Rubrika: Z domova

Při Jízdě králů v Hluku bývá vždy součástí doprovodného programu i několik výstav. Ve výtvarné části letos svou tvorbu představil také čtyřiatřicetiletý Martin Ryška. Možná jen málokdo ví, že je také autorem sbírky básní a prózy. Inspiraci čerpá na Kopanicích.

Vyrůstal jste v Hluku na Slovácku. Ovlivnilo vás toto prostředí v tvorbě?
Morava žije celá folklorem, vyrůstal jsem v tomto prostředí, takže to samozřejmě člověka nějak ovlivní a formuje. Nelze se tomu vyhnout. Prostě to tam je. Nejsem si ale zcela jistý, jestli to vnímám tak, jak se mně zdá, že to prožívá většina populace. Folklor mne inspiruje v malbě spíše jako v duchovní tradici. Nikdy jsem folklor a tradici Jízdy králů neprožíval tak, že bych se oblékl do kroje a šel do průvodu, ale spíše po vizuální a výtvarné stránce.

Kroje se ale na vašich obrazech přesto objevují…
To je pravda. Jsem figurální malíř, takže postavy v pohybu jsou základem mé tvorby. A patří sem i ztvárnění krojů na figurách.

Obrazy vznikají ve vaší mysli nebo se necháte inspirovat například při nějakém folklorním vystoupení?
Zajímají mě postavy v pohybu, takže občas se inspiruji i při folklorních vystoupeních, ale spíše okrajově. Ovlivňují mne konkrétní zážitky, moje vize a představy. Prostor a kulisy, do kterých je zasadím, jsou potom například krajiny nebo jiné pozadí. Při přípravě obrazu používám jako předlohu paměť nebo fotografii.

Proč jste se v deváté třídě rozhodl pro studium na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a zvolil si grafický design a ne malbu?
Od dětství mne bavilo kreslit. Vždy to byl můj největší koníček. Podařilo se mně udělat talentovky, a tak jsem se tam dostal. To, že se obor jmenuje grafický design, bylo jen proto, že jsme od druhého ročníku pracovali i na počítačích. Základem studia byla kresba, klasická grafika, ruční práce s barvou, tužkou, suchými kresebnými technikami, klasické techniky litografie a další práce. Nejvíce z toho mě zajímala klasická kresba, ke které jsem později přidal i klasickou malbu.

Vím, že talentové zkoušky jsou náročné. Chodil jste do základní umělecké školy? Kdo vás konkrétně na přijímačky připravoval?
Chodil jsem od malička do výtvarného kroužku a na keramiku v Domě dětí a mládeže v Hluku. Na Základní uměleckou školu v Uherském Hradišti jsem začal dojíždět až od osmé třídy. Dostal jsem radu, abych tam absolvoval přípravu k přijímačkám, kde bylo mimo jiné zapotřebí umět v časovém limitu vymodelovat hlavu z hlíny. Moc dobře mne na zkoušky připravil pan učitel Martin Šimčík, který je shodou okolností také z Hluku.

Přestože jste vystudovaný výtvarník, věnujete se vedle malby i masérství a na Kopanicích pronajímáte chalupu. Jak to jde vše dohromady?
Nějakou dobu jsem žil na Kopanicích sám a vnímal jsem, že to není dobré, což mě vedlo k tomu, abych se přestěhoval do Uherského Hradiště a dům začal pronajímat. Masérský kurz jsem si udělal, abych měl kontakt s lidmi. Tato služba má navíc hluboký smysl, protože člověk pomáhá lidem. Práce mne baví a je to socializační činnost. Když navíc tvořím, potřebuji potom pracovat i rukama, aby si odpočinula hlava. Dnes tedy mám masážní salon v Uherském Hradišti, vedle toho maluji a spolu s mými rodiči se věnuji pronajímání domu.

Je zájem o pronájem domu v této lokalitě?
V letní sezoně máme plně obsazeno. Přijíždí k nám lidé z celé České republiky, ale měli jsme i hosty ze zahraničí. Byli u nás Slováci a Němci. 

Jak se o vás dozvěděli?
Přes Booking, e-chalupy na facebooku nebo přes známé. Máme kladné reakce, protože se lidem líbí krajina i klid, který tato oblast nabízí. Dům stojí osamoceně v klidné části obce.

Kde čerpáte inspiraci při malbě?
Základním motivem je pro mne figura a tělo, což mne zajímalo od útlého dětství, kdy jsem čmáral na papír panáčky. Základním motivem je tedy figura a potom cokoliv ostatního. Baví mě kreslit například i zvířata a samozřejmě krajina. Za inspirací proto stále jezdím do Vápenic, které se nachází na Kopanicích v oblasti Žítkové, Starého Hrozenkova a Vyškovce. Je to kousek od Slovenska, které mám také moc rád a je tam krásná nedotčená příroda se zvláštní atmosférou hlavně za bouřek nebo v zimě. Tamní pobyt mě ovlivnil nejen ve výtvarné tvorbě, ale napsal jsem tam i sbírku básní a knihu.

