bus – Lenka Fojtíkova

23/03/202525/03/2025

Poslední den v Římě, cesta domů a návrat do reality

Původně jsem chtěla poslední den pobytu v Římě vyrazit ještě jednou fotit pohledy na město z Janiculského pahorku, kde je Garibaldiho památník. Nakonec ale vše bylo jinak.
Po předchozím výšlapu s kámoškou Blankou jsem byla docela zničená, a tak jsem se rozhodla prožít odpočinkový den a potom se jen už sbalit, připravit na cestu a brzy zalehnout, protože jsem měla druhý den vstávat ve tři hodiny ráno, abych se včas dostala na letiště.
LOUČENÍ SE SANTA MARIA MAGGIORE
Trošku jsem si pospala, rozepsala jeden článek pro Katolický týdeník, abych toho potom o víkendu neměla tolik a vyrazila do ulic na rozlučkovou obchůzku městem. Prošla jsem, stejně jako každý den mého pobytu v Římě, vlakovým nádražím Termini, který mi obchody a nejrůznějšími kavárnami připomínal průchod brněnské Vaňkovky směrem k autobusovému nádraží Zvonařka a poté šla okolo baziliky Santa Maria Maggiore, kam jsem ještě jednou zašla – potřetí při mé návštěvě Říma. U vchodu před bezpečnostními rámy téměř nikdo nebyl, tak jsem se dovnitř dostala i tentokrát bez čekání. A měla jsem štěstí. Za chvilku po mém příchodu začínala mše svatá a potom jsem ještě zašla do boční kaple na adoraci, kde bylo stále plno, protože tam bylo jen pár míst.
PICCOLO GELATO
Poté jsem se pomaličku vydala k Fontáně di Trevi, protože jsem si chtěla dát na rozloučenou s Římem Cacio e pepe s lanýžem. Tato restaurace se nachází jen pár desítek metrů – možná sto metrů od fontány, ale přitom je tam prázdno – viz. fotky ve fotogalerii. Přišla jsem ale brzy. Číšník, co čučel před vchodem do mobilu, tvrdil, že otvírají až ve dvě. A tak jsem si zašla do jedné uličky vedoucí k fontáně na něco jako pannini s mortadelou, ale pannini to nebylo. Prostě takový nějaký světlý italský chleba, který ohřála obsluha na grilu. To jsem měla místo snídaně a pak jsem to korunovala piccolo gelato. Ta zmrzlina ale nebyla vůbec malá. Byl to pořádný kopec a opět byla vynikající. No a potom jsem zevlovala a sledovala cvrkot okolo fontány. V jednom okamžiku tam borec padl na kolena a požádal svou přítelkyni za dohledu snad stovek lidí o ruku. Sklidil za to obrovský potlesk. Já si jen říkala, že když byla žádost o ruku tak velkolepá a na tak profláklém místě, aby jim to hlavně vydrželo na furt – na celý život. Bylo po půl druhé a já šla omrknout, co se děje v restauraci, kam jsem měla namířeno. No a představte si, že už byla otevřená! Pikolík kecal! Opět potvrzení, že jen málokomu se dá věřit. Každopádně cacio e pepe bylo vynikající! A dala jsem si k tomu Limoncello Spritz, což je osvěžující koktejl s citronovým líkérem. Bylo to fakt moc moc dobré. No a potom jsem se už pomalu vracela do hotelu.
NA LETIŠTĚ TAXÍKEM NEBO BUSEM?
Ještě jsem neměla zcela vyřešené, jak se v brzkém ránu dostanu na letiště Ciampino. Na recepci hotelu jsem dostala inforamce, že mne tam služba odveze za 70 euro. Když jsem namítala, že taxíky u nádraží, které je vzdálené od hotelu jen 300 metrů, nabízí odvoz za 40, dostala jsem argument, že pojedu v noci a to je cena vyšší. Abych byla konkrétní, chtěla jsem odvoz na 4.00 hod. ráno. Zaskočila jsem si proto za taxíkaři k nádraží, za kolik by mne tam zavezli v tomto čase. No a dostala jsem odpověď, že za 50 euro. Tak jsem šla smlouvat na recepci, ale nepochodila jsem. Rozhodla jsem se, že zlodějinu podporovat nebudu, a když už bych musela jít na taxík k nádraží, že můžu jet rovnou autobusem, který má zastávku hned před nádražím směrem do města. Prošla jsem nádraží a našla stánek společnosti Terravision, s kterou jsem se z letiště nechala přepravit při příjezdu do Říma. Tam jsem si koupila lístek za 8 euro – přes web byl za sedm… Až když jsem zaplatila, zjistila jsem, že je to tzv. free lístek bez rezervace do konkrétního busu. A já potřebovala odjet ve 4.00 hod. Vyrazila jsem proto na zastávku, kde zrovna postávali před jedním z autobusů řidiči a ti mně řekli, že přednostní nástup budou mít rezervace zakoupené on-line, a že mám přijít na zastávku aspoň o čtvrt hodiny dříve, abych se do autobusu dostala i bez rezervace. Tak z toho jsem měla zase docela nervy, abych se do busu dostala. Večer jsem si ještě i přes umělou inteligenci ověřovala, jestli je v noci a nad ránem otevřené nádraží Termini. A prý jo! No situace byla taková, že nebylo. V místech průchodu byla mříž, u které jsem zahlédla pár nešťastníků s kufry. Věděla jsem, že musím jít přes autobusové nádraží. Tam se projít dalo. Míjela jsem při cestě bezdomovce, kteří spali obyčejně namáčknutí na zeď nádraží. Vzhledem k tomu, že většina z nich spala, tak z mého pohledu nebyli nebezpeční. Strach jsem prožila, když jsem šla prázdnou ulicí cca. 300 metrů od hotelu k nádraží. No ale k autobusové zastávce před Termini jsem se dostala v pohodě a bez komplikací. Byla jsem tam 20 minut před odjezdem a už na zastávce čekal chumel lidí. Většina v mobilech třímala QR kódy s lístky koupenými on-line a tedy i s rezervací. Já měla jen svůj papírový – tzv. free na všechny spoje, ale bez místenky. Zase jsem se nervovala, abych se dostala do autobusu. Zhruba deset minut před odjezdem k nám nakráčela koordinátorka přepravy a vytvořila dvě řady čekajících na letiště Ciampino a Fiumicino. Čekali tam ale i lidé bez žádného lístku a těm koordinátorka řekla, že musí čekat bokem, a jestli bude místo, tak jim prodá lístek. Když to zkrátím, dostala jsem se se svým papírovým lístkem bez rezervace do autobusu jako první. To jsem si oddechla! No a pár lidí se do busu nedostalo. Na letišti v Bratislavě pro mne do sedmi minut přijelo auto, které mne podle dohody odvezlo na parkoviště, kde jsem měla svou blešku. V 11 hodin už jsem si nakupovala kousek od domova zásoby a po návratu začala prát první pračku z cest. No a další den už jela za reportáží a vlastně plynule naskočila do reality každodenních úkolů, starostí a povinností.

