JAK JSEM PROŽÍVALA PŘÍPRAVY NA PŘÍJEZD PAPEŽE DO BRNA
Tytočlánky vyšly v týdeníku Naše Slovácko, který v Hodoníně vycházel v letech 2006 – 2010 a dvanáct let už neexistuje.
Na letišti byla kotva, kterou se mně podařilo vyfotit krásném světle probouzejícího se dne… Dnes je kotva umístěna na príglu (na brněnské přehradě).
REDAKTORKA TÝDENÍKU NAŠE SLOVÁCKO BYLA POPRVÉ V LIDOVÉM KROJI Ani ve snu by mne nikdy nenapadlo, že se někdy v životě nastrojím do lidového kroje. A přesto k tomu o víkendu došlo. Dovedla mne k tomu myšlenka, že by se mně při historicky první návštěvě Benedikta XVI. v Brně mohly v tradičním oděvu našich předků podařit lepší fotky než ze sektoru novinářů.
Co bych neudělala pro dobré fotky, že? Neuvěřitelné se stalo skutečností! Na dokumentování návštěvy papeže Benedikta XVI. na brněnském letišti jsem vyrazila v lidovém kroji! Takto mne zvěčnil jeden agenturní kolega z Maďarska.
ODVAHA SE VYPLATILA Odvaha se vyplatila! Vsadila jsem na to, že při projíždění papamobilem by mohli svatého otce zaujmout krojovaní. Doufala jsem, že u jejich stanoviště třeba přibrzdí a pozdraví se s nimi. Nakonec sice nezastavil, ale auto hodně zpomalilo. Papež koukal na krojované, žehnal jim a já mohla fotit jako divá…
Papež Benedikt XVI. zdravil krojované účastníky.
V tom okamžiku byl samozřejmě zády ke všem novinářům. Navíc mu pracovník Vatikánu podal do auta teprve tříměsíční Veroniku, Marii, Filoménu Schnirchovou z Brna Tuřan, aby děťáku požehnal, což se také stalo. V tom okamžiku jsem byla u nečekané události jedinou novinářkou.
Je pravda, že nejen tento záběr byl z mého pohledu vykoupen velkým psychickým i fyzickým utrpením. Ať se na mne nikdo nezlobí, v kroji jsem prostě trpěla. Nejsem totiž na tento druh oblečení zvyklá. Navíc jsem musela vstávat už před třetí hodinou ráno, abych se stačila zavčasu obléct a vyrazit na letiště.
Samotnému strojení ale předcházelo školení ve Škole lidových tradic v Blatničce. Kroj mně totiž zapůjčila starostka Blatničky Jarmila Hrušková. V bláhové naději jsem věřila, že je jednoduchý, a tak se do něj obléknu bez pomoci druhých. Nebyla to pravda a já musela druhý den vyrazit na školení. Ředitelka Jana Smutná byla vstřícná a se vším poradila. Jí i starostce patří velký dík.
Faktem ale zůstává, že tento experiment už zřejmě nebudu nikdy v životě opakovat. Přestože mně mnozí lidé tvrdili, jak mně „to“ sluší, já se cítila strašně. Připadala jsem si, jako bych naráz ztratila svou identitu. Mým stejnokrojem jsou různé kalhoty, tenisky a k tomu sportovní doplňky. V kroji jsem trpěla jako biblický Job. Potkala jsem například kolegu novináře a on mne vůbec nepoznal. Když jsem se úředníka z pražského Hradu v letištní hale ptala, jestli zde bude akreditace, tak na mne kouknul, změřil si mne od hlavy až k patě a konstatoval, že bude, ale jen pro novináře.. V tom okamžiku jsem si naplno uvědomila, že šaty skutečně dělají člověka. Najednou jsem se ocitnula na několik hodin v úplně jiné roli. Roli, kterou jsem nějak nedokázala přijmout. S o to větším obdivem dnes koukám na všechny krojované.
Ostatně krojovaní účastníci byli na letišti středem zájmu mnoha novinářů a fotografů.
