Autogramiáda s Marií Svatošovou v Uherském Hradišti

Když jsem z uherskohradišťské charity dostala před časem nabídku, jestli bych nechtěla moderovat rozhovor s paní Marií Svatošovou, s radostí jsem souhlasila. Marie je totiž člověk, kterého si moc vážím. Přestože je to „borka“ v mnoha směrech, tak si na mistra světa nikdy nehrála. S Marií jsme se seznámily záhy po vraždě P. Ladislava Kubíčka v roce 2004. V té době totiž  začala psát knihu Až k prolití krve a já ji do ní napsala své svědectví o setkání s tímto vzácným člověkem a také dala k dispozici jedinou jeho fotku, kterou jsem v archivu měla. Vyfotila jsem ho tehdy ještě na klasický film při jeho návštěvě Blatnice…

Poté jsme byly s Marií zhruba tři roky v hodně intenzivním kontaktu a docela dost jsme toho spolu také zažily. Pevně věřím, že nás po své smrti seznámil právě P. Kubíček. Ale zpět k dnešnímu setkání.

V okamžiku, kdy jsem na nabídku charity kývla, mně bylo jasné, že to nebude žádná legrace. Marie je mediálně velmi známý člověk, a pokud nedala za dobu svého působení stovky rozhovorů, tak desítky jich byly zcela jistě. Udělat rozhovor s takto mediálně „profláknutým“ člověkem proto není žádná legrace. Vždyť už  snad na všechny otázky, které ji kdo mohl položit, odpověděla!

A zvlášť nyní, když s ní Aleš Palán napsal knihu rozhovorů! V ní už bylo zcela jistě  řečeno všechno. Přesto jsem do této výzvy šla a teď už mohu říct, že rozhodně nelituji! Zcela jistě zazněly otázky, na které již Marie v minulosti odpovídala, ale ona i dnes na všechny dotazy reagovala jako vždy skvěle. Bylo to prostě úžasné setkání nejen pro mne, ale i pro posluchače, kteří přišli. Na závěr zhruba hodinového povídání jsem všem přítomným připomněla, že jsme se při rozhovoru jen lehce dotkly Mariiny činnosti v hospicovém hnutí, evangelizačních kurzech Alfa, do kterých se s vervou pustila v Praze Řepích, kde žije a samozřejmě nemohly chybět otázky nedávno vydanou knihu Neboj se vrátit domů. Kdo se ale o Marii chce dozvědět skutečně hodně, měl by si rozhodně knihu přečíst, protože tam je prostě všechno. Z dnešního dne si tady dovoluji zveřejnit pár fotografií z autogramiády v Uherském Hradišti i ze samostné besedy v tamní Orlovně, abyste viděli, jak pohodová tam panovala atmosféra. Tak! A já valím číst! 🙂 Dobrou!

Lenka Fojtíková

Podzim na Nové Lhotě na Horňácku

Dnes ráno bylo pěkné světlo, tak jsem neváhala, skočila do auta a vyrazila foti na Lhotky, jak se říká Nové Lhotě na Horňácku. Zamířila jsem tam přes Suchov. Zatímco v Blatnici bylo slunce v plné palbě, tak před Suchovem se válela hustá mlha. Světlo se tam ale měnilo každým okamžikem. Zastavila jsem, udělala dva cvaky, a když jsem vyjela nad Suchov, tak už byla mlha pryč. Byl to všechno fakt fofr. Nad Novou Lhotou, kam jsem mířila udělat nějaké fotky, bylo nakonec světlo dost jinak než jsem si doma představovala. Chtělo to tam být alespoň o hodinu dříve. No ale nějaké fotky jsem udělala, tak se na ně tady můžete podívat. Při cestě zpět do údolí jsem se ještě zastavila na hřbitově, protože z Nové Lhoty pocházel P. Josef Malár, který sice prožil většinu života v Bavorsku, ale na sklonku života se vrátil do své vlasti a byl pohřben ve svém rodišti.