ŽIVOT ZTRPČUJÍCÍ PUCHÝŘ NA NOZE
Na jednu věc jsem zapomněla. V Římě se mně snad už druhý nebo třetí den mého pochodování po dlažbě Věčného města udělal na prstu vedle palce na levé noze z boku puchýř. Nic jsem s ním nedělala, protože jsem měla v mozku zafixované, že se nesmí propichovat. Myslela jsem, že záhy praskne, ale s přibývajícími dny nepraskl, jen se stále více nafukoval a bolel jako čert. Chodit jsme sice mohla, ale bez bolesti to nebylo. Prst se dost ozýval i při zpáteční cestě v letadle, tak jsem zvažovala, jestli se zrovna nezastavit při cestě domů v hodonínské nemocnici. Nakonec jsem v sobě tuto myšlenku pohřbila, protože jsem si dovedla představit, jak by se na mne v nemocnici dívali, kdybych jím řekla, že tam jdu s puchýřem. No ale puchýř se znovu ozval doma. Nedalo mně to a zavolala jsem kámošce, která je vrchní v nemoci a ta mně řekla, abych hned zajela na polikliniku. Že je třeba, aby mně to propíchli a dali na to nějakou hojivou mřížku. Tak se stalo, ale prst bolí furt, tak uvidím, co bude dál. Bylo by super, kdybych někdy měla své cestování bez takových a jiných zdravotních problémů. Jedno je ale jisté. Zážitky a poznatky z cestování nám nikdo nevezme a jsou velmi cenné. Nikdy nevíme, kdy nám nějaká vyšší síla zavře hranice, jak to bylo v dobách komunismu, anebo docela nedávno v době covidové, kdy byli lidi násilím a vydíráním tlačeni do očkování, protože bez něj nebylo možné vycestovat.

