P. Pat Collins: Díky novým technologiím se lidem zkracuje schopnost soustředit se

Od 30. září do 4. října 2019 se v Uherském Hradišti uskutečnily misie s názvem NEBOJTE SE, VYJDĚTE.  Během pěti dnů byly na programu přednášky pro širokou veřejnost, pracovníky charity i studenty. Nechybělo praktické vyučování, svědectví lidí, kteří poznali Krista, přímluvné modlitby, adorace a slavení mší svatých. Hlavním hostem byl katolický kněz z Kongregace misionářů sv. Vincenta z Pauly, univerzitní profesor, spisovatel a evangelizátor v jedné osobě, P. Pat Collins z Irska. Tento vzácný muž byl po ukončení misií ochotný věnovat svůj čas našemu společnému rozhovoru o proměnách světa v posledních desetiletích. Rozhovor tlumočila katolická misionářka Jana Ungerová z Brna, která vystudovala genetiku a teologii, ráda píše, tančí flamenco a hraje pantomimu.

Dlouhé roky cestujete do zahraničí. Za tu dobu jste měl možnost poznat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích změnil?

Co vidím jako velmi zřetelné, je sekularizace západního světa. Potvrzuje se to v každé zemi. Je to vidět dokonce i ve Spojených státech, které působily dojmem, že budou v tomto výjimkou.  Křesťanské církve mají těžkosti, protože jim ubývá členů. Týká se to katolíků i protestantů. Na začátku roku 2003 vydal papež Jan Pavel II. dokument Církev v Evropě, ve kterém mluvil o „tiché apostazi“, což je odklon lidí od křesťanství na celém kontinentu. Když cestuji, vidím, že tomu tak doopravdy je. Myslel jsem, že Sicílie bude výjimkou. Když jsem ale mluvil s kardinálem v Palermu, ptal jsem se ho, kolik lidí v diecézi chodí do kostela. Zjistil jsem, že ty počty nejsou příliš vysoké. Pokud si dobře vzpomínám, šlo zhruba o deset procent.

Navzdory tomu, co říkáte, souhlasíte s názorem, že žijeme v době Ducha svatého?

Bezpochyby! Učil jsem psychologii náboženství a je velký rozdíl mezi náboženstvím s vnitřními motivy a kulturními motivy. Lidé s vnějšími motivy se budou věnovat náboženství, pokud z toho budou něco mít. Ti, kdo mají vnitřní motivaci, se ptají, co mohou Bohu nabídnout. Řekl bych, že ti druzí jsou v menšině. Od náboženství odpadají spíše ti, kdo měli vnější motivaci. Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy jsou pokřtění v Evropě spíše deisté, nikoliv křesťané. Mají určité povědomí, že existuje Bůh a nějaký posmrtný život. Neprožívají ale osobní vztah s Ježíšem. Mnozí z těchto lidí patří mezi ty, kteří odcházejí. Církev vidí čím dál víc jako své hlavní poslání, aby lidé měli osobní vztah s Ježíšem. Týká se to i lidí, kteří chodí do kostela. Těm musíme pomoci, aby nejen něco o Ježíši věděli, ale měli s ním osobní vztah. Zajímavé je, že všude v Evropě nalezneme skupiny lidí, kteří hoří pro Ježíše a osobně ho znají. Pokud budou schopni předat to, co mají, ostatním, jsou obrovskou nadějí do budoucna.

Myslíte si, že byla dobrá snaha o sjednocení Evropy prostřednictvím Evropské unie (dále EU)?  Je pro vás EU čitelná?

Z křesťanského úhlu pohledu bych řekl, že sjednocení je lepší než rozdělení. Víme, že jsme zažili dvě světové války, které začaly v Evropě. Mám za to, že Evropská unie byla trošku idealistickou a odvážnou snahou, jak předejít další podobné válce. Myslím si, že EU je vlastně dobrý nápad. Důkazem je i to, že byl od té doby mír. Je tu ale druhá stránka věci. Evropská unie jako taková nebere v úvahu vliv křesťanství. Jeho roli, nejen v celku, ale i v jednotlivých národech. Před pár lety se uvažovalo o ústavě pro všechny členské státy EU a nebyla tam ani zmínka o Bohu či o křesťanském dědictví. Připadá mi to jako úmyslné smazání křesťanské minulosti a nastolení zcela světského modelu. Není to moc pěkný obraz Evropy…

Může neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnou do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny už o dvě generace dříve například v Anglii, Francii a Německu, kde se nyní děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Je to obrovský problém a odpověď není snadná. Přicházejí dva druhy migrantů. Lidé, kteří utíkají z těch nejhorších podmínek ve své zemi, kde zuří války či politický útlak. Evropa jako bohatý kontinent by měla udělat všechno, aby přijala ty, kdo opravdu utíkají z nebezpečných situací. Také ale víme, že existují ekonomičtí migranti, což je úplně jiná skupina. Možná jsem příliš konzervativní, ale myslím si, že těm by se nemělo dostat přijetí automaticky. Každá země by měla mít právo regulovat počet přistěhovalců, protože každá země má jiné možnosti nabídky vzdělání, bydlení, sociálního zabezpečení či lékařské péče. Kromě toho mnozí z těch, kdo do Evropy přicházejí, nepřijímají evropskou kulturu, což je další komplikace. Zdá se mi například úplně šílené, že některé země přijímají obrovské množství muslimů!

Proč? 

Dle mého mínění je zločin, když se tito lidé obrátí proti kultuře země, která je přijala. Sice pouze menšina je radikalizovaná a chová se násilně, ale musíme se naučit, jak s tím zacházet, jak to mít pod kontrolou. Nedá se všem měřit stejnou měrou, protože většina muslimů pravděpodobně budou pokojní lidé. Přál bych si ale, aby právě tito lidé pozvedli hlas proti muslimům, kteří působí těžkosti a chovají se násilně. Mám dojem, že slyšet nejsou.

Migranti, kteří v poslední době míří do Evropy, se většinou nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě hájí svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Myslím si, že toto nebezpečí rozhodně hrozí. Před pár lety jsem četl knihu britského sociologa Richarda Jenkinse. Píše v ní, že pokud je deset procent lidí pevně přesvědčeno, že něco chtějí, jsou schopni převálcovat apatický zbytek společnosti. Pokud je porodnost imigrantů vyšší než u původní populace, což je, budou mít čím dál vyšší zastoupení ve společnosti a půjde to rychle. Protože se Evropa z velké části odklonila od křesťanství, nemá žádné velké přesvědčení o ničem. Existuje tady proto liberální demokracie, což znamená, že si každý vlastně dělá, co chce. Toto není žádná síla proti lidem, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, co chtějí. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby během dvou generací bylo v různých zemích Evropy zavedeno právo šaría.

Podle čeho tak usuzujete?

Možná je to jen můj předsudek, ale pokud jsou muslimové v menšině, tak nic až tak velmi neprosazují. Jakmile ale ve společnosti vytvoří většinu, zcela jasně dávají najevo, že si věci udělají podle svých představ. Týká se to různých praktických záležitostí, které jsou nám v Evropě cizí. 

Například?

V západní Evropě mají ženy velmi liberální postavení. Nepovažuji za nic pěkného, jak se  k ženám chovají v mnoha muslimských zemích. Spousta hodnot, které v muslimských zemích fungují, nemá s námi nic společného. Například ukamenovat k smrti někoho, kdo se dopustil cizoložství. K lidským právům se v muslimských zemích také stavějí úplně jinak. Pokud by měli většinu v Evropě, pravděpodobně by to chtěli zavést i tady.

