V poslední době mám štěstí na lidi!!!

V poslední době mám fakt štěstí na lidi. Dnes jsem poznala tři úžasné Strážničanky – Martinu Prachařovou, Ivu Pištěkovou a Dagmar Mokrošovou, které předávaly dárky na Klinice dětské onkologie při Fakultní nemocnici Brno. Co to bylo za dárky? To se dozvíte v reportáži, kterou jsem psala pro Zprávy z Moravy. Celý článek si můžete přečíst zde

Jen prozradím, že na začátku dnešní návštěvy bylo šití roušek, které dvě ze tří žen začaly šít ihned po vypuknutí koronavirové pandemie. Zapomeňte na to, že dnes do dětské nemocnice dovezly hromadu roušek. Hlavní dar byl úplně jiný! Ale mohly za to na počátku roušky… To je fakt… A fakt je, že mezi dary byly také, ale jenom kvůli nim tam tyto bezvadné holky nejely. Podrobnosti se dočtete v článku, na který zde dám odkaz hned, jak bude zveřejněný.

Když mně vyprávěly, jak se všechno bez jejich plánu seběhlo, tak jsem jen kroutila nevěřícně hlavou. A to jsem vůbec netušila, do čeho jdu, když mne v neděli večer kontaktovala jedna z iniciátorek této dobročinné akce Iva Pištěková. Přesto jsem na jejich pozvání k setkání kývla. A udělala jsem dobře!

Ty holky strážnické dnes v nemocnici zářily jako lampy, když vlekly na dětskou onkologii všechny ty dary. Jakoby ony samy něco dostaly… Mají srdce na pravém místě, které touží pomáhat.. A já zároveň smekám nejen před nimi, ale i před všemi Strážničany a dalšími lidmi, kteří se zapojili a jakýmkoliv způsobem pomohli.

„Do práce se spolu s námi zapojili při šití, kompletování a balení roušek Eva Mikesková, Jitka Ručná, Hana Floryanova, Radim Kvaltín a Hana Chocholáčkova. Poděkování ale patří všem, kdo se nějak podíleli . A VELKÉ diky městu Strážnice,“ napsala mně teď večer do zprávy Iva Pištěková.

Strážnice byla vždy blízko mému srdci a po dnešním setkání ještě víc….

Všechny Vás zdravím a také Vám přeji štěstí na potkávání skvělých lidí. Oni mezi námi jsou! Jen musíme chodit s očima otevřenýma dokořán, abychom je viděli… Lenka

Mária Nehybová nebyla žádná mediální hvězda, ale věřím, že v nebi je zapsána zlatým písmem…

Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu.  Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.

V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.

Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…

Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:  

„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“

Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:

Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“

Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:

Milá Lenko,
od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti.
Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.

Ať Ti Pán žehná! Marie N.

A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…

Vinicím s hrozny

stařenek

nazrálými na pád do prachu

dávala vitální sílu

Svá, jenom však navenek

brávala za ruku

vracela po letech víru

Tak už se čas dopotácel

zbytek toho pozemského

Poklad spásy nepoztrácel

daroval jí věčnost Jeho

Milá Marie,

nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!

S mimořádnou úctou Lenka          

 

Předvelikonoční procházka koronavirovým Brnem

Nedalo mně to a musela jsem vyrazit do ulic Brna nafotit, jak vypadá centrum ochromené pandemií Covid-19. Ve středu před velikonočními svátky jsem v čase od tří do čtyř hodin odpoledne prošla Brnem a udělala pár fotek.

Náměstí Svobody a Čára (pardón! Česká!!!) nejsou úplně liduprázdné, ale berte to tak, že jsem těmito místy procházela v době, kdy je v běžném pracovním dni absolutní špička – po třetí hodině odpoledne. Fotky jsou tedy docela vypovídající. Po cestě jsem potkala i pár cedulí a upozornění pro tuto dobu, tak jsem cvakla i tyto informace pro občany.

