Kopčany v Katolickém týdeníku, neuvěřitelný kněz a Motorkářská pouť

Poslední týdny jsem zažila opět spoustu úžasných setkání. Kvůli článku do Katolického týdeníku, který vyšel právě dnes, jsem se vydala na Slovensko, kde jsem zamířila do Kopčan. Mezi dnes obydlenou částí vesnice a řekou Moravou stojí kamenný kostelík sv. Margity (česky Markéty) Antiochijské, který pamatuje dobu, kdy tudy mohli na Velehrad putovat Cyril s Metodějem.

Nikdo samozřejmě neví, jestli tudy putovali, ale odborníci předpokládají, že ano. Za řekou Moravou totiž leží Mikulčice, kde se nachází Slovanské hradiště. Za doby Velké Moravy zde stálo dvanáct kostelíků a ten třináctý právě v Kopčanech. Ve dvojčísle Katolického týdeníku, který dnes vyšel, se můžete na celé straně dozvědět spoustu zajímavých informací, které mně prozradila tamní průvodkyně Lucia Pecinová ze Záhorského muzea ve Skalici na Slovensku. Nechybí ani legenda o svaté Markétě. Na straně je také příběh čtyřiasedmdesátiletého Petra Kubána, který před dlouhými lety ztratil práci, začal proto pracovat pod obecním úřadem a díky tomu se dostal do blízkosti kostela svaté Markéty Antiochijské. Fakt to stojí za přečtení. Jistě není bez zajímavosti, že kostelík v této podobě můžete vidět už jen zhruba měsíc. Poté dostane fasádu, která má chránit kamenivo. Podle odborníků totiž fasády měl i před dávnými stoletími. No… Mně se každopádně víc líbí bez té fasády… Kdo chce kostelík zažít takto surový, tak si udělejte co nejdříve do Kopčan výlet!!! Stojí to za to!!!

V letním dvoučísle Katolického týdeníku je ale spousta dalších zajímavých materiálů!!! Třeba celá strana o Františkovi Pavlicovi z Hroznové Lhoty! Jeho litografie pohledu na Velehrad se dokonce dostala na titulní stranu týdeníku!!! Neváhejte tedy a šup – šup do trafiky 🙂 To byla vzpomínka na mou cestu za reportáží počátkem června.

Od té doby ale v řece Moravě už proteklo hodně vody a já se mezitím setkala s úžasným knězem P. Pawlem Cebulou ze Židlochovic, který kromě svých mnoha povinností přijal pod střechu fary svého nejstaršího ministranta a lektora v jedné osobě letos osmdesátiletého Jaromíra Juna, kterého v únoru skolilo dlouhodobé onemocnění. Více se o něm dozvíte zde

No a o víkendu jsem se zúčastnila první Motorkářské pouti na Svatém Antonínku. V sobotním odpoledni se zde sjelo na tři stovky motorek nejen z celé Moravy a Čech, ale i ze Slovenska. Kdo tam byl a vše zažil, tak každý jedním dechem tvrdil, že to byla úžasná akce! A byla! Fotky i text naleznete zde

Dnes se nám zlomil týden a já se už těším na víkend! Zamířím na Velehrad, pokud vše klapne, tak i do Mikulčic a v pondělí 6. července nechci chybět zase na Svatém Antonínku, kde bude od 14 hod. po devatenácti letech sloužena primiční mše! Bude ji sloužit rodák z Ostrožské Lhoty novokněz P. Vojtěch Radoch. Původně ji chtěl mít doma v kostele sv. Jakuba Staršího, ale nakonec musel v době koronavirové pandemie své plány změnit. Jedno je jisté! Jeho předchůdce a také rodák z Ostrožské Lhoty P. Antonín Šuránek, který zemřel v pověsti svatosti, byl vězněm komunistického režimu a dnes běží ve Vatikánu proces jeho blahořečení, má z věčnosti určitě radost, že tato primiční mše svatá bude právě na Antonínku. A já mám také radost a těším se na tuto mimořádnou a výjimečnou slavnost!

Všem Vám přeji, abyste si v srdci také nesli radost a měli stále důvod těšit se na něco krásného, povzbuzujícího a povznášejícího… A právě o tom jsou ta moje setkání s výjimečnými a úžasnými lidmi, kteří svou výjimečnost nedávají nijak okázalými projevy najevo… A v tom je ta jejich výjimečnost…

Ze srdce všechny zdravím, přeji Vám krásné léto s úžasnými zážitky, setkáními a šťastnými návraty domů… Lenka

Členové Rytířstva Neposkvrněné a čtenáři časopisu Immaculata putovali na Antonínek společně s farníky z Nivnice a Korytné

O víkendu pokračovalo deštivé počasí, takže nebyl žádný div, že se nedělní pouť Rytířstva Neposkvrněné, čtenářů časopisu Immaculata a Farnosti Nivnice a Korytná uskutečnila na Antonínku pod střechou kaple.

