Vyjádření vydavatele knihy Krvavé jahody pana Jiřího Braunera ke kauze „Věra Sosnarová a gulag“

Velmi mne před časem zaujaly zaručené informace historika Adama Hradílka, který vysvětluje a dokládá svá fakta, že Věra Sosnarová, hlavní hrdinka životního příběhu, který vypráví v knize Krvavé jahody, lže a vše si vymyslela, aby od státu získala peníze.

Od mnoha známých jsem totiž mnohem dříve slyšela, že byli na besedě s touto paní a velmi se jich její životní příběh dotkl. Ostatně stejně jako kniha, kterou o jejich zážitcích v bývalém Sovětském svazu sepsal Jiří S. Kupka. Později jsem mluvila s majitelem Kartuziánského nakladatelství Jiřím Braunerem, který zmíněnou knihu vydal. Ten mně řekl, jak se věci mají také mně poslal toto vyjádření k celé kauze. Měli by si ho přečíst všichni, kdo se do paní Sosnarové pustili i ti, kdo ji na základě medializace odsoudili…

Zde je tedy vyjádření nakladatele Jiřího Braunera:

Nedávno se v mediích, na sociálních sítích i mezi politiky objevila kauza týkající se Věry Sosnarové. Historik Adam Hradilek, který ji odstartoval publikováním rozsáhlé studie, tvrdí, že lže, když říká, že přežila sovětský gulag. Že svůj život popisuje nepravdivě. Razance, se kterou historik o údajné lži paní Sosnarové hovoří, je až zarážející. Částečného útoku jsem nebyl ušetřen ani já, vydavatel knihy Krvavé jahody, a po pečlivém zvážení jsem se rozhodl, že se k tomuto žhavému tématu veřejně vyjádřím.

Jiří S. Kupka, autor knihy Krvavé jahody, sbíral v rozhovorech s Věrou Sosnarovou jeden po druhém obrazy z jejího života, vyslechl hodiny jejího vyprávění a rok knihu připravoval. Poprvé vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 2007. Když jsem se s touto knihou poprvé setkal já, velmi mě oslovila, opatřil jsem si potřebná práva a dílo pro další vydání odkoupil. Nejsem historik a míru autenticity příběhu jsem detailně neposuzoval. Nicméně mnohé z jejího života jsem dle svých možností a schopností zjišťoval, ověřoval a stále v pátrání po detailech o jejím životě pokračuji. Dosud nemám důvod o skutečném a pravdivém základu knihy pochybovat.

Silné příběhy naší temné minulosti mě jako člověka zajímají. Zároveň jako vydavatel cítím povinnost či službu veřejnosti je zachovat a připomínat nám i budoucím generacím. Posledních pár let již vydávám téměř výhradně svědecké knihy o ruských a sovětských lágrech. Již dříve proběhlo mým přičiněním mnoho besed s jinou pamětnicí, která přežila Osvětim, vzácnou a statečnou ženou, paní Erikou Bezdíčkovou.- kniha Moje dlouhé mlčení.

Stalinův Sovětský svaz byl jedním hrozným mlýnem, v němž tragicky skončily miliony nevinných lidských životů a jiné byly prožitým utrpením nadosmrti poznamenány. Paní Sosnarová je jednou z posledních žijících pamětnic sovětského lágru, a byla ochotna jezdit po besedách a nebála se o tom mluvit.

Paní Sosnarová svůj příběh poprvé představila ve Slatině v Brně někdy během roku 2010. Já sám jsem se s ní seznámil v roce 2016 před vydáním knihy. Besedy s ní pořádám třetí rok. Tím chci ilustrovat, že přednášky se nekonají 15 let, jak autor studie tvrdil v některém z rozhovorů a nejedná se o modlitební setkání či seance, jak již také bylo bulvárním stylem napsáno.

Život pamětnice narozené v roce 1931 posluchače silně oslovuje a právem mnohdy i dojímá. Vzpomíná na to, co se jí a jejím blízkým skutečně přihodilo, co viděla na vlastní oči nebo slyšela v těch letech utrpení. Paměť ji může mýlit, a některé věci možná neprožila ona sama. Je známo, že prožitky se starým lidem proměňují. Má minimální vzdělání, v dětství chodila do školy 5 let. Pokud by si však vše vymyslela, její herecké výkony a schopnost imaginace by byly ohromující. Pravděpodobně také upřímně věří, že místa, kde se ocitla, jsou všechna Sibiř a zařízení gulagu, ačkoliv se mohlo jednat o lokality blízko Uralu a gulag v jejím slovníku znamená nejen pracovní tábor, ale i další místa pracovního nasazení. Může se mýlit v časových posloupnostech, přesných místech a délce svého tamního přebývání. Na závěr každé přednášky mluví také o tom, jaké máme štěstí, že žijeme tam, kde žijeme, že máme krásnou vlast, zázemí, domov, jídlo, oděv. Že se máme velice dobře a můžeme také děkovat Bohu za život a bezpečí. Její pohled není jednostranný. Při pořádání besed není a prakticky ani nemůže být vedena nepoctivými úmysly, jsou pro ni fyzicky namáhavé, citově vysilující, přesto cítí povinnost o minulosti mluvit.

Nyní několik poznatků ke studii a materiálům, kterými historik Hradilek chce dosvědčit nepravdivost vyprávění paní Sosnarové, potažmo knihy.

1. Velká pozornost je věnována smutným rodinným poměrům, v nichž paní Sosnarová vyrůstala. Vzniká tak apriorní dojem prostředí lumpenproletariátu, z něhož se líhnou podvodníci a lidé až bájně lhaví.

2. Věřina matka údajně za německé okupace získala pro sebe a dcery německé občanství. Znamená to však, že se po válce chtěla skrýt před potrestáním a do SSSR odešla s dětmi dobrovolně? Tak je usuzováno z materiálů, které na vyžádání vydala ruská strana. Nebylo by pro ně bezpečnější utéct do Německa?

3. Citovaná studie uvádí, že Věra se sestrou byly ruské národnosti a zároveň se Věra narodila v Jižní Americe.

4. Dokumentace vydaná ruskou stranou k pracovnímu zařazení Věry v civilních zaměstnáních, pokud mohu usuzovat z ilustrační fotografie ve sborníku PD – některý dokument je vidět jen částečně, jiný neobsahuje žádná data, další potvrzuje léta 1946 a 1947, ale pochází až z roku 1975 a jméno je začerněné. Přiznání kruté minulosti je pro Rusko stále problémem, tudíž upravení staré dokumentace by pravděpodobně velkým problémem být nemuselo. Padesát roků zapírání zločinu v Katyni, neobjasněný poválečný osud Raoula Wallenberga. Myslím také na bývalého ruského agenta otráveného nedávno v Anglii a na podivné zelené mužíčky na Krymu, o kterých současné Rusko nic neví. Všeobecně známá Gerasimova doktrína praví, že operace v informačním prostoru, tedy dezinformace, záměrně lživé informace, jsou důležitou součástí ruské vojenské strategie.

5. Věrohodnost paní Sosnarové byla zpochybněna také nedoložením dokumentace o pobytu v pracovním táboře na Sibiři a při tom žádala o odškodnění. O odškodnění za nucenou práci v Rusku u nás žádalo 254 osob, získalo ji jen 57 lidí a Věře Sosnarové nárok přiznán nebyl. Znamená to tedy, že 80 procent žadatelů, tedy 200 lidí si pobyt v gulagu vymyslelo? Co když ale nemohli stejně jako paní Věra doložit po padesáti letech žádný doklad?

6. Žádný doklad o působení Věřiny maminky se v Rusku nenašel. Může to samozřejmě vypovídat o stavu matrik nebo táborové evidence. Historik také neví a nenašel žádný dokument, kde a jak skončila její matka Ljuba. Zemřela již někdy dříve na Moravě? Také se neví, jak se vlastně dostaly do Ruska. Je tedy velmi nepravděpodobně, že se spolu dvě sestry – čtrnáctiletá a devítiletá dobrovolně vypravily k Uralu (do matčina rodiště), aby tam mohly pracovat ve stejném metalurgickém závodě, (jak naznačují ruské zdroje), jako jejich matka před rokem 1920. Kromě svých pochybností ohledně některých ruských archivních zdrojů cítím potřebu upřesnit pár nesrovnalostí a nepřesností historika Hradilka:

– besedy nepořádá Kartuziánské nakladatelství, nýbrž společnost Ergo Brauner, s.r.o. Nekonají se 15 let, ale od roku 2017. Neživí, ani nemohou mne živit, mám s nimi výdaje a stojí množství energie.

– v textu Pro paměť a dějiny nesouhlasí data narození synů Věry Sosnarové.