BISKUP DAROVAL PAPEŽI REPLIKU KŘÍŽE Z MIKULČIC Na sto dvacet tisíc lidí si nenechalo ujít mimořádnou událost České republiky a nechybělo při nedělní bohoslužbě, kterou v Brně sloužil papež Benedikt XVI. Zástupci našeho regionu byli k nepřehlédnutí. Nechyběli mezi tisícovkou přítomných kněží, třemi tisíci ministranty, hasiči, pořadateli ani účinkujícími v doprovodném kulturním programu. U fotografů a kameramanů jednoznačně největší úspěch sklidili krojovaní. Někteří přitom měli zvláštní privilegované postavení. Gabriela Geherová, Petr Marada a sourozenci Šťastní vítali vzácného hosta ihned po dosednutí letadla na plochu brněnského letiště. „Přestože jsme spolu nemluvili ani nedošlo k nějakému jinému kontaktu, byly to velmi emotivní okamžiky, na něž zřejmě nezapomenu až do konce života,“ svěřila se jedenadvacetiletá Gabriela, která se v neděli nastrojila do podlužáckého kroje. Její partner Petr měl zase jihokyjovský kroj. Přímo na ranveji papeži zahrála cimbálová muzika Slovácko mladší, jejímž primášem je Petr Marada. Kromě toho měla návštěva papeže i další vazbu na Hodonínsko. Brněnský biskup Vojtěch Cikrle totiž Svatému otci na památku daroval repliku křížku z devátého století, který byl objeven při vykopávkách v Mikulčicích. Stříbrný kříž s očkem reliéfně znázorňuje postavu Krista na kříži. Jedná se zřejmě o nejstarší zobrazení Krista nalezené na území brněnské diecéze.
Hostitel – brněnský biskup Vojtěch Cikrle (vpravo vzadu je kardinál Miloslav Vlk) měl důvod k úsměvu na tváři, protože vše včetně počasí dopadlo na jedničku.
Na rozdíl od většiny pozdějších plastik a obrazů je Kristus oblečen v kněžském rouchu a je tedy zdůrazněna jeho duchovní vláda nad světem. Mezi množstvím nejrůznějších předmětů nalezených v Mikulčicích byl i křížek, jehož repliku zasazenou v dřevěném kříži z dubu, jehož dřevo dubu rovněž pochází z vykopávek v Mikulčicích, nosí brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle zavěšenou na stříbrném řetězu. Právě jeho osobní vztah k tomuto křížku byl důvodem k rozhodnutí věnovat kopii Benediktovi XVI. jako osobní dar. Křížek je připomínkou nejstarších křesťanských kořenů Moravy a tedy i brněnské diecéze. Je uložen ve speciální kazetě, vytvořené uměleckým knihařem Jiřím Foglem v Žamberku. Kazeta – etue – má tvar knihy a kombinuje ušlechtilé materiály jako je kůže, samet a kov. Na čelní desce je motiv půdorysu trojlodní baziliky – místa, kde byl křížek nalezen. Text věnování a údaje o křížku jsou v latině na destičkách z bílého kovu.
Dnes jsem se poprvé vydala do Pohořelic, abych zdokumentovala pro Katolický týdeník Pouť smíření. Jistě není bez zajímavosti, že mám na Pohořelice svým způsobem nezaslouženou vazbu. Proč? Protože od tam pocházela moje babička rodným jménem Anna Ferbie. S babičkou jsem toho v dětství hodně prožila, a tak jsem i na ni dnes vzpomínala. V době, kdy ale došlo v květnu roku 1945 k divokému vyhnání 20 000 německých obyvatel z Brna, už ale babička žila v Židlochovicích. Tam se přestěhovala se svým manželem. Nebyla tedy přímým účastníkem tohoto tzv. pochodu smrti, při němž zemřelo 1 600 lidí. No a dnešní start Pouti smíření byl na místě, které se nachází jen kousek za cedulí Pohořelic u silnice ve směru na Znojmo a právě zde je hromadný hrob 850 lidí, kteří při tom pochodu zahynuli. Vesměs šlo o ženy s dětmi.
Památník odsunu v Pohořelicích.
