Papež František udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi

V Římě jsem byla naposledy coby novinářka v dubnu roku 2005 na pohřbu papeže Jana Pavla II. Prožila jsem tam několik intenzivních dnů před pohřbem. Na svatopetrském náměstí jsem byla ale i celou noc před samotným pohřbem. Náměstí bylo plné mladých lidí, kteří zpívali a tančili. Převažovali mezi nimi samozřejmě Poláci, i když tam byli věřící ze všech možných zemí.

Všichni se přišli rozloučit s milovaným papežem, kterému svou přítomností přišli poděkovat za všechno, co udělal pro svět. Ten pohřeb nebyl vůbec smutný. Byla to vlastně oslava a poděkování za život výjimečného muže. Prvního papeže z východního bloku, který byl u toho, když v Evropě padla vláda komunismu.

Na to všechno jsem dnes myslela, když jsem se prostřednictvím televizního přenosu TV Noe účastnila mimořádného požehnání Urbi et Orbi, které ve Vatikánu v dnešním podvečeru udělil současný papež František. Na rozdíl od pohřbu Jana Pavla II., kdy bylo náměstí svatého Petra ve Vatikánu zaplněno do posledního místečka, současný papež František sloužil svému lidu před naprosto prázdným náměstím. Jaký kontrast…

Přes svůj pokročilý věk a zřejmé zdravotní problémy a omezení, která se s jeho věkem pojí, papež neváhal a v této mimořádné době, kdy svět drtí pandemie koronaviru, udělal pro svěřený lid nejvíce, co mohl. Udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi, se kterým se pojí plnomocné odpustky.

Nejdříve zaznělo evangelium, na něž papež navázal promluvou k současné situaci, kterou prožíváme. Dále následovala adorace a vzpomínané požehnání.

Web www.radiovaticana.cz zveřejnil celý překlad papežovy meditace:

»Téhož dne večer« (Mk 4,35). Tak začíná evangelium, které jsme slyšeli. Již několik týdnů se zdá, že nastal večer. Husté temnoty zahalily naše náměstí, ulice a města; ovládly naše životy a vyplnily všechno ohlušujícím tichem a bezútěšnou prázdnotou, ochromujícími cokoli se namane. Je to cítit ve vzduchu, je to patrné na gestech a vyjadřují to pohledy. Dolehly na nás obavy a rozpaky. Jako učedníci z evangelia ocitli jsme se náhle v neočekávané a zběsilé bouři. Uvědomili jsme si, že jsme na stejné lodi, všichni zranitelní a dezorientovaní, ale zároveň důležití a nezbytní, všichni jsme povoláni veslovat společně, všichni se potřebujeme navzájem těšit. Na této lodi… jsme všichni. Jako oni učedníci, kteří jedním hlasem a s úzkostí říkají: »Hyneme« (v.38), tak i my jsme postřehli, že nemůžeme jít každý dál na vlastní účet, nýbrž pouze společně.

Je snadné vžít se do této příhody. Obtížné je pochopit Ježíše. Zatímco učedníci jsou přirozeně vylekaní a zoufalí, On byl na zádi, v té části lodi, která se potápí nejprve. A co dělá? Navzdory pozdvižení klidně spí, s důvěrou v Otce – v evangeliu vidíme Ježíše spát pouze tady. Když je probuzen, utiší vichr a vody a obrátí se k učedníkům vyčítavým tónem: »Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?« (v.40).

Snažme se porozumět. V čem spočívá nedostatek víry učedníků, který je protikladem Ježíšovy důvěry? Nepřestali v Něho věřit, vždyť se na Něho obracejí. Podívejme se však, jakým způsobem: »Mistře, je ti to jedno, že hyneme?« (v.38). Je ti to jedno. Mysleli, že Ježíšovi na nich nezáleží, nestará se o ně. Je to jedna z nejhorších věcí, slyšíme-li mezi sebou, v našich rodinách slova: „Nezáleží ti na mně?“. Tato věta zraňuje a rozbouří srdce. Otřásla také Ježíšem, protože nikomu jinému na nás nezáleží více než Jemu. A vskutku, jakmile je požádán, zachraňuje svoje  malomyslné učedníky.

Bouře demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své  programy a plány, zvyky a priority. Ukazuje nám, že jsme nechali usnout a opustili to, co živí, podporuje a posiluje náš život a naši komunitu. Bouře odkrývá všechny snahy o vytěsnění a opominutí toho, co oživuje duši našich národů, odhaluje každý pokus o umrtvení pomocí zdánlivě „spasitelných“ návyků, neschopných dovolávat se našich kořenů a evokovat paměť našich starců, čímž se zbavujeme imunity nezbytné pro vyrovnání se s protivenstvím.

Bouří spadly masky oněch stereotypů, jimiž jsme zastírali svoje „ego“ ve stálé snaze o vlastní image, a znovu byla odhalena ona (požehnaná) sounáležitost, od níž se nelze odtrhnout: sounáležitost bratří.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, tvoje Slovo nás dnes večer zasáhlo a dotýká se všech. V tomto našem světě, který miluješ více než my, jsme se hnali vpřed plnou rychlostí a měli dojem, že jsme mocní a schopní všeho. Chtiví zisku, jsme se nechali pohltit věcmi a strhnout spěchem. Nezastavili jsme se na tvoje volání, neprocitli jsme tváří v tvář planetárním válkám a nespravedlnostem, neslyšeli jsme křik chudých i naší těžce nemocné planety. Vyzývavě jsme pokračovali a mysleli si, že budeme v nemocném světě navždy zdrávi. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: „Probuď se, Pane!“.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, obracíš se k nám výzvou, výzvou k víře. Výzvou, v níž nejde ani tak o to věřit, že Ty existuješ, nýbrž jít za Tebou a důvěřovat Ti. V této postní době zní tvoje naléhavá výzva: „Změňte smyšlení“, »obraťe se ke mně celým svým srdcem« (Jl 2,12). Voláš nás, abychom se chopili tohoto času zkoušky jako času volby. Není to čas tvého soudu, ale našeho soudu: čas vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí, oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas k opětovnému usměrnění běhu života vstříc Tobě, Pane, a vstříc druhým. A cestou můžeme hledět na mnohé naše příkladné druhy, kteří vprostřed strachu reagovali odevzdáním svého života. Tak působí moc Ducha, jež se vylévá a přetváří v odvážnou a velkodušnou odevzdanost. Život Ducha je s to vykoupit, docenit a ukázat, jak jsou naše životy spřádány a neseny obyčejnými lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách novin a časopisů, ani na velkých přehlídkách nejnovějších show, ale nepochybně dnes píší rozhodující události našich dějin: lékaři, ošetřovatelé a ošetřovatelky, zaměstnanci supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravci, pořádkové síly, dobrovolníci, kněží, řeholnice a mnoho a mnoho dalších, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání sám. Tváří v tvář utrpení, v němž se poměřuje opravdový rozvoj  našich národů, objevujeme a zakoušíme Ježíšovu velekněžskou modlitbu: »ať všichni jsou jedno« (Jan 17,21). Kolik jen lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost. Kolik otců, matek, prarodičů a učitelů ukazuje našim dětem nepatrnými všedními gesty, jak čelit a překonat krizi novým uzpůsobením zvyklostí, pozvednutím zraku a podnětem k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech. Modlitba a tichá služba jsou naše vítězné zbraně.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Počátkem víry je uznání, že potřebujeme spásu. Nejsme soběstační, sami se utopíme: potřebujeme Pána jako kdysi mořeplavci hvězdy. Pozvěme Ježíše  na loďky svých životů. Odevzdejme mu svoje obavy, aby je přemohl. Jako učedníci zakusíme, že s Ním na palubě neztroskotáme. Vždyť v tom je Boží moc, že obrací v dobro všechno, co se stane, i to nepěkné. On vnáší klid do našich bouří, protože s Bohem život nikdy neumírá.

Pán nás uprostřed bouře interpeluje a vybízí, abychom vzbudili a aktivovali solidaritu a naději, jež jsou s to upevnit, podpořit a dát smysl těmto hodinám, kdy se zdá, že všechno ztroskotává. Pán se probouzí, aby probudil a oživil naši velikonoční víru. Máme kotvu: v Jeho kříži jsme byli spaseni. Máme kormidlo: v Jeho kříži jsme byli vykoupeni. Máme naději: v Jeho kříži jsme znovuzrozeni a obejmuti, aby nás nic a nikdo neoddělil od Jeho výkupné lásky. Uprostřed izolace, v níž trpíme nedostatkem přízně a setkání, zakoušíme nedostatek mnohého, slyšme ještě jednou zvěst, která je naší spásou: vstal z mrtvých a žije vedle nás. Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět nalezli život, který nás čeká, hleděli na ty, kteří se nás dovolávají, posílili, rozpoznali a podnítili milost, která v nás přebývá. Nezhášejme skomírající plamínek (Iz 42,3), který nikdy neochoří, a dejme vzplanout naději.

