Oslava sedmdesáti let nezávislosti současné lokality města Eilat aneb Izrael v roce 2019 – díl II.

Poprvé jsem se do Eilatu s nízkonákladovou leteckou společností Ryanair vydala v březnu roku 2017. Tehdy jsem se tam seznámila s rodačkou ze Slovenska Denisou Kováčikovou, která zde žije už více než dvacet let a pracuje pro izraelskou pobočku ministerstva turismu v Eilatě. Právě díky ní jsem se poprvé dostala na výročí nezávislosti území, na kterém s neuvěřitelnou rychlosti vyrostlo turistické letovisko Eilat.  Věděla jsem, že letos si bude město připomínat sedmdesáté výročí. Ve chvíli jsem ale na podzim kupovala letenku, neměla jsem tušení, kdy to bude.

Když jsem letos přiletěla 14. března na letiště Ovda a Denisa mně hned po příletu hlásila, že právě v tento den se slaví sedmdesáté výročí, neváhala jsem ani chvilku a hned se rozhodla, že u toho musím být! Neodradila mne ani představa šílených bezpečnostních opatření, která jsem absolvovala v roce 2017. Tehdy musel každý návštěvník oslavy u památníku Um Rašraš projít rámem a ukazovat doklad totožnosti. Letos se ale nic podobného nekonalo. Návštěvníci byli vpouštěni bez prohlídek, jak přicházeli, takže nedocházelo k žádným zdržením. Možná tomu tak bylo před třemi lety proto, že se oslav zúčastnil i izraelský premiér.

Eilaťané připravili doopravdy důstojnou oslavu, které měla spád a bylo stále nač koukat. Nechyběly samozřejmě proslovy politiků, kterým jsem samozřejmě nerozuměla, protože byly v hebrejštině, ale nebyly dlouhé, takže program, který zakončil velkolepý ohňostroj nad mořem, byl pěkný a důstojný.

Docela dost mne dojímalo, když jsem viděla černobílé fotografie, které jsem znala už ze své první návštěvy Eilatu, kdy jsem navštívila zdejší muzeum, zasazené v barevných efektech, které připomínaly velmi krátkou historii tohoto města. Uvědomila jsem si, jak je židovský národ pracovitý a co všechno zde na tomto místě dokázal vybudovat za tak krátkou dobu. Jak ale zdejší lidé neusnuli na vavřínech a dál se město neuvěřitelně dynamicky rozvíjí a jde dopředu. V Evropě bychom asi jen těžko hledali město, jehož historie má pouhých sedmdesát let… A tak pokud Vás to zajímá, můžete mrknout na fotky, jak tato oslava probíhala.

A tady je něco z moderní historie tohoto místa:

Za izraelské války za nezávislost byla lokalita současného Eilatu obsazena bez boje 10. března 1949 během operace Uvda. Nazývala se tehdy Um Rašraš (arabsky doslova Matka šustotu). Šlo o pouhou policejní stanici v neosídlené poušti. Izraelští vojáci zde tehdy na znamení svého ovládnutí lokality vztyčili provizorní vlajku. Tu tehdy vojáci vyrobili z bílého trička, na které vlajku nakreslili inkoustem.   K samotnému založení Eilatu došlo roku 1951. Status města získal roku 1959. V roce 1967 začala pod vedením egyptského prezidenta Gamala Násira námořní blokáda Eilatu (Egypt tehdy blokoval Tiranskou úžinu). což byl důvod pro rozpoutání šestidenní války.  Eilat byl terčem palestinských teroristických útoků jen jednou, 29. listopadu 2007, kdy byli v místní pekárně zabiti tři Izraelci. Historie Eilatu ale sahá samozřejmě mnohem do hlubších dějin. Toto místo je zmiňováno ve Starém zákoně jako jedna ze zastávek Izraelitů při pochodu z egyptského zajetí. Eilat se totiž nacházel v království Edóm, které dobyl izraelský král David.  O Eilatu je několikrát zmínka ve Starém zákoně v 2. knize Královské, verše 14, 21 – 22: „Všechen judský lid pak vzal Azarjáše, kterému bylo šestnáct let, a dosadili ho za krále po jeho otci Amasjášovi. On vystavěl Élat a navrátil jej Judovi, poté co král Amasjáš ulehl ke svým otcům.“  A dále potom ve verši 16, 6: „Toho času získal Resín, král aramejský, nazpět Élat pro Aram a vypudil Judejce z Élatu. Do Élatu vstoupili Edómci a sídlí tam až dodnes.V římských i byzantských dobách byl Eilat využíván jako přístav, kudy proudila především měď z nedalekých dolů v Timně. V roce 1 116 jej dobyli křižáci, v roce 1 167 ho získal Saladin, načež toto město postupně ztrácelo na významu. Dnes je zde Timna park, který připomíná slavnou dobu tohoto místa a každoročně sem míří desetitisíce návštěvníků z celého světa.

Text a foto: Lenka Fojtíková




Podzimní Buchlov, Barborka, Buchlovice a Velehrad

Dnes jsem s foťákem zamířila po dlouhatánské době do mého milovaného zámeckého parku v Buchlovicích. Po cestě se mně podařilo cvaknout i Buchlov a Barborku, i když byl opar… Měla jsem naplánováno, že se stavím ve vynikající cukrárně na Velehradě a potom večer někde na mši svaté, protože na Velehradě večer mše nebyla…

Ještě v Buchlovicích mne zastihl telefonát kapucínského kněze Felixe ze Slovenska a prý, že je na Velehradě. Neslyšeli jsme se a neviděli roky a najednou taková náhodička – jsme od sebe pár kilometrů a já mám navíc namířeno na Velehrad. Tak jsem hopla do auta a hurá do plánované cukrárny. Felixe jsem tam zastihla s rodákem z Hluku P. Maria Vianneyem, se kterým jsem se seznámila díky P. Šimonovi Zuskovi – rodákovi z Uherského Hradiště, který téměř celý život prožil ve Španělsku a já o něm před lety psala článek a dělali jsme spolu také rozhovor.