Pokud si někdo frčí autem, tak vůbec nemusí zaregistrovat, že právě projel okolo nějakého pietního místa. Suchý trávníkový obdelník obklopuje pole s kukuřicí, okolo je průmyslová zóna a nájezd na rychlostní silnici na Vídeň. Na ploše je umístěno v různých místech devět nenápadných křížů. Pokud by se ale někdo koukal pozorně, zjistil by, že u malého parkoviště jsou dva pomníky – jeden s českým a druhý s německým nápisem upozorňujícím na tuto šílenou událost. A kdo zdvihne oči k nebi, tak uvidí veliký kovový kříž, který lze ale přes jeho velikost snadno přehlédnout. Co mě osobně šokovalo po vystoupení z auta? Že toto parkoviště u pietního místa někteří řidiči a jejich osádky využívají jako toaletu… Ano, pod stromem u příkopu jsem viděla lidské výkaly i použíté papírové „kapesníčky“. Fakt hnus… Dnes na se na tomto nenápadném místě v tropickém vedru, které panovalo už od ranních hodin, sešlo okolo dvou stovek lidí. Tři autobusy poutníků přitom přijely z Německa. Po úvodních projevech (některé úryvky řečníků zde zveřejním zítra), se většina přítomných vydala pěšky směrem do Brna. Zde byla pouť zakončena v zahradě augustiniánského opatství na Starém Brně. Pouť smíření se uskutečnila v rámci bohatého programu Meetingu Brno, který začal už včera a potrvá až do příští neděle – t. j. do 31. 7. 2022. V nabídce je doopravdy moc zajímavých akcí, tak mrkněte sem. Zítra doplním, co řekl viceprezident Meetingu Brno David Macek, bývalý ministr kultury Daniel Herman, který je patronem Meetingu, víceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß, starosta Pohořelic Miroslav Novák, pamětníci z Mnichova a zpívající sochař a restaurátor Patrik Vlček z Brna. Všichni moc zajímavě mluvili, proto tady něco z jejich promluv zveřejním. Na závěr se ke slovu dostali i duchovní – německy promluvil P. Klaus a za moravskou stranu P. Jan Hanák. Své promluvy uzavřeli modlitbou.
Viceprezidentovi Meeting Brno Davida Macka jsem se zeptala, nač by letos v bohatém programu upozornil. Tady jsou jeho odpovědi: „Stalo se již tradicí, že se snažíme v rámci programu Meeting Brno každoročně středoevropské veřejnosti přiblížit nějakou skupinu osob, s nimiž se tolik nesetkává. Mám radost, že letos představíme lichtenštejnské knížectví. Setkání se v úterý uskuteční v Moravské galerii Uměleckoprůmyslového muzea. Při této příležitosti budou představeny některé sbírky, které darovala právě rodina Lichtenštejnů. Možná jen málokdo ví, že knížecí rod Lichtenštejnů také přímo podporoval Gregora Johanna Mendela v jeho výzkumné činnosti. Tak se nám krásně spojuje návštěva Lichtenštejnů s právě vrcholícími oslavami dvoustého výročí narození muže, který sám byl jedním velkým křížením, protože se v něm křížilo jak věda, umění i duchovno. Z bohatého programu bych dále upozornil na čtvrtek. Meeting Brno vznikl díky inspiraci monumentálním festivalem Meetingem Rimini, který pořádají naši italští přátelé okouzlení a formovaní charismatem Luigiho Giussaniho, od jehož narození uplyne letos na podzim 100 let. Při této příležitosti pořádáme ve čtvrtek 28. července v 18 hodin v Rajské zahradě augustiniánského kláštera večer věnovaný odkazu Luigiho Giussaniho. Setkání se jmenuje podle jedné z jeho knih Riziko výchovy. Diskusi, které se zúčastníMarie Gottfriedová – vítězka ankety Ředitel roku 2020/2021, Alessandro Mele – CEO Cometa Network a Marek Orko Vácha – přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Povídat si budou o smyslu výchovy a vzdělávání. Určitě je nač se těšit. Meeting Brno je kulturní festival, ale od počátku má přesah, takže je i vzdělávací. K nám se lidé chodí nejen zúčastnit, ale jednotlivé body programu je nutí k přemýšlení a vzdělávání se. Vychováváme si tak náročné publikum.“
Viceprezident Meeting Brno David Macek (uprostřed) v rozhovoru s Danielem Hermanem (vpravo), letošním patronem festivalu Meetin Brno, bývalým ministren kultury České republiky a držitelem několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů
Daniela Hermana, letošního patrona festivalu Meetin Brno, bývalého ministra kultury České republiky a držitele několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů, jsem se zeptala, jestli se podobná iniciativa, jako je Pouť smíření, koná také ze strany Německa na odčinění bezpráví na českých obyvatelích, kteří byli vyhnání ze Sudet. Tady je jeho odpověď: „Osobně se v oblasti smíření mezi našimi zeměmi angažuji, protože pocházím z židovské rodiny a řada mých příbuzných byla zavražděna německými nacionálními socialisty. Na základě toho jsem pochopil, že není možné házet lidi z jednoho národa do jednoho pytle, že neexistuje kolektivní vina na základě etnického původu a je třeba rozlišovat. Zlo plodí zlo a to je třeba zastavit. Není možné o všech Němcích říct, že byli nacisty. Mnozí z nich byli prvními oběťmi nacionálního socialismu. Viz koncentrační tábor v Dachau v roce 1933. Proto je důležité na toto upomínat a účastnit se takovýchto akcí. Ze strany Německa je přiznání viny v kontextu strašlivé epochy nacionálního socialismu velmi silné. Mluvím o bývalém západním Německu. Že by se ale konaly podobné akce jako je tato pouť, tak o tom nevím.
