Útěk z šedivého počasí do Beskyd na Pustevny

V nížinách už delší dobu zakrývala slunce a krásně modré nebe šedivá deka, kterou ráno navíc doprovázely mlhy. Prostě počasí na deprese jako stvořené. A to byl důvod, proč jsem se dnes ráno rozhodla vyrazit na Pustevny a potom pěšky ke kapli sv. Cyrila a Metoděje.
Vlastně jsem o tom uvažovala už několik dnů, kdy mně mladí nabídli, že by mne na Pustevny vzali s sebou, protože tam jeli v pondělí. V pondělí jsem ale nemohla, protože jsem musela na pohřeb. V úterý jsem vzala na výlet mamku a ve středu jsem dělala rozhovor. Chtěla jsem jet ve čtvrtek, jelikož jsem se obávala, že v pátek bude na silnicích blázinec. Nakonec jsem ale ve čtvrtek celý den psala a do Beskyd jsem vyrazila v pátek. Jedním z hlavních důvodů bylo, že podle předpovědi mělo být na Pustevnách oblačno i se svitem slunce. Když jsem se v pátek vzbudila, tak jsem nejdříve bojovala sama se sebou, jestli jet anebo nejet, i když jsem měla batůžek se svačinou a horkým čajem v termosce připravený už od večera. Nakonec jsem zvítězila nad leností a vyrazila s respektem, protože dole v údolí byla při mém nastartování auta mlha a lehce mrzlo, takže hrozilo, že budou silnice namrzlé zvlášť, když pojedu do vyšších nadmořských výšek. Nakonec ale vše dobře dopadlo a já po desáté hodině zaparkovala auto na Pustevnách, kde byl můj výchozí bod. Parkovné tam na celý den vyjde na 250 Kč. Je tam automat. Při vjezdu si každý vezme lístek, ten pak strčí do automatu, přiloží kartu a vyjede další lístek, který doporučuji dobře uschovat, protože bez něj by člověk při odjezdu neotevřel závoru. Hned u automatu je Informační centrum, kde si člověk může dát kafe a třeba i čtvrtku různého valašského frgálu, který vyjde o deset korun levněji než na stánku o pár desítek metrů dál. V íčku je také toaleta zdarma, zatímco jinde se všude platí deset korun, což ale také není žádná hrůza, kdyby na těch toaletách byl papír a fungoval vysoušeč rukou po použití toalety. Například v horském hotelu Radegast jsem měla při použití tamního záchodu dojem, že jsem se ocitla v 70. letech minulého století – mrkně na dokumentaci v galerii…

Mým cílem rozhodně nebyl stan se sochami z ledu, protože jsem viděla pár fotek a to za zaplacení vstupného doopravdy nestojí. Byla jsem v ledovém království na Dachsteinu a tam jsem si holt na tuto atrakci nastavila hodně vysoko laťku. Další důvod, proč jsem na ledové sochy na Pustevnách nešla, byl ten, že letos byly údajně s tématikou pekla. Do pekla jít nechci, tak ho nepotřebuji vidět ani vytesané z ledu. Ale jinak to sedí. Peklo možná nebude se žhavými plameny, ale s ledovými srdci a vztahy…

Omrkla jsem proto jen krásné Jurkovičovy stavby, udělala pár cvaků a vyrazila směrem k vrcholu Radhoště se sochou Radegasta a potom dál ke kapli sv. Cyrila a Metoděje. Mé putování bylo s mnoha zastávkami na focení, proto jsem byla ráda, že jdu sama a nikoho nebrzdím. Všechny fotky jsou dělané mobilem, který jsem dostala vloni od rodiny k narozeninám, abych nemusela tahat na cestách těžkou zrcadlovku. Fotky dělá úžasné, je lehký, takže velká vděčnost směrem k rodině za super dárek. Na Pustevny jsem se chystala už vloni v létě, ale nakonec to nějak neklaplo. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se do Beskyd vydám v zimě, protože mám hrůzu z ledovek i sněhu na silnicích.

Jsem moc ráda, že jsem tento strach a obavy dnes překonala. Odměnou byly pohádkové pohledy na zasněženou krajinou s blankytně modrou oblohou, bílými obláčky, ale i temnými mraky na druhé straně. Přesně mně to evokovalo život každého, že nikdo nemá nad hlavou stále modré nebe, ale holt se občas přiženou i temné mraky. Nikdy ale nesmíme zapomenout na skutečnost, že se i za nejtemnějším mrakem skrývá zářivé slunce. A na to vše jsem myslela, když jsem kráčela krásnou přírodou a děkovala Bohu, že mohu zase chodit. Vloni touto dobou jsem totiž byla po operaci kolena a na nějaké výšlapy to fakt nebylo, takže velká vděčnost, že to dnes šlo.

