Svatých roků. Na zadní straně kříže tyto roky připomínají jména papežů a letopočty jubilejních let.

V pátek 27. března bude tento zázračný kříž umístěn blízko vchodu do baziliky svatého Petra. Papež František bude totiž na prázdném náměstí sv. Petra ve streamingovém přenosu předsedat eucharistické adoraci, po níž udělí Nejsvětější svátostí požehnání Urbi et Orbi. Věřící naší země budou moct vše sledovat živě prostřednictvím internetu, TV Noe a požehnání bude živě přenášet i Česká televize na kanále ČT 2.

Toto eucharistické požehnání určené městu Řím a celému světu bude spojeno s možností získat plnomocné odpustky v návaznosti na dekret Apoštolské penitenciárie, který byl vydaný v souvislosti s naléhavou situací nákazy Covid-19.

Papež vyzývá všechny věřící, aby se s ním v pátek 27. března od 18 hodin spojili v modlitbách. Chce, aby se toto oznámení co nejvíce rozšířilo a o zítřejší modlitbě s následným požehnáním se tak dozvědělo co nejvíce lidí

Foto: italský facebook

(zdroj: www.cirkev.cz a www.vaticannews.va)   

Zázračný kříž z kostela svatého Marcela byl přesunut do Vatikánu. Foto: Facebook

Bývalá reprezentantka v cyklistice a později starostka Ždánic Iva Stafová informuje o problémech s návratem z Nepálu

S Ivou Zajíčkovou – Stafovou jsem se seznámila v květnu roku 2006, když jsme obě byly součástí doprovodného týmu velocipedisty Josefa Zimovčáka, který chtěl v onom roce vždy s jednodenním předstihem v sedle vysokého kola absolvovat trať slavného cyklistického závodu Giro d’Italia.

Já jsem tam tehdy byla jako novinářka zajišťující PR celé akce. Mým úkolem bylo fotit a psát, co na cestě prožíváme. Vše jsem aktuálně zveřejňovala na webu a články i fotky dodávala do nejrůznějších okresních i celostátních novin. Pár fotek tehdy koupila i ČTK.

Iva byla do týmu přizvána jako dvojnásobná vicemistryně světa v rychlostní cyklistice a také mnohonásobná mistryně republiky i světa na historických velocipédech. V doprovodném týmu bylo tehdy více úžasných lidí. Iva byla ale jednou z těch, kdo se stali mému srdci doopravdy blízcí, takže od té doby trvá naše přátelství.

Sledovala jsem její další život jako novinářka i starostka. Iva se totiž v letech 2010 až 2014 stala starostkou městečka Ždánice a já na tu její zkušenost navázala v letech 2014 až 2018, takže jsme se mohly vzájemně podělit i o své zkušenosti z komunální politiky.

S napětím proto nyní sleduji její putování po Nepálu a hlavně skutečnost, že kvůli pandemii koronaviru uvízla se svými dvěma přáteli z Prahy v Káthmándú, odkud se nyní nemohou vrátit domů. Zatím vůbec netuší, kdy se to podaří, protože situace se zde mění z hodiny na hodinu.

První informace jsem o jejich problémech s návratem do vlasti psala v rozhovoru pro web Zprávy z Moravy zde.

S Ivou jsem prostřednictví WhatsApp v kontaktu každý den, takže znám pokračování vývoje situace. Po telefonu mně v neděli 22. března sdělila, že dostali s přáteli nabídku odletět s katarskými aerolinkami. Za tři letenky by zaplatili zhruba půl milionu korun.

„Tuto nabídku jsme odmítli a udělali jsme dobře! Ti, co si přes přemrštěnou cenu letenky zakoupili, stejně neodletěli! Včera se dozvěděli, že je zákaz jakýchkoliv letů. Těžko říct, jestli se někdy shledají s penězi, které za letenku zaplatili. My už jsme si před nimi koupili letenky s ománskými aerolinkami a přestože jsme je po zákazu letů ihned zrušili, zatím nám peníze zpět také nepřišli,“ popisuje situaci z Nepálu Iva Zajíčková.

