Holčičí trip aneb Izrael v roce 2019 – díl I.

Letos jsem do Izraele vyrazila popáté. Tentokrát se ke mně přidaly Katka a Romanka. Známe se roky, ale přesto jsem měla trošku v koutku duše obavy, jestli nevznikne problém, když se na cesty vydají tři holky, přičemž jedna z nich (já) má krapet dřívější ročník narození. Nakonec jsme si to ale užily navzdory určítému věkovému rozdílu 🙂

Odlétaly jsme z Bratislavy. Miluji ten pocit, kdy se v březnovém ránu na bratislavském letišti choulím do několika vrstev oblečení a okolo druhé hodiny odpoledne už valím v tričku a kraťasech ulicemi Eilatu k moři. A letos to nebylo jiné. Naopak! Bylo to lepší, protože jsme mohly zážitky sdílet všechny tři dohromady.

Hned na letišti Ovda jsem se od pracovnice pobočky izraelského ministerstva kultury Denisy Kováčikové dozvěděla, že právě v tento den slaví oblast Eilatu sedmdesát let od založení. Tuto oslavu jsem si nemohla nechat ujít, proto jsem se s děvčaty na pláži po páté hodině rozloučila a zamířila na místo oslav. Více jsem o tom psala tady.

Když jsem se večer po oslavě vrátila do našeho hotýlku rodinného typu, tak jsem holky našla na zahradě popíjet izraelské víno. Hned jsem se k nim přidala a donesla slané tyčinky z domova. Podivovaly se, co jsem přibalila do svého zavazadla, o kterém Romanka už na letišti podotkla, že jí připomíná tašku hokejisty 😀 Ale tyčinky se k vínu hodily! V okamžiku, kdy je holky začaly chroupat, netušily, že jich mám ještě pět balení 😀 Jinak víno, které holky koupily v nedalekém obchůdku s prodavači, kteří mluvili mimo jiné i rusky, bylo bílé suché Isolé, jestli tedy dobře čtu „umělecký“ nápis. Další podrobnosti byly už židovsky, tak to jsme si moc nepočetly. Víno nám chutnalo a bylo za lidovou cenu 18,90 šekelů (fotku etikety najdete v galerii), proto jsme nezůstaly jen u jedné láhve. Každopádně šlo toto víno koupit dole ve městě o pět až sedm šekelů dráž. Jeden den jsem zkusila koupit levnější víno s označení Suzanna Semillon, ale to nám fakt nechutnalo! Zuzanu proto nedoporučuji 🙂

Druhý den našeho pobytu byl pátek a tedy počátek šabatu. Dopoledne jsme prošly trh, který je v ulici kolmo k letišti a zamířily na pláž. Po cestě jsem zašla do ruské cestovní kanceláře a koupila na sobotu zájezd k Mrtvému moři, řece Jordán, Betlému a Jeruzaléma. Každou nás to vyšlo stejně jako vloni na padesát dolarů. Ale nejdřív na nás zkoušeli, že za sedmdesát. Nakonec jsme se ale shodli na té padesátce…

V sobotu jsme o šabatu vyrazily směrem na sever. Pracovníci ruské cestovky nás přesvědčovali, že o nic nepřijdeme a navíc budou o šabatu prázdné silnice, což je výhoda. No nevýhoda byla, že jsme se zrovna nestrefily do počasí… Ráno u Mrtvého moře jsme se sice koupaly, ale temné mraky, které se k nám valily, nevěstily nic dobrého. Následovala zastávka u řeky Jordán, kde měl být pokřtěn Janem Křtitelem P. Ježíš, ještě zde sice vysvitlo slunko, ale mraků bylo na nebi mnoho.

Poté jsem zamířili do Jeruzaléma, kde jsme si z Olivové hory nafotili pohledy na město. Odsud jsme se přesunuli do Bethlehemu nejdříve za nákupem suvenýru a následně na oběd. Ten byl oproti loňskému roku formou švédských stolů s mnohem lepší nabídkou než vloni. Oběd byl v rámci výletu, takže cena se mně zdála fakt dost luxusní na to, co jsme všechno viděly a ještě jsme se najedly… Z obědu jsme šli všichni pěšky do Chrámu Narození Páně a po cestě nás chytl pořádnej slejvák! To jsem ještě v Izraeli nezažila! Padaly i kroupy! Nevím, jestli je tam nějaká kanalizace, ale já jsem měla dojem, že jdu chvílemi rozvodněným potokem… Byli jsme rádi, když jsme dorazili do baliziky a byli pod střechou. Zde jsem skupinu na nějakou dobu opustila. Zatímco oni se nejdříve vrhli do jeskyně svatého Jeronýma a poté se tlačili šíleným davem chrámem, já jsem zůstala v přilehlé kapli na zbytek mše svaté, kterou zde měli nějací Asiaté. Bylo krásné, když tam v tom březnovém odpoledni zpívali Tichou noc… Potom jsem zašla také do jeskyně sv. Jeronýma, kde v tom okamžiku nebyli žádní lidé, což mne nesmírně potěšilo, protože jsem si tam užila trošku zklidnění.

Potom jsem už pádila do Jeskyně mléka, kde jsem byla naposledy před pěti lety… Ani tam nebylo mnoho lidí, tak jsem si to užila a také nakoupila nějaké drobnosti. Další dárečky a pohledy jsem nakoupila před Chrámem Narození Páně, ale to už zase začínalo fest pršet. Na skupinu jsem počkala v atriu baziliky, kde jsme se rozešli. Následoval pak společný úprk v lijáku k autobusu. To už jsme byli hodně promočení a v botech nám pořádně čvachtalo. Deštníky ty přívaly vody vůbec nebraly a moje pláštěnka na fotobrašnu také měla co dělat, aby se voda nedostala, kam neměla.

Z Bethlehemu jsme se přesunuli navzdory doopravdy hnusnému počasí do Starého města Jeruzaléma. Navštívili jsme Chrám Božího hrobu a naše deštivé putování ukončili už potmě u Zdi nářků. Do hotelu jsme po několika hodinách v autobuse dorazily mokré, promrzlé, ale se zážitkem deště s krupobitím, který jsem já osobně v Izraeli letos zažila poprvé.

Druhý den jsme se vzpamatovávaly na pláži, kde jsme se vyhřívaly na sluníčku jako kočky. Vzhledem k tomu, že jsme ale neposedné kočky,  tak už nám to v hlavách šrotovalo, kam zamíříme další den. Cílem našeho pondělního putování byla Coral beach a nakonec také Podmořská observatoř, kterou jsme původně v plánu neměly. Já už tam byla a nechtěla jsem holky nutit. Všechno bylo na jejich svobodné vůli. Nakonec se rozhodly, že do observatoře půjdou a já šla po dvou letech s nimi a nelituji.

Ještě předtím jsme ale šnorchlovaly na Coral beach a byl to super zážitek! Jen škoda, že byly velké vlny, což nám znepříjemňovalo plavání a užívání si pohledů na barevný podmořský svět. Nesmím ale zapomenout, jak jsme se na tuto pláž dostaly. To bylo hodně úsměvné. Shodly jsme se, že pěšky „nepovalíme“, ale využijeme možnosti hromadné dopravy. Zjistily jsme, že tam jede bus číslo 15 a 16.  Jenže na zastávku jsme dorazily brzy a  měly jsme před sebou dvacet minut čekání. Najednou ale u nás zabrzdil taxík a usměvavý řidič nabízel, že nás tam za 30 šekelů hodí, začala jsem smlouvat. Nakonec nás tam hodil za pětadvacet šekelů. Zpátky jsme už jely autobusem každá za 4,20 šekelů.