– chybně je uvedeno zaměstnání u mladší sestry Naďi, firma Brněnské výstaviště totiž v dané době neexistovala, jednalo se o Brněnské veletrhy a výstavy.

Jsou to detaily, ale ilustrují, že mýlit se může i člověk dosud mladý a plný sil, nezatížený děsivými vzpomínkami, pracovitý a seriózní. Nepochybuji o tom, že Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestřičkou odvlečena do SSSR. Jsem přesvědčen, že i přes různé a možná některé oprávněné námitky má právo prožít závěr svého života klidným způsobem. Rád bych Adamu Hradilkovi poděkoval za to, že se zabývá problematikou obětí ruských zločinů na našem území i za rozpoutání diskuse, která nás v příběhu posune dál, snad i jako společnost.

Co napsat závěrem.

Nepochybuji o tom, že paní Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestrou odvlečena do SSSR. Tato stařičká paní ví, o čem mluví. I přes různé a možná některé oprávněné výtky k podání několika detailů jejího života, jsem přesvědčen, že ve své podstatě nelže. Energické vystupování pana Hradilka proti paní Sosnarové i nepřesná studie mne však přivádí k zamyšlení, zda zachraňuje „ryzost historie“, nebo ničí život stařičké pamětnici stalinistických hrůz a nevytváří zároveň v očích veřejnosti dojem onoho tolik rusky oblíbeného „ničemu a nikomu nevěř“.

Její osud mě připomíná osud JUDr. Karla Goliatha- Zápisky ze stalinských koncentráků. Také přežil gulag a po návratu v Ostravě vyprávěl, co všechno viděl a zažil a byl za to odsouzen na 2 roky do kriminálu.

S úctou Jiří Brauner, majitel a jednatel nakladatelství

P.S. Včera prez. Putin vyzval ruský lid, aby se zapomnělo na gulagy. A dnes mi volala paní Sosnarová s třesoucím hlasem sdělila, že je jí stále vyhrožováno, ale až dnes jí dotyčný řekl: Jest-li chceš žít ty stará…, zapomeň na přednášky!

Pokud vím, Lidové noviny dosud věnovaly tomuto tématu nejméně tři články. Mám proto prosbu: můžete také otisknout mé vyjádření a to pokud možno nezkráceně, aby nedošlo ke zkreslení toho, co chci říci? Děkuji vám. J.B.

07/08/201907/08/2019

Vzpomínky na Květu Fialovou a Jožku Kubáníka

Když jsem na facebooku přečetla tuto zprávu: „1. září by paní Květa Fialová oslavila 90. narozeniny. Při té příležitosti vydá nakladatelství Zeď unikátní knihu Poslední deník Květy Fialové. Její autor, herec a blízký přítel Josef Kubáník v ní po dohodě s rodinou popisuje nejenom poslední tři roky života oblíbené české herečky, ale přes autentický rozhovor se samotnou Květou Fialovou celý její pozoruhodný osud. „Bude to laskavé i kruté, vtipné i smutné, velkorysé i sobecké. Bude to ale pravdivé a poprvé budou zveřejněny věci, o kterých paní Květa nikdy předtím nemluvila,“ slibuje autor.„, vzbudilo to ve mně velkou radost, těšení se na knihu a také nádherné vzpomínky na tyto dva úžasné lidi… Úryvky z připravované knihy si mohou zájemci přečíst zde

Dovolím si zde zveřejnit, co jsem napsala po prvním setkání s paní Květou a Jožkou…Psal se duben roku 2011…

Z toho rozhovoru jsem měla fakt strach a obavy. Vedení chce, aby se na titulce časopisu Náš Zlín objevovaly populární osobnosti. Zjistila jsem, že do města zamíří čerstvá držitelka Thálie Květa Fialová, a tak jsem se pokusila napsat jejímu kolegovi ze Slováckého divadla. Věděla jsem, že je pan Kubáník i tiskovým mluvčím divadla, tak jsem si říkala, že třeba bude mít pochopení pro nebohou novinářku. A měl. Odpověděl téměř hned a ochotně s rozhovorem souhlasil.

První část úkolu byla za mnou. Teď čekalo to nejhorší. Když jsem si domlouvala onen rozhovor, tak jsem ještě nevěděla, do čeho jdu. To přišlo až v okamžiku, kdy jsem se na něj začala připravovat. V jedné noci jsem stahovala z internetu nekonečné rozhovory, které s paní Květou už novináři vedli. Až v té chvíli jsem zjistila, že se o ty dva herce hodně zajímá i bulvár. Špekulují už dlouho dobu, co ti dva vlastně mají kromě herectví společného.

Po stáhnutí mnoha rozhovorů jsem se tedy dala do studování téměř sto stran textů. Nechtěla jsem se ptát na stejné věci. Když jsem vše pročetla, zjistila jsem, že to nebude vůbec snadné, protože ti dotěrní kolegové se už paní Květy a Jožky ptali téměř na všechno. Včetně toho, jestli spolu už měli sex. Začala jsem smolit otázky a říkala si: „Do prčic! To bude zase pěknej průšvih!“ Nicméně jsem to nakonec nějak dala dohromady.

Den předem jsem potvrdila schůzku. Dohoda byla taková, že rozhovor uděláme po vystoupení. Vzhledem ale k tomu, že mám úchylku být všude brzy, dorazila jsem do zlínského hotelu Baltaci, kde se měla akce uskutečnit, s téměř hodinovým předstihem. Právě když jsem přicházela k hotelu, tak z auta vystupovala paní Květa s Jožkou. Hned jsem si ho odchytila, jestli vše platí a on, že jo, ale raději skutečně až po představení, abychom se při povídání nemuseli pořád dívat na hodinky.

Abych vám řekla pravdu, měla jsem z toho obavy. Paní Květa je už přece jen dáma v letech.. No počítejte se mnou. Představení začínalo v sedm s tím, že bude trvat dvě hodiny. Zhruba uprostřed byla ovšem ještě přestávka, takže se to pěkně protáhlo. Ke konci se mně už chtělo docela spát. Paní Květě ale asi ne, protože perlila a byla skvělá. Ve svých jedenaosmdesáti letech po ukončení pořadu sedla za stoleček a neúnavně se všem podepisovala… Lidi, ta fronta neměla konce! A někteří nadšenci se chtěli ještě i vyfotit! A bylo jich dost… V duchu jsem si říkala: „Léňo, z toho nic nebude! Bude utahaná, otrávená a nebude se jí chtít ani mluvit. Natož odpovídat na dotěrné otázky nějaké novinářky!“

Nakonec ale bylo všechno jinak. Ti dva, co usedli naproti mne, se v odpovědích skvěle doplňovali a byli prostě a jednoduše naprosto zlatí a milí. Když už všechno zodpověděli, vypnula jsem diktafon a ještě jsme si chvilku povídali jen tak. Jak jen tak? No mně to připadlo, jako se starými kámoši, s nimiž jsem se jen dlouho neviděla a navázali jsme na to, o čem jsme už kdysi dávno povídali. Bylo to fakt neuvěřitelné. Dalo by se říct, že to bylo povznášející.

Bylo toho víc, a když to teď tak píšu, zjišťuji, že ty věci a pocity z toho setkání jsou nesdělitené. Něco, co prostě nelze dál předat a popsat… Prostě to bylo nádherný. To setkání byl takový balzám na ty srážky s blbci, s nimiž se občas (někdy tedy dost často) setkávám. S nýmandy, kteří závidí snad i nos mezi očima. Sami nic pořádně neumí, a tak se tito blbci snaží znepříjemnit člověku život. O to víc si pak vážím setkání s lidmi, kteří to, co dělají, fakt umí a nemají hromadu komplexů, které si potřebují léčit tím, že budou ubližovat druhým.

Takže: Jsem za tyto vzácné okamžiky, které jsem ve včerejší noci zažila ve Zlíně, velmi vděčná… Jožko, Květo, díky moc! Nikdy na toto setkání nezapomenu… (Zapsáno a zveřejněno 28. 4. 2011)

Podruhé jsem se s těmito dvěma úžasnými lidmi setkala v lednu roku 2012 a tehdy jsem o tomto setkání napsala tyto řádky:

Nebýt paní Lídy Šumové, kterou jsem osobně do dnešního rána neznala, nevydala bych se v pátečním dopoledni do Uherského Hradiště. Počátkem týdne jsem se totiž prostřednictvím mailu právě od této akční ženy dozvěděla, že je dnes ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti veřejná generálka hry Oskar a růžová paní. Dvě ústřední postavy ztvárnili Květa Fialová a Josef Kubáník.

