Cesta po stopách P. Eliase Velly v Saint Paul’s Bay

Dnes se Malta opět probudila do deštivého rána. Voda z nebe ale nic nezměnila na mém plánu. Ten byl jasný! Zajít zátokou svatého Pavla až k věži, která se nachází v těsné blízkosti minoritského kláštera, kde P. Elias žil.
A tak jsem se hned po snídani za deště pod deštníkem vydala do míst, která byla tak blízká otci Eliasovi. Ostatně se i v této zátoce narodil a prožil zde své dětství a dospívání až do odchodu do kláštera. Netušila jsem, že busta je přímo ve vyhlídkovém prostoru u věže s pohledem na ostrůvek, kde měl podle Bible ztroskotat svatý Pavel. A právě tento ostrůvek má busta P. Velly za zády a jeho tvář jakoby se koukala směrem ke klášteru a za ním ke kostelu Mater Doloresy, kde sloužil mše svaté, a kde byla také za něj sloužena zádušní mše. Do kostela jsem se nedostala, ale byla otevřená věž, tak jsem zaplatila dvě eura za vstup a mohla jsem shora udělat i nějaké fotky a pohledy na okolí i Eliasův klášter. Fakt je ale ten, že dnes jsem nejvíce ostřila na vzpomínanou bustu a poté také udělala hodně fotek na hřbitůvku, kde bylo uložené jeho Eliasovo tělo. Bylo zajímavé, že přicházející cizinci z Polska i Německa nevěděli, kdo P. Elias Vella vlastně byl.
Ještě bych se ale ráda vrátila k ránu, kdy jsem kráčela po pobřeží v dešti. Zjistila jsem totiž, že zřejmě ani na Maltě není nějaká systematická kanalizace, jak jsme na ni zvyklí doma. Voda stála všude a na chodnících i silnicích byly obří kaluže. V některých místech ale měli důmyslně vyspádované chodníky i silnice, že se voda valila přímo do moře – i po schodech. Však to zachycuje jedno mé video na FB.
Po zdokumentování okolí věže a delším posezení u busty jsem myslela na všechny, kdo mne prosili o modlitby a přímluvu otce Eliase. Všechno jsem mu ale řekla později i na hřbitově a vkládala jsem i ty, co by měli zájem o jeho přímluvu a nestačili mně to říct, tak se nebojte, byli jste tam všichni.
Při cestě na hřbitov jsem i s navigací v mobilu opět zabloudila. Radilo mně po cestě několik lidí, ale všichni nějak blbě. Až jsem narazila na paní, která venčila pejska a ta mně řekla, že jdu úplně špatně a vysvětlila cestu tak, že všechno klaplo a já dorazila, kam jsem chtěla. Úsměvné bylo, že jsem jí řekla, proč na ten hřbitov jdu a ona mně na to řekla, že se za ni otec Elias modlil! Tak to bylo moc pěkné setkání. Rozloučila jsem se s ním úměsměvem na tváři a odpovědí, že se za mne také modlil.
Na hřbitově jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Je to totiž takový malý hřbitůvek úplně přeplněný pomníky i pomníčky, které pokrývají zem těsně vedle sebe a jsou jich také plné zdi. K tomuto hřbitůvku jsou přilepené další dva z pravé i levé strany, ale tam už jsou obrovské masivní hrobky upozorňující na to, že majitelé mají fakt hodně peněz. Ostatně toto je vidět i na některých hřbitovech na Slovácku.
Okolo hřbitova vede velmi frekventovaná silnice, po které snad bez přestání frčí ze Saint Paul’s Bay jedno auto za druhým. Tělo otce Eliase je uložené v malé kapličce v zadní části hřbitůvku. Když jsem tam tak seděla, myslela jsem na to, jak skromně žil a stejně skromný má i hrob. A rozhodně neodpočívá v nějakém klidu, protože je hned na dosah té frekventované silnice. A stejně to měl v životě, který prožil velmi skromně a pokorně, ale přitom to byl zvlášť v druhé půlce života, kdy začal jezdit a evangelizovat po celém světě, pořádný fofr a fičák – stejně jako ta silnice u hřbitova…
Při zpáteční cestě do hotelu jsem znovu zabloudila. Nevím, jak se mně to prostě s navigací v ruce podařilo, ale střihla jsem si to přes Quawru… Moje nervy! Ale hodně jsem toho zato viděla a nafotila! Při mém bloudění se mne pořád všichni ptali, jestli nechci jet busem. Nechtěla jsem! Chtěla jsem tu zemi i lidi poznávat přímo a ne pohledem z busu nebo taxíku! To umí každej! Mobil mně ukazuje, že jsem dnes nachodila necelých 21 000 kroků. Já chci na dovolené chodit a ne se vozit jako doma furt autem… Díky tomu jsem zcela neplánovaně kráčela i okolo Malta National Aquarium. Viděla jsem toho hodně, tak mrkněte na fotky. Zítřek si musím užít na plné pecky. Mimo jiné mám naplánované setkání i s kámoškou ze Slovenska, která tady žije díky otci Eliasovi už dlouhé roky a potom valím zase zpátky domů.

