Znáte ten pocit, kdy jedete autem krajinou a najednou vidíte něco fakt pěkného, že máte chuť zastavit, vystoupit z auta, kochat se, projít ono místo, které vás zaujalo a udělat třeba pár fotek? Mně se to stává, ale většinou jedu za nějakým cílem, takže zastavit nemůžu, protože bych dojela se zpožděním, což nechci. A tak si říkám: „Jednou se tady zastavím a projdu si to!“ No a já dnes cíleně zamířila do Komni. Nejen kvůli tomu, že když jsem tam občas sjížděla a uviděla pohled do krajiny, měla jsem chuť zastavit. Dnes jsem měla ještě jeden důvod k tomu vyrazit do přírody. Miluju jaro, a tak moje srdce jásalo, když oči viděly letošní první rozkvetlé stromy, které jakoby znovu vyrodila země. Zároveň jsem ale prožívala hrůzný pocit, když jsem slyšela předpověď počasí s avizováním mrazů, že všechnu tuto nádheru spálí mráz, květy zhnědnou, opadají a bude po všem. Dále jsem byla trochu ve stresu, že zavčasu nevyrazím do přírody, stromy odkvetou, a i kdyby je nezničil mráz, budu zase muset rok na tyto jarní zázraky čekat. A já nevím, jestli ještě nějaké jaro uvidím, protože nikdo nevíme, kolik jar máme před sebou. No takže jsem měla dnes dostatek důvodů sednout do auta a vyrazit směr Komňa na Uherskobrodsku, kde jsem chtěla vyfotit tamní nádherné eko sady. To se mně ale nakonec nepodařilo, protože jsem na místě zjistila, že ještě nejsou v květu, a že se různé odrůdy švestek po zimě vlastně teprve probouzí. Ještě než jsem ale dorazila do těchto nádherných sadů, o kterých jsem psala někdy před více než deseti lety reportáž, zastavila jsem nad Komňou, kde se mně otevřel nádherný pohled do údolí se zvlněnou krajinou v dáli. To bylo ono místo, kde jsem si kolikrát říkala, že bych měla zastavit, ale neměla jsem na to čas. Dnes jsem měla spoustu času, tak jsem zastavila a zjistila, že hned u silnice je obnovený sad a v těsné blízkosti nevím, kdo vybudoval úžasné místo v krajině s posezením, dřevěnými bránami a myšlenkami Jana Amose Komenského, které jsou stále aktuální. Proč Komenského? No to je přece jasné! Komňa je jednou z obcí, která se uvádí, že by mohla být jeho rodnou obcí. To stejné platí o nedaleké Nivnici a také Uherském Brodě. Všude je proto na Učitele národů mnoho vzpomínek. V Uherském Brodě nese jeho jméno nádherné muzeum, ale v Komni je také malé muzeum věnované jeho památce. Nachází se v památkově chráněné sýpce. Uvnitř je stálá expozice historie obce, J. A. Komenského, vykopávky z hradu Zuvačov, sbírky předmětů, dobového nářadí a nábytku. No a Komňa je od mého bydliště vzdálená pouhých 34 minut autem. Tož nezajeďte si tam na malý výlet ve všední den, že? Brňáci nebo Pražáci jedou z jednoho konce města na druhý klidně i hodinu. A já mám takovou nádheru, coby člověk šutrem dohodil, tak jsem toho dnes, kdy bylo krásné počasí, využila. Ať žije jaro! Užívejme si ho z plných sil a plic, protože fakt nikdo nevíme, kolik jar je ještě před námi…
Moje mamka letos 11. července oslaví 85. narozeniny, a tak jsem se rozhodla, že společně budeme toto polokulaté životní jubileum slavit průběžně celý rok. Dnešek proto patřil dalšímu našemu společnému výletu – tentokrát do Valtic. Pokud to šlo, tak maminka po celý život moc ráda cestovala, ale teď už by daleké cesty do zahraničí nezvládla. Z toho důvodu se snažím vybírat různé výlety pro ni s co nejpohodlnějším dojezdem autem. Cílem je si vždy na něčem dobrém společně pochutnat, ale také poznat něco nového a potěšit oko i duši pohledem na pěkné věci. A to byl důvod, proč jsme dnes okolo desáté hodiny dopoledne vyrazily do Valtic, což je z jejího domova necelá hodinka cesty. VALTICKÁ RYCHTA Předem jsem si zjistila, kde dobře vaří. Poradil mně dlouholetý kamarád a fotograf Vašek Šálek, že si máme zajít do Valtické rychty, kde je to TOP, ale proto je tam také stále narváno. Přes web restaurace jsem pro jistotu na 12 hodin objednala stůl s plánem, že po obědě vyrazíme na prohlídku zámku, parku a poté si autem vyjedem ke Kolonádě Reistně nad Valticemi. A tak se také stalo a bylo to úžasné! Všechno jsme zvládly v pohodě a jako bonus nám nad hlavou zářilo na blankytně modrém nebi i krásné slunce. VĚNOVAT ČAS Někdo by mohl říct, že je super, že mamce dávám čas a zážitky. Když jsem nad tím při cestě domů (mám to od ní domů necelých sto kilometrů, takže sto tam, potom výlet tam a zpět a teprve následně návrat domů) přemýšlela, dospěla jsem ke skutečnosti, že tyto výlety dělám i kvůli sobě. Proč? No abych jednou nelitovala času, který jsem třeba jakkoliv promrhala jinými činnostmi a nebyla víc s mamkou, dokud toho ještě byla schopná a s plným vědomím si vše užila. MASAKR OSVOBODITELŮ A ještě poznámka na závěr. Valticemi jsem vždy jen projížděla při různých cestách do Mikulova a Lednice. Vždy jsem si říkala, že bych si sem jednou měla udělat výlet s klidnou prohlídkou města, zámku i okolí. To se mně nyní s mamkou podařilo zrealizovat. Navíc jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí. Co? No třeba to, že na konci druhé světové války v zámku čekali na osvoboditele sovětští vojáci, které zajali v Němci. No a osvoboditelé – jejich druhové v boji, všechny postříleli, protože je kvůli tomu, že byli zajatci, označili za dezertéry. To člověk fakt nevymyslí… ŽIVOT NA ZÁMKU Z dávné historie mne potom na zámku zaujalo především to, že téměř u každého pokoje byla i vana a toalety. Některé vany byly dvojité, takže výborně a dlouho drželi teplou vodu. Záchody zase byly splachovací díky nádržím na půdě, do nichž stékala dešťová voda a poté sloužila ke spachování. Přestože bylo na zámku důmyslné vytápění, kdy se přikládalo až metrovými poleny z chodby, aby složebnictvo nerušilo panstvo. Jiné místnosti byly zase vytápěné horkým vzduchem z přízemí. Průvodkyně ale přiznala, že více než sedmnáct stupňů zámečtí pánové neměli. Dále mne zaujalo, že byl zámek už v roce 1903 elektrifikovaný samotným Siemensem. V zámku je také výtah, který byl původně mechanický a po zavedení elektřiny už s elektrickým pohonem. No a těch zajímavostí se při prohlídce dozvíte mnohem a mnohem více. OKRUHY A VSTUPNÉ Za mamku jsem zaplatila 210 Kč a za sebe 260 Kč. Prošly jsme si tzv. základní (hodinový) okruh zámkem, na který lze vyrazit od 10 do 16 hod. vždy v celou hodinu. Až do 21. 