Peter Freestone a Milan Šatník v Brně

Po zhlédnutí filmu Bohemian Rhapsody v listopadu roku 2018 a poté, co jsme se dozvěděla, že Peter Freestone, který byl dvanáct let nejbližším spolupracovníkem Freddieho Mercuryho, žije v České republice, jsem s tímto mužem toužila udělat rozhovor. Dnes se mně tento sen podařilo splnit.

Měla jsem možnost s ním rozmlouvat v Kulturním domě Rubín v Brně před jeho společným vystoupením s Milanem Šatníkem, který se jako jediný Čech objevil na pár sekund ve filmu Bohemian Rhapsody. Rozhovor jsem vedla pro zpravodajský web www.zpravyzmoravy.cz a celý si ho můžete přečíst zde.

O čem je? O Freddie Mercurym, jeho nemoci, jak ji přijímal, ale také o jeho celkovém přístupu k životu. Peter Freestone i Milan Šatník kromě toho hovořili o svých třech společných projektech. Byl to pro mne každopádně obrovský zážitek…

Nikdy jsem netoužila udělat si fotku se slavnými osobnostmi, ale dnes jsem si selfie s Peterem Freestonem neodpustila. Je to úžasně skromný a pozitivní člověk, se kterým je radost se setkat. Jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat osobně a více než půl hodiny si vyprávět o tom, co mne zajímalo.

Všem přeji dobrou noc a krásnou neděli! Mně se dnes bude usínat moc pěkně 🙂

Text a foto: Lenka Fojtíková

Peter Freestone neměl problém udělat si se mnou selfie, za což mu i touto cestou moc děkuji!

Dnešní silvestrovské fotostřípky z Brna a přání do nového roku

Poslední den v roce jsem prošla Brnem a udělala pár snímků. Ve fotogalerii tak můžete vidět, jaký betlém zdobí kostel svatého Jakuba v centru města i katedrálu svatých Petra a Pavla na Petrově.

Při cestě jsem také cvakla Zelný trh, jemuž Brňáci neřeknó jinak než Zelňák. Do klidu jsem se „hodila“ i dnes v minoritském kostele sv. Janů. Mše svaté se sloužily ale v mnoha dalších kostelech včetně sv. Jakuba a vzpomínané katedrály. I tam pan biskup Vojtěch Cikrle letošní rok zakončoval po mši svaté ztišením při adoraci. Zatímco venku už začalo silvestrovské řádění v podobě nekonečných výbuchů petard, bylo možné zažít také klid v oáze ticha.

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji do nového roku jen vše dobré. Ať se umíte radovat z krásných maličkostí všedních dnů, nacházet klid v srdci navzdory všemu hluku světa. Ať umíte milovat i lásku přijímat a odpouštět těm, kdo vám jakýmkoliv způsobem ublížili. Mějme stále na mysli, že život je příliš krátký a křehký na to, abychom na někoho byli naštvaní nebo se s ním dokonce nebavili. Vždyť nikdo nevíme, jestli tady ten druhý zítra ještě bude…

Ze srdce Lenka

Text a foto: Lenka Fojtíková

Nádherný betlém v kostele sv. Janů v Brně

Dnes jsem doputovala do minoritského kostela sv. Janů v Brně a po letech se zase pokochala tamním betlémem. Je největší nejen ve městě, ale i na celé Moravě. Je dlouhý devatenáct metrů a vysoký čtyři metry.

Má okolo padesáti figurek ve velikosti od půl do jednoho metru. Kromě Svaté rodiny samozřejmě nechybí Tři králové, pastýři a zvířátka. Je to prostě nádhera. Vznikal čtyřicet let a jeho autorem je Jaroslav Vaněk z Brna, který na něm začal pracovat v roce 1949. Možná ne každý návštěvník ví, že ve dvou figurách ztvárnil své syny.

Úžasný je také vyřezávaný podstavec, na němž jsou znázorněny biblické výjevy. Jedná se například o Navštívení Panny Marie, obřezání Páně či útěk do Egypta. Poslední figura, kterou autor před svou smrtí vyřezal, byla sv. Anežka Česká. Betlém v roce 2012 zrestauroval Zdeněk Mayer.

Nádherně vyzdobený je celý kostel. Okolo oltáře je až k lavicím šest krásných smrků s obřími zlatými a červenými baňkami. Ty doplňují figurky ze šustí.

Tento betlém určitě stoji zato vidět!

Text a foto: Lenka Fojtíková

Brno vyhlásilo nejlepšího sportovce města! Stal se jím mistr světa v lezení na obtížnost Adam Ondra z Tesly Brno

Díky mé kamarádce, dvojnásobné vicemistryni světa v rychlostní cyklistice – Ivě Zajíčkové – Stafové, jsem se dnes dostala na vyhlašování nejlepších sportovců Brna. Slavnostní událost se uskutečnila ve večerních hodinách v hotelu Voroněž.

Kromě aktivních sportovců se zde setkaly legendy brněnského sportu, na které město nezapomíná. Mohla jsem se tak poprvé z očí do očí pozdravit a stisknout ruky s takovými borci, jako byli cyklisté Michal Klasa, Jiří Škoda či Jiří Pokorný. Obdivovala jsem jejich výkony coby mladá holka a nyní mě s nimi Iva seznámila, protože jsou to všechno její dlouholetí kámoši.

Pro letošní rok byl zvolen nejlepším sportovcem Brna Adam Ondra z Tesly Brno, který se letos stal mistrem světa i Evropy v lezení na obtížnost. A kromě toho navíc vyhrál Světový pohár v lezení na obtížnost. V této sportovní anketě města zvítězil už pošesté za sebou! „Letošní rok byl pro mne nejúspěšnějším v mé kariéře. Podařilo se mně nominovat na Olympijské hry v Tokiu 2020. Na olympiádě se bude kombinovat lezení na rychlost, obtížnost a bouldering. Umístění v disciplínách se poté budou násobit, takže na Tokio je třeba si připravit násobilku,“ řekl při přebírání ocenění Adam Ondra. Na závěr přiznal, že disciplína na rychlost je pro něj neslabší a právě proto se jí bude v následujících měsících více věnovat.

Dále město udělilo Novinářskou cenu Lva Vašíčka a vyhlásilo nejlepší sportovní kolektiv mládeže, sportovní akci roku, nejlepší sportovce do dvaceti let, udělilo cenu Fair play, ocenilo nejlepší handicapované sportovce, nejlepšího veteránského sportovce a nejlepší sportovní kolektiv. Do Sportovní síně slávy města Brna ve čtvrteční noci vstoupili atlet – skokan do výšky Vladimír Malý a cyklisté Jiří Pokorný a Milan Puzrla.

Primátorka města Markéta Vaňková předávala při slavnostním večeru mnoho cen. Jednu ale za město Brno také převzala. Bylo to ocenění za nejlepší sportovní akci ve městě, kterou získalo Mistrovství světa silničních motocyklů – GRAND PRIX České republiky. „Dnes už víme, že se v příštím roce mistrovství světa opět pojede. Obávám se ale, že do budoucna bez výrazné pomoci státu nebudeme moct v Brně Grand prix pořádat,“ řekla při přebírání poháru primátorka města Markéta Vaňková.

Nejlepší sportovci města Brna:

  1. místo – Adam Ondra – sportovní lezení Tesla Brno – mistr světa v lezení na obtížnost 2019, mistr Evropy v lezení na obtížnost 2019, vítěz Světového poháru v lezení na obtížnost.
  2. místo –  Jiří Lipták – broková střelba Kometa Brno – 1. Místo na mistrovství Evropy, kde vybojoval kvalifikaci na Olympijské hry v Tokiu, které se zde budou konat v příštím roce.
  3. místo – Tomáš Bábek, dráhová cyklistika  – Dukla Brno – vítěz Evropských her na 1 km s pevným startem.