Toto nebezpečí tedy hrozí, pokud nadále poroste jejich populační křivka a začnou tvořit zákony…

Ano, pokud budou ve většině, vznikne velký nátlak, aby se tyto zákony prosadily. Já toho o islámu zase až tak moc nevím, ale je zřejmé, že to není tolerantní náboženství. Stačí se podívat do Saudské Arábie, kde leží Mekka, kde se vedou ostré spory o to, zda ženám bude dovoleno řídit auto. Nebo už zmíněné kamenování. Jsem si opravdu dobře vědom toho, že mezi muslimy je mnoho dobrých lidí. Ti říkají, že tyto věci rovněž nechtějí. Nedávají to ale najevo tak, aby byl jejich hlas slyšet. Asi je obecně známo, že nejvíce pronásledované náboženství na světě je v současné době křesťanství. Je smutné, že většina pronásledování pochází od muslimů, což nebudí zrovna velkou důvěru.

Vidíte z této situace cestu ven?

Nevidím žádné laciné a snadné řešení. Některé země v Evropě, například Maďarsko, Polsko a Česká republika, si kladou otázku, zda mají muslimům povolit vstup do svých zemí. Říkají: My jsme křesťanská civilizace a nechceme, aby zde tyto vlivy působily. Ve Švédsku a Německu se naopak chovají mnohem liberálněji. Přijímají muslimy ve velkém množství. Je docela zajímavé, že se k tomu katolická církev na nejvyšší úrovni nevyjadřuje. Maximálně se řekne, že musíme být otevření k lidem a pomoct těm, kdo jsou v nouzi, nezávisle na jejich náboženství. Na jednu stranu máme být tedy co nejotevřenější, ale na druhou stranu si myslím, že je naprosto v pořádku, když stanovíme hranice.

Za čtyřiasedmdesát let vašeho života se svět velmi proměnil například v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve vaší službě kněze? Změnily se s vývojem techniky problémy lidí?  

Celkově vzato je rozvoj dobrý a potřebný. Je to ukázka lidské inteligence. Osobně mám techniku rád. Používám ji k různým věcem. Zvlášť využívám GPS, protože bez ní bych se ztratil. Každá věc má ale samozřejmě také stinnou stránku. Ze své perspektivy vidím dva problémy, které vycházejí z dostupnosti moderních technologií. U lidí se zkracuje schopnost soustředit se, proto vyhledávají neustálou změnu obrazu a informací. Když se například dívám na CNN, uvědomuji si, že se obrázky mění do dvou a půl vteřiny. Tvůrci pořadů zřejmě vědí, že se jinak diváci začnou nudit. Věřím, že pro člověka je velmi důležitý vnitřní pokoj a kontemplace. Tyto tendence jsou ale namířeny přímo proti tomu. Anglický básník T. S. Eliot, nositel Nobelovy ceny, řekl: „Rozptýlením rozptýleni z rozptýlení…“ Pokud chci lidi učit, jak se mají modlit, je to velmi nesnadné, protože ztratili schopnost se soustředit a věnovat něčemu pozornost delší dobu. Lidé nahrazují komunikaci tváří v tvář komunikací digitální. Někdy například v restauraci vidím, že u vedlejšího stolu sedí muž a žena, oba ťukají do telefonu a vůbec spolu nemluví. Zřejmě jsou v tom okamžiku v kontaktu s jinými lidmi, píšou jim zprávy, případně jim volají. Jednou jsem byl na Sicílii, seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a já jsem byl jediný, kdo neměl v ruce mobil. Bylo to až vtipné. Mohli bychom říct, že na jednu stranu nám telefony pomáhají, protože jsme ve spojení a můžeme lépe komunikovat, na druhou stranu se zdá, že to není pravda, že to právě naopak. Kromě toho Facebook a další sociální sítě lidem umožňují, aby vyjádřili svůj názor na cokoli. Také jsem si vědom toho, že mnohé zprávy jsou falešné.

Setkal jste se s tím osobně?

Ano. O mně například v médiích psali, že jsem hlavní irský exorcista. Já jsem přitom nikdy nebyl jmenovaný exorcistou ani v Dublinu. Média si to prostě vytvořila, i když jsem to nikde neřekl. Žurnalisté mě potom ale kontaktují a chtějí se mnou mluvit o exorcismu. Vysvětluji jim, že je to novinářská kachna. Žijeme v postmoderní kultuře, která je kulturou postpravdy. Lidé nevidí pravdu jako něco objektivního a skutečného, co má autoritu, ale pravda je dnes chápána jako subjektivní nastavení založené na vlastních předsudcích. Vidíme to například v Británii v souvislosti s brexitem. Na obou stranách se neprezentují objektivní fakta, ale subjektivní názory a pocity. Když například vládní agentury nebo řetězce sdělí, že odchod by měl ty a ty následky, druhá strana prohlásí, že jenom vytvářejí atmosféru strachu. Před dvěma týdny měl papež František zajímavé kázání o pomluvě. Řekl, že šířit lži za účelem někoho poškodit a ublížit mu, je ďábelské. Mám určité podezření, že to řekl, protože sám je obětí mnoha pomluv. Neustále nacházíme v novinách, že řekl něco, co není v souladu s učením katolické církve. Velká skupina lidí věří, že je falešným papežem a heretikem. Jsou-li však  tito lidé vyzváni, aby uvedli něco konkrétního, nebudou to umět dohledat a dokázat. Jen budou tvrdit, že vědí, že to tak je. Obávám se, že tímto způsobem média ve společnosti působí obrovské rozdělení. A lidé se nechají vést všemi těmi svými subjektivními pocity a hnutími. Je těžké najít způsob, jak to překonat, protože se zdá, že vliv médii nebude slábnout, ale spíše růst.

Máte představu, kam to všechno povede?

To teprve uvidíme. Obdivuji novináře, kteří riskují pro pravdivé informace život. Jsou to pro mne hrdinové, kteří mají ve společnosti nezastupitelnou roli. Co se týká mého pohledu na média, myslím si, že se dostala velmi daleko od pravdy. S růstem médií může každý říct, co ho napadne. Dříve měla mnohá média vysoký standard, kdy byla zárukou pravdy.

A váš názor na Facebook a další sociální sítě?

Mohou hodně ublížit. Například mladí lidé, kteří trpí depresemi, si snadno na internetu najdou návod, jak se zabít. Všechno to má kořeny v prvotním hříchu. To, co má velký potenciál k dobru, má i velký potenciál ke zlu. My křesťané můžeme evangelizovat skrze média a sociální sítě. Já se o to snažím i na svém webu (pozn. autorky: https://patcollinscm.webs.com/aboutme.htm ).

Kdysi jste řekl, že dnešní lidé potřebují „zažít“ Boha… Máte tipy, jak této zkušenosti docílit?

Vědecký výzkum ukazuje, že lidé touží po náboženské zkušenosti. Když jsem učil psychologii, zmiňoval jsem, že se člověk nemůže dobře vyvinout, pokud neprožil pravou náboženskou zkušenost. Mluvili o tom psychologové jako Frankl, Jung a Maslow. Neznamená to, že každý musel patřit k nějakému náboženství, ale potřebuje nějaký transcendentní dotek. V sedmdesátých letech dělali výzkum, kolik lidí takovou zkušenost má. Zjistilo se, že asi třetina. Většina z nich nechodila do kostela, což bylo zajímavé. Pozoruhodné bylo také to, že lidé nenacházeli slova, jak vyjádřit, co se s nimi stalo. Zatímco v devatenáctém století bylo tabu mluvit o sexu, ve dvacátém a jednadvacátém století je tabu náboženská zkušenost. Lidé ji prožili, ale nemluvili o ní, protože cítili, že by nebyli přijati. Na začátku jednadvacátého století podobný výzkum ukázal, že nyní nějakou náboženskou zkušenost prožívají až dvě třetiny lidí. Nemusí to být nutně v kontextu organizovaného náboženství. Těmto lidem by určitě pomohlo, kdyby mohli vyjádřit, co vlastně zažili. Nepřekvapilo by mne, kdyby byli otevřeni vůči křesťanskému poselství nebo jinému náboženství, protože jsou otevřeni pro něco vyššího. Když jsem před pár měsíci v televizi mluvil o zlém duchu, vyvolalo to obrovskou vlnu zájmu. Říkal jsem si, proč to lidi zajímá, když žijeme v tak sekularizované době. Naše kultura je ambivalentní. Na jedné straně odmítá tradiční vyjadřování transcendence, ale zároveň je jasné, že lidé náboženské zkušenosti prožívají způsobem, který nejsou schopni vyjádřit. Často se obracejí k New Age, aby našli způsob, jak to popsat.