Obejmout Jeho kříž znamená najít odvahu obejmout všechny rozpory nynější doby, vzdát se na chvíli svého bažení po všemohoucnosti a majetku a dát prostor kreativitě, kterou může vzbudit jedině Duch svatý. Znamená to najít odvahu otevřít prostory, kde všichni pocítí, že jsou povoláni, a dopustit nové podoby pohostinnosti, bratrství a solidarity. V Jeho kříži jsme byli spaseni, abychom přijali naději, které umožníme posilovat a podporovat všechna možná opatření a cesty, jež nám mohou pomoci se opatrovat a chránit. Obejmout Pána, abychom objali naději: to je síla víry, která osvobozuje od strachu a dává naději.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?« Drazí bratři sestry, z tohoto místa, které vypráví o skálopevné Petrově víře, chtěl bych dnes večer svěřit vás všechny Pánu na přímluvu Madony, Spásy jeho lidu, mořské hvězdy uprostřed bouře. Z této kolonády, která objímá Řím a svět, ať na vás sestoupí Boží požehnání jako útěchyplné objetí. Pán ať žehná světu, daruje zdraví tělu a útěchu srdci. Žádáš nás, abychom neměli strach. Naše víra je však slabá a jsme bázliví. Ty však, Pane, nenechej nás napospas bouři. Zopakuj znovu: »Vy se nebojte« (Mt 28,5). A my, spolu s Petrem, »hoďme na Něj všechnu svou starost, vždyť Tobě na nás záleží« (srov. 1 Petr 5,7).

Přeložil Milan Glaser

Foto: Lenka Fojtíková ( přímého přenosu TV NOE)

Papež zítra udělí světu mimořádné požehnání Urbi et Orbi

Papež František zítra světu udělí mimořádné požehnání Urbi et Orbi, při němž je možné získat plnomocné odpustky. Do Vatikánu kvůli tomu nechal převézt kříž z kostela svatého Marcela, který se nachází na Via de Corso.  

S tímto křížem se pojí zázračné události, které začaly 23. května 1519. Tehdy noční požár obrátil kostel zasvěcený papeži Marcelovi v popel. Mezi doutnajícími pozůstatky chrámu byl ale nalezený neporušený kříž z hlavního oltáře, u něhož hořela malá olejová lampička. Od té doby se začala scházet před tímto křížem každý pátek skupina věřících k modlitbě. Osmého října 1519 rozhodl papež Lev X. o výstavbě nového kostela. 

O tři roky později, kdy město zasáhl tzv. „Velký mor”, vynesli Římané kříž do ulic navzdory zákazům majícím zabránit dalšímu šíření epidemie. Kříž byl věřícími ulicemi města nesen ke Svatopetrské bazilice. Jeho putování trvalo dlouhých šestnáct dnů – od 4. do 20. srpna 1522. S postupujícím procesím totiž začínal mor ustupovat a každá farnost si chtěla podržet zázračný kříž co nejdéle. V okamžiku, kdy se procesí vrátilo s křížem zpět do kostela, morová epidemie zcela zmizela. 

Od roku 1 600 se procesí z kostela sv. Marcela do Svatopetrské baziliky stalo součástí oslav Svatých roků. Na zadní straně kříže tyto roky připomínají jména papežů a letopočty jubilejních let.

V pátek 27. března bude tento zázračný kříž umístěn blízko vchodu do baziliky svatého Petra. Papež František bude totiž na prázdném náměstí sv. Petra ve streamingovém přenosu předsedat eucharistické adoraci, po níž udělí Nejsvětější svátostí požehnání Urbi et Orbi. Věřící naší země budou moct vše sledovat živě prostřednictvím internetu, TV Noe a požehnání bude živě přenášet i Česká televize na kanále ČT 2.

Toto eucharistické požehnání určené městu Řím a celému světu bude spojeno s možností získat plnomocné odpustky v návaznosti na dekret Apoštolské penitenciárie, který byl vydaný v souvislosti s naléhavou situací nákazy Covid-19.

Papež vyzývá všechny věřící, aby se s ním v pátek 27. března od 18 hodin spojili v modlitbách. Chce, aby se toto oznámení co nejvíce rozšířilo a o zítřejší modlitbě s následným požehnáním se tak dozvědělo co nejvíce lidí

Foto: italský facebook

(zdroj: www.cirkev.cz a www.vaticannews.va)   

Zázračný kříž z kostela svatého Marcela byl přesunut do Vatikánu. Foto: Facebook

Bývalá reprezentantka v cyklistice a později starostka Ždánic Iva Stafová informuje o problémech s návratem z Nepálu

S Ivou Zajíčkovou – Stafovou jsem se seznámila v květnu roku 2006, když jsme obě byly součástí doprovodného týmu velocipedisty Josefa Zimovčáka, který chtěl v onom roce vždy s jednodenním předstihem v sedle vysokého kola absolvovat trať slavného cyklistického závodu Giro d’Italia.

Já jsem tam tehdy byla jako novinářka zajišťující PR celé akce. Mým úkolem bylo fotit a psát, co na cestě prožíváme. Vše jsem aktuálně zveřejňovala na webu a články i fotky dodávala do nejrůznějších okresních i celostátních novin. Pár fotek tehdy koupila i ČTK.

Iva byla do týmu přizvána jako dvojnásobná vicemistryně světa v rychlostní cyklistice a také mnohonásobná mistryně republiky i světa na historických velocipédech. V doprovodném týmu bylo tehdy více úžasných lidí. Iva byla ale jednou z těch, kdo se stali mému srdci doopravdy blízcí, takže od té doby trvá naše přátelství.

Sledovala jsem její další život jako novinářka i starostka. Iva se totiž v letech 2010 až 2014 stala starostkou městečka Ždánice a já na tu její zkušenost navázala v letech 2014 až 2018, takže jsme se mohly vzájemně podělit i o své zkušenosti z komunální politiky.

S napětím proto nyní sleduji její putování po Nepálu a hlavně skutečnost, že kvůli pandemii koronaviru uvízla se svými dvěma přáteli z Prahy v Káthmándú, odkud se nyní nemohou vrátit domů. Zatím vůbec netuší, kdy se to podaří, protože situace se zde mění z hodiny na hodinu.

První informace jsem o jejich problémech s návratem do vlasti psala v rozhovoru pro web Zprávy z Moravy zde.

S Ivou jsem prostřednictví WhatsApp v kontaktu každý den, takže znám pokračování vývoje situace. Po telefonu mně v neděli 22. března sdělila, že dostali s přáteli nabídku odletět s katarskými aerolinkami. Za tři letenky by zaplatili zhruba půl milionu korun.

„Tuto nabídku jsme odmítli a udělali jsme dobře! Ti, co si přes přemrštěnou cenu letenky zakoupili, stejně neodletěli! Včera se dozvěděli, že je zákaz jakýchkoliv letů. Těžko říct, jestli se někdy shledají s penězi, které za letenku zaplatili. My už jsme si před nimi koupili letenky s ománskými aerolinkami a přestože jsme je po zákazu letů ihned zrušili, zatím nám peníze zpět také nepřišli,“ popisuje situaci z Nepálu Iva Zajíčková.

Zatímco v neděli a pondělí mohla trojice těchto českých trosečníků absolvovat procházky městem, od dnešního dne mají turisté zákaz vycházení z hotelu. Ven může jen jeden z nich zajít pouze nakoupit potraviny. „V neděli byly ještě všechny obchody, kavárny a restaurace otevřené, ale včera už bylo otevřené jen něco,“ uvedla Iva Zajíčková. Podle ní by všechny turisty, kteří uvízli v Nepálu, mohlo dostat zpět do Evropy jedno letadlo. Jsou mezi nimi kromě dalších Čechů také Němci a Poláci. Zatím ale není nic rozhodnuté a jisté.

O dalším vývoji situace budu informovat, pokud se mně tedy podaří s Ivou spojit…

P. Elias Vella z Malty hovoří o koronaviru

Dnes ráno mně kamarádka ze Slovenska poslala video, ve kterém hovoří P. Elias Vella z Malty o prožívání současné pandemie koronaviru. Vzhledem k tomu, že hovoří italsky, zveřejňuji zde pro ty, kteří stejně jako já italštinu neovládají, přepis překladu. O překlad se dle sdělení kamarádky postarali kapucínští bratři ze Slovenska. Video je ke zhlédnutí zde:

Dnes, 24. 3. 2020, se ke mně dostalo další video P. Eliase Velly, ve kterém v angličtině promlouvá speciálně k českému a slovenskému národu. Video můžete v anglickém jazyce zhlédnout zde:

A tady je překlad anglické verze, o který se postarala Hana Brigita Reichsfeld, exministryně Sekulárního františkánského řádu České republiky – velké díky za překlad videa!!!