Do kontrastu jsem dala pár záběrů na město z nadhledu, kdy není vidět, co se tam dole v ulicích děje. Na těchto fotkách to vypadá, jakoby žádný virus neřádil. Tak věřme, že to bude brzy pravda…

Peter Freestone a Milan Šatník v Brně

Po zhlédnutí filmu Bohemian Rhapsody v listopadu roku 2018 a poté, co jsme se dozvěděla, že Peter Freestone, který byl dvanáct let nejbližším spolupracovníkem Freddieho Mercuryho, žije v České republice, jsem s tímto mužem toužila udělat rozhovor. Dnes se mně tento sen podařilo splnit.

Měla jsem možnost s ním rozmlouvat v Kulturním domě Rubín v Brně před jeho společným vystoupením s Milanem Šatníkem, který se jako jediný Čech objevil na pár sekund ve filmu Bohemian Rhapsody. Rozhovor jsem vedla pro zpravodajský web www.zpravyzmoravy.cz a celý si ho můžete přečíst zde.

O čem je? O Freddie Mercurym, jeho nemoci, jak ji přijímal, ale také o jeho celkovém přístupu k životu. Peter Freestone i Milan Šatník kromě toho hovořili o svých třech společných projektech. Byl to pro mne každopádně obrovský zážitek…

Nikdy jsem netoužila udělat si fotku se slavnými osobnostmi, ale dnes jsem si selfie s Peterem Freestonem neodpustila. Je to úžasně skromný a pozitivní člověk, se kterým je radost se setkat. Jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat osobně a více než půl hodiny si vyprávět o tom, co mne zajímalo.

Všem přeji dobrou noc a krásnou neděli! Mně se dnes bude usínat moc pěkně 🙂

Text a foto: Lenka Fojtíková

Peter Freestone neměl problém udělat si se mnou selfie, za což mu i touto cestou moc děkuji!

Dnešní silvestrovské fotostřípky z Brna a přání do nového roku

Poslední den v roce jsem prošla Brnem a udělala pár snímků. Ve fotogalerii tak můžete vidět, jaký betlém zdobí kostel svatého Jakuba v centru města i katedrálu svatých Petra a Pavla na Petrově.

Při cestě jsem také cvakla Zelný trh, jemuž Brňáci neřeknó jinak než Zelňák. Do klidu jsem se „hodila“ i dnes v minoritském kostele sv. Janů. Mše svaté se sloužily ale v mnoha dalších kostelech včetně sv. Jakuba a vzpomínané katedrály. I tam pan biskup Vojtěch Cikrle letošní rok zakončoval po mši svaté ztišením při adoraci. Zatímco venku už začalo silvestrovské řádění v podobě nekonečných výbuchů petard, bylo možné zažít také klid v oáze ticha.

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji do nového roku jen vše dobré. Ať se umíte radovat z krásných maličkostí všedních dnů, nacházet klid v srdci navzdory všemu hluku světa. Ať umíte milovat i lásku přijímat a odpouštět těm, kdo vám jakýmkoliv způsobem ublížili. Mějme stále na mysli, že život je příliš krátký a křehký na to, abychom na někoho byli naštvaní nebo se s ním dokonce nebavili. Vždyť nikdo nevíme, jestli tady ten druhý zítra ještě bude…

Ze srdce Lenka

Text a foto: Lenka Fojtíková

Nádherný betlém v kostele sv. Janů v Brně

Dnes jsem doputovala do minoritského kostela sv. Janů v Brně a po letech se zase pokochala tamním betlémem. Je největší nejen ve městě, ale i na celé Moravě. Je dlouhý devatenáct metrů a vysoký čtyři metry.

Má okolo padesáti figurek ve velikosti od půl do jednoho metru. Kromě Svaté rodiny samozřejmě nechybí Tři králové, pastýři a zvířátka. Je to prostě nádhera. Vznikal čtyřicet let a jeho autorem je Jaroslav Vaněk z Brna, který na něm začal pracovat v roce 1949. Možná ne každý návštěvník ví, že ve dvou figurách ztvárnil své syny.

Úžasný je také vyřezávaný podstavec, na němž jsou znázorněny biblické výjevy. Jedná se například o Navštívení Panny Marie, obřezání Páně či útěk do Egypta. Poslední figura, kterou autor před svou smrtí vyřezal, byla sv. Anežka Česká. Betlém v roce 2012 zrestauroval Zdeněk Mayer.

