Adventní Salzburg pocukrovaný sněhem

V Salzburgu jsem byla naposledy zhruba před pětatřiceti lety. Tehdy jsem tam ale byla v létě a prakticky jsme městem pouze projížděli, takže to byla spíše malá zastávka. To byl také důvod, proč jsem se letos rozhodla do Salzburgu vyrazit znovu.

Byl to sice pouze jednodenní výlet na adventní trhy, ale stál zato! Z Brna jsme vyjížděli něco po půl třetí ráno a po osmé už byli v cíli našeho putování. Řidič jel prostě hodně dobře. Před námi bylo devět hodin putování po tomto nádherném městě, jehož část Starého Města byla zapsána na seznam UNESCO.

Je pravda, že jsem z toho devítihodinového putování po městě s taškou zatíženou foťákem a objektivy, měla velký resepkt. Den před výletem jsem si totiž způsobila úraz. Při montování postele mně její čelo, které bylo kurnik hodně těžké, padlo hranou přímo na lůžko nehtu u palce. Ten tanec a bolestný řev nechtějte vidět ani slyšet. Ten den byl pátek a mne čekala ještě cesta autem do Brna, kde jsem měla chvilku před cestou spát. Když jsem si zkusila na nohu se zraněným palcem obout plánované pohorky, tak to fakt nešlo. Musela jsem zvolit starší a širší kotníčkové boty. Přesto jsem kulhala a palec bolel jako sviňa. Na parkovišti na mne čekal syn s pejskem, a když viděl, jak pajdám, tak mne uklidňoval, že to nic není, že to rozchodím. No, moc jsem tomu nevěřila a devítihodinového pochodu Salzburgem jsem se krapet děsila. Nehet pěkně zmodral a já poznala na vlastní kůži, jak je takový palec na noze zapotřebí.

Zpět ale do Salzburgu! Okolo zámku a přes zahrady Mirabell  jsme přes řeku Salzach zamířili do Starého Města. Byla to prostě nádhera! Tolik krásných a úzkých uliček s neskutečnou výzdobou! Prostě mně docházejí slova. Měli jsem milou průvodkyni, která nám řekla základní fakta, přivedla přes Ježíškův trh k soše Mozarta, kde jsme měli večer sraz. Poté jsem už vyrazila do ulic lovit fotky, zážitky, pozorovat lidi a nasávat atmosféru rakouského předvánočního Salzburgu. Nejdříve jsem zamířila do Kolegiátního kostela a poté do katedrály sv. Ruperta a Virgila. Je advent, tak tam byl čas na ztišení.

Potom jsem zamířila na pevnost Hohensalzburg, která trůní hrdě na vrcholu Mnišské hory, vysoko nad střechami barokního Starého Města. Největší kompletně zachovalý hradní komplex ve střední Evropě a současně dominantu Salcburgu obdivují každoročně miliony návštěvníků.  Já jsem byla jedním z nich 🙂 Na cestě vzhůru jsem nevyužila lanovky, protože jsem chtěla fotit. A neprohloupila jsem! Jak jsem stoupala po schodech výš a výš, tak se mně otvíraly nádherné pohledy na sněhem pocukrovné město. Byla to krása. Můžete se podívat ve fotogalerii.. Já vím… Těch fotek je tam moc, ale prostě jsem chtěla zachytit atmosféru tohoto krásného města. Možná se tam už nikdy nepodívám, i když bych toto město moc ráda fotila i v létě nebo na jaře.

Pevnost je mnohem větší než se zdá z pohledu z údolí. Je to jakoby další městečko uvnitř opevnění. Byly tam celé ulice a samozřejmě také adventní trh, i když mnohem menší než byly ty dole ve městě. Každopádně jsem si tam dala pomerančový punč s rumem. Vstupné do celého areálu mne vyšlo na necelých deset euro. Byl v tom zahrnut vstup i na výstavu loutek a dalších prostor. Všechno jsem ani neprošla. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si hrad mohla prozkoumat. Dolů jsem se na lístek, který jsem zaplatila vstupné, svezla lanovkou. V ulicích Starého Města za ty zhruba dvě hodinky, co jsem byla na hradu, značně přibylo lidí.

Nejdříve jsem mazala do cukrárny, kam se vešli jen dva zákaznci a zbytek musel vždy čekat venku. Nebyla to cukrárna, kde si člověk mohl sednout, ale byla to cukrárnička, kde se cukrářem Fürstem v roce 1890 poprvé začaly vyrábět Mozartovy koule. Ty, které dnes dostaneme i v našich obchodech, se vyrábějí průmyslově a mají odlišnou recepturu. Já ale chtěla koupit a ochutnat právé ručně dělané Mozartovy koule. Byly fakt lepší! Na tuto cukrárnu nás upozornila průvodkyně.

Potom jsem se pustila do prozkoumání města, i když někdy se musel člověk doopravdy protláčet davy lidí, což fakt nemusím… Byla sobota, tak se nebylo čemu divit. Možná by bylo lepší sem někdy zamířit spíše ve všechní den. Po poledni se mně začal ozývat žaludek a já už doma měla v plánu, že navštívím nějakou typickou rakouskou hospodu, kde si dám něco dobrého.

Na místě jsem ale zjistila, že to bude problém. Těch typických rakouských hospod totiž v centru města nebylo moc a byly hlavně narvané k prasknutí. Byly tak plné, že před dveřmi někde čekala fronta lidí. To jsem tedy fakt nepředpokládala! Zamířila jsem proto dál od centra a tiše doufala, že najdu to, co hledám. Míjela jsem spoustu italských pizzerii, ale také jsem narazila na japonské či indické restaurace a klasický „Mekáč“. Nic z toho jsem ale nechtěla! Pátrala jsem dál a dostala se fakt docela dost daleko. Nakonec jsem objevila hospodu s názvem Bärenwirt, jejích reklamní cedule hlásala, že jde o tradiční salzburskou kuchyni, jejíž historie sahá až do roku 1663. Moje srdce poskočilo radostí. Uvnitř do vypadalo fakt stylově! Číšnice mně bohužel řekla, že je plno, a tak jsem se vydala zpět při pobřeží řeky Salzach do Starého Města. Tady jsem nakonec našla jednu hospodu, kde jsem si dala horký vývar s obřím játrovým knedlíkem. Byla to dobrota! A pak jsem zase vyrazila do ulic fotit, ale to už se někde fakt nedalo vůbec projít.

Při celodenním putování jsem děkovala Bohu, že palec držel, nebolel a já si mohla výlet užít. Syn měl pravdu! Rozchodila jsem to!  Zpět do Brna jsme dorazili před půlnocí. Adventní Salzburg vřele doporučuji!!!

Lenka