Ale zpět ke šnorchlování. První se do vln Rudého moře vrhla Katka, protože její byly brýle… Já se tloukla do hlavy, že jsem ty stejné nechala doma… Katka nám ale ty svoje, půjčila. Zatímco si Katka začala užívat barevných pohledů pod vodní hladinou, my jsme s Romčou klábosily a zevlovaly z našeho stanoviště. Najednou Romča říká: „Dívej! Katka nám mává!“ Tak jsme taky začaly mávat jako dívé. Vzápětí zvedlým palcem ukazovala, že je to super, tak jsme zase mávaly… No a ono nakonec bylo všechno trochu jinak než jsme si my z pláže myslely.

Katka nám po návratu vyprávěla, že vlny byly fakt hustý a jedna ji nějak plácla, takže si musela sundat brýle a lapat po dechu. Při tomto manévru o ni začal mít obavy plavčík, který na všechno dohlížel z věže a údajně na Katku volal přes amplion, jestli je v pohodě, tak měla zamávat a zvednout palec. Takže Kačka nemávala na nás ale na borce na věži. Tak je to občas i v životě, že si něco o někom myslíme a nakonec to může být všechno jinak.

Postupně jsme se ve vodě vystřídaly všechny tři. Byla to nádhera, ale vlny nám to fakt znepříjemňovaly. Plavčíci na holky doběhly ještě i na pláži, aby je upozornili, že ty vyplavené korály fakt nesmějí sbírat. A to už jsme se raději sbalily a přesunuly kousek dál do Podmořské observatoře.  Lístek tam dospělého vyšel na 109 šekelů. Byl včetně kina, do jehož času promítání jsme se ale netrefily. Příště bychom to koupily bez kina a každá bychom ušetřily deset šekelů.
Při cestě na hotel jsem si zašla směnit peníze a byla sprostě okradena, o čemž píšu více zde. Večer jsme zase daly víno a druhý den vyrazily veřejnou dopravou – busem brzy ráno za chládečku do Red Canyonu. Jedna cesta nás každou vyšla na 12,50, což dělá dohromady pětadvacet  šekelů. Kdybych dala za šekel sedm korun, tak celý výlet vyjde na 175 Kč. Když si představím, že při první návštěvě Eilatu jsem využila služeb turistické kanceláře a zaplatila za stejný výlet 25 dolarů, tak to fakt naštve… Člověk se ale učí. Fotky a další info z Red Canyonu najdou zájemci zde.

Poslední den pobytu už jsme si užívaly jen u vody a v noci potom následovalo nutné balení. Ráno jsme se busem za 21,50 šekelů na osobu nechaly přesunout na letiště Ovda. Zároveň jsme se s tímto letištěm rozloučily, protože příště už budeme přistávat a odlétat z nového letiště Ramon.

A ještě jedna poznámka na závěr. Pokud bude pro mě v Eilatu ještě nějaké příště, tak jedu do Jeruzaléma soukromě hromadnou dopravou – autobusem bez cestovky za 70 šekelů a hezky si to tam užiji, jak budu chtít sama. A stejným způsobem si zajedu k Mrtvému moři za 42,50 šekelů a pobudu tam minimálně půl dne a ne hodinu a půl, jak to bylo vždy s nějakým zájezdem, protože se pořád někam spěchalo… A pojedu podle počasí, když nebude pršet a nebudou padat kroupy 🙂

Na závěr můžu říct stejně jako každý rok, že Izrael všem vřele doporučuji. Je to nádherná země, kam se mnoho lidí vrací jako já, protože si ji zamilovali…

Lenka





Moje druhá návštěva Red Canyon aneb Izrael v roce 2019 – díl III.

Když jsem se v roce 2017 poprvé chystala na vlastní pěst vyrazit do Eilatu na jih Izraele, tak jsem už doma věděla, že nechci celou dobu ležet jen u moře. Chtěla jsem si zajet do Red Canyonu, Timna parku a v plánu jsem měla také návštěvu podmořské observatoře.

Red Canyon mne tehdy vyšel na pětadvacet dolarů a Timna park spojený s návštěvou ptačí rezervace a Coral Beach na rovných padesát dolarů. Následující rok jsem se žádným tímto směrem nevydala, protože jsem si říkala, že mám splněno a zaměřila se na jiné aktivity.

Letos jsem ale do Eilatu vzala kámošky Romču a Katku, a tak jsem jim doporučila, která místa by si rozhodně neměly nechat ujít. No a vzhledem k tomu, že byly holky v Izraeli poprvé, tak jsem je v tom nechtěla nechat samotné a dělala jim doprovod s případným komentářem, co jsem věděla. Návštěvu Red Canyonu zprostředkovanou nějakou cestovkou či jinou „organizací“ jsme zavrhly. Zašly jsme si na autobusové nádraží a zjistily, jak směrem k Red Canyonu jezdí veřejná doprava. No a busy jezdily docela často tam i zpět. Potěšující ale byla hlavně cena! Jedna cesta nás vyšla na 12,5 šekelů, což bylo dohromady pětadvacet šekelů a tedy diametrální rozdíl oproti pětadvaceti dolarům..

Další velkou výhodou bylo, že jsme si mohly samy vybrat čas, kdy tam vyrazíme, mohly si jít svým vlastním tempem s tím, že si zastavím a vše vyfotím v klidu aniž by mne tlačit dav turistů z autobusového zájezdu. Z Eilatu jsme vyjely v sedm ráno a první fotku jsem cvakla v 7:36 hod. – to bylo ihned poté, co jsme vystoupily z busu a zamířily do Red Canyonu. Spolu s námi vystoupil jeden manželský pár ze Slovenska a pár starších vědců z Německa – pán fotil výhradně všechny možné rostliny. No a dále jsme tam byly my tři holky z Moravy. Velmi záhy se naše skupinky vzájemně ztratily z dohledu, takže jsme si při případném focení „nezavazely“.

Fotky si můžete prohlédnout níže. Zpět jsme se všichni vraceli stejným busem ve dvanáct hodin. A užili jsme si to všichni. Je tam nádherně! Cestu doporučuji takto brzy ráno, protože o dvě hodiny později už na parkovišti stálo hned několik autobusů se zájezdy a řada automobilů, takže se Red Canyonem hrnuly davy lidí – bylo mezi nimi hodně studentů, proto bylo i mnoho křiku. To už jsme ale my odpočívaly o kus dál na poušti, kde jsme hledaly stín pod jedním ze stromů…

Myslím, že ty fotky mluví za vše. Rozhodně ale záleží na tom, kdy se do Red Canyonu člověk dostane, aby měl  pro focení dobré světlo. To je tak ale přece vždycky a všude, že?

Všechny zdravím a přeji, abyste také měli stále chuť cestovat a poznávat neznámá místa. Je ale dobré se vracet i na místa známá, protože vždy je vše možné vidět v jiném světle, s jinými lidmi a za jiných událostí…

Text a foto: Lenka Fojtíková


Oslava sedmdesáti let nezávislosti současné lokality města Eilat aneb Izrael v roce 2019 – díl II.