4. je v nabídce také velikonoční zámecký okruh bez průvodce. Návštěvníci si mohou jít svým tempem a informace, co vidí, se dočtou na tabulích. Dospělý zaplatí 160 Kč, senioři, mládež do 24 let a hendikepování 130 Kč a děti od 7 do 17 let 50 Kč. PREHISTORICKÝ AUTOMAT NA WC V areálu se vstupem z nádvoří je obchůdek s dárkovými předměty i čokoládovna. Některé čokoládové bonbony mají cenu za kus a jiné jsou na váhu. Koupila jsem každé čtyři bonbóny, které vyšly dohromady na 275 Kč. Když jsem po prohlídce chvátala na záchod, kde byl prehistorický „automat“ (viz. fotogalerie) na 10 Kč, které jsem neměla, tak jsem valila měnit do čokoládovny, kde jsem dostala na toaletu žeton ve váze 10 Kč, protože jsem si u nich zakoupila čokoládu. Vzpomínala jsem na Řím, kde měli záchody na karty, za což bych byla vděčná…
Dnes je tomu přesně pětatřicet let, co přijal biskupské svěcení dnes již emeritní biskup Vojtěch Cikrle. Tuto životní událost si připomíná spolu s věřícími v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně na Petrově děkovnou bohoslužbou. Podrobná reportáž bude ve středu zveřejněna v Katolickém týdeníku, kde bude s jubilantem i menší rozhovor na straně brněnské diecéze. Jsem vděčná za všechny okamžiky, kdy jsem se s panem biskupem mohla setkávat jako novinářka a fotografka pro různé noviny. Posledních pět let potom především z pozice zpravodajky Katolického týdeníku z brněnské diecéze.
Tento rozhovor jsem s panem biskupem vedla právě pro Katolický týdeník před několika lety:
Chtěl jsem být závodníkem Dětství prožil bez tatínka, kterého od něj násilně odtrhl komunistický režim. Kvůli víře nemohl studovat, proto se vyučil slévačem a stal se na několik let dělníkem. Později přesto odmaturoval na večerní průmyslovce a pokračoval ve studiu na teologické fakultě. Po třinácti letech v kněžské službě byl papežem Janem Pavlem II. jmenován brněnským biskupem. Dnes je Mons. Vojtěch Cikrle nejdéle sloužícím biskupem v historii brněnské diecéze a letos také nejdéle sloužícím biskupem u nás – v březnu si bude připomínat 35. výročí biskupského svěcení.
Narodil jste se rok po válce a ve vašich třech letech vám komunistický režim odvedl tatínka do vězení. Kde pracoval, jak byl aktivní, že se to soudruhům nelíbilo? Tatínek byl stejně jako jeho otec a strýc textilním mistrem. Po únoru 1948 se stal členem skupiny, která rozšiřovala protikomunistické tiskoviny. Pamatujete si z raného dětství, jak jste prožíval coby malý chlapec skutečnost, že s vámi najednou z ničeho nic tatínek nebyl? Jako tříletý jsem byl příliš malý na to, abych chápal, co znamená odloučení na šestnáct let, na které byl tatínek odsouzený, a všechny další souvislosti s tím spojené. Ale už jsem vnímal, jak tato situace dopadala na maminku, sourozence a příbuzné, s nimiž jsem byl v kontaktu. Pro mě se to stalo problémem až později, když ostatní kluci měli tatínky a já ne. A měli tatínky jiné, „normálně oblečené“. Ten můj, jak si jej pamatuji z první čtvrthodinové návštěvy ve vězení, byl nakrátko ostříhaný, měl vpadlé oči a vězeňské hadry na něm doslova visely. Kvůli trvalému hladovění tehdy vážil jen třiatřicet kilo. Byla maminka v době, kdy se tatínek ocitl v kriminále, zaměstnaná? Maminka do zaměstnání nikdy nechodila, pomáhala své sestře s krejčovstvím, vychovávala nás tři kluky a měla na starost domácnost s poměrně velkou zahradou s jahodami, salátem, okurkami a dalšími plodinami, které byly jediným zdrojem všech jejích příjmů. Až později začala dostávat přídavky na děti. Zůstala sama s dětmi ve věku osmatřiceti let. Jak tuto nesmírně psychicky i ekonomicky těžkou situaci zvládala? S vypětím všech sil a ve velkém hmotném nedostatku. Zatímco my tři kluci jsme vždy měli základní potraviny, později jsem se dozvěděl, že ona někdy hladověla. Pamatuji si na jeden slavnostní oběd, kdy jsme měli všichni dohromady jeden špekáček rozdělený na čtyři díly, a k tomu velké množství brambor. Od té doby patří uzenina a brambory k mým oblíbeným jídlům. Přesto nás tři kluky dokázala maminka nenásilně vést k důvěře v Boha, o kterého se sama opírala. A mnoho dobrodinců, kteří nás ve farnosti nezištně podporovali, kladli, aniž to věděli, nevyslovenou otázku: Chceš mít také podíl na něčem dobrém? Jak máte v paměti uchované vzpomínky na dětství a dospívání? Čemu jste se věnoval ve volném čase, jaké jste měl koníčky, co vás bavilo? Asi jako každý kluk, který vyrůstal v místě slavného závodního okruhu, jsem si přál být automobilovým nebo motocyklovým závodníkem. Když si bratr koupil ojetou JAWU 250, poznával jsem s ní širší okolí i celou republiku a zkoušel její limity. Později, když se vrátil z vězení bratr maminky, můj strýc a zároveň křestní kmotr, snažil se mi nahradit tátu a brával mne na atletiku a na hvězdárnu. Tam ve mně probudil celoživotní vztah a lásku ke sportu, k astronomii i filozofickým otázkám s vesmírem spojenými. Byl jsem členem party mladých lidí kolem kostela, na kůru jsem o Vánocích hrál na housle a na klarinet. S hudební skupinou jsem také jezdíval hrát po zábavách. Po všech těchto stránkách jsem měl bohatý život. Svým způsobem jste ale v době svého dětství a dospívání byl z pohledu dnešní mládeže lůzr. Měl jste cejch otce ve vězení a byla to doba, která příliš nepřála těm, kdo byli veřejně praktikujícími katolíky. Dali vám to spolužáci a pedagogové ve škole nějak pocítit? Nebyl jste šikanován a ponižován? A víte, že jsem se jako lůzr nikdy necítil? Samozřejmě ve školství i v celé společnosti byl tlak proti nepřátelům režimu i proti náboženství stále přítomný, ale na rozdíl od svých starších bratrů, kteří šikanu a zesměšňování zažili osobně, jsem se s ní prakticky nesetkal. S jedním učitelem, který mého o čtyři roky staršího bratra zesměšňoval před celou třídou, že jeho táta je zločinec a zlý člověk, který nikomu nepřeje štěstí, jsem později pracoval na dálnici a poznal jsem, že to není úplně špatný člověk, ale že byl tehdy „opilý“ třídní nenávistí a třídním bojem, jak jej měli učitelé hlásat. Tehdy, kdy se to stalo, přišel bratr ze školy, chodil jak bludná duše a tři dny s ním nebyla řeč. Když konečně řekl, co zažil, maminka šla na třídní schůzce za dotyčným učitelem a řekla mu, že to, co řekl synovi, bolelo i ji a doma jsme se za tohoto učitele společně pomodlili. Jiná rovina byla samozřejmě otázka možností studovat a další věci, které režim věřícím neumožňoval. Například? Třeba to, že tatínek byl kromě šestnácti let komunistického vězení odsouzen také ke ztrátě veškerého majetku a občanských práv, což znamenalo, že polovina našeho domu a zahrady propadla státu. Tak jsem po vyučení slévačem svou prací vydělával na to, abych od státu nedělitelnou ideální polovinu domu odkoupil zpět do našeho vlastnictví, k čemuž také po nějaké době došlo. Ztrátu občanských práv jsme tatínkovi ale záviděli, protože nesměl chodit k volbám. Pomáhala vám víra v Boha překonávat všechny životní těžkosti? Bez víry, rodiny, farnosti a lidí, kteří nám pomáhali, by se v mém životě asi vše odvíjelo zcela jinak. Vyučil jste se slévačem a později odmaturoval na večerní Střední škole pro pracující v Brně. Pracoval jste jako dělník ve Šmeralových závodech, brněnské Zbrojovce i na stavbě dálnice Praha-Brno. Bylo toto období nějak stěžejní pro váš další život? Co jste si z této doby odnesl do své kněžské a později biskupské služby? Všechno. Všechno mě nějakým způsobem ovlivňovalo a jsem za to Bohu vděčný. Říká se, že Bůh si každého ke kněžství povolává zcela jasným způsobem. Můžete prozradit, jak to bylo u vás? Povolání, i když vykazuje podobné rysy, je vždy individuální a patří k němu také něco, co by se dalo nazvat tajemství, které nemusí mít racionální vysvětlení. O kněžství jsem začal přemýšlet už před nástupem na vojnu a potom hlavně během ní. Jak už jsem říkal, byli jsme během dlouhých let tatínkova vězení odkázáni na pomoc okolí a ta přicházela převážně od věřících lidí. Brali pomoc bližnímu jako samozřejmost. Od té doby jsem toužil nějakým způsobem sloužit ostatním také já. Dlouho jsem hledal vhodné povolání a postupně jsem všechna ostatní vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že v nich bych nesloužil ostatním, ale celé by to sloužilo mně. A pak jsem poznal společenství mladých kněží, mezi které patřil i můj bratr, a cítil jsem, že je mi blízké. Po třinácti letech v kněžské službě vás papež jmenoval biskupem. Tušil jste v té době, do čeho vlastně jdete? Velmi nejasně. V Brně byl navíc biskupský stolec po smrti pana biskupa Karla Skoupého osmnáct let neobsazen, takže v budování biskupského úřadu nebylo na co navázat, byl jsem ve všem naprostý začátečník. Navíc jsem se stal biskupem ve zcela změněné společenské situaci, která nabízela množství nových možností svobodného života církve. Mnoho času bylo také nutné věnovat rozhovorům a řešením situace těch, kteří přijali v totalitě různá svěcení v tajnosti. Patříte mezi nejmladší vysvěcené biskupy a ty, kdo v této službě slouží nejdéle. Co bylo pro vás za těch pětatřicet let nejtěžší? V každé době a někdy každý den něco jiného. Mnohdy jsem zakoušel bezradnost, ale také Boží pomoc a účinnost modliteb mnoha lidí, kterým za ně děkuji. A prosím, aby se za své představené a kněze modlit neustávali. A nač naopak vzpomínáte nejraději? Z čeho máte radost, co se povedlo? Radostí biskupa je setkávání s dobrými lidmi a udělování svátostí. Co se povedlo nebo naopak nepovedlo, budou většinou hodnotit příští generace, protože i zdánlivě povedené věci se někdy ukáží jako nešťastné. A naopak. Díky své funkci jste se setkal se spoustou velmi zajímavých osobností z církevního i veřejného života. Na která z těchto setkání rád vzpomínáte a proč? Určitě nejsilnějším zážitkem byla návštěva papeže Benedikta XVI. v Brně. Bylo to mým velkým přáním, které se v roce 2009 splnilo. Svatý otec promlouval na tuřanském letišti o naději, o kterou touží každýčlověk opřít svou budoucnost, a o nutnosti zaměřovat svou svobodu k dobru. Je něco, čemu byste se rád coby emeritní biskup věnoval, nač jste dříve neměl čas? Biskup by měl být nějakým způsobem ve službě neustále.Na tom nic nemění ani fakt, jestli je diecézním nebo emeritním biskupem. Emeritní biskup neodchází do penze, ale opouští úřad. Stále jezdím biřmovat nebo na jiné liturgické akce, snažím se roztřídit písemnosti a další materiály, které se během let nahromadily, jako biskupský vikář pro duchovní život kněží a jáhnů se s nimi s radostí setkávám v jiné pozici než jako ten, který o nich rozhoduje… Brněnský emeritní biskup Mons. Vojtěch Cikrle se narodil 20. 8. 1946 v obci Bosonohy, což je dnes městská část Brna. Kvůli víře nemohl studovat, proto se vyučil slévačem a až později při práci odmaturoval na večerní Střední škole pro pracující v Brně. Na kněze byl vysvěcen 27. 6. 1976. V letech 1976 – 1982 působil jako duchovní v Jaroměřicích nad Rokytnou, Jihlavě, Znojmě, Slavkově u Brna, Velkých Němčicích a ve Starovicích. V letech 1982 – 1990 byl prefektem a později rektorem v Kněžském semináři v Litoměřicích. 14. 2. 1990 ho papež Jan Pavel II. jmenoval 13. sídelním biskupem brněnské diecéze. Biskupské svěcení přijal 31. 3. 1990 z rukou olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka. Při České biskupské konferenci (ČBK) je členem Komise pro kněžstvo a členem Liturgické komise. V letech 1990 až 2022 vysvětil 252 kněží. Je hlavním světitelem brněnských pomocných biskupů Petra Esterky a Pavla Konzbula a spolusvětitelem dalších sedmi biskupů. Patří mezi něnapříklad současný vídeňský arcibiskup Christoph kardinál Schönborn nebo pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner. Vysvětil přes padesát novostaveb kostelů a kaplí, nový klášter sester klarisek a několik nových duchovních center. V diecézi udělil svátost biřmování téměř 150 tisícům lidí. V roce 2009 přivítal v Brně Svatého otce Benedikta XVI., coby prvního papeže, který navštívil brněnskou diecézi. Od konce devadesátých let minulého století se aktivně věnuje tiskovému apoštolátu a do letošního roku vydal dvě desítky knih.