Nádherně vyzdobený je celý kostel. Okolo oltáře je až k lavicím šest krásných smrků s obřími zlatými a červenými baňkami. Ty doplňují figurky ze šustí.

Tento betlém určitě stoji zato vidět!

Text a foto: Lenka Fojtíková

Brno vyhlásilo nejlepšího sportovce města! Stal se jím mistr světa v lezení na obtížnost Adam Ondra z Tesly Brno

Díky mé kamarádce, dvojnásobné vicemistryni světa v rychlostní cyklistice – Ivě Zajíčkové – Stafové, jsem se dnes dostala na vyhlašování nejlepších sportovců Brna. Slavnostní událost se uskutečnila ve večerních hodinách v hotelu Voroněž.

Kromě aktivních sportovců se zde setkaly legendy brněnského sportu, na které město nezapomíná. Mohla jsem se tak poprvé z očí do očí pozdravit a stisknout ruky s takovými borci, jako byli cyklisté Michal Klasa, Jiří Škoda či Jiří Pokorný. Obdivovala jsem jejich výkony coby mladá holka a nyní mě s nimi Iva seznámila, protože jsou to všechno její dlouholetí kámoši.

Pro letošní rok byl zvolen nejlepším sportovcem Brna Adam Ondra z Tesly Brno, který se letos stal mistrem světa i Evropy v lezení na obtížnost. A kromě toho navíc vyhrál Světový pohár v lezení na obtížnost. V této sportovní anketě města zvítězil už pošesté za sebou! „Letošní rok byl pro mne nejúspěšnějším v mé kariéře. Podařilo se mně nominovat na Olympijské hry v Tokiu 2020. Na olympiádě se bude kombinovat lezení na rychlost, obtížnost a bouldering. Umístění v disciplínách se poté budou násobit, takže na Tokio je třeba si připravit násobilku,“ řekl při přebírání ocenění Adam Ondra. Na závěr přiznal, že disciplína na rychlost je pro něj neslabší a právě proto se jí bude v následujících měsících více věnovat.

Dále město udělilo Novinářskou cenu Lva Vašíčka a vyhlásilo nejlepší sportovní kolektiv mládeže, sportovní akci roku, nejlepší sportovce do dvaceti let, udělilo cenu Fair play, ocenilo nejlepší handicapované sportovce, nejlepšího veteránského sportovce a nejlepší sportovní kolektiv. Do Sportovní síně slávy města Brna ve čtvrteční noci vstoupili atlet – skokan do výšky Vladimír Malý a cyklisté Jiří Pokorný a Milan Puzrla.

Primátorka města Markéta Vaňková předávala při slavnostním večeru mnoho cen. Jednu ale za město Brno také převzala. Bylo to ocenění za nejlepší sportovní akci ve městě, kterou získalo Mistrovství světa silničních motocyklů – GRAND PRIX České republiky. „Dnes už víme, že se v příštím roce mistrovství světa opět pojede. Obávám se ale, že do budoucna bez výrazné pomoci státu nebudeme moct v Brně Grand prix pořádat,“ řekla při přebírání poháru primátorka města Markéta Vaňková.

Nejlepší sportovci města Brna:

  1. místo – Adam Ondra – sportovní lezení Tesla Brno – mistr světa v lezení na obtížnost 2019, mistr Evropy v lezení na obtížnost 2019, vítěz Světového poháru v lezení na obtížnost.
  2. místo –  Jiří Lipták – broková střelba Kometa Brno – 1. Místo na mistrovství Evropy, kde vybojoval kvalifikaci na Olympijské hry v Tokiu, které se zde budou konat v příštím roce.
  3. místo – Tomáš Bábek, dráhová cyklistika  – Dukla Brno – vítěz Evropských her na 1 km s pevným startem.