Moje návraty na Maltu aneb zpět po patnácti letech

Poprvé jsem se na Maltu vydala na přelomu září a října s P. Josefem Červenkou, který jako jeden z duchovních tehdy doprovázel pouť napříč Itálií, přes Sicílii, Liparské ostrovy až na maličký ostrov Malta a Gozo, který k němu patří. Cestovali jsme s uherskohradišťskou cestovkou, která se tehdy specializovala na poutní zájezdy a viděli jsme toho fakt neskutečně moc! Já jsem zájezd tehdy koupila za 14 000 Kč na poslední chvíli, což bych dnes už fakt nepořídila.
22 LET STARÉ VZPOMÍNKY NA PRVNÍ CESTU NA MALTU
Začínali jsme v Loretu, kde je v kostele postavený domeček Svaté Rodiny údajně z cihel dovezených ze Svaté země a také je tam jeskyně, ve které se měl zjevit anděl Michael. Pokračovali jsme přes San Giovani Rotondo pár dnů po svatořečení P. Pia. Následovalo Bari, Neapol, Pompeje, Liparské ostrovy a na Sicílii jsme tehdy byli v Taormině, Katánii i Syrakusách, kde jsou katakomby prvních křesťanů. No a potom Malta. Já se dnes už mohu po dvaadvaceti letech přiznat, že jsem se na ten zájezd vydala vlastně hlavně kvůli Maltě, protože v únoru roku 2002 jsem se seznámila s otcem Eliasem. Chtěla jsem ho na Maltě překvapit a navštívit. Bydleli jsme tenkrát v Saint Paul’s Bay – zátoce, kde měl podle Bible ztroskotat sv. Pavel. No a právě v této zátocese narodil otec Elias a v dětství až do odchodu do kláštera tam žil s rodiči. V dospělosti zde potom bydlel a sloužil v minoritském klášteře až do své smrti 10. 10. 2022.
Já tenkrát hned po příjezdu na hotel zamířila do nejbližšího františkánského kostela, abych tam zjistila, že žije někde úplně jinde. Ochotný kněz mne ale naložil do maličkého auta a zavezl do Eliasova kláštera. No a tam jsem se dozvěděla, že není doma, protože slouží v Německu.  Tak to byl můj první kontakt s Maltou před 22 lety. Tehdy nám průvodci říkali, že je to země téměř bez kriminality. Svědčily o tom i klíče zastrčené v zámku domů z ulice a ne zevnitř domů, jak jsme zvyklí. Mám to vyfocené, protože jsem to tehdy moc nechápala. Za oněch 22 let se ale vše změnilo. Ostrůvek ochromily přívaly uprchlíků ze všech koutů světa a přinesli s sebou i kriminalitu. Dnes prý ženám doporučují, že by neměly v noci chodit po ulicích samy.

CESTA NA MALTU PŘED PATNÁCTI LETY
Podruhé jsem se na Maltu vydala s kámoškou Hanou v roce 2009, takže tomu bylo letos v únoru už patnáct let. Byly jsem tam tehdy pozvány na charismatickou konferenci a při jednom modlitebním večeru jsme zažily veliké vylití Ducha Svatého. Po návratu jsme založily Společenství P. Šuránka, které se na Antonínku schází až do dneška každé úterý a v zimě ve farním kostele v Blatnici. Kromě prvních úterků v měsíci, kdy bývají na Antonínku kruciáty za kněze, které shodou okolností v roce 2009 zakládal P. Josef Červenka, který už odešel na věčnost. Ostatně stejně jako mnoho účastníků oné skvělé pouti v roce 2002.