Zatímco v neděli a pondělí mohla trojice těchto českých trosečníků absolvovat procházky městem, od dnešního dne mají turisté zákaz vycházení z hotelu. Ven může jen jeden z nich zajít pouze nakoupit potraviny. „V neděli byly ještě všechny obchody, kavárny a restaurace otevřené, ale včera už bylo otevřené jen něco,“ uvedla Iva Zajíčková. Podle ní by všechny turisty, kteří uvízli v Nepálu, mohlo dostat zpět do Evropy jedno letadlo. Jsou mezi nimi kromě dalších Čechů také Němci a Poláci. Zatím ale není nic rozhodnuté a jisté.

O dalším vývoji situace budu informovat, pokud se mně tedy podaří s Ivou spojit…

P. Elias Vella z Malty hovoří o koronaviru

Dnes ráno mně kamarádka ze Slovenska poslala video, ve kterém hovoří P. Elias Vella z Malty o prožívání současné pandemie koronaviru. Vzhledem k tomu, že hovoří italsky, zveřejňuji zde pro ty, kteří stejně jako já italštinu neovládají, přepis překladu. O překlad se dle sdělení kamarádky postarali kapucínští bratři ze Slovenska. Video je ke zhlédnutí zde:

Dnes, 24. 3. 2020, se ke mně dostalo další video P. Eliase Velly, ve kterém v angličtině promlouvá speciálně k českému a slovenskému národu. Video můžete v anglickém jazyce zhlédnout zde:

A tady je překlad anglické verze, o který se postarala Hana Brigita Reichsfeld, exministryně Sekulárního františkánského řádu České republiky – velké díky za překlad videa!!!

Pozdravení vám všem! Jsem otec Elias, mluvím k vám z malého ostrova Malta. Žel jsem musel zrušit mnoho cest do České republiky a na Slovensko. Z tohoto důvodu vám posílám toto poselství také jako znamení solidarity s vámi se všemi. Vím, že většina – Česká republika, Slovensko, Malta a celý svět je v tento čas ohrožen virem Covid – 19, coronavirem. Často si myslíme, že je to Boží trest. Nemyslím si, že to tak je. Protože nakonec, když Bůh shlédl na svět, uviděl potřebu poslat na něj svého Syna, aby nás všechny vykoupil. Takže jak bychom si mohli myslet, že Bůh jako náš Otec, trestá své syny a dcery? Myslím si, že Otec je takový, jako byl otec marnotratného syna – takový, který pláče, když vidí svého syna odcházet z domu, neboť věděl, že syn jde do záhuby. Ale nechá ho jít, protože se nechce dotknout naší svobody. Když pak vidí syna vracet se domů, utíká ho znovu obejmout.

Myslím si, že sklízíme ovoce toho, co jsme zasadili, ovoce svého chování. Svět je zachvácen hrozivou chamtivostí, nedůvěrou, nepřátelstvím, vzájemným přehlížením. Myslíme si, že nepotřebujeme Boha v našich životech a to je důvod, proč se nyní dějí takové věci. Lidstvo nyní poznává svou křehkost, svou zranitelnost. Moment, kdy jsme si mysleli, že Boha nepotřebujeme, je nyní momentem jeho uchopení.

A tak je tento čas také časem milosti. Ne ve smyslu, že vidíme lidi umírat, trpět, ale milosti momentu, kdy se můžeme znovu obrátit, navrátit se k Bohu, pochopit a prohlásit ho za Pána našich životů. Jsem si jistý, že mnozí tak jako všichni, trpíte, protože naše i vaše kostely jsou zavřené. Církev ale není zavřená, protože konec konců církev – to jsem já a to jste vy. Co je zavřené, je kostel – místo, kam se chodíme modlit, ale ne skutečná církev. Opravdová církev je naše srdce, když jsem před Bohem. Tak jako to řekl Ježíš samaritánské ženě, že přijde doba, kdy budeme Boha uctívat v duchu a v pravdě. A nyní je ta doba, kdy skutečně uctíváme Boha v duchu a v pravdě.