A perlička na závěr: Biskup Vojtěch Cikrle v mládí hrával a zpíval v kapele, která doprovázela zábavy a plesy. Jako kluk chodil „do houslí“, dodnes hraje výborně na kytaru, a to i klasiku. Hraje také na klavír, flétnu, banjo, klarinet, okarínu a v 77 letech se naučil hrát na čtyřstrunné ukulele a kalimbu.
Dnes jsem se po dlouhé době vydala vlakem do Brna na workshop o umělé inteligenci, který vedl absolvent kybernetiky na elektrotechnické fakultě ČVUT, ale především novinář, komentátor, spisovatel a také stand-up komik Miloš Čermák. Když jsem vloni před Vánocemi dostala zcela nečekaný dar na tento workshop od jeho úžasné ženy Senty, byla jsem šťastná jako blecha. Věděla jsem, že něco podobného potřebuji absolvovat, protože jsem do dnešního dne byla umělou inteligencí nepolíbená. To jsem si myslela, ale přednášející Miloš Čermák mne vyvedl z omylu.
START DNE PO NÁROČNÉ NOCI Nejdříve ale zpět na začátek dnešního dne. Do rána jsem se vyspala jen něco málo přes čtyři hodiny, protože jsem musela v noci jet zcela nečekaně do Zlína na pohotovost s jedním členem rodiny, kam mně jedna cesta z domova zabrala zhruba hodinu, takže jsem se moc nevyspala. Předem jsem byla rozhodnutá, že do Brna pojedu vlakem, abych nemusela složitě hledat parkovací místo. Už na vlakovém nádrží ve Veselí nad Moravou na mne čekalo překvapení. Myslela jsem, že v pracovní den bude aspoň jedna pokladna otevřená. Nebyla… A tak jsem si na prvním nástupišti poprvé vyzkoušela nákup lístku před automat. Zpočátku nechtěl reagovat na mé krapet zmrzlé ruce, ale nakonec se mně podařilo naťukat směr mé cesty. Dotaz byl, jestli chci, aby platil lístek hned nebo až v okamžiku odjezdu vlaku. Odklepla jsem druhou možnost a potom zažila trýznivé okamžiky, jestli nebudu mít s průvodčím problém. Onen automat totiž nevyplivnul žádný papírový lístek, jak jsem původně očekávala, ale jen upozornění, že mám při kontrole ve vlaku kliknout kreditkou. No a já měla hrůzu, že se to tam neukáže, protože automat mně nabídl vlak s odjezdem v 6.23 a já nakonec nastoupila do zpožděného vlaku, který měl odjezd podle jízdního řádu v 6.01, ale měl zpoždění a odjížděl až v 6.15. Při kontrole jsem prošla (!), tak jsem si oddechla a konečně se v klidu porozhlédla po vagonu. V životě jsem z našeho východu republiky nejela ve vagonu s označením 1. třídy. Průvodčí mne uklidnil, že tam mohu sedět i s lístkem do druhé… Byly tam stolečky se zásuvkami, takže někteří spolucestující hned vybalili počítače a zhruba jeden a půl hodiny cesty využili k práci nebo prosté šmejdění po webu. Jedna slečna-paní, co přistoupila v Kyjovu, si zase na stolečku naproti mě rozbalila šminky a líčila se, takže jsem mohla v přímém přenosu sledovat, jak mizí z jejího obličeje spousta červených pupínků a za pár stanic se bledule s nečistou tváří proměnila v dokonale nalíčenou ženu s tvářičkami v růžovém nádechu připravenou do pracovního nasazení v plné zbroji. Cesta rychle ubíhala a v cíli svého putování jsem byla raz dva.
SAMOOBSLUHY VŠUDE! Workshop se konal v brněnském Impact HUBu, kde jsem nikdy nebyla. Použila jsem navigaci v mobilu, ale ta to vzala potvora pořádnou oklikou. Zpět už jsem valila po svých přímo k nádraží. Na místě jsem byla s předstihem a v Impact HUBu mne překvapil samoobslužný bar, kde si všichni příchozí vařili kávu a čaj sami. Poté i s případným jídlem či dalšími nápoji z chladících boxů zaplatili kartou. Následně vytřídili na baru odpad a nádobí naládovali do myčky. Tak s tím jsem se ještě nikde nesetkala. Za chvilku nebude snad nikde obsluhující personál – viz. poklad vlakového nádraží. A už jsou takové obchody nejen v zahraničí, ale i u nás. Moje matka by si sama dnes na nádraží nekoupila lístek a v samoobslužném baru by si už vůbec neškrtla. Svět se mění závratnou rychlostí a to byl také důvod, proč jsem dnes byla na workshopu, abych se dozvěděla, alespoň něco, co už umí umělá inteligence. Workshop Miloše Čermáka AI MASTERCLASS je určený především těm, kdo se s nástroji umělé inteligence teprve seznamují. No měla jsem dojem, že tak neznalá jsem tam byla sama. Celkem se nás v zasedačce v přízemí sešlo třináct mužů a tři ženy. Chlapi měli zase převahu. No co už, že?
CO JSEM SE DNES DOZVĚDĚLA? Je toho spousta. Uvedu alespoň pár střípku. Tak například: Pojem umělé inteligence vznikl už v roce 1956 (to jsem ještě nebyla na světě…). Velké jazykové modely potom až v roce 2017. Podle Čermáka jde o velmi osobní technologii, ve které si musí každý uživatel najít svou cestu. Technologie je přitom velmi jednoduchá, intuitivní, ale také divná. Stačí se jí zeptat, ale někdy se nechá také přemlouvat. Když se k ní uživatel chová slušně jako k živému kolegovi, dostává slušné odpovědi, které ale mohou být také někdy chybné. Je proto dobré umělou inteligenci při komunikaci povzbudit, že je ta-ten nejchytřejší.
