misie – Lenka Fojtíkova

20/10/202020/10/2020

Rozhovory s hudebním skladatelem Pololáníkem a mladou lékařkou Judit, která zamířila na misie do Afriky

V minulých dvou týdnech jsem měla díky novinářské profesi to štěstí, že jsem mohla mluvit se dvěma úžasnými lidmi. Nejdříve jsem se setkala na Strážné hůrce ve Velké nad Veličkou s mladou lékařkou Judit Blažkovou. Tuto letos osmadvacetiletou ženu jsem se zatajeným dechem vloni sledovala prostřednictvím facebooku, jak je na misiích v africké Ghaně. Už tehdy jsem si říkala, že bych s ní chtěla udělat rozhovor až se vrátí domů. Vzhledem k tomu, že ale pracuje a studuje v Ostravě, bylo to pro mne trochu z ruky. A tak jsem si říkala, že snad jednoho dne zamíří na Horňácko, kde několik let žila se svou rodinou na evangelické faře v Hrubé Vrbce, protože je její tatínek evangelickým farářem. Znali jsme se všichni z té doby, kdy působil na Horňácku. Když jsem potom nedávno zjistila, že bude mít o své cestě na misie povídání ve Velké nad Veličkou, tak jsem ji hned kontaktovala, jestli by byla ochotná mně poskytnout rozhovor. A byla! Najdete ho tady Co mne na setkání s touto mladou ženou nejvíce fascinovalo? Jak si na nic nehrála a zcela upřímně odhalovala i své slabé stránky – to, s čím musí bojovat jako každý člověk.

Mladá lékařka Judit Blažková na své misi v Ghaně. Foto: rodinný archiv Judit Blažkové

No a potom jsem dostala od tiskové mluvčí brněnského biskupství paní Martiny Jandlové tip, abych udělala rozhovor s hudebním skladatelem Zdeňkem Pololáníkem, který 25. října oslaví pětaosmdesáté narozeniny. Přiznám se bez mučení, že do tohoto rozhovoru se mně moc nechtělo. Já, coby hudební nevzdělanec, jsem o tomto pánovi vlastně do té doby nic nevěděla. Když jsem se při přípravě na rozhovor začala seznamovat s jeho dílem a životem, tak mně lezly oči z důlků a styděla jsem se za svou neznalost… Ještě před tím jsem mu ale samozřejmě telefonovala do Ostrovačic, kde žije prakticky celý život se svou ženou. A právě manželka vzala telefon a rovnou mně řekla, že z rozhovoru nic nebude, protože manžel už rozhovory vzhledem ke svému věku nedává. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem mluvila po telefonu s panem Pololáníkem a ten mně svolil, že mohu přijet. Ještě ten den večer mně ale telefonoval a ptal se mne, jak chci rozhovor vést, že by byl rád, abych se neptala na věci obecně známé, které už říkal tolikrát v mnoha jiných rozhovorech, které za svůj dlouhý život poskytl nejrůznějších médiím. A mailem mně zrovna nějaké rozhovory naposílal včetně odkazů na videa. No moje nervy! Na tento rozhovor jsem se připravovala několik hodin, aby byl jiný.

Panu Pololáníkovi jsem řekla, že bych jeho život a tvorbu v rozhovoru ráda představila tak, že tomu bude rozumět i stařenka na Slovácku, která každý den při mších zpívá z Kancionálu i jeho písně. A on souhlasil.

A tak jsem se jedno říjnové odpoledne vydala do jejich domečku v Ostrovačicích, kde mne přivítal pan Pololáník se svou ženou Jarmilou. A byli oba úžasní! Jak už jsem řekla, tak toto setkání patří mezi ta, na která se nezapomíná. Fascinovala mne víra pana Pololáníka, kterou nikdy v životě nezapřel. I v době totality hrával pravidelně na varhany v kostele a do zahraničí neemigroval kvůli ekonomické situaci, přestože by tam byl se svým dílem jistě milionářem. V rozhovoru přiznal, že byl tehdy nejvíce poškozený prostřednictvím honorářů ze zahraničí, že existovaly tabulky, podle kterých byli odměňováni umělci. Čím více byl kdo politicky angažovaný, tak měl vyšší honorář. A on se politicky neangažoval vůbec, takže jeho honoráře byly na té nejnižší příčce. A když jsem se ho ptala, jestli mu to nebylo líto, tak řekl, že vůbec, že mu nestálo za to, aby se takto zaprodal. Smekám! Před dílem tohoto hudebního génia i jeho charakterem…

Hudební skladatel Zdeněk Pololáník se svou manželkou Jarmilou v pracovně rodinného domu v Ostrovačicích. Foto: Lenka Fojtíková

Celý rozhovor si můžete přečíst v zítřejším vydání Katoloického týdeníku. Ukázku z něj najdete tady

Mladou lékařku Judit a hudebního skladatele Zdeňka Pololáníka dělí věkový rozdíl sedmapadesáti let. Některé věci mají přesto společné – jdou si za svým cílem, dělají, co mají rádi, co je baví, dělají to s láskou a přitom jsou naprosto skromní. Nepotřebují si hrát na „borce“, aby tak zvýšili svou hodnotu, protože oni BORCI jsou aniž by si na cokoliv potřebovali hrát. A také oba věří v Boha, který je nad tím vším, co dělají… Je radost setkat se s takovými lidmi a mít tu možnost s nimi rozmlouvat o jejich životě a pohledu na svět. Jsem za to Bohu nesmírně vděčná…

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se setkávali také s lidmi, kteří si nepotřebují na nic hrát, kteří žijí své životy naplno…

Lenka

08/05/202008/05/2020

Mária Nehybová nebyla žádná mediální hvězda, ale věřím, že v nebi je zapsána zlatým písmem…

Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu. Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.