Mši svatou sloužil nivnický farář P. Zdeněk Gerhard Klimeš . Na závěr své promluvy přítomným řekl: „Přeji vám i sobě, abychom byli lidmi naděje, nenechali se ničím odradit, znechutit a ať to, co zde načerpáme, neseme také dál lidem, s nimiž se budeme setkávat.“

Při mši svaté kněz pamatoval na nemocné, ty, kdo se chtěli pouti zúčastnit, ale nějaké okolnosti jim to nedovolily, děti, které přistoupí k prvnímu svatému přijímání, biřmovance i na lidi, kteří druhým jakýmkoliv způsobem ubližují. Všem vyprošoval požehnání.

Editorka časopisu Immaculata Jitka Navrátilová a redaktor časopisu Bohdan Heczko OFMConv knězi po mši svaté poděkovali, že mohli společně s jeho farníky prožít pouť a být si blíž.

Podrobnosti o Domácí a Hlavní pouti naleznete zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

Domácí a Hlavní pouť na Antonínku

Minulý týden jsme v sobotu 13. 6. na Antonínek nejdříve připutovali na tzv. Domácí pouť. Ještě před začátkem se ke kopci hnaly mraky, které nevěstily nic dobrého. A stalo se, co předpovídali meteorologové. V průběhu mše svaté se spustil takový liják, že správce blatnické farnosti P. Stodůlka rozhodl, že se mše svatá doslouží pod střechou kostela, což nikdo z přítomných pamětníků nepamatoval, že by se někdy v novodobé historii poutí stalo. Podrobně jsem o tom psala zpravodajství pro Zprávy z Moravy. Celý článek i fotky jsou zde

Při Hlavní pouti jsem se potom v neděli zúčastnila první mše svaté, při níž byl hlavním celebrantem spirituál Teologického konviktu P. Petr Vrbacký. Tato mše se už tradičně sloužila uvnitř kaple. V devět následovala další bohoslužba pod širým nebem a sloužil ji za své farníky farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif.

Hlavní poutní mši potom celebroval pomocný olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík. Přestože mračna nad Antonínkem také naháněla obavy, tak nakonec počasí vydrželo.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Misionář Václav Čáp zamířil po koronavirové pandemii na svou první misi

Misionář Václav Čáp ze Zlína zamířil po koronavirové izolaci na svou první misijní cestu. Na Svatém Antonínku v sobotním odpoledni k posluchačům promlouval ve dvou přednáškách o nebezpečí New Age, které se snaží o dosažení nového světového řádu.

„Skrze New Age dochází k přepisování určitých hodnot v pohledu na člověka. Cílem New Age je, že si člověk z každého učení vybírá pouze něco a vše vede k tomu, aby si vystačil ve všem sám a už k ničemu nepotřeboval Boha. Vše se smíchá bez rozmyšlení dohromady a člověk se pomaličku krok za krokem vzdaluje Bohu, aniž by si toho zpočátku všimnul. Může mít přitom dobrý úmysl, ale zároveň je naivní,“ řekl v úvodu misionář.

Poté podal své osobní svědectví, v němž prozradil, že si něčím podobným před dlouhými roky prošel sám. Dostal se tehdy do kontemplativního prostředí, kde byl zcela otevřený nasávat duchovní hodnoty, s nimiž se do té doby ještě nesetkal. Meditoval, kontemploval a věřil, že tyto techniky přicházejí z tradice církve. Začal se dostávat do kontaktu se svým nitrem a prožíval určité probuzení. Později ale poznal, že se skrze tuto meditaci a kontemplaci neobrací na Boha, ale noří se do určitého prázdna. Netušil a nerozlišoval, co se děje. První plody byly lákavé. Cítil se sebejistý, trošku nadřazený nad druhými, protože se u něho začaly rozvíjet určité mimořádné duchovní schopnosti. Začal cestovat astrálním světem, kdy se duch oddělil od těla, což prožívají například i lidé, kteří prošli klinickou smrtí. V tom okamžiku člověk necítí fyzickou bolest, ale prožívá hluboký pokoj a jakési potěšení.