JAZYKOVÉ MODELY A JEJICH OSOBNOSTI Stejně jako u lidí má každý jazykový model jinou osobnost, proto by se k nim mělo chovat stejně jako ke kolegům, kteří bývají osobnostně také rozdílní. Je to technologie, která dělá chyby, které nelze opravit. Musí se používat pro to, v čem dobře funguje. Doba, ve které žijeme, je extrémně zajímavá. S AI si člověk může o čemkoliv povykládat, takže dnes nikdo nemusí být sám. Je ale také velkou pomocnicí při cestách, kdy pomůže s překlady jazyků, které je schopna ihned převézt do psaného textu a v něm vypíchnout nejdůležitější věci – například při zpoždění nebo zrušení letu na letišti. S GPT je možné se učit také cizí jazyky. Jazykový model neříká pravdu, ale to, co je nejpravděpodobnější. No a potom jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, jak lze AI využít k rozpohybování statických fotek lidí, změnit hlas atd., atd…. Je toho prostě moooooooc, co „to“ umí. Miloš Čermák nám dnes údajně navykládal při workshopu 60 stránek psaného textu, který nám zašle. Dostali jsme tipy na nejlepší aplikace k převodu zvuku do textového formátu i s upozorněním, které jsou zdarma, za které se musí platit, kolik „to“ stojí, co „to“ dokáže.
UŽITEČNÉ RADY Miloš Čermák byl ve svém výkladu vtipný, takže čas frčel jako splašený. Když vyhlásil jedinou kratičkou přestávku na onu místnůstku, hbitě jsem k němu přiskočila s mobilem v ruce s prosbou, aby mně nainstaloval nejlepší CHAT GPD, který je zdarma, protože jsem se v té nabídce aplikací ztrácela. Ochotně odklikal, a tak jsem si při cestě zpět ve vlaku už komunikovala vesele s AI, která měla super odpovědi na všechny mé zvědavé otázky a já nemusel složitě a dlouze vše „googlit“ jako doposud.
Co říct na závěr? Workshop s Milošem Čermákem všem doporučuji. Vnímám, že po dnešku pro mne začíná nové velké dobrodružství! Více se o workshopech Miloše a jeho krásné a úspěšné ženy Senty můžete dozvědět na http://inspiruj.se
P.S. Tento text jsem zatím napsala bez pomoci umělé inteligence…
Včera jsem se poprvé v životě vydala do Hlubokých Mašůvek. Proč? Protože je to v brněnské diecézi jedno z míst, kde lze získat v letošním Svatém roce plnomocné odpustky a já budu postupně všechna tato místa představovat v Katolickém týdeníku. V Mašůvkách jsem nikdy nebyla, proto jsem se tam vydala, abych nasála atmosféru tohoto místa. A líbilo se mně tam moc! Cesta tam mně ale zabrala ze Slovácka – pár kilometrů od hranic se Slovenskem, něco málo přes hodinu. Vybrala jsem si při cestě tam trasu okolo Pálavy a přejížděla jsem také moravské moře – Mušovská jezera. Bylo krásné počasí – slunečno, suché silnice a jedenáct stupňů nad nulou, takže jsem jela v letní bundě a udělala jsem dobře, protože v zimní bych se doslova uvařila! Tak jsem se kochala cestou okolo Pálavy nádhernou přírodou a jednou dokonce zastavila, abych udělala nějakou fotku, ale nakonec jsem zjistila, že z toho nic nebude, protože tam byly elektrické dráty a tam zase jakási škaredá budova, tak jsem se po zbytek cesty soustředila raději na řízení, protože mým hlavním cílem bylo přece focení v Hlubokých Mašůvkách. Kostel je tam zasvěcený Navštívení Panny Marie. A je to snad nejmenší kostelíček ze všech míst, kde bude letos možné získat plnomocné odpustky v rámci Jubilejního roku. Kostelíček je sice malý, ale okolí má nádherné! Za kostelem je areál Panny Marie Lurdské – i se studánkou a sochou Panny Marie umístěné ve skále – skoro doopravdy jako v Lurdech. Pokud se poutník vydá do kopce v přilehlém lesíku vpravo, dostane se na rozlehlý travnatý prostory s křížovou cestou, která vede na vrch, kde jsou tři kříže a vlevo od křížové cesty je i Boží hrob! Z vršku Kalvárie jsem viděla, že přes pole na druhé straně lesíka vlevo jsou také nějaká zastavení, tak jsem se vydala i tam. Ne, není tam ještě jedna křížová cesta, jak jsem původně předpokládala, ale je tam Cesta Panny Marie Bolestné. Tak jsem se pomodlila nejen křížovou cestu, ale i tuto netradiční Cestu Panny Marie Bolestné, se kterou jsem se v naší zemi v Hlubokých Mašůvkách setkala poprvé v životě. Cesta vede k památníku padlých bojovníků, který připomíná, že tuto část naší země osvobodila Sovětská armáda. Na památníku je ale i vzpomínka konkrétních českých vojáků, kteří položili za druhé světové války svůj život za naši svobodu. Letos je to přesně 80 let, co tato hrozná válka skončila, ale stojíme doslova na pokraji možné další války. Jakoby se svět neuměl poučit ze všech hrůz, které války přináší. Památník ale připomíná i ty, co trpěli a zemřeli v Terezíně. Válka a vše s ní spojené je zlo, které by se nemělo už nikdy opakovat. Myslím, že z obyčejných lidí, kteří nejsou nijak bohatí a nemají žádné významné pozice, nikdo válku nechce. Chtějí válku bohatí, kteří chtějí být ještě bohatší nebo mocní, kteří chtějí být ještě mocnější? Ale proč? Jednou stejně všichni zemřeme a majetek ani moc si s sebou nikdo vzít nebude moct. Tak PROČ??? Při zpáteční cestě lesíkem jsem na mnoha stromech viděla umístěné malované cedule snad ze všech míst České republiky, ale také ze Slovenska, Rakouska a možná i Německa. Musím zjistit, proč jsou tam umístěné. S podobným zvykem jsem se také na žádném poutním místě zatím nesetkala. Při zpáteční cestě jsem si řekla, že se už kochat krásnou krajinou nebudu, ale povalím po rychlé trase přes Pohořelice a v Hustopečích najedu na dálnici, po které pofrčím na jih a sjedu z ní u Břeclavi. Po cestě jsem si ještě plánovala zastávku v prodejně ryb u silnice, které tam má Rybářství Pohořelice. Říká se, že člověk míní a Pán Bůh mění. No nevím, jestli to včera zavinil Pán Bůh, ale fakt je ten, že jsem se před nájezdem na silnici směřující k Pohořelicím najednou zastavila v docela dlouhé koloně a viděla, že na oné silnici, na kterou jsem