Pamětníků manželů Gudrun (85) a Horsta (87)Hermannových jsem se zeptala, jestli někdo z nich či jejich rodiny Pochod smrti z Brna do Pohořelic absolvovali. Pětaosmdesátiletá Gudrun řekla:„Narodila jsem se v Brně a dva roky chodila tam i do školy. Pochodu jsme se nezúčastnili, protože jsme se už dříve s rodiči odstěhovali. „Já jsem se narodil v Karlových Varech, odkud jsem se musel vystěhovat až v roce 1947. Jistě není bez zajímavosti, že se moje žena za svobodna jmenovala Prager,“ prozradil její manžel Horst. Manželé nyní žijí v Mnichově a do Pohořelic a Brna přijeli už podruhé uctít památku všech zemřelých.
Před startem pouti jsem oslovila také jednoho poutníka, proč bude v tak šíleném vedru putovat a není raději někde u vody. Sochař a restaurátor v jedné osobě Patrik Vlček z Brna odpověděl. „Půjdu jen do Rajhradu, protože mám rád starou císařskou cestu. Při putování budu vzpomínat na dědečka Aloise Zemana. Když se v pětačtyřicátém roce dozvěděl, co se děje, neváhal, sedl na kolo a jel pomoct mé pratetě a jejímu manželovi. A doopravdy se mu podařilo dostat je zpět,“ prozradil rodinný příběh umělec.
Sochař a restaurátor Patrik Vlček (vpravo) rozmlouvá s viceprezidentem Meetingu Brno Davidem Mackem.
V oficiálním úvodu dostala slovo viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß. Mimo jiné řekla: „Na tomto místě vzpomínání si člověk ještě více uvědomí, jak důležitý je společný boj za mír, svobodu, demokracii a lidskost.Po hrozných zkušenostech z válek ve dvacátém století jsme všichni doufali, že válka, útěk a vyhnání už v Evropě nemají místo. Bohužel jsme se všichni mýlili. O to důležitější je, aby Německo, Česká republika a všichni ostatní partneři v Evropě byli spolu, pomáhali si a dále bojovali za mírovou Evropu. Dnes myslíme především na lidi z Ukrajiny, kteří jsou vystaveni velkému utrpení způsobené útočnou válkouVladimíra Putina. Lidé na Ukrajině potřebují naši pomoc.“
Za německou stranu nejdříve promluvila viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß a poté starosta Pohořelic Miroslav Novák (vlevo).
Na její slova navázal starosta Pohořelic Miroslav Novák: „Před mnoha lety jsem si netroufal ani myslet, že mohou být mír a demokracie nějak významně ohroženy. Velmi jsem se ale mýlil. Nyní máme v Pohořelicích 300 uprchlíků z Ukrajiny. Snažíme se postarat o padesát ukrajinských dětí v klubech a v mateřské školce. Bude to válečná generace poznamenaná tímto utrpením. Prvním objektem, kde záhy po vypuknutí války našli azyl, byla fara. A představte si, že o tři měsíce později, 77 let od tragického pochodu, který sem dorazil koncem května, před farou 27. května jedna z ukrajinských žen porodila holčičku, protože nestihla odjet do porodnice. Na znamení vítězství jí dali jméno Viktoria. Chci také věřit, že tento válečný konflikt dopadne dobře a brzy skončí.“
Německý kněz P. Klaus mimo jiné řekl: „Toto místo kde se bojuje proti zapomínání hrozných věcí, co se staly v minulosti. Je to ale i místo toho dobrého, co se děje už více let, což je spolupráce, která spojuje dobré věci pro budoucnost.“
P. Jan Hanák na závěr oficiálních proslovů řekl: „Dějinami nehýbou pouze davy a nemusí to být ani jen ti, co jsou hodně vidět jako jsou politici a slavné osobnosti. Zakladatelem připomínkové akce byl tehdejší student Jaroslav Ostrčilík. V roce 2015 se z pochodu čítajícího několik lidí stala Pouť smíření a začalo se chodit z Pohořelic do Brna. Pochod smrti se od té doby jmenuje Pouť smíření. Jen málokdo dnes ale ví, že za tím stál jeden člověk. Jmenuje se Tomáš Mozga a nikdo ho dnes nezná. Sešel se v roce 2014 s Jarke Ostrčilíkem v kavárně a řekl mu: „Příští rok je 70 let po válce. Hele, není čas přestat ty lidi symbolicky vyhánět? Není čas ten pochod otočit a pozvat je symbolicky domů?“ Bez Tomáše by se to asi nestalo. A nestalo by se to ani, kdyby už Brno nebylo těhotné touhle změnou. To mně přijde hodně důležitý. Stala se z toho Pouť smíření, protože odpuštění a smíření je jediný způsob, jak se tyto věci dají vyřešit. Zázrak života, zázrak zmrtvýchvstání.“
Na závěr. P. Hanák přednesl tuto modlitbu, jejímž autorem je neapolský arcibiskup Mons. Domenico Battaglia.:
Modlitba za odpuštění Pane, odpusť nám válku. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšnými, Pane Ježíši, jenž ses narodil v Kyjevě uprostřed bombardování, smiluj se nad námi. Pane Ježíši, jenž jsi zemřel v náručí své matky v bunkru v Charkově, smiluj se nad námi. Pane Ježíši, jenž jsi byl poslán na frontu ve dvaceti letech, smiluj se nad námi. Pane Ježíši, jenž ve stínu svého kříže znovu vidíš vztyčené zbraně, smiluj se nad námi!