„Zpočátku jsem si to užíval a neuvědomoval jsem si, že prožívám falešnou mystiku. Postili jsme se, nejedli maso, denně jsem meditoval tři až čtyři hodiny. Díky tomu jsem se naučil techniku dostávat se mimo své tělo. Kromě této zkušenosti jsem cvičil i jógu. Byl jsem tak pružný, že jsem se dokázal dostat do určitých asán, což jsem si před tím nedokázal ani představit. Měl jsem stále touhu hledat hlubší duchovní život. Oči se mně ale otevřely, až když jsem odešel z tohoto prostředí. Začal jsem prožívat negativní ovoce všeho tohoto učení. Myslel jsem si, jaký jsem borec, že si umím sám navodit stavy radosti a odpojit svou duši od těla. Myslel jsem si, že už si ve všem prostě vystačím sám a nepotřebuji Boha. U mne se tato „nepotřeba“ Boha projevovala tím, že jsem přestal chodit ke svátostem. Když mne napadlo, že bych k nim mohl jít, cítil jsem uvnitř sebe hluboký odpor. Stále jsem nevěděl, co se děje, netušil jsem, že jsem svázaný kvůli falešné mystice. Mělo to dopad i na mou psychiku. Z nějakého důvodu jsem začal prožívat velký vnitřní strach, existenciální úzkost a přišly také myšlenky na sebevraždu. Dokončoval jsem školu a nebyl jsem schopný se soustředit. Dnes vidím, že jsem měl na své mysli jakýsi závoj. Později jsem si uvědomil, že jsem se pustil do oblastí, které víra zakazuje, překračovat určité hranice falešné mystiky, když to děláme naivně a v dobré víře, tak toho přesto zlý duch zneužívá. Jakmile se otevře legální právo zlého, tak on je legalista a bude otevírat cesty, aby nás silně utláčel skrze negativní pocity. V prostředí, v němž jsem žil, se spojoval zen buddhismus s učením pouštních otců, hledala se vzájemná propojenost. Člověk zpočátku neměl dojem, že je tam nějaký rozkol. Spojovala se jóga s křesťanskou meditací, astrální cestování s kontemplací,“ vrátil se misionář ve vzpomínkách na svou zkušenost z nechtěného odklonu od křesťanství.

Součástí odpoledne, které pořádali františkáni z Uherského Hradiště ve spolupráci se společenstvím Ruah, byla také mše svatá. Tu sloužil  P. Felix Mária Žiška OFM. Ve své promluvě řekl:

Dnes nás apoštol Pavel napomíná, abychom dávali pozor před různými učiteli, kteří se nedrží nauky Kristovy. Je krásné, že právě dnes zaznívají tato slova, která nám přišel říct misionář Václav Čáp, protože dnešní doba ráda manipuluje Božím poselstvím. Různými způsoby uzpůsobuje Boží nauku k tomu, aby vytvořila něco, co už není Boží poselství. Musíme dávat pozor nejen na učitele, kteří jsou vidět někde v popředí, ale i sami na sebe.

Musíme dávat pozor nejen na to, jak hlásáme Boží nauku, ale hlavně jak ji žijeme, protože toto může být někdy náš problém. Na jedné straně můžeme říct, že vyznáváme katolickou víru, ale náš život o tom už vůbec nemluví a je spíše podle našich osobních představ. Vidíme to právě i v tom, co říká Ježíš, když sleduje ty, kdo dávají v chrámu příspěvky do pokladnice. Mnozí si tehdy mysleli, že dávají doopravdy mnoho. Ježíš ale nepochválil všechny. Vyzdvihl jednu ženu, která si myslela, že dává oproti ostatním málo.

Co tím chce říct? Jakým způsobem máme zaujímat i my postoj. V tomto je nám velmi dobrou učitelkou Panna Marie, která se naučila pokoře a úžasné mírnosti. Titulujeme ji jako Matka církve, Královna nebes a všechna ta vznešená pojmenování, která jsou v loretánských litaniích. Přesto vidíme, že v Božím slově nacházíme velmi málo toho, coby ona sama řekla. Dalo by se říct, že téměř nic, protože to není ani promile celého toho Božího textu, které bylo zachováno.

Kdybychom se ale podívali na život Panny Marie, tak je skutečně stoprocentně prožitý podle Božího zákona. Ale ne pro zákon, ale pro zákon. Lásku, kterou pociťovala ze strany Boha Otce, lásku, kterou cítila v jeho přízni přesto, že ne vždy cítila jistotu, ne vždy měla ve všem jasno. Vždyť ona sama zanechala jedno svědectví své vnitřní pochybnosti, když řekla: „Jak se to stane? Vždy muže nepoznávám?“ Tehdy dostala od Boha skrze anděla ujištění, aby se nebála, neměla strach, protože Bůh ví, co dělá, Bůh je na tvé straně. A tady vidíme krásnou mírnost Panny Marie. Tato její zkušenost byla přetavena o několik roků později právě v tom, když se zjevuje Boží požehnání a Boží moc v Ježíšovi na svatbě v Káni Galilejské. Marie chce něco udělat, přichází za Ježíšem, aby pomohla novomanželům. On jí tehdy řekne, co je mu po tom? Marie navzdory tomu řekne: „Udělejte všechno, co vám řekne!“ Chtěla nás tak naučit, abychom udělali všechno, co nám řekne.

Co nám říká Ježíš? Neříká nám, abychom dělali mnoho, ale abychom dělali všechno, co chce on. Naštěstí od nás nechce mnoho. On chce všechno a v tom je rozdíl. Pokud by totiž od nás Bůh chtěl mnoho, tak se nedoplatíme, nedovedeme v sobě najít sílu, talenty a dary. Nedokážeme najít prostředky, abychom naplnili to mnoho. Pokud ale Bůh řekne, že chce všechno, chce nás takové, jací jsme – slabí, křehcí, ale plně důvěřující.

