Před chvilkou jsem se dozvěděla, že dnes (13. 4. v Hrubé Vrbce) zemřel v 96 letech pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky. V době, kdy jsem psala pro regionální noviny na Hodonínsku, jsem se docela dost často s tímto výjimečným mužem setkávala. Naposledy jsme spolu byli v březnu roku 2011, kdy jsem o něm toto napsala:
S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.
Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.
Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík. Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.
Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti. A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.
„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři. František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.
Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.
„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.
V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.
Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně Prolnu. Spolupracoval s Český rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.
Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.
František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu. Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.
S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):
V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“
Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.
V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.
Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.
Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.
Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.
Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.
S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.
A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.
(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)
Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.
Lenka Fojtíková