V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.

Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…

Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:

„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“

Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:

„ Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“

Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:

Milá Lenko,
od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti.
Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.

Ať Ti Pán žehná! Marie N.

A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…

Vinicím s hrozny

stařenek

nazrálými na pád do prachu

dávala vitální sílu

Svá, jenom však navenek

brávala za ruku

vracela po letech víru

Tak už se čas dopotácel

zbytek toho pozemského

Poklad spásy nepoztrácel

daroval jí věčnost Jeho

Milá Marie,

nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!

S mimořádnou úctou Lenka

05/10/201908/11/2019

P. Pat Collins: Díky novým technologiím se lidem zkracuje schopnost soustředit se

Od 30. září do 4. října 2019 se v Uherském Hradišti uskutečnily misie s názvem NEBOJTE SE, VYJDĚTE. Během pěti dnů byly na programu přednášky pro širokou veřejnost, pracovníky charity i studenty. Nechybělo praktické vyučování, svědectví lidí, kteří poznali Krista, přímluvné modlitby, adorace a slavení mší svatých. Hlavním hostem byl katolický kněz z Kongregace misionářů sv. Vincenta z Pauly, univerzitní profesor, spisovatel a evangelizátor v jedné osobě, P. Pat Collins z Irska. Tento vzácný muž byl po ukončení misií ochotný věnovat svůj čas našemu společnému rozhovoru o proměnách světa v posledních desetiletích. Rozhovor tlumočila katolická misionářka Jana Ungerová z Brna, která vystudovala genetiku a teologii, ráda píše, tančí flamenco a hraje pantomimu.

Dlouhé roky cestujete do zahraničí. Za tu dobu jste měl možnost poznat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích změnil?

Co vidím jako velmi zřetelné, je sekularizace západního světa. Potvrzuje se to v každé zemi. Je to vidět dokonce i ve Spojených státech, které působily dojmem, že budou v tomto výjimkou. Křesťanské církve mají těžkosti, protože jim ubývá členů. Týká se to katolíků i protestantů. Na začátku roku 2003 vydal papež Jan Pavel II. dokument Církev v Evropě, ve kterém mluvil o „tiché apostazi“, což je odklon lidí od křesťanství na celém kontinentu. Když cestuji, vidím, že tomu tak doopravdy je. Myslel jsem, že Sicílie bude výjimkou. Když jsem ale mluvil s kardinálem v Palermu, ptal jsem se ho, kolik lidí v diecézi chodí do kostela. Zjistil jsem, že ty počty nejsou příliš vysoké. Pokud si dobře vzpomínám, šlo zhruba o deset procent.

Navzdory tomu, co říkáte, souhlasíte s názorem, že žijeme v době Ducha svatého?

Bezpochyby! Učil jsem psychologii náboženství a je velký rozdíl mezi náboženstvím s vnitřními motivy a kulturními motivy. Lidé s vnějšími motivy se budou věnovat náboženství, pokud z toho budou něco mít. Ti, kdo mají vnitřní motivaci, se ptají, co mohou Bohu nabídnout. Řekl bych, že ti druzí jsou v menšině. Od náboženství odpadají spíše ti, kdo měli vnější motivaci. Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy jsou pokřtění v Evropě spíše deisté, nikoliv křesťané. Mají určité povědomí, že existuje Bůh a nějaký posmrtný život. Neprožívají ale osobní vztah s Ježíšem. Mnozí z těchto lidí patří mezi ty, kteří odcházejí. Církev vidí čím dál víc jako své hlavní poslání, aby lidé měli osobní vztah s Ježíšem. Týká se to i lidí, kteří chodí do kostela. Těm musíme pomoci, aby nejen něco o Ježíši věděli, ale měli s ním osobní vztah. Zajímavé je, že všude v Evropě nalezneme skupiny lidí, kteří hoří pro Ježíše a osobně ho znají. Pokud budou schopni předat to, co mají, ostatním, jsou obrovskou nadějí do budoucna.

Myslíte si, že byla dobrá snaha o sjednocení Evropy prostřednictvím Evropské unie (dále EU)? Je pro vás EU čitelná?