Možná řeknete, že je to těžké. Ano, je to těžké, ale je to možné. Je možné říct Bohu: „Pane, já ti dávám všechno, dávám ti sebe celého. Je to možné? Je, protože je to rozhodnutí mé vůle, víry, naděje, lásky. Určitě bude chtít každý den znovu a znovu zopakovat toto rozhodnutí. Znovu nás totiž strhne naše jiná vůle, která je narušená hříchem a je nedokonalá. Dá se ale přijít k Pánovi a říct mu: „Vidíš, jaký jsem? Zase jsem zhřešil. Znovu jsem zapomněl, že chci být s tebou, ale děkuji ti, že jsi mně svou láskou ukázal, že mohu k tobě znovu přijít.“

Marie byla vždy při Ježíšovi. Byla s Ježíšem i u kříže. Tedy i tam, kde to bylo těžké a musela poslouchat, jak se všichni jejímu synovi vysmívají a opovrhují jím. Slyšela všechny ty posměšky. Myslím si, že ji to velmi bolelo a bylo to velmi těžké.

Přesto stála se svým synem u jeho kříže, i když její srdce a vůle toužily po něčem jiném. Ne po potlesku ani po slávě. Ona toužila dělat všechno, co od ní chtěl její syn – být stále na straně Boží milosti. Prosme i my o tuto milost, abychom si vždy volili být s ním a dělat všechno to, co pociťujeme, že od nás Bůh chce.“   (konec přepisu kázání) Setkání na Antonínku zakončila adorace.

Další akci františkáni na Svatém Antonínku pořádají 27. června, kdy se zde od 14 hod. uskuteční první Motorkářská pouť s následným žehnáním motorek. Tato pouť byla kvůli koronavirové pandemii přesunuta z dubna na konec června. Druhý den (28. 6.) bude už tradiční pouť Sekulárního františkánského řádu. V 8.30 bude nejdříve modlitba u hrobu P. Antonína Šuránka v sousední Ostrožské Lhotě, kde se tento kněz narodil a probíhá proces jeho blahořečení. V 10.30 bude následovat mše svatá na Antonínku. Na duchovní program naváže od 14 do 20 hod. divadelní odpoledne s divadlem MIMo, Janou Ungerovou a loutkoherečkou Lenkou Sasínovou. Chybět nebude ani výuka pantomimy pro děti.

Na Antonínku zaznamenala a fotila: Lenka Fojtíková

Mé objevování Velké Moravy v Mikulčicích a Kopčanech na Slovensku

V pondělí jsem vyrazila do míst, kde jsem nikdy nebyla, i když jsem okolo jela snad už „milionkrát“… Co je to za místo? Slovanské hradiště v Mikulčicích. Kdysi v pravěku, když jsem závodně běhala dlouhé štreky, jsem v Mikulčicích byla! Jela jsem tam totiž někdy na jaře na závody. Doběhla jsem tehdy v kategorii žen na druhém místě. Na desetikilometrové trati, kterou jsem zdolala za 43:51, mně dal pořádně zabrat silný protivítr, se kterým museli všichni běžci bojovat po otočce na pátém kilometru..

Vím, že jsem tehdy byla docela vyšťavená… A teď si představte, že jsem po závodě sedla na kolo a jela těch více než čtyřicet kilometrů zpátky na kole!!!! Tak to jsem už potom byla úplně vyřízená! Když jsem tedy včera do Mikulčic jela, tak jsem na toto všechno vzpomínala, ale už jsem si ani za „prase“ nevzpomněla, jestli jsem to těch Mikulčic dorazila také v sedle kola. Spíš jen do Moravského Písku a s kolem jsem potom vystoupila v Lužicích, odkud jsem pokračovala do Mikulčic. V té době mně bylo šestadvacet a už jsem měla čtyřletého synka.

Včera jsem se nechala vést navigací a bylo to docela bezva, že jsem nemusela přemýšlet nad tím, kdy a kde odbočit. Když jsem přijížděla k samotnému památníku Velké Moravy nádhernou příjezdovou alejí, vzbuzovalo to ve mně dojem příjezdu k sídlu nějakého pracháče. A však také jo! Jela jsem do míst, kde měli mít v devátém století údajně sídlo králové, tak co jsem se jako divila, že?! Po průjezdu alejí se přede mnou na parkovišti otevřela úžasná krajina! To jsem zase měla dojem, že jsem se mávnutím kouzelného proutku ocitla v nějakém starém anglickém parku! No prostě nádhera! Rozlehlé kvetoucí louky a na nich solitéry vzrostlých stromů.

Jak už to u mne ale obyčejně bývá, tak jsem si na Slovanské hradiště v Mikulčicích nejela udělat jen tak nějaký výlet na zabití času. Zamířila jsem do těchto míst, abych vedla rozhovor s tamním vedoucím celého areálu Františkem Synkem. Vyjde na webu Zprávy z Moravy. Po zveřejnění sem hned hodím odkaz. No dozvěděla jsem se spoustu věcí, o kterých jsem do včerejška neměla ani tušení!!! To mě na novinařině nesmírně baví! Že se stále něco učím a poznávám nové věci.