Sportovní síň slávy města Brna:

Atlet (skok do výšky) Vladimír Malý (*27. 6. 1952) – zlatá medaile z letní Univerziády v Moskvě v roce 1973 (218 cm), halový mistr Evropy v Římě 1974 (219 cm), halový mistr Evropy v roce 1975 (221 cm). „Rád vzpomínám na halové mistrovství Evropy v Katovicích v roce 1975. Na dnešní dobu jsem skákal málo, ale tehdy se skákalo straddlem a teď je to flop, což je podstatný rozdíl,“ uvedl Vladimír Malý při přebírání ocenění.

Cyklista Jiří Pokorný (*14. 10. 1956) – šesté místo na olympijských hrách v Motrealu 1976 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 3. Místo na olympijských hrách 1980 v Moskvě ve stíhacím závodě družstev na 4 km a stejné ocenění na mistrovství světa ve stíhacím závodě družstvem na 4 km v roce 1981. Oceněný prozradil, že nemůže olympijskou medaili doma najít. „Nejvíce pro mne byla účast na olympiádě v Montrealu, kdy jsem byl mladý a plný dojmů,“ prozradil oceněný.

Cyklista Milan Puzrla (*18. 4. 1946) – 5. místo na olympijských hrách v Mexiku 1968 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 16. místo ve stíhacím závodě jednotlivců na 4 km na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972, 5. místo na olympijských hrách v Montrealu 1976 v silničním závodě družstev na 100 km, 3. Místo na mistrovství světa v San Sebastiánu 1965 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 2. Místo na mistrovství světa v Leicesteru 1970 v silničním závodě družstev na 100 km a 3. Místo na mistrovství světa v Montealu 1974 ve stíhacím závodě družstev na 4 km. Získal 15 titulů mistra republiky na dráze i na silnici a devětkrát startoval na mistrovství světa.

Nejlepší sportovní kolektiv:

  1. Střelci Komety Brno (broková střelba)
  2. Hokejisté Kometa Brno
  3. Sprinteři Dukly Brno v dráhové cyklistice

Kategorie fair play:

PhDr. Vílém Podešva (nar. 18. 10. 1929), který se věnoval alpskému lyžování. Závodil nejdříve za vysokoškolský sport Brno, později Včela Brno. Pracoval jako trenér a funkcionář v lyžařském oddílu Spoj Brno. V roce 1961 nastoupil jako odborný asistent na VUT Brno, kde se podílel na vzniku lyžařského oddílu Technika Brno, který byl více než deset let nejlepším lyžařským klubem Československa. Pod jeho vedením získali lyžaři Techniky osm mistrovských titulů, má velký podíl na rozvoji sjezdového lyžování v Brně. Přes svůj vysoký věk je stále aktivním členem rady Krajského svazu lyžařů Jihomoravského kraje. „Lyžování je také sportem, které se snaží naše malé velkoměsto, jak nás Pražáci nazývají, přinášet mu dobré jméno,“ řekl při ocenění lyžař Podešva. Poté prozradil, že je stále činný, i když letos zatím na lyžích nestál.

Nejlepší handicapovaní sportovci města:

Ivo Kolblasa, cyklista z TJ Favorit Brno. Získal 4. Místo v silničním závodě a 6. Místo v silniční časovce, MS Emmen v Holandsku, 2. místo v silničním závodě WC Baie Comeau v Kanadě. „Nejvíce si v letošním roce cením světového poháru v Kanadě, kde jsem bojoval o druhé místo v silničním závodě a bylo to o fous.

Dominika Míčková, plavkyně SK KONTAKT BRNO – osmé místo na mistrovství světa v kategorii prsa.

Jarmila Válková, cyklistka Slunečník Brno – získala dvě zlaté medaile na 2 a 5 km na Světových hrách v Abú Dhabí.

Nejlepší veteránští sportovci nad 50 let:

Rudolf Šmerda (76 let) – Plavecký veteránský klub Brno. Přes značné zdravotní problémy odletěl na MS  v plavání Masters do Jihokorejského Gwangju, kde proměnil pět povolených startů v pět titulů mistra světa a překonal dva rekordy mistrovství. Patřil k nejlepším účastníkům z více než šesti tisíc sportovců. „Dominantní disciplínou je pro mne ta, kterou v mém věku už téměř nikdo neplave, protože je to nenormální. A to je dvě stě  motýl a také čtyři sta metrů polohový závod,“ řekl ke svým úspěchům veteránský plavec.

Kategorie talentů roku:

  1. místo: Gabriela Satková (18 let) – KANOE KLUB SPOJ BRNO, vodní slalom (kanoe) – mistryně světa juniorů a mistryně Evropy juniorů ve vodním slalomu. „Vzhledem k tomu, že přecházím do kategorie nad dvacet let, kde bude obhájení titulu velmi náročné a budu závodit s holkama, které jsou o pět let starší a mnohé z nich pojedou na olympiádu. Byla bych ráda, kdybych se probojovala do českého reprezentačního týmu,“ uvedla skromně vítězka juniorů ke svým plánům a cílům do budoucna.

2. místo: Stanislav Svozil (16 let)  – hráč hokejista Komety Brno, kde v šestnácti letech hraje v extraligovém týmu. Cenu přebírá prezident brněnského klubu Herbert Zindorf.

3.místo: Zina Hrdličková (16 let), Kometa Brno, broková střelba – mistryně světa juniorů trap mix s novým světovým rekordem /43/50, 3. místo MS juniorů, 4. místo družstvo ČR na MS juniorů.

Nejlepší sportovní kolektiv – mládež:

  1. místo KANOE KLUB SPOJ BRNO
  2. SK Draci Brno – baseball
  3. AK OLYMP Brno (atletické družstvo juniorek)

Nejlepší sportovní akce v Brně:

  1. Mistrovství světa silničních motocyklů – GRANT PRIX České republiky
  2. Extraligová utkání hokejové Komety Brno
  3. ČSOB Vokolo priglu 2019

Novinářská cena Lva Vašíčka – Libor Pospíšil – sportovní novinář, který začínal v Mladé frontě a Lidové demokracii, kde spolupracoval od roku 1980. Později na devět let zakotvil v MF Dnes a stejnou dobu potom strávil v deník Blesk. Nejraději vzpomíná na devadesátá léta minulého století, kdy ještě nebyl internet a on mohl při své práci využívat své encyklopedické znalosti.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Někdy je závažnější nemoc duše

V dnešním vydání Katolického týdeníku byl zveřejněný rozhovor s P. Cyrilem Josefem Komosným, který mimo jiné poskytuje také duchovní službu coby kaplan v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Byla pro mne radost s tímto knězem rozmlouvat. Spoustu dalších skvělých článků si můžete přečíst na stránkách Katolického týdeníku: www.katyd.cz

Po Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci se pohybuje celý v bílém. Nezasvěcený by si mohl na první pohled myslet, že potkal lékaře. Kapucínský kněz P. CYRIL JOSEF KOMOSNÝ zde ale působí jako nemocniční kaplan. Pacientům nepomáhá od fyzické bolesti, ale od bolestí duše.

Jste mladým knězem jen pár let po vysvěcení. Člověk by si řekl, že se v tomto věku budete věnovat spíše mládeži. Tušil jste, že budete ve své kněžské praxi záhy sloužit právě nemocným v zařízení, o kterém mezi laickou veřejností přetrvává představa, že Žluťák je něco jako noční můra?