Může k této zkušenosti vést například hnutí charismatické obnovy?

Bezpochyby ano. Na charismatické obnově (dále CHO) se mně líbí, že se zaměřuje více na zkušenost než na doktrínu. Kardinál Ratzinger před mnoha lety řekl, že doktrína bez zkušenosti je mrtvá a zkušenost bez doktríny je slepá. Já bych byl raději slepý než mrtvý. Ideální je, aby člověk měl obojí. Věřím tomu, že křest v Duchu svatém přináší obojí! Dá lidem zkušenost Boží lásky a přítomnosti v souladu s křesťanskou naukou. Myslím si, že charismatické hnutí bylo pro církev obrovským přínosem.  

Jak přiblížit charismatickou obnovu těm, kdo se s ní zatím nesetkali nebo u nich budí nedůvěru či odmítání? A mám teď na mysli i duchovní pastýře, kteří tomuto proudu v církvi nejsou nakloněni…

Osobně nepovažuji za důležité, aby kněží znali charismatickou obnovu. Jde o to, aby věděli, co je křest v Duchu svatém. Když papež František doporučuje, aby byly semináře obnovy v Duchu svatém v každé farnosti, nemyslí tím, že by celá církev měla vstoupit do charismatické obnovy. Říká tím, že pokud lidé prožijí křest v Duchu svatém, setkají se osobně s Kristem. Myslím si, že by byla škoda, kdyby lidé dary Ducha svatého nepřijali. Kvůli tomu ale nemusí patřit do charismatické obnovy. Vím ze své zkušenosti i ze zkušenosti jiných, že tyto dary jsou potřeba k evangelizaci. Kde bychom byli bez darů Ducha svatého?

Když jsme spolu dělali naposledy rozhovor v roce 2012 v želivském klášteře, řekl jste mi, že jste autorem dvaceti knih. Napsal jste za tu dobu nějaké nové?

Šest dalších.

Na jaká témata jste se v nich zaměřil?

Jedna z knih se jmenuje Setkání s Ježíšem a pojednává o evangelizaci v praxi. Další má název Proroctví – pravda pro dnešek, světlo pro zítřek. Dále vyšla kniha Svoboda od zlých duchů s podtitulem Osvobození od strachu z ďábla, a O Božím vedení, tedy o objevování Boží vůle. Nedávno jsem dokončil knihu o blížícím se „soudném dni“, která pojednává o apokalyptickém proroctví, o druhém příchodu Ježíše Krista a o tom, co mu bude předcházet.

Prozraďte něco víc z této knihy. Co můžeme očekávat před druhým příchodem Krista?

Ve Starém zákoně lidé čekali na první příchod Spasitele. Vztahovalo se k tomu mnoho proroctví. Je zajímavé, jak byla tato proroctví přesná. Bible má ale spoustu proroctví také o jeho druhém příchodu. Mnozí lidé se domnívali, že i Ježíš mluvil o konci časů a o svém druhém příchodu, když předpověděl, co vše se stane během jedné generace, ale on mluvil o zničení Jeruzaléma a chrámu, což se se během jedné generace skutečně stalo. Mnoho křesťanů ale od křesťanství odešlo, protože když během následující generace nepřišel, řekli si, že to byl zase jeden prorok, který neměl pravdu. Ježíš to ale použil jako metaforu, jak to bude asi vypadat, až bude přicházet konec. V závěrečném epilogu se snažím celou knihu shrnout. Na některá znamení máme být vnímaví, protože vycházejí z Písma. Patří k nim velký odklon od křesťanství před koncem časů. Židé během krátké doby přijmou, že Ježíš byl skutečně ten Mesiáš, na kterého čekali. Nastane velký zmatek, napětí, války a zemětřesení, doba chaosu a velkého utrpení… Chrám v Jeruzalémě bude obnoven a znovu postaven. Když jsem byl v Jeruzalémě, dozvěděl jsem se, že už jsou všechny plány hotové, je připraveno i veškeré vybavení včetně například svícnů, které budou patřit k výbavě znovu vybudovaného chrámu. Pokud se podaří ho doopravdy postavit, bude to pro mě jasné znamení, že se blíží konec.

Jsou s tím spojena ještě nějaká znamení kromě nově vybudovaného chrámu v Jeruzalémě?

Objeví se Antikrist, který bude mít vliv na celý svět. Bude se jevit jako úžasná postava s vzácným charakterem a mohla by to být i žena. Myslím si, že jím může být i někdo z Židů, pravděpodobně z kmene Dan. Bude dělat velká znamení, zázraky a divy. Bude jen málo těch, kdo zůstanou věrni evangeliu a Kristu. Poté přijde velký útok na Jeruzalém a na Židy. Bude to vypadat, jakoby měli být zcela vyhlazeni. Pak najednou Bůh zasáhne a nastane druhý příchod Krista. Veškeré vítězství patří našemu Bohu.

Co bude potom následovat?

Přijde vzkříšení a soud. Když jsem tu knihu psal, byla pro mne největším překvapením podstata nebe. My si většinou představujeme, že když člověk zemře, jde do nebe. V Písmu je ale jasně napsané, že při druhém příchodu Krista nemusíme jít my do nebe, protože nebe přijde k nám. Bude nové nebe a nová země. Nebe přijde na zem a svět bude zcela proměněn Duchem svatým.

V době našeho posledního rozhovoru nebyla žádná z vašich knih přeložena do češtiny. Nyní už vyšly tři. Připravujete nějakou další?

Setkání s Ježíšem, což bude vlastně učebnice evangelizace.

Kdy by se mohla objevit na pultech? 

Byl bych rád, kdyby byla české veřejnosti představena počátkem roku 2021.

V roce 1978 se v irském Dublinu uskutečnila velká charismatická konference, které se tehdy zúčastnilo osm set kněží a řeholníků, okolo dvou tisíc řeholních sester a dvacet tisíc laiků. Byl jste mezi nimi také?

Byl. Přijel jsem tam tehdy se svými studenty.

Znáte P. Eliase Vellu z Malty? Víte, že tato konference zcela zásadně změnila jeho život?

Znám ho, ale nikdy jsme se osobně nesetkali.

Pamatujete si, jak jste vy osobně tuto konferenci prožil?