Z křesťanského úhlu pohledu bych řekl, že sjednocení je lepší než rozdělení. Víme, že jsme zažili dvě světové války, které začaly v Evropě. Mám za to, že Evropská unie byla trošku idealistickou a odvážnou snahou, jak předejít další podobné válce. Myslím si, že EU je vlastně dobrý nápad. Důkazem je i to, že byl od té doby mír. Je tu ale druhá stránka věci. Evropská unie jako taková nebere v úvahu vliv křesťanství. Jeho roli, nejen v celku, ale i v jednotlivých národech. Před pár lety se uvažovalo o ústavě pro všechny členské státy EU a nebyla tam ani zmínka o Bohu či o křesťanském dědictví. Připadá mi to jako úmyslné smazání křesťanské minulosti a nastolení zcela světského modelu. Není to moc pěkný obraz Evropy…

Může neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnou do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny už o dvě generace dříve například v Anglii, Francii a Německu, kde se nyní děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Je to obrovský problém a odpověď není snadná. Přicházejí dva druhy migrantů. Lidé, kteří utíkají z těch nejhorších podmínek ve své zemi, kde zuří války či politický útlak. Evropa jako bohatý kontinent by měla udělat všechno, aby přijala ty, kdo opravdu utíkají z nebezpečných situací. Také ale víme, že existují ekonomičtí migranti, což je úplně jiná skupina. Možná jsem příliš konzervativní, ale myslím si, že těm by se nemělo dostat přijetí automaticky. Každá země by měla mít právo regulovat počet přistěhovalců, protože každá země má jiné možnosti nabídky vzdělání, bydlení, sociálního zabezpečení či lékařské péče. Kromě toho mnozí z těch, kdo do Evropy přicházejí, nepřijímají evropskou kulturu, což je další komplikace. Zdá se mi například úplně šílené, že některé země přijímají obrovské množství muslimů!

Proč?

Dle mého mínění je zločin, když se tito lidé obrátí proti kultuře země, která je přijala. Sice pouze menšina je radikalizovaná a chová se násilně, ale musíme se naučit, jak s tím zacházet, jak to mít pod kontrolou. Nedá se všem měřit stejnou měrou, protože většina muslimů pravděpodobně budou pokojní lidé. Přál bych si ale, aby právě tito lidé pozvedli hlas proti muslimům, kteří působí těžkosti a chovají se násilně. Mám dojem, že slyšet nejsou.

Migranti, kteří v poslední době míří do Evropy, se většinou nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě hájí svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Myslím si, že toto nebezpečí rozhodně hrozí. Před pár lety jsem četl knihu britského sociologa Richarda Jenkinse. Píše v ní, že pokud je deset procent lidí pevně přesvědčeno, že něco chtějí, jsou schopni převálcovat apatický zbytek společnosti. Pokud je porodnost imigrantů vyšší než u původní populace, což je, budou mít čím dál vyšší zastoupení ve společnosti a půjde to rychle. Protože se Evropa z velké části odklonila od křesťanství, nemá žádné velké přesvědčení o ničem. Existuje tady proto liberální demokracie, což znamená, že si každý vlastně dělá, co chce. Toto není žádná síla proti lidem, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, co chtějí. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby během dvou generací bylo v různých zemích Evropy zavedeno právo šaría.

Podle čeho tak usuzujete?

Možná je to jen můj předsudek, ale pokud jsou muslimové v menšině, tak nic až tak velmi neprosazují. Jakmile ale ve společnosti vytvoří většinu, zcela jasně dávají najevo, že si věci udělají podle svých představ. Týká se to různých praktických záležitostí, které jsou nám v Evropě cizí.

Například?

V západní Evropě mají ženy velmi liberální postavení. Nepovažuji za nic pěkného, jak se k ženám chovají v mnoha muslimských zemích. Spousta hodnot, které v muslimských zemích fungují, nemá s námi nic společného. Například ukamenovat k smrti někoho, kdo se dopustil cizoložství. K lidským právům se v muslimských zemích také stavějí úplně jinak. Pokud by měli většinu v Evropě, pravděpodobně by to chtěli zavést i tady.

Toto nebezpečí tedy hrozí, pokud nadále poroste jejich populační křivka a začnou tvořit zákony…

Ano, pokud budou ve většině, vznikne velký nátlak, aby se tyto zákony prosadily. Já toho o islámu zase až tak moc nevím, ale je zřejmé, že to není tolerantní náboženství. Stačí se podívat do Saudské Arábie, kde leží Mekka, kde se vedou ostré spory o to, zda ženám bude dovoleno řídit auto. Nebo už zmíněné kamenování. Jsem si opravdu dobře vědom toho, že mezi muslimy je mnoho dobrých lidí. Ti říkají, že tyto věci rovněž nechtějí. Nedávají to ale najevo tak, aby byl jejich hlas slyšet. Asi je obecně známo, že nejvíce pronásledované náboženství na světě je v současné době křesťanství. Je smutné, že většina pronásledování pochází od muslimů, což nebudí zrovna velkou důvěru.

Vidíte z této situace cestu ven?

Nevidím žádné laciné a snadné řešení. Některé země v Evropě, například Maďarsko, Polsko a Česká republika, si kladou otázku, zda mají muslimům povolit vstup do svých zemí. Říkají: My jsme křesťanská civilizace a nechceme, aby zde tyto vlivy působily. Ve Švédsku a Německu se naopak chovají mnohem liberálněji. Přijímají muslimy ve velkém množství. Je docela zajímavé, že se k tomu katolická církev na nejvyšší úrovni nevyjadřuje. Maximálně se řekne, že musíme být otevření k lidem a pomoct těm, kdo jsou v nouzi, nezávisle na jejich náboženství. Na jednu stranu máme být tedy co nejotevřenější, ale na druhou stranu si myslím, že je naprosto v pořádku, když stanovíme hranice.