Sportovní síň slávy města Brna:

Atlet (skok do výšky) Vladimír Malý (*27. 6. 1952) – zlatá medaile z letní Univerziády v Moskvě v roce 1973 (218 cm), halový mistr Evropy v Římě 1974 (219 cm), halový mistr Evropy v roce 1975 (221 cm). „Rád vzpomínám na halové mistrovství Evropy v Katovicích v roce 1975. Na dnešní dobu jsem skákal málo, ale tehdy se skákalo straddlem a teď je to flop, což je podstatný rozdíl,“ uvedl Vladimír Malý při přebírání ocenění.

Cyklista Jiří Pokorný (*14. 10. 1956) – šesté místo na olympijských hrách v Motrealu 1976 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 3. Místo na olympijských hrách 1980 v Moskvě ve stíhacím závodě družstev na 4 km a stejné ocenění na mistrovství světa ve stíhacím závodě družstvem na 4 km v roce 1981. Oceněný prozradil, že nemůže olympijskou medaili doma najít. „Nejvíce pro mne byla účast na olympiádě v Montrealu, kdy jsem byl mladý a plný dojmů,“ prozradil oceněný.

Cyklista Milan Puzrla (*18. 4. 1946) – 5. místo na olympijských hrách v Mexiku 1968 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 16. místo ve stíhacím závodě jednotlivců na 4 km na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972, 5. místo na olympijských hrách v Montrealu 1976 v silničním závodě družstev na 100 km, 3. Místo na mistrovství světa v San Sebastiánu 1965 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 2. Místo na mistrovství světa v Leicesteru 1970 v silničním závodě družstev na 100 km a 3. Místo na mistrovství světa v Montealu 1974 ve stíhacím závodě družstev na 4 km. Získal 15 titulů mistra republiky na dráze i na silnici a devětkrát startoval na mistrovství světa.

Nejlepší sportovní kolektiv:

  1. Střelci Komety Brno (broková střelba)
  2. Hokejisté Kometa Brno
  3. Sprinteři Dukly Brno v dráhové cyklistice

Kategorie fair play:

PhDr. Vílém Podešva (nar. 18. 10. 1929), který se věnoval alpskému lyžování. Závodil nejdříve za vysokoškolský sport Brno, později Včela Brno. Pracoval jako trenér a funkcionář v lyžařském oddílu Spoj Brno. V roce 1961 nastoupil jako odborný asistent na VUT Brno, kde se podílel na vzniku lyžařského oddílu Technika Brno, který byl více než deset let nejlepším lyžařským klubem Československa. Pod jeho vedením získali lyžaři Techniky osm mistrovských titulů, má velký podíl na rozvoji sjezdového lyžování v Brně. Přes svůj vysoký věk je stále aktivním členem rady Krajského svazu lyžařů Jihomoravského kraje. „Lyžování je také sportem, které se snaží naše malé velkoměsto, jak nás Pražáci nazývají, přinášet mu dobré jméno,“ řekl při ocenění lyžař Podešva. Poté prozradil, že je stále činný, i když letos zatím na lyžích nestál.

Nejlepší handicapovaní sportovci města:

Ivo Kolblasa, cyklista z TJ Favorit Brno. Získal 4. Místo v silničním závodě a 6. Místo v silniční časovce, MS Emmen v Holandsku, 2. místo v silničním závodě WC Baie Comeau v Kanadě. „Nejvíce si v letošním roce cením světového poháru v Kanadě, kde jsem bojoval o druhé místo v silničním závodě a bylo to o fous.

Dominika Míčková, plavkyně SK KONTAKT BRNO – osmé místo na mistrovství světa v kategorii prsa.

Jarmila Válková, cyklistka Slunečník Brno – získala dvě zlaté medaile na 2 a 5 km na Světových hrách v Abú Dhabí.

Nejlepší veteránští sportovci nad 50 let:

Rudolf Šmerda (76 let) – Plavecký veteránský klub Brno. Přes značné zdravotní problémy odletěl na MS  v plavání Masters do Jihokorejského Gwangju, kde proměnil pět povolených startů v pět titulů mistra světa a překonal dva rekordy mistrovství. Patřil k nejlepším účastníkům z více než šesti tisíc sportovců. „Dominantní disciplínou je pro mne ta, kterou v mém věku už téměř nikdo neplave, protože je to nenormální. A to je dvě stě  motýl a také čtyři sta metrů polohový závod,“ řekl ke svým úspěchům veteránský plavec.