Měli na vaši tvorbu vliv nějací malíři?

Snažím se malovat sám za sebe, ale vzhledem k tomu, že se zaměřuji na figurální tvorbu, tak  mě zajímali realističtí malíři. Od nich se člověk naučí, jak funguje malba v rámci anatomie,   světlo nebo kompozice. Jsou to takové základy, takže člověk se od nich může hodně naučit. Jinak kreslím svým stylem, i když je mně jasné, že už bylo namalované všechno možné na světě, takže všechny styly jsou si nakonec podobné, nebo může člověk vidět v lecčem někoho jiného, ale já si kreslím svoje. Rozhodně nechci nikoho kopírovat.

Jakou upřednostňujete techniku?
Používám hlavně olejové barvy a při kresbě světlostálé tužky nebo pastelky umělecké kvality. Musí být z kvalitního pigmentu. Takto namalované obrazy by měly vydržet pár stovek let. Ne každý výtvarník dnes hledí na to, nač maluje, jakou to má životnost.

Takže používají třeba plátna z Číny?
Ano, je to vidět i na některých výstavách, že jsou to plátna namixovaná z bavlny a umělých materiálů. To potom podle vlhkosti vzduchu může hodně pracovat. Sám proto používám vysoce gramážní len, který by měl vydržet jako obrazy z renesance.

Při Jízdě králů bylo možné vidět část vaší tvorby. Kde jste v minulosti vystavoval a připravujete v blízké době nějakou výstavu?
Vystavoval jsem v Klubu kultury v Uherském Hradišti, v klášterní galerii Ambit v Praze a v galerii Elektra v Luhačovicích. V Hluku v rámci slavností jsem měl před delší dobou prvotiny. Byly to převážně kresby. Letos tam byla i olejomalba s folklorní tematikou a nějaké krajinky.

Co pro vás malování obrazů znamená?
Moje obrazy jsou vlastně produktem mne samotného. Částečně tam přenáším své nápady, vize i humor. Já tím prostě žiju.

Už jste zmínil, že jste autorem sbírky básní. To je zase něco úplně jiného, jak jste se dostal k psaní?
Je to něco jiného, ale zároveň není, protože v obou případech jde o kreativní činnost. Obrazy jsou představy, a když člověk píše báseň nebo prózu, tak je to vlastně obraz vyjádřený slovy. Pro mne tedy jde o rozšíření výtvarné činnosti do literární tvorby.

Publikoval jste někde své texty?
Zatím nic nevyšlo knižně ani jsem nic nepublikoval. Jsem hodně uzavřený a doposud jsem se moc neprezentoval. Vnímám, že je zapotřebí se více otevřít. Sbírku básní s názvem Smrtník i knihu Mrskač jsem napsal při svém pobytu na Kopanicích. 

Proč název Smrtník a Mrskač?
Název je podle brouka smrtníka, o němž je legenda, že kde se objevil, přicházela smrt.  Básně jsou tematicky laděné ke smrti, ale nejde o depresi. Smrt k životu zásadně patří, proto se objevuje smrtka i na mých obrazech. Někdy je to ale těžko lidmi chápané a přijímané. Mrskač je zase příběh o muži, který má smyšlené povolání.  Putuje krajinou a má od vrchnosti povolení řešit mezi lidmi bezpráví. Kde se vyskytne problém a nejde se s nějakým člověkem domluvit, tak ho prostě zmrská, není-li jiná možnost, vyvodí právní důsledky a jde dál. Podstatou této knihy je nastolení spravedlnosti, tam, kde ji není možné běžně dosáhnout. 

Chystáte se letos ještě někde vystavovat?
Plánuji Luhačovice a potom bych rád třeba se spolužáky připravil společnou výstavu. Uvidím, jestli se to podaří, protože většina z nich žije a tvoří v Praze a Brně.