No a právě od těchto dvou skvělých lidí jsem se vloni na jaře dozvěděla, že jejich další hrou bude právě Oskar a růžová paní. Nelenila jsem, knížku si hned koupila a docela mne ten příběh dostal… Autor Eric-Emmanuel Schmitt v něm píše o desetiletém chlapci, který umírá na leukémii. Rodiče si k němu přes tu hrůzu, co prožívají, neumí najít cestu, a tak tento kluk celým srdcem přilne k babí Růžence, jak říká dobrovolnici v růžových šatech, která chodí za dětmi do nemocnice. Ta mu poradí, aby začal psát dopisy Bohu, i když kluk v žádného boha nevěří. Zároveň se společně dohodnout, že jeden den pro umírajícího chlapce bude jakoby deset let jeho života.

Když umírá, má přes sto a prožil si vše – od puberty, přes první lásku, zamilování, svatbu i stárnutí… Příběh přinutí každého k zamyšlení nad podstatnými i méně podstatnými věcmi života. Kdo knihu nečetl a nebyl připravený na to, co přijde, tak to snad ani nešlo, aby alespoň jednou nezašátral po kapesníku.

Jožka Kubáník s paní Květou Fialovou ztvárnili své role skvěle. Chvílemi se člověk smál a hned vzápětí se mu tlačily do očí slzy. Děj umocňovala hudba. Každého z přítomných diváků v sále se dotýkalo něco jiného.

Velkým svědectvím oběma hercům byla paní Lída Šumová, která mně o veřejné generálce řekla. S Jožkou i paní Květou se totiž zná už pět let. Spolupracuje s nimi při svých charitativních aktivitách, jejichž prostřednictvím pomáhá dětem v Africe. Do Uherského Hradiště se dojela na divadlo podívat až z Děčína!!! Cesta jí zabrala deset hodin, takže musela přijet už ve čtvrtečním večeru. Přespala u maminky v Blatničce, odkud pochází a ráno tradááá do divadla…

Po cestě nezapomněla paní Květě koupit kytku. Po představení oběma hercům v slzách prozradila, že si teprve při jejich vystoupení uvědomila, že má doma také nemocného syna a nikdy ho neobjala jako maminka svého synka ve hře Oskar a růžová paní…

Toto vystoupení všem vřele doporučuji. Věřím, že se bude líbit. Jen je otázkou, jestli nebude problém sehnat lístky….

Třetí společné setkání následovalo posledního srpna 2012 a zveřejnila jsem o něm tato slova…:

Nejen Slovácké divadlo blahopřálo Květě Fialové

Oblíbená herečka, která na divadelních prknech, v televizi i filmu září už více než padesát let, přijímala včera v Uherském Hradišti jednu gratulaci za druhou. Odpoledne nejdříve zamířila do Slováckého muzea, kde byla přivítána jak jinak než kyticí s gratulací.

Do tamní galerie si přišla prohlédnout výstavu k filmu Limonádový Joe. „Natáčeli jsme ho ve dvaašedesátém roce, kdy se mně narodila Zuzanka. Je to jako včera,“ zavzpomínala herečka a poté ochotně zapózovala u kostýmů, v nichž hrála.

Večer ji pak čekalo vystoupení po boku kolegy a kamaráda Josefa Kubáníka v divadelní hře Harold a Maude. Po dlouhém aplausu přišlo na gratulace. Paní Květa se za chvilku topila v záplavě květin. Od ředitele divadla Igora Stránského dostala kromě kytky také nečekaný dárek v podobě nové divadelní role ve hře Popel a pálenka. Zkoušet se začne v dubnu příštího roku a paní Květa bude hrát jednu z hlavních rolí.

Mezi dary se na jevišti objevilo i několik lahví šampaňského. Jedno z nich Květa hned věnovala muži v první řadě. Za odměnu si od něj vymohla polibek. Ředitele divadla pak vyzvala, aby vybral deset diváků, kteří budou mít zdarma vstup na premíéru připravované hry. Pan ředitel nejdříve v rozpacích prozradil svůj mobil, že mu mají lidé poslat SMS a prvních deset získá lístky. Nakonec do rozpravy vstoupil herec a mluvčí divadla Jožka Kubáník, který upravil podmínky na zprávy přes sociální síť facebook. Ráno už byli známi výherci.

Co říct k paní Květě Fialové? Snad vyslovím jen přání, aby jí vydrželo zdraví, stálý úsměv na tváři, pozitivní myšlení, nadhled, vtip a přátelé, kteří ji obklopují a dávají ji svou lásku najevo. No a ona ji samozřejmě opětuje, protože tvrdí, že miluje lidi…

„Jediným majetkem člověka je čas. Ten je nám darován a máme ho prožít. Od rána do večera za něj musíme děkovat. Jiný majetek nemáme a my ho nesmíme promarnit. Pro mne je každá minuta překvapením. Všechno je krásné. Co? No, že existuju, že tady můžu být a hrát,“ řekla oslavenkyně ve Slováckém muzeu.

A tak co říct na závěr? Že je ve mně obrovská vděčnost, že jsem se s paní Květou mohla setkat, vyprávět si s ní a fotit ji… Pár fotek proto zveřejňuji a nesmírně moc se těším na knihu, kterou píše Jožka Kubáník a už brzy bude na prodejních pultech!!!!

01/08/201902/08/2019

Koclířovem zněla maltština

Do Koclířova jsem se poprvé ve svém životě vydala v únoru roku 2002. Procházela jsem si tehdy docela šíleným životním obdobím, kdy jsem nevěděla, jak dál. Tehdy mne do Koclříova zlanařila kamarádka Katka z Hodonína. Nalákala mne sem s tím, že tam má přijet nějaký výjimečný Bohem obdarovaný kněz z Malty, který se speciálně modlí za vnitřní uzdravení lidí. Jméno Eliase Velly mně tehdy nic neříkalo, ale na její nabídku jsem kývla, protože tonoucí se stébla chytá. Ani ve snu mě ale tenkrát nenapadlo, jak mi toto setkání s P. Vellou zásadně změní život.

V Koclířově se onoho února roku 2002 odstartovala zásadní proměna mého života. Nejen, že mi přímluvná modlitba P. Eliase neskutečně pomohla, ale v průběhu sedmnácti let, co se známe, se zásadně proměnil celý můj život. Začali jsme spolupracovat a dnes na různých nejen jeho seminářích, exerciciích a setkáních, sloužím přímluvnou modlitbou se skupinou přátel i já.

Ke Koclířovu mám proto zvláštní, niterný vztah jako k místu, kam se moc ráda vracím. Velký podíl na tom mají všichni tamní služebníci, kteří se o příchozí starají a přijímají je se širokým úsměvem a otevřenou náručí. Počínaje správcem tamní farnosti a národním prezidentem Českomoravské Fatimy se sídlem v Koclířově P. Pavlem Dokládalem, přes úžasnou služebnici Hanku Frančákovou ( pastorační asistentka biskupství královéhradeckého, sekretářka a členka rady Českomoravské Fatimy a členka celosvětové rady Fatimy) až po všechny pracovníky v prodejně Pastýř, cukrárně či ty, kdo se starají o údržbu celého areálu Českomoravské Fatimy i úklid na pokojích, toaletách a v budovách. Podrobnější informace o Českomoravské Fatimě naleznete zde.

Po onom prvním setkání jsem do Koclířova jezdila několik let pravidelně někdy i několikrát ročně. Jak se ale můj život proměňoval a přinášel nové služby, tak se stalo, že návštěvy onoho místa řídly. Toto pondělí jsem se tam na několikadenní pobyt vydala snad po šestileté přestávce. A opět v tom měla prsty kámoška Katka!

Ta mně totiž v neděli v pozdním odpoledni řekla, že jede s pár lidmi z Hodonína do Koclířova na „nějakou“ duchovní obnovu, kterou vedou duchovní „dcery a synové“ P. Eliase Velly. Já si v tom okamžiku řekla, že mám volno, tak proč bych nejela také! Zvedla jsem telefon, zavolala do Koclířova a dozvěděla se, že mají dokonce ještě volný jednolůžkový pokoj! V pondělí jsem musela sice ještě něco zařídit v Brně, ale v podvečer jsem byla na místě!

Nevěřila jsem svým očím! Z Malty přijelo bezmála čtyřicet lidí! Byli mezi nimi věřící staršího věku, ale i celé rodiny s malými dětmi! Přesně je jich snad 39. Měla jsem dojem, že je Malťanů více než nás účastníků a možná tomu i tak bylo. Od Hanky Frančákové jsem se přitom dozvěděla, že si tito lidé vzali doma dovolenou a hradí si náklady na cestu sami.