Kategorie talentů roku:

  1. místo: Gabriela Satková (18 let) – KANOE KLUB SPOJ BRNO, vodní slalom (kanoe) – mistryně světa juniorů a mistryně Evropy juniorů ve vodním slalomu. „Vzhledem k tomu, že přecházím do kategorie nad dvacet let, kde bude obhájení titulu velmi náročné a budu závodit s holkama, které jsou o pět let starší a mnohé z nich pojedou na olympiádu. Byla bych ráda, kdybych se probojovala do českého reprezentačního týmu,“ uvedla skromně vítězka juniorů ke svým plánům a cílům do budoucna.

2. místo: Stanislav Svozil (16 let)  – hráč hokejista Komety Brno, kde v šestnácti letech hraje v extraligovém týmu. Cenu přebírá prezident brněnského klubu Herbert Zindorf.

3.místo: Zina Hrdličková (16 let), Kometa Brno, broková střelba – mistryně světa juniorů trap mix s novým světovým rekordem /43/50, 3. místo MS juniorů, 4. místo družstvo ČR na MS juniorů.

Nejlepší sportovní kolektiv – mládež:

  1. místo KANOE KLUB SPOJ BRNO
  2. SK Draci Brno – baseball
  3. AK OLYMP Brno (atletické družstvo juniorek)

Nejlepší sportovní akce v Brně:

  1. Mistrovství světa silničních motocyklů – GRANT PRIX České republiky
  2. Extraligová utkání hokejové Komety Brno
  3. ČSOB Vokolo priglu 2019

Novinářská cena Lva Vašíčka – Libor Pospíšil – sportovní novinář, který začínal v Mladé frontě a Lidové demokracii, kde spolupracoval od roku 1980. Později na devět let zakotvil v MF Dnes a stejnou dobu potom strávil v deník Blesk. Nejraději vzpomíná na devadesátá léta minulého století, kdy ještě nebyl internet a on mohl při své práci využívat své encyklopedické znalosti.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Někdy je závažnější nemoc duše

V dnešním vydání Katolického týdeníku byl zveřejněný rozhovor s P. Cyrilem Josefem Komosným, který mimo jiné poskytuje také duchovní službu coby kaplan v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Byla pro mne radost s tímto knězem rozmlouvat. Spoustu dalších skvělých článků si můžete přečíst na stránkách Katolického týdeníku: www.katyd.cz

Po Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci se pohybuje celý v bílém. Nezasvěcený by si mohl na první pohled myslet, že potkal lékaře. Kapucínský kněz P. CYRIL JOSEF KOMOSNÝ zde ale působí jako nemocniční kaplan. Pacientům nepomáhá od fyzické bolesti, ale od bolestí duše.

Jste mladým knězem jen pár let po vysvěcení. Člověk by si řekl, že se v tomto věku budete věnovat spíše mládeži. Tušil jste, že budete ve své kněžské praxi záhy sloužit právě nemocným v zařízení, o kterém mezi laickou veřejností přetrvává představa, že Žluťák je něco jako noční můra?

Určitě jsem hned netušil, že budu moci dělat nemocničního kaplana a vůbec mne nenapadlo, že budu poslán přímo do Masarykova onkologického ústavu. Myšlenka doprovázet nemocné, lidi vyššího věku a umírající však byla v mém srdci už déle.

Čím si to vysvětlujete?

Bude to zřejmě tím, že jsem před vstupem do řádu pracoval dva roky jako sanitář a ošetřovatel v Domově svaté Alžběty na Žernůvce u Tišnova, což je domov pro seniory, který vedou sestry františkánky.

Co vás po zemědělské škole vedlo k práci sanitáře?

Před vstupem do kláštera jsem dostal nabídku pracovat v tomto zařízení. Nastoupil jsem tam tehdy, aniž bych o této práci cokoli věděl. Sestry mne přijaly a mohl jsem dva roky pracovat jako ošetřovatel se vším, co přímá ošetřovatelská péče obnáší. V té době jsem souběžně ve volných chvílích poznával kapucínský řád a jezdil také domů na Slovácko. Řekl bych, že právě v této době započala moje láska k nemocným. Ta potom pokračovala i tím, že jsem se po vstupu do řehole mohl starat o přestárlé a nemocné spolubratry.