11/11/202413/04/2025

Moje návraty na Maltu aneb zpět po patnácti letech

Poprvé jsem se na Maltu vydala na přelomu září a října s P. Josefem Červenkou, který jako jeden z duchovních tehdy doprovázel pouť napříč Itálií, přes Sicílii, Liparské ostrovy až na maličký ostrov Malta a Gozo, který k němu patří. Cestovali jsme s uherskohradišťskou cestovkou, která se tehdy specializovala na poutní zájezdy a viděli jsme toho fakt neskutečně moc! Já jsem zájezd tehdy koupila za 14 000 Kč na poslední chvíli, což bych dnes už fakt nepořídila.
22 LET STARÉ VZPOMÍNKY NA PRVNÍ CESTU NA MALTU
Začínali jsme v Loretu, kde je v kostele postavený domeček Svaté Rodiny údajně z cihel dovezených ze Svaté země a také je tam jeskyně, ve které se měl zjevit anděl Michael. Pokračovali jsme přes San Giovani Rotondo pár dnů po svatořečení P. Pia. Následovalo Bari, Neapol, Pompeje, Liparské ostrovy a na Sicílii jsme tehdy byli v Taormině, Katánii i Syrakusách, kde jsou katakomby prvních křesťanů. No a potom Malta. Já se dnes už mohu po dvaadvaceti letech přiznat, že jsem se na ten zájezd vydala vlastně hlavně kvůli Maltě, protože v únoru roku 2002 jsem se seznámila s otcem Eliasem. Chtěla jsem ho na Maltě překvapit a navštívit. Bydleli jsme tenkrát v Saint Paul’s Bay – zátoce, kde měl podle Bible ztroskotat sv. Pavel. No a právě v této zátocese narodil otec Elias a v dětství až do odchodu do kláštera tam žil s rodiči. V dospělosti zde potom bydlel a sloužil v minoritském klášteře až do své smrti 10. 10. 2022.
Já tenkrát hned po příjezdu na hotel zamířila do nejbližšího františkánského kostela, abych tam zjistila, že žije někde úplně jinde. Ochotný kněz mne ale naložil do maličkého auta a zavezl do Eliasova kláštera. No a tam jsem se dozvěděla, že není doma, protože slouží v Německu. Tak to byl můj první kontakt s Maltou před 22 lety. Tehdy nám průvodci říkali, že je to země téměř bez kriminality. Svědčily o tom i klíče zastrčené v zámku domů z ulice a ne zevnitř domů, jak jsme zvyklí. Mám to vyfocené, protože jsem to tehdy moc nechápala. Za oněch 22 let se ale vše změnilo. Ostrůvek ochromily přívaly uprchlíků ze všech koutů světa a přinesli s sebou i kriminalitu. Dnes prý ženám doporučují, že by neměly v noci chodit po ulicích samy.

CESTA NA MALTU PŘED PATNÁCTI LETY
Podruhé jsem se na Maltu vydala s kámoškou Hanou v roce 2009, takže tomu bylo letos v únoru už patnáct let. Byly jsem tam tehdy pozvány na charismatickou konferenci a při jednom modlitebním večeru jsme zažily veliké vylití Ducha Svatého. Po návratu jsme založily Společenství P. Šuránka, které se na Antonínku schází až do dneška každé úterý a v zimě ve farním kostele v Blatnici. Kromě prvních úterků v měsíci, kdy bývají na Antonínku kruciáty za kněze, které shodou okolností v roce 2009 zakládal P. Josef Červenka, který už odešel na věčnost. Ostatně stejně jako mnoho účastníků oné skvělé pouti v roce 2002.