Nejdříve jsme si povídali s panem doktorem Synkem v jeho kanceláři o dávné historii i současnosti těchto míst, kudy doslova kráčela historie Velké Moravy. Potom mne provedl celým areálem a mně bylo jasné, že bych tady klidně mohla prožít minimálně půl dne, abych si všechno pořádně prohlédla, zažila a ponořila se do představy o tom, jak to tady mohlo vypadat, co se tady dělo, v osmém a devátém století…

Zatím ještě nepokosené louky zářily barevností různých polních květů a pohybující se tráva ve větru připomínala mořské vlnění. Ptáci zpívali z plných plic, nad hlavou nám několikrát přelétl čáp, vzduch voněl létem, ale ještě to byl takový vlahý luft bez letního parna. A všude bylo liduprázdno. Za svého více než dvouhodinového pobytu jsem zahlédla pouze jednu osamělou běžkyni, dva cyklisty a seniora na procházce s pejskem.

Přitom vstup do přírodního areálu hradiště je pro všechny zdarma. O svátku Cyrila a Metoděje se zde koná velká pouť, na které jsem ale také nikdy nebyla. Doposud jsem vždy dala přednost Velehradu, kam to mám holt ze svého domova o dvacet kilometrů kratší cestu. Co to ale v dnešní době několika automobilů v každé rodině je, že? Tak možná letos, jestli v Mikulčicích tedy nějaká pouť bude.

Když jsem se na rozhovor připravovala, zjistila jsem, že bývá mikulčický areál nazýván jako Památník, Vykopávky a Valy. Na můj dotaz týkající se názvu vedoucí celého areálu František Synek řekl: „Je pravda, že je v tom trochu guláš. Název Památník je odvozen o toho, že jde o Národní kulturní památku. V místním názvosloví polních tratí byly tyto prostory lidmi nazývány Valy. Okolo šesti hektarů Akropole je doposud viditelná terenní vlna, což jsou ty valy coby pozůstatek opevnění, proto se zde říkalo Na Valech. V obci Mikulčice jsou dnes zase všude informační tabule s názvem Vykopávky. Místní tomuto prostoru prostě říkají Vykopávky, protože zde dlouhé roky prováděli výkopové práce. Původní název byl Velkomoravské hradiště Mikulčice. Později se to změnilo na Slovanské hradiště Mikulčice. Archeologickými nálezy totiž bylo potvrzeno, že zde nebylo osídlení pouze v době Velké Moravy, které spadá do osmého a devátého století, ale jsou zde četné nálezy z doby před velkomoravské hned po stěhování národů a příchodu Slovanů do středoevropského prostoru. Už tehdy tady byla definována nějaká slovanská osada, která se postupně v sedmém století rozšiřovala a v podstatě se později proměnila ve velkomoravské hradiště. Historie tohoto místa je širší a není spjata pouze s Velkou Moravou, proto došlo k přejmenování,“ uvedl František Synek.

Celý rozhovor, který jsem napsala pro Zprávy z Moravy, si můžete přečíst zde: https://zpravyzmoravy.cz/navstevnici-obdivuji-pamatky-velke-moravy-v-mikulcicich-jiz-sedesat-let/

Když už jsem v areálu byla, nemohla jsem si nechat ujít možnost vyšlapat 135 schodů na plošinu nedávno postavené rozhledny, ze které je pěkně celý areál k přehlédnutí. Hlavně je z výšky hezky vidět nově vytvořenou travní řeku a také bývalý val okolo hradiště v podobě terénní vlny, kudy dnes vede naučná stezka. No a samozřejmě jsou v terénu vidět repliky základů kostelů a knížecího paláce, které zde archeologové objevili. Jo! Mikulčice stojí za to navštívit a vidět! Doporučuji jen, abyste si na to vyhradili alespoň půl dne! Já bych se přiklonila i k delšímu času s možností pikniku v trávě.

Z mikulčického hradiště se pěšky dostanete k nové lávce přes řeku Moravu, kterou společně vybudovaly Trnavský a Jihomoravský kraj. Pod pojmem lávka jsem si představovala fakt nějakou prostou lávku. Ale toto není žádná lávka! To je nádherný moderní most, který v onom místě symbolicky spojuje moravské Mikulčice a slovenské Kopčany, které podle archeologických nálezů v devátém století byly součástí velmožského sídla na území dnešních Mikulčic.

Měla jsem ale smůlu, protože kvůli koronaviru byla lávka (most) zatarasená betonovými bloky. Hele, při troše snahy by šly přelézt. Já jsem ale jako spořádaný občan usedla do auta a přes Hodonín a Holíč dojela do Kopčan ze slovenské strany. Na hranicích jsem musela vyplnit nějaký papír, který mně celníci orazili s tím, že na Slovensku mohu bez jakýchkoliv komplikací zůstat osmačtyřicet hodin.