Dostal jste tuto službu příkazem nebo jste si ji vybral sám?

Pravdou je, že touha působit ve zdravotnictví i jako kněz ve mně rezonovala, ale rozhodnutí jsem nechal na představených. Když jsem po svěcení přišel do komunity v Brně, setkal jsem se s otcem Leem Zerhauem, který ve městě vede nemocniční kaplany. Od něho jsem se dozvěděl, jak zde tato služba funguje, a s pověřením mých řeholních představených jsem později tuto službu rád přijal.

Tušil jste, že byste se mohl v Brně dostat právě do Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci?

V té době jsem brněnské nemocnice příliš neznal. Nikdy by mě ani nenapadlo, že najdu své místo u onkologicky nemocných, kde v minulosti sloužily jako zdravotnice právě sestry františkánky.

V čem vidíte zásadní rozdíl oproti své dvouleté praxi v domově pro seniory?

Nyní se setkávám s pacienty v probíhající onkologické léčbě. Zde je můj úkol být s nimi a pro ně, jako kněz, jako ten, kdo přináší poselství o naději, kdo naslouchá a kdo spolu s nimi hledá odpovědi na otázky života. V době mé praxe na Žernůvce byla moje úloha jiná, poskytovat základní ošetřovatelskou péči.

A jak dlouho působíte v Masarykově onkologickém ústavu?

Nyní začínám svůj pátý služební rok.

Liší se nějak skutečnost od vašich původních představ?

Do ústavu jsem nastupoval s trošku mlhavými představami o činnosti nemocničního kaplana. Tušil jsem, že služba bude jistě náročná. Postupem času, konkrétními zkušenostmi a díky absolvování kvalifikačního kurzu nemocničního kaplanství moje představy dostaly konkrétní obsah.

Mají o setkání s vámi zájem pouze pacienti nebo i personál a blízcí příbuzní nemocných?

Moje služba zahrnuje návštěvu hospitalizovaných pacientů, kteří na jednotlivých odděleních projevili zájem o setkání s nemocničním kaplanem. Stejně tak bývám k dispozici i ambulantním pacientům. Co se týká zdravotnického personálu, jsem moc rád, že se mezi námi podařilo vybudovat ovzduší vzájemné důvěry a spolupráce. Na mnoha odděleních už mezi námi vznikla i hlubší přátelství. Setkávám se samozřejmě i s rodinnými příslušníky nemocných, kteří někdy sami o službu žádají.

Je mezi nemocnými větší zájem pouze o rozhovor, anebo i o svátosti, které církev vaším prostřednictvím nabízí?

Řekl bych, že žijeme v době, kdy je o svátosti stále menší zájem. O svátosti žádají především ti, kdo ví, o jakou sílu a hloubku milostí jde. Podstatnou část mé práce tak tvoří zejména rozhovory, ve kterých je někdy mimo jiné i prostor nabourávat zažité představy o Bohu a církvi: tím, že se snažím k lidem přistupovat s určitou pokorou, úctou a otevřeností mně vlastní. Je pro mě stěžejní, aby lidé, se kterými se setkávám, neměli z přítomnosti kněze strach.

Že je nebudete něčím strašit?

Ano. Nikdo se nemusí bát, že se budu snažit obracet někoho na víru. Pro mne je důležité potkat se s každým jako s rovnocenným člověkem.

O rozhovor s vámi mají zájem i nevěřící či ti, kdo Boha teprve hledají?

Ano, protože svou službou se snažím oslovit všechny bez rozdílu. V tom jsou mi velkou pomocí naše zdravotní sestry, které už při příjmu pacienta na lůžkové oddělení nabízejí návštěvu nemocničního kaplana. Forma nabídky duchovní služby je u nás nedílnou součástí péče o pacienty. Musím podotknout, že je to i díky dobrým vztahům se zdravotníky.