Vernisáž k nedožitým 75. narozeninám Františka Cundrly

Toulky Vranovem nad Dyjí a okolím

Stále častěji létáme na dovolené do všech možných koutů světa a občas zapomínáme, kolik krásných míst je v naši zemi a možná si tu krásu neumíme ani náležitě vychutnat, i když ji máme přímo za humny. A to byl možná důvod, proč jsem vyrazila po dlouhých desetiletích do Vranova nad Dyjí.

Meteorologové předpovídali krásné počasí, a tak jsem váhala, jestli jet v sobotu, nebo už v pátek. Dala jsem přednost pátku, protože jsem předpokládala, že o víkendu si bude chtít udělat výlet více lidí a já chtěla fotit a mít při tom klid a nemuset čekat až mi například ze záběru odejdou davy lidí. Vzala jsem si proto den dovolené a vyrazila přes Mikulov a Znojmo do Vranova nad Dyjí, což je z mého bydliště nějakých sto padesát kilometrů. Kvůli focení jsem si doma předem nastudovala, jak půjde slunce, co, kdy, a kde budu moct fotit. A udělala jsem dobře, protože má předvídavost i příprava se vyplatila. Při svém zhruba dvanáctikilometrovém putování po okolí Vranova jsem narazila pouze u Claryho kříže na dva lidi a jinak v lesích a nad přehradou nepotkala ani živou nohu, což byl super relax.

Ještě než jsem ale do Vranova nad Dyjí dorazila, tak jsem musela před cílem mého putování zastavit v nedaleké Lesné, kde jsem zahlédla větrný mlýn, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Toto jsem se o něm dozvěděla: Větrný mlýn je bezpochyby největší dominantou obce.  Jeho historie je však velmi pohnutá. Jeho stavbu začal Franz Černý v roce 1860 a dokončil ji v následujících dvou letech. Jako mlýn ovšem fungoval pouze do roku 1894. Poté zde byla jen kolářská dílna. Nejčernější kapitola dějin této technické památky začala po druhé světové válce, kdy mlýn získalo vojsko, které zde zřídilo pozorovatelnu a hlásku protiletadlové obrany. Po odchodu vojska byl mlýn navrácen obci v dezolátním stavu. Po různých úvahách, co dělat s mlýnem, se vedení obce rozhodlo převést tuto dominantu do bezplatného užívání JZD, které z mlýna udělalo sýpku. Obec se ovšem i nadále snažila o znovuobnovení větrného mlýna. To se jí nakonec podařilo, přestože byly i návrhy na demolici tohoto objektu. V roce 1976 byl tedy areál větrného mlýna upraven do dnešní podoby podle návrhů Ing. arch. Jiřího Malého. Toto byla neplánovaná zastávka, ale možná o to zajímavější.

Díky tomu, že jsem do Vranova nad Dyjí přijela mimo sezonu a ve všední den, podařilo se mně ráno okolo deváté hodiny zaparkovat auto zcela zdarma přímo v centru městyse, což jsem doopravdy nečekala. Poté jsem mohla hned vyrazit po modré značce.

Od obecního úřadu jsem úzkou uličkou prošla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem si udělala první zastávku. Hned u vchodu mne odchytil hlídač, ale když se dozvěděl, že bych se chtěla jen krátce pomodlit, tak už si mne potom nevšímal. Z kostelíku jsem se vydala po Claryho stezce k Mnizskovu kříži, kde byly nádherné pohledy na vranovský zámek.  Ten byl v tom čase skoro přesně v takovém světle, jak jsem si představovala doma. Pohled na zámek mne uchvátil tolik, že jsem ho možná z různých záběrů cvakla až mockrát, ale prostě mně to nedalo…

Od Mnizskova kříže byla další zastávka u Kaple Největější trojice, která je také nazývaná Kaple výběrčího. Informační tabule zde připomíná, že se u této kaple zastavovali se svými povozy formané, aby se pomodlili před cestou do prudkého stoupání vranovského kopce. Od kaple jsem zašla i na Šibeniční vrch, kde se podle informační tabule popravovalo až do roku 1739, kdy byl povolán kat z Mikulova. Popravy byly ale pro tehdejší panstvo finančně velmi náročné, proto se v roce 1740 tohoto privilegia vzdalo ve prospěch královského města Znojmo.

