Šok z odchodu P. Josefa Červenky

Ihned poté, co jsem se dozvěděla, že 13. 4. zemřel P. Josef Červenka, věděla jsem, že musím napsat vzpomínku na jeho nesmírně bohatý život. Podařilo se a byla zveřejněna ve Slováckém deníku a já ji zde s odkazem na originál kopíruji. Později napíši více osobního vzpomínání na tohoto výjimečného kněze a zveřejním fotky z dvaceti let našeho přátelství…

Jako blesk z nebe zasáhla věřící nejen na Slovácku zpráva, že 13. dubna zemřel P. Josef Červenka, rodák z Újezdce u Luhačovic.
„Jak je to možné? Vždyť ještě první úterý v dubnu sloužil mši svatou při tzv. Kruciátě za kněze na Svatém Antonínku!,“ ptali se mnozí. Jak rychle žil, tak rychle odešel, aniž by se stihl rozloučit s tisícovkami lidí, s nimiž se na pouti po této zemi setkal a sblížil. Narodil se 4. srpna 1968 v Uherském Hradišti.

Na kněze byl vysvěcen 22. 6. 1996 v Olomouci. Zatímco někteří kněží slouží na jednom místě dvacet i více let, P. Červenka byl často překládán do různých farností. Coby kněz sloužil ve Slavičíně, Bílovicích u Uherského Hradiště, Březolupech, Vyškově, Krásensku, Rychtářově, Studnici, Šternberku, Domašově u Šternberka, Horní Loděnici, Mladějovicích, Morkovicích, Pačlavicích, Počenicích, Prasklicích, Lidečku, Soběchlebích u Hranic, Blazicích, Paršovicích a Hlinsku.

Nereptal a tam, kam byl povolán, přicházel s otevřeným srdcem na dlani a obrovskou dávkou energie, kterou rozdával všem, s nimiž se setkal. Všude zanechal nezapomenutelnou stopu v budování společenství. Nepatřil mezi kněze stavitele a údržbáře budov. Když nedávno opravoval faru a chtěla o tom napsat jedna novinářka, řekl: „O tom nepiš! To není důležité!“

Měl rád lidi, a proto jimi byl stále obklopen. Velkolepé byly farní plesy, na jejichž organizaci se podílel. Obnovoval již zaniklé poutě, ale zakládal i nové. Jistě není bez zajímavosti, že přestože po nějakém čase z místa odešel, jeho dílo žilo dál, i když už tam fyzicky nebyl.

V době, kdy působil coby kaplan v Bílovicích u Uherského Hradiště, založil jednou po návratu z Medžugorje novou pouť na Svárov, kam přivezl právě z Medžugorje sochu. Poté tam začal s věřícími každého pětadvacátého v měsíci putovat. A putuje se tam dodnes, i když P. Červenka už dávno sloužil na jiném místě rozlehlé olomoucké arcidiecéze.

Ve Šternberku zase obnovil Hromniční pouť matek. A v čase, kdy ho kněžská služba zavála do Morkovic na Vyškovsku, byl u obnovení putování na Křéby, které bylo zrušeno koncem 18. století za vlády císaře Josefa II. S mladými přitom vytrvale jezdil už od svých bohosloveckých let to Medžugorje, a aby to nebylo líto těm dříve narozeným, tak tam duchovně doprovázel i je.Miloval poutní místo na Svatém Antonínku, kde spolu s dalšími spolubratry založili před třinácti lety tzv. Kruciátu za kněze. Přestože v posledních letech sloužil až v Soběchlebích, pokud mu to povinnosti dovolovaly, přijížděl se na Antonínek s ostatními knězi Slovácka modlit za všechny kněze každé první úterý v měsíci. K založení Kruciáty je inspirovalo tragické úmrtí jednoho jejich spolubratra. Jeho vzorem byl P. Antonín Šuránek, kterého ve svých promluvách na Antonínku často vzpomínal. Téměř nikdy proto nechyběl ani v listopadu při připomínce úmrtí tohoto kněze v jeho rodišti v Ostrožské Lhotě. Otec Josef si nikdy na nic nehrál.

Patřil mezi lidi, o kterých se říká: „Co na srdci – to na jazyku. A to se samozřejmě některým lidem nelíbilo a občas za to sklidil i kritiku. Jak ale tvrdí stará moudrost: „Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“ P. Josef Červenka svůj kněžský život nežil, aby se někomu zalíbil, ale aby vedl lidi k Bohu. Jak? Bez sladkých řečí, ale v pravdě.V době lockdownu se neschoval za tlustými zdmi fary, ale sloužil lidem a uděloval svátosti, i když to nebylo povolené a mohl proto skrze udání čekat postih. Neodpočíval ani o své dovolené. Místo, aby vyrazil k moři nebo někam za exotikou, pořádal od roku 2009 tzv. Dovolené rodin.