Určitě jsem hned netušil, že budu moci dělat nemocničního kaplana a vůbec mne nenapadlo, že budu poslán přímo do Masarykova onkologického ústavu. Myšlenka doprovázet nemocné, lidi vyššího věku a umírající však byla v mém srdci už déle.

Čím si to vysvětlujete?

Bude to zřejmě tím, že jsem před vstupem do řádu pracoval dva roky jako sanitář a ošetřovatel v Domově svaté Alžběty na Žernůvce u Tišnova, což je domov pro seniory, který vedou sestry františkánky.

Co vás po zemědělské škole vedlo k práci sanitáře?

Před vstupem do kláštera jsem dostal nabídku pracovat v tomto zařízení. Nastoupil jsem tam tehdy, aniž bych o této práci cokoli věděl. Sestry mne přijaly a mohl jsem dva roky pracovat jako ošetřovatel se vším, co přímá ošetřovatelská péče obnáší. V té době jsem souběžně ve volných chvílích poznával kapucínský řád a jezdil také domů na Slovácko. Řekl bych, že právě v této době započala moje láska k nemocným. Ta potom pokračovala i tím, že jsem se po vstupu do řehole mohl starat o přestárlé a nemocné spolubratry.

Dostal jste tuto službu příkazem nebo jste si ji vybral sám?

Pravdou je, že touha působit ve zdravotnictví i jako kněz ve mně rezonovala, ale rozhodnutí jsem nechal na představených. Když jsem po svěcení přišel do komunity v Brně, setkal jsem se s otcem Leem Zerhauem, který ve městě vede nemocniční kaplany. Od něho jsem se dozvěděl, jak zde tato služba funguje, a s pověřením mých řeholních představených jsem později tuto službu rád přijal.

Tušil jste, že byste se mohl v Brně dostat právě do Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci?

V té době jsem brněnské nemocnice příliš neznal. Nikdy by mě ani nenapadlo, že najdu své místo u onkologicky nemocných, kde v minulosti sloužily jako zdravotnice právě sestry františkánky.

V čem vidíte zásadní rozdíl oproti své dvouleté praxi v domově pro seniory?

Nyní se setkávám s pacienty v probíhající onkologické léčbě. Zde je můj úkol být s nimi a pro ně, jako kněz, jako ten, kdo přináší poselství o naději, kdo naslouchá a kdo spolu s nimi hledá odpovědi na otázky života. V době mé praxe na Žernůvce byla moje úloha jiná, poskytovat základní ošetřovatelskou péči.

A jak dlouho působíte v Masarykově onkologickém ústavu?

Nyní začínám svůj pátý služební rok.

Liší se nějak skutečnost od vašich původních představ?

Do ústavu jsem nastupoval s trošku mlhavými představami o činnosti nemocničního kaplana. Tušil jsem, že služba bude jistě náročná. Postupem času, konkrétními zkušenostmi a díky absolvování kvalifikačního kurzu nemocničního kaplanství moje představy dostaly konkrétní obsah.

Mají o setkání s vámi zájem pouze pacienti nebo i personál a blízcí příbuzní nemocných?

Moje služba zahrnuje návštěvu hospitalizovaných pacientů, kteří na jednotlivých odděleních projevili zájem o setkání s nemocničním kaplanem. Stejně tak bývám k dispozici i ambulantním pacientům. Co se týká zdravotnického personálu, jsem moc rád, že se mezi námi podařilo vybudovat ovzduší vzájemné důvěry a spolupráce. Na mnoha odděleních už mezi námi vznikla i hlubší přátelství. Setkávám se samozřejmě i s rodinnými příslušníky nemocných, kteří někdy sami o službu žádají.

Je mezi nemocnými větší zájem pouze o rozhovor, anebo i o svátosti, které církev vaším prostřednictvím nabízí?

Řekl bych, že žijeme v době, kdy je o svátosti stále menší zájem. O svátosti žádají především ti, kdo ví, o jakou sílu a hloubku milostí jde. Podstatnou část mé práce tak tvoří zejména rozhovory, ve kterých je někdy mimo jiné i prostor nabourávat zažité představy o Bohu a církvi: tím, že se snažím k lidem přistupovat s určitou pokorou, úctou a otevřeností mně vlastní. Je pro mě stěžejní, aby lidé, se kterými se setkávám, neměli z přítomnosti kněze strach.

Že je nebudete něčím strašit?

Ano. Nikdo se nemusí bát, že se budu snažit obracet někoho na víru. Pro mne je důležité potkat se s každým jako s rovnocenným člověkem.

O rozhovor s vámi mají zájem i nevěřící či ti, kdo Boha teprve hledají?

Ano, protože svou službou se snažím oslovit všechny bez rozdílu. V tom jsou mi velkou pomocí naše zdravotní sestry, které už při příjmu pacienta na lůžkové oddělení nabízejí návštěvu nemocničního kaplana. Forma nabídky duchovní služby je u nás nedílnou součástí péče o pacienty. Musím podotknout, že je to i díky dobrým vztahům se zdravotníky.

Lidé ale mohou mít předsudky, které jste již zmínil.

Mnozí si myslí, že když je zavolán kněz, znamená to, že už se blíží konec. Říkají si: „Vždyť já ještě neumírám! Kněze zatím nepotřebuji, aby mne před smrtí zaopatřil!“ Tato obava je běžná i u katolíků. Lidé jsou častokrát ovlivňováni médii, která mnohdy vytvářejí o církvi svůj specifický a často jednostranný pohled.

Vedete si nějakou statistiku, s kolika lidmi jste za dobu zdejšího působení rozmlouval, kolik jste jich zpovídal, zaopatřil, kolik sloužil mší svatých?

Přiznám se, že přesnou statistiku neznám. Mše svatá je tady vždy v úterý a ve čtvrtek. To by se dalo nějak vynásobit. Co se týká svátosti nemocných, tak počet udělení si značím. Ale je vypovídající nějaký počet, s kolika lidmi se denně setkám? Co když je nejdůležitější jen jedno setkání místo desítek jiných? S někým se navíc zastavím na pár minut a s jinými na půlhodinku, hodinu. Je těžké dělat nějakou statistiku. Vždy je tady s kým rozmlouvat.

Zřejmě jste si vyslechl řadu silných životních příběhů.

Pro mne jsou to vždy hluboká setkání. Tyto příběhy jsou úžasné v tom, když vidím, že přes těžkost situace člověk může odejít z tohoto světa klidně a pokojně, smířen sám se sebou, s Bohem i blízkými. To jsou pro mne zázraky, kterých jsem tu zažil už několik.

Stalo se vám, že někdo nabídnutou modlitbu odmítl?

Možná jen v jednom případě, kdy jsem takto posloužil jedné ženě a nabídl to i její spolupacientce. Ta nabídku odmítla, což jsem samozřejmě respektoval.

Překvapil jste při své službě někdy něčím zdravotní personál?

Zpočátku se někteří možná divili, proč se jdu na pokoj pomodlit i za tím, kdo již zemřel a z lidského pohledu vlastně pro něho vše skončilo. Dnes už se ale stává, že mne sami zdravotníci upozorní, abych se zastavil na modlitbu k zemřelému.

Je těžké odpoutat se od všeho, s čím se v nemocnici setkáte, po vašem návratu večer zpět do kláštera?

Myslím si, že si až tak nenosím z nemocnice domů vše, co jsem slyšel a prožil. Samozřejmě, že určité náročné případy zůstávají v paměti. Vede mne to však spíše k tomu, abych večer v modlitbě všechny odevzdal Bohu, protože mně tito lidé byli svěřeni.

Děláte něco proti případnému vyhoření?