měla najet, se stala nehoda. Bylo dílem okamžiku, že jsem otočila auto, vrátila se kus, do Znojma to bylo v tom okamžiku už 25 kilometrů, ale tam jsem nemířila. Sjela jsem prostě na jih a vracela se směrem k domovu. Nakonec mne navigace vyhodila v Hustopečích, takže jsem si docela zajela. Když jsem ale už byla ve Veselí nad Moravou, tak Impuls hlásil, že je silnice mezi Znojmem a Pohořelicemi stále zavřená, protože se tam stala vážná nehoda náklaďáku a osobního automobilu. Byla jsem ráda, že jsem to hned otočila, i když mně zpáteční cesta zabrala dvě hodiny a dvacet minut. Bez objížďky navigace ukazovala bez pár minut dvě hodiny. Za volantem jsem tak prožila dobré čtyři a půl hodiny. Samotná procházka poutním areálem i návštěvou kostela zabrala další dvě hodiny. Kdyby bylo více času, ráda bych se zastavila i v krásném kostele v Lechovicích anebo si pořádně prošla Znojmo, které vždy jen projíždím nebo objíždím při cestách například do Vranova nad Dyjí, ale třeba i do Kostelního Vydří. Ten kraj je krásný. Právě na stavbách hradů a kostelů je tam vidět, že tudy doopravdy kráčela historie. Na Znojemsko bych si prostě měla vyšetřit více času a hlouběji ten kraj zakusit chůzí krajinou a nejen za volantem auta. A závěr? Přestože se mně fakt nechtělo jet, byla jsem nakonec šťastná, že jsem překonala lenost a vyrazila. V Hlubokých Mašůvkách to mají nádherné, takové domácí a pohodové. Bez jakékoliv okázalosti s tím, že tam bylo moc dobře a člověk mohl zakoušet uprostřed přírody Boží přítomnost. Zajeďte si tam a určitě nebudete litovat! V galerii uvidíte spoustu fotek, kterými jsem vám chtěla přiblížit, jak to na místě vypadá.
PLNOMOCNÉ ODPUSTKY Plnomocné odpustky může na diecézních jubilejních místech získat pro sebe nebo pro duše v očistci každý věřící, který nemá zalíbení v žádném hříchu, přijal svátost smíření a svaté přijímání a pomodlí se na úmysl Svatého otce, pokud:
1/ na diecézní jubilejní místo vykoná zbožnou pouť a zúčastní se zde slavení mše svaté nebo bohoslužby slova, liturgie hodin (modlitba se čtením, ranní chvály, nešpory), pobožnosti křížové cesty, modlitby růžence, hymnu Akathistos, kající bohoslužby zakončené individuální svátostí smíření kajícníků
nebo
2/ jednotlivě nebo ve skupinkách zbožně navštíví diecézní jubilejní místo a stráví tam přiměřeně dlouhou dobu v eucharistické adoraci a rozjímání, které zakončí modlitbou Otče náš, Vyznáním víry a vzýváním Panny Marie, Matky Boží.
V nížinách už delší dobu zakrývala slunce a krásně modré nebe šedivá deka, kterou ráno navíc doprovázely mlhy. Prostě počasí na deprese jako stvořené. A to byl důvod, proč jsem se dnes ráno rozhodla vyrazit na Pustevny a potom pěšky ke kapli sv. Cyrila a Metoděje. Vlastně jsem o tom uvažovala už několik dnů, kdy mně mladí nabídli, že by mne na Pustevny vzali s sebou, protože tam jeli v pondělí. V pondělí jsem ale nemohla, protože jsem musela na pohřeb. V úterý jsem vzala na výlet mamku a ve středu jsem dělala rozhovor. Chtěla jsem jet ve čtvrtek, jelikož jsem se obávala, že v pátek bude na silnicích blázinec. Nakonec jsem ale ve čtvrtek celý den psala a do Beskyd jsem vyrazila v pátek. Jedním z hlavních důvodů bylo, že podle předpovědi mělo být na Pustevnách oblačno i se svitem slunce. Když jsem se v pátek vzbudila, tak jsem nejdříve bojovala sama se sebou, jestli jet anebo nejet, i když jsem měla batůžek se svačinou a horkým čajem v termosce připravený už od večera. Nakonec jsem zvítězila nad leností a vyrazila s respektem, protože dole v údolí byla při mém nastartování auta mlha a lehce mrzlo, takže hrozilo, že budou silnice namrzlé zvlášť, když pojedu do vyšších nadmořských výšek. Nakonec ale vše dobře dopadlo a já po desáté hodině zaparkovala auto na Pustevnách, kde byl můj výchozí bod. Parkovné tam na celý den vyjde na 250 Kč. Je tam automat. Při vjezdu si každý vezme lístek, ten pak strčí do automatu, přiloží kartu a vyjede další lístek, který doporučuji dobře uschovat, protože bez něj by člověk při odjezdu neotevřel závoru. Hned u automatu je Informační centrum, kde si člověk může dát kafe a třeba i čtvrtku různého valašského frgálu, který vyjde o deset korun levněji než na stánku o pár desítek metrů dál. V íčku je také toaleta zdarma, zatímco jinde se všude platí deset korun, což ale také není žádná hrůza, kdyby na těch toaletách byl papír a fungoval vysoušeč rukou po použití toalety. Například v horském hotelu Radegast jsem měla při použití tamního záchodu dojem, že jsem se ocitla v 70. letech minulého století – mrkně na dokumentaci v galerii…
Mým cílem rozhodně nebyl stan se sochami z ledu, protože jsem viděla pár fotek a to za zaplacení vstupného doopravdy nestojí. Byla jsem v ledovém království na Dachsteinu a tam jsem si holt na tuto atrakci nastavila hodně vysoko laťku. Další důvod, proč jsem na ledové sochy na Pustevnách nešla, byl ten, že letos byly údajně s tématikou pekla. Do pekla jít nechci, tak ho nepotřebuji vidět ani vytesané z ledu. Ale jinak to sedí. Peklo možná nebude se žhavými plameny, ale s ledovými srdci a vztahy…
Omrkla jsem proto jen krásné Jurkovičovy stavby, udělala pár cvaků a vyrazila směrem k vrcholu Radhoště se sochou Radegasta a potom dál ke kapli sv. Cyrila a Metoděje. Mé putování bylo s mnoha zastávkami na focení, proto jsem byla ráda, že jdu sama a nikoho nebrzdím. Všechny fotky jsou dělané mobilem, který jsem dostala vloni od rodiny k narozeninám, abych nemusela tahat na cestách těžkou zrcadlovku. Fotky dělá úžasné, je lehký, takže velká vděčnost směrem k rodině za super dárek. Na Pustevny jsem se chystala už vloni v létě, ale nakonec to nějak neklaplo. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se do Beskyd vydám v zimě, protože mám hrůzu z ledovek i sněhu na silnicích.