Jak už jsem řekl, jel jsem tam se studenty ze školy, kde jsem učil. Účastnil jsem se programu pro kněze a bylo to úžasné. Hlavním mluvčím tam byl tehdy dominikán Francis MacNutt, což je zřejmě nejznámější člověk s darem uzdravování v katolické církvi. Pamatuji si, že jsem měl takový divný pocit, že s ním něco není v pořádku. Dobře znám sestru Briege McKenna (pozn. autorky: řeholní sestra, autorka knihy Zázraky se opravdu dějí) a ona mi řekla, že P. Francis má nějaké těžkosti, ale nemluvila o ničem konkrétním. Krátce poté odešel z kněžské služby a oženil se. Pro mnoho lidí to bylo velké zklamání. Dnes už je hodně starý, došel ke smíření s církví a stále se věnuje službě uzdravení a osvobození. Později jsem si uvědomil, že tato konference byla v jistém smyslu kulminační bod charismatické obnovy a potom to začalo postupně ustupovat. To je obvyklý jev v různých hnutích. Domnívám se, že dnes je charismatická obnova dostatečně absorbovaná uvnitř církve. Příkladem by mohly být tyto misie v Uherském Hradišti. Nebyly to charismatické misie, ale přitom jsem měl naprostou svobodu používat dary Ducha svatého a nikdo proti tomu nic nenamítal, protože dnes je to součástí katolického života.

Dnes už tedy není trend pořádat velké charismatické konference s masovou účastí věřících?

Stále se pořádají a některé jsou i veliké, ale ta tendence už není taková jako dřív. V Itálii bývají každý rok konference, kterých se účastní desítky tisíc lidí. V Palermu mívají okolo tisícovky účastníků. Charismatické hnutí se nevypařilo, ale není tak velké, jak bylo.

Vraťme se zpět do Uherského Hradiště, kde právě skončily misie, na nichž jste byl hlavním kazatelem a hostem ze zahraničí. Jak jste své týdenní působení tady na Slovácku prožil a vnímal?

Česká republika má pověst jedné z nejméně náboženských zemí v Evropě. Vůbec jsem proto nečekal, že by přišlo hodně lidí. Musím říct, že jich nakonec bylo mnohem více, než jsem očekával. Bylo povzbudivé, že během celého týdne počet účastníků každým dnem rostl. Očekával jsem spíš, že uprostřed týdne účast poklesne, ale lidí naopak stále přibývalo. Fascinující pro mne bylo, že večerní blok trval dvě a půl hodiny. V Dublinu bychom lidi udrželi hodinu a mohli bychom si blahopřát. Tady tomu tak bylo možná proto, že byl velmi dobře zorganizovaný program. Důležitá byla svědectví laiků, jak Bůh působí v jejich životě, což je vždy velmi zajímavé a inspirující. Každý večer také hrála a zpívala nějaká skupina skvělých hudebníků. Když jsem sem jel, trošku jsem se obával, že to bude příliš didaktické, tedy hodně vyučování a málo inspirace. Na konci týdne vidím, že tam bylo obojí, a jsem tomu rád.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971–1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním výcvikem v oblasti duchovního doprovázení a poradenství. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti šesti knih, z nichž mnohé byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci. Má rád ragby a motorky.

Na další fotografie se mohou zájemci podívat zde a také zde

Třicátý ročník Katolické charismatické konference je už minulostí, aneb jak jsem letos nechtěla jet do Brna…

Dnes na brněnském výstavišti skončil třicátý ročník Katolické charismatické konference. Zúčastnilo se jí více než osm tisíc věřících, přičemž na tzv. Dětské konferenci bylo bezmála dva tisíce dětí.

Já osobně jsem byla na své první konferenci v Třebíči. Potom jsem absolvovala několik ročníků v Českých Budějovicích a dvakrát na konferenci zamířila do Ostravy. V těch pravěkých dobách jsem si říkala, jak by bylo super, kdyby konference byla v Brně a ne kdesi až v Budějicích. V roce 2007 se tento můj tajný sen stal skutečností! A od té doby se konference koná každým rokem na brněnském výstavišti. Pamatuji doby, kdy moderátor hlásal s nadšením, že padl rekord v návštěvnosti více než tisícovky účastníků. Letost těch účastníků bylo už více než osm tisíc lidí, a tak si říkám, jestli bude nárůst pokračovat, kde se bude konference za pár let konat???

Uvidíme! Každopádně to byl povzbuzující pohled koukat na ty davy nadšených věřících, mezi nimiž převažovali mladí lidé. A to jsme prý ateistický národ… V Brně to tak každopádně od 10. do 14. července nevypadalo! Nezasvěcení museli zase žasnout, když viděli obrovský dav spořádaně čekajících lidí na otevření vchodu do areálu výstaviště. Před vchod přišli více než dvě hodiny před zahájením samotného programu, protože si chtěli „chytit“ dobré místo, aby viděli na přednášející. V hale pavilonu F byla sice velkoplošná obrazovka, takže viděli i ti úplně vzadu, ale mnozí chtěli vidět přednášející prostě z co největší blízkosti.

Hlavním hostem letošní konference byl P. Ing. ThLic. Michal Zamkovský, CSsR (nar. 1948). Je to řeholní kněz a misionář. Vyrůstal na Spiši, r. 1971 absolvoval stavební fakultu v Bratislavě a prožil též svou osobní konverzi. Následujících devatenáct let pracoval v n.p. Skrutkáreň ve Staré Lubovni, ale už roku 1973 vstoupil tajně k redemptoristům. R. 1980 byl vysvěcen na kněze – navenek žil dál jako laik, jen intenzivně působil v hnutí Světlo -Život (oázy). Po převratu nastoupil do kláštera v Podolínci, kde žije dodnes. V letech 92-96 studoval teologii v Lublinu, v letech 2005 – 2011 byl hlavním představeným redemptoristů na Slovensku. V Podolínci organizoval mj. mezinárodní školy evangelizace, díky úzké spolupráci redemptoristů a laiků z komunity Rieka života se klášter stal ohniskem nové evangelizace pro celé Slovensko i pro jiné země bývalého východního bloku.

Tento muž také vedl sobotní modlitební večer s kapelami a modlitebníky Rieka života a starou známou Chapelou, která nechybí na žádné konferenci. Při jejich hudbě se nejen modlilo, ale také tančilo a skákalo jak někde na diskotéce a děly se tam prostě (jako vždy) velké věci.

Ze zahraničí letos přijela Miriam Swaffield. Tato mladá žena pochází z baptistické rodiny v Anglii dokázal o své víře mluvit s takovým přesvědčením a zaujetím, že zaujala ty nejmladší i dříve narozené posluchače.. Jako studentka prožila svou osobní konverzi v prostředí anglikánské církve, kde později vystudovala teologii. Je jednou z vedoucích Hnutí Fusion v rámci Global Student Mission. Tato misie působí v univerzitním prostředí v Evropě a po celém světě pomáhá studentům v jejich cestě s Bohem. Učí je evangelizovat, přičemž místním církvím ukazuje, jak vycházet vstříc vysokoškolákům. Navzdory svému mládí je Miriam uznávaným lídrem a žádaným hostem různých konferencí po celém světě.

Miriam při své přednášce prozradila, že v Brně není poprvé. Byla sem vyslána před pár lety na dva dny, aby se zde modlila za město a hlavně za studenty. Procházela tehdy univerzitním kampusem a modlila se zvlášť za studenty. Když se dozvěděla, že má letět do Brna, vůbec přitom netušila, kde toto město je, a jak má ten jeho název vyslovovat. V té době ji zřejmě také ještě ani nenapadlo, že zde bude přednášet na letošní konferenci.

Dále letos v Brně přednášeli P. Vojtěch Kodet, sestra Veronika Barátová z Komunity blahoslavenství, P. Josef Prokeš, P. Marek Orko Vácha , P. Josef Suchár, P. Vojtěch Koukal a P. Bogdan Stepien.

Jak už bylo řečeno, paralelně probíhala dětská konference, takže rodiče dětí nad čtyři roky mohli v klidu absolvovat program pro dospělé s jistotou, že je o jejich děti skvěle postaráno.

Samozřejmě, že se v sousedním pavilonu téměř po celou dobu konference zpovídalo a adorovalo. Letos byl mimořádný zájem o přímluvnou modlitbu, kde byla neustále nekonečná řada a někteří zájemci na ni čekali i hodiny.