Lidé ale mohou mít předsudky, které jste již zmínil.

Mnozí si myslí, že když je zavolán kněz, znamená to, že už se blíží konec. Říkají si: „Vždyť já ještě neumírám! Kněze zatím nepotřebuji, aby mne před smrtí zaopatřil!“ Tato obava je běžná i u katolíků. Lidé jsou častokrát ovlivňováni médii, která mnohdy vytvářejí o církvi svůj specifický a často jednostranný pohled.

Vedete si nějakou statistiku, s kolika lidmi jste za dobu zdejšího působení rozmlouval, kolik jste jich zpovídal, zaopatřil, kolik sloužil mší svatých?

Přiznám se, že přesnou statistiku neznám. Mše svatá je tady vždy v úterý a ve čtvrtek. To by se dalo nějak vynásobit. Co se týká svátosti nemocných, tak počet udělení si značím. Ale je vypovídající nějaký počet, s kolika lidmi se denně setkám? Co když je nejdůležitější jen jedno setkání místo desítek jiných? S někým se navíc zastavím na pár minut a s jinými na půlhodinku, hodinu. Je těžké dělat nějakou statistiku. Vždy je tady s kým rozmlouvat.

Zřejmě jste si vyslechl řadu silných životních příběhů.

Pro mne jsou to vždy hluboká setkání. Tyto příběhy jsou úžasné v tom, když vidím, že přes těžkost situace člověk může odejít z tohoto světa klidně a pokojně, smířen sám se sebou, s Bohem i blízkými. To jsou pro mne zázraky, kterých jsem tu zažil už několik.

Stalo se vám, že někdo nabídnutou modlitbu odmítl?

Možná jen v jednom případě, kdy jsem takto posloužil jedné ženě a nabídl to i její spolupacientce. Ta nabídku odmítla, což jsem samozřejmě respektoval.

Překvapil jste při své službě někdy něčím zdravotní personál?

Zpočátku se někteří možná divili, proč se jdu na pokoj pomodlit i za tím, kdo již zemřel a z lidského pohledu vlastně pro něho vše skončilo. Dnes už se ale stává, že mne sami zdravotníci upozorní, abych se zastavil na modlitbu k zemřelému.

Je těžké odpoutat se od všeho, s čím se v nemocnici setkáte, po vašem návratu večer zpět do kláštera?

Myslím si, že si až tak nenosím z nemocnice domů vše, co jsem slyšel a prožil. Samozřejmě, že určité náročné případy zůstávají v paměti. Vede mne to však spíše k tomu, abych večer v modlitbě všechny odevzdal Bohu, protože mně tito lidé byli svěřeni.

Děláte něco proti případnému vyhoření?

Díky jednomu lékaři, který je mým kamarádem, jsem začal objevovat svět sportu, který mi doposud nebyl příliš vlastní. Pomáhá mi samozřejmě i pravidelná svatá zpověď, setkávání s duchovním vůdcem a v neposlední řadě i zázemí v komunitě bratří.

Máte čas sloužit ve svém domovském kostele na Kapucínském náměstí v Brně nedaleko Zelného trhu?

Tam jsem samozřejmě primárně doma. Před rokem a půl jsem zde byl navíc ustanoven představeným kláštera, takže je mou povinností sloužit lidem i tady.

Co tato funkce vlastně obnáší? Jste ekonomem? Manažerem?

Spíše bych měl být otcem naší bratrské komunity.

Takový mladý? Kolik roků má nejstarší spolubratr, pro kterého byste měl být otcem?

V naší brněnské komunitě jsme čtyři bratři, ve věku od 35 do 56 let. I když má každý z nás dost svých povinností, myslím si, že se přesto snažíme žít naše bratrství opravdově. Pravdou ale je, že skloubit povinnosti představeného a nemocničního kaplana není vždy snadné.

Je rozdíl, když k vám přijde ke zpovědi zdravý, anebo nemocný člověk se závažnou diagnózou?