Za čtyřiasedmdesát let vašeho života se svět velmi proměnil například v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve vaší službě kněze? Změnily se s vývojem techniky problémy lidí?

Celkově vzato je rozvoj dobrý a potřebný. Je to ukázka lidské inteligence. Osobně mám techniku rád. Používám ji k různým věcem. Zvlášť využívám GPS, protože bez ní bych se ztratil. Každá věc má ale samozřejmě také stinnou stránku. Ze své perspektivy vidím dva problémy, které vycházejí z dostupnosti moderních technologií. U lidí se zkracuje schopnost soustředit se, proto vyhledávají neustálou změnu obrazu a informací. Když se například dívám na CNN, uvědomuji si, že se obrázky mění do dvou a půl vteřiny. Tvůrci pořadů zřejmě vědí, že se jinak diváci začnou nudit. Věřím, že pro člověka je velmi důležitý vnitřní pokoj a kontemplace. Tyto tendence jsou ale namířeny přímo proti tomu. Anglický básník T. S. Eliot, nositel Nobelovy ceny, řekl: „Rozptýlením rozptýleni z rozptýlení…“ Pokud chci lidi učit, jak se mají modlit, je to velmi nesnadné, protože ztratili schopnost se soustředit a věnovat něčemu pozornost delší dobu. Lidé nahrazují komunikaci tváří v tvář komunikací digitální. Někdy například v restauraci vidím, že u vedlejšího stolu sedí muž a žena, oba ťukají do telefonu a vůbec spolu nemluví. Zřejmě jsou v tom okamžiku v kontaktu s jinými lidmi, píšou jim zprávy, případně jim volají. Jednou jsem byl na Sicílii, seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a já jsem byl jediný, kdo neměl v ruce mobil. Bylo to až vtipné. Mohli bychom říct, že na jednu stranu nám telefony pomáhají, protože jsme ve spojení a můžeme lépe komunikovat, na druhou stranu se zdá, že to není pravda, že to právě naopak. Kromě toho Facebook a další sociální sítě lidem umožňují, aby vyjádřili svůj názor na cokoli. Také jsem si vědom toho, že mnohé zprávy jsou falešné.

Setkal jste se s tím osobně?

Ano. O mně například v médiích psali, že jsem hlavní irský exorcista. Já jsem přitom nikdy nebyl jmenovaný exorcistou ani v Dublinu. Média si to prostě vytvořila, i když jsem to nikde neřekl. Žurnalisté mě potom ale kontaktují a chtějí se mnou mluvit o exorcismu. Vysvětluji jim, že je to novinářská kachna. Žijeme v postmoderní kultuře, která je kulturou postpravdy. Lidé nevidí pravdu jako něco objektivního a skutečného, co má autoritu, ale pravda je dnes chápána jako subjektivní nastavení založené na vlastních předsudcích. Vidíme to například v Británii v souvislosti s brexitem. Na obou stranách se neprezentují objektivní fakta, ale subjektivní názory a pocity. Když například vládní agentury nebo řetězce sdělí, že odchod by měl ty a ty následky, druhá strana prohlásí, že jenom vytvářejí atmosféru strachu. Před dvěma týdny měl papež František zajímavé kázání o pomluvě. Řekl, že šířit lži za účelem někoho poškodit a ublížit mu, je ďábelské. Mám určité podezření, že to řekl, protože sám je obětí mnoha pomluv. Neustále nacházíme v novinách, že řekl něco, co není v souladu s učením katolické církve. Velká skupina lidí věří, že je falešným papežem a heretikem. Jsou-li však tito lidé vyzváni, aby uvedli něco konkrétního, nebudou to umět dohledat a dokázat. Jen budou tvrdit, že vědí, že to tak je. Obávám se, že tímto způsobem média ve společnosti působí obrovské rozdělení. A lidé se nechají vést všemi těmi svými subjektivními pocity a hnutími. Je těžké najít způsob, jak to překonat, protože se zdá, že vliv médii nebude slábnout, ale spíše růst.

Máte představu, kam to všechno povede?

To teprve uvidíme. Obdivuji novináře, kteří riskují pro pravdivé informace život. Jsou to pro mne hrdinové, kteří mají ve společnosti nezastupitelnou roli. Co se týká mého pohledu na média, myslím si, že se dostala velmi daleko od pravdy. S růstem médií může každý říct, co ho napadne. Dříve měla mnohá média vysoký standard, kdy byla zárukou pravdy.

A váš názor na Facebook a další sociální sítě?

Mohou hodně ublížit. Například mladí lidé, kteří trpí depresemi, si snadno na internetu najdou návod, jak se zabít. Všechno to má kořeny v prvotním hříchu. To, co má velký potenciál k dobru, má i velký potenciál ke zlu. My křesťané můžeme evangelizovat skrze média a sociální sítě. Já se o to snažím i na svém webu (pozn. autorky: https://patcollinscm.webs.com/aboutme.htm ).

