Pokud chcete zažít pravou pouť, zajeďte si příští rok do Mikulova, kam se putuje při příležitosti svátku Narození Panny Marie. Narozeniny Panny Marie si bude sice církev připomínat až ve čtvrtek 8. září, ale na Svatém kopečku se slavily poutní mší svatou už dnes.
Kdo se chce zúčastnit pouti na Svatém kopečku nad městem, musí tam, jak se říká, dojít po svých – pěšky. Na Svatý kopeček totiž žádná asfaltka nevede a je to tak jedno z mála poutních míst na Moravě (mne teď nenapadá žádné jiné), kam se musí skutečně putovat pěšky. Na vlastní oči jsem dnes viděla, že tam pěšky po křížové cestě došli i kněží, což mne tedy fakt překvapilo. To se hned tak nevidí.
A co mne poté ještě docela dost dostalo? Že celá pouť byla bez jakýchkoliv okázalostí. Bylo tam sice sedm krojovaných, kteří nesli z kaple sochu Panny Marie na plácek o kousek dál, kde probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner sloužil mši svatou, ale do kroku jim nevyhrávala žádná dechovka. Poutníci si v čele s knězem zpívali jen tak bez hudby.
V cíli krátkého procesí na duchovenstvo nečekala žádná tribuna ani bohatá květinová výzdoba před oltářem a až na pár dětí na dekách všichni poutníci celou mši svatou stáli. A nikdo z toho neměl problém.  Nebyly tam přenosné ani žádné jiné toalety ani stan se zdravotníkem. Otec Pacner měl zhruba šestiminutové kázání, ve kterém řekl úplně všechno. Každé další slovo by bylo navíc.
Tož tak… Moje zkušenost z dnešní pouti na Svatém kopečku nad Mikulove, kam jsem na tuto pouť putovala poprvé.  A ještě musím upozornit, že jsem z Blatnice pod Svatým Antonínkem vyjížděla za hodně hustého deště, který za Břeclaví pomaličku ustával a do Mikulova jsem už přijela a nepotřebovala deštník ani pláštěnku. A počasí vydrželo! V to ráno, kdy jsem se hrabala z postele, se mně fakt nikam jet nechtělo. Nakonec jsem moc ráda, že jsem tam mohla být a vše zdokumentovat pro Katolický týdeník a prožít si zase jinou, takovou opravdickou pouť bez automobilů a jiných přibližovadel, protože lesní cestou z druhé strany nesmí jezdit ani cyklisté.
Ty nejlepší fotky budou zveřejněné v Katolickém týdeníku. A samozřejmě je doplní text se zajímavostmi, co se mně tam podařilo mezi lidmi posbírat. Tady vždy píšu spíš takovou svou pocitovku z cesty za články a fotkami pro Katolický týdeník.

Přepis kázání hlavního celebranta poutní mše sv. mikulovského probošta P. Pavla Pacnera:

Ve čtvrtek 8. září slavíme narozeniny Panny Marie. Jaký by mohl být dárek pro Pannu Marii?  Když se podíváme do Nového zákona, tak Panna Maria toho moc nenapovídala. Není tam zaznamenáno mnoho jejich slov. Ta slova, která tam ale jsou, jsou velmi důležitá. Když byla s Ježíšem na svatbě v Káni Galilejské, kde Ježíš udělal takový sympatický zázrak, kdy proměnil vodu ve víno, tak Maria řekla učedníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ To bylo to největší přání – výzva Panny Marie. Udělejte to, co vám řekne Ježíš.
A tak jsme tady na mariánské pouti a chceme dát dárek Panně Marii k narozeninám. Tím je naše snaha dělat to, co chce Ježíš, naše snaha číst Ježíšovo slovo, naše snaha naslouchat mu. Ono se to lehce říká, ale sami dobře víme, jak je to někdy těžké. Ale pozor! Letos budeme slavit sto let od narození Stanislava Krátkého, probošta a biskupa skryté církve.
Rád bych proto připomněl jeho krásné heslo, které všichni asi známe: „Ano a rád, i když je to těžké.“ A to je veliká výzva: „Ano a rád, i když je to těžké.“ Když jsem tady v době covidové mluvil o tom, jak prožíváme takové nejisté časy plné obav a strachu, tak mne nenapadlo, že tady budeme stát v době, kdy nedaleko od nás zuří válka. Kdy umírá a trpí tolik nevinných lidí. Kolik zla a neuvěřitelné bolesti ve dvacátém prvním století. A my jsme svědky těchto hrůz. Žijeme v době ještě větší nejistoty a strachu. Tehdy jsem tady říkal, že mne nesmírně oslovila slova kněze Karla Satoriji, slova o tom, že musíme žít tady a teď, že musíme žít přítomný okamžik.
Někdy se trápíme tím, co bylo. Mnoho věcí nás bolí, ale už je nezměníme. Častokrát se utápíme v minulosti. Častokrát zase naopak máme obavy z budoucnosti, co bude, jak to zvládneme, co nás čeká. Bůh nám ale dává přítomný okamžik tady a teď. Tato chvíle přítomná je tu, kterou můžeme prožívat, kterou máme ve svých rukou. Ani minulost ani budoucnost ve svých rukou nemáme. Tady a teď. V jedné starší křesťanské písni se zpívá: „Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Možností je vždycky dost, to co přijde, ví jen Pán. A tak bych přál vám i sobě, abychom měli hodně odvahy žít přítomnost tady a teď. Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Přeji nám všem odvahu žít přítomnost a přeji nám všem hodně důvěry v Boha, který je a bude s námi, i když nevíme, co nás čeká. Zakončím to vzpomínkou na svého kamaráda, který si našel takového oblíbeného světce svatého Josefa Kopertinského. On byl svými přestavenými v klášteře stále přesouván na jiné místo. Nějak jim asi nebyl pohodlný, nebo to s ním nešlo vydržet… Nevím, kde byla chyba. Ale když ho zase představený posílal zase do nějakého úplně vzdáleného kláštera, zeptal se tohoto představeného, jestli tam s ním bude Pán Ježíš. A představený mu prý řekl: „Bude!“ Josef Kopertinský na to odpověděl: „No tak jdu!“ Takže přeji nám všem hodně důvěry, že Ježíš bude s námi ať už jsem kdekoliv. Amen.

Všechny zdravím a přeji Vám také krásná překvapení