PO PATNÁCTI LETECH NA MILOVANÉM OSTROVĚ
Já se dnes tedy vydala na Maltu po patnáctileté přestávce. Taková malá perlička k této mé zcela neplánované cesty. 10. října, což je den výročí úmrtí otce Eliase, na mne vyskočil zájezd na Maltu na poslední chvíli. Prodávala ho sice naše cestovka, ale zájezd pořádala německá cestovka. Pro mne bylo důležité, že hotel byl v Saint Paul’s Bay! Cena byla skvělá, a tak jsem zájezd objednala. Cílem bylo, hlavně po ty dva dny čistého času, co tady budu, zajít na hřbitov, kde bylo uloženo tělo otce Eliase a také k bustě, která byla letos v květnu odhalená nedaleko kláštera, kde žil. Prostě se budu jen tak flákat a vzpomínat. Ve středu se sejdu s kámoškou Vierkou, která u něho byla v nemocnici, když umíral i v den, kdy zemřel. Neviděly jsme se od exercicií, které otec Elias vedl v roce 2020 na Velehradě. Potom udeřil covid a už jsme se osobně nikdy neviděli… A tak i toto setkání s Vierkou bude po čtyřech dlouhých letech, kdy se toho tolik událo…

DNEŠNÍ KRAPET DRAMATICKÉ PUTOVÁNÍ
Ráno jsem dnes vyjížděla z Brna na letiště Schwechat, protože byl odlet z Vídně. Už v autobuse to nezačalo dobře. Během jízdy mně bez jakéhokoliv varování padlo na hlavu kus železa, které odpadlo z uzavíratelných boxů nad hlavou. Krev netekla, boule nebyla, ale bolelo to a příjemné to nebylo vůbec… Kufry začaly na letišti odbavovat dvě hodiny před odletem, a když mi pracovník vrátil pas, tak jsem až při odchodu zjistila, že mně vlastně nedal letenku, ale jen tři čárové kódy nalepil na pas – od zavazadla. Tak jsem se vrátila, že to mně asi stačit nebude, tak se divil, že jsem se neodbavila on-line a lístek vytiskl. Při pasové kontrole potom měli pracovníci potřebu si mne vzít bokem, foťák musel ven z tašky a pracovník přejel jakýmsi štětcem věci v tašce a potom mne okolo pasu. Netuším, co tím zjišťoval. Brašna znovu prošla scannerem, a že OK. A já se mohla navléct zpět do bundy a jít vyhlížet až otevřou náš gate. Potom už šlo vše v pohodě.

ŘIDIČ Z INDIE
Na letišti na mne čekal indický mladík s cedulí a mým jménem, a že jestli jedu do hotelu Hilton. Škoda, že jsem ho nevyfotila. No prostě sranda. Tři lidičky, co s námi jeli takovým vícemístným autem, vyhodil hned v hlavním městě Valetta. Cesta do mého hotelu, ale zabrala více než hodinu, protože byl hodně hustej provoz. Když ostatní pasažéři vypadli, tak jsem z řidiče vytáhla, že na Maltu přijel před třemi lety z Indie. A když jsem se ptala, kde je to lepší, shodli jsme se, že doma je doma. Říkal, že mu na Maltě chybí lesy. Tak to ho úplně chápu…

POPRVÉ V HILTONU!
No a tak poprvé v životě bydlím v hotelu Hilton, což fakt není můj styl. Pokud se někdy ještě vydám na Maltu, tak rozhodně pojedu po své ose a využiji bratislavské letiště, odkud sem létají pravidelné linky. A nechám si tam auto a nebudu muset jet do Brna, abych se potom zase vracela na Vídeň. To fakt ne!!! A najdu si nějaký menší penzionek, protože Hilton na mne není, i když jsem si tam dnes pochutnala na naprosto úžasné večeři a i vína byla skvělá.

Tož tak moje vzpomínání a zážitky z prvního dne cesty na Maltu po 15 letech. Pokud se něco zadaří zítra zažít a nafotit, tak to sem hodím a budu aktualizovat. Myslím tady na všechny, komu jsem to slíbila a mávám do dálky směrem k domovu s přáním, abychom uměli žít každý den naplno, jak kdyby byl poslední….

P. Elias Vella z Malty hovoří o koronaviru

Dnes ráno mně kamarádka ze Slovenska poslala video, ve kterém hovoří P. Elias Vella z Malty o prožívání současné pandemie koronaviru. Vzhledem k tomu, že hovoří italsky, zveřejňuji zde pro ty, kteří stejně jako já italštinu neovládají, přepis překladu. O překlad se dle sdělení kamarádky postarali kapucínští bratři ze Slovenska. Video je ke zhlédnutí zde:

Dnes, 24. 3. 2020, se ke mně dostalo další video P. Eliase Velly, ve kterém v angličtině promlouvá speciálně k českému a slovenskému národu. Video můžete v anglickém jazyce zhlédnout zde:

A tady je překlad anglické verze, o který se postarala Hana Brigita Reichsfeld, exministryně Sekulárního františkánského řádu České republiky – velké díky za překlad videa!!!