Lehčí komplikace mne čekaly i v Kopčanech. Auto jsem musela totiž nechat odstavené několik kilometrů od vzpomínaného mostu. Dál se mohlo jet na kole (to jsem s sebou ale neměla) nebo jít pěšky. A tak jsem vyrazila po svých. Jelikož bylo krásné počasí, tak mně to vůbec nevadilo. Fotila jsem si cestou a také se setkala s pracovnicí kopčanského muzea a také jedním pamětníkem. Ti mně řekli spoustu zajímavostí o této části strany řeky Moravy.

Byl to super den s nádherným počasím, úžasnou přírodou a zajímavými lidmi, od kterých jsem se dozvěděla spoustu nového…

Tak Vám všem přeji, abyste také uměli chodit krajinou s otevřenýma očima, nastraženýma ušima, dýchali všechny vůně z plných plic a měli otevřené srdce pro všechny vjemy, které Vám aktuální den nabízí. Zítra totiž může být všechno úplně jinak, protože některý ze smyslů či orgánů totiž nemusí už fungovat jak právě dnes..

Lenka

V poslední době mám štěstí na lidi!!!

V poslední době mám fakt štěstí na lidi. Dnes jsem poznala tři úžasné Strážničanky – Martinu Prachařovou, Ivu Pištěkovou a Dagmar Mokrošovou, které předávaly dárky na Klinice dětské onkologie při Fakultní nemocnici Brno. Co to bylo za dárky? To se dozvíte v reportáži, kterou jsem psala pro Zprávy z Moravy. Celý článek si můžete přečíst zde

Jen prozradím, že na začátku dnešní návštěvy bylo šití roušek, které dvě ze tří žen začaly šít ihned po vypuknutí koronavirové pandemie. Zapomeňte na to, že dnes do dětské nemocnice dovezly hromadu roušek. Hlavní dar byl úplně jiný! Ale mohly za to na počátku roušky… To je fakt… A fakt je, že mezi dary byly také, ale jenom kvůli nim tam tyto bezvadné holky nejely. Podrobnosti se dočtete v článku, na který zde dám odkaz hned, jak bude zveřejněný.

Když mně vyprávěly, jak se všechno bez jejich plánu seběhlo, tak jsem jen kroutila nevěřícně hlavou. A to jsem vůbec netušila, do čeho jdu, když mne v neděli večer kontaktovala jedna z iniciátorek této dobročinné akce Iva Pištěková. Přesto jsem na jejich pozvání k setkání kývla. A udělala jsem dobře!

Ty holky strážnické dnes v nemocnici zářily jako lampy, když vlekly na dětskou onkologii všechny ty dary. Jakoby ony samy něco dostaly… Mají srdce na pravém místě, které touží pomáhat.. A já zároveň smekám nejen před nimi, ale i před všemi Strážničany a dalšími lidmi, kteří se zapojili a jakýmkoliv způsobem pomohli.

„Do práce se spolu s námi zapojili při šití, kompletování a balení roušek Eva Mikesková, Jitka Ručná, Hana Floryanova, Radim Kvaltín a Hana Chocholáčkova. Poděkování ale patří všem, kdo se nějak podíleli . A VELKÉ diky městu Strážnice,“ napsala mně teď večer do zprávy Iva Pištěková.

Strážnice byla vždy blízko mému srdci a po dnešním setkání ještě víc….

Všechny Vás zdravím a také Vám přeji štěstí na potkávání skvělých lidí. Oni mezi námi jsou! Jen musíme chodit s očima otevřenýma dokořán, abychom je viděli… Lenka

Reportáž z Kozí farmy a setkání s úžasnou ženou, kterou nezničila ani série tragických událostí

Občas mně někdo řekne, že mám napsat o tom a o tom člověku, protože je nějakým způsobem zajímavý a výjimečný. Přesně takto jsem dostala tip na farmářku z Opatovic na Brněnsku, která chová kozy. Moje sestra mně tehdy po přečtení rozhovoru, který jsem nedávno vedla s neuvěřitelným soukromým zemědělcem z Moravského Písku řekla: „Napiš o paní Růskové! Dělá z kozího mléka úžasné sýry a navíc zažila neskutečně těžké věci a přesto je stále usměvavá a pozitivní!“ Slovo dalo slovo a já paní farmářce zatelefonovala.

Byla ochotná a se setkáním souhlasila. Když mně potom uprostřed farmy vyprávěla svůj životní příběh, kdy ji několikrát zasáhly šílené rány života, kroutila jsem jen hlavou, jaké zkoušky musí někteří lidé vydržet a překonat. O to více mne fascinovalo, jak je tato žena stále pozitivně naladěná. Jaký rozdíl proti negativistům, kteří oproti ní žádné hrůzy neprožili a přesto jen na všechno nadávají, jsou nepříjemní a ztrpčují svým chováním život blízkým i širokému okolí.

Story, ve které se dozvíte podrobnosti celého příběhu Miroslavy Růskové, která vystudovala speciální pedagogiku a souběžně s touto svou profesí také farmaří.