Pozdravení vám všem! Jsem otec Elias, mluvím k vám z malého ostrova Malta. Žel jsem musel zrušit mnoho cest do České republiky a na Slovensko. Z tohoto důvodu vám posílám toto poselství také jako znamení solidarity s vámi se všemi. Vím, že většina – Česká republika, Slovensko, Malta a celý svět je v tento čas ohrožen virem Covid – 19, coronavirem. Často si myslíme, že je to Boží trest. Nemyslím si, že to tak je. Protože nakonec, když Bůh shlédl na svět, uviděl potřebu poslat na něj svého Syna, aby nás všechny vykoupil. Takže jak bychom si mohli myslet, že Bůh jako náš Otec, trestá své syny a dcery? Myslím si, že Otec je takový, jako byl otec marnotratného syna – takový, který pláče, když vidí svého syna odcházet z domu, neboť věděl, že syn jde do záhuby. Ale nechá ho jít, protože se nechce dotknout naší svobody. Když pak vidí syna vracet se domů, utíká ho znovu obejmout.

Myslím si, že sklízíme ovoce toho, co jsme zasadili, ovoce svého chování. Svět je zachvácen hrozivou chamtivostí, nedůvěrou, nepřátelstvím, vzájemným přehlížením. Myslíme si, že nepotřebujeme Boha v našich životech a to je důvod, proč se nyní dějí takové věci. Lidstvo nyní poznává svou křehkost, svou zranitelnost. Moment, kdy jsme si mysleli, že Boha nepotřebujeme, je nyní momentem jeho uchopení.

A tak je tento čas také časem milosti. Ne ve smyslu, že vidíme lidi umírat, trpět, ale milosti momentu, kdy se můžeme znovu obrátit, navrátit se k Bohu, pochopit a prohlásit ho za Pána našich životů. Jsem si jistý, že mnozí tak jako všichni, trpíte, protože naše i vaše kostely jsou zavřené. Církev ale není zavřená, protože konec konců církev – to jsem já a to jste vy. Co je zavřené, je kostel – místo, kam se chodíme modlit, ale ne skutečná církev. Opravdová církev je naše srdce, když jsem před Bohem. Tak jako to řekl Ježíš samaritánské ženě, že přijde doba, kdy budeme Boha uctívat v duchu a v pravdě. A nyní je ta doba, kdy skutečně uctíváme Boha v duchu a v pravdě.

Obracíme se nyní v tomto čase na tebe, Pane a prosíme tě o ochranu nás všech. Víme, že jsi náš Otec, víš o nás všechno. Není zde nic, co bys o nás nevěděl, znáš každý detail, kde se co na kterém místě událo v jakémkoliv koutu světa, protože ani vlas nám nespadne z hlavy, aniž bys o tom nevěděl. Pane, polož svou ruku na každého z nás, polož ruce na naše rány, trápení, zármutek. Polož své ruce na všechny rodiny, které jakkoliv trpí, které ztratily své drahé. Polož své ruce na nás všechny a ochraň nás, uzdrav nás a osvoboď nás od chvil zármutku a utrpení. Věříme v tebe, Pane. Věříme, že slyšíš naše modlitby a prosby a již nyní ti děkujeme za vyslyšení.

Ať vám všem Bůh žehná! Amen!

P. Elias Vella z Malty

Bratři a sestry, jsem otec Elias z Malty. Jsme od sebe trochu vzdálení, ale na druhé straně jsme si blízko. Sbližuje nás situace, které jsme všichni svědky kvůli koronaviru, který nás doslova srazil na kolena. Je to vir, který nám způsobil emocionální zemětřesení, tolik nejistoty.

Předtím jsme si mysleli, že jsme silní, nyní jsme si však uvědomili, že jsme tak křehcí kvůli obavám o zdraví, život, práci, naše blízké a všechno ostatní. Máme až chuť vykřiknout stejně jako vykřikl Ježíš na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?“

Je to výkřik izraelského lidu, když řekl: „Pověsili jsme naše nástroje na stromy, protože nemůžeme zpívat píseň v cizí zemi, když jsme ve vyhnanství. Ano, je to výkřik Ježíše na kříži. Ale krátce poté se Ježíš obrátil k Otci a zvolal: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ A toto musíme udělat i my.

My, speciálně pokud jsme ve skupinách, charizmatických skupinách anebo v jiných skupinách, v těchto dnech, v této době musíme být ikonami naděje, ikonami radosti. Ano – i radosti v utrpení. Zdá se to po tom všem zvláštní. V těchto dnech jsme možná mnohokrát odříkávali Žalm 91, v kterém se obracíme na Pána:

„Svýma očima jen můžeš hledět a spatříš odplatu bezbožníkům. Neboť Hospodin je tvé útočiště, za ochránce zvolil sis Nejvyššího. Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno.“

Toto je naše víra Pane, a proto musíme být silní v naději, víře a lásce. V této době utrpení se obracíme k tobě Pane. Obracíme se k tobě, ty víš všechno. Ty znáš všechny detaily našeho života. Ani vlas nám nespadne bez toho, abys o tom nevěděl. Znáš všechny naše nemocné v nemocnicích. Znáš naše zemřelé a tedy i všechny rodiny, které postihla tato tragédie. Znáš naše úzkosti, obavy a strachy. Polož na nás svou ruku. Pane, vstup do nemocnic, kam může vstoupit jen málo lidí, protože se bojí infekce. Ale ty, jak jsi vyléčil z malomocenství ty, kteří se na tebe obrátili v tvých časech, a též v následujících dobách. Tak tě prosím, Pane, abys uzdravil ty, kteří jsou nemocní, abys uzdravil Pane ty, kteří jsou nakažení, takovým či jiným způsobem. A abys uzdravil naše srdce ze všech strachů, z veškeré paniky, která je v těchto chvílích v nás. Pane, důvěřujeme ti. Víme, že s tebou zvítězíme. A svěřujeme se také do rukou Panny Marie a svatého Josefa, kteří za nás orodují. Amen.

Papež se modlil za autority a silné video z Itálie

Papež dnešní ranní mši svatou, kterou sloužil v domě sv. Marty ve Vatikánu, obětoval za autority. Před zahájením mše svaté mimo jiné řekl: „Pro autority v této situaci není lehké se rozhodovat a jsou často kritizováni.“

Měl naprostou pravdu. I v České republice se objevuje na sociálních sítích spousta kritizování toho, co kdo udělal špatně. Uvědomme si ale, že je velmi lehké kritizovat rozhodování vedoucích činitelů z pohodlného křesla obýváku. Kritizovat ty, kteří dnes téměř nemají čas se vyspat, aby zabezpečili náš národ a ochránili ho, jak je v jejich silách.

Kritizuje se především, že je nedostatek zdravotnického materiálu. Ukažte mně některou z evropských zemí, kde je ho v současné době dostatek. Namísto, abychom byli rádi, že k nám začíná proudit to, co potřebujeme, tak jen kritizujeme. Proto vyzývám především věřící, aby se namísto zbytečné kritiky raději za ty, kdo mají nyní zodpovědnost za náš stát, více modlili, aby se modlili i za Itálii a další státy, kde se virus nekontrolovaně šíří a zdravotníci tuto pandemii nezvládají. A ti, kdo věřící nejsou, mohou vyprošovat všem výše uvedeným dobro, zdravý rozum a odvahu dělat rozhodování v situaci, kterou historie novodobého světa nezažila. Posílejte jim prostě dobrou a pozitivní energii. Už tomu říkejte, jak chcete, ale nenadávejte a nešiřte tím zlo, protože to k ničemu nevede. Je přece stará pravda, že zlo plodí zase jen zlo.

Připojuji video z Itálie, abyste měli přestavu, co nás může v dalších týdnech a měsících čekat. A všimněte si výzvy, aby lidé nevycházeli ze svých domovů, protože venku číhá virus, který zabíjí… V naší zemi to v posledních dnech vypadalo úplně jinak. Cyklostezky a oblíbená místa v přírodě byla díky krásnému jarnímu počasí plná lidí na kolech a při běhu bez povinných roušek… Kdy pochopíme, že tady končí všechna legrace a jde každému jednomu z nás o život?

