Po letech na Lesním hřbitově ve Zlíně

Dnes jsem byla po dlouhých letech na Lesním hřbitově ve Zlíně. Stejně jako před lety, tak i dnes jsem tam zamířila na pohřeb. Zatímco před lety se piloti a paragáni z Kunovic loučili se svým kolegou Karlem Vojtkem, tentokrát jsme se loučili s mým strýcem – rodákem ze Strání.
V červenci oslavil devadesátku, takže by někdo mohl říct, že měl požehnaný věk, anebo také, že se příliš mnoho lidí tak vysokého věku nedožije. To je sice pravda, ale loučení s blízkým člověkem bývá vždy těžké.
Strýc měl to štěstí, že až na pár posledních měsíců mohl žít svůj život naplno. V okamžiku, kdy mu před čtyřmi měsíci diagnostikovali akutní leukémii a lékařka tuto zprávu telefonovala jeho dceři, strejda právě plaval svých pravidelných 700 metrů v bazénu. Prý říkal, že se cítil unavený, tak tu únavu prostě chtěl z těla vyhnat plaváním. Ve volných chvílích běhal celý důchod po polních i lesních cestách bez potřeby exhibovat na nějakých závodech. Makal na sobě ve skrytu. Už mnohem, mnohem dříve, kdy žil se svou ženou ještě ve Veselí nad Moravou mně říkával, že má své trasy a na nich má při běhu zastavení, kde cvičí, tělo posiluje zvedáním kamenů a dalšími technikami, které příroda nabízela před více než třiceti lety i bez dnešních posiloven pod širým nebem.
A není se co divit. Strejda v mládí boxoval, lyžoval a běhal také přespoláky, což v té době rozhodně nebylo módní záležitostí, jak je tomu dnes – myslím především ten běh. Když jsme dnes seděli ve smuteční síni Lesního hřbitova, hrála hudba a na obrazovce běžely černobílé fotky ze strýcova mládí, připomněla jsem si znovu, jak to byl krásnej chlap – „Slovačisko“ každým coulem – vysoký s rovným, hrdým postojem a i z fotek nepřehlédnutelnou jiskrou v oku. A to všechno se dá říct, že mu zůstalo až do té letošní devadesátky. Ne, nikdy se z něho nestal shrbený stařeček o holi. Když mu řekli, že má akutní leukemii, tak si toto slovo zakázal a z jeho úst už nikdy nezaznělo. Mluvil jen o „těch“ destičkách, co mu chybí v krvi. V červenci si na svých kulatinách zatančil s vnučkami a podle slov jeho dcery byl až do konce svého života velmi pozitivní a o všem říkal, že je perfektní. Měl prostě stále pozitivní pohled na svět.
Za svého života sklízel úspěch v práci a se svou ženou vychovali tři děti. A pokud by si někdo myslel, že životem plul bez překážek, tak by se hodně spletl. Jedenáct let se už v důchodu staral o svou ženu, když z ní mrtvička v sedmdesáti udělala „ležáka“.  Jednou mně řekl, že nejdříve vyzkoušel externí pečovatelskou službu, ale ta údajně nedokázala pořádně zajistit péči o pokožku manželky, která trpěla lupenkou, a tak se o ni jedenáct let staral sám. Smekám! Toto může pořádně pochopit jen ten, kdo se sám o takto nemohoucího člověka staral.  Jednou ročně jel na pár týdnů do lázní – miloval Karlově Vary, aby nabral síly do dalších dnů, týdnů a měsíců na péči o ženu.
Tož tak… Jeden život, který skončil. Ve smuteční síni Lesního hřbitova ve Zlíně jsem si dnes uvědomila, že strejda svůj život prožil naplno až do konce svého života. Na druhé straně jsem si pomíjivost života uvědomila ještě před samotným obřadem, kdy jsem si na hřbitově zašla k obřímu hrobu Tomáše Bati, jeho manželky a dalších rodinných příslušníků vedle. Oba hroby byly částečně zapadané podzimem zbarveným listím a já u těchto hrobů přemýšlela nad tím, jak je vše pomíjivé – úspěch, sláva, peníze, moc… Hrob Tomáše Bati a jeho ženy se mně zdál málo důstojný, ale na druhé straně jsem si připomněla, že přece tady o hrob vůbec nejde. Nebýt Baťovy rodiny, tak Zlín není to, co od jejich života je. Za neuvěřitelně krátkou dobu toho dokázali tolik vybudovat a pozitivně změnit životy a myšlení obrovskému množství lidí v chudém regionu Valašska a dalším generacím, které přišly po nich. Neskutečné, nepochopitelné. Byli to prostě obrovští vizionáři s neskutečným tahem na branku. Vždyť vybudovali i ten Lesní hřbitov, přilehlé filmové ateliéry a hlavně celé město pod kopcem, které z jejich iniciativy stále žije…