Díky jednomu lékaři, který je mým kamarádem, jsem začal objevovat svět sportu, který mi doposud nebyl příliš vlastní. Pomáhá mi samozřejmě i pravidelná svatá zpověď, setkávání s duchovním vůdcem a v neposlední řadě i zázemí v komunitě bratří.

Máte čas sloužit ve svém domovském kostele na Kapucínském náměstí v Brně nedaleko Zelného trhu?

Tam jsem samozřejmě primárně doma. Před rokem a půl jsem zde byl navíc ustanoven představeným kláštera, takže je mou povinností sloužit lidem i tady.

Co tato funkce vlastně obnáší? Jste ekonomem? Manažerem?

Spíše bych měl být otcem naší bratrské komunity.

Takový mladý? Kolik roků má nejstarší spolubratr, pro kterého byste měl být otcem?

V naší brněnské komunitě jsme čtyři bratři, ve věku od 35 do 56 let. I když má každý z nás dost svých povinností, myslím si, že se přesto snažíme žít naše bratrství opravdově. Pravdou ale je, že skloubit povinnosti představeného a nemocničního kaplana není vždy snadné.

Je rozdíl, když k vám přijde ke zpovědi zdravý, anebo nemocný člověk se závažnou diagnózou?

Vnímám, že vážně nemocný člověk najednou vidí svou situaci v optice křehkosti života. Proto jsem rád, když člověk přichází ke svátosti smíření jako ke zdroji milosti, ze které může žít. Myslím si, že se všichni shodneme na tom, že daleko závažnější může být nemoc duše než těla.

Těch je ale v dnešní době asi také hodně…

I za svou krátkou kněžskou praxi zjišťuji, že ano. Mám už ale zkušenost, že se člověk může uzdravit na duši, i když se tělo neuzdraví. To jsou podle mého mínění ty největší zázraky, které ale pouhým okem nejsou vidět.

Je něco, co vás ve vaší službě v nemocnici nejvíce těší?

Obecně mne tady těší dobré mezilidské vztahy. Mám radost, že mně Pán Bůh znovu dopřál být ve zdravotnictví, i když v jiné službě než jako zdravotník. Je pro mne velká milost, že mohu být součástí špičkového pracoviště, kde se pacientům poskytuje komplexní péče od těla až po ducha. Přestože nejsem přímým zaměstnancem nemocnice, je zde tato moje role akceptovaná, přijímaná a podporovaná ze strany vedení ústavu. Toho si doopravdy moc vážím a za to děkuji. V naší nemocnici je vůči duchovní službě obrovská vstřícnost, což jen dokazuje prestiž Masarykova onkologického ústavu.

LENKA FOJTÍKOVÁ

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. (*1984) pochází z Dolních Bojanovic, vystudoval Střední odborné učiliště zemědělské v Kyjově. Po maturitě pracoval dva roky v přímé péči, v Domově sv. Alžběty na Žernůvce u Tišnova. V roce 2007 vstoupil do kapucínského řádu a po noviciátu vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen roku 2015 v Brně a od téhož roku zastává službu nemocničního kaplana v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. V roce 2017 absolvoval kvalifikační kurz speciální pastorace nemocničního kaplanství na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. slouží v Masarykově onkologickém ústavu v Brně jako nemocniční kaplat. Foto: Lenka Fojtíková

Laďa Kerndl zazpíval se svými hosty nejen pacientům Masarykova onkologického ústavu v Brně

Poslední listopadovou středu letošního roku zazpíval v Galerii Žlutý kopec, která se nachází v hale druhého patra Masarykova onkologického ústavu v Brně, před zcela zaplněným hledištěm Laďa Kerndl se svými dvěma hosty. Mezi posluchači nebyli pouze pacienti, ale také zaměstnanci a další návštěvníci. Zpěvák hned v úvodu připomněl, že se mu před dlouhými lety podařilo vyhrát boj se zákeřnou nemocí, se kterou nyní bojují někteří z přítomných. Právě je přišel svým zpěvem potěšit a podle potlesku bylo znát, že se mu to podařilo. Vždyť jeho první fandové v hledišti usedli s bezmála hodinovým předstihem. Laďa Kerndl totiž na Žluťáku pravidelně vystupuje už od roku 2002, takže zde má své pravidelné fanoušky.

Po programu prozradil, že v pátek ho čeká další vystoupení v Praze v Kotvě. Blížící se Vánoce potom plánuje prožít uprostřed své rodiny v Žernovníku.

Masarykův onkologický ústav je už dlouhé roky vyhlášený svým kulturním programem, který připravuje v prostorách nemocnice. Jen v listopadu si zde návštěvníci mohli vybírat z pěti akcí. Jistě není bez zajímavosti, že zde návštěvníci nemusí platit žádné vstupné.

Text a foto: Lenka Fojtíková

V Brně září Mahenovo divadlo a Reduta rudě

Možná jen málokdo z kolemjdoucích v dnešním večeru tušil, proč jsou Mahenovo divadlo a Reduta na Zelném trhu v Brně nasvícena červenou barvou. Dnes je totiž Červená středa – #Red Wednesday! Červeně dnes svítí budovy nejen na mnoha místech celé České republiky, ale například také v Londýně, Vídni, Budapešti, Bratislavě i na Filipínách.  

Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru.  A možná také jen málokdo ví, že v současné době jsou ve světě na prvním místě pronásledováni, mučeni a popravováni pro svou víru nejvíce křesťané…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Vzpomínky na 17. listopad 1989

Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před třiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera.

Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku.

Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam!

Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil…

Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala…

Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990… Kdo by tehdy řekl, že právě tyto noviny bude po třiceti letech vlastnit bývalý člen StB a dokonce bude premiérem této naší krásné země…

A právě teď měl děkovný projev v Národním muzeu v Praze… Zdálo se mně nebo to byl fakt, že měl slzy na krajíčku? Dotklo se ho, že byl v dnešním ránu před svým projevem vypískán na Národní třídě nebo to byla jen hra na city? Těžko říct… Kola dějin se točí dál…

Lenka Fojtíková

Třicátý ročník Katolické charismatické konference je už minulostí, aneb jak jsem letos nechtěla jet do Brna…

Dnes na brněnském výstavišti skončil třicátý ročník Katolické charismatické konference. Zúčastnilo se jí více než osm tisíc věřících, přičemž na tzv. Dětské konferenci bylo bezmála dva tisíce dětí.

Já osobně jsem byla na své první konferenci v Třebíči. Potom jsem absolvovala několik ročníků v Českých Budějovicích a dvakrát na konferenci zamířila do Ostravy. V těch pravěkých dobách jsem si říkala, jak by bylo super, kdyby konference byla v Brně a ne kdesi až v Budějicích. V roce 2007 se tento můj tajný sen stal skutečností! A od té doby se konference koná každým rokem na brněnském výstavišti. Pamatuji doby, kdy moderátor hlásal s nadšením, že padl rekord v návštěvnosti více než tisícovky účastníků. Letost těch účastníků bylo už více než osm tisíc lidí, a tak si říkám, jestli bude nárůst pokračovat, kde se bude konference za pár let konat???

Uvidíme! Každopádně to byl povzbuzující pohled koukat na ty davy nadšených věřících, mezi nimiž převažovali mladí lidé. A to jsme prý ateistický národ… V Brně to tak každopádně od 10. do 14. července nevypadalo! Nezasvěcení museli zase žasnout, když viděli obrovský dav spořádaně čekajících lidí na otevření vchodu do areálu výstaviště. Před vchod přišli více než dvě hodiny před zahájením samotného programu, protože si chtěli „chytit“ dobré místo, aby viděli na přednášející. V hale pavilonu F byla sice velkoplošná obrazovka, takže viděli i ti úplně vzadu, ale mnozí chtěli vidět přednášející prostě z co největší blízkosti.