Okolo jedné hodiny zmizelo z nebe ono super světlo, které mne doprovázelo při focení, a tak jsem byla ráda, že jsem byla nahoře tak brzy. Dalším důvodem mé radosti bylo, že tam v té době nebylo moc lidí, kteří by mně lezli do záběrů. Když jsem se ale vracela na parkoviště, tak už se po druhé hodině hrnuly davy. Tento výlet všem mohu jen doporučit. Cíl nemusí být zrovna Pustevny a Beskydy, ale holt co má kdo po ruce. Zatímco bývá v zimně v nížinách smutno, na horách je krásně, tak si udělejte čas a zajeďte si načerpat sluneční paprsky i čerstvý vzduch. Lehčeji přežijete čas než, se začne s příchodem jara probouzet příroda v údolí.

Poslední den v Dolomitech a nebe v puse

Dnešek jsem si chtěla užít, protože je mým posledním dnem v Dolomitech. Ještě večer jsem ale nevěděla, co budu dělat, protože na dnešek nebyla žádná skvělá předpověď počasí.
Když jsem se ale ráno probudila, tak venku svítilo slunko. Nebylo co řešit. Rozhodnutí, že si ještě jednou zajedu užít Lago di Braies, bylo dílem okamžiku. Nasnídala jsem se, hupla do auta a vyrazila. Na místě jsem byla v 8.40 a přede mnou byly tři hodiny pouhého flákání se u jezera. Pár cvaků jsem sice udělala, ale dnes jsem nejela fotit, ale jen si „to“ užít! Když jsem přijela, bylo nad jezerem krásně modré nebe. Hned jsem udělala pár fotek a šla si na „svou“ lavičku, kterou jsem si užívala už posledně. Tehdy jsem ale oběhla celé jezero a cvakala jako divá. Dnes ne! Sedla jsem si, koukala na tu nádhernou přírodu, meditovala a prostě si to všechno na plné pecky užívala s vědomím, že si sem prostě už nezajedu. Proč? No prostě to vím. Je tady nádherná příroda, ale na světě je tolik nádherných míst, na kterých jsem ještě nebyla a to i v České republice. A to nemluvím o horách a jezerech v sousedním Rakousku.

SENIOŘI, KAM SE PODÍVÁŠ
Jak jsem si tak užívala pohled na jezero a okolní přírodu, nešlo nevšímat si těch, kdo přicházeli a zase odcházeli. Převažovali starší senioři. Třeba takový autobus seniorů 75+ z Francie. Ti si na jednu lavičku kousek ode mne dovlekli obří plastovou chladničku. Bylo mně jasné, že tam mají nějaké dobroty. Ani ve snu by mne ale nenapadlo, že po deváté ráno začnou z chlaďáku vytahovat láhve vína – no i nějaké nealko tam bylo a něco malého na zub. To mně připomnělo včerejšek, kdy jsem sjížděla autem z hor, tak jsem na jednom parkovišti u silnice viděla autobus – z jedné strany k přírodě seděli u tzv. našich pivních setů senioři a cpali se něčím dobrým a z druhé strany jeden účastník zájezdu u skládacího stolu v lavoru zrovna umýval nádobí. Jsem si říkala, jak jsou ti důchodci nejen u nás vynalézaví a někteří si umí užívat život i v hodně pokročílém věku.

CVRKOT U JEZERA
Další část návštěvníků tvořily rodiny s malými dětmi – hodně malými a také pejskaři. K vodě dnes přišli fakt nejrůznější čtyřnozí krasavci a bylo zajímavé sledovat, jak má i každý pes úplně jinou povahu. No mazec sledovat ten cvrkot. Ihned po svém příjezdu jsem udělala za chůze také tři cvaky novomanželského páru z Asie, který se tam fotil. Novomanželé se u jezera většinou fotí ve všední dny brzy ráno, a když má člověk čas, tak je také zajímavé sledovat kolegu fotografa, co s nimi vymýšlí, do čeho je tlačí, do čeho se ještě nechají zatlačit…

NA SVĚTLE HODNĚ ZÁLEŽÍ

A ještě jeden postřeh od jezera, co se týká fotek. Poprvé jsem ho fotila, když bylo úplně šedivo a dnes modré nebe nad hlavou. Ale pozor! Modré nebe bylo zhruba jen hodinu. Jak se totiž posouvalo slunce, tak modrá obloha logicky bledla – v tom sledovaném úhlu pohledu. Potom se na obloze navíc objevila temně šedivá mračna. Tak jsem si říkala, že pokud by tam někdo jel fotit i za pěkného počasí, musí být u jezera brzy ráno. Podle mne tak v 7 hodin, aby případně stačil všechny různé úhly pohledů na jezero oběhat. Stejně tak ty svatby tam prostě musí být brzy, protože dobré světlo je jinak rychle pryč, i když svítí slunce. S tím sluncem je dobré světlo ještě možná mnohem horší a rychleji pryč. Když nebylo modré nebe a slunce, tak měla voda v jezeře krásně tyrkysovou barvu. Za slunce a modré oblohy byla voda spíše průzračná…