Jsem moc ráda, že jsem tento strach a obavy dnes překonala. Odměnou byly pohádkové pohledy na zasněženou krajinou s blankytně modrou oblohou, bílými obláčky, ale i temnými mraky na druhé straně. Přesně mně to evokovalo život každého, že nikdo nemá nad hlavou stále modré nebe, ale holt se občas přiženou i temné mraky. Nikdy ale nesmíme zapomenout na skutečnost, že se i za nejtemnějším mrakem skrývá zářivé slunce. A na to vše jsem myslela, když jsem kráčela krásnou přírodou a děkovala Bohu, že mohu zase chodit. Vloni touto dobou jsem totiž byla po operaci kolena a na nějaké výšlapy to fakt nebylo, takže velká vděčnost, že to dnes šlo.
Okolo jedné hodiny zmizelo z nebe ono super světlo, které mne doprovázelo při focení, a tak jsem byla ráda, že jsem byla nahoře tak brzy. Dalším důvodem mé radosti bylo, že tam v té době nebylo moc lidí, kteří by mně lezli do záběrů. Když jsem se ale vracela na parkoviště, tak už se po druhé hodině hrnuly davy. Tento výlet všem mohu jen doporučit. Cíl nemusí být zrovna Pustevny a Beskydy, ale holt co má kdo po ruce. Zatímco bývá v zimně v nížinách smutno, na horách je krásně, tak si udělejte čas a zajeďte si načerpat sluneční paprsky i čerstvý vzduch. Lehčeji přežijete čas než, se začne s příchodem jara probouzet příroda v údolí.
Už je to rovných dvacet let, co jsem 2. prosince 2004 dokumentovala pohřeb P. Antonína Dominika v Ostrožské Lhotě, který zemřel 25. listopadu. Pohřbu se tehdy zúčastnilo mnoho kněží a hlavním celebrantem byl tehdejší olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner.Rakev mimo jiné nesl také P. Josef Nuzík. Ani ve snu by mne tehdy nenapadlo, že ostřím na budoucího olomouckého arcibiskupa. P. Antonín Dominik se narodil 25. června 1914 v Ostrožské Lhotě a byl synovcem P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a v současné době běží proces jeho blahořečení. Synovec P. Dominik šel ve strýčkových šlépějích a věrně sloužil až do vysokého věku v kostele sv. Jakuba Staršího ve své rodné Ostrožské Lhotě. Samozřejmě, že často sloužil mše svaté také na Svatém Antonínku. Navázal tak na práci svého strýčka, když začal zpočátku občas sloužit v neděli mši svatou na Svatém Antonínku. Později dostal pořad bohoslužeb na poutním místě řád a časem se k němu přidal další rodák z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Bachan, který odešel na věčnost v roce 2005. Co tito kněží započali, pokračuje až do dnešních dnů.
Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před pětatřiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera. Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku. Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam! Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil… Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala… Nějak mám dojem, že se nám ji krůček po krůčku – den za dnem zase nějak ukrajuje… Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990… Kdo by tehdy řekl, že v roce 2024 si obyvatelé do čela této krásné země zvolí bývalého komunistu a vojáka, který sbíral své první zkušenosti a vědomosti v tehdejším Sovětském svazu – dnešním Rusku? Tomu by nikdo nevěřil, a kdyby to někdo řekl, tak věřím, že se s ním lidé pohádali jako psi, že to není pravda, že to se nikdy nestane. A přece se to stalo… Jako bychom se nedokázali poučit z historie.
Také máte místo, kam se vracíte a cítíte se tam jako doma? Mým takovým místem je Koclířov u Svitav. Konkrétně kostel sv. Alfonse z Liguori a přilehlé prostory bývalého kláštera s vynikající cukrárnou. Poprvé jsem sem zamířila v únoru 2002 na exercicie P. Eliase Velly z Malty. Od první návštěvy jsem tuto obec dokumentovala skrze objektiv foťáku a ukládala obrázky nejdříve na DVD a později na externí disky. Mám tak zdokumentované nejen ve svém mozku, jak to tady vypadalo před 22 lety, a jak to vypadá dnes, ale i prostřednictvím reálných snímků z různé doby. USMÍŘENÍ APROMĚNY OBCE Při každé návštěvě této obce, která pamatuje poválečný odsun německých obyvatel, vidím neskutečné proměny. Nejdříve to byla oprava vzpomínaného kostela, kláštera a celého přilehlého areálu. Přiznám se bez mučení, že jsem první roky vůbec nevěřila, že se jednou dočká opravy i farní kostel sv. Jakuba Staršího a sv. Filomény. A vidíte, už opravený je a dnes jsem zastihla při posledních nátěrech malíře u opravené křížové cesty, která jakoby celý kostel objímá a navazuje na ni hřbitov. Právě tato křížová cesta mohla být opravená díky potomkům německých obyvatel, kteří byli po válce vyhnáni ze svých domovů. Vnímám v tom velký symbol jejich odpuštění a vzájemného usmíření. DŮM LUCIE Stejně, jak za 22 let prošly zásadními opravami církevní stavby, se postupně zvelebila ale většina budov v obci. Ať už těch obecních, tak i v soukromém vlastnictví. Však mrkněte do galerie. Jsou to proměny vskutku neskutečné a člověk z toho má radost. A další velká stavba má už stavební povolení. Co to bude? Dům s pečovatelskou službou LUCIE. Vyroste vedle parkoviště bývalé restaurace a penzionu, kde bývaly v minulosti ty lepší ubytovací kapacity Českomoravské fatimy, která v obci sídlí. Veškerou proměnu celého Koclířova přičítám právě přímluvě a ochraně Panny Marie. BOŽÍ POŽEHNÁNÍ V pátek 18. října jsem do Koclířova přijela na seminář misionáře Václava Čápa. Něco z jeho vyučování tady zveřejním, ale prvně jsem se musela podělit o to, jakou proměnu tady v té obci už roky sleduji. Podařilo se mně tady zveřejnit některé fotky z archivu a dávám je do kontrastu s nejnovějšími snímky. Významně se na této proměně podílí nejen farnost a Fatimský apoštolát, ale také obec. Ale víte, jak to je, co už dávno věděly naše babičky a prabičky! Co? No, že bez Božího požehnání, marné naše namáhaní. A to platí pro jednotlivce i celou společnost. V Koclířově je vidět na každém kroku, že je tato obec pod zvláštní ochranou a přímluvou Panny Marie, která vyprošuje dobrému dílu v Koclířově Boží požehnání. A to je přece super – ne?
