Jak vzpomíná na Sametovou revoluci a vidí polistopadový vývoj vězeň komunistického režimu akademický sochař Otmar Oliva

Nedalo mně to, abych v dnešní den, kdy si připomínáme třicáté výročí Sametové revoluce, nezatelefonovala akademickému sochaři a vězni komunistického režimu Otmarovi Olivovi, muži, kterého si velmi vážím, abych mu položila pár otázek. Měla jsem štěstí. Zastihla jsem ho doma těsně před odjezdem a s rozhovorem po telefonu souhlasil.

Pamatuješ si, kde jsi byl sedmnáctého listopadu před třiceti lety?

 To vím naprosto přesně. Šestnáctého listopadu jsem vezl zvon, který jsem udělal jako dar do sudeťáckého opuštěného kostela v Nových Losinách. Byl tam ve vyhnanství jezuita páter František Měsíc. Odlil jsem s přáteli zvon svatého Václava a Isidora madridského. Vážil sto devadesát kilo.

A to šlo za komunistů si jen tak někde umístit nový zvon? To asi bylo bez vědomí státní moci ne?

No jasně!

Takže to bylo šestnáctého listopadu..

Ano, pamatuji si ten den jako dnes. Bylo šestnáct centimetrů sněhu a já jsem tam nemohl vyjet autem s vozíkem. Tak jsem šel do hospody, kde seděli takoví ti sudetští štvanci. Řekl jsem paní hospodské, že mám problém. A ona řekla: „Basičku pivečka Otíčku?“ A já jsem odpověděl: „Ne! Vezu zvon a nemůžu tam vyjet.“ A této paní se změnil výraz, vstala od barového pultu, vybrala pět, šest nejstatnějších štamgastů, těm dala pokyn, aby vyběhli ven do té zimy a pomohli mně zvon dopravit do kostel. Zůstal jsem tam do sedmnáctého listopadu a v neděli osmnáctého měl potom na Velehrdě, kde s rodinou žiji, křtiny náš syn Antonín. To už ale nikoho moc ze známých nezajímalo, protože všichni řešili, jak ty bolševiky náležitě převálcujeme. Za týden jsem byl v Nových Losinách znovu. Páter Měsíc řekl: „Měli to na věčné časy a vidíme, kde  teď jsou. My tady máme po padesáti letech zvon, což je zázrak. Žijeme v době zázraků.“

Dostal jsi se potom v listopadových dnech do Prahy?

Ano. Byl jsem v Mánesu zvolený za výtvarníky členem výboru Občanského fóra. Bylo zajímavé, jak se mně potom omlouvali ti, co se ke mně před tím chovali jako prasata. Potom ale byli všichni mí kamarádi z kriminálu ve vládě. Jirka Diensbier mně domů na Velehrad přivezl pas, protože mně to před deseti lety na Borech slíbil.

Tak to byla krásná doba ne?

Jasně. Byla to doba plná naděje. Naše země zase získala kredit, který z různých důvodů ztratila. Před revolucí jsme se chystali připravit dceru Terezu na skutečnost, že nebude moct studovat, protože má fotra kriminálníka. Potom byl najednou tatínek hrdina a jezdil k nám domů na návštěvu pan prezident. Bylo to fajn, ale ďábel je rafinovanější.

To jsem nevěděla, že vás doma na Velehradě navštívil i prezident Václav Havel…

No jistě! Vždyť my jsme se znali a po kriminále jsme se deset let scházeli. Když nás navštívil jako prezident, tak mám z té doby krásné fotografie.

No vidíš a po  třiceti letech se o něm šíří spousta negativních informací.

Jistě, protože lidi žere špatné svědomí! Ti lidé, co byli posraní, těch osmdesát procent národa, co drželi hubu, tak je prostě žere, že byli lidé, kteří si nenechali vše líbit! Z tohoto podhoubí vznikají tyto zprávy.

Kolik jste tehdy měli s manželko Olinkou dětí?

Čtyři. Tonda byl revoluční, protože měl osmnáctého listopadu ty křtiny.

S listopadem osmdesát devět přišla obrovská naděje, jak vnímáš situaci v naší zemi po třiceti letech?

Těžko se o tom dnešním stavu mluví. Jsou chytřejší lidé, aby vše správně pojmenovali. Spíše pátrejme, kde jsme to posrali, v kterým momentě jsme dopustili, aby takoví Babišové vylezli z kanálů, kde měli být navždy zakopaní a nepřipuštěni nikdy k debatě. Kde jsme tu chybu udělali? To já nevím.

A myslíš si, že dnes mohou pomoct demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, abychom se dostali z této situace ven?

Tuto angažovanost mladých lidí obdivuji. My jsme ale prostě ještě do té Země zaslíbené nedošli. Podle Starého zákona nám ještě chybí deset let.

Jak prožíváš dnešní den?

Jedu za synem do kláštera. Je u trapistů.

Děkuji za rozhovor a přeji šťastnou cestu!

Před pěti lety jsem s Otmarem Olivou napsala tento rozhovor, který je stále aktuální:

Akademický sochař, politický vězeň bývalého režimu, ale také autor výzdoby kaple Jana Pavla II. Redemptoris Mater ve Vatikánu, dvaašedesátiletý Otmar Oliva vidí polistopadový vývoj v České republice jako jednu velkou prohru.