Celý příběh si můžete přečíst zde

Mária Nehybová nebyla žádná mediální hvězda, ale věřím, že v nebi je zapsána zlatým písmem…

Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu.  Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.

V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.

Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…

Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:  

„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“

Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:

Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“

Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:

Milá Lenko,
od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti.
Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.

Ať Ti Pán žehná! Marie N.

A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…

Vinicím s hrozny

stařenek

nazrálými na pád do prachu

dávala vitální sílu

Svá, jenom však navenek

brávala za ruku

vracela po letech víru

Tak už se čas dopotácel

zbytek toho pozemského

Poklad spásy nepoztrácel

daroval jí věčnost Jeho

Milá Marie,

nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!

S mimořádnou úctou Lenka          

 

Potkala jsem muže, který sází stromy

Znáte knihu Muž, který sázel stromy? Objevila jsem ji před mnoha lety a úplně mne dostala. Příběh se odehrává ve Francii, kde se poutník vydá do nehostinných alpských krajin, kde se setká s tamním usedlíkem, který po ztrátě syna a ženy žije sám a sází stromy. Do krajiny se poutník vrátí o mnoho let později a najde zde zcela proměněnou krajinu s krásným lesem, do něhož se začala vracet vláha a s ní i život.

A teď si představte, že jsem se o víkendu setkala s podobným mužem tomu z Francie, který sází stromy. V krajině, která byla ještě hodně dlouho po revoluci pouze s rozlehlými lány od nevidím – do nevidím, se mu za patnáct let podařilo vysadit 63 000 stromů, 26 000 keřů a k tomu ještě 6 000 ovocných stromů! Kde ta krajina je? Mezi Moravským Pískem a Domanínem. A na kopci se tam také pase stádo krav tohoto sedláka. A kromě toho všeho navíc obnovuje rozorané polní cesty a opravuje včetně zatravnění ty rozbité. Jeho cílem je udržet co nejvíce vody v krajině.

Přestože na Slovácku žiji už více než třicet let, tak v těch místech jsem nikdy nebyla. Samozřejmě, že jsem mnohokrát projížděla Moravským Pískem občas i Domanínem, ale prostě jsem z té okresní silničky nikdy nesjela a nevydala se pěšky do polí. Fakt je ale ten, že proměnu bych mohla stejně sledovat až teprve před pár lety…

A tak jsem v sobotu jen zírala a rozum mně nedokázal pobrat, co zvládl jeden zapálený chlap se svou ženou a občas najatými brigádníky… Lány, na kterých podle jeho slov před lety nerostl ani jeden strom poskytující stín, jsou dnes „rozbité“ biokoridory, biopásy a řadami vysázených ovocných stromů. Zapomeňte na nějaké klasické sady! Tento zemělec, který se jmenuje Zdeněk Sečka, se mně svěřil, že se cítí spíše jako starý – tradiční sedlák, intenzivní produkci ovoce „nevalí“! Sadí výhradně stromy s vysokými kmeny a tradiční odrůdy, které rostly v humnech našich předků. Navíc je většinou vysazeno například pár jabloní, třešní, hrušek, švestek, takže sběr ovoce, které dozrává v různou roční dobu, musí být doopravdy záživný…

Tento chlapík, který na zemědělce ani nevypadá a na první mrk by člověk spíše řekl, že podniká úplně v jiném oboru, přitom neměl na růžích ustláno. Sedlačit začínal od nuly a kromě lidské závisti musel bojovat i se zákeřnou rakovinou.

Rozhovor s tímto vzácným člověkem si můžete přečíst zde V odkazu je také mnoho dalších fotek…

A ještě perlička na závěr. Před lety mně kamarád, tehdy už zkušený novinář, Jirka Nováček řekl: „Leni, jsou novináři, kteří píší a ti, co od nich opisují.“ Od té doby se snažím stále vyhledávat nová témata a hlavně zajímavé lidi, na něž chci prostřednictvím rozhovorů a jejich životních příběhů upozornit a motivovat k něčemu dobrému druhé.

O panu Sečkovi jsem se dozvěděla od jeho sestry Emilky, když mně před pár měsíci se zanícením vyprávěla o svém mladším bratrovi, který byl vždy zodpovědnější než ona. Zatímco ona chodila jako mladá holka po zábavách, její mladší bráška choval králíky, kozy a další domácí zvířata. A potom dodala, že se dnes věnuje produkci bio masa. To mne zaujalo, tak jsem ji poprosila o telefonní číslo na bráchu. Zase uběhlo pár týdnů než dostala svolení. Já pak měla nějakou jinou práci a přišla pandemie, takže jsem panu Sečkovi zatelefonovala až minulý týden. A on souhlasil. Zároveň mně ale řekl, že už jsem s ním jednou rozhovor dělala! Zhruba před dvaceti lety, kdy jsme spolu mluvili o tom, jak pod koly aut na silnici od Veselí nad Moravou do Moravského Písku umírá spousta zvěře. Hned se mně to vybavilo, ale podle jména jsem si prostě nedala dohromady, že jde o jednoho a téhož člověka… Setkali jsme se v sobotu po dlouhých dvaceti letech a každý za sebou měli odžito kus svého životního příběhu…

A tak jsem jen zvědavá, jestli se najde zase někdo, kdo bude opisovat… Naposledy se to v docela velkém stylu stalo, když jsem pro web Zprávy z Moravy objevila úžasnou ženu Martinu Ruskou. Po zveřejnění jejího příběhu se o ni začalo zajímat docela dost novinářů, což je dobře, protože si to zaslouží!