Jedno je jisté, kdo se konference zúčastnil, domů odjížděl naplněný radostí a vším krásným, co v Brně prožil. Konference totiž není zdaleka jen o přednáškách, slavení mší svatých, modlitebních večerech, kulturních vystoupeních, ale také o setkáních. A ta jsou v dnešní době, kdy mnozí jen dřepí připojení na sociálních sítích, velmi, velmi důležitá. Nebylo proto žádným mimořádným jevem, když člověk viděl lidi, jak se hlasitě zdraví, utíkají si naproti a objímají se. A o tom by náš život hlavně měl být.

Zveřejňuji zde jen pár fotek ze soboty. Přiznám se, že jsem se letos do Brna nechystala, ale kamarádka Katka mne v noci z pátku na sobotu „zlanařila“, a tak jsem do Brna po šesté hodině ráno vyrazila. Rozhodně nelituji. Tak za rok třeba zase nashledanou…

A ještě jedna věc na úplný závěr, které jsem si letos v Brně všimla… Zatímco na konferencích v oněch „pravěkých“ dobách, o kterých zde píši výše, bylo vše hodně zaměřeno na uzdravení jednotlivých účastníků a jejich osobním růstu, tak letos zazněl apel k předávání toho, co jsme zadarmo dostali. Abychom se prostě o dar víry podělili s druhými. S těmi, kdo ještě Boží lásku nezakusili, abychom uměli druhým činy, skutky, gesty, úsměvem, dotykem předávat Boží lásku. Abychom evangelizovali na místech, kam nás Bůh poslal – posílá…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Františkánské odpoledne s Kateřinou Lachmanovou na Svatém Antonínku

V sobotu 1. 6. 2019 se na Svatém Antonínku uskutečnilo františkánské setkání. Hlavním hostem byla Kateřina Lachmanová, která zde měla dvě přednášky na téma NOVÁ EVANGELIZACE ANEB KAM DUCH BOŽÍ VANE.

Na přednášky navázala mše svatá, kterou sloužil františkánský kněz P. Didak z Brna. Zde je přepis jeho kázání:

V dnešním evangeliu zaznívá jedna z nejvyšších a nejnáročnějších otázek z celé Bible: „Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se i mě. A předmětem je láska. Síť se noří a zachytí nás právě tam,kde jsme nejvíce lidští. Síť utkaná Bohem zachytí Petra, když klesá ke dnu smutku a zklamání. Ježíšovo lidství je dojemné. I jako vzkříšený snažně prosí o lásku – o lidskou lásku. Když se ujistí, že je milován, může odejít.

On se neptá: „Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství? Pochopil jsi to, co jsem učil?“ Ne, to není jeho otázka. On se ptá: „Probudil jsem v tobě lásku?“ A vám, kteří si jako Petr nejste jisti kvůli komu, že jste už mnohokrát zradili a přesto pořád milujete, vám svěřuje svá poslání a poselství lásky.

Apoštolové se vrátili do svého domova k jezeru, kde všechno začalo a tam znovu slyší to veliké slovo: „Následuj mě!“ Teď už jim nezáleží na strachu, na iluzích, které skončily krví a útěkem. Nezáleží jim už ani na zapření. Je tu totiž nový začátek, který rozkvétá díky milosti. Jejich víra kráčí od začátku k začátku skrze stále nové začátky. Žít znamená začínat stále s nekonečnou trpělivostí znovu a znovu. A  je to možné, protože ten, který byl zrazen,se vrací. Vrací se jako přítel. Opuštěný se vrací a dává se do rukou těch, kteří ho opustili. Zrazený se vrací a svěřuje se jim zcela.

„Půjdu lovit ryby,“ řekl Petr. Vrací se zpět, všechno skončilo. Tři roky s Ježíšem jsou již nenávratně pryč. Toto je Petrovo rozhodnutí a také jeho šesti společníků. Říkají: „I my půjdeme s tebou.“ Vstoupili na loď, ale tu noc nic neulovili. Byla to hrozná noc i v nitru těch sedmi rybářů. Noc bez užitku, protože pochopil, že vrátit se zpátky k rybaření nejde. Nelze zapomenout na Krista. Je to hrozná noc… Potom za svítání slyší hlas z břehu: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Jak se může ptát po tak hrozné noci, po noci, v níž selhali? Odpoví společně: „Ne!“ V tom „ne“ zní: „Bez tebe nemáme nic a nedaří se nám dobře. Je to prosba o pomoc.

Skutečným zázrakem nejsou plné sítě. Skutečným zázrakem je Petr, který se vrhá do vody, poháněn láskou, která má naspěch. Petr nemá strach z pokárání nebo z potrestání. Je nesen láskou a plave k tomu, kterého zapřel. Příď srdce zamířil k malému ohníčku na břehu.

Skutečným zázrakem je to, že křehkost učedníka, křehkost Petrova, moje vlastní křehkost, není v následování Pána překážkou, ale pomocí. Mistr se nedá znepokojit nedostatky nikoho, ale vysvobozuje a tvoří budoucnost. Říká jako poprvé: „Neboj se, Šimone, od nynějška budeš lovit lidi. Budeš je shromažďovat z té hlubiny, kde žijí, ukážeš jim, že jsou stvoření pro jiný život. Budeš je shromažďovat pro život.“

Zázrakem je to, že slabost, nevyléčitelná slabost, noci bez užitku a zrady, nejsou na překážku, nýbrž příležitost k tomu, abychom se stali novými lidmi. Abychom žili dobře s Pánem, abychom obnovili svou vášeň pro něj. Právě tu rozkvétá pravá svatost člověka, která nespočívá v nepřítomnosti hříchu, v poli zcela zbaveném plevele. Pravá svatost znamená obnovit svou vášeň pro Krista a evangelium.

„Šimone, synu Janův, miluješ mě teď?“ není tu minulost, není tu exhumovaný hřích. Není tu noc kolem ohně v Kaifášově dvoře. Skála…Třikrát přísahal: „Neznám ho!“ To skončilo smazáno tehdejšími slzami a nynější láskou. Včerejší zapření je překonáno ve jménu budoucnosti. A toto platí provždy a pro každého!

Pán neodpověděl jako nějaký zapomnětlivec, ale jakoStvořitel. Na břehu jezera Ježíš vyslovuje tři otázky. Každá je jiná, jsou to tři etapy, kterými se krok za krokem přibližuje k Petrovi. Abychom pochopili tento rozhovor, použiji klíčová slova v originálním znění. 

První otázka: „Šimone synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Ježíš používá slovo agapé. Slovo veliké bezpodmínečné lásky – největší možné. Petr odpovídá jen částečně, vyhýbá se srovnání s ostatními a obejde také Ježíšovo sloveso a použije skromnější výraz pro přátelství – filio. Neodváží se tvrdit, že miluje a už vůbec ne víc než ostatní. A řekne: „Pane, ty víš, že jsem tvým přítelem.“

Druhá otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Už není třeba se srovnávat a poměřovat se s druhými. Petr se jako před tím vyhýbá a místo lásky mluví o přátelství. Je to, jakoby jenom Ježíš mohl používat to veliké slovo milovat. Petr právě, protože se zná, odpovídá: „Pane, jsem tvým přítelem, ty to víš…“

Třetí otázka: Ježíš ještě více omezí své nároky, přiblíží se k Petrovi a řekne: „Šimone, synu Janů, máš mě rád? Jsi mým přítelem?“ Alespoň náklonnost, jestliže láska je příliš, alespoň přátelství, jestliže ti láska nahání strach. Ježíš prokazuje svou lásku tím, že nároky lásky třikrát zmenší na úroveň Petra.