Hlavním hostem letošní konference byl P. Ing. ThLic. Michal Zamkovský, CSsR (nar. 1948). Je to řeholní kněz a misionář. Vyrůstal na Spiši, r. 1971 absolvoval stavební fakultu v Bratislavě a prožil též svou osobní konverzi. Následujících devatenáct let pracoval v n.p. Skrutkáreň ve Staré Lubovni, ale už roku 1973 vstoupil tajně k redemptoristům. R. 1980 byl vysvěcen na kněze – navenek žil dál jako laik, jen intenzivně působil v hnutí Světlo -Život (oázy). Po převratu nastoupil do kláštera v Podolínci, kde žije dodnes. V letech 92-96 studoval teologii v Lublinu, v letech 2005 – 2011 byl hlavním představeným redemptoristů na Slovensku. V Podolínci organizoval mj. mezinárodní školy evangelizace, díky úzké spolupráci redemptoristů a laiků z komunity Rieka života se klášter stal ohniskem nové evangelizace pro celé Slovensko i pro jiné země bývalého východního bloku.

Tento muž také vedl sobotní modlitební večer s kapelami a modlitebníky Rieka života a starou známou Chapelou, která nechybí na žádné konferenci. Při jejich hudbě se nejen modlilo, ale také tančilo a skákalo jak někde na diskotéce a děly se tam prostě (jako vždy) velké věci.

Ze zahraničí letos přijela Miriam Swaffield. Tato mladá žena pochází z baptistické rodiny v Anglii dokázal o své víře mluvit s takovým přesvědčením a zaujetím, že zaujala ty nejmladší i dříve narozené posluchače.. Jako studentka prožila svou osobní konverzi v prostředí anglikánské církve, kde později vystudovala teologii. Je jednou z vedoucích Hnutí Fusion v rámci Global Student Mission. Tato misie působí v univerzitním prostředí v Evropě a po celém světě pomáhá studentům v jejich cestě s Bohem. Učí je evangelizovat, přičemž místním církvím ukazuje, jak vycházet vstříc vysokoškolákům. Navzdory svému mládí je Miriam uznávaným lídrem a žádaným hostem různých konferencí po celém světě.

Miriam při své přednášce prozradila, že v Brně není poprvé. Byla sem vyslána před pár lety na dva dny, aby se zde modlila za město a hlavně za studenty. Procházela tehdy univerzitním kampusem a modlila se zvlášť za studenty. Když se dozvěděla, že má letět do Brna, vůbec přitom netušila, kde toto město je, a jak má ten jeho název vyslovovat. V té době ji zřejmě také ještě ani nenapadlo, že zde bude přednášet na letošní konferenci.

Dále letos v Brně přednášeli P. Vojtěch Kodet, sestra Veronika Barátová z Komunity blahoslavenství, P. Josef Prokeš, P. Marek Orko Vácha , P. Josef Suchár, P. Vojtěch Koukal a P. Bogdan Stepien.

Jak už bylo řečeno, paralelně probíhala dětská konference, takže rodiče dětí nad čtyři roky mohli v klidu absolvovat program pro dospělé s jistotou, že je o jejich děti skvěle postaráno.

Samozřejmě, že se v sousedním pavilonu téměř po celou dobu konference zpovídalo a adorovalo. Letos byl mimořádný zájem o přímluvnou modlitbu, kde byla neustále nekonečná řada a někteří zájemci na ni čekali i hodiny.

Jedno je jisté, kdo se konference zúčastnil, domů odjížděl naplněný radostí a vším krásným, co v Brně prožil. Konference totiž není zdaleka jen o přednáškách, slavení mší svatých, modlitebních večerech, kulturních vystoupeních, ale také o setkáních. A ta jsou v dnešní době, kdy mnozí jen dřepí připojení na sociálních sítích, velmi, velmi důležitá. Nebylo proto žádným mimořádným jevem, když člověk viděl lidi, jak se hlasitě zdraví, utíkají si naproti a objímají se. A o tom by náš život hlavně měl být.

Zveřejňuji zde jen pár fotek ze soboty. Přiznám se, že jsem se letos do Brna nechystala, ale kamarádka Katka mne v noci z pátku na sobotu „zlanařila“, a tak jsem do Brna po šesté hodině ráno vyrazila. Rozhodně nelituji. Tak za rok třeba zase nashledanou…

A ještě jedna věc na úplný závěr, které jsem si letos v Brně všimla… Zatímco na konferencích v oněch „pravěkých“ dobách, o kterých zde píši výše, bylo vše hodně zaměřeno na uzdravení jednotlivých účastníků a jejich osobním růstu, tak letos zazněl apel k předávání toho, co jsme zadarmo dostali. Abychom se prostě o dar víry podělili s druhými. S těmi, kdo ještě Boží lásku nezakusili, abychom uměli druhým činy, skutky, gesty, úsměvem, dotykem předávat Boží lásku. Abychom evangelizovali na místech, kam nás Bůh poslal – posílá…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Vzpomínka na misionáře, kněze a také lékaře P. Jana Palackého

Dnes jsem zamířila kvůli důležité schůzce do Uherského Hradiště. Jak jsem tak procházela městem,  i když to moc často nedělám, zastavila jsem se u vitrínek oznamujících pohřby. Do oka mně padla fotka muže na jednom z nich.

ždyť toho znám! Letělo mi hlavou. S ním jsem před lety dělala rozhovor!!! Rozhovor, o kterém jsem si zpětně říkala, jak jsem šťastná, že dělám novinařinu a mám možnost setkat se s takovými úžasnými lidmi a ptát se jich na jejich život, názory a vůbec… Prostě obrovská vděčnost!  Přitom to nejdřív vypadalo tak, že z rozhovoru nic nebude!!! S jezuitským knězem P. Janem Palackým mne totiž trošku proti mé vůli seznámila moje bývalá kolegyně Katka, která ho kvůli rozhovoru zavezla až ke mně domů. Zpětně jsem jí za to byla doopravdy nesmírně vděčná, že jsem mohla s P. Palackým u mne v obýváků mluvit osobně.  Když se ohlédnu zpět do své bezmála dvacetileté novinářské praxe, tak si říkám, že jsem už v dávných dobách suplovala docela dost často dnešní Paměť národa, i když jsem v té době ani netušila, že něco takového jednou bude  existovat . ..  Jsem doopravdy neskonale vděčná za všechna ta setkání převážně s kněžími, které chtěli komunisté likvidovat od doby jejich studií. Mnozí z těch, s nimiž jsem vedla rozhovory, se stali mými přáteli až do doby, kdy odešli na věčnost. Má vděčnost, že jsem je mohla takto osobně poznat, se nedá slovy ani vyjádřit… S P. Palackým jsem se ale setkala jen jednou v životě. Nikdy ovšem na toto setkání nezapomenu.. 

A dnes jsem se tedy dozvěděla, že tento výjimečný muž odešel 31. prosince 2018 na věčnost. Rozloučení bude při mši svaté zítra – t. j. v sobotu 5. 1. 2018 ve 12.15 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně v Jezuitské ulici.  Poté bude jeho tělo uloženo do krypty kostela.

Dovoluji si zde zveřejnit rozhovor, který jsem s tímto vzácným mužem vedla 8. 7. 2007.