Za bývalého režimu jste byl politickým vězněm kvůli šíření Charty 77. Jak vnímáte polistopadový vývoj v naší zemi?

Vidím to v mnoha oblastech jako prohru a zhroucení našich snů a tužeb.

Co máte konkrétně na mysli?

Když jsme slavně zvítězili, myslel si někdo, že za dvacet roků zapne televizi a tam na nás bude kejhat agent Falmer, popřípadě agent Bureš či Okamura zvaný Pitomio? Já jim nenadávám. Je to naše vina! V prvních letech po revoluci jsem se blbě angažoval. Tito hoši vzali ekonomiku hned do svých rukou. Sleduji kariéry těch mých fízlů. Po revoluci jsem si naivně myslel, že zločinci zůstanou zločinci. Budou tak vždy pojmenováni a bude jim určeno jejich zasloužené místo někde v kanále nebytí či bezvědomí a nebudeme je vidět v televizi v roli politiků. Že o estébácích nebudeme nic vědět a slyšet, natož aby byli ve vedoucích funkcích a ovládli ekonomiku, což se jim podařilo. To jsem ovšem záhy po revoluci neviděl. Dospěl jsem k tomu postupně. Projeli jsme ale také kulturu a vztahy. Pociťoval jsem zvláštní způsob hnusné normalizace. To mě mělo varovat, ale už bylo pozdě, protože dezorientace v hodnotách a rozplizlo ovládlo veškeré vědomí společnosti.

Jak se díváte na současnou vládnoucí koalici?

Nikoho z nich jsem nevolil. Můžu tedy říct, že toto není moje vláda. Rovněž jsem nevolil našeho pana prezidenta. Dívám se na to tak, že se mě to netýká a mám právo být pouze rozladěný a nic jiného. Sobotka byl vždycky sráč. To je takový homeopatický hošánek. Babiš byl podle mne vždy grázl. To se vědělo od začátku a ať mně nikdo neříká, že to nevěděl. Prohra je také to, že se mohou beztrestně na veřejnosti promenádovat patologické zjevy typu Okamury nebo Babiše. Věřím, že je uvidíme v první lajně velehradských slavností. O tom naprosto nepochybuju. A jistě se zase najde někdo z církevních představitelů, kdo bude nabízet popelníček panu prezidentovi jako posledně. Budou tam sedět a někteří panáčci budou štěstím bez sebe, že možná něco ukápne. A to je ta prohra…

Proč to tak je?

Je více než dvacet let od revoluce a my jsme nezvládli ani pomyslný odchod z Egypta. Nenalhávejme si, že všichni otroci věděli, proč odchází. Byla to jen úzká elita, která se chtěla osvobodit. Vlekla s sebou lůzu, která okamžitě začala plakat a remcat. Takhle to chodí dvacet let. Nezvládli jsme ani průzkum svobodného území. Zvědové nás špatně informovali, protože to nepochopili, báli se, lekli se a neuměli pojmenovat získanou svobodu. Už nevíme, co jsme chtěli, protože jsme nevěděli, proč odcházíme z otroctví, protože jsme ani tenkrát nevěděli, že jsme otroci.

Mnozí dnes ale vzdychají po onom pomyslném otroctví…

Ano, protože nemyšlení je stav duše. Rozumíte? Je to velmi pohodlné. Za to dostaneme dalších dvacet let putování po poušti, abychom vše pochopili. Zbytečně remcáme po vzoru biblického exodu. Nemysleme si, že nejsme komunismem poznamenáni. Ačkoliv si dovoluji, z ješitnosti sobě vlastní, řadit se k tehdejším rebelům.

S kým jste byl zavřený?

Politických nás tam bylo osm. Byli mezi nimi například i Jiří Dienstbier a současný profesor filozofie a jezuita Václav Umlauf.

Nezklamal vás později třeba Dienstbier?

Ne! Po Jiřím Dienstbierovi je mně strašně smutno. Byl to drahý přítel. Navíc měl tu vlastnost, které si u chlapů vážím nejvíc. On nekecal. Co slíbil, tak udělal, držel lajnu, což dnes není veřejně k vidění a mání.

Přestože jste věřící, tak vám nejsou blízcí ani lidovci?

To jsou poserové! I když znám i pár charakterních lidovců.

Ve vládní koalici jsou různé třenice, ale v jednom se hnutí ANO a ČSSD naprosto shodnou – a to je odpor k církevním restitucím…

To je jen bezbřehý populismus. Vždyť nás to přijde levněji! Na to by snad měl slyšet každý vůl! To je snad jediný pádný argument.

S církevními restitucemi tedy souhlasíte?

Já mám jen odůvodněné pochybnosti, jak s tím hoši naloží. Už teď v duchu vidím v předpokojích našich biskupů a arcibiskupů zástupy, které mají o ty věci zájem a nabízí své služby. Byl bych proto jen rád, kdyby si vzali příklad z diecéze Maribor, která zkrachovala, protože prošustrovala získané. Přál bych si, aby se nám to nestalo. Zkušenosti, které mám ale s církví svatou, mně velí mít pochyby, jestli to správně uchopí. Obávám se, že ne. Církev to strašně zatíží, protože na to nemá lidi. Myslím si, že starat se o tyto věci vyžaduje charakter a církev lidmi s touto vlastností neoplývá.