Ze Šibeničního vrchu jsem se vrátila zpět a po modré značce Claryho stezky pokračovala až ke Claryho kříži, kde je nádherná vyhlídka na Vranovskou přehradu, zámek i do údolí. Zde jsem si dala odpočinek a v klidu bez davů turistů jsem si užívala výhledy na podzimní krajinu, kterou proměňovalo slunce.  Zpět jsem musela jít stejnou cestou, protože hráz přes přehradu byla z důvodu oprav uzavřená. Díky tomu se mně ale ve vesničce Onšov podařilo vyfotit kapli svaté Anny na návsi i s odrazem kaple v přilehlém rybníčku, protože jsem se vracela stejnou cestou a v tom okamžiku už bylo světlo díky posunu slunce někde úplně jinde než když jsem tudy procházela před pár hodinami.

Na kraji lesa jsem se pak nechala zlákat směrovkou k Stříbrným vodopádům.  To jsem se ale nechala nachytat, protože tam žádné vodopády nebyly. Jen prudky sráz a kdesi dole se plazil uzoučky pramének nějakého potůčku. Tato stezka vyústila u Kaple výběrčího, odkud jsem pokračovala už okolo mně známému Mnizskovu kříži a poté se dostala ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem putování ráno začínala. Hlídač seděl venku, poznal mne a nalákal ke komentované prohlídce kostela, který v letech 2009 – 2011 prošel opravou za přispění dotace z Norských fondů. Pán měl neuvěřitelné znalosti. Na jméno jsme se nezeptala, ale kromě historie kostelíku prozradil, že je původem zubní lékař, ale po revoluci začal jezdit po různých misiích. Působil tak v Africe, jižní Americe, Německu, Chorvatsku, ale i na Ukrajině a Polsku. Nyní pomáhá s překlady v tiskovém apoštolátu FATYM, který má sídlo právě ve Vranově nad Dyjí. Bylo to moc milé a zajímavé setkání.

Já se poté vydrápala po Kozí stezce až ke vchodu vranovského zámku. Myslela jsem, že se dostanu aspoň na nádvoří, ale to jsem se opět moc spletla… Co se dalo, tak jsem zámek nafotila z této strany přes mříže a plot. Potom jsem ještě udělala pár fotek u řeky Dyje, doplnila pitný režim v jedné hospůdce u řeky a vydala se na cestu zpět. Před Mikulovem se mně za zapadajícího slunce naskytl nádherný pohled na zámek a celé město, což mne přinutilo zastavit a udělat dva záběry. Doma jsem byla okolo sedmé hodiny večer. Na tachometru bylo 305 km a v náramek ukazoval, že jsem nachodila s batohem s foťákem a objektivy 12 km. Byl to nádherný den.. I v naší zemi se dají vidět úžasné věci, tak na to nezapomínejme až budeme kupovat zájezd do Egypta, na Kanárské ostrovy, Malorcu či do Řecka. Moře tady nemáme. To je fakt, ale máme tady moře nádherných památek a přrodních scenérií, které by nám mohli všichni závidět.