Silné video z první linie bojů v Itálii se zatím neporazitelnou nemocí naleznete zde

A tady je překlad komentáře k promítaných fotografiím z terénu…:

Nemáme už dost času. Nemůžeme už více ztrácet čas.

Nemáme už volná místa, kde uložit lidi.

Jsme nuceni používat ochranné pomůcky, které si sháníme sami, protože chybí.

Jsme v neustálém nebezpečí a riskujeme každý den, že se nakazíme.

Žijeme v neustálém strachu, že přineseme virus do našich domovů.

Už nemáme čas ani plakat.

Nemáme na to čas při dlouhých únavných službách.

Vidíme smrt bez vzdání holdu důstojnosti člověka.

Jsme vzdáleni od svých blízkých.

Jsme zkoušeni a je nás málo ať už v nemocnici nebo venku.

Vstupujeme do domů lidí jako vojáci, kteří jsou v první linii bez ochrany na území, které nedokáže vyhovět požadavkům na léčbu.

Jsme sami.

Nejsme vyškoleni vůči této nákaze.

Platíme příliš velkou cenu.

A zakoušíme hroucení se celého systému a všeho, pro co má smysl žít.

Potřebujeme nemocnice, personál… Rychle, ne zítra…

Potřebujeme kvalifikované odborníky.

Ne recyklované, hozené dopředu jako pěšáky.

Potřebujeme i vás drazí…

Zůstaňte doma.

Každé vyjití ven otevírá viru dveře.

Nesmíme mu to více dovolit.

Už nemáme více času…

Vyjádření vydavatele knihy Krvavé jahody pana Jiřího Braunera ke kauze „Věra Sosnarová a gulag“

Velmi mne před časem zaujaly zaručené informace historika Adama Hradílka, který vysvětluje a dokládá svá fakta, že Věra Sosnarová, hlavní hrdinka životního příběhu, který vypráví v knize Krvavé jahody, lže a vše si vymyslela, aby od státu získala peníze.

Od mnoha známých jsem totiž mnohem dříve slyšela, že byli na besedě s touto paní a velmi se jich její životní příběh dotkl. Ostatně stejně jako kniha, kterou o jejich zážitcích v bývalém Sovětském svazu sepsal Jiří S. Kupka. Později jsem mluvila s majitelem Kartuziánského nakladatelství Jiřím Braunerem, který zmíněnou knihu vydal. Ten mně řekl, jak se věci mají také mně poslal toto vyjádření k celé kauze. Měli by si ho přečíst všichni, kdo se do paní Sosnarové pustili i ti, kdo ji na základě medializace odsoudili…

Zde je tedy vyjádření nakladatele Jiřího Braunera:

Nedávno se v mediích, na sociálních sítích i mezi politiky objevila kauza týkající se Věry Sosnarové. Historik Adam Hradilek, který ji odstartoval publikováním rozsáhlé studie, tvrdí, že lže, když říká, že přežila sovětský gulag. Že svůj život popisuje nepravdivě. Razance, se kterou historik o údajné lži paní Sosnarové hovoří, je až zarážející. Částečného útoku jsem nebyl ušetřen ani já, vydavatel knihy Krvavé jahody, a po pečlivém zvážení jsem se rozhodl, že se k tomuto žhavému tématu veřejně vyjádřím.

Jiří S. Kupka, autor knihy Krvavé jahody, sbíral v rozhovorech s Věrou Sosnarovou jeden po druhém obrazy z jejího života, vyslechl hodiny jejího vyprávění a rok knihu připravoval. Poprvé vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 2007. Když jsem se s touto knihou poprvé setkal já, velmi mě oslovila, opatřil jsem si potřebná práva a dílo pro další vydání odkoupil. Nejsem historik a míru autenticity příběhu jsem detailně neposuzoval. Nicméně mnohé z jejího života jsem dle svých možností a schopností zjišťoval, ověřoval a stále v pátrání po detailech o jejím životě pokračuji. Dosud nemám důvod o skutečném a pravdivém základu knihy pochybovat.

Silné příběhy naší temné minulosti mě jako člověka zajímají. Zároveň jako vydavatel cítím povinnost či službu veřejnosti je zachovat a připomínat nám i budoucím generacím. Posledních pár let již vydávám téměř výhradně svědecké knihy o ruských a sovětských lágrech. Již dříve proběhlo mým přičiněním mnoho besed s jinou pamětnicí, která přežila Osvětim, vzácnou a statečnou ženou, paní Erikou Bezdíčkovou.- kniha Moje dlouhé mlčení.

Stalinův Sovětský svaz byl jedním hrozným mlýnem, v němž tragicky skončily miliony nevinných lidských životů a jiné byly prožitým utrpením nadosmrti poznamenány. Paní Sosnarová je jednou z posledních žijících pamětnic sovětského lágru, a byla ochotna jezdit po besedách a nebála se o tom mluvit.

Paní Sosnarová svůj příběh poprvé představila ve Slatině v Brně někdy během roku 2010. Já sám jsem se s ní seznámil v roce 2016 před vydáním knihy. Besedy s ní pořádám třetí rok. Tím chci ilustrovat, že přednášky se nekonají 15 let, jak autor studie tvrdil v některém z rozhovorů a nejedná se o modlitební setkání či seance, jak již také bylo bulvárním stylem napsáno.

Život pamětnice narozené v roce 1931 posluchače silně oslovuje a právem mnohdy i dojímá. Vzpomíná na to, co se jí a jejím blízkým skutečně přihodilo, co viděla na vlastní oči nebo slyšela v těch letech utrpení. Paměť ji může mýlit, a některé věci možná neprožila ona sama. Je známo, že prožitky se starým lidem proměňují. Má minimální vzdělání, v dětství chodila do školy 5 let. Pokud by si však vše vymyslela, její herecké výkony a schopnost imaginace by byly ohromující. Pravděpodobně také upřímně věří, že místa, kde se ocitla, jsou všechna Sibiř a zařízení gulagu, ačkoliv se mohlo jednat o lokality blízko Uralu a gulag v jejím slovníku znamená nejen pracovní tábor, ale i další místa pracovního nasazení. Může se mýlit v časových posloupnostech, přesných místech a délce svého tamního přebývání. Na závěr každé přednášky mluví také o tom, jaké máme štěstí, že žijeme tam, kde žijeme, že máme krásnou vlast, zázemí, domov, jídlo, oděv. Že se máme velice dobře a můžeme také děkovat Bohu za život a bezpečí. Její pohled není jednostranný. Při pořádání besed není a prakticky ani nemůže být vedena nepoctivými úmysly, jsou pro ni fyzicky namáhavé, citově vysilující, přesto cítí povinnost o minulosti mluvit.

Nyní několik poznatků ke studii a materiálům, kterými historik Hradilek chce dosvědčit nepravdivost vyprávění paní Sosnarové, potažmo knihy.

1. Velká pozornost je věnována smutným rodinným poměrům, v nichž paní Sosnarová vyrůstala. Vzniká tak apriorní dojem prostředí lumpenproletariátu, z něhož se líhnou podvodníci a lidé až bájně lhaví.

2. Věřina matka údajně za německé okupace získala pro sebe a dcery německé občanství. Znamená to však, že se po válce chtěla skrýt před potrestáním a do SSSR odešla s dětmi dobrovolně? Tak je usuzováno z materiálů, které na vyžádání vydala ruská strana. Nebylo by pro ně bezpečnější utéct do Německa?

3. Citovaná studie uvádí, že Věra se sestrou byly ruské národnosti a zároveň se Věra narodila v Jižní Americe.

4. Dokumentace vydaná ruskou stranou k pracovnímu zařazení Věry v civilních zaměstnáních, pokud mohu usuzovat z ilustrační fotografie ve sborníku PD – některý dokument je vidět jen částečně, jiný neobsahuje žádná data, další potvrzuje léta 1946 a 1947, ale pochází až z roku 1975 a jméno je začerněné. Přiznání kruté minulosti je pro Rusko stále problémem, tudíž upravení staré dokumentace by pravděpodobně velkým problémem být nemuselo. Padesát roků zapírání zločinu v Katyni, neobjasněný poválečný osud Raoula Wallenberga. Myslím také na bývalého ruského agenta otráveného nedávno v Anglii a na podivné zelené mužíčky na Krymu, o kterých současné Rusko nic neví. Všeobecně známá Gerasimova doktrína praví, že operace v informačním prostoru, tedy dezinformace, záměrně lživé informace, jsou důležitou součástí ruské vojenské strategie.