Osobně jste se znal s papežem Janem Pavlem II., který bude příští týden svatořečený…

Ve mně je obrovská vděčnost, že jsem se mohl s Janem Pavlem II. setkat skrze mé dílo. Připadá mně to už strašně dávno. On změnil svět. Odrovnal komunismus a nám zbývá jen vděk. Příští týden proto pojedu do Říma na jeho svatořečení, abych tak vyjádřil svou vděčnost.

A jak vidíte současného papeže Františka?

První, co mne napadlo, že by mu měli dát armádu ochutnávačů, neprůstřelnou bublinu a hlavně pětinásobnou ochranu, aby nevnímal ty hnidopichy, kteří mu nepřejí. Teprve nedávno jsem se totiž od jednoho dobráka dozvěděl,  že se dokonce část církve svaté modlí za jeho prozření.

Co si myslíte, že jim na papeži vadí?

Oni si vadí sami. Nejsou spokojeni sami se sebou, jsou naprosto v šoku ze své prostřednosti, nedostatečnosti, pitomosti a zbabělosti, proto se k papeži Františkovi staví takto. Ti, co proti němu remcají, nastavují zrcadlo sami sobě. Své zbabělosti, malosti, nemohoucnosti a zejména impotenci. On totiž pochází z oblasti, kde o něco jde, kde je víra životatvorná. Proto je docela logické, že nepřijel na Velehrad, když bylo výročí Cyrila a Metoděje. Co bychom mu ukázali? Padělané slovo Boží skrze kýč? Naše víra je homeopatická záležitost. Zval ho i Zeman. Myslím si, že si nakonec ti páni oddechli, že nepřijede.

Sledujete situaci na Ukrajině?

V mém pokročilém věku mám dojem, že jsem to, co se tam děje, už třikrát četl a dvakrát prožil. Úžasné bylo, že i moje internetem protřelé děti v tom poznaly anšlus Rakouska. Mne to napadlo hned! Kdyby někdo rozebral Putinův slovník, když anektovali Krym, byl by naprosto totožný se slovníkem rakouského anšlusu. Je mně hrozně líto, že si každá generace musí zažít nějaký průser, aby se správně orientovala. Jsem v úžasu nad těmi lidmi, co pláčí nad omezením soukromí, když se zjistilo, že nás odposlouchávají Američané. Je to trapné, protože se těm Američanům rychle omluvíme a budeme jim říkat: „Prosím vás, odposlouchávejte víc a kvalitněji, abyste věděli, do čeho vlítnete za nás, protože my to neuděláme, protože jsme poserové…“ Já akorát doufám, že ty družice jsou opravdu kvalitní a dělají je dobře.

Vím, že jste vloni nevolil Zemana. Dnes má za sebou přesto rok na pozici prvního muže naší země. Naplnily se vaše obavy?

Cituji Tomáše Halíka po jeho volbě: „Pláču s plačícími.“ Věřím, že ho volila defektní část národa. Ve slabé chvilce bych rád věřil, že prozřeli. Teď máme, co jsme chtěli.

Můžete prozradit, jak se žije umělcům více než dvacet let po revoluci?

Já jsem atypický. Dělám si, co chci. Vždy jsem si dělal, co jsem chtěl. I za totáče, což je neskutečná milost. Já jsem za to vděčný a jdu také za to poděkovat do Říma. Dostala se mně spousta odměn v podobě krásné práce. Pokud jsem dostal rány, tak byly ale důkladné. Je pravda, že mladým umělcům nezávidím.

Rozsáhlé dílo akademického sochaře Otmara Olivy zahrnuje volnou plastiku, liturgické a obřadní (převážně církevní) artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, sochařské řešení hrobů, pamětní desky, busty, medaile i velké komplexní sochařské realizace určené převážně do chrámových interiérů a urbanistických slohových prostor v České republice i v zahraničí. Kdo je Otmar Oliva? Podrobné informace ZDE

Text a foto: Lenka Fojtíková


Vzpomínka na kněze P. Adamce, který byl přes šílené utrpení plný radosti

Před chvilkou mi na mobilu zapípala zpráva, ve které jsem se dozvěděla, že zemřel P. František Adamec. Přinutilo mne to zamyslet se nad skutečností, že mně nějak ti staří kamarádi kněží umírají jeden za druhým. Z těch, s nimiž jsem měla tu čest se sejít osobně a poté napsat o jejich zajímavých a mnohdy velmi dramatických životech, už mně zemřeli salesián P. Šimčík z Blatničky, který prožil velkou část svého života v emigraci ve Švýcarsku, P. Zuska, který zase sloužil většinu života ve Španělsku, další salesián a skvělý člověk P. Václav Filipec, s nímž jsem se seznámila na pohřbu P. Šimčíka a poté jsme si několik let psali a telefonovali…, P. Pavel Zíbal ze Vnorov – autor knihy Šéfe, znáte Želiv?, další salesián P. Josef Planita, který sepsal Církevní dějiny Velké nad Veličkou, P. Josef Malár, jehož místem působení bylo Bavorsko v Německu, který mně byl velmi blízký, kapucínský kněz P. Sasín, s nímž jsem byla na Maltě a poté psala o jeho putování do Žarošic a nyní P. František Adamec.