Pro českého a moravského člověka trochu nepochopitelná věc, že by někdo vydal tisíce korun na to, aby jel někam do daleké země, kde nebude odpočívat, válet se na pláži a užívat si zaslouženého volna, ale bude svůj volný čas věnovat do té doby neznámým lidem. S tím, aby jim přiblížili svůj živý vztah s Kristem. A navíc s jazykovou bariérou, kdy některé přednášky byly v maltštině a musel tam být překladatel do angličtiny a pro přítomné, kteří angličtinu neznali, také předkladatelka do češtiny. Znám pár takových bláznů i v České republice, ale moc jich není. Rozhodně to nejsou ti tradiční katolíci, kteří si i na zbožném Slovácku myslí, že když byli v neděli v kostele, tak mají splněnou svou povinnost praktikujícího katolíka. Je mně jich líto, protože vlastně zatím nepoznali, že jen o tomto víra zdaleka není…

Ale zpět k naší skupině nadšených lidí z ostrova Malta. Každý den měli dvě přednášky. Kdo chtěl, mohl se účastnit modlitby růžence, mše svaté a adorace. Všechno bylo samozřejmě na svobodě každého z účastníků, ale když jsem tak koukla občas kolem sebe, tak téměř všichni absolvovali celý nabídnutý program, který trval čtyři dny.

Vyvrcholením byl za doprovodu úžasné kapely zahraničních hostů tříhodinový modlitební večer s názvem „Slavení RHEMA“. A děly se v Koclířově věci! Při modlitbě se Bůh dotýkal ran, uzdravoval tělo i duši a lidé zažívali mocné vylití Ducha svatého jak to známe z Bible.

Bylo to něco tak úžasného, že je to slovy jen těžko předatelné. To se prostě musí zažít. Něco podobného jsem prožila v roce 2010, kdy jsem se na Maltě zúčastnila jedné tamní katolické charismatické konference. Podobnou zkušenost jsem také měla z Vranova u Brna, kde před lety vedl exercicie pro menší skupinu lidí tým z Irska.

A co mne z celkového setkání s Malťany, kteří jsou od mé první návštěvy Malty v roce 2002 mému srdci tak blízkým národem, nejvíce dostalo? Radost, která z nich tryskala z toho, komu ve svém životě uvěřili. Opravdová radost! Žádný „americký smile“ na tváři s vybělenými zuby! S tím se prostě až na výjimky, bohužel, v našich kostelech ani při akcích pořádaných katolíky nesetkáte… Je to škoda, ale je to zatím bohužel realita. V klasických farnostech na Slovácku spíše narazíte na zasmušilé tváře ponořené do sebe. Lidi, kteří se často nedívají ani kolem sebe a v lavici při příchodu na mši občas ani kývnutím hlavy nepozdraví souseda, aby ho náhodou nevyrušili z jeho ponoření se do sebe… A to je prostě špatně… Ano. Je čas na kontemplaci, ale potřebujeme se umět i radovat a svou radost z toho, komu jsme uvěřili, předávat dál. Pokud tuto radost nežijeme, jakými jsme svědky Kristovy lásky?

A jedna poznámka na závěr. Od doby, kdy jsem byla v Koclířově poprvé, se tato tehdy po komunistickém období zdevastovaná sudetská obec neuvěřitelně proměnila. Člověk vidí, jak zde všechno pod tou záplavou modliteb a ochranou P. Marie vzkvétá. Jsou vidět opravené chodníky, silnice, veřejné budovy i rodinné domy… V neděli 11. srpna se zde uskuteční pouť ke cti sv. Filomény, které se zúčastní i původní němečtí obyvatelé, kteři odsud byli po válce vyhnáni… Ano… Je třeba usmíření nejen mezi národy, ale i v rodinách a mezi lidmi navzájem. Bez toho se nelze posunout k něčemu dobrému. A v Koclířově se to děje…

A pokud někoho toto moje psaní zaujalo, tak má šanci Malťany v Koclířově zastihnout ještě od zítřka (2. 8. 2019) až do neděle, přičemž v sobotním večeru bude od 17 hod. mše svatá a po ní bude následovat opět Slavení RHEMA, při kterém se včera děly tak úžasné věci. Doporučuji ale, aby se případní zájemci zúčastnili celého sobotního programu, který začíná od 9 hod. Stále je ale šance zúčastnit se s Malťany celého víkendového programu. Ten začíná v pátek (2. 8. 2019) od 15 hod. a zakončení je naplánováno na neděli (4. 8. 2019) ve 12 hod. Vřele to všem doporučuji!!!

No a na závěr zveřejňuji pár fotek z celé akce.

Text a foto: Lenka Fojtíková

18/07/201907/08/2019

Na věčnost odešel salesiánský kněz P. Jan Komárek, aneb jak mi Johny nedál manuál na to, jak se chovat v kostele…

Dnes jsem se dozvěděla, že včera (17. 7. 2019) odešel na věčnost salesiánský kněz P. Jan Komárek, který byl pro všechny své přátelé Johny. Tento muž se nesmazatelně zapsal do generace mládeže v Blatnici pod Svatým Antonínkem v letech 1986 – 1989, kdy v této farnosti působil. Jako mladý kněz ovlivnil nejen své tehdejší vrstevníky, ale i o více než deset let mladší lidi. Mnozí Blatničané ho znali mnohem lépe než já a také s ním prožili mnoho více věcí a času než já… Já v té době byla hledající ateista, a tak se podělím o jeden zážitek z doby na konci totality.

Do Blatnice jsem se přistěhovala v roce 1987, což bylo o rok později než sem přišel Johny. Samozřejmě, že jsem záhy zaregistrovala, že je tady kněz, za nímž jdou mladí lidé. Já v té době byla také mladá. Sice jsem měla už roční dítě, ale tehdy se prostě rodilo dříve než je dnes zvykem.

Jak už jsem řekla, byla jsem hledající, a tak jsem se osmělila a jednoho dne zazvonila na faře, kde mně otevřel Johny. Když jsem se ho zeptala, jestli nemá nějaký návod – manuál, co dělat při mši v kostele, tak se usmál a řekl památnou větu: „Žádný návod nemám. Začni tam chodit a za chvíli budeš vědět, co máš dělat. Musíš tam prostě chodit.“ A tak jsem začala. Dnes už manuál a vysvětlení na to, co mám dělat v kostele při mši, kdy kleknout, kdy stoupnout atd…, nepotřebuji, ale možná bych teď od Johnyho potřebovala jiný manuál na spoustu dalších věcí v životě…

Naposledy jsem se s Johnym potkala v červenci roku 2017, kdy farní kostel sv. Ondřeje slavil v Blatnici 300 let existence. Johny měl pro každého „starého“ přitele z dob, kdy v obci působil, dobré slovo, pevný stisk a úsměv na tváři. Na mou odpověď, co by k výročí kostelu i Blatnici popřál, tehdy řekl: “ „Já kostelu přeji, aby byl stále plný a bylo to místo, odkud se lidé vrací skutečně posíleni a přivádí sem další lidi, kteří víru ztratili nebo odložili,“ uvedl P. Jan Komárek SDB.

Zveřejňuji zde pár fotografií z té letní slavnosti roku 2017, kdy nikdo v kostele při mši a poté na farní zahradě netušil, že od nás tak brzy Johny odejde. Bylo mu dvaašedesát let, což v dnešní době není žádný věk…

Kéž mu Pán mnohonásobně odplatí vše dobré, co zde na zemi vykonal…. Bylo mi ctí, že jsem ho mohla poznat, a že mně nedal žádný manuál na to, jak se chovat v kostele… Odpočinutí lehké dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí…

Zde je odkaz na stránky salesiánského řádu

14/07/201915/07/2019

Třicátý ročník Katolické charismatické konference je už minulostí, aneb jak jsem letos nechtěla jet do Brna…

Dnes na brněnském výstavišti skončil třicátý ročník Katolické charismatické konference. Zúčastnilo se jí více než osm tisíc věřících, přičemž na tzv. Dětské konferenci bylo bezmála dva tisíce dětí.

Já osobně jsem byla na své první konferenci v Třebíči. Potom jsem absolvovala několik ročníků v Českých Budějovicích a dvakrát na konferenci zamířila do Ostravy. V těch pravěkých dobách jsem si říkala, jak by bylo super, kdyby konference byla v Brně a ne kdesi až v Budějicích. V roce 2007 se tento můj tajný sen stal skutečností! A od té doby se konference koná každým rokem na brněnském výstavišti. Pamatuji doby, kdy moderátor hlásal s nadšením, že padl rekord v návštěvnosti více než tisícovky účastníků. Letost těch účastníků bylo už více než osm tisíc lidí, a tak si říkám, jestli bude nárůst pokračovat, kde se bude konference za pár let konat???