Neláká vás také odejít do Prahy?
Určitě ano, i když je Hradiště a okolí krásné, je mně jasné, že výtvarný život tepe v Praze. Velká města dávají umělcům mnohem více příležitostí. Jsem tím dost rozpolcený, protože jsem se v poslední době několikrát stěhoval a nebyl čas tolik tvořit a malovat. Tyto přesuny mě hodně vyčerpaly a na tvoření potřebuji klid. Nyní maluji velkoformátová plátna, ale jsem omezený prostorem bytu, abych hotové věci dostal z bytu ven, nemohou být větší než dvakrát dva metry. Rád bych dělal i větší formáty, ale momentálně na to nemám potřebné prostory. Velkoformátová plátna upřednostňuji, aby se mně na ně vešlo více postav. Menších formátů jsem udělal hodně. V galerii působí velkoformát úplně jinak než malé obrazy Kdyby někdo měl zájem, nemám problém namalovat formát i se sto postavami. Fantastické velkoformáty dělal Alfons Mucha, který je před námi hodně daleko.

Máte nějaký umělecký sen, který vás žene dopředu?
Sen každého výtvarníka jsou velké výstavy a uznání a já to mám stejně. To prostě k tomuto oboru patří. Ve skrytu duše po tom touží všichni malíři, ať to přiznají nebo ne. Je to doklad toho, že jsou jejich obrazy něčím výjimečné. Umění potom přechází do dalších generací.
LENKA FOJTÍKOVÁ

Martin Ryška je rodákem z Hluku (*10. 5. 1991), kde prožil dětství a dospívání.  Po základní škole vystudoval propagační výtvarnictví a propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Po studiu se začal věnovat malbě. Vedle toho je masér a pronajímá dům na Kopanicích. Jeho práce je možné vidět na Instgramu ryska.martin, Facebooku nebo přímo u něj doma v Uherském Hradišti.

Byly doby, kdy jsem ve strážnickém skanzenu nechyběla na žádné zajímavé akci, co tam Národní ústav lidové kultury pořádal. Ty roky jsou ale už dávno pryč a já dnes s vnuky do tohoto krásného areálu zamířila po několikaleté odmlce a nestačila jsem se divit.
Proč? No všechno bylo už od vstupu do areálu skanzenu úplně jinak než jsem si z dřívější doby pamatovala. Lístky se sice stále prodávají v budově, ale už nelze říct, že jde o vstupní budovu do skanzenu, protože se do samotného areálu vstupuje přes turnikety, které jsou umístěné mimo budovu venku s přístupem k Baťovu kanálu. U těch ale sedí v budce další pracovnice, které pomáhají méně schopným návštěvníků při skenování QR kódu na vstupenkách, nebo pouští zvlášť větší skupiny. Modernizací se tedy pracovní síly rozhodně neušetřily. To jen na okraj.
S vnuky jsme se do skanzenu vydali na Vojenský den, který se tentokrát nesl při příležitosti 90. výročí závěrečných manévrů tehdejší československé prvorepublikové armády. Ty se konaly v srpnu 1935 na moravsko-slovenském pomezí. Aktéři chtěli sérií ukázek bojového výcviku připomenout odhodlání tehdejších občanů Československa bránit svou vlast, které vyvrcholilo mobilizací v září 1938.
Tím, že nejsem dlouhé roky zpravodajkou z této oblasti, mně uniklo, že jde u o dvanáctý ročník akce. Já si naivně myslela, byla jsem o tom přesvědčená, že je to novinka. No není… Když člověk někde nebyl, neznamená to, že je to poprvé, že? Tak to bylo to hlavní překvapení, co na mne ve strážnickém skanzenu dnes čekalo.
Potom to byl ale i vytrvalý déšť, se kterým jsem fakt při plánování programu pro vnuky nepočítala. Znovu jsem si tak uvědomila, že větru, dešti člověk zatím neporučí, i když si to někteří soudruzi z východu před desítkami let mysleli. Vojenský den Československé obce legionářské se ale uskutečnil navzdory nepříznivému počasí, a tak jsme mohli sledovat ukázku výcviku obsluhy minometů a ukázku rojnice pěšího družstva. Hlavní bojová ukázka s Manévry z roku 1935 byla až v 15 hodin a o hodinu později program uzavřel vývcvik boje zblízka. To už jsme ale ve skanzenu nebyli, protože tři hodiny v dešti nám bohatě stačily. Něco jsme ale přesto viděli a navíc jsme si prošli také některá historická stavení a dozvěděli se spoustu zajímavých informací. Mohli jsme obdivovat i v roce 2023 nově dokončení Podhajské mlýny s valchou, kde nechyběla průvodkyně, co bylo super. A tak se mrkněte, jak jsem dnešek viděla přes objektiv a kapky deště. Všechno, a ještě mnohem více odpoledne doma, jsme si užili navzdory špatnému počasí. Všechno je to o nastavení mysli, jestli se umíme radovat z toho, co máme, i když zrovna na nebi nezáří ohnivé slunce. A i ten déšť můžeme brát pozitivně, protože jsme si nespálili nos a půda dostala tolik potřebnou vláhu, která dlouhodobě chybí.