Tohoto muže mám v paměti uchovaného jako člověka stále plného humoru, přestože prožil za komunistů šílené hrůzy… A tak si pojďme připomenout jeho život, který nebyl vůbec snadný…. Následující řádky jsem o otci Adamcovi napsala v roce 2006 pro tehdejší týdeník Naše Slovácko. Obyvatelé Vacenovic tehdy svému faráři při příležitosti šedesátého výročí jeho vysvěcení na kněze,přichystali velkolepou oslavu, kdy se navzájem dotýkala srdce všech zúčastněných….

 P. František Adamec: Pokud bych podlehl pesimismu, nepřežil bych
Radostného ducha komunisté nezlomili ani mučením


Vtipy ze sebe sype jeden za druhým jako na běžícím pásu. V životě přitom rozhodně neměl na růžích ustláno. Série dramatických okamžiků, které v průběhu čtyřiaosmdesáti let prožil, by vydala hned na několik životů. P. František Adamec z Vacenovic si ale žádným z prožitých utrpení nenechal vzít pozitivní pohled na svět. Spolu se stovkami věřících oslavil v červenci ve vacenovickém kostele šedesát let svého kněžství.

Znáte neuvěřitelné množství vtipů a legračních hádanek. Kdo vás všechny naučil?
Ani nevím. Některé jsem někde slyšel a něco jsem si také vymyslel (smích).

Říká se, že příklady táhnou. Byl někdo z vaší rodiny knězem nebo řeholníkem?
V rodině byl knězem páter Stanislav Trnavský, který byl nějakým vzdáleným maminčiným příbuzným.

Jak reagovali vaši rodiče, když se dozvěděli, že se chcete dát na dráhu duchovního?
Maminka mi řekla: „Rozmysli si to! Pokud bys měl být špatným knězem, tak raději nikam nechoď!“

Muselo být pro ni velmi těžké, když jste potom dlouhá léta prožil zamřížemi…
Dopisy, které mi tam psávala, mám schovány dodnes. Místa, kde mi psala, že se za mne modlí, bachaři začernili nebo vystřihli.

Narodil jste se stejně jako první komunistický prezident Klement Gottwald v Dědicích u Vyškova. Byl někdy věřící?
Pamatuji si, že jsem coby bohoslovec vypisoval pro soud jeho rodokmen. V papírech měl uvedeno, že v jedenadvacátém roce vystoupil z církve. Když jsem měl soud, tak pro mě bylo přitěžující okolností, že pocházím z Dědic a svým povoláním jsem zradil dělnickou třídu. Zeptal jsem se jich, jak jsem mohl zradit dělnickou třídu, když tatínek byl dělník a dělnická třída mne tedy vychovala.

Jste stále plný humoru nebo by se spíše dalo říct, že jste radostný člověk. Z vás ta radost přímo tryská. Přitom jste neměl zrovna na růžích ustláno….
Pokud bych podléhal pesimismu a nebyl optimistou, tak bych všechno asi nemohl zvládnout a přežít.

Proč vás zavřeli?
Věnoval jsem se mládeži. Představení mě proto poslali na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde jsem učil ruštinu, češtinu a latinu. Hráli jsme také divadlo a věnovali se spoustě dalších aktivit. Byl jsem tam prefektem, což bylo něco jako vychovatel. Podle komunistů jsem měl na mládež špatný vliv. Doslova mi řekli, že po dobu budování socialismu mě venku nemohou potřebovat. Dostal jsem za to čtyři roky a deset měsíců. Jednou měsíčně jsem dostal příkazem půst o chlebě a vodě a tvrdé lože. Navíc mi zkonfiskovali majetek

Nakonec jste ale seděl mnohem déle…
Odvolal jsem se totiž k Nejvyššímu soudu. Tam mi na celý život zakázali vstup do Kroměříže. Nesměl jsem si dodělat doktorát. To už jsem měl přitom za sebou dvě státnice a zbývala jediná… Tak jsem jim na to řekl: „Slavný soude, doktorát nepotřebuji. Vždyť ho neměl ani Kristus a co všechno dokázal udělat!“ Pak jsem se usmál a oni mi to prodloužili na deset let.

Ve vězení jste pak pobyl jak dlouho?
Pustili mě na podmínku v roce 1956, takže jsem si odseděl necelých sedm roků.

Možná je to pro vás stále citlivé téma. Myslím si ale, že bychom měli připomenout, jaké se děly za komunismu hrůzy.
Přišli si pro mne do školy 19. února 1949. Kolegové vzpomínali, že tam všechno rozházeli, protože hledali nějaké letáky. Já jsem ale žádné neměl. Odvezli mě do Olomouce, kde mě hned začali mučit. Strčili mi ruce do takového válce a pouštěli do mě elektřinu. Nejdříve mi začaly brnět ruce a pak jsem omdlel. Odvezli mě do nemocnice, kde jsem byl přivázán za nohu k posteli a hlídal mě bachař,abych neutekl. Já jsem byl přitom tři dny v bezvědomí. Pak mě zase odvezli dověznice, kde mi říkali: „Ty kurvo vatikánská! Podívej! Tady byl oběšený Lecián, a ty tak skončíš taky!“ V noci mě budili. Našel se ale i hodný bachař, který mi říkal, co hlásilo rádio Svobodná Evropa.