Odpusť nám, Pane, Odpusť nám, že nám nestačilo probodnout tvou dlaň hřeby, ale že hasíme svou žízeň krví těl, která byla zbraněmi roztrhána na kusy. Odpusť nám, že dlaně, které jsi stvořil, aby chránily, se proměnily v nástroj smrti. Odpusť nám, Pane, když znovu a znovu zabíjíme své bratry, odpusť nám, když jako Kain sbíráme kameny na svém poli, abychom jimi zabili Ábela. Odpusť nám, když svou krutost svádíme na svou vyčerpanost, když svou zuřivost omlouváme svou bolestí. Odpusť nám válku, Pane. Odpusť nám válku, Pane.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, voláme k tobě! Zastav Kainovu ruku! Osviť naše svědomí, ať se neděje naše vůle, nevydej nás napospas našim skutkům! Zastav nás, Pane, zastav nás! A až zastavíš Kainovu ruku, ujmi se i jeho. Je to náš bratr. Ó, Pane, učiň přítrž násilí! Zastav nás, Pane!
Amen
Tak a to je vše!Mějte se úžasňákově, nenechte si kazit léto vedrem, které přece k létu vždy patřilo – ne? Mnozí jezdí za mnohem větším vedrem do Egypta a jinam, tož si ho užijte doma zadarmo! Na Slovácku máme „naše moře“ v podobě štěrkopískových jezer a jen v mém okolí jsou krásná zrekontruovaná koupaliště ve Veselí nad Moravou, Lipově, Hluku, Vlčnově a Nivnici. No a to samozřejmě nemluvím o Kunovicích, Uherském Hradišti a Uherském Brodu. A to vše je v dojezdu do 20 km. Tak nebrblat a šup do vody a na slunko! V zimě budeme vzhledem k energetické krizi zřejmě mrznout, tak si užívejme tepla aspoň teď! Ať žije léto! Zdar!
Církev si v úterý 14. září připomene svátek Povýšení sv. kříže. Kapucíni v Brně už tento svátek slavili ve svém kostele Nalezení sv. kříže dnes. Nejdříve mší svatou a potom v klášterní zahradě požehnali nový kříž. Článek s fotkou naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku. Tady zveřejňuji jen pár fotek, které se do novin nevejdou. Osobně mně udělalo velkou radost, když první čtení přišla k ambonu přečíst mladá žena v nádherném kroji z Horního Němčí. Moje srdce zaplesalo. Však mrkněte do galerie. Jinak jsem si zavzpomínala, jak jsem jednou tento svátek slavila v Medžugorje přímo pod obřím křížem na kopci Križevac. Bylo nás tam tehdy mraky. Vycházela jsem, když teprve svítalo, ale rozhodně to stálo za to!
Myslela jsem také na Židlochovice, odkud pocházím, protože jsem byla v tamním kostele Povýšení sv. kříže před dlouhatánskou dobou pokřtěná. Dnes tam bylo při mši určitě mnoho krojovaných, jak bývá v posledních letech zvykem. Tam jsem to ale nestihla, protože jsem byla v Brně, tak třeba zase někdy jindy.
Jinak jedno je jisté. Každý si životem nějaký ten kříž neseme, a tak nám všem přeji, abychom měli každý den sílu a odvahu ho nést, a když spadneme, uměli zase vstát a jít dál ať se děje, co se děje…
Když jsem se na facebooku před pár dny díky řediteli Radia Proglas P. Martinovi Holíkovi dozvěděla, že zemřel P. František Fráňa zvaný Tišek, přiznám se, že jsem do té doby tohoto kněze vůbec neznala a nezaregistrovala nic z jeho bohatých aktivit v minulosti. Když jsem ale četla, co o něm na své zdi napsal P. Holík, tak jsem těžce litovala, že jsem tohoto muže nikdy nepoznala a osobně se s ním nesetkala.