P. Jan Palacký SJ: Lidi může vzkřísit krása

Misionář: Mnozí si myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz

 Měla jsem za sebou dva velmi náročné dny, kdy jsem s diktafonem v ruce a foťákem na krku mapovala veškeré dění na Dnech dobré vůle na Velehradě. Další dva dny jsem fotila svatby. Poté jsem ještě musela zajet do Židlochovic na oslavu mamčiných narozenin. Domů jsem se vrátila po čtyřdenním maratonu naprosto vyčerpaná. Už byla noc, když mi zavolala kamarádka z Hodonína, jestli nemám druhý den čas, protože tam přijel P.  Jan Palacký. Prý, abych s ním udělala rozhovor, protože je to úžasná osobnost. Coby misionář působil v Bolívii, na Madagaskaru a nyní je v Albánii. Do České republiky přiletěl jen na skok. Vzhledem ke svému stavu jsem nic neslibovala. Když jsem se ráno probudila, nebylo mi o nic líp, proto jsem si řekla, že nikam nepojedu a ještě hlouběji se zavrtala do postele. Za chvilku ale zadrnčel telefon, že kamarádka i s oním vzácným mužem přijedou ke mně domů, protože otec Palacký jede do Uherského Hradiště, odkud pochází, aby tam navštívil bratra. V okamžiku jsem byla na nohou. Do hodiny před naším domem zabrzdilo auto a já ho poprvé uviděla. Hlubokýma očima se na mne díval drobný, skromný muž, který nevážil víc než padesát kilo.

Misionář P. Jan Palacký SJ se narodil 21. prosince 1937 na ženské klinice v Brně. Jeho tatínek tam byl tehdy asistentem, takže právě narozený Jan měl určitá zvýhodnění. Děti se tehdy koupaly v jedné vodě a syn asistenta šel na řadu první. Tím ale veškerá privilegia, která život P. Palackému připravil, skončila.

 Narodil jste se v Brně, ale někde jsem četla, že pocházíte z Uherského Hradiště, tak jak to bylo?

Do Uherského Hradiště jsem se stěhoval s rodiči, když mi bylo osm dní. Do osmnácti let jsem pak žil v Hradišti, proto se považuji za Hradišťáka.

Rodiče odešli na Slovácko za prací?

Tatínka v Hradišti ustanovili prvním primářem dětského oddělení.

Kde jste tam bydleli?

Často jsme se stěhovali. Nejdříve jsme bydleli naproti nemocnice a z okna jsme mimo jiné viděli i polepšovnu. Když jsme se sourozenci zlobili, rodiče nám vyhrožovali, že nás tam pošlou. Pak jsme také bydleli na Palackého náměstí, takže jsme vlastně měli svoje náměstí (smích).

Vaše cesta za vzděláním nebyla zrovna snadná….

Po absolvování obecné a měšťanské školy v Uherském Hradišti jsem po roční přestávce pokračoval ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně. Mým spolužákem byl například lékař Augustin Svoboda.

 Proč jste nakonec v Hodoníně neodmaturoval?

V sedmnácti letech jsem začal uvažovat o kněžské službě, a proto jsem se zajel podívat na Břeclavsko, kudy by se dalo utéct na Západ. Tehdy jsem se ještě chtěl vrátit domů. Měl jsem už i koupenou zpáteční jízdenku do Starého Města. Přešel jsem ale do pohraničního pásma, kde mě chytili a odvezli do věznice ve Znojmě. Odsud jsem putoval do Brna na Cejl a pak do Uherského Hradiště.

Mluvil jste o svých plánech s rodiči?

My jsme všechno řešili hlavně s maminkou, protože tatínek byl pořád v nemocnici a někdy na nás zapomínal. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce nás všechny děti posadil do vany, pak šel vyšetřovat pacienty a na nás úplně zapomněl.

Byl jste po zatčení odsouzen?

Dostal jsem za pokus o útěk čtyři měsíce a vyloučili mě ze všech škol v celé republice. Na to jsem hrdý, že jsem byl na věstníku ministerstva školství (smích). Když jsem se vrátil z věznice, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nešlo to.

Nakonec se vám to ale přesto podařilo…

Měl jsem tetu, která vyučovala chemii na ošetřovatelské škole v Ostravě-Vítkovicích. Tato škola nepatřila pod ministerstvo školství, ale zdravotnictví. Přijali mě tam rovnou do druhého ročníku, protože jsem za sebou měl už polovinu jedenáctiletky. Takto se mi nakonec podařilo odmaturovat.

Nelitoval jste zpětně nezdařeného útěku?

Bral jsem to jako prozřetelnost. Toužil jsem být v první řadě knězem, a proto jsem chtěl utéct za hranice a teologii studovat v zahraničí. Utíkal jsem rok před nynějším biskupem Esterkou. Pokud bych šel s ním, asi by se mi to podařilo. My jsme o svých plánech ale vzájemně nevěděli.  Kdybych to tušil, tak bych na něj počkal (smích). Pokud bych šel s ním, asi bych byl diecézním knězem a nikdy nevstoupilk jezuitům. Já byl ale mladicky nedočkavý, proto jsem pak za to pykal. Bachař mi říkal: „V tom jsi chtěl utíkat? Podívej se, jaké máš boty! To tě museli chytit!“

Slyšela jsem, že  na váš vstup do řádu měl zásadní vliv jeden muž. Kdo to byl?

Byl to bývalý jezuita Josef Vagunda, který byl tehdy už zasnoubený. Zajímavé bylo, že chtěl za sebe najít náhradu. V roce 1956 jsem v devatenácti letech tajně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova..

Toto rozhodnutí vás ale přivedlo zpět do vězení…

Ano, za tajný vstup do řádu jsem dostal čtyři roky. Komunisté mne ale chtěli napravit a po sedmi měsících mě při amnestii pustili. Celkem jsem v nápravném zařízení prožil jeden rok.

Co jste dělal po návratu z vězení?

Osm let jsem pracoval v nemocnici v Zábřehu a nějaký čas také na Velehradě.

Další studium vás nelákalo?

Ale určitě. Několikrát jsem nebyl přijat na medicínu. Pak jsem chtěl studovat filozofii, proto jsem poslal mé spisy do jednoho domu jezuitů v Polsku. To byla také prozřetelnost. Pracoval jsem v zábřežské nemocnici, kde se do mne zamilovala jedna žena a chtěla mi nějak pomoct. Byla to evangelička z Polska. Dal jsem jí tedy mé papíry, aby je odvezla  do Polska. Doručila je ale do jiného domu, než jsem jel. Tam mi proto nevěřili, že jsem jezuita a poslali mě do diecéze, kde se mne ujal pozdější sekretář Jana Pavla II. a nynější arcibiskup krakovský P. Stanislav Diviš.

Proč jste si ke studiu vybral právě Polsko?

Bylo to blízko, fungoval malý pohraniční styk.

Studia jste ale nakonec ani v Polsku nedokončil…

V Krakově jsem začal studovat filozofii. Absolvoval jsem tam dva roky. Třetí ročník jsem už dělal v Římě, kam jsem legálně odešel v roce 1968.

Legálně?

Ano. Za Dubčeka jsem dostal na čtrnáct dnů turistický pas. Když zemi obsadili Rusi, přišel za mnou bratr a řekl, ať vezmu kufr a jedu. Podařilo se mi odejít, ještě než se uzavřely hranice. Jel jsem osobním vlakem do Břeclavi, odkud jsem pokračoval přes Vídeň do Říma.

Studoval jste v Římě?

Nejdříve jsem jeden rok pobýval na severu Itálie v Gallarate. Naučil jsem se tam italsky a pak šel do Říma. Postavil jsem si hlavu, že chci jít do Rusica, což je diecézní seminář pro misie v Rusku, který byl založen v roce 1929 za  Pia XI. Povolili mi výjimku. Pobýval jsem tam s Liborem Kovalem. Chodili jsme společně na bohoslužby k Ukrajincům na Via Bocela. Na kněze jsem pak byl vysvěcen v roce 1971 v Římě.