Uvidíme! Každopádně to byl povzbuzující pohled koukat na ty davy nadšených věřících, mezi nimiž převažovali mladí lidé. A to jsme prý ateistický národ… V Brně to tak každopádně od 10. do 14. července nevypadalo! Nezasvěcení museli zase žasnout, když viděli obrovský dav spořádaně čekajících lidí na otevření vchodu do areálu výstaviště. Před vchod přišli více než dvě hodiny před zahájením samotného programu, protože si chtěli „chytit“ dobré místo, aby viděli na přednášející. V hale pavilonu F byla sice velkoplošná obrazovka, takže viděli i ti úplně vzadu, ale mnozí chtěli vidět přednášející prostě z co největší blízkosti.

Hlavním hostem letošní konference byl P. Ing. ThLic. Michal Zamkovský, CSsR (nar. 1948). Je to řeholní kněz a misionář. Vyrůstal na Spiši, r. 1971 absolvoval stavební fakultu v Bratislavě a prožil též svou osobní konverzi. Následujících devatenáct let pracoval v n.p. Skrutkáreň ve Staré Lubovni, ale už roku 1973 vstoupil tajně k redemptoristům. R. 1980 byl vysvěcen na kněze – navenek žil dál jako laik, jen intenzivně působil v hnutí Světlo -Život (oázy). Po převratu nastoupil do kláštera v Podolínci, kde žije dodnes. V letech 92-96 studoval teologii v Lublinu, v letech 2005 – 2011 byl hlavním představeným redemptoristů na Slovensku. V Podolínci organizoval mj. mezinárodní školy evangelizace, díky úzké spolupráci redemptoristů a laiků z komunity Rieka života se klášter stal ohniskem nové evangelizace pro celé Slovensko i pro jiné země bývalého východního bloku.

Tento muž také vedl sobotní modlitební večer s kapelami a modlitebníky Rieka života a starou známou Chapelou, která nechybí na žádné konferenci. Při jejich hudbě se nejen modlilo, ale také tančilo a skákalo jak někde na diskotéce a děly se tam prostě (jako vždy) velké věci.

Ze zahraničí letos přijela Miriam Swaffield. Tato mladá žena pochází z baptistické rodiny v Anglii dokázal o své víře mluvit s takovým přesvědčením a zaujetím, že zaujala ty nejmladší i dříve narozené posluchače.. Jako studentka prožila svou osobní konverzi v prostředí anglikánské církve, kde později vystudovala teologii. Je jednou z vedoucích Hnutí Fusion v rámci Global Student Mission. Tato misie působí v univerzitním prostředí v Evropě a po celém světě pomáhá studentům v jejich cestě s Bohem. Učí je evangelizovat, přičemž místním církvím ukazuje, jak vycházet vstříc vysokoškolákům. Navzdory svému mládí je Miriam uznávaným lídrem a žádaným hostem různých konferencí po celém světě.

Miriam při své přednášce prozradila, že v Brně není poprvé. Byla sem vyslána před pár lety na dva dny, aby se zde modlila za město a hlavně za studenty. Procházela tehdy univerzitním kampusem a modlila se zvlášť za studenty. Když se dozvěděla, že má letět do Brna, vůbec přitom netušila, kde toto město je, a jak má ten jeho název vyslovovat. V té době ji zřejmě také ještě ani nenapadlo, že zde bude přednášet na letošní konferenci.

Dále letos v Brně přednášeli P. Vojtěch Kodet, sestra Veronika Barátová z Komunity blahoslavenství, P. Josef Prokeš, P. Marek Orko Vácha , P. Josef Suchár, P. Vojtěch Koukal a P. Bogdan Stepien.

Jak už bylo řečeno, paralelně probíhala dětská konference, takže rodiče dětí nad čtyři roky mohli v klidu absolvovat program pro dospělé s jistotou, že je o jejich děti skvěle postaráno.

Samozřejmě, že se v sousedním pavilonu téměř po celou dobu konference zpovídalo a adorovalo. Letos byl mimořádný zájem o přímluvnou modlitbu, kde byla neustále nekonečná řada a někteří zájemci na ni čekali i hodiny.

Jedno je jisté, kdo se konference zúčastnil, domů odjížděl naplněný radostí a vším krásným, co v Brně prožil. Konference totiž není zdaleka jen o přednáškách, slavení mší svatých, modlitebních večerech, kulturních vystoupeních, ale také o setkáních. A ta jsou v dnešní době, kdy mnozí jen dřepí připojení na sociálních sítích, velmi, velmi důležitá. Nebylo proto žádným mimořádným jevem, když člověk viděl lidi, jak se hlasitě zdraví, utíkají si naproti a objímají se. A o tom by náš život hlavně měl být.

Zveřejňuji zde jen pár fotek ze soboty. Přiznám se, že jsem se letos do Brna nechystala, ale kamarádka Katka mne v noci z pátku na sobotu „zlanařila“, a tak jsem do Brna po šesté hodině ráno vyrazila. Rozhodně nelituji. Tak za rok třeba zase nashledanou…

A ještě jedna věc na úplný závěr, které jsem si letos v Brně všimla… Zatímco na konferencích v oněch „pravěkých“ dobách, o kterých zde píši výše, bylo vše hodně zaměřeno na uzdravení jednotlivých účastníků a jejich osobním růstu, tak letos zazněl apel k předávání toho, co jsme zadarmo dostali. Abychom se prostě o dar víry podělili s druhými. S těmi, kdo ještě Boží lásku nezakusili, abychom uměli druhým činy, skutky, gesty, úsměvem, dotykem předávat Boží lásku. Abychom evangelizovali na místech, kam nás Bůh poslal – posílá…

Text a foto: Lenka Fojtíková

16/06/201918/06/2019

Na Antonínek připutoval poutník, který měl v nohou přesně 1 500 kilometrů

Na hlavní pouť na Svatém Antonínku dnes připutovali lidé především automobily. Louku na kopci opět zcela zaplavily. Menší část přijela na kolech a někdo zdolal několik desítek kilometrů pěšky. Zřejmě nikdo ale netušil, že na první poutní mši svaté je poutník, který v tento den měl v nohou přesně 1 500 kilometrů. Šedesátiletý Tomáš Lachman z Plzně se vydal na svou pouť podél hranice České republiky prvního května ze Šumavy. V předvečer pouti byl ochotný odpovědět na pár mých zvědavých otázek.

Putujete podél hranice České republiky. Co vás k této cestě inspirovalo?

Prvotním impulsem byla před třemi lety přednáška Václava Malinského v Plzni. Tento muž obešel po hranicích celé bývalé Československo. Za 97 dnů ušel 3 700 kilometrů. Promítal k tomu fotografie s hudbou a mně se velmi líbilo, že jednotlivé hory znám a mám je několikrát prochozené. Napadlo mne, že by bylo pěkné to propojit a přecházet z jedněch hor do druhých.

Dnes chodí hodně lidí do Compostely. To vás nelákalo?

Ne. Putování do Compostely je dnes móda. Lidé, kteří tuto cestu absolvují, říkají, že lidí přibývá a stal se z toho už trošku takový Václavák. Spaní na společných ubytovnách není moc příjemné. Pokud tam někdo chrápe, tak se nikdo nevyspí. Tato cesta mne proto nelákala. V Čechách je krásně, tak jsem to chtěl zmapovat. Motivovaly mne i nějaké cestopisy, které jsem přečetl.

Například?

Inspiroval mne Petr Kosek z firmy Nalehko z Liberce, který přešel v Americe tři nejdelší traily, každý měří okolo čtyř a půl tisíce kilometrů. Testuje tam výstroj, takže pro mne to byla inspirace, co si vzít na cestu. Potom ještě americké traily absolvoval Jakub Čech, který dělá hudbu k filmům. Je velmi úspěšný, ale měl okolo čtyřicítky veliké problémy. Lékař mu tehdy řekl, že pokud bude žít dosavadním stylem života, tak mu zbývá pár let. Říká o sobě, že se zvedl z gauče, začal se hýbat a chodit. Přešel Pacifický trail a k tomu si vloni přidal další. I s ním jsem si psal ohledně zkušeností a vybavení. Všichni tito lidé mne nabudili a motivovali. Zvládli daleko těžší výkony než co já jdu tady v Čechách. Oni začínají například v Mexiku, kde jsou obrovské teploty. Jsou tam ale také hadi, chřestýši a nedostatek vody. Vedle míst s mimořádnými teplotami jsou zase vysoké hory pokryté sněhem. Cestu si musí načasovat tak, aby došli do Kanady dříve, než tam napadne sníh. Tito lidé mají velké zkušenosti. Jsou pro mne inspirací a jejich výkon mně pomáhá při cestě, pokud se vyskytnou nějaké problémy a obtíže. Proti problémům a potížím, které museli zvládat oni, jsou ty moje maličké. Opravdu mně to hodně pomohlo, hlavně ze začátku mé cesty, kdy nebylo dobré počasí.