Ježíš – žebrák lásky, žebrák bez nároků, prosí o kousek přátelství. A my s Petrem můžeme říci: „Budu tě následovat, protože jsem poznal, že nehledáš dokonalé lid, ale lidi pravdivé a vášnivé pro tebe. Nedůvěřuji skále, která ve mně není, ale chci být tvým přítelem.“

A v poslední den se mě Pán znovu zeptá: „Máš mě rád?“ A i kdybych ho třeba tisíckrát zapřel, on se tisíckrát bude ptát: „Máš mě rád?“ A já budu smět tisíckrát opakovat: „Ano, mám tě rád…“ A  rozpláčeme se společně radostí…

Po slavení mše svaté následovala adorace, na kterou navázaly přímluvné modlitby. Vydařený program skončil večer po osmé hodině.  Na organizaci se spolu s františkány podílelo Společenství P.  Šuránka a společenství pro Novou Evangelizaci Ruah. Obě společenství se pravidelně setkávají na Svatém Antonínku.

Zvukový záznam celých přednášek Kateřiny Lachmanové je možné zaslat na vyžádání přes úschovnu. 



Na Antonínku bude přednášet Kateřina Lachmanová

Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku.  Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.

Kdo je Kateřina Lachmanová?

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014).  (převzato z www.ikarmel.cz)


Irský kněz školil evangelizátory

Od 25. 2. do 2. 3. 2013 se v Želivě uskutečnil prakticko-teoretický seminář o Nové evangelizaci. Vedl ho katolický kněz P. Pat Collins CM z Irska. Semináře se zúčastnilo okolo sedmdesáti účastníků z celé České republiky i ze Slovenska. Byli mezi nimi kněží, řeholníci i laici. P. Patrick Collins odpověděl na několik otázek týkajících se semináře.

Mohl byste ve stručnosti říct, oč na tomto semináři šlo?

Myslím, že cílem tohoto semináře bylo ukázat na hluboký vztah mezi Novou evangelizací a evangelizací všeobecnou. Chci poukázat, že existuje Nová evangelizace, protože v Evropě, zvláště pak v západní Evropě, čelíme takové zvláštní výjimečné situaci, kdy jsou zde miliony lidí, kteří jsou křesťany jen podle jména. Kvůli sekularizaci a jiným důvodům už nepřináleží církvi, nechodí do kostela a znají velmi málo církevní učení. Zapojují se pak do různých pochybných praxí a přesvědčení.

Víte, jak se dostat z tohoto problému?

Nová evangelizace má za cíl nějakým způsobem oslovit tuto skupinu lidí a předat jim evangelium s důrazem na vztah k Ježíši Kristu. Jak říká Jan Pavel II. – novým způsobem a novým nadšením, aby mělo mnoho lidí příležitost vytvořit si osobní vztah s Ježíšem Kristem. Nová evangelizace se tedy přednostně netýká nějaké morálky, vyučování nebo nauky, ale týká se osoby. A tou osobou je Ježíš. Je zřejmé, že mnoho tradičních katolíků je spíše teisty  než křesťany. Věří, že Bůh existuje v nějaké vágním nebeském království, ale Ježíš pro ně není vůbec důležitý. Nevěří v něj a ani ho neznají. Nová evangelizace má za cíl toto změnit. Říká, že je zbytečné lidem hovořit o učení církve, nějaké morálce, instituci,.. pokud není vytvořený tento základní kámen. Též si myslím, že Nová evangelizace potřebuje novou formu církve. Jinými slovy – bude potřebovat novou strukturu církve, aby se mohla uskutečnit.

Co máte konkrétně na mysli?

Například potřebujeme teď farnosti, které jsou velkým společenstvím, skládajícím se z malých společenství, protože většina našich farností je příliš anonymní. Lidé se navzájem neznají, nestarají se o sebe, proto potřebujeme menší skupiny, kde lidé prožívají pocit sounáležitosti, kde se cítí zvláštně oceňováni, kde cítí, že se o ně pečuje, kde přijímají též nauku víry a to, jakým způsobem mají žít. Samozřejmě spolu s morální podporou, protože v současné době je velmi těžké žít křesťanský život v kultuře, kde jsou hodnoty naprosto odlišné.

Jakou vidíte v tomto směru budoucnost?

Myslím, že v budoucnosti budou mít laici daleko důležitější roli i ve smyslu uplatňování svých darů. Církev se doposud hodně zaměřovala dovnitř a postrádá evangelijní misijní perspektivu. My jsme sice pastýři pro lidi, které máme, ale nejdeme lovit lidi, kteří nejsou v církvi. Je to spíše církev, která něco udržuje. Místo, abychom byli církví misijní. V budoucnosti to bude znamenat, že všichni katolíci budou misionáři. 

Už jste na toto téma v České republice v minulosti někdy přednášel?

Když jsem tady byl minulý rok, tak jsem se o něčem zmínil. Vzpomínám si, že jsem měl rozhovor s provizorem želivského kláštera – otcem Jáchymem Jaroslavem Šimkem a říkali jsme si, že by bylo výborné mít celý týden zaměřený na vyučování o Nové evangelizaci. A že bychom mohli pozvat lidi z celé České republiky, kteří se o toto téma zajímají.

Hovořil jste během uplynulého týdne komplexně o Nové evangelizaci?

Myslím si, že nezaznělo úplně všechno, ale je to počáteční snaha. Jsme velmi povzbuzeni odpověďmi, které vnímáme. Je úplně jasné, že jsou v České republice lidé, kteří jsou velmi motivováni a chtějí  ze všech sil evangelizovat.

Proč jste si pro pořádání semináře vybral právě Želiv?

Už jsem tady byl minulý rok a během toho pobytu jsem dostal intuici, že by se právě tento klášter mohl stát centrem evangelizace pro celou Českou republiku. Je to velmi vhodné místo, které je zakořeněné v historii, ale dívá se do budoucnosti, která bude jiná.

Kdo je Pat Collins:

P. Pat Collins CM je vincentinský kněz z Irska, uznávaný a vynikající kazatel na mezinárodních konferencích, autor mnoha knih a univerzitní profesor. Ve svých knížkách, přednáškách,seminářích a televizních programech v Irsku, Anglii, Austrálii, Itálii a USA píše a mluví o spiritualitě, psychologii a kontemplativním životě, čímž  inspiruje mnohé posluchače a čtenáře. Je autorem mnoha knih, které byly přeložené do italštiny, polštiny a maďarštiny. Po mnoho let je zapojený v ekumenickém hnutí, charismatické obnověa v Nové evangelizaci v Irsku. Je spoluzakladatelem společenství Nové jaro v Dublinu, kde v současné době též žije a přednáší.

Anketa:

Proč jste se semináře zúčastnili a co si odnášíte?

Slavomíra Filipiaková (38), Košice

Nějaké aktivity i semináře máme i na Slovensku. Zaujalo mne, že Pat Collins už přednášel na mnoha univerzitách po světě, má přehled o nových evangelizačních kurzech. Z toho, co jsem si o něm přečetla, zaujal mě i jako člověk. Předpokládala jsem, že by mi měl co říct a odpovědět na otázky, které hledám. Z jeho přednášek nyní vím, že je to kněz, který má určitý nadhled nad věcí. Je vidět, že hodně cestoval, mnoho toho zažil. Ten nadhled je potřebný.

P. Bogdan Stepien (52), katolický kněz  Ostrava-Přívoz

Jsem farářem a evangelizace mě zajímá, protože bez evangelizace nejde v pastoraci pracovat. Spoustu věcí, které tady zazněly,jsem už věděl, ale dozvěděl jsem se i něco nového. Zavrtal do mého svědomí, že vše není ideální a spousta věcí jde udělat nově a lépe. Stále je co zlepšovat.