5. Věrohodnost paní Sosnarové byla zpochybněna také nedoložením dokumentace o pobytu v pracovním táboře na Sibiři a při tom žádala o odškodnění. O odškodnění za nucenou práci v Rusku u nás žádalo 254 osob, získalo ji jen 57 lidí a Věře Sosnarové nárok přiznán nebyl. Znamená to tedy, že 80 procent žadatelů, tedy 200 lidí si pobyt v gulagu vymyslelo? Co když ale nemohli stejně jako paní Věra doložit po padesáti letech žádný doklad?

6. Žádný doklad o působení Věřiny maminky se v Rusku nenašel. Může to samozřejmě vypovídat o stavu matrik nebo táborové evidence. Historik také neví a nenašel žádný dokument, kde a jak skončila její matka Ljuba. Zemřela již někdy dříve na Moravě? Také se neví, jak se vlastně dostaly do Ruska. Je tedy velmi nepravděpodobně, že se spolu dvě sestry – čtrnáctiletá a devítiletá dobrovolně vypravily k Uralu (do matčina rodiště), aby tam mohly pracovat ve stejném metalurgickém závodě, (jak naznačují ruské zdroje), jako jejich matka před rokem 1920. Kromě svých pochybností ohledně některých ruských archivních zdrojů cítím potřebu upřesnit pár nesrovnalostí a nepřesností historika Hradilka:

– besedy nepořádá Kartuziánské nakladatelství, nýbrž společnost Ergo Brauner, s.r.o. Nekonají se 15 let, ale od roku 2017. Neživí, ani nemohou mne živit, mám s nimi výdaje a stojí množství energie.

v textu Pro paměť a dějiny nesouhlasí data narození synů Věry Sosnarové.

– chybně je uvedeno zaměstnání u mladší sestry Naďi, firma Brněnské výstaviště totiž v dané době neexistovala, jednalo se o Brněnské veletrhy a výstavy.

Jsou to detaily, ale ilustrují, že mýlit se může i člověk dosud mladý a plný sil, nezatížený děsivými vzpomínkami, pracovitý a seriózní. Nepochybuji o tom, že Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestřičkou odvlečena do SSSR. Jsem přesvědčen, že i přes různé a možná některé oprávněné námitky má právo prožít závěr svého života klidným způsobem. Rád bych Adamu Hradilkovi poděkoval za to, že se zabývá problematikou obětí ruských zločinů na našem území i za rozpoutání diskuse, která nás v příběhu posune dál, snad i jako společnost.

Co napsat závěrem.

Nepochybuji o tom, že paní Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestrou odvlečena do SSSR. Tato stařičká paní ví, o čem mluví. I přes různé a možná některé oprávněné výtky k podání několika detailů jejího života, jsem přesvědčen, že ve své podstatě nelže. Energické vystupování pana Hradilka proti paní Sosnarové i nepřesná studie mne však přivádí k zamyšlení, zda zachraňuje „ryzost historie“, nebo ničí život stařičké pamětnici stalinistických hrůz a nevytváří zároveň v očích veřejnosti dojem onoho tolik rusky oblíbeného „ničemu a nikomu nevěř“.

Její osud mě připomíná osud JUDr. Karla Goliatha- Zápisky ze stalinských koncentráků. Také přežil gulag a po návratu v Ostravě vyprávěl, co všechno viděl a zažil a byl za to odsouzen na 2 roky do kriminálu.

S úctou Jiří Brauner, majitel a jednatel nakladatelství

P.S. Včera prez. Putin vyzval ruský lid, aby se zapomnělo na gulagy. A dnes mi volala paní Sosnarová s třesoucím hlasem sdělila, že je jí stále vyhrožováno, ale až dnes jí dotyčný řekl: Jest-li chceš žít ty stará…, zapomeň na přednášky!

Pokud vím, Lidové noviny dosud věnovaly tomuto tématu nejméně tři články. Mám proto prosbu: můžete také otisknout mé vyjádření a to pokud možno nezkráceně, aby nedošlo ke zkreslení toho, co chci říci? Děkuji vám. J.B.

Holčičí trip aneb Izrael v roce 2019 – díl I.

Letos jsem do Izraele vyrazila popáté. Tentokrát se ke mně přidaly Katka a Romanka. Známe se roky, ale přesto jsem měla trošku v koutku duše obavy, jestli nevznikne problém, když se na cesty vydají tři holky, přičemž jedna z nich (já) má krapet dřívější ročník narození. Nakonec jsme si to ale užily navzdory určítému věkovému rozdílu 🙂

Odlétaly jsme z Bratislavy. Miluji ten pocit, kdy se v březnovém ránu na bratislavském letišti choulím do několika vrstev oblečení a okolo druhé hodiny odpoledne už valím v tričku a kraťasech ulicemi Eilatu k moři. A letos to nebylo jiné. Naopak! Bylo to lepší, protože jsme mohly zážitky sdílet všechny tři dohromady.

Hned na letišti Ovda jsem se od pracovnice pobočky izraelského ministerstva kultury Denisy Kováčikové dozvěděla, že právě v tento den slaví oblast Eilatu sedmdesát let od založení. Tuto oslavu jsem si nemohla nechat ujít, proto jsem se s děvčaty na pláži po páté hodině rozloučila a zamířila na místo oslav. Více jsem o tom psala tady.

Když jsem se večer po oslavě vrátila do našeho hotýlku rodinného typu, tak jsem holky našla na zahradě popíjet izraelské víno. Hned jsem se k nim přidala a donesla slané tyčinky z domova. Podivovaly se, co jsem přibalila do svého zavazadla, o kterém Romanka už na letišti podotkla, že jí připomíná tašku hokejisty 😀 Ale tyčinky se k vínu hodily! V okamžiku, kdy je holky začaly chroupat, netušily, že jich mám ještě pět balení 😀 Jinak víno, které holky koupily v nedalekém obchůdku s prodavači, kteří mluvili mimo jiné i rusky, bylo bílé suché Isolé, jestli tedy dobře čtu „umělecký“ nápis. Další podrobnosti byly už židovsky, tak to jsme si moc nepočetly. Víno nám chutnalo a bylo za lidovou cenu 18,90 šekelů (fotku etikety najdete v galerii), proto jsme nezůstaly jen u jedné láhve. Každopádně šlo toto víno koupit dole ve městě o pět až sedm šekelů dráž. Jeden den jsem zkusila koupit levnější víno s označení Suzanna Semillon, ale to nám fakt nechutnalo! Zuzanu proto nedoporučuji 🙂

Druhý den našeho pobytu byl pátek a tedy počátek šabatu. Dopoledne jsme prošly trh, který je v ulici kolmo k letišti a zamířily na pláž. Po cestě jsem zašla do ruské cestovní kanceláře a koupila na sobotu zájezd k Mrtvému moři, řece Jordán, Betlému a Jeruzaléma. Každou nás to vyšlo stejně jako vloni na padesát dolarů. Ale nejdřív na nás zkoušeli, že za sedmdesát. Nakonec jsme se ale shodli na té padesátce…

V sobotu jsme o šabatu vyrazily směrem na sever. Pracovníci ruské cestovky nás přesvědčovali, že o nic nepřijdeme a navíc budou o šabatu prázdné silnice, což je výhoda. No nevýhoda byla, že jsme se zrovna nestrefily do počasí… Ráno u Mrtvého moře jsme se sice koupaly, ale temné mraky, které se k nám valily, nevěstily nic dobrého. Následovala zastávka u řeky Jordán, kde měl být pokřtěn Janem Křtitelem P. Ježíš, ještě zde sice vysvitlo slunko, ale mraků bylo na nebi mnoho.

Poté jsem zamířili do Jeruzaléma, kde jsme si z Olivové hory nafotili pohledy na město. Odsud jsme se přesunuli do Bethlehemu nejdříve za nákupem suvenýru a následně na oběd. Ten byl oproti loňskému roku formou švédských stolů s mnohem lepší nabídkou než vloni. Oběd byl v rámci výletu, takže cena se mně zdála fakt dost luxusní na to, co jsme všechno viděly a ještě jsme se najedly… Z obědu jsme šli všichni pěšky do Chrámu Narození Páně a po cestě nás chytl pořádnej slejvák! To jsem ještě v Izraeli nezažila! Padaly i kroupy! Nevím, jestli je tam nějaká kanalizace, ale já jsem měla dojem, že jdu chvílemi rozvodněným potokem… Byli jsme rádi, když jsme dorazili do baliziky a byli pod střechou. Zde jsem skupinu na nějakou dobu opustila. Zatímco oni se nejdříve vrhli do jeskyně svatého Jeronýma a poté se tlačili šíleným davem chrámem, já jsem zůstala v přilehlé kapli na zbytek mše svaté, kterou zde měli nějací Asiaté. Bylo krásné, když tam v tom březnovém odpoledni zpívali Tichou noc… Potom jsem zašla také do jeskyně sv. Jeronýma, kde v tom okamžiku nebyli žádní lidé, což mne nesmírně potěšilo, protože jsem si tam užila trošku zklidnění.