A ještě jedna poznámka k Vranovu nad Dyjí. Tamní zastupitelé si všech památek nesmírně váží. Opravená je tam kdejaká kaplička či křížek v lese, což je ostatně vidět na fotkách. Pro turisty jsou připraveny krásné okruky, které jim na stříbrném talíři nabízí ty nejkrásnější pohledy na zámek, městečko i okolí… U každého místa nechybí informační panely. Klobouk dolů! A u řeky je také krásné hřiště pro děti. I na ty tady pamatují, přestože má Vranov snad necelou tisícovku obyvatel…

Všem přeji krásné podzimní dny s očima otevřenýma všemu krásnému, co se nám nabízí…

Lenka

Podzimní Buchlov, Barborka, Buchlovice a Velehrad

Dnes jsem s foťákem zamířila po dlouhatánské době do mého milovaného zámeckého parku v Buchlovicích. Po cestě se mně podařilo cvaknout i Buchlov a Barborku, i když byl opar… Měla jsem naplánováno, že se stavím ve vynikající cukrárně na Velehradě a potom večer někde na mši svaté, protože na Velehradě večer mše nebyla…

Ještě v Buchlovicích mne zastihl telefonát kapucínského kněze Felixe ze Slovenska a prý, že je na Velehradě. Neslyšeli jsme se a neviděli roky a najednou taková náhodička – jsme od sebe pár kilometrů a já mám navíc namířeno na Velehrad. Tak jsem hopla do auta a hurá do plánované cukrárny. Felixe jsem tam zastihla s rodákem z Hluku P. Maria Vianneyem, se kterým jsem se seznámila díky P. Šimonovi Zuskovi – rodákovi z Uherského Hradiště, který téměř celý život prožil ve Španělsku a já o něm před lety psala článek a dělali jsme spolu také rozhovor.

No bylo to krásné setkání po letech s oběma františkánskými bráchy. Ti mne z cukrárny pozvali na Stojanov do kaple, kde sloužili se spoustou dalších františkánských kněží mši svatou. Díky tomu jsem tam potkala mnoho dalších starých kámošů, se kterými jsem se už roky neviděla, tak to byla fakt radost.

No a ty fotky jsou toho všeho dokladem 🙂

Podzim na Hostýnku

Dvoudenní únik na Hostýnek byl nádherný. Došlo i na focení.

Děkovná pouť na Svatém Antonínku obrazem

První mši svatou při Děkovné pouti na Svatém Antonínku už tradičně sloužil farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslava Reif.  Ve svém kázání řekl:

„Přicházíme dnes především proto, abychom poděkovali Pánu Bohu za výsledky naší práce, za letošní žně. Neboť když děkujeme za chléb vezdejší, víme, že chléb od Boha je třeba si vyprosit. Jedna modlitba, kterou tak často opakujeme, kolikrát ovšem bezmyšlenkovitě, nás učí také prosit. Jistě víte, že je to modlitba Otče náš, kterou nás učil sám Ježíš. Ovšem my bychom ji asi začali jinak než on. My bychom začali určitě slovy CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES. Místo vezdejší mohli bychom říci každodenní. Ono tomu tak dokonce v jiných jazycích je. Obyčejně teprve u této prosby se připojujeme k modlitbě. Pokud se hovoří o Boží cti, o jeho vůli a jeho království, jako by se nás to netýkalo. Teprve tady se možná chytneme. Začíná se konečně hovořit o nás. Ve Starém zákoně nebylo dovoleno Boží jméno ani vyslovit. Když lidé oslovovali Boha, bylo to vždy oslovení úctyhodné a plné bázně. Mocný, Silný … Ježíš oslovuje Boha OTČE – aramejsky ABBA. Toto „abba“ říká v Palestině každé malé dítě, když sedí otci na klíně. Snad bychom to mohli přeložit: „tati“. Jde o slovo, které vyjadřuje důvěrnou intimnost. Slovo, kterým se dítě mazlí se svým otcem. ABBA a IMMA jsou první slova, která se Palestinské dítě učí vyslovovat. A přicházíme k dalšímu slovíčku: NÁŠ. Není možné říci Bohu „Otče“, kdybychom neuznali druhého za bratra. Nikdo není před Bohem sám. Abychom mohli být syny, je třeba být mezi sebou bratry. Lidstvo se obrátilo ke křesťanství, když vidělo lidi, kteří se měli rádi navzájem. Obvykle si myslíme, že jestli chceme být sami sebou, pak musíme především ukázat, že jsme pány,