P. Vojtěch Koukal (44) , katolický kněz Komunita blahoslavenství Dolany u Olomouce

Přijel jsem na tento seminář, protože vidím, že Nová evangelizace je velmi důležitá pro dnešní církev. Podobných setkání se u nás mnoho nepořádá. Z přednášek mě některé oslovily hodně, některé věci už člověk znal. Dobré bylo, že se tady večer mohl člověk sdílet o různých aktivitách, které už v naší zemi běží. Přijel jsem sem i s tím, že jsem se chtěl podělit o zkušenost farních evangelizačních buněk, kterou máme u nás ve farnosti už dva roky. Vidím to jako velmi důležitou rovinu pro Novou evangelizaci, jejímž cílem je, aby pronikla do farností. Otec Patrick se toho také dotýkal, když řekl, že máme hledat formy, jak přenášet Novou evangelizaci konkrétně do života farnosti. Tady vidím, že evangelizační buňky mohou mít ve farnostech své zásadní místo.

Kateřina Jagošová (52), pastorační asistentka Hodonín

Už dlouho přemýšlím nad slovy Jana Pavla II. z encykliky RedemptorisMissio: „…nastal okamžik, kdy církev musí vynaložit všechny své síly k nové evangelizaci. Žádný věřící v Krista se nesmí vyhnout této nejvyšší službě: „Ohlašovat Krista všem lidem…“ A protože jsem úplně přesně nevěděla, jak na to jít v dnešní komplikované době, s radostí jsem přijala nabídku absolvovat tento seminář. Očekávala jsem především teoretické podněty a návrhy různých forem evangelizace v současnosti. Oslovilo mě téměř vše, co zde zaznělo. Oslovila mě touha P. Pata Collinse po spáse lidí, jeho vztah k Bohu, pokora, obrovská znalost církevních a papežských dokumentů, katechismu, Bible, uvádění toho všeho do praxe a hlavně jeho srozumitelný a jasný výklad. Domů se vracím s novou nadějí, povzbuzením,  potvrzením obrovské smysluplnosti evangelizace a také s novým odhodláním začít v této oblasti dělat něco víc a nověji.

Lenka Fojtíková


Irský katolický kněz P. Pat Collins CM.                                                                                                   Foto: Lenka Fojtíková

P. Pat Collins se zasazuje o novou evangelizaci

V březnu roku 2012 do České republiky zavítal katolický kněz vincentiánského řádu P. Patrick Collins z Irska. V premonstrátském klášteře v Želivě vedl exercicie na téma víra. P. Collins patří v Dublinu mezi zakladatele společenství Nové jaro. Cílem členů je nová evangelizace. Kromě toho je autorem dvacítky knih. V rámci svého poslání jezdí po celém světě kázat. Českou republiku letos navštívil potřetí a další návštěva se plánuje na září letošního roku.

Proč jste si pro exercicie v Želivě zvolil právě téma víry?

Papež Benedikt XVI. nedávno oznámil, že od října tohoto roku začneme slavit Rok víry. Ten bude pokračovat až do svátku Krista Krále v listopadu roku 2013. Chceme si tím připomenout padesáté výročí druhého Vatikánského koncilu, ale také víme, že v říjnu se bude konat důležitý synod o nové evangelizaci, která je vlastně vyjádřením víry. Klade si za cíl budovat víru v lidech, kteří jsou vangelizováni. Bůh ví, že v dnešní Evropě je taková evangelizace velmi potřebná.

Co vy osobně považujete za největší problém dnešní Evropy?

Je to právě nedostatek víry. Pro miliony dnešních Evropanů Bůh jakoby neexistoval. Je zde takový světonázor, který je v celé historii jedinečný, a sice sekulární náhled. Mnozí lidé nemají buď vůbec nebo jen málo smysl pro nadpřirozeno. Křesťanství přináší poselství o odpuštění hříchů. Možná ale většina Evropanů už ani nemá smysl pro hřích, nebo ho má velmi omezený. Je proto těžké hlásat evangelium o odpuštění lidem, kteří si myslí, že to nepotřebují. Viktor Frankl, známý židovský psycholog, říkal, že největší lidskou potřebou je nalezení smyslu života. Je vidět, že Evropané, přestože nehledají odpuštění, nějaký smysl hledají. V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po smyslu života a po naději. Věřím, že nová evangelizace se musí přizpůsobit kultuře a hledat způsob, jak dnešním lidem přinést poselství Ježíše Krista. Jaký jazyk používat, aby to dnešním lidem dávalo smysl. Protože hodně z toho našeho náboženského vyjadřování dnešním lidem smysl nedává.

Máte představu, jakou cestu zvolit?

Mám příběh, který by mohl být dobrou ilustrací. Rodina ze střední Evropy odjela do New Yorku. Když si děti hrály s americkými kamarády, ti se jich ptali: Už jste našli nový domov? A děti z Evropy odpověděly: „My máme domov stále, jen rodiče teď hledají dům, do kterého by ho mohli umístit.

Jeden teolog tvrdí,že toto je problém křesťanství. Máme svou víru, která je sice naším domovem, ale ještě jsme nenašli dům, ve kterém může přebývat. Nemáme jazyk, způsoby vyjadřování, kterými bychom ji mohli předávat. A toto je jedna velká výzva pro moderní křesťanství. Je to jeden z důvodů, proč píši články a knihy, ve kterých kombinuji psychologii a náboženství. Vyjadřování moderní společnosti je často psychologické. Lidé jsou proto schopni vstoupit do světa víry skrze psychologii. Má to samozřejmě i svá nebezpečí, že se náboženství stane určitou formou psychologie.

V Irsku je určitě mnoho nejrůznějších společenství, řádů a je zde také charismatická obnova. Proč jste se rozhodl založit Nové jaro?

Viděl jsem potřebu vzniku společenství, které se bude věnovat evangelizaci na plný úvazek. Byl jsem velmi ovlivněn textem ze Skutků apoštolů (4, 32-36), kde se říká, že společenství věřících mělo jednu mysl, jedno srdce a měli všechno společné. A hned za tím je uvedeno: Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení, takže evangelizovali. A potom se zase text vrací k tomu, že měli všechno společné. Věta oevangelizaci stojí uprostřed odstavce o společenství a životě v komunitě. Viděl jsem, že je těžké mít efektivní evangelizaci, pokud nevychází ze skupiny křesťanů žijících v jednotě. Život ve společenství mezi lidmi, kteří se mají navzájem skutečně rádi, dává energii nové evangelizaci. Společenství se pak stává jakousi ikonou v praxi, protože každý může říct: A takhle to v praxi vypadá. To byl hlavní důvod, proč jsem si myslel, že by bylo důležité mít společenství určené přímo pro evangelizaci. Pracujeme na tom, budujeme nové společenství, ale je to těžká práce.

Kdy ve vás uzrála myšlenka založit toto nové společenství?

V letech 2006 až 2008 jsem vyučoval v Detroitu novou evangelizaci. Prožil jsem tam dva roky plné radosti. Za svého pobytu ve Státech jsem už plánoval, co udělám, až se vrátím domů. Když totiž člověk přijde do věku, kterého jsem tehdy dosáhl, nemůže ztrácet čas. Musí jít za prioritami, které jsou pro něho nejdůležitější. Proto jsem ve Státech vytvořil plán, v němž jsem chtěl po návratu do Irska najít společenství pro evangelizaci. Dále jsem chtěl zařadit předmět nové evangelizace do bakalářského studia a napsat dvě knihy o nové evangelizaci. A poté, co všechno toto udělám, jsem chtěl zahájit korespondenční kurz nové evangelizace na internetu.

To byly velké plány. Podařilo se je naplnit?