VYPLATÍ SE PŘIVSTAT
Když jsem odjížděla okolo půl dvanácté, tak jsem zjistila, že je dobré tam být tak brzy i kvůli parkování, protože parkoviště č. 4, které je neblíže jezeru, bylo už úplně plné. Pod ním je 3, což také není daleko, ale 2 a 1 jsou už dost daleko pro takové lenochy, jako jsem já.
Vzhledem k tomu, že jsem tady poslední den, tak jsem si ho chtěla udělat hezký se vším všudy.

KULINÁŘSKÝ ZÁŽITEK – NEBE V PUSE!
Rozhodla jsem se, že znovu zamířím do restaurace Rienz, kde jsem byla včera. Přestože je pondělí a tedy pracovní den, tak restaurace byla zase plná! A hádejte koho? Seniorů na kolech! A zase byli všeho věku a všech postav – tencí i tlustí. Po včerejším úspěchu vynikající polévky jsem si ji dnes objednala znovu. Prý to byl bramborový krém s krutonky chleba, slaniny a posypané čerstvými bylinkami. Nevěřili byste, jak z tak jednoduchých surovin může mistr kuchař připravit něco tak vynikajícího, kdy jsem si už včera říkala, že to šlo rovnou do ledvin, jak prohlašoval Kája Mařík. Dnes jsem si prozíravě nedala hlavní jídlo, protože včera toho bylo tolik, a tak syté, že jsem ani vše nesnědla. Dala jsem si další teplý předkrm – domácí těstoviny plněné špenátem a sýrem, posypané parmezánem a opraženými, drcenými lískovými oříšky. To byla dobrota! A jako sladká tečka následoval na závěr teplý štrůdl s kopečkem vanilkové zmrzliny, jahodami a borůvkami. Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedla. To těsto jakoby bylo třené – vláčné, vlahé, žádná sušina či lístové těsto. Jablíčka nebyla nastrouhaná, ale byly to malé plátky. Jak říkám – dobrota a k tomu cappuccino – všechno šlo také rovnou do ledvin!
No a můžu balit. Natankovat už jsem stihla – bezmála dvě eura za litr, ale auto říká, že mám dojezd přes 800 kilometrů, tak hlavně ať už jsem doma bez havárky – bez poruchy – bez pokuty. Za oknem právě prší, tak jsem ráda, co jsem dnes zvládla. A úplná poznámka na závěr.

PARKOVÁNÍ A VÝHODA KARTY MOBILITY
Tady se musí téměř všude platit parkování. Blbé je, když člověk dostane onu kartičku mobility, se kterou může jezdit tady po severu autobusy i vlaky zdarma. Pokud je ale ubytovaný například dva kilometry od vlaku, tak už je to zase větší komplikace kombinovat a synchronizovat busy s odjezdy a příjezdy vlaků. To byl také důvod, proč jsem si všude jezdila autem a vlastně bezva kartičku mobility vůbec nevyužila. Mnohokrát jsem si za ten týden tady říkala, že to auto mně dávalo svobodu být tam, kde jsem chtěla být. V Toblachu je například u vlakového nádraží napsané, že z rozhodnutí obecního zastupitelstva se tam může parkovat maximálně 3 hodiny. Paní v íčku mně sice řekla, že když tam bude stát auto jeden den (ne noc), pokud bych si chtěla zajet vlakem do Bolzana, jak jsem měla jeden den v plánu, takže je to prý v pohodě. Já jsem to ale nechtěla riskovat. Pro představu trvá cesta vlakem do Bolzana dvě hodiny a dvě hodiny zpět, že… Takže tam člověk musí jet brzy ráno a vrátit se večer ne-li v noci, aby něco viděl. Nerada bych potom vystoupila na nádraží a auto bylo odtáhnuté nebo bych musela platit pokutu. Proč to ale říkám? Paní v íčku mně vůbec neřekla, že mohu zcela zdarma a neomezeně parkovat o pár desítek metrů dál u Domu v přírodním parku, kde se nachází například také Mahlerův sál a restaurace. Tak radím těm, kdo sem pojedou, že tady se může zdarma parkovat a vlak je za rohem.