PO PATNÁCTI LETECH NA MILOVANÉM OSTROVĚ
Já se dnes tedy vydala na Maltu po patnáctileté přestávce. Taková malá perlička k této mé zcela neplánované cesty. 10. října, což je den výročí úmrtí otce Eliase, na mne vyskočil zájezd na Maltu na poslední chvíli. Prodávala ho sice naše cestovka, ale zájezd pořádala německá cestovka. Pro mne bylo důležité, že hotel byl v Saint Paul’s Bay! Cena byla skvělá, a tak jsem zájezd objednala. Cílem bylo, hlavně po ty dva dny čistého času, co tady budu, zajít na hřbitov, kde bylo uloženo tělo otce Eliase a také k bustě, která byla letos v květnu odhalená nedaleko kláštera, kde žil. Prostě se budu jen tak flákat a vzpomínat. Ve středu se sejdu s kámoškou Vierkou, která u něho byla v nemocnici, když umíral i v den, kdy zemřel. Neviděly jsme se od exercicií, které otec Elias vedl v roce 2020 na Velehradě. Potom udeřil covid a už jsme se osobně nikdy neviděli… A tak i toto setkání s Vierkou bude po čtyřech dlouhých letech, kdy se toho tolik událo…

DNEŠNÍ KRAPET DRAMATICKÉ PUTOVÁNÍ
Ráno jsem dnes vyjížděla z Brna na letiště Schwechat, protože byl odlet z Vídně. Už v autobuse to nezačalo dobře. Během jízdy mně bez jakéhokoliv varování padlo na hlavu kus železa, které odpadlo z uzavíratelných boxů nad hlavou. Krev netekla, boule nebyla, ale bolelo to a příjemné to nebylo vůbec… Kufry začaly na letišti odbavovat dvě hodiny před odletem, a když mi pracovník vrátil pas, tak jsem až při odchodu zjistila, že mně vlastně nedal letenku, ale jen tři čárové kódy nalepil na pas – od zavazadla. Tak jsem se vrátila, že to mně asi stačit nebude, tak se divil, že jsem se neodbavila on-line a lístek vytiskl. Při pasové kontrole potom měli pracovníci potřebu si mne vzít bokem, foťák musel ven z tašky a pracovník přejel jakýmsi štětcem věci v tašce a potom mne okolo pasu. Netuším, co tím zjišťoval. Brašna znovu prošla scannerem, a že OK. A já se mohla navléct zpět do bundy a jít vyhlížet až otevřou náš gate. Potom už šlo vše v pohodě.

ŘIDIČ Z INDIE
Na letišti na mne čekal indický mladík s cedulí a mým jménem, a že jestli jedu do hotelu Hilton. Škoda, že jsem ho nevyfotila. No prostě sranda. Tři lidičky, co s námi jeli takovým vícemístným autem, vyhodil hned v hlavním městě Valetta. Cesta do mého hotelu, ale zabrala více než hodinu, protože byl hodně hustej provoz. Když ostatní pasažéři vypadli, tak jsem z řidiče vytáhla, že na Maltu přijel před třemi lety z Indie. A když jsem se ptala, kde je to lepší, shodli jsme se, že doma je doma. Říkal, že mu na Maltě chybí lesy. Tak to ho úplně chápu…

POPRVÉ V HILTONU!
No a tak poprvé v životě bydlím v hotelu Hilton, což fakt není můj styl. Pokud se někdy ještě vydám na Maltu, tak rozhodně pojedu po své ose a využiji bratislavské letiště, odkud sem létají pravidelné linky. A nechám si tam auto a nebudu muset jet do Brna, abych se potom zase vracela na Vídeň. To fakt ne!!! A najdu si nějaký menší penzionek, protože Hilton na mne není, i když jsem si tam dnes pochutnala na naprosto úžasné večeři a i vína byla skvělá.

Tož tak moje vzpomínání a zážitky z prvního dne cesty na Maltu po 15 letech. Pokud se něco zadaří zítra zažít a nafotit, tak to sem hodím a budu aktualizovat. Myslím tady na všechny, komu jsem to slíbila a mávám do dálky směrem k domovu s přáním, abychom uměli žít každý den naplno, jak kdyby byl poslední….

05/07/202102/06/2024

Anabáze před vycestováním do Švýcarska

Letos v květnu to byly už tři roky, co jsem nebyla nikde v zahraničí. Vloni v říjnu jsem měla letět fotit podzim v New Yorku, ale covid mně to zatrhnul. Nebylo proto divu, když jsem se před třemi týdny při brouzdání po internetu a virtuálním cestování naprosto spontánně rozhodla si objednat výlet do Švýcarska s cestou tzv. alpským vlakem na trase Tirano – St. Moritz.