Jak vše prožívali rodiče?

Dobře. I proces. Dalo by se říct, že maminka s tatínkem byli na to hrdí. Vždyť tatínek měl také potíže. V roce 1958 ho komunisté v první čistce vyhodili ze špitálu. Stal se proto dětským lékařem v Kunovicích. Pamatuji se, že maminka psala do noci dopisy na sekretariáty, a také tam chodila. O deset let později, v roce 1968, se tatínek mohl vrátit zpátky.  

A váš další osud v Itálii?

Po vysvěcení jsem zůstal rok v Římě a pak jsem odešel do Neapole, kde jsem vystudoval morální teologii. Pak jsem šel coby duchovní na Policlinico Secondo, což je  velká neapolská nemocnice. Působila tam smíšená komunita –  karmelitán, jezuita a jeden diecézní kněz. Začal jsem tam studovat medicínu.

Proč, když jste byl knězem?

Byly to rodinné buňky po tatínkovi. Maminka byla zase lékárnice. Chtěl jsem od počátku studovat buď lékařství nebo kněžství. Pak jsem si říkal, že obojí.

Tehdy už jste nebyl zrovna mladým studentem…

Byl jsem starší. Nebylo to tak lehké. Studoval jsem pediatrii stejně jako tatínek. Poté jsem odjel na misie.

Šel jste na medicínu s cílem, že půjdete na misie?

Tam mne poslali jezuité.

Kam to bylo?

Nejdříve jsem v letech 1984 až 1987 působil na Madagaskaru, kde jsem byl hlavně u malomocných.

Po třech letech jste se kvůli zdravotním problémů vrátil do Evropy. Co vás trápilo?

Byla obava, že mám lepru, takzvanou tuberkulózní formu. Skončil jsem v sanatoriu na Sicílii. Zavřeli mne do leptosária v Messině. Tehdy nás tam bylo jen pár. Mohli jsme chodit ven, ale lidé měli z malomocných strach. V okolních domech byla směrem k leptosáriu zavřena všechna okna. Strach měli ale také mí představení. Na Sicílii jsem byl v komunitě v Catanii. Později jsem získal bydliště u jezuitů na Ischii, kde jsem měl dlouhá léta trvalý pobyt.

Nakonec se ale u vás lepra neprokázala…

Měl jsem velmi pozitivní tuberkulózní zkoušku, ale lepra byla negativní. Na Sicílii jsem dokonce dostal zdravotní penzi pro malomocné. Bral jsem milión lir, což tehdy bylo hodně peněz. Je to dnešních tisíc euro.

 Příliš dlouho jste se ale v Itálii nezdržel a odešel do Španělska…

Do Španělska jsem v roce 1988 odešel na vlastní žádost. Nejdříve jsem pobyl šest měsíců ve Fonties a pak půl roku v Barceloně.

Proč jste tam chtěl jít?

Hlavně kvůli mé diagnóze. Je tam totiž daleko lepší leptosárium než v Itálii. Mají tam s touto nemocí větší praxi.

Pobyt ve Španělsku měl zásadní vliv na další roky vašeho života. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?

Ve Španělsku jsem se seznámil s jedním jezuitou z Bolívie. Jmenoval se Tifa. Doporučil mě bolívijskému provinciálovi. Chtěl jsem zpátky na misie, hlavně tam, kde se mluví francouzsky. Pomohli mi do Bolívie, kde jsem na malé faře působil jako farář a současně jako lékař. Později jsme tam postavili malou nemocničku, kde jsem působil coby státní lékař. Jezdili jsme hodně do terénu, očkoval jsem, ale také rodil nebo trhal zuby. Byla to obrovská praxe ve všech směrech. V Bolívii jsem pobyl patnáct let.

Dá se praxe v Bolívii srovnat s Evropou? Kolik jste měl třeba denně pacientů?

 Jak který den. Někdy deset, jindy dvacet. Je to úplně jiná praxe. Každá vesnice má svého světce. Téměř žádná proto není bez křesťanského jména. Když se ale lidé křtí, vůbec nic jim to neříká. Dávají si jména Stalin, Lenin, Marx, Hitler… První věc, kterou jsem udělal před křtem, bylo vyučování právě kvůli těm jménům. Snažil jsem je přesvědčit, aby si nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si pořádné křesťanské jméno. Většinou si dali říct.

A dali si říct i v jiných věcech? Tam je přece úplně jiná mentalita než v Evropě.

Je to tam všechno daleko živější. I mše svaté. Náš pomocný biskup vůbec nepoužíval misál, všechno dělal zpaměti, jak ho právě ovanul Duch svatý. Hodně kritizovali papeže Jana Pavla II. Jednou jsem to tak poslouchal a říkám: „Monsignore, Jan Pavel II. určitě udělal hodně chyb, ale na jednu jste úplně zapomněl. Dotyčný se podivil a zeptal se: „Jakou?“ A já na to: „Že vás jmenoval biskupem.“ Za ty dlouhé roky byli totiž skoro všichni biskupové jmenováni Janem Pavlem II.

Já jsem se ale chtěla spíš zeptat, jak učení církve přijímali laici.

Dobře. Církev je tam svatá. Ke katolíkům se hlásí osmdesát procent obyvatel.

Je tam taková rozvodovost jako v Evropě?

Rozvody tam téměř nejsou. Potraty ano. Dělali na mne nátlak, abych dával ženám pilulky. Já se ale bránil tím, že dělám přírodní antikoncepci. Měl jsem dobře vybavené středisko na výši, takže mne brali. Vždy jsem tvrdil, že je důležité odpovědné mateřství a otcovství.

Co jste vnímal jako největší problém?

Bídu a chudobu. Bolívie je druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky. Na prvním místě je Haiti. Dalším problémem je koka. Největšími producenty jsou právě Bolívie, pak Peru a Kolumbie. Oni tam ale drogy za problém nepovažují. Šofér autobusu pořád žvýká koku, protože pak nemá hlad….

U nás je velkým problémem sekularismus. Rodiče jsou velmi zaneprázdnění a soustředění na kariéru. Dětí se mnozí vzdají a pokud je mají, nemají na ně čas. Potýkají se s tímto problémem také v Jižní Americe?

Tam jsou rodiny velké. Průměrně je v každé rodině šest až deset dětí. Rodiče si na ně čas udělají, protože většina žije na venkově. Absence víry v Boha tam není. To se tam skoro nevidí, že by někdo řekl, že je nevěrec. Pro církev jsou dveře otevřené.

Po patnácti letech na misiích v Bolívii jste se před třemi lety vrátil do Evropy. Bylo to opět kvůli zdravotnímu stavu?

Ano, měl jsem infekční nemoci a po autonehodě dostal epileptické záchvaty. Jednou jsme měli bouračku s autem. Šli jsme pět kilometrů pěšky a já pak byl tři dny v kómatu. Dali mne do nemocnice, odkud mne v bezvědomí převezli pět set kilometrů do jiné. Je to zvláštní pocit, když jste v jedné nemocnici a probudíte se někde úplně jinde, kde vůbec neznáte prostředí. Vrátil jsem se proto do Itálie, kde mne dávali do pořádku. Léčil jsem se v Neapoli, kterou beru jako svoji druhou vlast.

Od loňského července působíte v Albánii. Proč jste chtěl jít znovu na misie, když jste byl tak nemocný?