Poprvé jsem se do Eilatu s nízkonákladovou leteckou společností Ryanair vydala v březnu roku 2017. Tehdy jsem se tam seznámila s rodačkou ze Slovenska Denisou Kováčikovou, která zde žije už více než dvacet let a pracuje pro izraelskou pobočku ministerstva turismu v Eilatě. Právě díky ní jsem se poprvé dostala na výročí nezávislosti území, na kterém s neuvěřitelnou rychlosti vyrostlo turistické letovisko Eilat.  Věděla jsem, že letos si bude město připomínat sedmdesáté výročí. Ve chvíli jsem ale na podzim kupovala letenku, neměla jsem tušení, kdy to bude.

Když jsem letos přiletěla 14. března na letiště Ovda a Denisa mně hned po příletu hlásila, že právě v tento den se slaví sedmdesáté výročí, neváhala jsem ani chvilku a hned se rozhodla, že u toho musím být! Neodradila mne ani představa šílených bezpečnostních opatření, která jsem absolvovala v roce 2017. Tehdy musel každý návštěvník oslavy u památníku Um Rašraš projít rámem a ukazovat doklad totožnosti. Letos se ale nic podobného nekonalo. Návštěvníci byli vpouštěni bez prohlídek, jak přicházeli, takže nedocházelo k žádným zdržením. Možná tomu tak bylo před třemi lety proto, že se oslav zúčastnil i izraelský premiér.

Eilaťané připravili doopravdy důstojnou oslavu, které měla spád a bylo stále nač koukat. Nechyběly samozřejmě proslovy politiků, kterým jsem samozřejmě nerozuměla, protože byly v hebrejštině, ale nebyly dlouhé, takže program, který zakončil velkolepý ohňostroj nad mořem, byl pěkný a důstojný.

Docela dost mne dojímalo, když jsem viděla černobílé fotografie, které jsem znala už ze své první návštěvy Eilatu, kdy jsem navštívila zdejší muzeum, zasazené v barevných efektech, které připomínaly velmi krátkou historii tohoto města. Uvědomila jsem si, jak je židovský národ pracovitý a co všechno zde na tomto místě dokázal vybudovat za tak krátkou dobu. Jak ale zdejší lidé neusnuli na vavřínech a dál se město neuvěřitelně dynamicky rozvíjí a jde dopředu. V Evropě bychom asi jen těžko hledali město, jehož historie má pouhých sedmdesát let… A tak pokud Vás to zajímá, můžete mrknout na fotky, jak tato oslava probíhala.

A tady je něco z moderní historie tohoto místa:

Za izraelské války za nezávislost byla lokalita současného Eilatu obsazena bez boje 10. března 1949 během operace Uvda. Nazývala se tehdy Um Rašraš (arabsky doslova Matka šustotu). Šlo o pouhou policejní stanici v neosídlené poušti. Izraelští vojáci zde tehdy na znamení svého ovládnutí lokality vztyčili provizorní vlajku. Tu tehdy vojáci vyrobili z bílého trička, na které vlajku nakreslili inkoustem.   K samotnému založení Eilatu došlo roku 1951. Status města získal roku 1959. V roce 1967 začala pod vedením egyptského prezidenta Gamala Násira námořní blokáda Eilatu (Egypt tehdy blokoval Tiranskou úžinu). což byl důvod pro rozpoutání šestidenní války.  Eilat byl terčem palestinských teroristických útoků jen jednou, 29. listopadu 2007, kdy byli v místní pekárně zabiti tři Izraelci. Historie Eilatu ale sahá samozřejmě mnohem do hlubších dějin. Toto místo je zmiňováno ve Starém zákoně jako jedna ze zastávek Izraelitů při pochodu z egyptského zajetí. Eilat se totiž nacházel v království Edóm, které dobyl izraelský král David.  O Eilatu je několikrát zmínka ve Starém zákoně v 2. knize Královské, verše 14, 21 – 22: „Všechen judský lid pak vzal Azarjáše, kterému bylo šestnáct let, a dosadili ho za krále po jeho otci Amasjášovi. On vystavěl Élat a navrátil jej Judovi, poté co král Amasjáš ulehl ke svým otcům.“  A dále potom ve verši 16, 6: „Toho času získal Resín, král aramejský, nazpět Élat pro Aram a vypudil Judejce z Élatu. Do Élatu vstoupili Edómci a sídlí tam až dodnes.V římských i byzantských dobách byl Eilat využíván jako přístav, kudy proudila především měď z nedalekých dolů v Timně. V roce 1 116 jej dobyli křižáci, v roce 1 167 ho získal Saladin, načež toto město postupně ztrácelo na významu. Dnes je zde Timna park, který připomíná slavnou dobu tohoto místa a každoročně sem míří desetitisíce návštěvníků z celého světa.

Text a foto: Lenka Fojtíková




Karneval v Benátkách obrazem

Dlouhé roky bylo mým snem fotit světově známý karneval v italských Benátkách. Pracovní povinnosti mně to ale nedovolovaly. V době, kdy se v Benátkách slaví karneval, probíhají totiž na Slovácku oslavy fašanku. V nejrůznějších obcích na Hodonínsku i Uherskohradišťsku jsem vše dokumentovala dvacet let.

Po dvaceti letech se mně podařilo splnit si sen a vyrazit na masopustní veselí do Itálie. Sny jsou totiž od toho, abychom si je plnili.  Přímo se k tomu nabízel čas volna, kdy mne neváží žádné závazky a také bezkonkurenční nabídka cestovní kanceláře CKMetal. Se značným předstihem se mně zde podařilo koupit zájezd i s doprovodem průvodce za neuvěřitelných 949 Kč. No nekupte to! V době, kdy jsem zájezd platila, jsem sice netušila, že se vynoří nepředvídané zdravotní problémy, ale nakonec jsem to dala. K této ceně ale ještě museli účastníci zájezdu zaplatit dalších 25 euro za vstup do Benátek a přepravu lodí z přístavu do města a zpět. Další variantou bylo, že si člověk zaplatil celodenní jízdenku na městskou přepravu, která vyšla na 30 eur a potom si mohl užívat individuálně přesuny po vodě uvnitř města, jak se mu zachtělo a jak mu to nával turistů dovoloval. Průvodkyni bylo ale ještě nutné zaplatit 3 eura za vstup do města.

Cesta byla docela drsná, protože se vyjíždělo v pátek v noci, v sobotu ráno jsem byla na místě, abych potom zhruba s desetikilovou brašnou techniky pobíhala po městě nějakých dvanáct hodin. Je pravda, že je v tom čase započítáno i nekonečné čekání na loď, ale nakonec se mně podařilo vše přežít a tyto řádky píši po návratu z cesty už z tepla domova.