Mimo jiné o něm P. Holík zveřejnil pár jeho hlášek, kterými byl mezi svými přáteli, známými a blízkými především z tábora Radost proslulý. Něco si zde dovoluji ze statusu P. Holíka zkopírovat:
„Ještě na flétnu dobře neumíš? Nevadí, zahrej, co umíš! Kytary k táborovému ohni? Čtyři? Je-li osm, ať hrají všechny!“ V úzké chodbě nápis typicky Tiškovský: Nemáš-li co dělat, nedělej to tady! „Ach, Tišku, bolí mě noha!“ Ráno měl dotyčný před stanem dřevěnou nohu od zrušeného klavírního křídla. * Heslo dne: „Neumíš, pomůžeme Ti! “ Stupně soužití: „Jeden proti druhému ne! Jeden vedle druhého? Jeden s druhým? Kdepak, čtvrtý stupeň: Jeden pro druhého. “ Otec Tišek, hudební začátečník si vždy přál, až bude v nebi, zahrát si čtyřručně na varhany s Johannem Sebastianem Bachem jeho toccatu a fugu. Dále se mu jednou zdálo, jak jezdí po nebeských ulicích na zádi kuka vozu s otcem Tečkou a vyváží nebesky snadno nebeské odpadky, jež voní, a zpívají si u toho Buď Bohu chvála, dík a čest. Už čtyřicet let říkáme písni K906 Popelářská. *
A na pohřeb tohoto muže jsem dnes jela, protože o tom mám napsat něco do Katolického týdeníku. Jak už u mne bývá zvykem, byla jsem tam se značným předstihem, a tak jsem si sedla v kostele, kde se ještě všechno připravovalo na poslední rozloučení. Ty přípravy ale vůbec nebyly jak na poslední rozloučení. Všichni tam kmitali a pobíhali a já měla dojem, že spíše připravují slavnost. Schola ještě cvičila, mladí nádherně hráli a zpívali a já v tom kostele prožívala něco skutečně posvátného. A když potom dovezli rakev se zemřelým a já viděla, že mu jeho blízcí udělali, nebo nechali udělat, nádherný věnec z lučních květin, tak jsem si říkala, že to se jim povedlo, protože asi právě tyto květiny vyjadřovaly i kus osobnosti zemřelého.
Hlavním celebrantem byl biskup Pavel Konzbul a po mši měla spousta lidí potřebu zemřelému poděkovat. Většina řečníků vzpomněla nějakou jeho hlášku, povahový rys a lidé se mezi utřením slzy z oka museli při vzpomínce na něj nahlas smát. Ne… Nikdo ho neglorifikoval. Několik lidí řeklo, že měl i své mouchy, ale kdo z nás je nemá, že? Krásné bylo, že mu někteří od mikrofonu nejen děkovali, ale řekli, že mu vše odpouští a těší se až se s ním jednou sejdou v nebi. A já právě, i když jsem tohoto muže osobně neznala, měla dojem, že se v kostele sv. Augustina v Brně, kde mimochodem P. Tišek už ve svém dětství ministroval a poté zde v pohnutých padesátých letech mladší ministranty také vedl, v dnešním odpoledni dotýkalo nebe země.
Na P. Fráňu zavzpomínal i bývalý hejtman Jihomoravského kraje a současný poslanec Stanislav Juránek, který s manželkou táborem Radost také prošli.
Tož tak… Můžete mrknout na fotky z pohřbu a krátká videa, abyste trošku zažili atmosféru a hlavně si přečtěte, co o svém dlouholetém kamarádovi napsal P. Martin Holík, protože ten ho znal moc dobře. Když jsem si četla jeho slova a dnes slyšela vzpomínky ostatních lidí, kteří mu byli blízko, tak jsem si říkala, že by o tomto muži měl někdo napsat knihu… On totiž ten svůj život doopravdy prožil a pozitivně ovlivnil tisíce mladých lidí… Kéž by se alespoň zrnko z toho podařilo i nám všem..
Mimo jiné zazněla také píseň Přátelé Zeleného údolí.