Udělat objednávku přes Slevomat bylo spíše dílem okamžiku než nějakého reálného uvažování. V nabízeném termínu jsem měla dovolenou, tak jsem si říkala: „Co jako? To je znamení, že mám volno a můžu se vydat na cestu za necelé dva litry do Švýcarska a něco tam nafotit!“

Nějak jsem přehlédla, že se ještě musí doplatit jízda oním panoramatickým vláčkem, v jehož pohodlí si je možné na plné pecky vychutnat nádheru švýcarských hor, jezer, která mají každé jinou barvu od temně šedé přes světle modrou až pod nádherně tyrkysovou. Už jsem viděla, jak všechno fotím a mám skvělé úlovky do archivu. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že v Alpách pořád není azurové nebe se zářícím slunkem. A to jsem přitom moc dobře věděla, že z těchto nádherných velehor člověk může vidět při troše smůly také jen mraky, které se budou válet těsně nad hladinou oněch krásných jezer, a že mlha bílá a stejně neprodyšná jako mléko, může udělat viditelnost a světelné podmínky pro fotografa na nule…

Na to na nic jsem nemyslela, když jsem onu objednávku odklikávala. Jako bych v tom okamžiku měla zatmění mozku a temně bílá mlha zalila i mé jinak velmi praktické uvažování. A že bych myslela na to, že nejsem očkovaná proti covid, tak to už vůbec ne! Však se všechno cestování uvolňuje, že? A do Chorvatska se v tom okamžiku už nemuselo jet s vůbec žádným testem ani jakýmkoliv potvrzením o očkování či prodělané chorobě!

Stalo se. Já, jinak naprosto opatrný a reálně uvažující člověk, jsem udělala objednávku a ihned ji zaplatila. Po týdnu mne cestovní kancelář upozornila, že ještě nemám zaplacený onen bezva výlet vláčkem! No moje nervy! Na tento lístek jsem zapomněla jako na vlastní smrt! Tak honem doplatit!

Jak se krátily dny odjezdu, tak jsem si uvědomila, že jen tak bez ničeho, jak tomu bylo ve směru na Chorvatsko, to do Švýcarska nepůjde. S dotazem jsem se tedy obrátila na cestovní kancelář, kde jsem se dozvěděla, že musím mít PCR test, který bude potom platit dalších 72 hodin.

Začala jsem zuřivě googlit, kde si test nechat udělat. Zaregistrovala jsem se v Nemocnici Uherské Hradiště. Ještě jsem tam zavolala a ujišťovala se, kdy mám dojít, aby test splňoval požadované hodiny. Paní na telefonu mně řekla, že někdy je test hotový do 24 hodin, což ale nemohou zaručit, že bude, že klidně může být až za 48 hodin. Ale to už by bylo pozdě, protože v cestovce mně řekli, že už měli klienta – klientku, který – á odjela bez výsledku testu a v zahraničí jí – jemu došla zpráva, že je pozitivní a to je potom všechno špatně… Byla jsem tedy objednaná na PCR test o den dříve, co kdyby s tím, že nebudu splňovat požadované hodiny a nakonec se ještě pro sichr objednala i o den později, kdyby to třeba vyšlo – to už jako samoplátce. Říkám vám, že jsem jinak velmi opatrný člověk.

Pár dnů před testováním mně ale volala paní z cestovky, že stačí antigenní test, ale musím si ho nechat udělat až v den odjezdu! No moje nervy! V den odjezdu jsem se totiž musela ještě přesouvat vlakem ze Slovácka do Prahy, odkud byl odjezd.

Tak jsem honem zavolala do nemocnice, že ty dva testy ruším. Moje „honem“ volání trvalo jedno celé dopoledne mé vydřené dovolené, protože to tam nikdo na odběrovém místě nebral. Mohlo to být z mé strany dobrých třicet volání. Nakonec se mně ale podařilo dovolat a PCR testy zrušit a objednat se na antigenní test. Zároveň jsem se ochotné paní zeptala, jestli mně vytisknou i certifikát v angličtině, že nejsem pozitivní. A ona, že ano, ale budu si muset připlatit za vytisknutí jedné A4 stovku. No dala bych i víc!