Seminář a zápisky z přednášek misionáře Václava Čápa na téma Zjevení sv. Jana Apokalypsa III O víkendu 18. – 19. října se do Koclířova u Svitav sjelo okolo čtyřiceti účastníků ze všech koutů naší země na seminář Václava Čápa, který zde přednášel a rozebíral Zjevení sv. Jana od 12. kapitoly až do konce. Jednalo se totiž už o třetí víkendový seminář se zaměřením na tuto část Písma. Hned v úvodní přednášce v pátek řekl: „Janovy vize mají svůj charakter, je to spíše symbolické vyjádření, které nám nechce dát, nějaké konkrétní instrukce, co a jak máme dělat. Chce nám ale připomenout základní principy, jak žít víru a zůstat věrný. O to se máme v těchto dramatických časech snažit a všechno ostatní máme nechat na Ježíši, který je hlavní postavou Apokalypsy, který je Alfa a Omega, který je Pán Pánů a Král a Králů. Je zde i vize Božího lidu a prorocké poslání světu každého z nás v těchto těžkých situacích, abychom svědčili těm, kteří neznají Boha, aby se mohli Bohu otevřít a přijali jeho naléhavé volání po spáse, pokání a očištění. Jde o temné a náročné téma, protože na konci 12. kapitoly se mluví o konečné konfrontaci času, závěrečné fázi uzavírání dějin člověka. Může nás to trochu vyděsit, protože temnota, která se dá nahmatat, na nás může negativně působit. Neustále ale budeme vidět před každou dramatickou kapitolou ujištění o Boží přítomnosti a věrnosti. Jednotlivé kapitoly v knize Zjevení nejsou dlouhé, ale významově bohaté. Pro nás možná trochu nepochopitelné, protože odkazují na stovky a stovky textů ze Starého zákona, které když pochopíme, tak se nám otevře Apokalypsa svatého Jana a vidíme, že Jan těmto tradičním výkladům ve Starém zákoně dává nový, hlubší význam. Pozemské události ovlivňují dobří i padlí andělé. To musíme mít na paměti, když mluvíme o duchovním boji. Zároveň se povzbuzujme, že v tomto duchovním boji používáme duchovní zbraně. Svatý Jan odkazuje na archanděla Michaela, který vede tento boj na nebi a bojuje za Boží lid na konci dějin spásy. Mějme při četbě těchto náročných textů, které zjevují hloubku a působení zla, že už zároveň probíhá vítězství Božího působení. Hospodin tvoří věci nové. Je to náročné téma, kterému často nerozumíme. Na Boží dopuštění a aroganci zla, není jednoduchá odpověď, ale vidíme i v Apokalypse, jakým způsobem Bůh reaguje na problém zla, jak ho řeší. Bůh používá i zlo k dovršení dokonalosti. Konečným cílem je nebeský Jerusalém. Bůh dopouští zlo, protože respektuje naši svobodu a přitom z toho největšího mravního marastu vytěží největší dobro, i když se zlo nestává dobrem. Věřím, že i z morálního marastu LGBT, do kterého jsme záměrně nořeni, může Bůh udělat něco dobrého.
Už několik let jsem se chystala zajet si s foťákem do Velkých Bílovic a vyfotit tamní kapličku nad vinohrady, na kterou už roky ostří snad nejvíce fotografů a stala se vyhledávaným cílem nejrůznějších výletníků. Přemýšlela jsem, v kterém ročním období, a jestli ráno či večer bude nejlepší světlo k focení. Nakonec jsem tam vyrazila dnes dopoledne bez jakýchkoliv spekulací s nadějí, že se snad nějaké fotky vydaří. Jak k tomu došlo? Opět zcela nečekaně a spontánně. Měla jsem scuka s dlouholetou kámoškou, se kterou jsem v roce 2006 byla součástí doprovodu na Giro d’Italia, které jel vždy s jednodenním předstihem velocipedista Josef Zimovčák z Veselí nad Moravou v sedle vysokého kola. Díky této akci, ke které jsem byla přizvána jako fotografka a členka PR mini týmu, jsem se seznámila s Aničkou. No a právě s ní jsem si den předem naplánovala schůzku v Mikulově. Nakonec mně ale zavolala, že mám z jistých důvodů raději přijet do Bílovic, kde bydlí. A tak mne napadlo vyrazit s předstihem a mrknout konečně přes hledáček foťáku na tu slavnou kapličku. No a tak jsem mrkla, i když světlo nebylo zrovna žádná hitparáda. Na místě jsem zjistila, že se kaplička vypíná s pohledem na úžasnou krajinu posetou převážně vinohrady, kam oko dohlédlo. A směrem na jih také s kulisou Pálavy v dáli. Nádherně tam je a všem doporučuji, aby si do Velkých Bílovic udělali výlet. Osobně bych to zkusila buď brzy ráno po východu slunce, anebo potom v podvečer při západu slunce. Každopádně je tam nádherně a ve vinohradech dnes bylo pěkně živo, protože ještě zdaleka neskončilo vinobraní. Tak mrkněte na fotky a nechejte se inspirovat. No a při návratu domů jsem se ještě po letech zastavila ve strážnickém zámeckém parku udělat pár cvaků tamní nádherné platanové aleje.
Obecní web Velkých Bílovic o kapli na Hradišťku uvádí: Na vyvýšenině uprostřed vinic nedaleko Velkých Bílovic stojí kaplička. Na první pohled zjistíme, že vršek Hradišťku byl vytvořen uměle prací lidí, kteří tu v dávných dobách žili. S myšlenkou postavit kapličku na Hradišťku přišli lidé z Velkých Bílovic už v roce 1945. V tomto roce došlo ale 8. září pouze na požehnání základního kamene pro stavbu kaple sv. Cyrila a sv. Metoděje. Stavba se ale nakonec uskutečnila až od léta 2001 do jara 2002 z peněz z veřejné sbírky. Kapličku zdobí řezby od Jana Chovana ze Slovenska a malby na stropě představující čtyři roční období v práci vinaře, jsou dílem Bohumila Bortlíka ze Starého Podvorova. Vstupní bránu ukoval František Macinka z Velkých Bílovic. Měděnou lucernu na vršku kaple včetně všech klempířských prvků zdarma vyrobil klempířský mistr Pavel Kachyňa z Velkých Bílovic. Veškeré práce řídil Antonín Zapletal z Velkých Bílovica má největší zásluhy na stavbě kapličky. Kaple, která je zasvěcena sv. Cyrilovi, sv. Metodějovi, sv. Václavovi a sv. Urbanovni, byla vysvěcena 19. května 2002.