Kdysi jste řekl, že dnešní lidé potřebují „zažít“ Boha… Máte tipy, jak této zkušenosti docílit?

Vědecký výzkum ukazuje, že lidé touží po náboženské zkušenosti. Když jsem učil psychologii, zmiňoval jsem, že se člověk nemůže dobře vyvinout, pokud neprožil pravou náboženskou zkušenost. Mluvili o tom psychologové jako Frankl, Jung a Maslow. Neznamená to, že každý musel patřit k nějakému náboženství, ale potřebuje nějaký transcendentní dotek. V sedmdesátých letech dělali výzkum, kolik lidí takovou zkušenost má. Zjistilo se, že asi třetina. Většina z nich nechodila do kostela, což bylo zajímavé. Pozoruhodné bylo také to, že lidé nenacházeli slova, jak vyjádřit, co se s nimi stalo. Zatímco v devatenáctém století bylo tabu mluvit o sexu, ve dvacátém a jednadvacátém století je tabu náboženská zkušenost. Lidé ji prožili, ale nemluvili o ní, protože cítili, že by nebyli přijati. Na začátku jednadvacátého století podobný výzkum ukázal, že nyní nějakou náboženskou zkušenost prožívají až dvě třetiny lidí. Nemusí to být nutně v kontextu organizovaného náboženství. Těmto lidem by určitě pomohlo, kdyby mohli vyjádřit, co vlastně zažili. Nepřekvapilo by mne, kdyby byli otevřeni vůči křesťanskému poselství nebo jinému náboženství, protože jsou otevřeni pro něco vyššího. Když jsem před pár měsíci v televizi mluvil o zlém duchu, vyvolalo to obrovskou vlnu zájmu. Říkal jsem si, proč to lidi zajímá, když žijeme v tak sekularizované době. Naše kultura je ambivalentní. Na jedné straně odmítá tradiční vyjadřování transcendence, ale zároveň je jasné, že lidé náboženské zkušenosti prožívají způsobem, který nejsou schopni vyjádřit. Často se obracejí k New Age, aby našli způsob, jak to popsat.

Může k této zkušenosti vést například hnutí charismatické obnovy?

Bezpochyby ano. Na charismatické obnově (dále CHO) se mně líbí, že se zaměřuje více na zkušenost než na doktrínu. Kardinál Ratzinger před mnoha lety řekl, že doktrína bez zkušenosti je mrtvá a zkušenost bez doktríny je slepá. Já bych byl raději slepý než mrtvý. Ideální je, aby člověk měl obojí. Věřím tomu, že křest v Duchu svatém přináší obojí! Dá lidem zkušenost Boží lásky a přítomnosti v souladu s křesťanskou naukou. Myslím si, že charismatické hnutí bylo pro církev obrovským přínosem.

Jak přiblížit charismatickou obnovu těm, kdo se s ní zatím nesetkali nebo u nich budí nedůvěru či odmítání? A mám teď na mysli i duchovní pastýře, kteří tomuto proudu v církvi nejsou nakloněni…

Osobně nepovažuji za důležité, aby kněží znali charismatickou obnovu. Jde o to, aby věděli, co je křest v Duchu svatém. Když papež František doporučuje, aby byly semináře obnovy v Duchu svatém v každé farnosti, nemyslí tím, že by celá církev měla vstoupit do charismatické obnovy. Říká tím, že pokud lidé prožijí křest v Duchu svatém, setkají se osobně s Kristem. Myslím si, že by byla škoda, kdyby lidé dary Ducha svatého nepřijali. Kvůli tomu ale nemusí patřit do charismatické obnovy. Vím ze své zkušenosti i ze zkušenosti jiných, že tyto dary jsou potřeba k evangelizaci. Kde bychom byli bez darů Ducha svatého?

Když jsme spolu dělali naposledy rozhovor v roce 2012 v želivském klášteře, řekl jste mi, že jste autorem dvaceti knih. Napsal jste za tu dobu nějaké nové?

Šest dalších.

Na jaká témata jste se v nich zaměřil?

Jedna z knih se jmenuje Setkání s Ježíšem a pojednává o evangelizaci v praxi. Další má název Proroctví – pravda pro dnešek, světlo pro zítřek. Dále vyšla kniha Svoboda od zlých duchů s podtitulem Osvobození od strachu z ďábla, a O Božím vedení, tedy o objevování Boží vůle. Nedávno jsem dokončil knihu o blížícím se „soudném dni“, která pojednává o apokalyptickém proroctví, o druhém příchodu Ježíše Krista a o tom, co mu bude předcházet.

Prozraďte něco víc z této knihy. Co můžeme očekávat před druhým příchodem Krista?

