Podzimní Buchlov, Barborka, Buchlovice a Velehrad

Dnes jsem s foťákem zamířila po dlouhatánské době do mého milovaného zámeckého parku v Buchlovicích. Po cestě se mně podařilo cvaknout i Buchlov a Barborku, i když byl opar… Měla jsem naplánováno, že se stavím ve vynikající cukrárně na Velehradě a potom večer někde na mši svaté, protože na Velehradě večer mše nebyla…

Ještě v Buchlovicích mne zastihl telefonát kapucínského kněze Felixe ze Slovenska a prý, že je na Velehradě. Neslyšeli jsme se a neviděli roky a najednou taková náhodička – jsme od sebe pár kilometrů a já mám navíc namířeno na Velehrad. Tak jsem hopla do auta a hurá do plánované cukrárny. Felixe jsem tam zastihla s rodákem z Hluku P. Maria Vianneyem, se kterým jsem se seznámila díky P. Šimonovi Zuskovi – rodákovi z Uherského Hradiště, který téměř celý život prožil ve Španělsku a já o něm před lety psala článek a dělali jsme spolu také rozhovor.

No bylo to krásné setkání po letech s oběma františkánskými bráchy. Ti mne z cukrárny pozvali na Stojanov do kaple, kde sloužili se spoustou dalších františkánských kněží mši svatou. Díky tomu jsem tam potkala mnoho dalších starých kámošů, se kterými jsem se už roky neviděla, tak to byla fakt radost.

No a ty fotky jsou toho všeho dokladem 🙂

První návštěva New Yorku a hned láska na první pohled

Bezmála před čtyřiceti lety jsem si začala snít sen o New Yorku. Právě běžel přelom sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, já jsem studovala Střední ekonomickou školu v Brně a obzvlášť v hodinách ruštiny si snila svůj sen o orosené láhvi Coca-Coly a putování Amerikou  a obzvlášť návštěvě New Yorku. Byl to prostě v těch hodinách ruštiny, kdy nás učila fanatická komunistka, která mne fakt nemusela, únik z reality. Jednou mne dokonce ze školy poslala domů převléct, protože jsem přišla v bílýchsprávně vypasovaný džínách přímo na tělo a tričkem s holými zády. Ještě před tím jsem si musela ale vyslechnout přednášku, jak má s manželem procestovaný celý svět a nikde bych si tak do věhlasných chrámů nemohla přijít. Já to v té době měla úplně v paži, protože jsem byla drsný ateista, kterého fakt návštěvy kostelů nezajímali.. A navíc jsem byla ve třídě, kde byli všeho všudy čtyři kluci, tak nevím, kde byl problém.

To jsem ale krapet odbočila. Letos se mně prostě letitý sen o návštěvě Ameriky a New Yorku podařilo splnit! Předem mne někteří zkušení cestovatelé varovali, abych se moc netěšila, protože mne to město může pěkně zklamat. Kamarádka Jana mne upozorňovala, abych si vzala teplé oblečení, protože přes ty mrakodrapy se slunko dolů na silnici ani nedostane. Tvrdila, že i když tam byla v květnu, jako jsem se chystala já, pořádně mrzla a musela si koupit teplou mikinu…

Cestu jsme se sestrou plánovaly s ročním předstihem. S tímto předstihem zamluvila zpáteční letenky i s týdenním pobytem v jednom skleněném hotelu snad jen padesát metrů od místa, kde stávala dvojčata, se jí podařilo sehnat za cca. 19 000 Kč, což byla fantastická cena.

Chtěla jsem být v New Yorku v době mých narozenin, což je na počátku května. Dnes už můžu říct, že to byla skvělá volba! Všechno kvetlo, vzduch voněl jarem, příroda se probouzela a po celou dobu bylo takové teplo, že jsme mohli chodit jen v tričku a vedro tam bylo tedy v čase naší návštěvy pořádné.

Byla jsem jako v rauši, když jsem mohla chodit po Manhattanu, projít si pěšky Brooklyn i Manhattan bridge. Ten most, který mně dlouhá léta pokrýval jednu celou stěnu pracovny domu a já si snila o tom, že se tam jednou podívám… Zaběhala jsem si, byť vzhledem ke svému věku a zdraví už těžkým krokem, v Central parku a procházela se po Time square… Ochutnala dobroty v Chine Town a nasávala atmosféru na Canal Street. Splnila jsem si sen…

Sny jsou od toho, abychom si je plnili, protože jednou můžeme ležet nemocní, staří a nemohoucí v posteli, koukat do stropu a litovat toho, co jsme mohli udělat, zažít, vidět a procestovat a my jsme to neudělali. Ať už z lenosti, anebo také třeba ze strachu, že bychom měli šetřit, myslet na zadní vrátka a neutrácet.

A ještě jednu výhodu měla moje první cesta do New Yorku. Za moře jsem se vydala se svou starší sestrou a jejím manželem. S lidmi, s nimiž jsem toho hodně zažila už od mých nějakých osmnácti let, kdy jsem se za nimi vydala po maturitě do Vídně. Hlídala jsem tam tehdy svou malou neteř, která mne naučila sprostě německy nadávat. Běhala jsem tehdy ještě lehkým krokem po Schónbrunnu a poznávala, jak se žije na západ od našich hranic. Později mne tito dva lidé vzali poprvé do Itálie na divokou vodu a ještě později jsme spolu absolvovali nespočet běžeckých závodů v nejrůznějších koutech Rakouska. Když jsme spolu tedy po dlouhých desetiletích vyrazili do Ameriky, cítila jsem se najednou jakoby mně zase bylo dvacet a prostě si to užívala, i když jsem moc dobře věděla, že dvacet nám už dávno není… To nic ale nezměnilo na tom, že jsem si tento trip pořádně užila!

Pokud jste se prohryzali textem až sem a zajímá Vás, jak jsem viděla přes hledáček fotoaparátu vysněný New York na jaře roku 2018 já, můžete níže mrknout na fotky. Rozhodně té cesty nelituji. New York mne v žádném případě nezklamal. Byl přesně takový, jaký jsem si ho ve své fantazii a mozku vysnila před čtyřiceti lety…

 

Eilat v březnu roku 2017