Potom jsem už pádila do Jeskyně mléka, kde jsem byla naposledy před pěti lety… Ani tam nebylo mnoho lidí, tak jsem si to užila a také nakoupila nějaké drobnosti. Další dárečky a pohledy jsem nakoupila před Chrámem Narození Páně, ale to už zase začínalo fest pršet. Na skupinu jsem počkala v atriu baziliky, kde jsme se rozešli. Následoval pak společný úprk v lijáku k autobusu. To už jsme byli hodně promočení a v botech nám pořádně čvachtalo. Deštníky ty přívaly vody vůbec nebraly a moje pláštěnka na fotobrašnu také měla co dělat, aby se voda nedostala, kam neměla.

Z Bethlehemu jsme se přesunuli navzdory doopravdy hnusnému počasí do Starého města Jeruzaléma. Navštívili jsme Chrám Božího hrobu a naše deštivé putování ukončili už potmě u Zdi nářků. Do hotelu jsme po několika hodinách v autobuse dorazily mokré, promrzlé, ale se zážitkem deště s krupobitím, který jsem já osobně v Izraeli letos zažila poprvé.

Druhý den jsme se vzpamatovávaly na pláži, kde jsme se vyhřívaly na sluníčku jako kočky. Vzhledem k tomu, že jsme ale neposedné kočky,  tak už nám to v hlavách šrotovalo, kam zamíříme další den. Cílem našeho pondělního putování byla Coral beach a nakonec také Podmořská observatoř, kterou jsme původně v plánu neměly. Já už tam byla a nechtěla jsem holky nutit. Všechno bylo na jejich svobodné vůli. Nakonec se rozhodly, že do observatoře půjdou a já šla po dvou letech s nimi a nelituji.

Ještě předtím jsme ale šnorchlovaly na Coral beach a byl to super zážitek! Jen škoda, že byly velké vlny, což nám znepříjemňovalo plavání a užívání si pohledů na barevný podmořský svět. Nesmím ale zapomenout, jak jsme se na tuto pláž dostaly. To bylo hodně úsměvné. Shodly jsme se, že pěšky „nepovalíme“, ale využijeme možnosti hromadné dopravy. Zjistily jsme, že tam jede bus číslo 15 a 16.  Jenže na zastávku jsme dorazily brzy a  měly jsme před sebou dvacet minut čekání. Najednou ale u nás zabrzdil taxík a usměvavý řidič nabízel, že nás tam za 30 šekelů hodí, začala jsem smlouvat. Nakonec nás tam hodil za pětadvacet šekelů. Zpátky jsme už jely autobusem každá za 4,20 šekelů.

Ale zpět ke šnorchlování. První se do vln Rudého moře vrhla Katka, protože její byly brýle… Já se tloukla do hlavy, že jsem ty stejné nechala doma… Katka nám ale ty svoje, půjčila. Zatímco si Katka začala užívat barevných pohledů pod vodní hladinou, my jsme s Romčou klábosily a zevlovaly z našeho stanoviště. Najednou Romča říká: „Dívej! Katka nám mává!“ Tak jsme taky začaly mávat jako dívé. Vzápětí zvedlým palcem ukazovala, že je to super, tak jsme zase mávaly… No a ono nakonec bylo všechno trochu jinak než jsme si my z pláže myslely.

Katka nám po návratu vyprávěla, že vlny byly fakt hustý a jedna ji nějak plácla, takže si musela sundat brýle a lapat po dechu. Při tomto manévru o ni začal mít obavy plavčík, který na všechno dohlížel z věže a údajně na Katku volal přes amplion, jestli je v pohodě, tak měla zamávat a zvednout palec. Takže Kačka nemávala na nás ale na borce na věži. Tak je to občas i v životě, že si něco o někom myslíme a nakonec to může být všechno jinak.

Postupně jsme se ve vodě vystřídaly všechny tři. Byla to nádhera, ale vlny nám to fakt znepříjemňovaly. Plavčíci na holky doběhly ještě i na pláži, aby je upozornili, že ty vyplavené korály fakt nesmějí sbírat. A to už jsme se raději sbalily a přesunuly kousek dál do Podmořské observatoře.  Lístek tam dospělého vyšel na 109 šekelů. Byl včetně kina, do jehož času promítání jsme se ale netrefily. Příště bychom to koupily bez kina a každá bychom ušetřily deset šekelů.
Při cestě na hotel jsem si zašla směnit peníze a byla sprostě okradena, o čemž píšu více zde. Večer jsme zase daly víno a druhý den vyrazily veřejnou dopravou – busem brzy ráno za chládečku do Red Canyonu. Jedna cesta nás každou vyšla na 12,50, což dělá dohromady pětadvacet  šekelů. Kdybych dala za šekel sedm korun, tak celý výlet vyjde na 175 Kč. Když si představím, že při první návštěvě Eilatu jsem využila služeb turistické kanceláře a zaplatila za stejný výlet 25 dolarů, tak to fakt naštve… Člověk se ale učí. Fotky a další info z Red Canyonu najdou zájemci zde.

Poslední den pobytu už jsme si užívaly jen u vody a v noci potom následovalo nutné balení. Ráno jsme se busem za 21,50 šekelů na osobu nechaly přesunout na letiště Ovda. Zároveň jsme se s tímto letištěm rozloučily, protože příště už budeme přistávat a odlétat z nového letiště Ramon.

A ještě jedna poznámka na závěr. Pokud bude pro mě v Eilatu ještě nějaké příště, tak jedu do Jeruzaléma soukromě hromadnou dopravou – autobusem bez cestovky za 70 šekelů a hezky si to tam užiji, jak budu chtít sama. A stejným způsobem si zajedu k Mrtvému moři za 42,50 šekelů a pobudu tam minimálně půl dne a ne hodinu a půl, jak to bylo vždy s nějakým zájezdem, protože se pořád někam spěchalo… A pojedu podle počasí, když nebude pršet a nebudou padat kroupy 🙂

Na závěr můžu říct stejně jako každý rok, že Izrael všem vřele doporučuji. Je to nádherná země, kam se mnoho lidí vrací jako já, protože si ji zamilovali…

Lenka





Moje druhá návštěva Red Canyon aneb Izrael v roce 2019 – díl III.

Když jsem se v roce 2017 poprvé chystala na vlastní pěst vyrazit do Eilatu na jih Izraele, tak jsem už doma věděla, že nechci celou dobu ležet jen u moře. Chtěla jsem si zajet do Red Canyonu, Timna parku a v plánu jsem měla také návštěvu podmořské observatoře.

Red Canyon mne tehdy vyšel na pětadvacet dolarů a Timna park spojený s návštěvou ptačí rezervace a Coral Beach na rovných padesát dolarů. Následující rok jsem se žádným tímto směrem nevydala, protože jsem si říkala, že mám splněno a zaměřila se na jiné aktivity.

Letos jsem ale do Eilatu vzala kámošky Romču a Katku, a tak jsem jim doporučila, která místa by si rozhodně neměly nechat ujít. No a vzhledem k tomu, že byly holky v Izraeli poprvé, tak jsem je v tom nechtěla nechat samotné a dělala jim doprovod s případným komentářem, co jsem věděla. Návštěvu Red Canyonu zprostředkovanou nějakou cestovkou či jinou „organizací“ jsme zavrhly. Zašly jsme si na autobusové nádraží a zjistily, jak směrem k Red Canyonu jezdí veřejná doprava. No a busy jezdily docela často tam i zpět. Potěšující ale byla hlavně cena! Jedna cesta nás vyšla na 12,5 šekelů, což bylo dohromady pětadvacet šekelů a tedy diametrální rozdíl oproti pětadvaceti dolarům..

Další velkou výhodou bylo, že jsme si mohly samy vybrat čas, kdy tam vyrazíme, mohly si jít svým vlastním tempem s tím, že si zastavím a vše vyfotím v klidu aniž by mne tlačit dav turistů z autobusového zájezdu. Z Eilatu jsme vyjely v sedm ráno a první fotku jsem cvakla v 7:36 hod. – to bylo ihned poté, co jsme vystoupily z busu a zamířily do Red Canyonu. Spolu s námi vystoupil jeden manželský pár ze Slovenska a pár starších vědců z Německa – pán fotil výhradně všechny možné rostliny. No a dále jsme tam byly my tři holky z Moravy. Velmi záhy se naše skupinky vzájemně ztratily z dohledu, takže jsme si při případném focení „nezavazely“.