Pozdravení vám všem! Jsem otec Elias, mluvím k vám z malého ostrova Malta. Žel jsem musel zrušit mnoho cest do České republiky a na Slovensko. Z tohoto důvodu vám posílám toto poselství také jako znamení solidarity s vámi se všemi. Vím, že většina – Česká republika, Slovensko, Malta a celý svět je v tento čas ohrožen virem Covid – 19, coronavirem. Často si myslíme, že je to Boží trest. Nemyslím si, že to tak je. Protože nakonec, když Bůh shlédl na svět, uviděl potřebu poslat na něj svého Syna, aby nás všechny vykoupil. Takže jak bychom si mohli myslet, že Bůh jako náš Otec, trestá své syny a dcery? Myslím si, že Otec je takový, jako byl otec marnotratného syna – takový, který pláče, když vidí svého syna odcházet z domu, neboť věděl, že syn jde do záhuby. Ale nechá ho jít, protože se nechce dotknout naší svobody. Když pak vidí syna vracet se domů, utíká ho znovu obejmout.

Myslím si, že sklízíme ovoce toho, co jsme zasadili, ovoce svého chování. Svět je zachvácen hrozivou chamtivostí, nedůvěrou, nepřátelstvím, vzájemným přehlížením. Myslíme si, že nepotřebujeme Boha v našich životech a to je důvod, proč se nyní dějí takové věci. Lidstvo nyní poznává svou křehkost, svou zranitelnost. Moment, kdy jsme si mysleli, že Boha nepotřebujeme, je nyní momentem jeho uchopení.

A tak je tento čas také časem milosti. Ne ve smyslu, že vidíme lidi umírat, trpět, ale milosti momentu, kdy se můžeme znovu obrátit, navrátit se k Bohu, pochopit a prohlásit ho za Pána našich životů. Jsem si jistý, že mnozí tak jako všichni, trpíte, protože naše i vaše kostely jsou zavřené. Církev ale není zavřená, protože konec konců církev – to jsem já a to jste vy. Co je zavřené, je kostel – místo, kam se chodíme modlit, ale ne skutečná církev. Opravdová církev je naše srdce, když jsem před Bohem. Tak jako to řekl Ježíš samaritánské ženě, že přijde doba, kdy budeme Boha uctívat v duchu a v pravdě. A nyní je ta doba, kdy skutečně uctíváme Boha v duchu a v pravdě.

Obracíme se nyní v tomto čase na tebe, Pane a prosíme tě o ochranu nás všech. Víme, že jsi náš Otec, víš o nás všechno. Není zde nic, co bys o nás nevěděl, znáš každý detail, kde se co na kterém místě událo v jakémkoliv koutu světa, protože ani vlas nám nespadne z hlavy, aniž bys o tom nevěděl. Pane, polož svou ruku na každého z nás, polož ruce na naše rány, trápení, zármutek. Polož své ruce na všechny rodiny, které jakkoliv trpí, které ztratily své drahé. Polož své ruce na nás všechny a ochraň nás, uzdrav nás a osvoboď nás od chvil zármutku a utrpení. Věříme v tebe, Pane. Věříme, že slyšíš naše modlitby a prosby a již nyní ti děkujeme za vyslyšení.

Ať vám všem Bůh žehná! Amen!

P. Elias Vella z Malty

Bratři a sestry, jsem otec Elias z Malty. Jsme od sebe trochu vzdálení, ale na druhé straně jsme si blízko. Sbližuje nás situace, které jsme všichni svědky kvůli koronaviru, který nás doslova srazil na kolena. Je to vir, který nám způsobil emocionální zemětřesení, tolik nejistoty.

Předtím jsme si mysleli, že jsme silní, nyní jsme si však uvědomili, že jsme tak křehcí kvůli obavám o zdraví, život, práci, naše blízké a všechno ostatní. Máme až chuť vykřiknout stejně jako vykřikl Ježíš na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?“

Je to výkřik izraelského lidu, když řekl: „Pověsili jsme naše nástroje na stromy, protože nemůžeme zpívat píseň v cizí zemi, když jsme ve vyhnanství. Ano, je to výkřik Ježíše na kříži. Ale krátce poté se Ježíš obrátil k Otci a zvolal: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ A toto musíme udělat i my.