Ve Starém zákoně lidé čekali na první příchod Spasitele. Vztahovalo se k tomu mnoho proroctví. Je zajímavé, jak byla tato proroctví přesná. Bible má ale spoustu proroctví také o jeho druhém příchodu. Mnozí lidé se domnívali, že i Ježíš mluvil o konci časů a o svém druhém příchodu, když předpověděl, co vše se stane během jedné generace, ale on mluvil o zničení Jeruzaléma a chrámu, což se se během jedné generace skutečně stalo. Mnoho křesťanů ale od křesťanství odešlo, protože když během následující generace nepřišel, řekli si, že to byl zase jeden prorok, který neměl pravdu. Ježíš to ale použil jako metaforu, jak to bude asi vypadat, až bude přicházet konec. V závěrečném epilogu se snažím celou knihu shrnout. Na některá znamení máme být vnímaví, protože vycházejí z Písma. Patří k nim velký odklon od křesťanství před koncem časů. Židé během krátké doby přijmou, že Ježíš byl skutečně ten Mesiáš, na kterého čekali. Nastane velký zmatek, napětí, války a zemětřesení, doba chaosu a velkého utrpení… Chrám v Jeruzalémě bude obnoven a znovu postaven. Když jsem byl v Jeruzalémě, dozvěděl jsem se, že už jsou všechny plány hotové, je připraveno i veškeré vybavení včetně například svícnů, které budou patřit k výbavě znovu vybudovaného chrámu. Pokud se podaří ho doopravdy postavit, bude to pro mě jasné znamení, že se blíží konec.

Jsou s tím spojena ještě nějaká znamení kromě nově vybudovaného chrámu v Jeruzalémě?

Objeví se Antikrist, který bude mít vliv na celý svět. Bude se jevit jako úžasná postava s vzácným charakterem a mohla by to být i žena. Myslím si, že jím může být i někdo z Židů, pravděpodobně z kmene Dan. Bude dělat velká znamení, zázraky a divy. Bude jen málo těch, kdo zůstanou věrni evangeliu a Kristu. Poté přijde velký útok na Jeruzalém a na Židy. Bude to vypadat, jakoby měli být zcela vyhlazeni. Pak najednou Bůh zasáhne a nastane druhý příchod Krista. Veškeré vítězství patří našemu Bohu.

Co bude potom následovat?

Přijde vzkříšení a soud. Když jsem tu knihu psal, byla pro mne největším překvapením podstata nebe. My si většinou představujeme, že když člověk zemře, jde do nebe. V Písmu je ale jasně napsané, že při druhém příchodu Krista nemusíme jít my do nebe, protože nebe přijde k nám. Bude nové nebe a nová země. Nebe přijde na zem a svět bude zcela proměněn Duchem svatým.

V době našeho posledního rozhovoru nebyla žádná z vašich knih přeložena do češtiny. Nyní už vyšly tři. Připravujete nějakou další?

Setkání s Ježíšem, což bude vlastně učebnice evangelizace.

Kdy by se mohla objevit na pultech?

Byl bych rád, kdyby byla české veřejnosti představena počátkem roku 2021.

V roce 1978 se v irském Dublinu uskutečnila velká charismatická konference, které se tehdy zúčastnilo osm set kněží a řeholníků, okolo dvou tisíc řeholních sester a dvacet tisíc laiků. Byl jste mezi nimi také?

Byl. Přijel jsem tam tehdy se svými studenty.

Znáte P. Eliase Vellu z Malty? Víte, že tato konference zcela zásadně změnila jeho život?

Znám ho, ale nikdy jsme se osobně nesetkali.

Pamatujete si, jak jste vy osobně tuto konferenci prožil?

Jak už jsem řekl, jel jsem tam se studenty ze školy, kde jsem učil. Účastnil jsem se programu pro kněze a bylo to úžasné. Hlavním mluvčím tam byl tehdy dominikán Francis MacNutt, což je zřejmě nejznámější člověk s darem uzdravování v katolické církvi. Pamatuji si, že jsem měl takový divný pocit, že s ním něco není v pořádku. Dobře znám sestru Briege McKenna (pozn. autorky: řeholní sestra, autorka knihy Zázraky se opravdu dějí) a ona mi řekla, že P. Francis má nějaké těžkosti, ale nemluvila o ničem konkrétním. Krátce poté odešel z kněžské služby a oženil se. Pro mnoho lidí to bylo velké zklamání. Dnes už je hodně starý, došel ke smíření s církví a stále se věnuje službě uzdravení a osvobození. Později jsem si uvědomil, že tato konference byla v jistém smyslu kulminační bod charismatické obnovy a potom to začalo postupně ustupovat. To je obvyklý jev v různých hnutích. Domnívám se, že dnes je charismatická obnova dostatečně absorbovaná uvnitř církve. Příkladem by mohly být tyto misie v Uherském Hradišti. Nebyly to charismatické misie, ale přitom jsem měl naprostou svobodu používat dary Ducha svatého a nikdo proti tomu nic nenamítal, protože dnes je to součástí katolického života.

Dnes už tedy není trend pořádat velké charismatické konference s masovou účastí věřících?

Stále se pořádají a některé jsou i veliké, ale ta tendence už není taková jako dřív. V Itálii bývají každý rok konference, kterých se účastní desítky tisíc lidí. V Palermu mívají okolo tisícovky účastníků. Charismatické hnutí se nevypařilo, ale není tak velké, jak bylo.