Fotky si můžete prohlédnout níže. Zpět jsme se všichni vraceli stejným busem ve dvanáct hodin. A užili jsme si to všichni. Je tam nádherně! Cestu doporučuji takto brzy ráno, protože o dvě hodiny později už na parkovišti stálo hned několik autobusů se zájezdy a řada automobilů, takže se Red Canyonem hrnuly davy lidí – bylo mezi nimi hodně studentů, proto bylo i mnoho křiku. To už jsme ale my odpočívaly o kus dál na poušti, kde jsme hledaly stín pod jedním ze stromů…

Myslím, že ty fotky mluví za vše. Rozhodně ale záleží na tom, kdy se do Red Canyonu člověk dostane, aby měl  pro focení dobré světlo. To je tak ale přece vždycky a všude, že?

Všechny zdravím a přeji, abyste také měli stále chuť cestovat a poznávat neznámá místa. Je ale dobré se vracet i na místa známá, protože vždy je vše možné vidět v jiném světle, s jinými lidmi a za jiných událostí…

Text a foto: Lenka Fojtíková


Oslava sedmdesáti let nezávislosti současné lokality města Eilat aneb Izrael v roce 2019 – díl II.

Poprvé jsem se do Eilatu s nízkonákladovou leteckou společností Ryanair vydala v březnu roku 2017. Tehdy jsem se tam seznámila s rodačkou ze Slovenska Denisou Kováčikovou, která zde žije už více než dvacet let a pracuje pro izraelskou pobočku ministerstva turismu v Eilatě. Právě díky ní jsem se poprvé dostala na výročí nezávislosti území, na kterém s neuvěřitelnou rychlosti vyrostlo turistické letovisko Eilat.  Věděla jsem, že letos si bude město připomínat sedmdesáté výročí. Ve chvíli jsem ale na podzim kupovala letenku, neměla jsem tušení, kdy to bude.

Když jsem letos přiletěla 14. března na letiště Ovda a Denisa mně hned po příletu hlásila, že právě v tento den se slaví sedmdesáté výročí, neváhala jsem ani chvilku a hned se rozhodla, že u toho musím být! Neodradila mne ani představa šílených bezpečnostních opatření, která jsem absolvovala v roce 2017. Tehdy musel každý návštěvník oslavy u památníku Um Rašraš projít rámem a ukazovat doklad totožnosti. Letos se ale nic podobného nekonalo. Návštěvníci byli vpouštěni bez prohlídek, jak přicházeli, takže nedocházelo k žádným zdržením. Možná tomu tak bylo před třemi lety proto, že se oslav zúčastnil i izraelský premiér.

Eilaťané připravili doopravdy důstojnou oslavu, které měla spád a bylo stále nač koukat. Nechyběly samozřejmě proslovy politiků, kterým jsem samozřejmě nerozuměla, protože byly v hebrejštině, ale nebyly dlouhé, takže program, který zakončil velkolepý ohňostroj nad mořem, byl pěkný a důstojný.

Docela dost mne dojímalo, když jsem viděla černobílé fotografie, které jsem znala už ze své první návštěvy Eilatu, kdy jsem navštívila zdejší muzeum, zasazené v barevných efektech, které připomínaly velmi krátkou historii tohoto města. Uvědomila jsem si, jak je židovský národ pracovitý a co všechno zde na tomto místě dokázal vybudovat za tak krátkou dobu. Jak ale zdejší lidé neusnuli na vavřínech a dál se město neuvěřitelně dynamicky rozvíjí a jde dopředu. V Evropě bychom asi jen těžko hledali město, jehož historie má pouhých sedmdesát let… A tak pokud Vás to zajímá, můžete mrknout na fotky, jak tato oslava probíhala.

A tady je něco z moderní historie tohoto místa:

Za izraelské války za nezávislost byla lokalita současného Eilatu obsazena bez boje 10. března 1949 během operace Uvda. Nazývala se tehdy Um Rašraš (arabsky doslova Matka šustotu). Šlo o pouhou policejní stanici v neosídlené poušti. Izraelští vojáci zde tehdy na znamení svého ovládnutí lokality vztyčili provizorní vlajku. Tu tehdy vojáci vyrobili z bílého trička, na které vlajku nakreslili inkoustem.   K samotnému založení Eilatu došlo roku 1951. Status města získal roku 1959. V roce 1967 začala pod vedením egyptského prezidenta Gamala Násira námořní blokáda Eilatu (Egypt tehdy blokoval Tiranskou úžinu). což byl důvod pro rozpoutání šestidenní války.  Eilat byl terčem palestinských teroristických útoků jen jednou, 29. listopadu 2007, kdy byli v místní pekárně zabiti tři Izraelci. Historie Eilatu ale sahá samozřejmě mnohem do hlubších dějin. Toto místo je zmiňováno ve Starém zákoně jako jedna ze zastávek Izraelitů při pochodu z egyptského zajetí. Eilat se totiž nacházel v království Edóm, které dobyl izraelský král David.  O Eilatu je několikrát zmínka ve Starém zákoně v 2. knize Královské, verše 14, 21 – 22: „Všechen judský lid pak vzal Azarjáše, kterému bylo šestnáct let, a dosadili ho za krále po jeho otci Amasjášovi. On vystavěl Élat a navrátil jej Judovi, poté co král Amasjáš ulehl ke svým otcům.“  A dále potom ve verši 16, 6: „Toho času získal Resín, král aramejský, nazpět Élat pro Aram a vypudil Judejce z Élatu. Do Élatu vstoupili Edómci a sídlí tam až dodnes.V římských i byzantských dobách byl Eilat využíván jako přístav, kudy proudila především měď z nedalekých dolů v Timně. V roce 1 116 jej dobyli křižáci, v roce 1 167 ho získal Saladin, načež toto město postupně ztrácelo na významu. Dnes je zde Timna park, který připomíná slavnou dobu tohoto místa a každoročně sem míří desetitisíce návštěvníků z celého světa.

Text a foto: Lenka Fojtíková




Karneval v Benátkách obrazem

Dlouhé roky bylo mým snem fotit světově známý karneval v italských Benátkách. Pracovní povinnosti mně to ale nedovolovaly. V době, kdy se v Benátkách slaví karneval, probíhají totiž na Slovácku oslavy fašanku. V nejrůznějších obcích na Hodonínsku i Uherskohradišťsku jsem vše dokumentovala dvacet let.

Po dvaceti letech se mně podařilo splnit si sen a vyrazit na masopustní veselí do Itálie. Sny jsou totiž od toho, abychom si je plnili.  Přímo se k tomu nabízel čas volna, kdy mne neváží žádné závazky a také bezkonkurenční nabídka cestovní kanceláře CKMetal. Se značným předstihem se mně zde podařilo koupit zájezd i s doprovodem průvodce za neuvěřitelných 949 Kč. No nekupte to! V době, kdy jsem zájezd platila, jsem sice netušila, že se vynoří nepředvídané zdravotní problémy, ale nakonec jsem to dala. K této ceně ale ještě museli účastníci zájezdu zaplatit dalších 25 euro za vstup do Benátek a přepravu lodí z přístavu do města a zpět. Další variantou bylo, že si člověk zaplatil celodenní jízdenku na městskou přepravu, která vyšla na 30 eur a potom si mohl užívat individuálně přesuny po vodě uvnitř města, jak se mu zachtělo a jak mu to nával turistů dovoloval. Průvodkyni bylo ale ještě nutné zaplatit 3 eura za vstup do města.

Cesta byla docela drsná, protože se vyjíždělo v pátek v noci, v sobotu ráno jsem byla na místě, abych potom zhruba s desetikilovou brašnou techniky pobíhala po městě nějakých dvanáct hodin. Je pravda, že je v tom čase započítáno i nekonečné čekání na loď, ale nakonec se mně podařilo vše přežít a tyto řádky píši po návratu z cesty už z tepla domova.