Jde ve vašem případě o turistiku nebo pouť?

Beru to jako obojí. Odmalička jsem byl v turistickém oddíle, nejdříve ve Skautu, který potom komunisté zakázali. Celý náš oddíl včetně vedoucích přešel pod křídla turistů s názvem TOM, což je turistický oddíl mládeže. V šestnácti, sedmnácti letech jsem chodil každý víkend pětadvacetikilometrové i padesátikilometrové dálkové pochody.

Je to možná i o tom, že díky své zkušenosti z mládí věříte, že cestu zvládnete?

Určitě, ale také mne posiluje běh, který jsem začal provozovat v padesáti letech a vím, že vydržím uběhnout maraton. Na této cestě ujdu denně v průměru kolem pětatřiceti kilometrů.

Bolí vás něco? Nebojujete s puchýři?

Nohy mě nebolí a nemám ani puchýře.

Můžete prozradit, co na váš nápad říkala manželka?

Před mými šedesátinami se mě zeptala, co bych chtěl k narozeninám. Já jsem jí tehdy řekl, že nechci žádného Harleye, ale že bych si chtěl udělat tuto pouť. Zarazila se, ona je taková přímočará, a řekla: „Co když tě to nějak změní?“ Měla totiž obavu, že se mi zalíbí žít jako tulák a začnu chodit jeden trek za druhým. Řekl jsem jí, že si to chci jen vyzkoušet, že se nemusí bát. A ona souhlasila. Dala mi k tomu své požehnání a dokonce za mnou jezdí jednou za čtrnáct dnů a putujeme společně celý víkend. Celkem se mnou už ušla tři sta padesát kilometrů. Je to pěkné.

Kolik kilogramů a co nesete na zádech?

Je velice důležité, kolik toho člověk s sebou nese. Jsou vypočítané takové křivky, kolik člověk ujde s třicetikilovým batohem a kolik s dvanáctikilovým, který nesu já. Říká se tomu pozitivní spirála hmotnosti, protože když má člověk lehký batoh, ujde delší vzdálenost, nemusí být tak dlouho na trase, stačí mu méně jídla a není tak opotřebovaný. Když si vezme třicetikilový batoh, tak ho to za chvíli odrovná.

Nechal jste si tedy poradit?

Hoši, které jsem už jmenoval v úvodu našeho rozhovoru, testují vybavení. Dováží ho většinou z Ameriky. Je třeba mít lehké batohy i boty. Nesmí být těžké, kožené, s goretexem. Vhodné jsou běžecké boty se zesílenou podrážkou, ve kterých se netvoří puchýře, protože je noha v suchu. V goretexu jsou v horku za chvíli mokré ponožky. Já používám boty značky Altra Lone Peak. Jsou z Ameriky, ale dají se u nás koupit ve Svitavách u Brna a v Praze.

V čem je jejich výhoda?

Mají rozšířenou špičku boty, takže se v nich netvoří puchýře. Po cestě je pro dovozce testuji. Fotím je, jak vypadají po tisícovce kilometrů, po tisíci a půl se už začínají pomalu rozpadat.

Pojďme zpět k obsahu batohu, co ukrývá?

Potřebné věci, aby toho člověk netahal zbytečně moc, ale zase aby netrpěl, když se změní klimatické podmínky. Mně se stalo, že v květnu několikrát sněžilo. Měl jsem naštěstí vodovzdorné ponožky, které vypadají jako z neoprenu. Noha je v suchu a zároveň i v teple. Bylo důležité, že jsem měl při nepříznivém počasí v ponožkách suchou nohu a nezáblo mne. To jsou takové vychytávky.

A váha vašeho batohu?

Můj batoh váží i s potravinami dvanáct kilogramů. Bez potravin a paliva je to sedm kilogramů. Vařím zásadně na lihu. Vařič mám také z Ameriky, jeho hmotnost je pouhých osmnáct gramů. Na ohřátí jednoho litru vody spotřebuji třicet mililitrů bio lihu do krbu. Je to levné vaření a já vím přesně, kolik paliva mně zbývá, kdežto do bomby člověk nevidí a je zbytečně těžká.

Při tak náročné cestě je velmi důležitá strava. Jak doplňujete energii?

Ke snídani mám obvykle vločky nebo kaši, kterou i sám míchám. Přidávám do nich sušené mléko, proteiny, sušené ovoce a kokosovou moučku. Je důležité, aby strava byla kaloricky bohatá. Při běžné práci člověk denně spotřebuje okolo dvou tisíc kalorií, ale při této cestě je to pět až osm tisíc kalorií. Záleží na tom, kolik ujdu kilometrů. Pokud by člověk kalorie nedoplňoval, začal by hubnout a ztratil výkon. Dostavily by se problémy, protože by neměl sílu. Kalorie se doplňují potravinami, které mají v sobě hodně tuku. Nebráním se proto ani smaženým hranolkům, hamburgerům, což jsou jinak samozřejmě nezdravé věci. Kaši navíc zalévám olivovým olejem, což je další výborný zdroj energie. Jím také bramborovou kaši s tuňákem, kuskus a sušená rajčata. Místo chleba jím tortillu, protože ta se nerozláme ani nezplesniví. K obědu ji mám se škvarkovou pomazánkou, ale třeba i s nutellou nebo arašídovým máslem. Pokud je to možné, zastavím se občas na jídlo v restauraci. Rád si tam dám pivo. Je to nejlepší ionťák.

Kdy a odkud jste na cestu podél hranic České republiky vyrazil?

Bydlím v Plzni, takže na Šumavu to mám nejblíž. Je to nějakých šedesát, sedmdesát kilometrů od Plzně. Vyšel jsem proto prvního května ze Šumavy pod horou Ostrý, aby na horách už nebyl sníh. Chtěl jsem se vyhnout případným problémům se sněhem ve vyšších polohách hor. Nicméně letošní květen byl nadprůměrně studený, takže jsem ještě patnáctého května v Krušných horách sníh zažil. Místo spaní ve stanu jsem proto spal v různých penzionech. Nejhorší by totiž bylo, kdyby navlhl péřový spacák. Na všechno šatstvo mám vodotěsné obaly, takže i když jsem kompletně promokl, oblečení na převlečení zůstalo suché. Spím v letním péřovém spacáku Kumulus. Vyrábí se v Polsku a má doživotní záruku. Ze Šumavy jsem šel na západ přes Český les do Chebu, přes Krušné hory, Českosaské Švýcarsko, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky, Rychnovské hory, Krnov, Opavu, Ostravu, Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty, odkud jsem přišel sem. Dál pokračuji přes Hodonín, Břeclavsko, Podyjí do Novohradských hor a skončím zase na Šumavě. Celá trasa měří 2 200 kilometrů.

Stanovil jste si předem, za jak dlouho tuto trasu ujdete?

Mně se vždy líbil Jules Verne, takže jsem si udělal takové logo: Okolo ČR za osmdesát dní, ale myslím si, že to zkrátím, protože už mám odhad, kolik za den v průměru ujdu. Možná to bude nakonec pouze sedmdesát až sedmdesát pět dnů.

Víte, kolik jste až sem na Slovácko zdolal kilometrů?

Večer před poutí na Svatém Antonínku jsem si vše přepočítal a je to neuvěřitelné. Ušel jsem zatím přesně 1 500 kilometrů.

Zažil jste po cestě nějakou krizi?

Je zajímavé, že přišla hned na začátku mého putování. Spal jsem tehdy u pramene Radbuzy, což bylo asi třetí noc po odchodu z domova, když začalo pršet. Nespal jsem ve stanu, ale v takovém altánu. Byl jsem v suchu, ale začal jsem si promítat, co mne čeká, že druhý den bude také pršet a nevím dopředu, kde budu spát, protože zrovna v Českém lese žádné penziony nebyly. Nemohl jsem z toho ani usnout a říkal jsem si, že to tedy pěkně začíná. Potom jsem si ale vzpomněl, že jsem byl na besedě s horolezcem Radkem Jarošem, který tehdy promítal film, jak lezl na K2. Stan měl zakolíkovaný někde v ledovcové stěně, visel tam, byla vichřice, strašná zima, museli lézt nahoru, byl strašný problém jít na záchod nebo uvařit, protože se u toho museli jistit. A mně v tom přemítání najednou došlo, že já na záchod mohu jít v pohodě, nikam nespadnu, nic se mi neděje, je teplo, nebudu mít omrzliny a nic mně vlastně nehrozí. Tak jsem si řekl: Chlapče, seber se! Byla to pro mne zajímavá lekce a od té doby jsem přestal fňukat.

