Ihned poté, co jsem se dozvěděla, že 13. 4. zemřel P. Josef Červenka, věděla jsem, že musím napsat vzpomínku na jeho nesmírně bohatý život. Podařilo se a byla zveřejněna ve Slováckém deníku a já ji zde s odkazem na originál kopíruji. Později napíši více osobního vzpomínání na tohoto výjimečného kněze a zveřejním fotky z dvaceti let našeho přátelství…
Jako blesk z nebe zasáhla věřící nejen na Slovácku zpráva, že 13. dubna zemřel P. Josef Červenka, rodák z Újezdce u Luhačovic.
„Jak je to možné? Vždyť ještě první úterý v dubnu sloužil mši svatou při tzv. Kruciátě za kněze na Svatém Antonínku!,“ ptali se mnozí. Jak rychle žil, tak rychle odešel, aniž by se stihl rozloučit s tisícovkami lidí, s nimiž se na pouti po této zemi setkal a sblížil. Narodil se 4. srpna 1968 v Uherském Hradišti.
Na kněze byl vysvěcen 22. 6. 1996 v Olomouci. Zatímco někteří kněží slouží na jednom místě dvacet i více let, P. Červenka byl často překládán do různých farností. Coby kněz sloužil ve Slavičíně, Bílovicích u Uherského Hradiště, Březolupech, Vyškově, Krásensku, Rychtářově, Studnici, Šternberku, Domašově u Šternberka, Horní Loděnici, Mladějovicích, Morkovicích, Pačlavicích, Počenicích, Prasklicích, Lidečku, Soběchlebích u Hranic, Blazicích, Paršovicích a Hlinsku.
Nereptal a tam, kam byl povolán, přicházel s otevřeným srdcem na dlani a obrovskou dávkou energie, kterou rozdával všem, s nimiž se setkal. Všude zanechal nezapomenutelnou stopu v budování společenství. Nepatřil mezi kněze stavitele a údržbáře budov. Když nedávno opravoval faru a chtěla o tom napsat jedna novinářka, řekl: „O tom nepiš! To není důležité!“
Měl rád lidi, a proto jimi byl stále obklopen. Velkolepé byly farní plesy, na jejichž organizaci se podílel. Obnovoval již zaniklé poutě, ale zakládal i nové. Jistě není bez zajímavosti, že přestože po nějakém čase z místa odešel, jeho dílo žilo dál, i když už tam fyzicky nebyl.
V době, kdy působil coby kaplan v Bílovicích u Uherského Hradiště, založil jednou po návratu z Medžugorje novou pouť na Svárov, kam přivezl právě z Medžugorje sochu. Poté tam začal s věřícími každého pětadvacátého v měsíci putovat. A putuje se tam dodnes, i když P. Červenka už dávno sloužil na jiném místě rozlehlé olomoucké arcidiecéze.
Ve Šternberku zase obnovil Hromniční pouť matek. A v čase, kdy ho kněžská služba zavála do Morkovic na Vyškovsku, byl u obnovení putování na Křéby, které bylo zrušeno koncem 18. století za vlády císaře Josefa II. S mladými přitom vytrvale jezdil už od svých bohosloveckých let to Medžugorje, a aby to nebylo líto těm dříve narozeným, tak tam duchovně doprovázel i je.Miloval poutní místo na Svatém Antonínku, kde spolu s dalšími spolubratry založili před třinácti lety tzv. Kruciátu za kněze. Přestože v posledních letech sloužil až v Soběchlebích, pokud mu to povinnosti dovolovaly, přijížděl se na Antonínek s ostatními knězi Slovácka modlit za všechny kněze každé první úterý v měsíci. K založení Kruciáty je inspirovalo tragické úmrtí jednoho jejich spolubratra. Jeho vzorem byl P. Antonín Šuránek, kterého ve svých promluvách na Antonínku často vzpomínal. Téměř nikdy proto nechyběl ani v listopadu při připomínce úmrtí tohoto kněze v jeho rodišti v Ostrožské Lhotě. Otec Josef si nikdy na nic nehrál.
Patřil mezi lidi, o kterých se říká: „Co na srdci – to na jazyku. A to se samozřejmě některým lidem nelíbilo a občas za to sklidil i kritiku. Jak ale tvrdí stará moudrost: „Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“ P. Josef Červenka svůj kněžský život nežil, aby se někomu zalíbil, ale aby vedl lidi k Bohu. Jak? Bez sladkých řečí, ale v pravdě.V době lockdownu se neschoval za tlustými zdmi fary, ale sloužil lidem a uděloval svátosti, i když to nebylo povolené a mohl proto skrze udání čekat postih. Neodpočíval ani o své dovolené. Místo, aby vyrazil k moři nebo někam za exotikou, pořádal od roku 2009 tzv. Dovolené rodin.
Vloni se jí ve Velkých Losinách zúčastnilo bezmála sto lidí. Na programu byly nejen výlety a koupání, ale každý den slavení mše svaté, pro zájemce svátosti smíření i duchovní přednášky zvlášť pro ženy a muže. Manželé Tamara a Marián Margholdovi tehdy řekli: „Zúčastnili jsme se snad už podesáté. Jeden z hlavních důvodů, proč se vracíme, je otec Josef. Za tu dobu jsme poznali, jaké jsou jeho hluboké kvality,“ shodli se manželé.
„Otec Josef byl ryzí, hluboký, ale přitom s ním byla také pořádná sranda. Navíc uměl nádherně zpívat, a když se něco slavilo, neměl problém navařit obří hrnec vynikající polévky, kterou nakrmil farníky i hosty,“ vzpomínají jeho přátelé.
Říká se, že je každý nahraditelný. Zůstává otázkou, jaká ta náhrada je. Až čas ukáže, jestli se najde další takový nadšenec, který bude na dovolenou jezdit s bezmála stovkou účastníků rodin ze všech koutů Moravy, jimž se bude po celou dobu plně věnovat. Mnozí z těch, kdo ho poznali blíže, tvrdí, že po něm zůstane velká díra.
Rozloučení se zemřelým P. Josefem Červenkou se uskuteční 23. 4. v 9.30 hod. ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Soběchlebích u Hranic a poté ve 14.30 hod. ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Újezdci u Luhačovic.
Po mši svaté a posledním rozloučení bude jeho tělo uloženo do kněžského hrobu na místním hřbitově. Pozůstalí prosí o vzpomínku v modlitbě. A to bylo také posledním přáním zemřelého. Pouhé čtyři dny před svou smrtí prosil návštěvu v nemocnici, aby všem vyřídila, že prosí o modlitbu.
Autor: Lenka Fojtíková pro Slovácký deník