No bylo to krásné setkání po letech s oběma františkánskými bráchy. Ti mne z cukrárny pozvali na Stojanov do kaple, kde sloužili se spoustou dalších františkánských kněží mši svatou. Díky tomu jsem tam potkala mnoho dalších starých kámošů, se kterými jsem se už roky neviděla, tak to byla fakt radost.

No a ty fotky jsou toho všeho dokladem 🙂

První návštěva New Yorku a hned láska na první pohled

Bezmála před čtyřiceti lety jsem si začala snít sen o New Yorku. Právě běžel přelom sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, já jsem studovala Střední ekonomickou školu v Brně a obzvlášť v hodinách ruštiny si snila svůj sen o orosené láhvi Coca-Coly a putování Amerikou  a obzvlášť návštěvě New Yorku. Byl to prostě v těch hodinách ruštiny, kdy nás učila fanatická komunistka, která mne fakt nemusela, únik z reality. Jednou mne dokonce ze školy poslala domů převléct, protože jsem přišla v bílýchsprávně vypasovaný džínách přímo na tělo a tričkem s holými zády. Ještě před tím jsem si musela ale vyslechnout přednášku, jak má s manželem procestovaný celý svět a nikde bych si tak do věhlasných chrámů nemohla přijít. Já to v té době měla úplně v paži, protože jsem byla drsný ateista, kterého fakt návštěvy kostelů nezajímali.. A navíc jsem byla ve třídě, kde byli všeho všudy čtyři kluci, tak nevím, kde byl problém.

To jsem ale krapet odbočila. Letos se mně prostě letitý sen o návštěvě Ameriky a New Yorku podařilo splnit! Předem mne někteří zkušení cestovatelé varovali, abych se moc netěšila, protože mne to město může pěkně zklamat. Kamarádka Jana mne upozorňovala, abych si vzala teplé oblečení, protože přes ty mrakodrapy se slunko dolů na silnici ani nedostane. Tvrdila, že i když tam byla v květnu, jako jsem se chystala já, pořádně mrzla a musela si koupit teplou mikinu…

Cestu jsme se sestrou plánovaly s ročním předstihem. S tímto předstihem zamluvila zpáteční letenky i s týdenním pobytem v jednom skleněném hotelu snad jen padesát metrů od místa, kde stávala dvojčata, se jí podařilo sehnat za cca. 19 000 Kč, což byla fantastická cena.

Chtěla jsem být v New Yorku v době mých narozenin, což je na počátku května. Dnes už můžu říct, že to byla skvělá volba! Všechno kvetlo, vzduch voněl jarem, příroda se probouzela a po celou dobu bylo takové teplo, že jsme mohli chodit jen v tričku a vedro tam bylo tedy v čase naší návštěvy pořádné.

Byla jsem jako v rauši, když jsem mohla chodit po Manhattanu, projít si pěšky Brooklyn i Manhattan bridge. Ten most, který mně dlouhá léta pokrýval jednu celou stěnu pracovny domu a já si snila o tom, že se tam jednou podívám… Zaběhala jsem si, byť vzhledem ke svému věku a zdraví už těžkým krokem, v Central parku a procházela se po Time square… Ochutnala dobroty v Chine Town a nasávala atmosféru na Canal Street. Splnila jsem si sen…

Sny jsou od toho, abychom si je plnili, protože jednou můžeme ležet nemocní, staří a nemohoucí v posteli, koukat do stropu a litovat toho, co jsme mohli udělat, zažít, vidět a procestovat a my jsme to neudělali. Ať už z lenosti, anebo také třeba ze strachu, že bychom měli šetřit, myslet na zadní vrátka a neutrácet.

A ještě jednu výhodu měla moje první cesta do New Yorku. Za moře jsem se vydala se svou starší sestrou a jejím manželem. S lidmi, s nimiž jsem toho hodně zažila už od mých nějakých osmnácti let, kdy jsem se za nimi vydala po maturitě do Vídně. Hlídala jsem tam tehdy svou malou neteř, která mne naučila sprostě německy nadávat. Běhala jsem tehdy ještě lehkým krokem po Schónbrunnu a poznávala, jak se žije na západ od našich hranic. Později mne tito dva lidé vzali poprvé do Itálie na divokou vodu a ještě později jsme spolu absolvovali nespočet běžeckých závodů v nejrůznějších koutech Rakouska. Když jsme spolu tedy po dlouhých desetiletích vyrazili do Ameriky, cítila jsem se najednou jakoby mně zase bylo dvacet a prostě si to užívala, i když jsem moc dobře věděla, že dvacet nám už dávno není… To nic ale nezměnilo na tom, že jsem si tento trip pořádně užila!

Pokud jste se prohryzali textem až sem a zajímá Vás, jak jsem viděla přes hledáček fotoaparátu vysněný New York na jaře roku 2018 já, můžete níže mrknout na fotky. Rozhodně té cesty nelituji. New York mne v žádném případě nezklamal. Byl přesně takový, jaký jsem si ho ve své fantazii a mozku vysnila před čtyřiceti lety…

 

Eilat v březnu roku 2017