že jsme svobodní, samostatní, že nepotřebujeme nikoho. Nevidíme, že tato snaha vede ke zničení. Skutečné vítězství nad sebou je to, že se člověk dá k dispozici. Kdyby někdo řekl, že „miluje Boha, kterého nevidí a nemiluje svého bratra, kterého vidí, je lhář“ – říká apoštol. Nejsme blíž Bohu než ke každému svému bratrovi. Tvůj postoj k druhým očividně odhaluje upřímnost tvé lásky k Bohu. Nic není smutnějšího, nic chladnějšího, než náboženské obřady bez vzájemných vztahů. Modlíš se také jen své modlitby? Hledíš také jen do svého misálku? Pak neříkej „Otče náš“, protože se tím exkomunikuješ a tvůj otčenáš není víc než naučenou říkankou. Pro svaté přijímání má latina velmi krásné slovo: COMMUNIO = sjednocení. A další slova: KTERÝ JSI NA NEBESÍCH – Když vyslovíme tato slova, tak mnohým lidem Bůh najednou unikne někam hodně vysoko a daleko, do jakéhosi vzdáleného a nepochopitelného nebe. Ale Bůh není tam nad přírodou ve vesmíru, kdesi na obloze nebo dokonce za oblohou. Nebe je tam, kde je Bůh a Bůh je všude. Proto slova: „jenž jsi na nebesích“ znamenají: ty, který nás vidíš dokonale, ty který jsi mi bližší než já sám sobě, ty který o mně víš víc, než já sám o sobě. POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ – tato výzva otčenáše nás zavazuje hájit vždy Boží zájmy. Je to pro nás výzva, abychom vždy Boží jméno spojovali jen s tím nejkrásnějším. Bůh nám vydal své jméno do rukou. Může ho kdokoliv pošlapat, poplivat, zhanobit. Proto ti, kdo se modlí „posvěť se jméno tvé“, mají za úkol starat se, aby jméno Boží bylo ctěno, aby skrze jejich činy a intepretaci měli ostatní usnadněno pochopení a mohli i oni Boží jméno hájit celým svým životem. Každý, kdo vyslovuje lehkomyslně božská jména, bezmyšlenkovitě, každý, kdo používá lehkovážně náboženských slov, kdo není sympatickým zvěstovatelem radostné zvěsti, nepochopil výzvu: „posvěť se jméno tvé!“ PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ – pojem království nám dnes nějak nezní. Ale víme dobře, jak je to zde míněno. Jedná se o velké rozhodnutí. Kdo má vládnout v nás a ve světě. Chceme, aby rozhodoval a utvářel klíma člověk nebo Bůh? BUĎ VŮLE TVÁ – Samozřejmě, že naše přirozená a spontánní modlitba zní: buď vůle má! Chceme se stávat stále více nezávislými, sebevědomými a soběstačnými. Kdo říká: „buď vůle tvá“, ten doopravdy věří, že plán, který pro můj život a pro běh světa vybral Bůh je lepší než ty všechny ostatní plány, které vymyslíme my. CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ – Prosíme o chléb a to na každý den znova.