Potom jsem si objednala zpáteční jízdenku Staré Město – Praha. Na internetu jsem zjistila, že jeden lístek do Prahy lze koupit od 369 do 900 Kč! Poté, co jezdím posledních asi deset let jen autem, jsem se vůbec nestačila divit!!! Za ten nejlevnější zpáteční lístek na vlak jsem dala 738 Kč a za cestu do ST. Moritz ve Švýcarsku 1 990 Kč. Nějak mně to trochu rozum nebere. Je fakt, že do Švajcu jsme jeli busem a já tady řeším cestu vlakem.

Potom jsem se musela ještě přes speciální formulář nahlásit Švýcarsku, kdy a jak k nim míním zavítat. Dále jsem musela našemu státu oznámit, že jsem tam byla, a kdy se vracím. Poté nastoupit do pětidenní karantény, na jejímž konci si nechám udělat další test. No anabáze, jak sviňa! Když jsem odjížděla jedním ranním vlakem, který jsem stihla, směr Praha, tak jsem měla v tašce u foťáku QR kódy antigenního testu na covid, další dva na jízdenky na vlak, jeden na pojištění, vstupu do Švýcarska a návratu domů. Mozek mně to vůbec nebral, když jsem si takto na vlastní kůži uvědomila, cože se to vlastně děje…

Na antigenní test v uherskohradišťské nemocnici jsem byla objednaná na 7.15 hod. Byla jsem tam více než s půlhodinovým předstihem, protože jsem měla hrůzu, že nebudu mít kde zaparkovat, a abych stihla odjet do Prahy plánovaným vlakem. Parkování se podařilo a já vyrazila na odběrové místo. Před sedmou před oním barákem na kraji areálu nemocnice směrem do města nás stepovalo asi třicet. Venku byly tři lavičky s nápisem, že máme udržovat dvoumetrové odstupy. Asi dvě minuty po sedmé vyšla zakuklená sestřička, aby jí dali kartičky ti, kdo jsou objednaní na sedm. Podala jsem hrdě i tu svoji na 7.15, když jsem tam byla dříve než většina těch na sedm, tak co jako, že? Jsem si říkala v duchu.

Seděla jsem pod otevřeným oknem, takže jsem mohla ale slyšet komentáře o tom, jak jsou tam mezi kartičkami na sedm i nějaké na později a sestřička se nestačila divit. Byla ale hodná a nenadávala! Jen se nahlas divila. Na řadu jsem se mezi těmi na sedm dostala poslední. Před tím jsem měla čas na přemýšlení. Vrátila jsem se o více než čtyřicet let zpátky, kdy jsem v Brně chodila na policajty na tehdejší Leninově (dnes už opět Kounicově) ulici vyřizovat výjezdní doložku za mou sestrou, která žila legálně v Rakousku díky tomu, že se tam vdala. Dlouhatánskou řadu s ještě větším čekáním jsem si tam ale musela jednou ročně pravidelně vystát a nikdy nebylo jisté, jestli soudruzi dají souhlas. Souhlas dali vždy, ale byl to prostě vopruz. A stejnej vopruz bylo i toto moje páteční testování s davem, který čekal venku před barákem. Jsem si říkala, že Bohu díky za to, že neprší nebo není zima, protože jinak bychom mokli a klepali kosu venku.

Bylo zajímavé sledovat, kdo na odběry přicházel. Všichni to byli samozřejmě lidé toužící vyjet za hranice naší krásné země. Rodiče s nakakanými dětmi, puberťáky, ale vedle nich i velmi movité, dříve narozené, manželské páry. Zažila jsem tam scénu, kdy měl jeden chlapeček propadlou kartičku zdravotní pojišťovny a mamince bylo před chlapcem řečeno, že ho kvůli tomu neotestují. Kluk už měl dost rozumu na to, aby si uvědomil: Nebude test, nebude plavání v moři a prázdniny s rodiči. Upřímně se rozplakal a já si v přímém přenosu uvědomila, jak je tato generace už druhým rokem šíleně stresovaná. Ta děcka nemají klid ani o prázdninách! Pořád nějaký stres kvůli debilnímu covidu… Nakonec se vše vyřešilo tak, že mu testy udělali, ale rodiče je museli zaplatit. Ach jo! Nemohli to tak říct rovnou a děcko i rodiče by byli bez zbytečného stresu?