A proč mne Benátky tak lákaly a já z jejich vyhlášeného karnevalu chtěla mít fotky? Mnozí mne sice odrazovali a sdělovali svůj názor, jak tam bude lidí jako opic, jak to tam bude příšerné, ale já jsem na jejich „dobré“ rady nedala. Pravda také nebyla, že je v Benátkách šíleně draho, a že tam člověk jen za kafe zaplatí osm euro. Naschvál jsem se na to zaměřila a viděla jsem kávu v ceně od 2,5 euro do čtyř. Pořádný kus Tiramisu byl na náměstí Svatého Marka, což je něco jako náš Václavák, Staromák či Hrad, za rovných pět euro, což se mně vzhledem k lokalitě nezdá vůbec moc. Když vezmu v úvahu, že za některé zákusky v jedné nejmenované cukrárně v Uherském Hradišti či na Velehradě člověk klidně zaplatí i 70 Kč… Velký kus pizzy se salámem vyšel na 2,5 eura a cena menu se pohybovala od 10 eur výše… Kdo chce platit hodně, tak má samozřejmě možnost, ale šlo se najíst podle mého průzkumu i hodně levně…

Jeden dobrák mně před odjezdem udělal přednášku, jak dělají v Itálii hnusnou kávu. To mne fakt pobavilo hlavně, když nám paní průvodkyně už v autobuse řekla, že jistě všichni víme, že je v Itálii ta nejlepší káva na světě, a že jsou Italové velmi pyšní, že je presso jejich vynález. Jsem si říkala, že je docela škoda, že to neslyší onen muž, jemuž jsem nechtěla vyvracet jeho názor, protože on je někdy prostě nejchytřejší na světě a s takovými lidmi nemá smysl diskutovat natož jít do sporu.

Fór je v tom, že já si stejně dám raději čaj. Pokud bych ale byla zdravotně úplně ok, tak bych  asi cappuccinu a zmrzlině neodolala. Mým cílem této návštěvy Benátek ale tentokrát nebyly kulinářské zážitky! Na prvním místě jsem jela zdokumentovat karneval mým pohledem. Jak se mně to podařilo, můžete mrknout ve fotogalerii.

Jasně… Fotek je zase moc, ale když mně se líbilo docela dost masek, co se mně podařilo vyfotit, průvod dvanácti Marií, který patří k tradici karnevalu, jsem nemohla vynechat no a alespoň trochu pohledu na architekturu Benátek také. A už to bylo, že je těch fotek opět příliš. Možná ale tuto akci už nikdy fotit nepojedu, tak si říkám, proč by jich nemohlo být více, že?

Takže: Do přístavu jsme dorazili v devět hodin ráno. Měla jsem dojem, že jsme docela dost dlouho čekali na loď, ale zase taková hrůza to nebyla, protože podle informací ve fotkách jsem první snímek udělala v Benátkách v 10.30. Hodinu a půl jsem se při prohlídce městem držela průvodkyně a v okamžiku, kdy nám dala hodinový rozchod na oběd, a že kdo má zájem, může s ní potom pokračovat, jsem se rozhodla skupinu opustit.

Z domova jsem se totiž na karneval akreditovala. Docela mne překvapilo, že pořadatelům stačilo uvézt můj web. Vzhledem k tomu, že zde docela dost píšu i ocestování a hlavně zveřejňuji fotogalerie, jsem z toho neměla ani divný pocit. Je fakt, že ještě před deseti lety všichni chtěli při akreditaci kmenovou redakci, pro kterou člověk pracoval a novinářský průkaz. Nevím, jestli je to tak všude jako v Benátkách, že se časy mění, ale byla jsem za to docela ráda.

Vzhledem k tomu, že jsem stará škola, vytiskla jsem si mapku a vyznačila trasu, kudy se dostanu na akreditaci. Když to ale zkrátím, tak jsem prostě ten barák ve změti benátských uliček nenašla, což mne docela štvalo v okamžiku, kdy jsem čekala na průvod dvanácti Marií, což byl jeden z vrcholů druhého karnevalového víkendu v Benátkách. Kolegové novináři se mohli pohybovat v prostoru, kam jsem se nedostala a musela jsem zůstat trčet za špagátem. Vzhledem k tomu, že jsem neměla zkušenosti, tak jsem na Marie čekala přes hodinu, aby je borci, co je nesli každou zvlášť na nosítkách na molu pod podiem postavili na zem a dál už šla děvčata po svých… No co už… O průvodu Marií můž zpětně říct, že žádný zázrak to nebyl…. Tak ale je to jejich tradice, což chápu.  

Při čekání na průvod Marií se se mnou dala do řeči Inka, která mně prozradila, že je IT specialistka a pracuje v Milánu. Do Benátek se vydala stejně jako já na výlet. Dále prozradila, že má dvě dcery a ta starší má dvanáct let. Jakmile začal na podiu program, zprostředkovala jí prostředictvím mobilu přímý přenos. To bylo holčičího pištění radostí, že vidí, co mamka. Na mou otázku, kde je to lepší, jestli doma v Indii nebo v Itálii žena řekla, že v Indii, ale v Evropě více vydělává. Dále se mně pochlubila, že se vloni jela podívat do Prahy a moc se jí tam líbilo. Byla také v Paříži. No a potom už začal program a konečně jsem se dočkaly tolik vychvalovaného průvodu Marií…

V minulosti se takto každým rokem představovalo dvanáct nejkrásnější benátských dívek, které v tom roce dosáhly věku na vdávání. Podle paní průvodkyně Jany měly tehdy zhruba čtrnáct let. Věk v současné době vybraných dvanácti Marií je samozřejmě vyšší a jde vlastně svým způsobem o soutěž krásy. Vítězka má právo být poté tzv. andělem, který se spouští ze zvonice na náměstí San Marca na podium.

 Světově proslulý karneval má dlouhou tradici. Nejstarší dokument ve kterém se hovoří o nošení masek v Benátkách, pocházíz 2. května 1268. Ve středověku byl karneval plný nemravností, ale církev vždy na pár dní v roce zavřela oči a několikadenní oslavy mlčky tolerovala. Podle informací paní průvodkyně páchali ti, kdo se v dávných dobách převlékli za masky, různou trestnou činnost, která jim ale díky karnevalu a maskám procházela bez potrestání. Později byly zákony Benátek upraveny, takže už nebylo možné beztrestně vraždit či znásilňovat.

Karneval byl vždy pro chuďase i boháče. Navzdory tomu, že benátský karneval ohlašuje začátek půstu, neměl historicky žádnou přímou spojitost s náboženstvím a byl pouze nočním hýřením, pitím adíky bujarému veselí v kostýmech a maskách, kdy se smazávalo  sociální postavení. Přísloví totiž praví, že: „Pod maskou se král stane žebrákem a žebrák králem“.

V roce 1797 do Itálie dorazila Napoleonova armáda a tradice karnevalu byla přerušena kvůli obavám z výtržnictví a jiných rebelských skutků. Až o 182 let později byla tradice karnevalu v roce 1974 během benátského Biennale znovu obnovena a stala se z něj unikátní turistická atrakce. Od té doby se karneval koná vždy po tři víkendy před popeleční středou.

Od paní průvodkyně jsme se dále například dozvěděli, že je v Benátkách na čtyři stovky kostelů a zhruba stejný počet také různých mostů. Jedním z nejznámějších je Ponte di Rialto a patří k jednomu ze čtyř mostů (Ponte dell’Accademia, Ponte degli Scalzi, Ponte della Costituzione), které vedou přes  Canal Grande.

Dále jsme se také dozvěděli, že už v pradávných dobách měly v Benátkách oficiální živnost prostitutky. Pokud se jim podařilo, že při výkonu své „práce“ otěhotněly, byly při mnoha kostelích zřizovány sirotčince, kde se řeholnice staraly o tyto děti.

Ale zpět do současnosti. Fotky se mně nakonec udělat podařilo i bez akreditace, a když to shrnu, tak rozhodně nelituji, že jsem se na tuto cestu vydala. Benátky by mne ale určitě lákaly ještě k jedné návštěvě mimo karnevalový ruch, kdy bych si je užila touláním po nádherných uličkách a zákoutích, která často končí pár schůdky u vody a člověk se musí vracet.

Benátky prý člověk buď miluje anebo nenávidí. Já jsem si je zamilovala už při mé první návštěvě, kdy jsme zde měli přestup na další vlak směr Vídeň. Vraceli jsme se tehdy s manželem a naším starším synem, kterému bylo devět let, z dovolené na Sicílii.

Už tehdy vzniklo pár fotek starou Flexaretkou. Na místo činu jsem se tak včera vrátila po čtyřiadvaceti letech vybavena úplně jinou fototechnikou. Jsem ráda, že jsem vše přežila ve zdraví a jako bonus vznikly fotky, kvůli kterým jsem na karneval jela. Mám z nic radost. Návštěvu karnevalu všem doporučuji, i když tlačenice byla v některých místech doopravdy neskutečná a člověk téměř stál dlouhé minuty na místě. V jednom okamžiku jsem se docela dost bála, že pod masou turistů praskne jeden z mostů v přístavu.No však mrkněte na fotky a pochopíte, že nepřeháním. Každopádnějá jsem přežila a Benátky všem doporučuji!

Lenka 

Martin Černý: „Triatlon mně hodně dává, ale také bere“

Když jsem se v březnu roku 2017 v Eilatu seznámila s pracovnicí tamní pobočky ministerstva turismu Denisou Kováčikovou a chtěla s ní udělat rozhovor, tak se nejdříve zdráhala. „Napište raději o Martinovi Černém z České republiky! Letos tady vyhrál závod Israman, což je název pro železného muže,“ upozornila mne tato sympatická Slovenka, žijící dlouhé roky v Izraeli. Díky Denise jsem se po návratu domů s Martinem přes facebook spojila. Domluvili jsme se, že o něm napíšu, ale nakonec z toho sešlo. Vloni absolvoval v Eilatu závod Israman znovu a letos také. Zatímco vloni skončil ve své kategorii po defektu kola na čtvrtém místě, letos přivezl domů do Adamova u Brna medaili za druhé místo v kategorii 35 – 39 let. Závod absolvoval v pátek 25. ledna a já mu přes facebook fandila. Po návratu domů byl ochotný udělat rozhovor, který tady zveřejňuji. Jeho cesta k náročnému sportu je neuvěřitelná. Do patnácti let totiž neuměl plavat a neměl rád běh.

Martin Černý s Denisou Kovačikovou a medailí za druhé místo. Foto: Pavel Černý
Martin Černý s medailí za druhé místo s Denisou Kovačikovou na letišti těsně před odletem domů.  Foto: Pavel Černý

Věnoval jste se nějakému sportu už v dětství či dospívání?

Vůbec ničemu. Chvilku jsem hrál jen basket.

 Jakým řízením se stalo, že jste začal dělat tak náročnou disciplínu, jako je železný muž, kdy v jednom závodu musíte nejdříve uplavat 3,86 kilometru, v sedle kola ujet 180,25 kilometru a na závěr si střihnout maraton o klasické délce 42,2 kilometru? To je docela dost drsné z bodu, kdy člověk žádný sport nedělal…

Dostal jsem se k tomu skrze kamarádku ze školky, se kterou jsme se po letech potkali. V osmnácti letech mne oslovila, jestli si nechci zkusit triatlon. Ona se tomu už nějaký rok věnovala. No a já jsem do toho bez jakéhokoliv tréninku v roce 2001 šel. Do té doby jsem jezdil na kole jako každý běžný člověk. Jistě není bez zajímavosti, že jsem se teprve v patnácti letech naučil plavat a o triatlonu jsem vlastně téměř nic nevěděl.

Neříkejte, že jste bez tréninku hned zvládl absolvovat železného muže!

Byl to triatlon tzv.  sprint, což je 500 metrů plavání, pětadvacet kilometrů na kole a pět a půl kilometru běhu. Závod byl tehdy nedaleko Jihlavy. Poprvé jsem tenkrát jel na vypůjčeném silničním kole, které mělo galusky. Do té doby jsem jezdil na těžkém, dvacetikilovém horském kole.

Skončil jste poslední?

Kupodivu ne! Nebylo to až tak špatné! Na to, že jsem nikdy v životě neběhal, jsem dopadl docela slušně. Zaběhnout bez tréninku pět a půl kilometru byl pro mě docela brutální masakr. Je fakt, že tehdy se ale závodů nezúčastňovalo tolik lidí jako dnes.

Nakopl vás první závod k dalšímu tréninku?

Kdepak! Od prvního triatlonu uběhl týden a šel jsem hned na další závod (smích). Zase s tou kamarádkou z dětství.

Vy jste na ty závody snad chodil kvůli ní!

Možná i ano, ale bylo od počátku jasné, že mezi námi nic nemůže být, protože ona byla nasměrovaná úplně jinam.

A jak to dopadlo?

Z Brna tam jezdil tehdy známý Kepák tým a já jsem s těmi borci docela dokázal na kole držet tempo. Bohužel mně rodiče nemohli koupit závodní kolo, protože brácha studoval vysokou a já střední. Navíc jsme s tátou docela dost cestovali, což bylo všechno dohromady dost finančně náročné. Dnes mám triatlonový speciál za dvě stě tisíc korun.

Můžete pro nezasvěcené upřesnit, o jaké kolo jde?

Je to časovkářský stroj, galuskáč, který nemá berany. Řídítka jsou ve tvaru hrazdy. Je to stroj, na kterém triatlonista téměř leží. Pozice je aerodynamická, takže se pěkně řeže vzduch a není pro mne problém,  jet v průměru okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Kostra je z karbonu a kolo váží osm a půl kilogramu.

Druhý závod už byl motivací k systematické přípravě?

Kdepak. V osmnácti jsem si zkusil své první dva triatlony a potom až do sedmadvaceti let nic nedělal. Začal jsem pracovat na dráze a za prací dojížděl z Havlíčkova Brodu třeba i sto osmdesát kilometrů do Čech. Ročně jsem míval až tři sta hodin přesčasů. Při takovém pracovním tempu se ani sportovat nedalo. S pravidelným tréninkem jsem proto začal až v září roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do Adamova. Tehdy jsem si koupil první pořádné běžecké boty na silnici. Také jsem zašel do obchodu, že si koupím centr klíč, abych si vycentroval kolo. Nakonec jsem si ale z toho obchodu domů přivezl své první silniční kolo. Tím to začalo.

Vedete si statistiku? Pamatujete si, jaké jste měl tehdy tréninkové dávky?

Začínal jsem měsíčně běhat zhruba 70 kilometrů, na kole jsem najezdil 700 kilometrů a v bazénu v Blansku plaval osmnáct kilometrů, ale byla to prsa. Kraula jsem se naučil až později.

Pokud byste nyní plaval v závodu prsa, tak to by asi nešlo, že?

No to teda fakt ne!!! (smích)

Kolik jste měsíčně natrénoval nejvíce, jaké objemy jste zvládal nyní před závodem v Izraeli?

Nejvíce jsem měsíčně trénoval pětašedesát hodin, což obnášelo 35 kilometrů v bazénu, 250 až 350 kilometrů běhu a na kole okolo 1 500 kilometrů. To už ale bylo na amatéra, který nemá dostatek regenerace, skutečně na hraně.

Proto máte tak vypracované nohy?

Přesně tak. Nohy mám jako slon, protože jezdím hodně v kopcích a nemám rád rovinky. Táta dělal v šedesátých letech osm let cyklistiku za Baník Příbram, takže jsem asi geny získal po něm.

Potom vám ale muselo vyhovovat to šílené převýšení na závodě Israman v Izraeli!

Mou nejsilnější disciplínou je právě cyklistika. Domácí borci zase skvěle plavou, protože mohou od malička trénovat v moři. V závodě tak získají náskok.Já mám plavání rád. Vytrvalecky vydržím plavat, jak dlouho chci, ale chybí mi rychlost, proto co ztratím při plavání, musím stáhnout v sedle kola.

A co běh?

Běhání jsem nikdy neměl rád. Nyní mám maratón nejrychleji zaběhnutý za tři hodiny a čtyři minuty. Půlmaraton mám nejrychlejší za hodinu a dvacet šest minut. V rámci triatlonu mám v maratonu nejrychlejší čas tři hodiny padesát čtyři minut, což je slabší. Jak už jsem říkal, mám z cyklistiky nohy silné jako kulturista a musím je při běhání tahat, čímž ztrácím.

Máte trenéra?

Kdepak. Běžecké tréninky mně psal syn od kamaráda, který závodně běhal.

Kdy vás po důkladné přípravě čekal první závod?

Na ten jsem se poctivě připravoval tři čtvrtě roku a byl to sprint v triatlonu. Psal se rok 2011 a já jsem si tehdy dal i svého prvního půl železného muže.

Byl jste spokojený s výsledky?

Ve sprintu jsem měl o čtyři minuty rychlejší čas než na svém prvním závodě, který jsem absolvoval v osmnácti letech. Umístil jsem se v druhé třetině startovního pole, což nebylo na začátek špatné. Tento sport je hodně o snášení bolesti a to není zrovna moje silná stránka. Hlava mně brzdí tělo, takže nedovedu jít za hranu svých možností. Na druhé straně se díky tomu nezraním. V závodech nemám rád vedro a bolest.

Dnes závodíte v jakých kategoriích?

Je to klasický železný muž a jeho poloviční trať. V roce 2011 jsem absolvoval  první závod půl železného mužu v čase šest hodin a dvanáct minut. O rok později jsem se poprvé postavil  na start železného muže. Připravoval jsem se na něj dva roky a bylo to něco hroznýho.

Proč?

Protože venku bylo pětačtyřicet stupňů a já jsem závod v Otrokovicích dal za třináct a půl hodiny.

A váš rekord?

V roce 2016 jsem si udělal v železném muži rekordní čas, což bylo deset hodin a šestnáct minut. Oproti prvnímu závodu se mně podařilo zrychlit o tři hodiny a patnáct minut. Opět to bylo v Otrokovicích. Tehdy jsem zvládl těch 182 kilometrů na kole pod pět hodin, což je průměr osmatřicet kilometrů v hodině a moc amatérů to nedá.

Od koho jste se dozvěděl o železném muži v izraelském Eilatu, a proč jste se rozhodl právě tam jet?

Na svém prvním triatlonu po důkladné přípravě jsem startoval v dresu týmu Trilife Zlín. Tam jsem se potkal s triatlonovou legendou Petrem Vabrouškem. To je pro naše triatlonisty legenda. Od něj jsem se dozvěděl o Isramanu. V Izraeli jsem byl poprvé na zájezdu ještě coby student s tátou už v roce 2001. Projeli jsme ho od shora až dolů a ta země se mně od té doby moc líbila. Naše tehdejší skvělá průvodkyně mně řekla, že se tam jednou určitě vrátím. A skutečně se tak stalo v roce 2017, kdy jsem se v Eilatu postavil na start Isramana.

A hned jste uspěl!

Časem 11 hodin a čtyřicet dva minut jsem vyhrál svou tehdejší kategorii amatérů od třiceti do čtyřiatřiceti let. Celkově jsem byl ze 173 startujících včetně profíků čtrnáctý. Bylo to úžasné! Poprvé jsem stál na bedně a k tomu všemu ještě v zahraničí, v mém milovaném Izraeli. Ta země je prostě od mé první návštěvy v mém srdci.

O rok později jste se opět objevil na startu, jak na ten závod s odstupem vzpomínáte?

Měsíc před odletem jsem se zranil. Napraskl mně stehenní sval, což mne potom limitovalov běhu. Parádně jsem zaplaval, ale po pěti kilometrech v sedle kola mně praskla úplně nová galuska a neměl jsem náhradní. Každý normální závodník by to zabalil, ale já jsem to nechtěl vzdát. Byl tam se mnou tatínek, tak jsem ho nechtěl zklamat, když jsme kvůli závodu jeli takovou dálku a investovali spoustu peněz. Vždyť jen startovné vyjde na deset tisíc korun. V okamžiku, kdy mně praskla galuska, začínalo ostré stoupání směrem k letišti Ovda. Na šestnácti kilometrech je tam převýšení sedm set metrů, což je docel dost. Já jsem těch jedenáct kilometrů tehdy šlapal do pedálů na prázdném kole ve stoje, protože kdybych si sedl, zničil bych karbonový ráfek. V depu se mně pak podařilo vyměnit zadní kolo, ale ztratil jsem půl hodiny, čímž pro mne závod prakticky skončil. Byla strašná zima a v horách hodně foukalo, což bylo nebezpečné. Přesto všechno jsem závod dokončil a ve své kategorii skončil časem dvanáct hodin a padesát šest minut na čtvrtém místě.

Letos jste Isramana absolvoval potřetí a přivezl stříbro. Jste spokojený?

 Závod jsem zvládl za dvanáct hodin a třináct minut. Čas byl o čtyřicet minut rychlejší než vloni, ale o třicet minut pomalejší než při mé premiéře v Izraeli.

Čím si to vysvětlujete?

Musím přiznat, že teď netrénuji takové objemy jako dřív. Svůj vliv ale vždy sehrají také klimatické podmínky. Ještě den před startem byly na moři obrovské vlny, jaké ani Izraelci nepamatují. Druhý den, kdy jsme byli dvacet minut po šesté hodině ráno na startu, vypadalo moře klidné. Jakmile jsme ale odplavali tři sta metrů od břehu, tak nás vlny na otevřeném moři nepříjemně řezaly. Voda byla teplá. Měla dvaadvacet stupňů a vzduch ráno šestnáct a odpoledne pětadvacet stupňů, což už bylo na maraton hodně. Celkové převýšení závodu bylo 2 700 metrů a potom při cestě zpět jsme při maratonu zase na čtrnácti kilometrech absolvovali 700 výškových metrů seběh k moři. Běželi jsme přes město k Delfináriu směrem k egyptské hranici.Při doběhu do cíle Izraelci vytvořili úžasnou atmosféru. Bylo to grandiózní.

Když vás tak poslouchám, sport vám asi hodně dává.

Triatlon je nádherný sport, který vám hodně dává, ale i bere.

Co?

Hlavně čas, který člověk věnuje přípravě a z toho důvodu nemůže být tolik času s těmi, které má rád. Na rovinu musím říct, že většinou se všechno točí okolo triatlonu. Tréninku věnuji šestnáct až sedmnáct hodin týdně, což jsou dvě až tři hodiny denně. To je daň. Do toho dělám jako výpravčí dvanáctihodinové směny. Na druhé straně mám díky sportu úžasné přátele jak doma, tak právě v Izraeli. Když někdo potřebuje pomoct, tak si pomůžeme. Přes facebook jsme stále v kontaktu a ta setkání na závodech jsou potom úžasná. Já ten sport dělám srdcem.

Máte ještě nějaké skryté plány, kde byste chtěl startovat nebo zlepšení nejlepších časů?

Hodně dlouho se honím za jednou věcí. Na polovičním železňáku se mně několikrát podařilo dostat pod pět hodin, což je taková moje meta. Rád bych se ještě dostal na nejdelším závodě, což je železný muž, pod deset hodin, ale to se mně zatím nepodařilo. Rekord mám deset hodin a šestnáct minut. Zatím se mně nedaří tento osobák vylepšit. Prostě to nejde.

A není to věkem, že člověk jednoduše stárne a rychlost se ztrácí?

V triatlonu jsou nejlepší borci ve věku pětatřicet až čtyřicet let, což jsou nejlepší roky pro vytrvalce. Když si představím, že jsem v běhu začínal na nějakých pěti a půl kilometrech a dnes běhám maratony, je jasné, že tělo se dokáže neuvěřitelně vycvičit na obrovskou zátěž.

Kolik závodů se vám ročně podaří absolvovat?

Dva poloviční a dva železné muže. Letos v říjnu plánuji poprvé jeden závod navíc. Je to tzv. Winterman, kdy se plave devět kilometrů po proudu v Labi, což má odpovídat těm 3,86 kilometrům. Je to propočítané. Voda má teplotu pouhých devět stupňů, takže na kolo člověk sedá hodně zmrzlý. Jede se sto osmdesát kilometrů směr Hřensko a Šluknovský výběžek, kdy se nastoupá téměř pět tisíc metrů. Na závěr se běží maraton na Ještěd. Ten závod je totální extrém. Tím završím letošní rok. Chci ten závod symbolicky absolvovat za kamaráda, který vloni prožil velmi těžké životní zkoušky, kdy se dostal až dno. Ale pokud to klapne a budeme zdraví, postavíme se na start bok po boku. To bych si moc přál…

Martin Černý se narodil 6. 2. 1983 v Havlíčkově Brodě. Vystudoval Střední strojní školu v Ledči nad Sázavou a nyní pracuje jako výpravčí v Brně Maloměřicích. Žije v Adamově u Brna, odkud vyráží na náročné tréninky a poté i závody.

Adventní Salzburg pocukrovaný sněhem

V Salzburgu jsem byla naposledy zhruba před pětatřiceti lety. Tehdy jsem tam ale byla v létě a prakticky jsme městem pouze projížděli, takže to byla spíše malá zastávka. To byl také důvod, proč jsem se letos rozhodla do Salzburgu vyrazit znovu.

Byl to sice pouze jednodenní výlet na adventní trhy, ale stál zato! Z Brna jsme vyjížděli něco po půl třetí ráno a po osmé už byli v cíli našeho putování. Řidič jel prostě hodně dobře. Před námi bylo devět hodin putování po tomto nádherném městě, jehož část Starého Města byla zapsána na seznam UNESCO.

Je pravda, že jsem z toho devítihodinového putování po městě s taškou zatíženou foťákem a objektivy, měla velký resepkt. Den před výletem jsem si totiž způsobila úraz. Při montování postele mně její čelo, které bylo kurnik hodně těžké, padlo hranou přímo na lůžko nehtu u palce. Ten tanec a bolestný řev nechtějte vidět ani slyšet. Ten den byl pátek a mne čekala ještě cesta autem do Brna, kde jsem měla chvilku před cestou spát. Když jsem si zkusila na nohu se zraněným palcem obout plánované pohorky, tak to fakt nešlo. Musela jsem zvolit starší a širší kotníčkové boty. Přesto jsem kulhala a palec bolel jako sviňa. Na parkovišti na mne čekal syn s pejskem, a když viděl, jak pajdám, tak mne uklidňoval, že to nic není, že to rozchodím. No, moc jsem tomu nevěřila a devítihodinového pochodu Salzburgem jsem se krapet děsila. Nehet pěkně zmodral a já poznala na vlastní kůži, jak je takový palec na noze zapotřebí.

Zpět ale do Salzburgu! Okolo zámku a přes zahrady Mirabell  jsme přes řeku Salzach zamířili do Starého Města. Byla to prostě nádhera! Tolik krásných a úzkých uliček s neskutečnou výzdobou! Prostě mně docházejí slova. Měli jsem milou průvodkyni, která nám řekla základní fakta, přivedla přes Ježíškův trh k soše Mozarta, kde jsme měli večer sraz. Poté jsem už vyrazila do ulic lovit fotky, zážitky, pozorovat lidi a nasávat atmosféru rakouského předvánočního Salzburgu. Nejdříve jsem zamířila do Kolegiátního kostela a poté do katedrály sv. Ruperta a Virgila. Je advent, tak tam byl čas na ztišení.

Potom jsem zamířila na pevnost Hohensalzburg, která trůní hrdě na vrcholu Mnišské hory, vysoko nad střechami barokního Starého Města. Největší kompletně zachovalý hradní komplex ve střední Evropě a současně dominantu Salcburgu obdivují každoročně miliony návštěvníků.  Já jsem byla jedním z nich 🙂 Na cestě vzhůru jsem nevyužila lanovky, protože jsem chtěla fotit. A neprohloupila jsem! Jak jsem stoupala po schodech výš a výš, tak se mně otvíraly nádherné pohledy na sněhem pocukrovné město. Byla to krása. Můžete se podívat ve fotogalerii.. Já vím… Těch fotek je tam moc, ale prostě jsem chtěla zachytit atmosféru tohoto krásného města. Možná se tam už nikdy nepodívám, i když bych toto město moc ráda fotila i v létě nebo na jaře.

Pevnost je mnohem větší než se zdá z pohledu z údolí. Je to jakoby další městečko uvnitř opevnění. Byly tam celé ulice a samozřejmě také adventní trh, i když mnohem menší než byly ty dole ve městě. Každopádně jsem si tam dala pomerančový punč s rumem. Vstupné do celého areálu mne vyšlo na necelých deset euro. Byl v tom zahrnut vstup i na výstavu loutek a dalších prostor. Všechno jsem ani neprošla. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si hrad mohla prozkoumat. Dolů jsem se na lístek, který jsem zaplatila vstupné, svezla lanovkou. V ulicích Starého Města za ty zhruba dvě hodinky, co jsem byla na hradu, značně přibylo lidí.

Nejdříve jsem mazala do cukrárny, kam se vešli jen dva zákaznci a zbytek musel vždy čekat venku. Nebyla to cukrárna, kde si člověk mohl sednout, ale byla to cukrárnička, kde se cukrářem Fürstem v roce 1890 poprvé začaly vyrábět Mozartovy koule. Ty, které dnes dostaneme i v našich obchodech, se vyrábějí průmyslově a mají odlišnou recepturu. Já ale chtěla koupit a ochutnat právé ručně dělané Mozartovy koule. Byly fakt lepší! Na tuto cukrárnu nás upozornila průvodkyně.

Potom jsem se pustila do prozkoumání města, i když někdy se musel člověk doopravdy protláčet davy lidí, což fakt nemusím… Byla sobota, tak se nebylo čemu divit. Možná by bylo lepší sem někdy zamířit spíše ve všechní den. Po poledni se mně začal ozývat žaludek a já už doma měla v plánu, že navštívím nějakou typickou rakouskou hospodu, kde si dám něco dobrého.

Na místě jsem ale zjistila, že to bude problém. Těch typických rakouských hospod totiž v centru města nebylo moc a byly hlavně narvané k prasknutí. Byly tak plné, že před dveřmi někde čekala fronta lidí. To jsem tedy fakt nepředpokládala! Zamířila jsem proto dál od centra a tiše doufala, že najdu to, co hledám. Míjela jsem spoustu italských pizzerii, ale také jsem narazila na japonské či indické restaurace a klasický „Mekáč“. Nic z toho jsem ale nechtěla! Pátrala jsem dál a dostala se fakt docela dost daleko. Nakonec jsem objevila hospodu s názvem Bärenwirt, jejích reklamní cedule hlásala, že jde o tradiční salzburskou kuchyni, jejíž historie sahá až do roku 1663. Moje srdce poskočilo radostí. Uvnitř do vypadalo fakt stylově! Číšnice mně bohužel řekla, že je plno, a tak jsem se vydala zpět při pobřeží řeky Salzach do Starého Města. Tady jsem nakonec našla jednu hospodu, kde jsem si dala horký vývar s obřím játrovým knedlíkem. Byla to dobrota! A pak jsem zase vyrazila do ulic fotit, ale to už se někde fakt nedalo vůbec projít.

Při celodenním putování jsem děkovala Bohu, že palec držel, nebolel a já si mohla výlet užít. Syn měl pravdu! Rozchodila jsem to!  Zpět do Brna jsme dorazili před půlnocí. Adventní Salzburg vřele doporučuji!!!

Lenka




Adventní trhy v Drážďanech v prosinci roku 2018

První návštěva New Yorku a hned láska na první pohled

Bezmála před čtyřiceti lety jsem si začala snít sen o New Yorku. Právě běžel přelom sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, já jsem studovala Střední ekonomickou školu v Brně a obzvlášť v hodinách ruštiny si snila svůj sen o orosené láhvi Coca-Coly a putování Amerikou  a obzvlášť návštěvě New Yorku. Byl to prostě v těch hodinách ruštiny, kdy nás učila fanatická komunistka, která mne fakt nemusela, únik z reality. Jednou mne dokonce ze školy poslala domů převléct, protože jsem přišla v bílýchsprávně vypasovaný džínách přímo na tělo a tričkem s holými zády. Ještě před tím jsem si musela ale vyslechnout přednášku, jak má s manželem procestovaný celý svět a nikde bych si tak do věhlasných chrámů nemohla přijít. Já to v té době měla úplně v paži, protože jsem byla drsný ateista, kterého fakt návštěvy kostelů nezajímali.. A navíc jsem byla ve třídě, kde byli všeho všudy čtyři kluci, tak nevím, kde byl problém.

To jsem ale krapet odbočila. Letos se mně prostě letitý sen o návštěvě Ameriky a New Yorku podařilo splnit! Předem mne někteří zkušení cestovatelé varovali, abych se moc netěšila, protože mne to město může pěkně zklamat. Kamarádka Jana mne upozorňovala, abych si vzala teplé oblečení, protože přes ty mrakodrapy se slunko dolů na silnici ani nedostane. Tvrdila, že i když tam byla v květnu, jako jsem se chystala já, pořádně mrzla a musela si koupit teplou mikinu…

Cestu jsme se sestrou plánovaly s ročním předstihem. S tímto předstihem zamluvila zpáteční letenky i s týdenním pobytem v jednom skleněném hotelu snad jen padesát metrů od místa, kde stávala dvojčata, se jí podařilo sehnat za cca. 19 000 Kč, což byla fantastická cena.

Chtěla jsem být v New Yorku v době mých narozenin, což je na počátku května. Dnes už můžu říct, že to byla skvělá volba! Všechno kvetlo, vzduch voněl jarem, příroda se probouzela a po celou dobu bylo takové teplo, že jsme mohli chodit jen v tričku a vedro tam bylo tedy v čase naší návštěvy pořádné.

Byla jsem jako v rauši, když jsem mohla chodit po Manhattanu, projít si pěšky Brooklyn i Manhattan bridge. Ten most, který mně dlouhá léta pokrýval jednu celou stěnu pracovny domu a já si snila o tom, že se tam jednou podívám… Zaběhala jsem si, byť vzhledem ke svému věku a zdraví už těžkým krokem, v Central parku a procházela se po Time square… Ochutnala dobroty v Chine Town a nasávala atmosféru na Canal Street. Splnila jsem si sen…

Sny jsou od toho, abychom si je plnili, protože jednou můžeme ležet nemocní, staří a nemohoucí v posteli, koukat do stropu a litovat toho, co jsme mohli udělat, zažít, vidět a procestovat a my jsme to neudělali. Ať už z lenosti, anebo také třeba ze strachu, že bychom měli šetřit, myslet na zadní vrátka a neutrácet.

A ještě jednu výhodu měla moje první cesta do New Yorku. Za moře jsem se vydala se svou starší sestrou a jejím manželem. S lidmi, s nimiž jsem toho hodně zažila už od mých nějakých osmnácti let, kdy jsem se za nimi vydala po maturitě do Vídně. Hlídala jsem tam tehdy svou malou neteř, která mne naučila sprostě německy nadávat. Běhala jsem tehdy ještě lehkým krokem po Schónbrunnu a poznávala, jak se žije na západ od našich hranic. Později mne tito dva lidé vzali poprvé do Itálie na divokou vodu a ještě později jsme spolu absolvovali nespočet běžeckých závodů v nejrůznějších koutech Rakouska. Když jsme spolu tedy po dlouhých desetiletích vyrazili do Ameriky, cítila jsem se najednou jakoby mně zase bylo dvacet a prostě si to užívala, i když jsem moc dobře věděla, že dvacet nám už dávno není… To nic ale nezměnilo na tom, že jsem si tento trip pořádně užila!

Pokud jste se prohryzali textem až sem a zajímá Vás, jak jsem viděla přes hledáček fotoaparátu vysněný New York na jaře roku 2018 já, můžete níže mrknout na fotky. Rozhodně té cesty nelituji. New York mne v žádném případě nezklamal. Byl přesně takový, jaký jsem si ho ve své fantazii a mozku vysnila před čtyřiceti lety…

 

V Izraeli je bezpečněji než v Evropě

Velký pátek v Jeruzalémě

Pár snímků týkajících se Velkého pátku v Jeruzalémě…  Pořídila jsem je v září roku 2014…