Vloni se jí ve Velkých Losinách zúčastnilo bezmála sto lidí. Na programu byly nejen výlety a koupání, ale každý den slavení mše svaté, pro zájemce svátosti smíření i duchovní přednášky zvlášť pro ženy a muže. Manželé Tamara a Marián Margholdovi tehdy řekli: „Zúčastnili jsme se snad už podesáté. Jeden z hlavních důvodů, proč se vracíme, je otec Josef. Za tu dobu jsme poznali, jaké jsou jeho hluboké kvality,“ shodli se manželé.

„Otec Josef byl ryzí, hluboký, ale přitom s ním byla také pořádná sranda. Navíc uměl nádherně zpívat, a když se něco slavilo, neměl problém navařit obří hrnec vynikající polévky, kterou nakrmil farníky i hosty,“ vzpomínají jeho přátelé.

Říká se, že je každý nahraditelný. Zůstává otázkou, jaká ta náhrada je. Až čas ukáže, jestli se najde další takový nadšenec, který bude na dovolenou jezdit s bezmála stovkou účastníků rodin ze všech koutů Moravy, jimž se bude po celou dobu plně věnovat. Mnozí z těch, kdo ho poznali blíže, tvrdí, že po něm zůstane velká díra.

Rozloučení se zemřelým P. Josefem Červenkou se uskuteční 23. 4. v 9.30 hod. ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Soběchlebích u Hranic a poté ve 14.30 hod. ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Újezdci u Luhačovic.

Po mši svaté a posledním rozloučení bude jeho tělo uloženo do kněžského hrobu na místním hřbitově. Pozůstalí prosí o vzpomínku v modlitbě. A to bylo také posledním přáním zemřelého. Pouhé čtyři dny před svou smrtí prosil návštěvu v nemocnici, aby všem vyřídila, že prosí o modlitbu.

Autor: Lenka Fojtíková pro Slovácký deník

A tady se můžete podívat na záznam z pohřbu P. Červenky...

Netradiční dovolená rodin, kterou nelze penězi vyjádřit

V pondělním brzkém ránu jsem nastartovala auto a zamířila za reportáží pro Katolický týdeník do Velkých Losin. Právě tam totiž tento týden tráví dovolenou věřící rodiny s P. Josefem Červenkou.

Je jich tam bezmála stovka. Jasně, že šlo všechno udělat po telefonu a někoho z účastníků poprosit, aby tam prostě jen tak cvaknul nějakou fotku a poslal mně to. Ušetřila bych tím jeden a půl dne! Vzhledem k tomu, že jsem ale stará novinářská škola, udělala jsem si tam na jeden den a jednu noc výlet. Mám dovolenou, tak co bych ji nevyužila k osobnímu kontaktu se všemi zainteresovanými, že? Vyjela jsem už pár minut po páté, abych se vyhnula kolonám. Vzhledem k tomu, že bylo ale pondělí, byl i tak provoz pěkně hustý už brzy ráno. Navíc mne ze Slovácka až do Olomouce doprovázela místy docela pořádná mlha.

Na místo jsem ale dorazila už po půl osmé, což jsem nečekala a stihla první společnou rozcvičku dovolené rodin s katolickým knězem P. Josefem Červenkou. Ten den se vedení ranního protáhnutí ujali dva otcové a rozcvičku pojali v duchu příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. Zapojili se všichni! Stejně jako druhý den, kdy dvě ženy připomněly sv. Ludmilu. Tady se můžete mrknout, jak závěr takovéto rozvičky vypadal v úterním ránu 10. srpna 2021

Při první přednášce se po snídani ve společenské místnosti sešly ženy. Jedna s dvouměsíčním miminkem, které těsně před zahájením ještě stihla nakojit. Potom už si malá Johanka snila své sny zatímco její maminka poslouchala promluvu P. Červenky. V přednášce mimo jiné přirovnal dnešní covidovou pandemii k jedné z egyptských ran, a zároveň připomněl, že to, co s tím uděláme, záleží jen na nás.

A co se mne nejvíce za ten jeden den, který jsem na dovolené rodin prožila, dotklo? To, že rodiče na této dovolené skutečně tráví svůj čas se svými dětmi, věnují se jim a užívají si jich na plné pecky. Jsou prostě tak obyčejně (v dnešní době neobyčejně) spolu. Nejsou neustále každý připojeni na mobilních zařízeních a duchem někde úplně jinde. Jejich dovolenou nelze penězi vyjádřit. Uvědomila jsem si tam, že některé rodiny sice tráví se svými potomky dovolené v exkluzivních destinacích někde v Karibiku, ale stejně jsou tam vlastně každý sám upoutání k mobilům a připojením s „přáteli“, kteří jsou od nich vzdáleni desítky tisíc kilometrů, takže jsou vedle sebe vlastně sami…

A tak nám všem přeji, abychom také dokázali trávit čas se svými blízkými tak, abychom si mohli koukat přímo do očí a třeba jeden druhého poplácat po rameni nebo skutečně (a nejen virtuálně) šťouchnout a obejmout. Náš čas je tady na zemi krátký, takže nikdo nevíme, co bude zítra, tak abychom jednou nelitovali, že jsme se s někým setkat mohli a neudělali jsme to, protože jednoho krásného dne už na to prostě bude pozdě…

Všechny zdravím a přeji krásné letní dny! Lenka