To ale nebylo všechno…
Když jsem byl v Jáchymově, přišli na to, že jsem ve vězení tajně sloužil mše. Jeden den mě chytli na třech místech, jak říkám svým spoluvězňům, že si prostě i v kriminále musí zachovat víru. Dali mě do korekce, abych je nemohl ovlivňovat.

V kriminále jste ale zažil i další dramatické chvíle…
Z Jáchymova se utíkalo a mě obvinili, že jsem se podílel na organizaci útěků.Chtěl jsem sice také utéct, ale nikdy k tomu nedošlo. Všechny podezřelé nahnali do jedné místnosti, kde nás strašně zmlátili. Krev mi tekla přes oči, takže jsem ani neviděl, kteří spoluvězni tam jsou se mnou. Celkem nás bylo osm. Pamatuji si, že jsem ležel na zemi a na zádech mi stál vlčák. Bili nás pendreky a nutili ze země lízat vlastní krev. Pak nás odvezli na Bory do uzavřené věznice, kde jsem dostal za úkol draní peří. Musel jsem drát osmnáct kilo za měsíc. Pro tři lidi jsme na celu dostali půllitrový džbánek vody na celý den. Všude lítalo peří, které padalo i do vody. Byla to snad nejhorší práce. Nedalo se tam dýchat. Peří už smrdělo, neměli jsme čisté prádlo a ani se čeho napít. Za pobytu ve Zdicích mi dal zase jeden z dozorců k hlavě revolver a řekl: „Ty sviňo! Byls zvyklý chlastat jen víno a žrát kuřata, tak tě musíme odsvětit!“ Nutil mě mačkat holýma rukama lidské výkaly a neuvěřitelně se u toho chechtal. Ten smích byl přímo ďábelský. Do smrti na to nezapomenu.

Spousta vašich kolegů byla také zavřena, ale nebyli tak brutálně mučeni jako vy. Čím si to vysvětlujete?
Možná bachaře štvalo a provokovalo, že se dokážu za každé situace radovat a neztrácím pozitivní pohled na život.

Prožil jste psychický i fyzický teror. Co bylo nejtěžší?
Nejhorší byla asi půlroční samovazba, kdy jsem nevěděl, co se mnou zamýšlejí. Pokud za mnou vlétla moucha, byl jsem rád, že vidím živého tvora. Našel jsem tam kuličku nového koření, kterou jsem si schoval a trefoval se s ní do díry po suku, a tak jsem se trošku odreagovával. Samozřejmě, že jsem se i modlil. Na zdi někdo z mých předchůdců nehtem vyryl kříž a nápis Bože, posiluj mě! Pak udělali šťáru a všechno zalíčili vápnem. Nemohl jsem sloužit mši svatou. Byl tam taky hlad…

Kolik jste vážil?
Když jsem přišel z kriminálu, měl jsem osmačtyřicet kilo a rodiče mne nepoznali, protože když jsem z domu odešel, vážil jsem přes sedmdesát.

Byl jste pak vůbec schopný pracovat?
Doktor mi napsal, abych pracoval v suchu a teple. Tomu se komunisté jen vysmáli. Do duchovní správy mě samozřejmě nepustili. Chtěli, abych šel do dolů. Tomu jsem se ale s podlomeným zdravím bránil. Našel jsem si místo řidiče tramvaje v Brně, což mi zakázali, protože bych byl údajně ve styku s příliš mnoha lidmi. Ani cukrovar se jim nezamlouval. Měli obavy, že bych byl zase s lidmi a mohl krást cukr. Nakonec jsem na dva roky skončil v cihelně.

Je zajímavé, že jste se pak záhy dostal na místo kaplana. Podobné štěstí přitom neměli vaši spolubratři, kteří sice nebyli mučeni a zavřeni tak dlouho jako vy, ale na druhé straně se k duchovní činnosti za komunistů už téměř nedostali.
Ve Švábenicích u Vyškova šel kněz do důchodu a chyběl tam farář. Někteří dělníci z cihelny šli za církevním tajemníkem a řekli mu, že v cihelně pracuje kněz, který by tam mohl jít. Dali mne tedy na zkoušku za kaplana do Ivanovic na Hané. Měl jsem na starosti i Chvalkovice.

Moc dlouho jste tam ale nevydržel. Zase jste nedal pokoj…
Ve Chvalkovicích mi zakázali slavit v neděli Boží tělo, tak jsem vše zorganizoval již ve čtvrtek. Šel dlouhý průvod, i krojovaní. Ze sousedního okresu jsem sehnal kapelu. Nic netušící muzikanti se jen divili, že to máme ve čtvrtek. Byla to veliká sláva (smích).

Za rok a půl jste byl tedy převelen. Kam?
Měl jsem jít do Prostějova nebo Velkého Ořechova, ale nikde mne nechtěli, protože se báli, že budu mít špatný vliv na mládež. Nakonec jsem skončil jako kaplan v Uherském Hradišti, kde jsem pobyl šest let.