Bez toho, abychom se znepokojovali o zítřek. Evangelijní rada nestarat se o zítřek neříká, abychom si lehli a nic nedělali, ale chce, abychom nebyli ustaraní, neznepokojovali se. Ano, pracujte, říká nám slovo evangelia, „kdo nepracuje, ať nejí“, říkají slova apoštola Pavla, ale nebuďte ustaraní. Říkat: „Chléb náš každodenní dej nám dnes“, to znamená přijmout ducha chudých lidí, to znamená, že zítra budeme muset přijít zas a prosit. To znamená Bohu důvěřovat, svěřit se mu do rukou. To znamená souhlasit a těšit se z toho, že náš život úplně závisí od něho. Na poušti mohli nasbírat many pouze na jeden jediný den. Ostatní se pokazila. Bohatství se kazí samo a kazí i nás. Neznepokojujte se o zítřek, Bůh zajisté ví, co k životu potřebujete a s čím vystačíte. ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY – Opravdu si to přejeme? Nebo je to jen taková farizejská prosba jako když říkáme Otče náš a nechceme se s nikým dělit, nebo přijď království tvé a myslíme na to, jak rozšířit svůj vliv a své statky? Nebo buď vůle tvá a hledíme mu vnutit tu svoji? Zpovídáte se rádi? Kdy jste se zpovídali naposledy? Před rokem? Před dvěma? Před pěti? A vy říkáte, že chcete odpuštění? Už jste někdy pocítili radost z toho, že jste uznali svoji chybu? Že jste šli k té osobě, kterou jste urazili? Že jste ji viděli otevřít náruč jako otec marnotratného syna? JAKO MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM – Víte, jak by to dopadlo, kdyby nás Bůh jednou vzal za slovo a odpustil nám tak, jak jsme dokázali odpustit my druhým? Je to těžké odpouštět. Často ten způsob, jakým odpouštíme, je tak žalostný. V mnohých rodinách jsou navěky znechuceni po tom, když odpustili. Povýšenecký postoj těch, co odpustili je tak dráždivý, že ti, kterým bylo odpuštěno, jim ho nikdy neodpustí. K odpuštění je potřeba mnoho lásky. NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ, ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO – starý francouzský text zněl: nenech nás podlehnout pokušení. Bůh nikoho nepokouší, říká apoštol Jakub. Jak by mohl Bůh chtít uvést nás do něčeho zlého? Copak se najde nějaký otec, který by chtěl své dítě zavádět na tenký led? Ale svět je porušený. Takový je a nemůže být bez pokušení. Tato prosba znamená vlastně: stůj při nás v pokušení. Tolstoj píše v jedné své povídce o krejčím, typickém představiteli „dobrého křesťana“, který každý večer odříkává své modlitby, jejichž smysl nikdy nechápal a o které se nikdy nezajímal. Tento typ křesťanů dnes mizí. Lidé už neradi říkají modlitby, kterým nerozumějí. Touha mluvit s lidmi a s Bohem upřímně, nestrojeně, je jistě jedna z velikých pozitivních hodnot dneška. Je to i naše poslání naučit sebe i jiné upřímně se modlit.“

Hlavním celebrantem hlavní poutní mše svaté byl olomoucký biskup Mons. Antonín Basler. Ten také odpoledne vedl adoraci a na závěr všem věřícím udělil také svátostné požehnání.

Na duchovní program odpoledne navázalo kulturní vystoupení věnované 100. výročí vzniku Československa a oslavě 350. výročí poutního místa na Svatém Antonínku.

Foto: Lenka Fojtíková

Dnešní slavnost Nanebevzetí P. Marie na Hostýnku

Zemřel pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky

Před chvilkou jsem se dozvěděla, že dnes (13. 4. v Hrubé Vrbce) zemřel v 96 letech pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky. V době, kdy jsem psala pro regionální noviny na Hodonínsku, jsem se docela dost často s tímto výjimečným mužem setkávala. Naposledy jsme spolu byli v březnu roku 2011, kdy jsem o něm toto napsala:

S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.

Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.

Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík.  Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.

Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti.  A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.

„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři.  František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.

Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.

„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.

V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.

Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně Prolnu. Spolupracoval s Český rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.

Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.

František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu.  Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.

S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):

V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“

Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.

V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.

Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.

Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.

Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.

Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.

S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.

A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.

(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)

 

Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.

Lenka Fojtíková

Senátor Papoušek přirovnal kandidáta na prezidenta Pavla Fischera ke koktejlu, který mu chutná