Všem přeji krásné májové dny a spoustu krásných setkání se zajímavými lidmi…

Lenka

Jak jsem dnes putovala přes Antonínek na Velehrad nejen za jezuity a Otmarem Olivou

Včera večer mně zatelefonoval na starý telefon, který už vlastně ani nepoužívám, takže to byl zázrak, že byl zapnutý, starý známý pan Vladimír Výleta z Kyjova. S tímto mužem jsem se seznámila před dlouhými lety, když šikovné ženy v Kyjově pletly obvazy pro malomocné na misie a já je fotila a psala o jejichu bohulibé činnosti.

Tento pán mně tedy zavolal, protože mně chtěl říct a zároveň pozvat na Velehrad, kde se dnes měla od rána instalovat pamětní deska věnovaná sedmdesátému výročí tzv. Akce K. Komunisté tehdy o půlnoci z 13. na 14. dubna vtrhli do všech mužských řeholních klášterů na území celého tehdejšího Československa. Jejich záměr byl jasný, chtěli je zlikvidovat.

V hlavě mně to šrotovalo a samozřejmě, že jsem hned věděla, že na Velehrad pojedu! Jen jsem si říkala, že asi nedojde na porytí zahrádky, které jsem si na dnešek plánovala a večer už má pršet… Rytí jsem hodila za hlavu a ráno po osmé zamířila na Velehrad. Při cestě jsem se zastavila na Antonínku, protože jsem si tam včera vyhlédla místečko na focení kaple – z úhlů, které ještě v archivu za těch více než dvacet let, co toto místo fotím, nemám. Kvůli světlu jsem věděla, že tam musím být ráno. Také jsem věděla, že má přijít déšť, a že mám zřejmě dnes poslední šanci to nafotit, protože po dešti už budou omlácené květy ze stromů. A potom budu muset zase rok čekat na další jaro a to správné světlo… A podařilo se! Mrkněte do fotogalerie.

Jak už u mne bývá, byla jsem na Velehradě zase moc brzy, takže jsem mohla chvilku prožít v bazilice. Jak měla začít mše, tak mne ale vyhnali… To už ale byl na prostranství baziliky sochař Otmar Oliva a jeho pomocníci, takže jsem se mohla pustit do práce – dělat rozhovory a fotit. Více o tom píši a fotogalerii z instalace naleznete zde , protože jsem tam jela dělat reportáž pro zpravodajský web Zprávy z Moravy.

Bylo mně jasné, že instalace zabere pár hodin. Odhadovala jsem to tak do jedné hodiny, ale nakonec to chlapi zvládli dřív, takže končili před dvanáctou. U instalace bylo pár starých známých novinářů ze Zlínského kraje, které jsem ráda potkala. Silné bylo ale především setkání se dvěma pamětníky – jezuitskými knězi, kteří byli přímými účastníky půlnočního přepadení kláštera před sedmdesáti lety – devětaosmdesátiletým P. Josefem Hladišem a devadesátiletým P. Vlastimilem Ovčáčíkem. Tehdy byli v řádu teprve novici.. Na oba poté čekala vojenská služba u PTP a později také kriminál. Ani jeden z nich nenadával na to, co se jim stalo…

Když se po instalaci desky našla chvilka času, sedla jsem si se sochařem Otmarem Olivou na lavičku a mimo jiné jsem se ho zeptala, co říká na nynější dobu koronavirovou. Jak už bývá u Otmara zvykem, mluvil naprosto otevřeně. Bez obalu řekl: „Koronavirovou pandemii beru jako dar. Kdo z toho nevytěží čas k vlastnímu usebrání, tak je to debil – no ne? Kdo se nezamyslí nad tím, proč.. Svět vždy něco postihovalo, ale teď už to musíme vidět. A pokud mně někdo řekne, že je to Boží trest, tak ho pošlu do pr…, protože to není pravda. Žádný Boží trest neexistuje.“ Otmara mám za jeho přímost ráda 🙂

Se zpracováním fotek a textu jsem skončila o půl paté a představte si, že jsem ještě stihla porýt tu zahrádku!!! No není to super? Měla jsem štěstí, že jsem mohla být několik hodin s úžasnými lidmi, dělala jsem, co miluju a nakonec dne jsem se ještě mohla hrabat v zahrádce bez rukavic a náhubku – pardón!! – roušky. Tak jo! Také vám přeji krásné dny s bezva lidmi a děláním toho, co Vás baví.

Lenka