Mně se moc líbila vzpomínka jednoho pamětníka, kteří vzpomněl tuto Tiškovu hlášku: „Dělej to, co nikdo nedělá, protože když už něco dělá více lidí, tak tě tam není zapotřebí…“ To se mně zdá úplně geniální…
Tak všem přeji krásné léto, a aby mezi námi žilo více takových Tišků…
Milan Werl vypadá jako maximálně pětadvacetiletý student. Nedávno ale oslavil už sedmatřicáté narozeniny, má doktorát z matematiky a je magistrem teologie. V sobotu přijal z rukou brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho kněžské svěcení. Spolu s ním přijal jáhenské svěcení Josef Janoušek. Velkou reportáž ze slavnostních okamžiků obou mladých mužů naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku – www.katyd.cz. Do novin se zdaleka nevešly všechny fotky, které budou možná někoho zajímat, proto je zveřejňuji zde.
Brněnští skauti v nedělním dopoledni předali v katedrále sv. Petra a Pavla do rukou biskupa Vojtěcha Cikrleho Betlémské světlo. Tentokrát pro něj nejeli do Vídně, ale pouze na rakouské hranice.
Pro Katolický týdeník tyto okamžiky hledáčkem fotoaparátu zachytil Filip Fojtík.
V sobotním dopoledni požehnal pomocný brněnský biskup Mons. Pavel Konzbul kostel jednadvacátého století v Brně Lesné, který navrhl ateliér architekta Marka Jana Štěpána. Kostel je zasvěcený blahoslovené řeholnici Marii Restitutě Kafkové. Podle bývalé místostarostky Brna sever Miriam Kolářové jde o první kostel na světě, který zasvěcený právě této mučednici, kterou popravili za druhé světové války nacisté.
Přepis kázání brněnského pomocného biskupa Mons. Pavla Konzbula:
V dnešním druhém čtení říká apoštol Pavel křesťanům ve městě Efes, že jsou stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a uhelným kamenem sám Ježíš Kristus. Z toho vyplývá, že v křesťanství je rovnítko mezi pojmem stavba, chcete-li kostel a společenství. Ve většině jazyků pro pojem církev a kostel existuje stejný slovní výraz. Kupříkladu německé Kirche, anglické Church, italské chiesa. Etymologicky tato označení vychází z řeckého pojmu ecclesia tu kyriu, což lze přeložit jako společenství Pánovo. Kostel bez společenství by nebyl kostelem, ale jen náhrobním kamenem, který by neukrýval život, ale smrt. My ale neslyšíme v biblickém úryvku o kamenu náhrobním, ale o kamenu úhelném, který se někdy v češtině označuje jako kámen nárožní, což je vyčnívající kámen na rohu budovy, který zabraňuje poškození stavby. To, co zabraňuje poškození společenství křesťanů jako stavby, je věrnost Kristu a jeho učení.
Takovouto
věrností se vyznačovala i patronka tohoto chrámu. Blahoslavená
mučednice Marie Restituta Kafková. Tato řádová sestra, rodačka z brněnských
Husovic, energická korpulentnější dáma se zasvětila Bohu skrze svoji pomáhající
profesi zdravotní sestry. Vynikala lidskostí a humorem. Před popravou s klidem
prohlásila: „Jdu k slavnosti. Pro
Krista jsem žila, pro Krista umírám!“
V dnešním Matoušově Evangeliu říká Ježíš apoštolu Petrovi: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev.“ Zde je malá slovní hříčka, protože apoštolovo jméno souvisí s řeckým slovem petra – což není jen skalní město v Jordánsku, podle kterého se jmenuje petrolej, jako olej z Petry, ale znamená kámen či skálu. Možná se právem zeptáme, na čem stojí tento kostel. Stavitelé by nám řekli, že jeho věž stojí skutečně na skále, ale vlastní stavba, aby na skálu dosáhla, tak stojí na jakýchsi betonových chůdách, přesněji ji na skále drží a současně s ní poutá 71 betonových pilotů. Při tomto čísle se mi vybavuje text Lukášova evangelia, kde se hovoří o tom, že Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Máme zde sedmdesát jedna betonových vzpěr, kde je ta sedmdesátá druhá? Domnívám se, že tou nejdůležitější vzpěrou má být místní farní společenství. Na věži tohoto kostela je řecký nápis Fos – Zoe, což znamená světlo a život. I místní společenství by mělo být živé tak, že z něj bude vycházet světlo a to světlo radosti a lidskosti, tak jako z patronky tohoto chrámu. Existují tři modely farních obcí, které bych označil zkratkou ZNP. První můžeme nazvat církev Zabezpečující, která pouze zabezpečuje bohoslužby a udělování svátostí. Na jejich kostelních dveřích se pouze dočtete, kdy jsou bohoslužby a jak postupovat nedej Bože v případě žádosti o křest, sňatek či pohřeb. Pak tu máme církev nabízející. Farář čte kázání. Zezadu se k němu přimotá kostelník a šeptá mu: „Otče, na chóru hrají poker.“ Kněz mu šeptem odpoví: „Díky, ale nejdřív musím dokončit to kázání.“ Taková církev nabízí řadu zajímavých aktivit od farního plesu až po farní zabíjačku. A nakonec tu máme církev Pečující, kterou papež František přirovnává k polní nemocnici. Taková obec je sociálním společenstvím, které si uvědomuje, že je na cestě a je prostoupeno vzájemnou láskou, jako společenství Pánovo s velkým P. Místnímu farnímu společenství bych rád popřál, aby právě takovým Pánovým společenstvím bylo.