Bylo tam šílené pronásledování, které si člověk ani nedovede představit. Kostely se tam srovnávaly se zemí. Byla tam spousta mučedníků. Poslední zabili v roce 1989. Za křty se střílelo. Bylo to mnohem horší než v době komunismu u nás. Katolíků je tam teď tak čtyřicet procent. V Albánii měli čtyři sta padesát let tureckou nadvládu, takže se není co divit, že je tam teď tolik muslimů. Pokud někdo nebyl muslimem, nedostal se na školu a pak neměl ani práci, proto většina na tuto víru přešla. Původně to ale byla katolická země. Můj předchůdce tam vystavěl devět kostelů a při stavbě posledního objevili pozůstatky kostela ze čtrnáctého století. Do Albánie jsem přišel poprvé na zkoušku v roce 2005. Tehdy mne tam skoro nechtěli. Můj představený mi v Neapoli říkal, abych se ani albánsky neučil. V roce2006 mne ale zavolali znovu. Jsem tam teď nastálo. Nejdříve jsem byl přímo v Tiraně, kde jsem se učil jazyk. Nyní jsem v malé farnosti asi třicet kilometrů od Tirany, kde žijí většinou muslimové. Provozuji tam i menší lékařskou praxi. Dělám jednou týdně dětského lékaře.

Co je tam největší problém?

Je to skoro stejné jako u nás. Šíří se tam totiž konzum. Lidé, kteří předtím žili v obrovské bídě, dnes mají auta, televizi a vlastně všechno. Už ale kardinál Tomášek říkal, že po komunismu přijde konzum a že to bude mnohem horší. A to je ono. Po revoluci byl o víru obrovský zájem a teď se snižuje. Lidé nechodí do kostela.

Vidíte nějakou cestu ven, aby se lidé navrátili zpět k církvi a křesťanským hodnotám?

Konkrétně v Albánii vidím velký přínos v Matce Tereze. Pocházela z Kosova, které se považuje za albánské. Teď je tam státní Univerzita Matky Terezy a největší státní vyznamenání je rovněž Matky Terezy. Myslím, že aby se lidé navrátili k Bohu, musí prožívat konkrétní lásku k těm nejubožejším, jak to dělala matka Tereza v Indii. V Tiraně jsou nyní dvě komunity matky Terezy.

To mluvíte o Albánii. Já ale měla na mysli celou Evropu, kterou zachvátil konzum…

Možná, že muslimové, kteří mají ve všech evropských zemích své mešity, přinutí křesťany zamyslet se nad jejich kořeny v Evropě. Jediný stát, který se za to staví, je Polsko. Pokud si Evropa uvědomí, na čem stojí a kde má budovat své základy, tak to půjde. Musí najít svou identitu. Vidím, že v Evropě bude určitá zábrana od států východního bloku. Když tam přijde padesát milionů Ukrajinců, je to stát stejně velký jako Francie. Možná přijde i Rusko a ti mohou říct, že jsou velcí jako Turci.

Bavíme se teď o celých státech. Zajímalo by mě ale, co může vrátit zpět k víře jednotlivce. Jen v České republice je obrovský odpad od víry…

Myslím, že toto je specifický problém českého prostředí. To asi není nikde jinde na světě. I zde jsou ale rozdílné oblasti. Jiné je to na Slovácku, Moravě a třeba v severních Čechách. Odklon je hlavně v oblastech, kde bylo méně religiózního vlivu.

Je z toho vidíte cesta ven?

V oblastech, kde je nejvíc ateistů, se musí pořádat misie. Dále si myslím, že základ všeho je rodina. Jakákoliv. I ta nekřesťanská. Ze všech rodin mohou vzejít kněžská povolání.

Znám mnoho lidí, kteří řeknou, že nemají těžké hříchy a že věří, ale do kostela chodit nemusí. Jak byste argumentoval?

Lidé si často myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz a neuvědomují si, že je to také jejich právo účastnit se mše svaté v komunitě. Pokud tam nejdou, své výsady se zříkají. O tom se málo mluví, že to není jen povinnost, ale také právo. Když tedy někdo řekne, že nemá těžký hřích a nechodí do kostela, tak bych se zeptal: „No dobře, jak dlouho jsi nebyl na mši svaté?“ A pokud odpoví, že tři neděle, tak to má tři těžké hříchy…. Lidi může vzkřísit krása. Krása je argument Boží existence. Je nutné vidět vše, co je na světě, v lidech či přírodě krásné. Na tom se musí hodně pracovat. Křesťané se nevzdělávají a pak neumějí argumentovat.

Vrátím se zpět do Uherského Hradiště. Máte ještě ve městě přátele?

Určitě ano, ale už bych je asi nepoznal. Měli jsme teď v Hodoníně setkání maturantů po padesáti letech, kde jsem některé spolužáky vůbec nepoznal.

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny a vloni jste si připomenul půlstoletí od vašeho vstupu do jezuitského řádu. Byla to dobrá volba, když se ohlédnete zpět?

Bylo to takové, jaké to bylo. Jak už jsem řekl, kdybych utíkal s Esterkou, byl bych nejspíš světským knězem. Jezuité jsou ale přece jen světoví a širocí ve všech směrech. Když jsem byl malý, uvažoval jsem o dominikánech. Ono je to ale úzkoprsé, protože církev je stejně stavěná na světských kněžích, což je  řád svatéhoPetra.

Pocházíte ze Slovácka. Pamatujete si na otce Antonína Šuránka?

To byl svatý člověk. Byl přítelem mých rodičů a často k nám chodil. Mám na něj dobré vzpomínky.

Jak ho máte uchovaného  v paměti?

Dalo by se o něm říct, že byl staromódní. Pokud někdo odešel ze semináře, vždy se k němu choval slušně a vybraně. Byl to takový džentlmen. Měl to, co v dnešní době chybí: svatost normálního života. Přitom byl dlouhou dobu mimo duchovní správu. Vlastně téměř celý život. Začal ale budovat takové nepatrné. Mnozí lidé asi neví, že například v Hradišti dělal kapli na náměstí Šuránek.

Do České republiky jste přijel počátkem července. Co všechno absolvujete a kdy se chcete vrátit zpět do Albánie?

V Hodoníně jsem se zúčastnil setkání se spolužáky po padesáti letech. Pak jsem jel navštívit bratra do Uherského Hradiště. Chci si vyřídit nový český pas a další potřebné papíry. Poslední týden bych rád v Českém Těšíně absolvoval exercicie. Jinak bydlím v Brně, kde mám takovou základnu. Tentokrát všechno určitě nestačím objezdit. Zpátky se mám vracet posledního července.

Lenka Fojtíková

Misionář P. Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dvakrát skončil ve vězení. Nejdříve na čtyři měsíce za mříže putoval za pokus o útěk. Zároveň byl vyloučen ze všech škol. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na Ošetřovatelské škole v Ostravě. V devatenácti letech vstoupil tajně k jezuitům, za což byl odsouzen na čtyři roky. Po sedmi měsících byl propuštěn na amnestii. Studoval filozofii v Krakově. V roce 1968 odešel do Itálie, kde dostudoval teologii a v roce 1971 byl v Římě vysvěcen na kněze. Po vysvěcení zůstal rok v Římě a pak odešel do Neapole, kde vystudoval morální teologii a potom působil coby duchovní v  Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. V Neapoli vystudoval medicínu se zaměřením na pediatrii. V letech 1984 až 1987 působil v leprosáriu na Madagaskaru, odkud se vrátil do Evropy kvůli podezření z malomocenství. To se nakonec nepotvrdilo. Patnáct let působil v Bolívii a nyní je v Albánii. Vedle češtinyovládá italštinu, polštinu, ruštinu, španělštinu, francouzštinu a teď se učí albánsky.

Zvukový záznam celého neupraveného rozhovoru si mohou zájemci stáhnout zde: