Rozhovor s Jeffem Scaldwellem

Jeff Scaldwell: Evropa je zraněna bezotcovstvím

V posledních letech se opakovaně do České republiky vrací kazatel z Anglie Jeff Scaldwell. V polovině února přijal pozvání Sekulárního františkánského řádu na Velehrad, kde se uskutečnil seminář o Božím otcovském srdci.  Jedno odpoledne si udělal čas a souhlasil s rozhovorem pro Zpravodaj Národního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu.

Kdy a jakým způsobem Vás Bůh povolal k evangelizaci?

Křesťanem jsem se stal v druhém ročníku studia na vysoké škole, kdy se za mne modlily dvě dívky. V tom roce jsem odevzdal svůj život Ježíši. To bylo v roce 1976. Vloni to bylo čtyřicet let, co jsem se obrátil na křesťanství. Během univerzitního studia jsem poznal svou ženu Sylvii. Svatbu jsme měli týden po ukončení univerzity. Začal jsem pracovat, měli jsme rodinu. Nejdříve jsem začal v církvi pomáhat a potom jsem se stal pastorem.

V jaké církvi?

Evangelická denominace s názvem Sůl a život. Působí v Kanadě, Austrálii, Anglii.

Kolik let jste byl pastorem?

Pět let.

Věnoval jste se této duchovní službě při své práci?

Ano. Pracoval jsem v té době jako laický pastor. Příjem jsem měl pouze ze svého zaměstnání a tuto službu jsem dělal zdarma.

Dalo se to stíhat?

Ne, ne, ne… (smích). Bylo toho příliš. Potom jsem zjistil, že nic nedělám dobře.

Vrátím se k otázce, kdy vás Bůh povolal k evangelizaci po celém světě?

To bylo zajímavé. Zápasil jsem s rolí pastora, modlil jsem se a ptal  Boha: „Udělal jsem chybu? Chceš opravdu, abych byl pastorem?“ Potom jsme potkali Jacka Wintera z Ameriky. Byla to velmi prorocká osobnost. Ten mi řekl: „Jeffe, opravdu věříš, že tě Bůh povolal, abys byl pastorem?“ Odpověděl jsem, že si nejsem jistý. To bylo v roce 2000. Dále mi řekl: „Jeffe, máš pastorační povolání, ale nemáš být pastorem v místním sboru. Bůh Otec tě volá k širší službě.“ To bylo poprvé, kdy nade mnou někdo řekl takové proroctví.  Ptal jsem se sám sebe, co to znamená širší služba.

Nezalekl jste se toho?

Velmi. Jackova otázka vlastně potvrdila mé otázky vůči Bohu, jestli mám být vůbec pastorem. Já jsem ale přemýšlel, že vystoupím z role pastora a budu pokračovat pouze v byznysu. Tehdy jsem se cítil jako mocný obchodník. Během následujících měsíců jsem přijímal různá proroctví od různých lidí. Lidé, kteří vůbec netušili, co mi řekl Jack Winter, mi říkali, že mne Bůh volá k plné službě. A já si z toho dělám legraci, protože jsem stále říkal, že nechci tuto službu na plný úvazek. Líbilo se mi být zapojený jak do obchodu, tak do práce v církvi, i když jsem to nedělal na plný úvazek. Poslední z těchto proroctví bylo od mého přítele z Kanady, který měl u nás konferenci. Je to vynikající učitel, měl pro nás skvělou konferenci, a když skončila, tak jsem si řekl, že mu dám za jeho službu takový dárek v podobě obědu v nóbl anglické restauraci. Uprostřed tohoto oběda položil najednou příbor a řekl mi: „Jeffe, Otec ke mně hovoří a mluví o tobě.“ Já jsem si v duchu řekl: „To snad ne!“  „Bůh tě volá k daleko širší službě, ale ty odmítáš vzít toto povolání!“ Já mám toho muže rád, důvěřoval jsem mu a Bůh to věděl, že ho neodmítnu, že mne dostal. Řekl jsem mu: „Nechci to dělat na plný úvazek!“ A on na to: „Takže ty nechceš Boží povolání na celý život?“ „Samozřejmě, že chci,“ odpověděl jsem… A potom mi řekl něco, nač nikdy nezapomenu: „Jsou lidé, kteří na tebe v celé Evropě čekají.“ A já jsem špatně zareagoval.  „Ne, to je příliš velký tlak…“  To byl takový počátek, kdy jsem poté náš sbor předal někomu jinému, kdo jej začal vést. O rok později jsem pak odešel i ze zaměstnání a udělal jsem velký krok do neznáma.

Vedete si nějakou statistiku, v kolika zemích Evropy, světa jste za tu dobu už kázal a modlil se za lidi?

Ne. Nikdy nepočítám konference ani počet lidí. Doma mám ale záznamy zemí, měst a obcí, kde jsem byl. Značím si to na mapě. Mám moc rád evropskou kulturu. Velehrad je nyní od února novým místem na mapě, kam jsem zavítal. Celkem jsem v Evropě mohl navštívit zhruba pětadvacet zemí. Nevím to ale tak z hlavy přesně. Nebyl jsem v Africe či Asii. Nejvíce navštěvuji Finsko, Českou republiku a Chorvatsko. Letos budu v České republice celkem čtyřikrát.

Můžete prozradit kde, a kdy?

V dubnu budu v Hejnicích, jedná se o Brnu, kde zatím nemám stanovený termín. V listopadu budeme v Želivi a Praze. Příští týden budu v Bratislavě.

Kdy a na čí pozvání jste do České republiky přijel poprvé?

Poprvé jsme do České republiky přijeli v době, kdy jsem ještě byl pastorem. To je zajímavé. Jeden můj přítel, který je také pastorem, nás propojil ještě v Anglii, kdy mi řekl, že má dobrý vztah s jedním sborem v České republice, kde bych mohl vyučovat. Tak jsem se ptal, kde je ten dobrý kontakt a on mi na to odpověděl: „Znojmo.“ A já: „Znojmo? Co je to za jméno??? Kde to je???“ Mnohokrát jsme proto navštívili Znojmo. Poprvé to bylo v roce 2001.

Tušil jste tehdy, že vás Pán povolá do katolického prostředí?

Já se směji, protože jsem vůbec neměl představu, kam pojedeme, když jsem souhlasil s tím, že půjdu na plný úvazek do služby, tak jsem si říkal. Dobře, mám zvládnutý marketing, umím udělat reklamu své službě. Bůh mne ale zastavil.

Jak?

Opět jsem byl na konferenci v Kanadě, kde za mnou přišel jeden muž. Přiznám se, že jsem strašně nervózní, co se týká proroků. Právě jsem souhlasil s tím, že budu sloužit na plný úvazek, ale tento muž za mnou přišel a řekl mi: „Jeffe, mám pro tebe velmi zvláštní obraz. Vidím tě, jak sedíš uprostřed místnosti na židli, kolem zdi je mnoho dveří, ty jsi zvědavý, kterými dveřmi máš projít. Otec ti ale říká: „Seď na židli, dej si ruce do kapes, zůstaň v klidu a nehýbej se. Čekej, až já otevřu první dveře.“ Já jsem si na to řekl: „Cože? Ty chceš, abych dělal službu na plný úvazek, a teď mi říkáš, abych seděl s rukama v kapsách a nic nedělal?“

Poslechl jste?

Ano. Za několik měsíců jsme dostali pozvání ze Skotska. A tak to začalo. Nikdy jsme nedělali mým seminářům žádnou reklamu. Bůh mně velmi jasně naznačil, že on bude otevírat dveře a já budu sytit jeho hladové děti a on mi bude ukazovat, kam mám jít.  Je to sice trochu bláznivé a divné, ale já lidem říkám, že nemám žádný plán. Odpovídám pouze na pozvání. První dveře do katolické církve se otevřely na Slovensku. Byl jsem překvapený, protože jsem si říkal, co o mně vlastně vědí. Oni mi prozradili, že znali mé vyučování z Čičman.

Neměl jste z katolického prostředí při první návštěvě obavy, jak vás vlastně katolíci přijmou?

Ne. Dělám si takový vtip, že jsem prostý člověk. Nejsem teolog, nedávám na lidi nálepky, kdyby mne někdo požádal, abych řekl všechny rozdíly mezi protestantskou a katolickou vírou, tak to nejsem schopný vyjmenovat. Neznám všechny rozdíly a ve své podstatě se to ani nesnažím poznat. Z toho důvodu nemám žádné předsudky, protože předsudek znamená soudit něco, o čem vlastně pořádně nevím. A já nemám nějaké předběžné představy o někom. Upřímně se dívám na lidi a vidím v nich bratry a sestry.

Proměnily se za dobu, co jezdíte po světě, kážete a modlíte se za druhé, nějak problémy lidí, kteří za vámi přicházejí?

Nemyslím si. Stále jde o základní lidské problémy.

A to je podle vás co?

Je zde neznalost, kdo Bůh skutečně je – ať u křesťanů, tak i u nekřesťanů. Je zde strach z Boha, že je to naštvaný soudce. Je zde nedostatek poznání, kdo je Bůh, že je to otec, který se stará a pečuje o nás. Jsou křesťané, kteří pracují a slouží „šéfovi“, potom jsou zde nevěřící, kteří se dívají na náboženství a vidí pouze neustálý boj mezi nimi. Takže buď věří, že Bůh neexistuje, nebo ho to nezajímá. Myslím si, že kdekoliv se pohybuji, tak církve obecně správně nepředstavovaly Boha. Když byl Ježíš pravou podobnou Boha, tak my nejdeme v jeho šlépějích.

To máte pravdu, ale já jsem se spíše ptala, jaké mají podle vašich zkušeností lidé hlavní bolesti, které je v životě trápí.

To je obrovský záběr. Základním utrpením života jsou narušené vztahy. Můžeme to generalizovat příliš obecně, ale každý je velmi jedinečný. Je velkou pravdou, že Evropa je zraněná bezotcovstvím. Samozřejmě, že to ovlivňuje každou zemi a nezáleží při tom, na jaké straně zdi tito lidé žili. Je to v celé Evropě, která je etnicky a kulturně rozdrobená, roztříštěná. Vloni jsem byl v Bosně a Chorvatsku. Ta bolest se stále skrývá pod povrchem. Zde ve střední Evropě je bolest už více pod povrchem. Lidé jak kdyby postupují dopředu pomalu, ale stále se zakouší ovoce poškození, kdy jsou rodiče zranění a snaží se spíše přežít než žít.

Co konkrétně máte na mysli oním bezotcovstvím? Mám to chápat tak, že je mnoho rodin rozbitých, chybí v nich otec, nebo nám chybí Bůh Otec?

Obojí. Určitě je zde naprostý nedostatek vyučování o Bohu Otci, který nás miluje a pečuje o nás. Církve jsou plné pravidel a zákonictví.  A to se týká všech církví.  Učíme se, jak být dobrými křesťany, jak zachovávat pravidla. Modlíme se k Bohu s představou, že je soudce, který sedí v soudní síni, takže je zde naprostý nedostatek vyučování o dobrém Bohu Otci. A potom je to ještě propojené s přirozenou rovinou, kdy v posledních desetiletích nebylo a stále není dostatek dobrých a zdravých otců, kteří by povzbuzovali své děti k životu. Zjišťuji, že když lidi učím o Bohu Otci, kdy představa o Bohu není dobrá, je pro ně těžké uchopit vyučování, když jejich pozemský otec nebyl dobrý. Jediné, co slyšeli, bylo vyučování o Bohu, který je spravedlivý soudce a trestá. Tím myslím bezotcovství a kladu si otázku, co je zdravý otec.

Co si myslíte, že dnešní Evropa nejvíce potřebuje?

Potřebuje pravou jednotu v Bohu. Proto jsem nadšený z toho, co se děje zde na tomto semináři, že nehledáme rozdíly, co nás rozděluje, ale přicházíme a sjednocujeme se v milující jednotě. Lidé říkají, že Evropa už ušla dlouhou cestu od druhé světové války. Stále jsme ale rozděleni. V současné době se to navíc prohlubuje. Nechci mluvit o brexitu, ale brexit je další rozlomený vztah. Vidíme stejný pohyb ve Francii, Holandsku a jiných zemích, které chtějí opustit Evropskou unii a oddělit se. Potom je tady uprchlická krize, která přináší další rozdělení, kdy říkáme, že nechceme ve svých zemích uprchlíky. Takže během posledních dvou let se rozdělení v Evropě ještě prohloubilo. Politici v Evropské unii na to nemají odpověď. Tu zná pouze Bůh. Můžeme na to odpovědět Ježíšovou modlitbou u Jana 17: „Aby byli jedno. Potom se na nás svět bude dívat.“ Budou si říkat: „Oni se milují, pečují o sebe navzájem…“ je to ale ještě dlouhá cesta.

Před lety jste byl vysoce postavený manažer, předpokládám, že jste měl solidní příjmy k zabezpečení rodiny. Poté jste udělal krok do neznáma, kdy jste odešel z finanční jistoty do absolutní nejistoty. Když se dnes ohlédnete na ty roky zpět, postaral se o vás Bůh vždy? Neměli jste někdy s manželkou problém zaplatit účty?

To je jednoduchá otázka. Přestal jsem mít dobrý plat a přišel jsem i o krásné firemní auto. Vstoupil jsem do prázdnoty. Můj pozemský otec mne málem vydědil. Vyčetl mi, že jsem naprosto nezodpovědný, protože mám rodinu, o kterou se musím postarat. Když se dnes ohlédnu zpět, musím říct, že jsem měl více finančních problémů, když jsem byl zaměstnaný, velké auto a velmi dobrý příjem. Bůh Otec mi ale řekl, že mi otevře dveře a ukáže, kudy mám jít. A on to skutečně dělá. Vždy nás zabezpečil. V roce 2013, kdy jsem měl infarkt a velké zdravotní problémy, nemohl jsem celý rok sloužit a byl jsem bez příjmu. Během celého roku jsme neměli jediný problém. Dostávali jsme z celé Evropy anonymní dary.  Kvůli své pýše musím říct, že je to pro mne trošku náročné…

Přijímat dary a pomoc?

Ano, protože můj pozemský otec mi říkal, že nikdy nemám přijímat dary, protože musím pracovat. Naštěstí mám výbornou ženu, která umí přijímat dary (smích).

Pracuje vaše žena? Není to tak, že by vás občas živila ona?

Nemá stálé placené zaměstnání. Občas se mnou cestuje a tráví také čas s vnoučaty.

Překvapilo vás něco ve vaší službě?

Vždy jsem byl udiven a šokován Bohem. Je to prostě šok, že Bůh použil mne – naprosto nekvalifikovaného člověka. Je zde jeden příběh, ve kterém se vidím. Byl pastor ve svém sboru, kde měli rozvinout modlitební službu. Potom se rozhodl, aby se modlily i děti. Modlil se s malým chlapcem za lidi a tento malý chlapec se dotkl ruky ženy, která položila ruku na hruď muže, a ten muž byl dotknutý Duchem svatým. Malý chlapec se podíval na svou ruku a říkal si: „Jejda!“ často se při seminářích večer vrátím do svého pokoje, kdy jsme se přes den modlili za druhé říkám si: „Jejda, otče, zase jsi toho tolik udělal!“  A to miluji. Nechci si zvyknout na to, že jsem překvapován Bohem. Nechci to brát jako samozřejmost. Chci být tímto směrem stále Bohem překvapován. Bůh s každým z nás jedná jedinečně.

Pokud by si vás chtěl někdo objednat na seminář, co je rozhodující, abyste řekl ano?

Záleží na okolnostech. V případě národní ministryně Sekulárního františkánského řádu Hany Brigity Reichsfeld jsem věděl hned, že ano. Jindy poděkuji a řeknu, že musím vše promodlit. Otec mi řekl, že mi bude otvírat dveře, že mám mít ruce v kapsách, proto se nikdy nesnažím udělat něco, abych pozvání dostal. Pokud tedy pozvání přijde a já jsem pro to nic neudělal, tak si řeknu, že Otec řekl, že dá pozvání. Byly okamžiky, kdy jsem váhal a nebyl jsem si vůbec jistý.

Prozraďte, kdy například?

Například, když jsem dostal pozvání na Katolickou charismatickou konferenci v Brně, kde jsem byl v létě roku 2016.  Byl jsem šokovaný a ptal jsem se Katky Lachmanové, jestli si je jistá, abych mluvil k takovému velkému množství lidí. A ona řekla, že o mně a mém vyučování už slyšela od více lidí, proto chtěla, abych přijel. Já jsem souhlasil, i když nerad mluvím k velkému množství lidí, ale byla to skutečně nádherná konference. Bylo to Boží pozvání.

Máte hodně zaplněný diář?

Je únor a kalendář pro tento rok je plný. Pomalu začínám plánovat příští rok.  Nemám rád zcela zaplněný kalendář, protože by nebyl prostor k improvizaci.

Na semináře nejezdíte sám. Vždy vás doprovází tým lidí, kteří vám pomáhají, modlí se za účastníky. Kolik lidí, a z kolika zemí máte v týmu?

Mám v jednotlivých zemích různé členy týmu. Moje touha je, aby v každé zemi bylo více členů, kteří toto poselství dál ponesou. Snažím se proto vždy do služebního týmu přivézt nové lidi. Dobré požehnání je, že mám po celé Evropě lidi, kteří pracují v týmu a chtějí sloužit. Nejdříve se zúčastnili seminářů jako účastníci a teď to chtějí předávat druhým lidem, co dostali, což je skvělé.

Tento rozhovor budou číst lidé, kteří se všichni nebudou moct některé vašeho semináře zúčastnit.  Mnozí jsou nemocní a jiní přestárlí. Co byste jim vzkázal, jak byste je povzbudil v životě ve víře?

Rád bych je povzbudil, že každý může hovořit s nebeským Otcem. My si o sobě možná myslíme, že jsme dostatečně hodní a dobří, ale důvod, proč Ježíš přišel na svět je, že Bůh touží po vztahu s námi. Bůh chce, aby každý, ať už jsi kdokoliv, si uvědomil svou nesmírnou hodnotu, protože poslal svého syna, aby ho získal. U Boha není žádná hierarchie lidí, kde jsou důležití a nedůležití lidé. Někdy si možná myslíme, že jsme bezvýznamní bez jakékoliv hodnoty. Ale to je lež. My všichni máme hodnotu. Pokud tomu nevěříš, začni o tom hovořit s Otcem, ať ti ukáže, jakou máš hodnotu. My jsme milováni dokonalým Otcem a Ježíš je toho důkazem.

 

Anglický kazatel Jeff Scaldwell (*4. 8. 1956  v Birminghamu v Anglii) vystudoval francouzštinu a němčinu na Univerzitě v Manchesteru. Poté byl několik let překladatelem v mezinárodní firmě, kde později začal pracovat v oddělení mezinárodního obchodu.  Několik let byl laickým pastorem v evangelické denominace s názvem Sůl a život.  Od roku 2001 jezdí po celém světě, kde vede semináře s názvem Otcovo srdce – návrat domů a modlí se za druhé.  V České republice zavítal nejdříve do Znojma a později například do Hejnic, Želiva a v roce 2016 byl jedním z přednášejících při Katolické charismatické konferenci v Brně. Jeff Scaldwell je ženatý a má tři dospělé dcery.

 

Text a foto: Lenka Fojtíková

překlad: Václav Čáp

Rozhovor byl v únoru roku 2017 napsán pro Zpravodaj Národního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu

Jeff Scaldwell při přednáškách na Velehradě

Jeff Scaldwell o sobě rád říká, že je „Tatínkův malý chlapec“. Myslí tím Boha – Otce. Spolu s překladatelem Václavem Čápem účastníkům semináře ukázali svá speciální trička.

Více zde: http://fojtikova.webnode.cz/blog/

Izrael v říjnu 2016 aneb zpět v milované zemi

Rozhovory s P. Eliasem Vellou

Rozhovory s P. Eliasem Vellou

Jak už jsem kdysi psala, je to už třináct let, co jsem se seznámila s P. Eliasem Vellou. Za tu dobu jsem s ním dělala různé rozhovory a v novinách se objevily i zpravodajské články z jeho seminářů a exercicií. Dnes zde zveřejňuji jeden můj rozhovor a jeden, který poskytl slovenskému rádiu Lumen a já ho přeložila. Občas o ně totiž lidé mají stále zájem a já je musím složitě vyhledávat ve svém archivu… S otcem Eliasem jsem se teď zase setkala v Želivi. Snad vyjde čas a napíšu zde pár postřehů z jeho opět velmi zajímavých přednášek… Jinak překladatel Václav Čáp v současné době pracuje na knize rozhovorů s P. Eliasem Vellou, takže se máme nač těšit!!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

Na snímku je P. Elias Vella na Velehradě někdy v roce 2003. Snímek byl pořízený ještě na klasický film. Foto: Lenka Fojtíková

Tady jsou zatím ty „staré“ rozhovory s P. Eliasem Vellou:

Rozhovor s P. Eliasem Vellou při jeho návštěvě Dubňan na Hodonínsku v roce 2006:

Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji

Exorcista P. Elias Vella: Je snazší dělat zlo než konat dobro

V polovině března se v Dubňanech zastavil známý exorcista z Malty P. Elias Vella. Přijal pohostinství tamního správce farnosti P. Josefa Chyby, který ho po třítýdenním pobytu v České republice vezl na letiště do Vídně. Při té příležitosti v dubňanském kostele koncelebroval dvě nedělní mše svaté a našel si čas odpovědět i na pár otázek týdeníku NAŠE.

Pokud někdo slyší slovo exorcista, vybaví se mu středověk. Někteří si myslí, že tato služba není potřebná. Jiní zase pod vlivem filmů o vymítání ďábla tuší senzaci. Co byste po zkušenostech z dlouholeté praxe těmto lidem řekl?

Úkolem exorcisty není výhradně osvobozovat posedlé zlým duchem. Pomáhám mnoha lidem, kteří se přímo nebo nepřímo nějak zapletli se satanismem, okultismem, spiritismem, New age. Prvořadým úkolem exorcisty je odhalovat negativní stránku těchto praktik a nauk a pomáhat těm, kteří jsou již nějakým způsobem zainteresovaní. Posedlost ďáblem se samozřejmě objevuje i dnes, ale ne v takové míře, jak bychom si možná představovali.

Mladí lidé se občas jen tak z legrace baví vyvoláváním duchů. Nezasvěcení netuší, že tyto hrátky s sebou nesou následky. Jak mohou účastníky poškodit?

Mohou je ohrozit jak psychologicky, tak duchovně. Roky dospívání jsou vždy určitou dobou dobrodružství. Mládež často provozuje vyvolávání duchů, protože to bere jako zábavu nebo hru. Může si však vážně poškodit psychiku. Dostaví se úzkosti, fóbie. Bohužel mnoho těchto mladých lidí nakonec skončí u psychiatra. Po duchovní stránce si navíc otvírají dveře pro vstup zosobněného zla.

V České republice je teď velmi moderní chodit například ke kartářkám. Těmto „podnikatelkám“ obchody jen vzkvétají. Jejich služeb využívají dokonce i věřící lidé. Příznivci kartářek tvrdí, že jim dotyčná žena řekla i to, o čem věděli jen oni sami. Jak je to možné?

Tady se ocitáme v okultním světě, kde je výklad karet nejrozšířenější formou. Když chceme znát svoji budoucnost, znamená to, že v podstatě prodáváme vlastní svobodu, a to má negativní dopad na duchovní i psychologickou oblast. Místo toho, abychom sami vytvářeli osobní dějiny, očekáváme, že se tyto věci v našem životě prostě stanou. Jako bych už neměl žádnou možnost měnit osud. Naše myšlení přestane být aktivní. A jak je možné, že věštkyně znají nějakou skutečnost? Často je to problém hadačství. Věštění přichází buď z minulosti nebo budoucnosti. Kartářky se chytnou detailů, které jim sdělíme a ony je pak rozvíjí, psychologicky vycházejí vstříc a těží z toho v budoucnu. Kartářka předdisponuje klienta k určité situaci. Například někomu řekne, že za rok ztratí práci. Sdělení v dotyčné osobě způsobí, že dostane strach nebo začne svou práci dělat tak, že ji za rok skutečně ztratí. Pak je ještě další možnost, že ve vykladači je nějaká moc. Ta nemůže být od Boha, protože věštění bible zakazuje. Přichází tedy z protipólu. Jestliže někdo věští budoucnost, tak je to z moci, kterou dostal od Božího nepřítele, a to jistě velmi silně ohrozí vaši budoucnost.

Mnoho lidí v poslední době hledá pomoc v psychologických poradnách, kde se zabývají tzv. rodinnými konstelacemi. Jaký máte názor na tuto terapii?

Podle mého názoru jsou rodinné konstelace dalším typem terapie založené na New Age. Zpočátku se může zdát, že má tato terapie jisté pozitivní výsledky. Z
dlouhodobého hlediska jsou negativní a poškozují člověka duchovně i psychicky. Neodvážil bych se je proto doporučit.

Představte si, že se setkáte s člověkem, který se teprve nedávno stal věřícím křesťanem a nyní váhá, ve které církvi se má nechat pokřtít. Jaké byste uvedl hlavní argumenty, že by to měla být právě katolická církev, když se mnohým může zdát, že není tak radostná a otevřená mladým lidem jako jiné křesťanské církve?

Bohužel je možné, že katolická církev není tak radostná, jak by mohla být. Ale to záleží na lidech, kteří se k ní hlásí, nějakým způsobem žijí a předávají svou víru. Člověk musí hledat pravdu, a to by mělo převažovat nad skutečností, že v církvi nežijí všichni lidé podle toho, co Kristus hlásal. V první řadě by si tedy člověk měl položit otázku: Kým je pro mne Kristus? Protože učení katolické církve je postaveno na tom, že následujeme našeho Spasitele, který stále žije. V ostatních náboženstvích následují pouze poselství zakladatele, který je již mrtvý. Navíc nemůžeme věřit v Krista podle našich představ, musíme ho přijmout celého, jak ho nacházíme v bibli, v evangeliu. Kristus založil jednu církev, na apoštolech. Nelze ho přijímat jen v některých jeho částech. A Kristus přijatý v celistvosti je právě v katolické církvi. Je pravdou, že v některých církvích na rozdíl od katolické je radost zřetelnější. Není ale možné přijmout nějakou církev jen proto, že v ní najdete něco pěkného, aniž byste šli dál. Nejde nehledat a nenalézat celou pravdu.

Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista ví, že satan už byl poražen. Proč potom žijeme ve světě, kde je tolik zla a kde tolik lidí dává přednost právě zlu před dobrem?

Satan byl poražen krví Kristovou a on to ví, proto se snaží oslabit království Boží. A dělá to tak, že se snaží lží některé duše z tohoto království vyrvat. Proč tolik lidí dává přednost satanovi před Kristem? Protože je jednodušší dělat zlo než konat dobro. Je jednodušší rozbít sklo než ho potom spravit. Satan tolik přitahuje, protože nabízí jednodušší a snazší věci než Kristus, který vybízí k obtížnější cestě. Není to tak jednoduchá věc.

Mohou si lidé, kteří jsou posedlí, za tuto skutečnost sami nebo se může obětí satana stát kdokoliv?

Jsou osoby, které nesou veškerou zodpovědnost. Jestliže si zahrávaly se satanismem a spiritismem, otevřely se zlému duchu. Mohou ho vyprovokovat a v tom případě jsou za svou posedlost zodpovědné. Pak jsou další, a je jich mnohem víc, kteří se stali vlastně oběťmi. Můžeme říct, že byli napadeni. V těchto případech není dotyčný zodpovědný, protože k posedlosti nedošlo následkem nějakého negativního jednání. Často jsou posedlé osoby relativně dobré.

Dá se spolehlivě rozpoznat, kdy je člověk posedlý a kdy trpí nějakou psychickou nebo duševní poruchou?

Jestliže někdo viděl film The Exorcista of Emily Rose (v ČR V moci ďábla, pozn. red.), tak tam je velmi zřetelný konflikt mezi lékařskou vědou a spiritualitou. Nejsme-li dostatečně bdělí, hrozí nebezpečí, že lékařství a spiritualitu postavíme do protikladu. Symptomy, které nacházíme u psychických nemocí, například u hysterie, epilepsie, schizofrenie, jsou totiž velmi podobné jako u posedlosti. Musíme rozpoznat, kde končí psychická rovina a kde začíná rovina spirituální, duchovní. Mnohdy jsou tyto věci tak provázáné a prolínají se, že by bylo nemoudré, kdyby exorcista ruku v ruce nespolupracoval s psychiatrem. Samozřejmě, že velmi dobrý psychiatr je schopen rozeznat, kde končí jeho kompetence a schopnost diagnostikovat, a je potřeba obrátit se na exorcistu.

Napsal jste knihu o satanovi. Je velmi obsáhlá. Proč jste právě jemu věnoval tolik pozornosti?

Rozhodně ne proto, že by mne satan přitahoval (smích). Má služba ale s sebou nese v první řadě boj s ním. Prvořadým úkolem je proto odkrývání jeho taktiky. Když jednou ukážeme způsob, jak ďábel působí, tak se jeho moc oslabí. Proto jsem knihu napsal.

Potkávám mnoho lidí, kteří procházejí různými zkouškami a utrpením. Nejde ani tak o utrpení fyzické, jako spíše citové a duševní. Lidé v České republice trpí nedostatkem lásky. Děti trpí, protože na ně rodiče nemají čas nebo se rozvádí. Rozvody a nevěrou si navzájem ubližují i dospělí. Senioři pak těžce nesou nedostatek pozornosti ze strany vlastních dětí. Jsou to skrytá utrpení, přesto nejsou o nic méně bolestivější než vážná fyzická onemocnění. Vidíte nějakou cestu, jak těmto utrpením čelit, nebo se člověk musí s tvrdou realitou smířit?

Hlavní problém je v tom, co jste už řekla. Je to nedostatek lásky. Z nedostatku lásky v lidech vzniká vzdor. Ježíš přišel, aby nám předal křesťanské poselství lásky k bližním. Bohužel jak věřící, tak nevěřící se dopouštíme toho, že jsme hodně dlužni tomuto přikázání milovat druhé. Problém vidím v tom, že lásku nedáváme. Všichni ji očekáváme, ale kdo ji dá? Nemůžeme se považovat pouze za oběti, kterým se jí nedostává. Musíme se také stát zodpovědnými a ptát se: Jak to, že já ji nedávám? Například někdo se cítí sám a očekává, že bude mít kolem sebe lidi, kteří ho budou mít rádi. Máme právo očekávat, že budeme milováni. Pokud jsem ale místo pouhého očekávání ochoten lásku dávat, automaticky ji začnu i přijímat. Svatý Jan od Kříže řekl jednu krásnou myšlenku: Tam, kde není láska, dej lásku a nalezneš ji tam. Myslím, že toto je ta nejlepší odpověď.

Lenka Fojtíková

Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen

Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?

Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za
svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala syna k životu. A On jí odpověděl, že potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a smutek,“ řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší rány a zranění do našich životů. Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení.

Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?

Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného, depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dám vám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci, protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše vnitřní uzdravení.

Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?

S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.

Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství a početí a najdeme kořen právě tam.

Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.

Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě, že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí. Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí musí být uzdraven.

Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?

Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte, že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni. Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.

Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?

Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka – duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené, že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické oblasti a přešlo k dalším dvěma. Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
člověka.

Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?

Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.

V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?

Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co se děje ve vašem životě a vaší reakcí. A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.

Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?

Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat.“ To se může stát nejen ve
fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.

Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro
celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?

Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí a stále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct, která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím. Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal. Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a bude mít v budoucnosti následky.

Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.

Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět, kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.

Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?

Jsem velmi rád, že spojujete spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá… Toto jsou ty počátky pokušení. Potom případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku. Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození. To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha. Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého. Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.

Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?

Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem. Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci. Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče: Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to, co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná? Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych to mohl udělat.“ A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době. Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám sobě Bohem… Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka – skrze moc a neposlušnost.

Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?

Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá,
ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale
církev ne.“ Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi:
„Bůh ano, ale Ježíš ne.“ Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji…“ A člověk
si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože
je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk
ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě.
V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako
v dnešní době. Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna
Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či
škapulíře. Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí my můžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.

Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct, jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?

Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, co mám udělat?“ Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.

Mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný, radostný, křesťanský život?

Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami, ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho snášet.

Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková

P. Patric Collins hovořil v Želivi o tom, jak zvládat stres

Počtvrté přijel do Želivi katolický kněz P. Pat Collins. Ve svých přednáškách se od 13. do 15. března zaměřil na téma, jak zvládat stres. A tady je pár poznámek, co na víkendu zaznělo, pro ty kdo tam nebyli…

Příčiny stresu leží v nás samých. Stres ale může být spuštěný vnějšími okolnostmi. Člověk prochází krizí růstu. Obvykle tyto krize trvají tři roky. 

Tři fáze stresu:

1. Veliký neklid, úzkost, někdy i deprese

2. Střední fáze je delší období vyčerpání a temnoty. Člověk ztrácí sebedůvěru, lidé začínají zpochybňovat své náboženské uvědomění, prožívají pocit beznaděje, prochází údolím temnoty

3. Chronický stres

Určitá úroveň stresu je v našem životě užitečná – například pro výkon ve sportu. Chronický stres je ale velmi zničující.

Mnoho fyzických problémů je způsobeno právě stresem. Patří sem například vysoký krevní tlak, který potichu zabíjí…

Je vědecky dokázané, že 85 % nemocí má nějaký vztah ke stresu. Kvůli stresu se v nás může probudit i rakovina.

Abychom žili kvalitní život, musíme snížit stres.

Při stresu se do těla vyplavuje kortizon, který oslabuje kosti, ovlivňuje mozek, oslabuje imunitu. Stres urychluje nemoci, jimiž už člověk trpí.

Velmi stresovaný člověk je náchylný k výbuchům hněvu. Stres ale působí i zapomětlivost. Pokud je člověk ve stresu, hodně zapomíná a dělá chyby. Kvůli stresu lidé utíkají k alkoholu, aby zklidnili svůj nervový systém. Někdo se zase uklidňuje jídlem a někdo zase pije hodně kávy a čaje, což stimuluje a podporuje stres. Někteří muži ve stresu sledují pornografii. 

Stres způsobuje panické strachy. Člověk není přemožen strachem, ale je terorizován pocitem naprosté ztráty kontroly, což provází bušení srdce, zrychlené dýchání, kdy má člověk pocit, že zemře. Někdo žije ovládán strachem.

Lidé, co prožili nějaké trauma, jsou náchylní k extrémnímu hněvu. Nemohou za to, je to nemoc.

Syndrom vyhoření je krizí emocionální únavy. Většinou toto prožívají lidé, kteří pomáhají nějakým způsobem druhým. Patří sem zdravotní personál, lékaři, sociální pracovníci, policisté, kněží… Při službě a pomoci druhým vydáváme emocionální energii. Naslouchání druhým bere mnoho emocionální energii, kterou je třeba někde čerpat. 

Při mírném vyhoření člověk cítí určitou míru emocionální únavy, kdy už není už schopen zvládat emocionální tlak. To se může rozvinout do chronického vyhoření. Takový člověk je potom apatický, vypne své emoce, nemá žádnou empatii, soucit. Jedná s lidmi velmi racionálně. Nemá energii, kterou by mohl dál dávat, proto je s druhými pouze ve funkčním vztahu. Tato fáze může pokračovat do hluboké deprese a vést k sebevraždě. Tito lidé potřebují poradenství, léky a cvičení.

Relaxační cvičení – Sevřeme ruce v pěst a vytrváme patnáct vteřin, opakujeme. Podobně můžeme použít i v jiných částech těla. Tímto vědomě uvolňujeme napětí. 

Břišní dýchání – vědci zjistili, že novorozenci dýchají břichem. Dospělí se ale snaží dýchat hrudníkem. Je dobré si dýchání břichem procvičovat v době, kdy jsme v pohodě, protože pokud jsme v akutním stresu, nejsme schopni toto cvičení provádět. Lehneme si na záda, na břicho si dáme knihu a hluboce se nadechujeme a vydechujeme až se kniha začne na břiše zvedat. 

Autogenní trénink – Zaměřím se například na nohy a představuji si, jak se zahřívají, jak teplo stoupá do lýtek a postupně se teplo rozlévá do celého těla. Totéž lze aplikovat i u rukou. Doopravdy to funguje. Toto cvičení snižuje krevní tlak a celkově tělo uvolňuje.

Dnešní generace, která žije v úzkém kontaktu se sociálními médii, je naprosto nesoustředěná. Většina lidí se neumí soustředit déle než pár sekund. Je to zcela antikontemplativní. Přitom jakmile se uklidňuje mysle, uklidňuje a uvolňuje také celé tělo. Pozornost je základním prvkem modlitby. Většina katolíků se neumí modlit. Jsme příliš rozptýleni. Čím máme větší úzkost, tím více se zužuje naše myšlení a vnímání. Zbavit se stresu pomáhá opakovat například první verš ze 70. žalmu: Bože, vysvoboď mě, Hospodine, na pomoc mi pospěš. Nebo: Ježíši, synu Boží, smiluj se nade mnou hříšníkem. 

Mnoho lidí dnes nemůže usnout, protože jsou plni napětí. Je třeba změnit životní styl.

Jak snížit stres?

Musíme se naučit rozlišovat mezi potřebami a prioritami. Potřeb má každý nekonečný seznam. Musíme z nich ale umět vybrat priority. Sepište si dvacet úkolů, které musíte udělat. Poté je podle důležitosti očíslujte od 1 do 20. Pokuste se nejdříve udělat ty dva nejdůležitější. Mohlo by se totiž stát, že byste udělali např. osm úkolů z konce seznamu, ale stále byste byli ve stresu a měli výčitky svědomí, protože dva nejdůležitější úkoly by stále nebyly hotové… Mnoho lidí totiž svůj čas využívá neefektivně.

I tímto sepsáním a plněním priorit poklesne vaše úroveň stresu. Stres dále snižuje tělesný pohyb. Je také dobré vyhýbat se jídlu a nápojů, které obsahují stimuly – kofein, cukr, alkohol…, které podporují stres.. 

Nedovolit, abychom kvůli stresu stále pracovali. Musíme odpočívat a mít volný čas jen pro sebe. Vždyť i Bůh sedmý den odpočíval.

Musíme si být vědomi svých emocí. Zatímco emoce jsou nevědomé, pocity jsou vědomé. Mé současné pocity mohou mít vazbu na hlubokou minulost.

Ke snížení stresu jsou velmi důležití přátelé – sdělená starost – poloviční starost.

Hlavně bychom se měli držet této zásady:

Změň věci, které můžeš změnit, přijmi věci, které změnit nemůžeš a pros o dar rozlišení, co změnit můžeš a co změnit nemůžeš.

Velkým zdrojem napětí mohou být trvale negativně naladění lidé. V Anglii se jim říká „sousedé z pekla„. Tito lidé jsou někde hluboce zraněni. Jejich chování má proto kořeny v hluboké ráně, se kterou se nevypořádali. Potřebují náš soucit a pomoc. Musíme být k těmto osobám trpěliví a modlit se za ně. 

Pokud chcete snížit svůj stres, musíte změnit myšlení o mnoha věcech. Židům 13, 5: Nedejte se vést láskou k penězům: buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“

Lidé, kteří žijí nad své poměry, žijí pod velkým finančním tlakem. Půjčují si peníze a potom jsou ve stresu. To je problém dnešní doby, kdy všichni chtějí mít všechno, co mají sousedi anebo ještě spíš více… Učme se proto být spokojeni s tím, co máme a nebuďme příliš nároční. 

Je třeba kontrolovat a ovládat svou představivost a žít přítomnost

Svatý Pavel říká: „Ducha, kterého jsi přijal, není duchem strachu.“

Bůh žije jen v přítomnosti. Pokušením je, abychom vzpomínali na svou minulost a představovali si budoucnost. Zatímco vzpomínky na minulost v nás vyvolávají vinu, představy budoucnosti v nás zase vyvolávají strach. Bůh je ale přítomný pouze dnes. Odevzdejte proto svou minulost do Božího milosrdenství a budoucnost do Boží prozřetelnosti. Potom budete prožívat Boží přítomnost. Jednoduše ovládejte svou představivost a žijte právě teď. 

Matkám P. Pat Collins doporučil, aby nepřemýšlely o tom, co bude s jejich dětmi. To kromě Boha totiž nikdo neví. 

Zvládání konfliktních situací

Pokud dojde k nějakému konfliktu a já nic neřeknu, potlačím v sobě hněv, tak se tento hněv usazuje v našem povědomí a proměňuje se v úzkost. Ta potom ovládá naše vztahy, ve kterých se stáváme pasivní. Toto je nezdravý způsob řešení konfliktu.

Vhodné ale nejsou ani nějaké výčitky, protože potom se ochladí vztah s dotyčným člověkem. Je vhodné být asertivní – neodsuzujte, nehněvejte se, ale ukažte druhým své zranění, kdy ten druhý nerespektoval naši důstojnost. Je ale pravda, že někoho nebude absolutně zajímat, že emocionálně krvácíte.

Nejlepší způsob proti stresu je důvěra v Boží prozřetelnost, kdy věříme, že Bůh má ten nejlepší plán pro každého z nás. Je proto důležité, abychom se Bohem nechali vést. Bůh se o nás stará, abychom mohli Jeho plán naplnit.

V želivském klášteře v březnu roku 2015 zaznamenala Lenka Fojtíková

Moje první cesta do Izraele v září roku 2014

Psal se rok 2014 a já jsem v květnu slavila kulaté životní jubileum. Když jsem potom jednou v noci při brouzdání po internetu objevila slovenskou cestovku, která nabízela týdení zájezd do Izraele s polopenzí ve slevě za necelých 500 eur bez dalších příplatků, neváhala jsem ani minutu a poslala přihlášku. Dnes vím, že to bylo vedení Duchem svatým, protože se ve mně při této cestě probudila láska k Izraeli na celý život.

Těžko se o tom píše.. To se prostě musí zažít. Byl to takový klasický zájezd, kdy se během týdne průvodce snaží s turisty navštívit všechna základní místa, která věřící zajímají. Byl to totiž poutní zájezd. Měli jsme štěstí na průvodce, jímž byl katolický kněz ze Slovenska P. Rastislav Dvorový, který v Izraeli v té době žil, vyučoval a měl zde i vlastní farnost. Co více chtít než člověka, který je v zemi jako doma? Dozvěděli jsme se toho skutečně moc a kněz navíc pro zájemce v hotelu po večerch pořádal zajímavé přednášky. Bylo to prostě super! A sešla se nás také správná partička, ve které převládali Slováci.

 Bydleli jsme nejdříve v Bethlehemu a poté jednu noc v Nazarethu. Když jsem po sedmi dnech, které byly využity do poslední minuty, odlétali, tak ve mně klíčila touha se do této krásné země znovu vrátit. O mých návratech do Izraele píši ostatně na tomto webu jinde. Nyní ať místo mnoha slov promlouvají fotografie. Já vím… Je jich moc, ale to prostě jinak nešlo…  A ještě jedna dlouhá popiska, kterou nešlo dát k fotografii z kanceláře, která se nachází v areálu Jeskyně mléka v Bethlehemu nedaleko baziliky Božího narození. Místnost je plná děkovných dopisů s fotografiemi.
Františkáni, kteří se starají o Jeskyni mléka i o přilehlý kostel, prodávají prášek ze skály, který si mají dávat neplodní manželé do sklenice mléka a vody a modlit se devět dnů novénu k P. Marii. Na základě této modliby a popijíení prášku z jeskyně se už stalo více než tři tisíce doložených zázraků, kdy neplodné páry přivedly na svět děti. Tuto skutečnost dokládají právě děkovné dopisy a fotografie narozených dětí na tuto přímluvu. Kromě toho dochází i k zázračným uzdravením z rakoviny. Jistě není bez zajímavosti, že tam chodí prosit nejen katolíci, ale i Židé a muslimové. I těm se stala na přímluvu Panny Marie zázračná uzdravení.


Na Antonínku se uskutečnila první pouť Jízd králů

První květnovou neděli (4. 5. ) roku 2014 se na Antonínku sešli letošní králové z Hluku, Kunovic a Vlčnova. Kunovickým králem byl Radovan Siman, králem Hluku František Libosvár a vlčnovským králem se stal František Šobáň. Všechny tři chlapce doprovázely královské družiny, které na Antonínek připutovaly od studánky nad Ostrožskou Lhotou. Hlavním celebrantem byl rodák z Kunovic P. Antonín Hráček. Kázání se potom ujal rodák z Vlčnova P. Rudolf Repka. 

Tady je v kompletní podobě:  

Milí spolubratři v kněžské službě, milí bratři a sestry,

dovolte, abych dnešní promluvu zahájil netradičním oslovením přítomných. Vaše nejdůstojnější královské milosti – páni králové, Důstojní členové královských družin, Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci, Vážení dvořané, milí bratři a sestry v Kristu.   Dnes je veliký den – den králů.   Společně jsme připutovali na toto posvátné místo, abychom vzdali hold králům.

Jeden každý z vás je hrdý na to, že žijete nebo pocházíte z města nebo obce, která se pyšní přídomkem „Obec jízdy králů“. Ano, jsme hrdí na to, že jízda králů stále žije a máme veliký zájem na tom, aby byla zachována i budoucím generacím. A každý z vás pokračuje v tradici, kterou převzal od svých předků. Když mluvíme o tradici, je třeba připomenout význam tohoto slova. Slovo tradice je převzato z latinského „trado – tradere“, což v překladu znamená „předávám – předávat“. Tradice je tedy to, co jsme přijali a předáváme dál.

Tradice jízdy králů je tak stará, že vlastně neznáme její původ. Mnozí historici a etnografové se zvláště v poslední době upřímně snaží najít kořeny jízdy králů a nabízejí nám nejrůznější varianty historického vývoje a vzniku této neobyčejné tradice. Jsem jim za to vděčný. I když musím přiznat, že s přibývajícími variantami začínám být trochu nesvůj. A možná právě proto jsem se i já v posledních dnech začal zaobírat touto otázkou.

A dospěl jsem k tomuto závěru: Není podstatné, kdy a jak vznikla jízda králů, i když beru zcela vážně práci historiků a etnografů. Zřejmě se nikdy nedopátráme, co bylo tím prvotním impulzem k jejímu vzniku. V případě „tradice“ to ani není možné. Neboť když něco přijímáme a zase předáváme dál, vždy do toho přidáme kus sebe a tak aniž chceme, tradici pozvolna měníme a utváříme. A tak v každém místě kde se jízda králů jezdí, máme odlišné zvyky. Jinak zdobíme koně, jinak probíhá samotná jízda, jinak pojímáme celou slavnost.

Jedno máme ale společné. Je to „JÍZDA KRÁLŮ“. A právě tento název, „jízda králů“ mě přivedl na myšlenku nehledat původ, ale předobraz této slavnosti.

Dnes, při této příležitosti, jsem četl evangelium o vjezdu Krista do Jeruzaléma. Toto evangelium jsem vybral záměrně. O letošní květné neděli jsem si uvědomil, že jízda králů má v této biblické události výmluvný předobraz. Nikoli původ, ale předobraz!

Je nezbytné, abychom si uvědomili, co to znamená mít svého krále, být králem, mít jízdu králů! Dávno před všemi dostupnými prameny o jízdě králů se udála jízda skutečného Krále a Pána. Jak ho křesťané dodnes nazývají: „Pán pánů a Král králů“. V osobě Ježíše Krista se naplnila jediná a skutečná jízda Krále. Boha a člověka. A tato událost, kterou známe z křesťanských dějin, je podložena starozákonním proroctvím z proroka Izaiáše, jak jsme dnes četli:  Řekněte sionské dceři: Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.“ (Iz 62,11)

Tento starozákonní text je fundamentem – bytostným základem pro naše předávání tradice jízdy králů. Být králem, mít svého krále, znamená pro každého z nás, abychom zachovali úctu Nejvyššímu Králi králů! Jestliže chceme zachovat tuto tradici, tradici jízdy králů, je nezbytné, abychom byli pokorní před Bohem. Je totiž jediný Velekněz a Král a to je Ježíš Kristus.

Jak se nazývali králové našich dějin? Vždy nesli titul: „Z Boží milosti král.“ A proto vy, kteří nosíte titul: „král“ i my, kteří vás, milí králové, do vašeho úřadu uvádíme, musíme společně k tomuto vznešenému úkolu a úřadu vždy přistupovat s hlubokou pokorou. S pokorou před našimi předky, kteří jízdu králů přejali od svých otců, kteří jízdu králů utvářeli a kteří nám jízdu králů předali. A zároveň buďme pokorní před Bohem, neboť on je jediný Pán a Král nad celou zemí.

Na začátku své promluvy jsem kromě oslovení králů a královské družiny použil květnaté oslovení: „Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci a Vážení dvořané.“

Toto oslovení patřilo vám všem, kteří se podílíte na realizaci jízdy králů. Ať už jste hlavními hybateli, skalními organizátory, starosty obcí a měst či nadšenými udržovateli této obdivuhodné tradice. Každému z vás patří dík a upřímný obdiv nad tím, s jakou vytrvalostí a zapálením přijímáte odkaz otců a předáváte ho svým synům. A dovolím si do tohoto výčtu přidat i nás všechny, kteří jsme dnes připutovali s vámi i ty, kteří sem, na toto posvátné místo, přijet nemohli a podílejí se na udržování tradice jízdy králů a jsou s námi spojeni na dálku.

Nás všechny znovu vybízím! Přistupujme k tradici jízdy králů s náležitou úctou a hlubokou pokorou! Pokorou před našimi předky, kteří nám tuto tradici předali a především před samotným Bohem, který jediný je pravý Pán a Král všeho tvorstva. Jestliže samotný Král přichází s pokorou, jak je uvedeno u proroka Izaiáše: „Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný.“, čím spíše my, kteří královský úřad předáváme, máme k němu přistupovat se stejnou pokorou a úctou.

Buďme pokorní před Bohem a Bůh naše dílo ať požehná!

Irský kněz školil evangelizátory

Od 25. 2. do 2. 3. 2013 se v Želivě uskutečnil prakticko-teoretický seminář o Nové evangelizaci. Vedl ho katolický kněz P. Pat Collins CM z Irska. Semináře se zúčastnilo okolo sedmdesáti účastníků z celé České republiky i ze Slovenska. Byli mezi nimi kněží, řeholníci i laici. P. Patrick Collins odpověděl na několik otázek týkajících se semináře.

Mohl byste ve stručnosti říct, oč na tomto semináři šlo?

Myslím, že cílem tohoto semináře bylo ukázat na hluboký vztah mezi Novou evangelizací a evangelizací všeobecnou. Chci poukázat, že existuje Nová evangelizace, protože v Evropě, zvláště pak v západní Evropě, čelíme takové zvláštní výjimečné situaci, kdy jsou zde miliony lidí, kteří jsou křesťany jen podle jména. Kvůli sekularizaci a jiným důvodům už nepřináleží církvi, nechodí do kostela a znají velmi málo církevní učení. Zapojují se pak do různých pochybných praxí a přesvědčení.

Víte, jak se dostat z tohoto problému?

Nová evangelizace má za cíl nějakým způsobem oslovit tuto skupinu lidí a předat jim evangelium s důrazem na vztah k Ježíši Kristu. Jak říká Jan Pavel II. – novým způsobem a novým nadšením, aby mělo mnoho lidí příležitost vytvořit si osobní vztah s Ježíšem Kristem. Nová evangelizace se tedy přednostně netýká nějaké morálky, vyučování nebo nauky, ale týká se osoby. A tou osobou je Ježíš. Je zřejmé, že mnoho tradičních katolíků je spíše teisty  než křesťany. Věří, že Bůh existuje v nějaké vágním nebeském království, ale Ježíš pro ně není vůbec důležitý. Nevěří v něj a ani ho neznají. Nová evangelizace má za cíl toto změnit. Říká, že je zbytečné lidem hovořit o učení církve, nějaké morálce, instituci,.. pokud není vytvořený tento základní kámen. Též si myslím, že Nová evangelizace potřebuje novou formu církve. Jinými slovy – bude potřebovat novou strukturu církve, aby se mohla uskutečnit.

Co máte konkrétně na mysli?

Například potřebujeme teď farnosti, které jsou velkým společenstvím, skládajícím se z malých společenství, protože většina našich farností je příliš anonymní. Lidé se navzájem neznají, nestarají se o sebe, proto potřebujeme menší skupiny, kde lidé prožívají pocit sounáležitosti, kde se cítí zvláštně oceňováni, kde cítí, že se o ně pečuje, kde přijímají též nauku víry a to, jakým způsobem mají žít. Samozřejmě spolu s morální podporou, protože v současné době je velmi těžké žít křesťanský život v kultuře, kde jsou hodnoty naprosto odlišné.

Jakou vidíte v tomto směru budoucnost?

Myslím, že v budoucnosti budou mít laici daleko důležitější roli i ve smyslu uplatňování svých darů. Církev se doposud hodně zaměřovala dovnitř a postrádá evangelijní misijní perspektivu. My jsme sice pastýři pro lidi, které máme, ale nejdeme lovit lidi, kteří nejsou v církvi. Je to spíše církev, která něco udržuje. Místo, abychom byli církví misijní. V budoucnosti to bude znamenat, že všichni katolíci budou misionáři. 

Už jste na toto téma v České republice v minulosti někdy přednášel?

Když jsem tady byl minulý rok, tak jsem se o něčem zmínil. Vzpomínám si, že jsem měl rozhovor s provizorem želivského kláštera – otcem Jáchymem Jaroslavem Šimkem a říkali jsme si, že by bylo výborné mít celý týden zaměřený na vyučování o Nové evangelizaci. A že bychom mohli pozvat lidi z celé České republiky, kteří se o toto téma zajímají.

Hovořil jste během uplynulého týdne komplexně o Nové evangelizaci?

Myslím si, že nezaznělo úplně všechno, ale je to počáteční snaha. Jsme velmi povzbuzeni odpověďmi, které vnímáme. Je úplně jasné, že jsou v České republice lidé, kteří jsou velmi motivováni a chtějí  ze všech sil evangelizovat.

Proč jste si pro pořádání semináře vybral právě Želiv?

Už jsem tady byl minulý rok a během toho pobytu jsem dostal intuici, že by se právě tento klášter mohl stát centrem evangelizace pro celou Českou republiku. Je to velmi vhodné místo, které je zakořeněné v historii, ale dívá se do budoucnosti, která bude jiná.

Kdo je Pat Collins:

P. Pat Collins CM je vincentinský kněz z Irska, uznávaný a vynikající kazatel na mezinárodních konferencích, autor mnoha knih a univerzitní profesor. Ve svých knížkách, přednáškách,seminářích a televizních programech v Irsku, Anglii, Austrálii, Itálii a USA píše a mluví o spiritualitě, psychologii a kontemplativním životě, čímž  inspiruje mnohé posluchače a čtenáře. Je autorem mnoha knih, které byly přeložené do italštiny, polštiny a maďarštiny. Po mnoho let je zapojený v ekumenickém hnutí, charismatické obnověa v Nové evangelizaci v Irsku. Je spoluzakladatelem společenství Nové jaro v Dublinu, kde v současné době též žije a přednáší.

Anketa:

Proč jste se semináře zúčastnili a co si odnášíte?

Slavomíra Filipiaková (38), Košice

Nějaké aktivity i semináře máme i na Slovensku. Zaujalo mne, že Pat Collins už přednášel na mnoha univerzitách po světě, má přehled o nových evangelizačních kurzech. Z toho, co jsem si o něm přečetla, zaujal mě i jako člověk. Předpokládala jsem, že by mi měl co říct a odpovědět na otázky, které hledám. Z jeho přednášek nyní vím, že je to kněz, který má určitý nadhled nad věcí. Je vidět, že hodně cestoval, mnoho toho zažil. Ten nadhled je potřebný.

P. Bogdan Stepien (52), katolický kněz  Ostrava-Přívoz

Jsem farářem a evangelizace mě zajímá, protože bez evangelizace nejde v pastoraci pracovat. Spoustu věcí, které tady zazněly,jsem už věděl, ale dozvěděl jsem se i něco nového. Zavrtal do mého svědomí, že vše není ideální a spousta věcí jde udělat nově a lépe. Stále je co zlepšovat.

P. Vojtěch Koukal (44) , katolický kněz Komunita blahoslavenství Dolany u Olomouce

Přijel jsem na tento seminář, protože vidím, že Nová evangelizace je velmi důležitá pro dnešní církev. Podobných setkání se u nás mnoho nepořádá. Z přednášek mě některé oslovily hodně, některé věci už člověk znal. Dobré bylo, že se tady večer mohl člověk sdílet o různých aktivitách, které už v naší zemi běží. Přijel jsem sem i s tím, že jsem se chtěl podělit o zkušenost farních evangelizačních buněk, kterou máme u nás ve farnosti už dva roky. Vidím to jako velmi důležitou rovinu pro Novou evangelizaci, jejímž cílem je, aby pronikla do farností. Otec Patrick se toho také dotýkal, když řekl, že máme hledat formy, jak přenášet Novou evangelizaci konkrétně do života farnosti. Tady vidím, že evangelizační buňky mohou mít ve farnostech své zásadní místo.

Kateřina Jagošová (52), pastorační asistentka Hodonín

Už dlouho přemýšlím nad slovy Jana Pavla II. z encykliky RedemptorisMissio: „…nastal okamžik, kdy církev musí vynaložit všechny své síly k nové evangelizaci. Žádný věřící v Krista se nesmí vyhnout této nejvyšší službě: „Ohlašovat Krista všem lidem…“ A protože jsem úplně přesně nevěděla, jak na to jít v dnešní komplikované době, s radostí jsem přijala nabídku absolvovat tento seminář. Očekávala jsem především teoretické podněty a návrhy různých forem evangelizace v současnosti. Oslovilo mě téměř vše, co zde zaznělo. Oslovila mě touha P. Pata Collinse po spáse lidí, jeho vztah k Bohu, pokora, obrovská znalost církevních a papežských dokumentů, katechismu, Bible, uvádění toho všeho do praxe a hlavně jeho srozumitelný a jasný výklad. Domů se vracím s novou nadějí, povzbuzením,  potvrzením obrovské smysluplnosti evangelizace a také s novým odhodláním začít v této oblasti dělat něco víc a nověji.

Lenka Fojtíková


Irský katolický kněz P. Pat Collins CM.                                                                                                   Foto: Lenka Fojtíková