Z Boží milosti se vytvořilo už vzpomínané společenství Nové jaro, které evangelizuje. Místo dvou knih jsem o nové evangelizaci napsal čtyři knihy. Nyní jednáme s teologickou kolejí, že by od září letošního roku mohl začít korespondenční kurz nové evangelizace. S internetovým kurzem jsem ale ještě neudělal nic. Chci oslovit různé experty na novou evangelizaci z anglicky mluvícího světa, aby napsali jednotlivé části kurzu. Nevím, jestli se to podaří, protože je to docela velký a ambiciózní projekt.

Ve společenství Nové jaro žijete společně?

Ne. Členy jsou i lidé žijící v manželství, kteří mají svou práci. Kromě toho ale mají také misijní poslání. Scházíme se jednou až dvakrát týdně. Nějakým způsobem je každý zapojen do evangelizace.

Kolik máte členů?

Je nás dvacet. Stanovili jsme si tento limit, protože dokud společně procházíme formací, nemůžeme přijímat další členy. Zatím pracujeme na tom, jaká pravidla by v tomto společenství měla být.

Uvažujete, že by někde vznikly pobočky?

Naším snem je, aby další společenství vznikla i v ostatních městech v Irsku. Je to samozřejmě sen, tak uvidíme.

Pokud budou vznikat další pobočky, tak se ukáže, jestli to byl Boží plán…

Jistě! A pokud by to Boží plán nebyl, tak ani nechceme, aby to bylo. Dnes už existují podobná společenství, jako je to naše, a celkem dobře se jim daří. V Anglii je to například komunita Sion. Úzce s nimi spolupracuji, mají s námi hodně společných věcí. Dělají evangelizaci na plný úvazek.

Už jste zmínil, že jste nepřednášel pouze v Irsku. Do kolika zemí jste doposud zamířil?

Většinu svého dospělého života jsem cestoval, vyučoval, kázal. Jednoho dne jsem si sedl a začal počítat, do kolika zemí jsem přišel jako kazatel. V té době to bylo šestadvacet zemí. Kamarádi se mě ptají: Proč tě tam zvou? A já jim na to říkám, že nevím (smích). Nyní už to bude v létě osmadvacet zemí. Někam jezdím opakovaně. Před pár měsíci jsem byl na Maltě a v létě tam pojedu znovu. Také v Itálii jsem byl mnohokrát. Už to ani nemohu spočítat. Letos pojedu poprvé do Holandska. Často jezdím do Anglie, Walesu a Skotska.

Je náročné být pořád na cestách?

Je to velmi zajímavý život! Potkávám spousty úžasných lidí. Kamkoli přijdu, setkávám se s nejlepšími lidmi, protože to jsou ti, kteří chtějí evangelizovat. Mají mnohem mezinárodnější pohled na křesťanství. Vidí, co funguje a co ne.

V České republice jste potřetí, kdo vás pozval poprvé?

Byla to Alena Gollová z Matematické fakulty v Praze. Organizovala tehdy rekolekce na svatém Hostýně. Při své druhé návštěvě České republiky jsem v Praze oddával jeden pár. Nyní jsem v Želivě a znovu přiletím v září.

Kde vás budou moci lidé potkat?

Od 6. do 9. září budu přednášet v Samopších v Čechách a od 10. do 12. září v Újezdě u Olomouce. Tam bude tématem Boží láska a Jsem milované Boží dítě.

Pokud by si vás chtěl někdo objednat, jak dlouho by čekal na termín?

Nevím přesně, ale zhruba dva roky.

Jaká jsou témata vašich přednášek?

Mám mnoho témat. Třeba duchovní cvičení založené celé na Božím slově, další zase na charismatech, vedu semináře zaměřené na vnitřní uzdravení. Letos začne rok víry, proto nyní vedu hodně exercicií o víře. Všechna témata ale zaměřuji na evangelizaci.

Co jste věděl o České republice, když jste sem jel poprvé?

V době, kdy existoval Sovětský svaz, jsme o zemích za železnou oponou neslyšeli téměř nic. Je fakt, že nás to ani moc nezajímalo. Když se pak rozpadl východní blok, potkávali jsme i lidi z České republiky, protože mohli začít cestovat. Také mnozí Irové nyní jezdí na krátkou dovolenou do Prahy. Abych řekl pravdu, když se objevily země po rozpadu Jugoslávie a tak dále, měli jsme v tom hrozný zmatek, co je co a kde to vlastně je. Možná je to smutné, ale prostě jsme nevěděli, jaký je rozdíl mezi Slovenskem, Slovinskem a Českou republikou a třeba Černou Horou. Pokud byste se u nás zeptali lidí, kde to na mapě leží, tak by řekli někde tam. V době totality jsme ale věděli, že existuje auto Škoda. Měli jsme na něj velmi špatný názor, protože se nám zdálo hodně nespolehlivé. Když potom ale koupila továrnu firma VW, tak Škodovka začala mít velmi dobrou pověst.

A jaké máte z naší země dojmy po vašich třech návštěvách?

Kromě míst, kde přednáším, toho moc nevidím, ale Praha je určitě nádherné město. Jinak člověk u vás vnímá bohatou historii. I tady na Želivě. Mám rád také Vltavu od Bedřicha Smetany.  

Na internetu jsem našla, že jste muzikant. Na jaký nástroj hrajete?

Nejsem muzikant! Nevím, kdo na to přišel. Když jsem byl ve Spojených státech, dělal jsem rozhovor pro katolické rádio a oni přitom říkali, že jsem muzikant. V duchu jsem se ptal: Co to povídají??? Na nic nehraji a neumím pořádně ani zpívat.(smích)

Jste autorem dvaceti knih. Prozraďte, jak se kněz stane spisovatelem?

Před dvaceti lety jsem měl velkou touhu napsat jednu velkou knihu, která se mi formovala v mysli. Byla to doba mé velké tvořivosti. V tom roce jsem nakonec napsal tři knihy. Přednášel jsem tehdy spiritualitu v teologické koleji, v jiné jsem učil psychologii náboženství a v další měl kurzy o rozvoji lidské osobnosti. Učit mne bavilo. Zvlášť psychologii. No a přitom jsem psal.

Do češtiny zatím nebyla přeložena žádná z vašich knih. Kterou považujete za nejlepší?

Myslím, že to byla právě ta první. Psal jsem ji pro amerického a irského vydavatele a oni tomu dali titul Intimita a hlad srdce. Když jsem ji psal, cítil jsem inspiraci. Nemyslím nutně náboženskou inspiraci, ale byla to jedna z věcí největší tvořivosti, kterou jsem dosud dělal. Když jsem skončil, prožíval jsem velký smutek. Měl jsem dojem, že už nikdy nenapíšu knihu, která by byla stejně dobrá, a ani jsem nenapsal.

Jste spisovatel, učitel, kazatel, co je vašemu srdci nejbližší?

Ty věci spolu souvisí,takže je těžké si vybrat. Obtížně si též dovedu představit, že bych dělal jen jednu věc, protože vše vyrůstá z druhého. Přátelé laici říkají, že jsem stvořený k tomu, abych mluvil a sloužil – a já to dělám rád.

Máte nyní na starosti nějakou farnost?

Ne. Žijeme v jednom domě čtyři kněží a já jsem vyčleněný pro novou evangelizaci.

V únoru roku 2012 pro Katolický týdeník napsala Lenka Fojtíková, rozhovor překládala Jana Ungerová.

Irský katolický kněz P. Patrick Collins,CM  se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971-1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním tréninkem duchovního průvodce a poradce. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti knih, které byly přeložené do několika jazyků. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci.

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM v Želivi v únoru roku 2012.

                                                                                                                                              Foto: Lenka Fojtíková