Ani tam jste se nechoval podle představ některých…
Starali jsme se i o Staré Město. Načerno jsem tam nechal ulít osmimetrákový zvon svatého Gorazda. On totiž pochovával svatého Metoděje, tak bylo zapotřebí, abychom uctili jeho památku. Udělali jsme sbírku. Lidé nosili trubky a nic se neprozradilo. Nechal jsem ho tajně odlít v Praze, protože to bylo tehdy zakázáno. Měl jsem plány, kde postavíme kostel svatého Gorazda. A pak šmytec. Zase jsem musel pryč z okresu. Biskup Vrana přemýšlel, kam mne poslat. Nakonec padla volba na Vacenovice, protože je to pohraničí olomoucké arcidiecéze. Doufal, že mě tam nějaký čas strpí. Měl jsem tu být totiž jen dočasně a až se vše uklidní, zase se vrátit zpět. Nakonec je z toho třicet let.

Přijali vás farníci dobře?
Lidé na mě byli moc hodní. Přijali mě jako svého. Byl jsem tu v pořadí čtvrtým knězem.

Poučil jste se a začal konečně sekat dobrotu?
Zase mě chtěli přeložit. Církevnímu tajemníkovi se nelíbilo, že jsem v kostele vyvěsil plakátek, na kterém bylo napsáno: Kdo odvádí mládež od Boha, nahání ji do náruče pekla nebo kriminálu.

Zaznamenal jste v posledních letech úbytek věřících v kostele?
Je to cítit. Lidé se hodně zaměřili na konzum a práci. Navíc se teď rodí méně dětí. Letos jsme měli třináct prvních přijímání a před třiceti lety jich bylo devětadvacet.

Smutná statistika hodonínského okresu připomíná, že si zde letos za prvního půl roku vzalo více než dvacet lidí život. Vy jste prožil drsné věci. Napadlo vás někdy, že byste rezignoval a utrpení sám ukončil?
Ne, ale v kriminále jsem kolem sebe sebevraždy viděl. Sám jsem si v duchu připomínal, že prvotní křesťané procházeli také těžkými zkouškami. Seděli tam s námi generálové z druhé světové války, právníci i lékaři. Prostě inteligence. Vzájemně jsme se posilovali nadějí, že to musí brzy prasknout a dostaneme se ven. Jednou se mi na zahradě při vynášení fekálií profesor z Karlovy univerzity vyzpovídal a pak mne prosil, abych mu druhý den podal svaté přijímání. Řekl mi, že sice v kriminále ztratil postavení i majetek, ale našel tam Boha a víru.

I ten nejchudší člověk na podpoře se má dnes mnohem lépe, než jste se měli vy. Čím si vysvětlujete, že si stále více lidí sahá na život? Vy jste tento únik z utrpení nezvolili…
Myslím, že vše je zdevastováno. Lidé žijí konzum a nevnímají pravé hodnoty života.

Potýkáte se dnes po všech těch útrapách ve vězení s nějakými zdravotními problémy?
Nyní jsem zdravý, ale před několika lety jsem ležel ve velmi vážném stavu v kyjovské nemocnici. Doktoři mysleli, že umřu. Nemohl jsem komunikovat, ležel v horečkách a v duchu jsem prosil svého učitele a kněze Antonína Šuránka, aby se za mne v nebi přimlouval. Prosil jsem, abych – pokud je to vůle Boží – ještě zůstal v duchovní správě, protože kněží ubývá. Ráno jsem byl v pořádku a bez horeček. Lékaři to označili jako náhlé, nečekané a nevysvětlitelné uzdravení. K blahořečení otce Šuránka je zapotřebí minimálně dvou lékařsky podložených zázračných uzdravení. Někdo v Olomouci můj případ nahlásil. Zavolali mě tam a za přítomnosti zástupce z Vatikánu vše čtyři hodiny sepisovali.

Slavíte šedesát nelehkých let kněžství. Šel byste do této služby znovu?
Ano, ale už bych byl asi opatrnější a tolik neprovokoval. Pokud totiž odvařilikněze, neměl už možnost působit mezi lidmi.
Lenka Fojtíková – pro týdeník NAŠE Slovácko v červenci roku 2006

P. František Adamec se narodil 28. 2. 1922 v Dědicích. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži studoval teologické učiliště v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5.  7.  1946, poté se stal kaplanem v Drahotuších u Přerova a do února 1949 byl studijním prefektem v Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. V letech 1949-1956 byl komunistickým režimem vězněn. Prošel věznicemi v Jáchymově, Plzni-Borech, Valdicích a Ruzyni. Po amnestii a získání státního souhlasu působil v Ivanovicích, Chvalkovicích na Hané, Starém Městě u Uherského Hradiště a od roku 1975 slouží ve Vacenovicích. Před šesti lety byl jmenován kanovníkem kroměřížské kapituly. Kromě duchovní služby dnes stále vyučuje náboženství. Je čestným občanem Vacenovic a Jeruzaléma. 

 O pár let později týdeník Naše Slovácko krachoval a já jsem se jako novinář v roce 2009 ocitla ze Slovácka až v Kroměříži. Pomáhala jsem tam tehdy v týdeníku Naše adresa, který dnes už také neexistuje… Objevila jsem tam v té době v nemocnici svého starého, dobrého známého otce Adamce. Nádherně mne přivítal a v kroměřížském týdeníku potom vyšel tento text:

Komunisté mu zakázali doživotní vstup do Kroměříže
Před šedesáti lety se za P. Františkem Adamcem na sedm let zavřely dveře komunistického kriminálu. Tehdy dostal také doživotní zákaz vstupu do Kroměříže.