Vnímám, že vážně nemocný člověk najednou vidí svou situaci v optice křehkosti života. Proto jsem rád, když člověk přichází ke svátosti smíření jako ke zdroji milosti, ze které může žít. Myslím si, že se všichni shodneme na tom, že daleko závažnější může být nemoc duše než těla.

Těch je ale v dnešní době asi také hodně…

I za svou krátkou kněžskou praxi zjišťuji, že ano. Mám už ale zkušenost, že se člověk může uzdravit na duši, i když se tělo neuzdraví. To jsou podle mého mínění ty největší zázraky, které ale pouhým okem nejsou vidět.

Je něco, co vás ve vaší službě v nemocnici nejvíce těší?

Obecně mne tady těší dobré mezilidské vztahy. Mám radost, že mně Pán Bůh znovu dopřál být ve zdravotnictví, i když v jiné službě než jako zdravotník. Je pro mne velká milost, že mohu být součástí špičkového pracoviště, kde se pacientům poskytuje komplexní péče od těla až po ducha. Přestože nejsem přímým zaměstnancem nemocnice, je zde tato moje role akceptovaná, přijímaná a podporovaná ze strany vedení ústavu. Toho si doopravdy moc vážím a za to děkuji. V naší nemocnici je vůči duchovní službě obrovská vstřícnost, což jen dokazuje prestiž Masarykova onkologického ústavu.

LENKA FOJTÍKOVÁ

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. (*1984) pochází z Dolních Bojanovic, vystudoval Střední odborné učiliště zemědělské v Kyjově. Po maturitě pracoval dva roky v přímé péči, v Domově sv. Alžběty na Žernůvce u Tišnova. V roce 2007 vstoupil do kapucínského řádu a po noviciátu vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen roku 2015 v Brně a od téhož roku zastává službu nemocničního kaplana v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. V roce 2017 absolvoval kvalifikační kurz speciální pastorace nemocničního kaplanství na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. slouží v Masarykově onkologickém ústavu v Brně jako nemocniční kaplat. Foto: Lenka Fojtíková

Laďa Kerndl zazpíval se svými hosty nejen pacientům Masarykova onkologického ústavu v Brně

Poslední listopadovou středu letošního roku zazpíval v Galerii Žlutý kopec, která se nachází v hale druhého patra Masarykova onkologického ústavu v Brně, před zcela zaplněným hledištěm Laďa Kerndl se svými dvěma hosty. Mezi posluchači nebyli pouze pacienti, ale také zaměstnanci a další návštěvníci. Zpěvák hned v úvodu připomněl, že se mu před dlouhými lety podařilo vyhrát boj se zákeřnou nemocí, se kterou nyní bojují někteří z přítomných. Právě je přišel svým zpěvem potěšit a podle potlesku bylo znát, že se mu to podařilo. Vždyť jeho první fandové v hledišti usedli s bezmála hodinovým předstihem. Laďa Kerndl totiž na Žluťáku pravidelně vystupuje už od roku 2002, takže zde má své pravidelné fanoušky.

Po programu prozradil, že v pátek ho čeká další vystoupení v Praze v Kotvě. Blížící se Vánoce potom plánuje prožít uprostřed své rodiny v Žernovníku.

Masarykův onkologický ústav je už dlouhé roky vyhlášený svým kulturním programem, který připravuje v prostorách nemocnice. Jen v listopadu si zde návštěvníci mohli vybírat z pěti akcí. Jistě není bez zajímavosti, že zde návštěvníci nemusí platit žádné vstupné.

Text a foto: Lenka Fojtíková

V Brně září Mahenovo divadlo a Reduta rudě

Možná jen málokdo z kolemjdoucích v dnešním večeru tušil, proč jsou Mahenovo divadlo a Reduta na Zelném trhu v Brně nasvícena červenou barvou. Dnes je totiž Červená středa – #Red Wednesday! Červeně dnes svítí budovy nejen na mnoha místech celé České republiky, ale například také v Londýně, Vídni, Budapešti, Bratislavě i na Filipínách.  

Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru.  A možná také jen málokdo ví, že v současné době jsou ve světě na prvním místě pronásledováni, mučeni a popravováni pro svou víru nejvíce křesťané…

Text a foto: Lenka Fojtíková