Obracíme se nyní v tomto čase na tebe, Pane a prosíme tě o ochranu nás všech. Víme, že jsi náš Otec, víš o nás všechno. Není zde nic, co bys o nás nevěděl, znáš každý detail, kde se co na kterém místě událo v jakémkoliv koutu světa, protože ani vlas nám nespadne z hlavy, aniž bys o tom nevěděl. Pane, polož svou ruku na každého z nás, polož ruce na naše rány, trápení, zármutek. Polož své ruce na všechny rodiny, které jakkoliv trpí, které ztratily své drahé. Polož své ruce na nás všechny a ochraň nás, uzdrav nás a osvoboď nás od chvil zármutku a utrpení. Věříme v tebe, Pane. Věříme, že slyšíš naše modlitby a prosby a již nyní ti děkujeme za vyslyšení.

Ať vám všem Bůh žehná! Amen!

P. Elias Vella z Malty

Bratři a sestry, jsem otec Elias z Malty. Jsme od sebe trochu vzdálení, ale na druhé straně jsme si blízko. Sbližuje nás situace, které jsme všichni svědky kvůli koronaviru, který nás doslova srazil na kolena. Je to vir, který nám způsobil emocionální zemětřesení, tolik nejistoty.

Předtím jsme si mysleli, že jsme silní, nyní jsme si však uvědomili, že jsme tak křehcí kvůli obavám o zdraví, život, práci, naše blízké a všechno ostatní. Máme až chuť vykřiknout stejně jako vykřikl Ježíš na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?“

Je to výkřik izraelského lidu, když řekl: „Pověsili jsme naše nástroje na stromy, protože nemůžeme zpívat píseň v cizí zemi, když jsme ve vyhnanství. Ano, je to výkřik Ježíše na kříži. Ale krátce poté se Ježíš obrátil k Otci a zvolal: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ A toto musíme udělat i my.

My, speciálně pokud jsme ve skupinách, charizmatických skupinách anebo v jiných skupinách, v těchto dnech, v této době musíme být ikonami naděje, ikonami radosti. Ano – i radosti v utrpení. Zdá se to po tom všem zvláštní. V těchto dnech jsme možná mnohokrát odříkávali Žalm 91, v kterém se obracíme na Pána:

„Svýma očima jen můžeš hledět a spatříš odplatu bezbožníkům. Neboť Hospodin je tvé útočiště, za ochránce zvolil sis Nejvyššího. Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno.“

Toto je naše víra Pane, a proto musíme být silní v naději, víře a lásce. V této době utrpení se obracíme k tobě Pane. Obracíme se k tobě, ty víš všechno. Ty znáš všechny detaily našeho života. Ani vlas nám nespadne bez toho, abys o tom nevěděl. Znáš všechny naše nemocné v nemocnicích. Znáš naše zemřelé a tedy i všechny rodiny, které postihla tato tragédie. Znáš naše úzkosti, obavy a strachy. Polož na nás svou ruku. Pane, vstup do nemocnic, kam může vstoupit jen málo lidí, protože se bojí infekce. Ale ty, jak jsi vyléčil z malomocenství ty, kteří se na tebe obrátili v tvých časech, a též v následujících dobách. Tak tě prosím, Pane, abys uzdravil ty, kteří jsou nemocní, abys uzdravil Pane ty, kteří jsou nakažení, takovým či jiným způsobem. A abys uzdravil naše srdce ze všech strachů, z veškeré paniky, která je v těchto chvílích v nás. Pane, důvěřujeme ti. Víme, že s tebou zvítězíme. A svěřujeme se také do rukou Panny Marie a svatého Josefa, kteří za nás orodují. Amen.