Když jsem vcházela do odběrové místnosti, bylo už před barákem okolo padesáti lidí. Já mám takovou úchylku, když je čas, počítat, kolik je kde lidí. Občas, když sedím někdy vzadu i v kostele, tak také počítám, kolik je tam lidí. Tam hlavně ve všední dny zase počty brutálně klesají… To jsem ale odbočila.

Po telefonu jsem dva dny předem dostala upozornění, že musím před odběrem připomenout, že chci vytisknout certifikát v angličtině a s tím bezva QR kódem, že jsem negativní. Když jsem to sestře připomněla, tak ona, že to tedy ne, protože mají kolegyně moc práce, a že si to mám vyhledat a z webu vytisknout sama. Trvala jsem na tom, že mně to za poplatek slíbili, a jak bych to asi tak tiskla, když jsem z odběrovky jela přímo na vlakové nádraží a potom směr Praha, že? Tiskárnu a počítač jsem v autě fakt neměla, abych to provedla. S vytisknutým certifikátem jsem z nemocnice odcházela zhruba čtvrt hodiny před osmou. Ti, co byli objednaní stejně jako já na 7.15 právě odevzdávali kartičky…

No a perlička na závěr této anabáze. QR kódy po mně chtěl jen průvodčí ve vlaku. Jinak nás nikde – nikdo na žádných hranicích ani přímo ve Švýcarsku nekontroloval. Je ale fakt, že mohl by a náhoda je sviňa.

Dva dny před odjezdem jsem začala sledovat vývoj počasí, jestli z tohoto výletu budou fotky nebo bude pršet a tím bude vše v pr… Můj syn Filip, který je také fotograf, mně na to lakonicky řekl, že i déšť jde dobře fotit. Na to jsem mu odsekla, že to má sice pravdu, ale představa mlhy a mraků válejících se těsně nad oněmi krásnými jezery, není zrovna bezva světlo na focení.

Nakonec jsem ale měla štěstí. Počasí vyšlo, a tak jsem udělala pár fotek nádherné krajiny, nasála alpského vzduchu, ochutnala slané švýcarské dobroty Käsewäche a sladkou specialitu Bünder nusstorte i jejich proslulé sušené maso. Na vše nás upozornil skvělý průvodce cestovní kanceláře pan Lukáš. Až jsem toto vše absolvovala a měla i tašku dárků pro rodinu, začalo pršet. A tak byl čas zajít do otevřeného kostela, kde jsem pobyla asi hodinku a vydala se na parkoviště k autobusu. Při návratu jsme se ještě zastavili v městě Chur, kde jsem si na závěr dne stihla dát na jedné zahrádce výbornou jahodovou bowli.

Bernina Express se zastávkou na focení 🙂

A co se mne ve Švýcarsku dotklo? No samozřejmě nádherná příroda! A také lidé, kteří jí putovali hodně na kolách i po svých. Byly to všechny věkové generace. A jaký byl rozdíl mezi našimi cyklisty? Na rozdíl od těch našich, kteří se většinou valí v davech po cyklostezkách v okolí velkých měst, ale i mezi těmi menšími, ti ve Švýcarsku uhánějí vskutku nádhernou přírodou a nejsou jich tam na jednom místě takové davy, jak je možné vidět u nás. Dále mne zaujalo, jak se ve Švýcarsku buduje. Nebylo snad místa, kudy jsme projížděli, abych tam nezahlédla jeřáb a čilý stavební ruch. Švýcaři pilně opravují již postavené, ale také budují nové. To mne doopravdy hodně zaujalo. Prostě se tam všude maká…

Pěkný to byl zájezd! Všechno nakonec klaplo, i když jsem zpočátku nedomýšlela, co se může stát. Užívejte si léto a mějte odvahu jít i do projektů, které nemusí klapnout. Ono to chce někdy i trošku odvahy, aby člověk zažil něco krásného. Mně se to při tomto výletu do Švýcarska podařilo, tak to přeji i Vám!

Krásné léto všem návštěvníkům těchto stránek přeje Lenka!

První ranní zastávka ve Švýcarsku po odjezdu z Prahy