Objevil jste při cestě místa, která se vás nějak hluboce dotkla? Jak na vás vlastně působí proměna krajiny, kterou putujete?

Krajina je velmi proměnlivá a různorodá. Odkrývá třeba i to, jací lidé tam žijí. Genius loci opravdu funguje.

Podle čeho poznáte, jací tam žijí lidé?

Třeba podle toho, jak se ti lidé starají o svá obydlí, jak se k sobě chovají, když člověk někam přijde. Začal jsem na Chodsku a uvědomil si, jak jsou Chodové zemití. Nebyli odsunutí, jako například sudetští Němci. Jsou původními obyvateli a jsou v tom svém kraji zakořeněni. Byli pro mě čitelní. Potom následovalo pohraničí, které bylo několikrát osídlené, protože se spíše drancovalo. Na informačních cedulích jsem se tam dočetl, že se odsunuly dva miliony sudetských Němců. Ti lidé potom museli někde chybět. Opuštěná hospodářství, co tam zanechali, zpustla. Dodnes v té krajině zůstal jakýsi smutek z toho, co se stalo. Jsou tam fotografie, jak konkrétní místa vypadala před odsunem a potom. Československá armáda pak vesnice srovnala se zemí, aby se tam údajně neskrývali nějací diverzanti. Spíše ale chtěli jednotlivá místa, včetně kostelů, úplně vygumovat. Po zaniklých osadách, kterých byly stovky, zůstaly jen holé pláně. Odsunem Němců byly poznamenané celé západní Čechy a Krušné hory. Vidíte tam třeba rozbité kříže. Když jsem pak procházel Beskydy a Javorníky, všude byly udržované kapličky, křížky v lese, ozdobené svaté obrázky ve skříňkách se stříškou, jsou u toho kytičky. Uvědomíte si, jak kde člověk žije, jestli mu záleží na duchovních věcech. V západních Čechách jsou rozlámané kříže a vybrakované kapličky. A kde se mně líbilo nejvíc? To se těžko říká, protože všude bylo nějak pěkně. Mám rád Jeseníky, protože jsme tam jezdili s manželkou už před svatbou. Jizerské hory mám také rád, ale vždy jsem tam měl smůlu na počasí a bylo to i teď. V době, kdy jsem jimi procházel, napadlo sto milimetrů srážek. Tam jsem úplně nejvíc promokl. V batohu mně čvachtala voda. Věci ve voděodolných pytlích ale byly suché. Potom se mi líbily bukové lesy v Beskydech. Ty stromy mně připomínaly sloupy v kostele. Bylo tam takové šero až tma. Někde to bylo až strašidelné.

Píšete si o své cestě nějaké poznámky?

Každý den si píšu deníček. Moc se mně to osvědčilo. Pokud si něco nenapíšu každý večer, tak se mně vše začíná míchat s jinými zážitky. Píši postřehy o krajině i lidech. Měla by z toho být kniha. Ještě nevím, jak ji uspořádám, ale myslím si, že to bude o tom, co jsem prožil. Radosti i strasti a jako bonus fotky. Chtěl bych z putování připravit i pěkně zpracovanou přednášku. Viděl jsem na internetu, že podobně jako já už naši zemi obešlo několik lidí, ale není jich moc.

Často jdete lesy, daleko od civilizace. Sledujete alespoň prostřednictvím mobilu zprávy, co se děje doma a ve světě?

Dal jsem si pomyslný půst od zpráv i rádia, i když ho mám samozřejmě v mobilu. Já to nedělám ani při běhání. Myslím si, že jsme všichni tak zahlceni zprávami, že nám to začíná škodit. Najednou je mně lehčeji, že jsem se od toho oprostil. Když si doma ráno pustím zprávy, tak tam jdou různé bouračky, co který politik udělal atd. Jsou to vesměs negativní zprávy, které člověka hned od rána naplní a člověk to v sobě nese a přemýšlí o tom, ať chce nebo nechce. Mě se to prostě nějak hluboce dotýká. Když to najednou není, tak se mysl jakoby vyčistí a člověk se stejně to základní dozví. Třeba o demonstraci na Letné, což je dobré.

Nad čím tedy dlouhé hodiny, kdy kráčíte sám krajinou, přemýšlíte? Cestu berete částečně jako pouť. Modlíte se?

Ano, také se modlím. Mám s sebou růženec, máme pět dětí, takže to je pět desátků. Nemodlím se ale jen za ně a za vnuky, ale i za jejich partnery a širší rodinu. Potom jsou lidé, kteří mne o modlitbu prosili. Modlím se například za jednoho kněze, který skončil svou službu. Našel si ženu, ale bude to mít hodně těžké, protože byl v církvi trošku celebrita. Dále se modlím za rodinu se synem, který nemůže odmaturovat. Do modlitby zahrnuji i lidi, kteří mně při cestě vyvstanou na mysli.

Přírodu jste přirovnal k chrámu…

Jeden mystik říká, že Boží existenci můžeme vyčíst ze dvou věcí. Jednak je to příroda, když se zamyslíme nad dokonalostí stvoření, jak dokonale byl stvořen člověk, ale stejně i různí brouci, kytky… Prostě je všechno v harmonii. A potom můžeme Boží existenci vyčíst z Božího slova. To jsou takové dva pilíře víry. Já teď čerpám především z přírody.

Uvažujete o tom, že byste se ještě někdy vydal na podobnou cestu?

Zatím ani ne. Myslím, že mně to bude docela stačit. Je to silný zážitek. Volají mi lidé a ptají se, jestli se po cestě nenudím. Když jsem před cestou řekl na stavbě, že s tímto barákem končím a vyrážím pěšky na cestu okolo naší země, jeden zedník mi tehdy řekl: Ty vole, to bych se asi zbláznil, být jenom sám se sebou! Tak jsem nad tím přemýšlel a říkal si, že to už je hodně špatně, když člověk nevydrží sám se sebou. Čím vlastně zaplňuje strach a prázdnotu uvnitř sebe? Já nemám strach být sám se sebou…

Takže se nenudíte?

Rozhodně ne. Pořád se totiž na něco těším!

Na co?

Že něco uvidím, večer někde přespím a možná někoho zajímavého potkám. Dnes jsem například potkal mladého chlapce, který šel z Dukly do Bratislavy a už měl pět set kilometrů za sebou. Tak jsme si vyměnili své zážitky. Potkali jsme se v nějakém altánku, kde jsme si každý sám vařili snídani.

Mám z vašeho vyprávění dojem, že je toto putování i obohacující. Je to tak?

Mám rád naučné stezky, kde se člověk dozví spoustu informací o různých místech, jak tam dříve lidé žili, lopotili se, aby uživili rodiny a mnozí odjížděli i do Ameriky. Uvědomuji si, jak se dnes máme úžasně.

Kdo je Tomáš Lachman? Narodil se 10. 10. 1958, vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, byl několik let projektantem a po revoluci začal podnikat ve svém oboru jako elektrikář. Je ženatý, se ženou vychovali pět dětí a dnes se raduje už ze šesti vnoučat. S rodinou žije v Plzni. Dne 1. 5. 2019 se vydal na svou pěší pouť podél hranice s Českou republikou s mottem „Okolo ČR za 80 dnů“.

Text a foto: Lenka Fojtíková

13/06/201914/06/2019

Dnešní Domácí pouť na Antonínku byla s biskupem Posádem, ze kterého přímo sálal Duch svatý

Fantastická atmosféra dnes panovala na Svatém Antonínku, kde se slavila tzv. Domácí pouť ke cti svatého Antonína Paduánského. Slaví se vždy přesně v den svátku tohoto oblíbeného světce.

Hlavním celebrantem poutní mše svaté, která začala krátce po sedmnácté hodině, byl pomocný českobudějovický biskup Mons. Pavel Posád. Díky jeho kázání a přístupu ke všem přítomným, kteří ho oslovili a chtěli se s ním po mši svaté pozdravit, spontánně prosili o požehnání, panovala na Antonínku úžasná, neopakovatelná atmosféra. Biskup Posád totiž všem žehnal, pro každého měl dobré slovo a nikoho neodbyl. Prostě neopakovatelný zážitek. „Pius dvanáctý řekl, že kdyby kněží více žehnali, padalo by méně bomb,“ řekl uprostřed poutníků usměvavý biskup.

Hned v úvodu mše svaté prozradil, že na Antonínek jezdí už dlouho. Počátkem sedmdesátých let sem totiž mířil za P. Šuránkem. „Páter Šuránek už nebyl mým spirituálem, protože mně komunisté nepovolili nastoupit do olomouckého semináře. Musel jsem do Litoměřic. Poznal jsem ho jako bohoslovec a jezdil jsem sem za ním až do jeho smrti. Byl to svatý muž. Mám veliké množství jeho knih a spisů, ze kterých stále čerpám. Je velmi živý i dnes. Velmi se těším, že bude brzy blahořečen. Byl to mimořádný muž,“ podělil se po mši svaté biskup Posád o své vzpomínky na P. Antonína Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková

04/06/201904/06/2019

Pouť Matice svatoantonínské

Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.