San Candido a kostely i hřbitovy v Dolomitech

Včera jsem slibovala, že dnes nikam nevyrazím, ale nakonec mně to nedalo. Sice jsem poprvé vstávala bez zvonění budíku, ale po snídani jsem sedla za volant a navštívila na různých místech několik kostelů a hřbitovů, které jsou hned okolo kostela.
Takže prvním mým dnešním cílem bylo Winnebad/Prato Drava, nad kterým se vypíná krásný štíhlý kostelíček svatého Mikuláše. První fotku kostela jsem udělala od silnice, ještě než jsem vjela to této malé vesničky. Okolo kostelíka je nádherný hřbitůvek. Zaregistrovala jsem, že je tam pohřbených hodně mladých lidí. Například na jednom hrobě jsou barevné fotky mladého muže, který byl zřejmě horolezcem. Má tam anglicky napsáno: „Procházet horským průsmykem je jako překročit hranici a vstoupit do nového světa.“ Potom tam odpočívá další muž. Tomui bylo, když zemřel 61 let. Na fotce je zvěčněný v tyrolském kroji, jak stojí vždy jednou nohou na dvou koních a řídí je. I na fotce je naprosto zřejmé, že ty koně fakt pádí tryskem. Prostě lze z těch hrobů vyčíst příběh konkrétních lidí, co dělali, jací byli, jak moc svým blízkým nyní chybí. Na všech hřbitovech, které jsem tady zatím navštívila je vidět, jak se pozůstalí o hroby starají. Na rozdíl od nás jsem na tomto hřbitůvku viděla především pomníčky a kříže z kovu. Někdy jsou to doslova umělecká díla od kovářských msitrů. Ve větších městech jsou ale také vidět velké hrobky a náhrobky z mramoru jako u nás.

SAN CANDIDO – INNICHEN
Z Prato Drava jsem zamířila do San Candido – italsky Innichen. Měla jsem obavy, jak je to tam s parkováním, což jsem se od nikoho nedozvěděla. Takže: Přímo v centru na náměstí tohoto malého městečka zaplatíte 3 eura za každou hodinu. Já jsem si ale našla místečko tři minuty pěšky od náměstí, kde byly dvě hodiny zdarma, když si dal člověk za okno takové ty hodiny, kde se nastaví čas, kdy jste přijeli. Potom tam bylo ještě pár míst pro ty, kdo navštíví přilehlý park a hrad. V tomto případě byly tři hodiny zdarma. Při odjezdu z městečka jsem mrkla, kolik vyjde parkování na záchytném parkovišti, které podle cedule, co tam mají, osm minut pěšky od náměstí. Tak tam jsou první tři hodiny zdarma a potom každá hodina za 1,5 eura, což také není žádná hrůza…
Centrum San Candido bylo docela liduprázdné. Zašla jsem do tamního „íčka“ na náměstí s dotazem, kam mám jet vyfotit 3 Zinnen, které se mně včera vyfotit nepodařilo. Řekla jsem milé slečně, že nechci jít pěšky. Tak mně to zakreslila do mapy, a když jsem se na to potom v klidu podívala, tak jsem myslela, že mne klepne, protože mne poslala přesně tam, kde jsem byla včera. Takže jsem asi zamířila na to nejlepší místo na focení, ale holt mně nevyšlo počasí… No pěšky už tam v žádném případě nepůjdu…
V městečku mají jinak dva kostely. Ten, který je zasvěcený sv. Michaeli archanděly, jsem se nedostala, protože se právě opravuje. Téměř hned vedle byl ale kolegiátní kostel, který byl otevřený. Vůbec jsem nevěděla, co ten název znamená. Podle strýčka Googla jde o kostel s větším významem, ale zase ne tak velkým jako je například katedrála. Je to ale nádherný kostel. Však mrkněte na fotky.

AUFKIRCHEN S. MARIA
Dalším místem mého putování po chrámech byla malá vesnička Aufkirchen S. Maria, kde je svatyně Panny Marie Bolestné. Byl otevřený a má krásný interiér. Okolo opět malý hřbitůvek, ale v rožku také moderní záchod, který byl otevřený, i když nikde nebylo ani živáčka.

V NEDĚLI NENÍ MŠE VŠUDE
Při návštěvách kostelů jsem si zjistila, kde bude zítra mše svatá. Rozhodně není, jak jsme zatím zvyklí doma, že by byla v neděli ve všech vesnicích a městech a už vůbec zde nebývá v neděli na jednom místě více mší, jak je tomu u nás v mnoha vesnicích. V neděli večer půjdu do kostela sv. Jana Křtitele v Toblachu. Na více místech je jen bohoslužba slova nebo májová pobožnost k Panně Marii. Tak zase jsem o něco chytřejší, jak je tomu na severu Itálie. A jinak je super, že se tady člověk úplně všude domluví německy, protože z italštiny znám jen pár slovíček.