Vraťme se zpět do Uherského Hradiště, kde právě skončily misie, na nichž jste byl hlavním kazatelem a hostem ze zahraničí. Jak jste své týdenní působení tady na Slovácku prožil a vnímal?

Česká republika má pověst jedné z nejméně náboženských zemí v Evropě. Vůbec jsem proto nečekal, že by přišlo hodně lidí. Musím říct, že jich nakonec bylo mnohem více, než jsem očekával. Bylo povzbudivé, že během celého týdne počet účastníků každým dnem rostl. Očekával jsem spíš, že uprostřed týdne účast poklesne, ale lidí naopak stále přibývalo. Fascinující pro mne bylo, že večerní blok trval dvě a půl hodiny. V Dublinu bychom lidi udrželi hodinu a mohli bychom si blahopřát. Tady tomu tak bylo možná proto, že byl velmi dobře zorganizovaný program. Důležitá byla svědectví laiků, jak Bůh působí v jejich životě, což je vždy velmi zajímavé a inspirující. Každý večer také hrála a zpívala nějaká skupina skvělých hudebníků. Když jsem sem jel, trošku jsem se obával, že to bude příliš didaktické, tedy hodně vyučování a málo inspirace. Na konci týdne vidím, že tam bylo obojí, a jsem tomu rád.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971–1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním výcvikem v oblasti duchovního doprovázení a poradenství. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti šesti knih, z nichž mnohé byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci. Má rád ragby a motorky.

Na další fotografie se mohou zájemci podívat zde a také zde

03/03/201310/02/2019

Irský kněz školil evangelizátory

Od 25. 2. do 2. 3. 2013 se v Želivě uskutečnil prakticko-teoretický seminář o Nové evangelizaci. Vedl ho katolický kněz P. Pat Collins CM z Irska. Semináře se zúčastnilo okolo sedmdesáti účastníků z celé České republiky i ze Slovenska. Byli mezi nimi kněží, řeholníci i laici. P. Patrick Collins odpověděl na několik otázek týkajících se semináře.

Mohl byste ve stručnosti říct, oč na tomto semináři šlo?

Myslím, že cílem tohoto semináře bylo ukázat na hluboký vztah mezi Novou evangelizací a evangelizací všeobecnou. Chci poukázat, že existuje Nová evangelizace, protože v Evropě, zvláště pak v západní Evropě, čelíme takové zvláštní výjimečné situaci, kdy jsou zde miliony lidí, kteří jsou křesťany jen podle jména. Kvůli sekularizaci a jiným důvodům už nepřináleží církvi, nechodí do kostela a znají velmi málo církevní učení. Zapojují se pak do různých pochybných praxí a přesvědčení.

Víte, jak se dostat z tohoto problému?

Nová evangelizace má za cíl nějakým způsobem oslovit tuto skupinu lidí a předat jim evangelium s důrazem na vztah k Ježíši Kristu. Jak říká Jan Pavel II. – novým způsobem a novým nadšením, aby mělo mnoho lidí příležitost vytvořit si osobní vztah s Ježíšem Kristem. Nová evangelizace se tedy přednostně netýká nějaké morálky, vyučování nebo nauky, ale týká se osoby. A tou osobou je Ježíš. Je zřejmé, že mnoho tradičních katolíků je spíše teisty než křesťany. Věří, že Bůh existuje v nějaké vágním nebeském království, ale Ježíš pro ně není vůbec důležitý. Nevěří v něj a ani ho neznají. Nová evangelizace má za cíl toto změnit. Říká, že je zbytečné lidem hovořit o učení církve, nějaké morálce, instituci,.. pokud není vytvořený tento základní kámen. Též si myslím, že Nová evangelizace potřebuje novou formu církve. Jinými slovy – bude potřebovat novou strukturu církve, aby se mohla uskutečnit.

Co máte konkrétně na mysli?

Například potřebujeme teď farnosti, které jsou velkým společenstvím, skládajícím se z malých společenství, protože většina našich farností je příliš anonymní. Lidé se navzájem neznají, nestarají se o sebe, proto potřebujeme menší skupiny, kde lidé prožívají pocit sounáležitosti, kde se cítí zvláštně oceňováni, kde cítí, že se o ně pečuje, kde přijímají též nauku víry a to, jakým způsobem mají žít. Samozřejmě spolu s morální podporou, protože v současné době je velmi těžké žít křesťanský život v kultuře, kde jsou hodnoty naprosto odlišné.

Jakou vidíte v tomto směru budoucnost?

Myslím, že v budoucnosti budou mít laici daleko důležitější roli i ve smyslu uplatňování svých darů. Církev se doposud hodně zaměřovala dovnitř a postrádá evangelijní misijní perspektivu. My jsme sice pastýři pro lidi, které máme, ale nejdeme lovit lidi, kteří nejsou v církvi. Je to spíše církev, která něco udržuje. Místo, abychom byli církví misijní. V budoucnosti to bude znamenat, že všichni katolíci budou misionáři.

Už jste na toto téma v České republice v minulosti někdy přednášel?

Když jsem tady byl minulý rok, tak jsem se o něčem zmínil. Vzpomínám si, že jsem měl rozhovor s provizorem želivského kláštera – otcem Jáchymem Jaroslavem Šimkem a říkali jsme si, že by bylo výborné mít celý týden zaměřený na vyučování o Nové evangelizaci. A že bychom mohli pozvat lidi z celé České republiky, kteří se o toto téma zajímají.

Hovořil jste během uplynulého týdne komplexně o Nové evangelizaci?

Myslím si, že nezaznělo úplně všechno, ale je to počáteční snaha. Jsme velmi povzbuzeni odpověďmi, které vnímáme. Je úplně jasné, že jsou v České republice lidé, kteří jsou velmi motivováni a chtějí ze všech sil evangelizovat.

Proč jste si pro pořádání semináře vybral právě Želiv?

Už jsem tady byl minulý rok a během toho pobytu jsem dostal intuici, že by se právě tento klášter mohl stát centrem evangelizace pro celou Českou republiku. Je to velmi vhodné místo, které je zakořeněné v historii, ale dívá se do budoucnosti, která bude jiná.

Kdo je Pat Collins:

P. Pat Collins CM je vincentinský kněz z Irska, uznávaný a vynikající kazatel na mezinárodních konferencích, autor mnoha knih a univerzitní profesor. Ve svých knížkách, přednáškách,seminářích a televizních programech v Irsku, Anglii, Austrálii, Itálii a USA píše a mluví o spiritualitě, psychologii a kontemplativním životě, čímž inspiruje mnohé posluchače a čtenáře. Je autorem mnoha knih, které byly přeložené do italštiny, polštiny a maďarštiny. Po mnoho let je zapojený v ekumenickém hnutí, charismatické obnověa v Nové evangelizaci v Irsku. Je spoluzakladatelem společenství Nové jaro v Dublinu, kde v současné době též žije a přednáší.

Anketa:

Proč jste se semináře zúčastnili a co si odnášíte?

Slavomíra Filipiaková (38), Košice

Nějaké aktivity i semináře máme i na Slovensku. Zaujalo mne, že Pat Collins už přednášel na mnoha univerzitách po světě, má přehled o nových evangelizačních kurzech. Z toho, co jsem si o něm přečetla, zaujal mě i jako člověk. Předpokládala jsem, že by mi měl co říct a odpovědět na otázky, které hledám. Z jeho přednášek nyní vím, že je to kněz, který má určitý nadhled nad věcí. Je vidět, že hodně cestoval, mnoho toho zažil. Ten nadhled je potřebný.

P. Bogdan Stepien (52), katolický kněz Ostrava-Přívoz

Jsem farářem a evangelizace mě zajímá, protože bez evangelizace nejde v pastoraci pracovat. Spoustu věcí, které tady zazněly,jsem už věděl, ale dozvěděl jsem se i něco nového. Zavrtal do mého svědomí, že vše není ideální a spousta věcí jde udělat nově a lépe. Stále je co zlepšovat.

P. Vojtěch Koukal (44) , katolický kněz Komunita blahoslavenství Dolany u Olomouce

Přijel jsem na tento seminář, protože vidím, že Nová evangelizace je velmi důležitá pro dnešní církev. Podobných setkání se u nás mnoho nepořádá. Z přednášek mě některé oslovily hodně, některé věci už člověk znal. Dobré bylo, že se tady večer mohl člověk sdílet o různých aktivitách, které už v naší zemi běží. Přijel jsem sem i s tím, že jsem se chtěl podělit o zkušenost farních evangelizačních buněk, kterou máme u nás ve farnosti už dva roky. Vidím to jako velmi důležitou rovinu pro Novou evangelizaci, jejímž cílem je, aby pronikla do farností. Otec Patrick se toho také dotýkal, když řekl, že máme hledat formy, jak přenášet Novou evangelizaci konkrétně do života farnosti. Tady vidím, že evangelizační buňky mohou mít ve farnostech své zásadní místo.

Kateřina Jagošová (52), pastorační asistentka Hodonín

Už dlouho přemýšlím nad slovy Jana Pavla II. z encykliky RedemptorisMissio: „…nastal okamžik, kdy církev musí vynaložit všechny své síly k nové evangelizaci. Žádný věřící v Krista se nesmí vyhnout této nejvyšší službě: „Ohlašovat Krista všem lidem…“ A protože jsem úplně přesně nevěděla, jak na to jít v dnešní komplikované době, s radostí jsem přijala nabídku absolvovat tento seminář. Očekávala jsem především teoretické podněty a návrhy různých forem evangelizace v současnosti. Oslovilo mě téměř vše, co zde zaznělo. Oslovila mě touha P. Pata Collinse po spáse lidí, jeho vztah k Bohu, pokora, obrovská znalost církevních a papežských dokumentů, katechismu, Bible, uvádění toho všeho do praxe a hlavně jeho srozumitelný a jasný výklad. Domů se vracím s novou nadějí, povzbuzením, potvrzením obrovské smysluplnosti evangelizace a také s novým odhodláním začít v této oblasti dělat něco víc a nověji.

Lenka Fojtíková