Papež se modlil za autority a silné video z Itálie

Papež dnešní ranní mši svatou, kterou sloužil v domě sv. Marty ve Vatikánu, obětoval za autority. Před zahájením mše svaté mimo jiné řekl: „Pro autority v této situaci není lehké se rozhodovat a jsou často kritizováni.“

Měl naprostou pravdu. I v České republice se objevuje na sociálních sítích spousta kritizování toho, co kdo udělal špatně. Uvědomme si ale, že je velmi lehké kritizovat rozhodování vedoucích činitelů z pohodlného křesla obýváku. Kritizovat ty, kteří dnes téměř nemají čas se vyspat, aby zabezpečili náš národ a ochránili ho, jak je v jejich silách.

Kritizuje se především, že je nedostatek zdravotnického materiálu. Ukažte mně některou z evropských zemí, kde je ho v současné době dostatek. Namísto, abychom byli rádi, že k nám začíná proudit to, co potřebujeme, tak jen kritizujeme. Proto vyzývám především věřící, aby se namísto zbytečné kritiky raději za ty, kdo mají nyní zodpovědnost za náš stát, více modlili, aby se modlili i za Itálii a další státy, kde se virus nekontrolovaně šíří a zdravotníci tuto pandemii nezvládají. A ti, kdo věřící nejsou, mohou vyprošovat všem výše uvedeným dobro, zdravý rozum a odvahu dělat rozhodování v situaci, kterou historie novodobého světa nezažila. Posílejte jim prostě dobrou a pozitivní energii. Už tomu říkejte, jak chcete, ale nenadávejte a nešiřte tím zlo, protože to k ničemu nevede. Je přece stará pravda, že zlo plodí zase jen zlo.

Připojuji video z Itálie, abyste měli přestavu, co nás může v dalších týdnech a měsících čekat. A všimněte si výzvy, aby lidé nevycházeli ze svých domovů, protože venku číhá virus, který zabíjí… V naší zemi to v posledních dnech vypadalo úplně jinak. Cyklostezky a oblíbená místa v přírodě byla díky krásnému jarnímu počasí plná lidí na kolech a při běhu bez povinných roušek… Kdy pochopíme, že tady končí všechna legrace a jde každému jednomu z nás o život?

Silné video z první linie bojů v Itálii se zatím neporazitelnou nemocí naleznete zde

A tady je překlad komentáře k promítaných fotografiím z terénu…:

Nemáme už dost času. Nemůžeme už více ztrácet čas.

Nemáme už volná místa, kde uložit lidi.

Jsme nuceni používat ochranné pomůcky, které si sháníme sami, protože chybí.

Jsme v neustálém nebezpečí a riskujeme každý den, že se nakazíme.

Žijeme v neustálém strachu, že přineseme virus do našich domovů.

Už nemáme čas ani plakat.

Nemáme na to čas při dlouhých únavných službách.

Vidíme smrt bez vzdání holdu důstojnosti člověka.

Jsme vzdáleni od svých blízkých.

Jsme zkoušeni a je nás málo ať už v nemocnici nebo venku.

Vstupujeme do domů lidí jako vojáci, kteří jsou v první linii bez ochrany na území, které nedokáže vyhovět požadavkům na léčbu.

Jsme sami.

Nejsme vyškoleni vůči této nákaze.

Platíme příliš velkou cenu.

A zakoušíme hroucení se celého systému a všeho, pro co má smysl žít.

Potřebujeme nemocnice, personál… Rychle, ne zítra…

Potřebujeme kvalifikované odborníky.

Ne recyklované, hozené dopředu jako pěšáky.

Potřebujeme i vás drazí…

Zůstaňte doma.

Každé vyjití ven otevírá viru dveře.

Nesmíme mu to více dovolit.

Už nemáme více času…

Celá země šije roušky aneb jak se náš národ opět semknul

Od včerejšího dne mám ze statusů na Facebooku dojem, že celá Česká republika šije roušky. Je neuvěřitelné, kolik lidí má doma stále šicí stroj a umí s ním v dnešní moderní době, kdy šlo ještě před pár dny cokoliv zakoupit, zacházet.