Letos se sem díky neuvěřitelné životní smyčce vrátil dožít závěr svého dobrodružného příběhu. Je kaplanem v nemocnici Milosrdných sester, kde slouží mše svaté, zpovídá, uděluje svátosti pomazání nemocných a hlavně kolem sebe všude šíří radost a pozitivní náladu.  V životě to přitom neměl vůbec jednoduché. Narodil se před sedmaosmdesáti roky, stejně jako první komunistický prezident Klement Gottwald, v Dědicích u Vyškova.  Při soudu to pak pro něj byla přitěžující okolnost. Svým kněžským povoláním měl zradit dělnickou třídu. „Zeptal jsem se, jak jsem mohl zradit dělnickou třídu, když byl tatínek dělník a dělnická třída mne tedy vychovala,“ prozrazuje s úsměvem na tváři kněz.
 

Vychovával mládež

Do Kroměříže přišel ve třiatřicátém roce studovat arcibiskupské gymnázium, odkud po maturitě přešel na teologii do Olomouce. Na kněze byl vysvěcený 5. července 1946. Poté se stal na rok kaplanem v Drahotušíchu Přerova.  „Věnoval jsem se mládeži, proto mě představení o rok později poslali na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde jsem učil ruštinu, češtinu a latinu. Vedl jsem katechetické kurzy, hráli jsme také divadlo a  věnovali se spoustě dalších aktivit. Byl jsem tam prefektem, což bylo něco jako vychovatel. Podle komunistů jsem měl na mládež špatný vliv. Doslova mi řekli, že po dobu budování socialismu mě venku nemohou potřebovat. Dostal jsem za to čtyři roky a deset měsíců,“ vzpomíná kněz.

Dostal deset let

Tajní si  pro něj přišli 19. února 1949 přímo do školy. Kolegové vzpomínali, že tam všechno rozházeli, protože hledali letáky. P. Adamec ale žádné neměl. Odvezli ho do Olomouce, kde prošel prvním výslechem spojeným s mučením elektrickým proudem. Omdlel a byl tři dny v bezvědomí. Přesto ho v nemocnici na lůžku přivázali za nohu k posteli a hlídal ho také bachař. Nevzdal se ale bez boje. Odvolal se k Nejvyššímu soudu. Práva se ovšem nedočkal. Naopak. Dostal na celý  život zákaz vstupu do Kroměříže. Navíc si nesměl dokončit ani doktorát, přestože měl už  dvě státnice a zbývala  jediná. U soudu tehdy řekl: „Slavný soude, doktorát nepotřebuji. Vždyť ho neměl ani Kristus a co všechno dokázal udělat!“ Za pohrdání soudem mu pak soudruzi trest prodloužili  na deset let.

Postupně prošel věznicemi Kartouzy, Jáchymovem, Bory, Valdicemi, Ruzyní, Horní Břízou a Zdicemi. Seděli s ním generálové z druhé světové války, právníci i lékaři. Vzájemně se všichni posilovali nadějí, že vše brzy praskne a dostanou se ven. „Jednou jsem na zahradě při vynášení fekálií zpovídal profesora z Karlovy Univerzity. Pak mne prosil, abych mu druhý den podal svaté přijímání. Řekl mi, že sice v kriminále ztratil postaveníi majetek, ale našel tam Boha a živou víru,“ vrací se k jednomu ze silných zážitků kněz.
 

Půlroční samovazba

V Jáchymově bachaři zjistili, že tajně sloužil mše svaté. Jeden den ho přistihli, jak na třech místech  povzbuzuje spoluvězně, aby si i v kriminále zachovali víru. Vyfasoval za to korekci, aby je dál neovlivňoval.„Nejhorší byla asi půlroční samovazba, kdy jsem nevěděl, co se mnou zamýšlejí. Pokud za mnou vlétla moucha, byl jsem rád, že vidím živého tvora. Našel jsem tam kuličku nového koření, kterou jsem si schoval a trefoval se s ní do díry po suku, a tak jsem se trošku odreagovával. Samozřejmě, že jsem se i modlil. Na zdi někdo z mých předchůdců nehtem vyryl kříž a nápis Bože, posiluj mě! Pak udělali šťáru a všechno zalíčili vápnem. Nemohl jsem sloužit mše svaté a byl tam taky hlad,“ připomíná těžké okamžiky P. Adamec.
 