„Když jsme sem přijeli, kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat. Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal. A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“ „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel… Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším… Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů… Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde

24/05/201924/05/2019

Blatnici pod Svatým Antonínkem dnes navštívila paní učitelka, která zde učila před pětašedesáti roky

Do Blatnice pod Svatým Antonínkem dnes zavítala vzácná návštěva! Paní ředitelka základní školy Ladislava Nosková ve škole přivítala třiaosmdesátiletou Marii Procházkovou, která v Blatnici učila ve školním roce 1954 – 1955.

„Přišla jsem sem tehdy v devatenácti letech na umístěnku ihned po maturitě na Střední pedagogické škole v Třebíči,“ zavzpomínala v pátečním dopoledni vitální dáma, která 25. listopadu oslaví čtyřiaosmdesáté narozeniny. Spolu s prací učitelky tehdy v Blatnici dostala i ubytování.

„Škola, jejíž ředitelkou byla v té době paní učitelka Hessová, tehdy ale sídlila ve staré budově, kde je dnes obecní úřad. Učila jsem druháky. Ve třídě jsme měli určitě třicet dětí. Ve vyšším ročníku jich bylo i šestatřicet,“ prozradila učitelka ve výslužbě.

Po ročním působení v Blatnici byla Marie Procházková přeložena do Těmic u Bzence. Zde působila další dva roky. Od roku 1957 potom až do odchodu do důchodu v roce 1990 učila na Základní škole v Telči. Její manžel potom vyučoval třiačtyřicet let ve Střední zemědělské škole v Telči. Svatbuoslavili v roce 1958 a společně prožili celý život v Telči, kde si postavili domeček. Vychovali dvě dcery a dnes se radují z šesti vnoučat.

Při návštěvě Blatnice manželé Procházkovi s dcerou a zetěm také nezapomněli na volby do Evropského parlamentu. Předem si vyřídili volební průkazy a v Blatnici zamířili také k volebním urnám. Nenechali si ujít ani návštěvu poutního místa na Svatém Antonínku.

„Kromě toho jsem ale samozřejmě zašla i na hřbitov a hledala hroby svých známých. Máte to tady všechno moc krásné. Upravené předzahrádky, opravené chodníky a samozřejmě, že jsem nadšená z opravené školy, nové třídy mateřské školy i nádvoří. Je to prostě nádhera!,“ řekla nadšeně usměvavá paní. Spolu s manželem,dcerou a zetěm v pátečním odpoledni zamířili také do Těmic, kde prožila coby učitelka další dva roky svého profesního života.

Neuvěřili byste, že za dnešní krásné setkání vděčím facebooku. Právě přes tuto sociální síť mne totiž před nějakým rokem kontaktovala s žádostí o přátelství jedna paní, které se líbily mé fotky. V době, kdy jsem byla starostkou a podařilo se opravit dvě budovy školy a vybudovat nové atrium školy, mě napsala tato žena z Brněnska, že fotky opravené školy poslala svému bývalému učiteli, jehož žena v Blatnici jeden rok v padesátých letech učila. Ta byla ze snímků opravené školy nadšená. Slovo dalo slovo a já se dozvěděla přes facebookovou prostřednici, že se do Blatnice, kde v padesátých letech začínala její učitelská kariéra, přijede v červnu podívat. A tak jsem dnes mohla poznat úžasný manželský pár se skvělou dcerou i jejím manželem.

A ještě perlička na závěr. Bývala paní učitelka Marie Procházková dostala před čtyřmi lety od svých dětí k jejím tehdejším osmdesátým narozeninám počítač a poukaz na čtvrtletní školení jeho obsluhy. Tato dáma dnes má svůj e-mail a na webu si vyhledá a zařídí vše, co potřebuje. Manželovi tak „vygooglila“ a vyřídila zakoupení nového automobilu. „Auto je nové, ale koupili jsme ho z převáděčky, takže bylo za výhodnou cenu. Je to Suzuki,“ prozradila šikovná paní, která jde s dobou.

Texta foto: Lenka Fojtíková

06/05/201906/05/2019

Martin Hudeček z Hrubé Vrbky putuje s kamarády na koňských povozech k soutoku Moravy a Dyje

Martin Hudeček z Hrubé Vrbky na Hodonínsku si dal vloni k šedesátým narozeninám netradiční dar. V sedle koně sjel moravsko-slovenskou hranici. Na cestě ho tehdy doprovázel Petr Kubíček (56) ze Slovenska a další Slovák s maďarskými kořeny Jiří Nagy (52).

„Nechali jsme se zavézt na pomezí České republiky, Polska a Slovenska do vesničky Herčava. Odsud jsme se potom vraceli domů do Hrubé Vrbky na Horňácku. Za šest dnů jsme na koních ujeli zhruba dvě stě kilometrů,“ zavzpomínal letos jednašedesátiletý Martin Hudeček.

V dnešním dopoledni se tato mezinárodní trojice kamarádů vydala z Hrubé Vrbky na soutok Moravy a Dyje. Tentokrát ale každý jede na svém voze taženém dvěma koňmi. Petr Kubíček ze Sobotiště na Slovensku si s sebou na cestu vzal také manželku Lubicu.

„Vyhneme se silnicím první třídy, kam s koňmi ani nesmíme. Pojedeme přes Strážnici, Rohatec, Hodonín a dnes v pondělí máme v plánu, že přespíme v Moravské Nové Vsi. Dále budeme pokračovat přes Břeclav až na soutok řeky Moravy a Dyje. Zpět se budeme vracet přes Slovensko. Projedeme Gbely, Smrďáky, Sobotiště a potom přes Kobylu a Vojšické louky zase domů. Vrátit bychom se měli za pět dnů a ujedeme zhruba dvě stě kilometrů,“ popsal letošní trasu iniciátor akce Martin Hudeček.

Poté prozradil, že o něm dcera tvrdí, že se musel narodit s opratěmi v ruce, protože koně miluje. Choval je jeho děda a on sám si první koně pořídil koncem osmdesátých let minulého století ještě před revolucí. Vyučený zámečník s koňmi také vyzkoušel práci v lese. Záhy ale zjistil, že je to sice krásná práce, která ho baví, ale není dostatečně zaplacená. To byl důvod, proč si koně nechal jen jako svou lásku a pustil se do podnikání. Posledních šestnáct let se věnuje diagnostice mostů a už se těší do důchodu, kde si koně bude užívat ještě intenzivněji. Dokud byly malé děti, jezdila celá rodina s koňským povozem na prázdniny. Vydali se tak třeba přes Vápenky a Velkou Javořinu na Slovensko do Staré Turé. V minulosti také s partou nadšených folkloristů putoval po vzoru předků do Rakús, kteří do Rakouska jezdívali vypomáhat na žně. K padesátinám si zase vyzkoušel objet okres Hodonín, což bylo také 150 kilometrů.

„Je začátek května a hodně se ochladilo. To ale vůbec nevadí. Pro koně je lepší, když je chladněji a lidé to musí prostě vydržet,“ řekl s úsměvem před odjezdem. „Ne! Žádný hotel ani penzion jsme si nerezervovali. Budeme spát pod stanem, nebo si mezi vozy natáhneme plachtu. A budeme si také sami vařit,“ řekl se smíchem Hudeček. „Já budu spát přímo na voze, kterou plachta kryje,“ doplnil kamaráda Jiří Nagy. A potom už se dala karavana do pohybu a po poledni už může být klidně v Hodoníně…

Pokud ovšem na tato koňská spřežení nenarazíte při jejich cestě Slováckem, můžete přijet 18. 5. do Blatnice pod Svatým Antonínkem na vyhlášené Putování po blatnických búdách. Mezi jednotlivými búdami totiž návštěvníky v kočáře už několik let rozváží právě Martin Hudeček s kamarádem Petrem Kubíčkem, tak se s nimi v rámci vstupného můžete povozit a třeba povykládat o jejich dnes již netradičním putování krajinou. A pokud budete sedět ve fajnovém kočáře pana Hudečka, tak vám prozradím, že budete sedět na sedadle, na kterém ve voze sedával slavný malíř Joža Uprka, což rozhodně každý neví… Tento kočár dnes samozřejmě zůstal ukrytý ve stodole. Na cestu se pan Hudeček vydal v pracovním voze bez nafukovacích kol, takže mu píchnutí kola nehrozí 🙂

Text a foto: Lenka Fojtíková