My, speciálně pokud jsme ve skupinách, charizmatických skupinách anebo v jiných skupinách, v těchto dnech, v této době musíme být ikonami naděje, ikonami radosti. Ano – i radosti v utrpení. Zdá se to po tom všem zvláštní. V těchto dnech jsme možná mnohokrát odříkávali Žalm 91, v kterém se obracíme na Pána:

„Svýma očima jen můžeš hledět a spatříš odplatu bezbožníkům. Neboť Hospodin je tvé útočiště, za ochránce zvolil sis Nejvyššího. Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno.“

Toto je naše víra Pane, a proto musíme být silní v naději, víře a lásce. V této době utrpení se obracíme k tobě Pane. Obracíme se k tobě, ty víš všechno. Ty znáš všechny detaily našeho života. Ani vlas nám nespadne bez toho, abys o tom nevěděl. Znáš všechny naše nemocné v nemocnicích. Znáš naše zemřelé a tedy i všechny rodiny, které postihla tato tragédie. Znáš naše úzkosti, obavy a strachy. Polož na nás svou ruku. Pane, vstup do nemocnic, kam může vstoupit jen málo lidí, protože se bojí infekce. Ale ty, jak jsi vyléčil z malomocenství ty, kteří se na tebe obrátili v tvých časech, a též v následujících dobách. Tak tě prosím, Pane, abys uzdravil ty, kteří jsou nemocní, abys uzdravil Pane ty, kteří jsou nakažení, takovým či jiným způsobem. A abys uzdravil naše srdce ze všech strachů, z veškeré paniky, která je v těchto chvílích v nás. Pane, důvěřujeme ti. Víme, že s tebou zvítězíme. A svěřujeme se také do rukou Panny Marie a svatého Josefa, kteří za nás orodují. Amen.

Kartuziánské nakladatelství vydává knihu o životě P. Eliase Velly s názvem Otcem pro každého

Před čtyřmi lety začal překladatel a laický misionář Václav Čáp vést rozhovory s maltským knězem P. Eliasem Vellou. Cílem bylo představit život tohoto výjimečného kněze a řeholníka minority od útlého dětství až po současnost. Předmluvu v knize napsal P. Vojtěch Kodet, O. Carm. Jazykovou úpravu a korektury provedla bývalá novinářka a nyní pastorační asistentka z Hodonína Kateřina Jagošová. Odbornou konzultantkou byla laická misionářka Jana Ungerová z Brna.

Tento týden byla hotová kniha předána do tiskárny. Vyjde v Kartuziánském nakladatelství a prvním čtenářům by se měla do rukou dostat zhruba v polovině října.

Kniha má 255 stran a je rozdělena do tří bloků. První je věnovaný samotnému rozhovoru s tímto výjimečným knězem řádu minoritů z Malty. Jeho součástí jsou černobílé historické snímky P. Eliase, které zapůjčila Eliasova neteř Marie Diane Mule´ Stagno. Za tímto rozhovorem bude následovat barevná foto-příloha. Část naskenovaných barevných snímků zapůjčila neteř Diane, část je z archivu Václava Čápa, Sekulárního františkánského řádu České republiky a okolo stovky fotek je z mého archivu – stejně jako snímky na obálce knihy. Velmi cenné jsou především historické fotky, které otce Eliase zachycují při prvním svatém přijímání, nechybí z jeho primiční mše svaté či ze setkání s papežem Janem Pavlem II.

Za barevnými fotkami v třetím bloku následují rozhovory s lidmi, kteří P. Eliase Vellu poznali blízce. Jsou z Malty, České republiky, Slovenska i Ameriky. První rozhovor je proto s jeho neteří Diane a sekretářkou Dorothy Darmanin. Obě ženy jsou z Malty. Dále na otázky autora odpovídá například Kateřina Lachmanová. Byla to právě ona, kdo P. Vellu jako první pozvala do České republiky v roce 1993. Tím se odstartovala jeho dlouholetá služba v naší zemi a na Slovensku. Celkem jde o devatenáct lidí, kteří v rozhovorech prozradí, jak se s otcem Eliasem seznámili, jak na ně působí jako člověk i kněz, co se díky tomuto setkání v jejich životech změnilo.

O autorovi knihy Václavu Čápovi se můžete více dozvědět v rozhovoru, který poskytl TV NOE. Zhlédnout ho můžete zde

Obálka knihy, která zachycuje život P. Eliase Velly od útlého dětství až do současnost.


P. Elias Vella, jak ho lidé v České republice ani na Slovensku neznají….
Začátek rozhovoru s Kateřinou Lachmanovou
Zadní strana obálky knihy.