Lízal vlastní krev

A těžkých chvil bylo za mřížemi mnohem víc. Z Jáchymova vězni utíkali a Františka Adamce obvinili, že se podílel na organizaci útěků. Všechny podezřelé nahnali do jedné místnosti, kde je šíleným způsobem zmlátili. „Krev mně tekla přes oči, takže jsem ani neviděl, kteří spoluvězni tam jsou se mnou. Celkem nás bylo osm. Pamatuji si, že jsem ležel na zemi a na zádech mi stál vlčák. Bili nás pendreky a nutili ze země lízat vlastní krev. Pak nás odvezli na Bory do uzavřené věznice, kde jsem dostal za úkol drát peří. Měli jsme normu  osmnáct kilogramů za měsíc. Na cele jsme byli tři a  dostali jsme dohromady džbánek s půllitrem vody na celý den. Všude lítalo peří, které padalo i do vody. Nedalo se tam vůbec dýchat. Peří už smrdělo, neměli jsme čisté prádlo a ani se čeho napít. Za pobytu ve Zdicích mně dal zase jeden z dozorců k hlavě revolver a řekl: „Ty sviňo! Byls zvyklý chlastat jen víno a žrát kuřata, tak tě musíme odsvětit!“ Nutil mě mačkat holýma rukama lidské výkaly a neuvěřitelně se u toho chechtal. Ten smích byl přímo ďábelský. Do smrti na to nezapomenu,“ tvrdí kněz.
 

Rodiče ho nepoznali

Z kriminálu se dostal po sedmi letech díky amnestii. Když se vrátil domů, vážil osmačtyřicet kilo a rodiče ho nepoznali.  Za mříže totiž odcházel o třicet kilogramů těžší. Doktor mu napsal doporučení, aby pracoval v suchu a teple. Tomu se ale komunisté jen vysmáli. Chtěli, aby šel do dolů, čemuž se ale kněz s podlomeným zdravím bránil. Našel si místo řidiče tramvaje v Brně, což mu nedovolili, protože by byl údajně ve styku s příliš mnoha lidmi a mohl je ovlivňovat. Ani cukrovar se soudruhům nezamlouval. Měli obavy, aby nekradl cukr. Nakonec  dva roky pracoval v cihelně. Poté dostal státní souhlas a působil v Ivanovicích a Chvalkovicích na Hané. Později byl přeložený do  Starého Města u Uherského Hradiště. Od roku 1975 sloužil až do letošního léta ve Vacenovicích na Hodonínsku. Odsud ho olomoucký arcibiskup Jan Graubner přeložil do kroměřížské nemocnice Milosrdných sester, kde v novém prostředí letos poprvé prožije Vánoce.

 Vánoce bez kapra a dárků

„Jaké byly Vánoce mého dětství? Byly jsme čtyři děti a já jsem byl nejstarší. Rozhodně jsme tenkrát nejedli žádného kapra. Byl půst a k večeři jsme měli jen vánočku. Možná byla i nějaká polévka, ale už je to spousta let, takže si to nepamatuji. Nepamatuji si také, že bychom dostávaly nějaké dárky.  V adventu jsme ale chodili na roráty. Půlnoční čtyřiadvacátého nebyla nebo nás na ni naši nevzali. O  Božím hodu vánoční jsme ale chodívali na jitřní mši už  v pět hodin ráno. Další mše pak byla  v osm hodin,“ vrací se hluboko do vzpomínek kněz.

V base nesměli ani zpívat koledy

O Vánocích prožitých v kriminále přitom nesměl se spoluvězni zpívat ani koledy. Co byl zavřený, tak  se mu ani jednou nepodařilo o vánočních svátcích sloužit mši svatou. Při vzpomínání na dávné časy P. Adamec ještě netušil, jak Vánoce prožije na novém působišti, kde žije teprve pár měsíců. Od počátku adventu v nemocniční kapli slouží každé ráno od 6.45 hodin mši svatou. Na roráty přitom chodí nejen lékaři, zdravotní a řeholní sestry, ale také děti z okolí.  Po mši svaté je pro nejmenší připravena snídaně. „Jsem tu k dispozici ve dne i v noci. Je výborné, že se všichni pacienti mohou účastnit mše svaté prostřednictvím rozhlasu i na svých lůžcích. Nejdříve jsem to nevěděl. Teď už při bohoslužbě zdravím i ty, kdo jsou s námi v duchu spojeni na pokojích. Posílám jim samozřejmě také požehnání.  Panuje tady taková pěkná atmosféra a nálada. Není to jen můj dojem. Říkají mně to i samotní pacienti. Moc se jim líbí lidský přístup zaměstnanců. Nedávno po nemocnici chodil  Mikuláš, který malými dárky všechny bez rozdílu obdaroval,“ připomíná kněz.

Na svého kněze nezapomínají

Na svého pana faráře ale nezapomínají ani farníci z Vacenovic, kde prožil čtyřiatřicet let. Při odchodu mu na rozloučenou mimo jiné věnovali také mobil, aby si mohli telefonovat. O druhé adventní neděli do Kroměříže zavítali členové mužského pěveckého i  skupina mariánek. „Všichni byli v krojích a zazpívali nám tu v kapli. Udělali mně velikou radost. Sestřičky byly úplně unešené,“ říká při loučení dojatý muž, jehož neuvěřitelná životní smyčka na sklonku života vrátila do města, kam po zákazu komunistů neměl už neměl nikdy vkročit.

Lenka Fojtíková pro kroměřížský týdeník Naše adresa (prosinec 2009)

Za čtrnáct dnů bude zase první adventní neděle. Vacenovjáci ale už nebudou moct svého pana faráře navštívit. Jsem ale přesvědčená, že dnes mají dalšího přímluvce v nebi, který se tam určitě za své známé a přátele přimlouvá a mezitím chrlí spoustu fórků a vtipů, takže je tam pořádně veselo…

P. František Adamec slaví ve Vacenovicích mši svatou…