Poté, co se ve zpravodajství v souvislosti s pandemií koronaviru neustále znovu a znovu začal omílat problém s nedostatkem roušek, hromada lidí zasedla za šicí stroje a šije roušky. A úžasné je, že zdaleka nejen pro sebe a své blízké! Většina lidí je nabízí dalším známým i neznámým. Kromě jednotlivců okamžitě zareagovali i různé šicí dílny, které také začaly pro potřebné chrlit tuto ochranu. Ano, říká se, že jsou zapotřebí respirátory a ne roušky, protože nás roušky neochrání. Ale jedním dechem všichni dodávají, že je lepší něco než nic… Že, když neochráníme sebe, tak před nákazou chráníme druhé, pokud už jsme tedy infikovaní. A to, že je někdo nakažený, se pozná až, když je fakt zle.

Já šicí stroj nemám a toto umění jsem nikdy neovládala, tak jsem si vyrobila vlastní roušku z nákrčníku, do kterého jsem všila vycpávku z podprsenky. Ty totiž z každé podprsenky ihned po zakoupení dávám pryč, protože nic zvětšovat nepotřebuji. Až do této doby jsem ani ve snu netušila, proč ty vycpávky vlastně schovávám. Teď už vím! J Všechno se jednou může hodit.

Ale zpět k našemu národu. Opět se v posledních dnech ukazuje, že se naši lidé umí v době krize a nouze semknout a pomáhat druhým, jak se dá. Z iniciativy měst a obcí je tady nabídka pro přestárlé s dovozem nákupů do domu, vznikají malé skupiny, které hlídají děti záchranářům, zdravotníkům, hasičům, policistům a třeba také matkám samoživitelkám.  Další se potřebným nabízí k venčení pejsků.

Je pravda, že na jedné straně jsme takový národ Švejků, který si ze všeho dělá legraci a snaží se vše odrbat, obejít, aby jen nemusel poslouchat nějaká nařízení a příkazy výše postavených. Když ale přijde na lámání chleba, tak se umíme semknout a vzájemně si pomáhat.

V ulicích je vidět den ode dne více lidí s rouškou na obličeji, takže věřím, že všichni pochopili, že je situace vážná a záleží na každém jedinci, jestli se podaří zastavit šíření viru. I já jsem byla zpočátku skeptik, ale když jsem po pár dnech viděla, co se děje v zahraničí, tak mně docvaklo, že tady konči všechna legrace.

O tom, jak pandemii prožívá má dlouholetá kamarádka z Blatnice, která v Itálii žije dvaadvacet let, jsem psala tady

Všem nám přeji pevné nervy, a aby tato hrůza brzy skončila a dovedla nás k tomu, že vůbec není automatické, že si můžeme každý den nakoupit cokoliv z kteréhokoliv konce světa, že nám teče z kohoutku voda, jak se nám zamane, že stačí zmáčknout vypínač a v noci je světlo i teplo. Važme si všeho, protože dnes vidíme, že ze dne na den může být všechno zcela jinak…

Lenka

Já a mnou vlastnoručně vyrobená rouška z bavlněného nákrčníku a vycpávky podprsenky 🙂

Kamarádka Blanka, která žije už dvaadvacet let v Itálii a v této pohnuté době si také sama ušila roušku. Rozhovor o současném životě v Itálii jsem s ní vedla pro web Zprávy z Moravy.

Nedaleko Žarošic

To si tak dnes jedu z Brna domů, a když vidím to nebe a krajinu nedaleko Žarošic, nešlo nezastavit auto, nevytáhnout foťák a nezačít fotit… V tom okamžiku se mně podařilo zapomenout na to, co se děje v celém světě. Jen jsem si se zatajeným dechem s okem přilepeným na hledáčku říkala, že svět je krásnej, i když v něm aktuálně řádí koronavirus…