A proč mne Benátky tak lákaly a já z jejich vyhlášeného karnevalu chtěla mít fotky? Mnozí mne sice odrazovali a sdělovali svůj názor, jak tam bude lidí jako opic, jak to tam bude příšerné, ale já jsem na jejich „dobré“ rady nedala. Pravda také nebyla, že je v Benátkách šíleně draho, a že tam člověk jen za kafe zaplatí osm euro. Naschvál jsem se na to zaměřila a viděla jsem kávu v ceně od 2,5 euro do čtyř. Pořádný kus Tiramisu byl na náměstí Svatého Marka, což je něco jako náš Václavák, Staromák či Hrad, za rovných pět euro, což se mně vzhledem k lokalitě nezdá vůbec moc. Když vezmu v úvahu, že za některé zákusky v jedné nejmenované cukrárně v Uherském Hradišti či na Velehradě člověk klidně zaplatí i 70 Kč… Velký kus pizzy se salámem vyšel na 2,5 eura a cena menu se pohybovala od 10 eur výše… Kdo chce platit hodně, tak má samozřejmě možnost, ale šlo se najíst podle mého průzkumu i hodně levně…

Jeden dobrák mně před odjezdem udělal přednášku, jak dělají v Itálii hnusnou kávu. To mne fakt pobavilo hlavně, když nám paní průvodkyně už v autobuse řekla, že jistě všichni víme, že je v Itálii ta nejlepší káva na světě, a že jsou Italové velmi pyšní, že je presso jejich vynález. Jsem si říkala, že je docela škoda, že to neslyší onen muž, jemuž jsem nechtěla vyvracet jeho názor, protože on je někdy prostě nejchytřejší na světě a s takovými lidmi nemá smysl diskutovat natož jít do sporu.

Fór je v tom, že já si stejně dám raději čaj. Pokud bych ale byla zdravotně úplně ok, tak bych  asi cappuccinu a zmrzlině neodolala. Mým cílem této návštěvy Benátek ale tentokrát nebyly kulinářské zážitky! Na prvním místě jsem jela zdokumentovat karneval mým pohledem. Jak se mně to podařilo, můžete mrknout ve fotogalerii.

Jasně… Fotek je zase moc, ale když mně se líbilo docela dost masek, co se mně podařilo vyfotit, průvod dvanácti Marií, který patří k tradici karnevalu, jsem nemohla vynechat no a alespoň trochu pohledu na architekturu Benátek také. A už to bylo, že je těch fotek opět příliš. Možná ale tuto akci už nikdy fotit nepojedu, tak si říkám, proč by jich nemohlo být více, že?

Takže: Do přístavu jsme dorazili v devět hodin ráno. Měla jsem dojem, že jsme docela dost dlouho čekali na loď, ale zase taková hrůza to nebyla, protože podle informací ve fotkách jsem první snímek udělala v Benátkách v 10.30. Hodinu a půl jsem se při prohlídce městem držela průvodkyně a v okamžiku, kdy nám dala hodinový rozchod na oběd, a že kdo má zájem, může s ní potom pokračovat, jsem se rozhodla skupinu opustit.

Z domova jsem se totiž na karneval akreditovala. Docela mne překvapilo, že pořadatelům stačilo uvézt můj web. Vzhledem k tomu, že zde docela dost píšu i ocestování a hlavně zveřejňuji fotogalerie, jsem z toho neměla ani divný pocit. Je fakt, že ještě před deseti lety všichni chtěli při akreditaci kmenovou redakci, pro kterou člověk pracoval a novinářský průkaz. Nevím, jestli je to tak všude jako v Benátkách, že se časy mění, ale byla jsem za to docela ráda.

Vzhledem k tomu, že jsem stará škola, vytiskla jsem si mapku a vyznačila trasu, kudy se dostanu na akreditaci. Když to ale zkrátím, tak jsem prostě ten barák ve změti benátských uliček nenašla, což mne docela štvalo v okamžiku, kdy jsem čekala na průvod dvanácti Marií, což byl jeden z vrcholů druhého karnevalového víkendu v Benátkách. Kolegové novináři se mohli pohybovat v prostoru, kam jsem se nedostala a musela jsem zůstat trčet za špagátem. Vzhledem k tomu, že jsem neměla zkušenosti, tak jsem na Marie čekala přes hodinu, aby je borci, co je nesli každou zvlášť na nosítkách na molu pod podiem postavili na zem a dál už šla děvčata po svých… No co už… O průvodu Marií můž zpětně říct, že žádný zázrak to nebyl…. Tak ale je to jejich tradice, což chápu.  

Při čekání na průvod Marií se se mnou dala do řeči Inka, která mně prozradila, že je IT specialistka a pracuje v Milánu. Do Benátek se vydala stejně jako já na výlet. Dále prozradila, že má dvě dcery a ta starší má dvanáct let. Jakmile začal na podiu program, zprostředkovala jí prostředictvím mobilu přímý přenos. To bylo holčičího pištění radostí, že vidí, co mamka. Na mou otázku, kde je to lepší, jestli doma v Indii nebo v Itálii žena řekla, že v Indii, ale v Evropě více vydělává. Dále se mně pochlubila, že se vloni jela podívat do Prahy a moc se jí tam líbilo. Byla také v Paříži. No a potom už začal program a konečně jsem se dočkaly tolik vychvalovaného průvodu Marií…

V minulosti se takto každým rokem představovalo dvanáct nejkrásnější benátských dívek, které v tom roce dosáhly věku na vdávání. Podle paní průvodkyně Jany měly tehdy zhruba čtrnáct let. Věk v současné době vybraných dvanácti Marií je samozřejmě vyšší a jde vlastně svým způsobem o soutěž krásy. Vítězka má právo být poté tzv. andělem, který se spouští ze zvonice na náměstí San Marca na podium.

 Světově proslulý karneval má dlouhou tradici. Nejstarší dokument ve kterém se hovoří o nošení masek v Benátkách, pocházíz 2. května 1268. Ve středověku byl karneval plný nemravností, ale církev vždy na pár dní v roce zavřela oči a několikadenní oslavy mlčky tolerovala. Podle informací paní průvodkyně páchali ti, kdo se v dávných dobách převlékli za masky, různou trestnou činnost, která jim ale díky karnevalu a maskám procházela bez potrestání. Později byly zákony Benátek upraveny, takže už nebylo možné beztrestně vraždit či znásilňovat.

Karneval byl vždy pro chuďase i boháče. Navzdory tomu, že benátský karneval ohlašuje začátek půstu, neměl historicky žádnou přímou spojitost s náboženstvím a byl pouze nočním hýřením, pitím adíky bujarému veselí v kostýmech a maskách, kdy se smazávalo  sociální postavení. Přísloví totiž praví, že: „Pod maskou se král stane žebrákem a žebrák králem“.

V roce 1797 do Itálie dorazila Napoleonova armáda a tradice karnevalu byla přerušena kvůli obavám z výtržnictví a jiných rebelských skutků. Až o 182 let později byla tradice karnevalu v roce 1974 během benátského Biennale znovu obnovena a stala se z něj unikátní turistická atrakce. Od té doby se karneval koná vždy po tři víkendy před popeleční středou.

Od paní průvodkyně jsme se dále například dozvěděli, že je v Benátkách na čtyři stovky kostelů a zhruba stejný počet také různých mostů. Jedním z nejznámějších je Ponte di Rialto a patří k jednomu ze čtyř mostů (Ponte dell’Accademia, Ponte degli Scalzi, Ponte della Costituzione), které vedou přes  Canal Grande.

Dále jsme se také dozvěděli, že už v pradávných dobách měly v Benátkách oficiální živnost prostitutky. Pokud se jim podařilo, že při výkonu své „práce“ otěhotněly, byly při mnoha kostelích zřizovány sirotčince, kde se řeholnice staraly o tyto děti.

Ale zpět do současnosti. Fotky se mně nakonec udělat podařilo i bez akreditace, a když to shrnu, tak rozhodně nelituji, že jsem se na tuto cestu vydala. Benátky by mne ale určitě lákaly ještě k jedné návštěvě mimo karnevalový ruch, kdy bych si je užila touláním po nádherných uličkách a zákoutích, která často končí pár schůdky u vody a člověk se musí vracet.

Benátky prý člověk buď miluje anebo nenávidí. Já jsem si je zamilovala už při mé první návštěvě, kdy jsme zde měli přestup na další vlak směr Vídeň. Vraceli jsme se tehdy s manželem a naším starším synem, kterému bylo devět let, z dovolené na Sicílii.

Už tehdy vzniklo pár fotek starou Flexaretkou. Na místo činu jsem se tak včera vrátila po čtyřiadvaceti letech vybavena úplně jinou fototechnikou. Jsem ráda, že jsem vše přežila ve zdraví a jako bonus vznikly fotky, kvůli kterým jsem na karneval jela. Mám z nic radost. Návštěvu karnevalu všem doporučuji, i když tlačenice byla v některých místech doopravdy neskutečná a člověk téměř stál dlouhé minuty na místě. V jednom okamžiku jsem se docela dost bála, že pod masou turistů praskne jeden z mostů v přístavu.No však mrkněte na fotky a pochopíte, že nepřeháním. Každopádnějá jsem přežila a Benátky všem doporučuji!

Lenka