Zpravodajský článek z žehnání kostela bude zveřejněný v Katolickém týdeníku.
Pokud by to někoho zajímalo, tak mně nedávno Katolický týdeník zveřejnil článek o mém setkání se správcem farnosti ve Slavonicích nedaleko rakouských hranic. Byl to úžasný den s ještě úžasnějším průvodcem nejen po jeho farnosti. Na článek můžete mrknout zde.
Jinak je většina mých článků v tištěném Katolickém týdeníku, tak kdo by měl zájem si je přečíst, musí si je zajít do kostela či trafiky koupit. Nebo je lze koupit i v elektronické podobě…
A dnes jsem byla zase v Brně, kde se odhalovala a žehnala socha jezuitského kněze P. Martina Středy. Že vůbec netušíte, kdo to byl? No moc zajímavý člověk, který sehrál významnou roli při obléhání Brna Švédy. Více si můžete přečísttady.
V poslední době mám fakt štěstí na lidi. Dnes jsem poznala tři úžasné Strážničanky – Martinu Prachařovou, Ivu Pištěkovou a Dagmar Mokrošovou, které předávaly dárky na Klinice dětské onkologie při Fakultní nemocnici Brno. Co to bylo za dárky? To se dozvíte v reportáži, kterou jsem psala pro Zprávy z Moravy. Celý článek si můžete přečíst zde
Jen prozradím, že na začátku dnešní návštěvy bylo šití roušek, které dvě ze tří žen začaly šít ihned po vypuknutí koronavirové pandemie. Zapomeňte na to, že dnes do dětské nemocnice dovezly hromadu roušek. Hlavní dar byl úplně jiný! Ale mohly za to na počátku roušky… To je fakt… A fakt je, že mezi dary byly také, ale jenom kvůli nim tam tyto bezvadné holky nejely. Podrobnosti se dočtete v článku, na který zde dám odkaz hned, jak bude zveřejněný.
Když mně vyprávěly, jak se všechno bez jejich plánu seběhlo, tak jsem jen kroutila nevěřícně hlavou. A to jsem vůbec netušila, do čeho jdu, když mne v neděli večer kontaktovala jedna z iniciátorek této dobročinné akce Iva Pištěková. Přesto jsem na jejich pozvání k setkání kývla. A udělala jsem dobře!
Ty holky strážnické dnes v nemocnici zářily jako lampy, když vlekly na dětskou onkologii všechny ty dary. Jakoby ony samy něco dostaly… Mají srdce na pravém místě, které touží pomáhat.. A já zároveň smekám nejen před nimi, ale i před všemi Strážničany a dalšími lidmi, kteří se zapojili a jakýmkoliv způsobem pomohli.
„Do práce se spolu s námi zapojili při šití, kompletování a balení roušek Eva Mikesková, Jitka Ručná, Hana Floryanova, Radim Kvaltín a Hana Chocholáčkova. Poděkování ale patří všem, kdo se nějak podíleli . A VELKÉ diky městu Strážnice,“ napsala mně teď večer do zprávy Iva Pištěková.
Strážnice byla vždy blízko mému srdci a po dnešním setkání ještě víc….
Všechny Vás zdravím a také Vám přeji štěstí na potkávání skvělých lidí. Oni mezi námi jsou! Jen musíme chodit s očima otevřenýma dokořán, abychom je viděli… Lenka
Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu. Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.
V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.
Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…
Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:
„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“
Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:
„ Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“
Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:
Milá Lenko, od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti. Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.
Ať Ti Pán žehná! Marie N.
A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…
Vinicím s hrozny
stařenek
nazrálými na pád do prachu
dávala vitální sílu
Svá, jenom však navenek
brávala za ruku
vracela po letech víru
Tak už se čas dopotácel
zbytek toho pozemského
Poklad spásy nepoztrácel
daroval jí věčnost Jeho
Milá
Marie,
nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!