Tato krásná slova zazněla při dnešním rozloučení ve Zlíně:

Až bude moje duše bez těla
tak bych měl Pane prosbu malinkou
já netoužím mít křídla anděla
chtěl bych být hezkou vzpomínkou

Chtěl bych být písničkou kterou si dítě zpívá
chtěl bych být studánkou v níž vody neubývá
chtěl bych být modrým nebem co padá do jabloní
chtěl bych být lesním stínem co smolnou dlaní voní

Ono však postačí když občas někde v srdci
někomu zvonek tiše zacinká
náhoda prostře stůl a dveře krásné chvíle
docela nečekaně otevře vzpomínka

Chtěl bych být chvilkou něžnou se kterou děti stárnou
říct jim že jsem žil rád a nešel cestou marnou
tou cestou prosím pane tou cestou dál mne veď
a řekni kdy mám začít – teď člověče můj teď

Chtěl bych být letní loukou kamínkem z mořských pláží
chtěl bych být moudrým slovem objetím vlídných paží
chtěl bych být dobrým vínem a sklenkou na rtech věků
chtěl bych být nadějí a láskou místo léků

Až bude moje duše bez těla
tak bych měl Pane prosbu malinkou
já netoužím mít křídla anděla
chtěl bych být hezkou vzpomínkou

Jiří Pavlica / František Novotný
When My Soul – zpěv Jiří Pavlica a sbor
Album: Vteřiny křehké

Konference Rodina a její poslání s P. Mariánem Kuffou přilákala stovky lidí

Okolo pěti set lidí zamířilo v sobotu 24. srpna 2024 do Campu Babí Hora, který se nachází v katastrálním území města Hluk na Uherskohradišťsku, aby se v rámci Dne pro rodinu zúčastnily Konference Rodina a její poslání. Hlavním hostem a přednášejícím byl katolický kněz P. Marián Kuffa ze Slovenska. Ve svých promluvách zaostřil na důležitost muže i ženy v manželském svazku a jejich společné poslání při výchově dětí.
Na programu byly ranní chvály, modlitba růžence, čtyři přednášky P. Mariána Kuffy, modlitba Korunky k Božímu milosrdenství, mše svatá, adorace s hudebním doprovodem a závěrečná modlitba se zasvěcením rodin českého i slovenského národa. Závěrečnou adoraci se zasvěcením rodin v České republice i na Slovensku Bohu vedl a požehnání všem přítomným udělil nový uherskohradišťský děkan a farář P. Petr Bulvas. Zvlášť silný byl okamžik, když při adoraci před nejsvětější svátost oltářní poklekly tři manželské páry s dětmi na rukou a přimlouvaly se zástupně za všechny rodiny…

Blatnici pod Svatým Antonínkem dnes navštívila paní učitelka, která zde učila před pětašedesáti roky

Do Blatnice pod Svatým Antonínkem dnes zavítala vzácná návštěva! Paní ředitelka základní školy Ladislava Nosková ve škole přivítala třiaosmdesátiletou Marii Procházkovou, která v Blatnici učila ve školním roce 1954 – 1955.

„Přišla jsem sem tehdy v devatenácti letech na umístěnku ihned po maturitě na Střední pedagogické škole v Třebíči,“ zavzpomínala v pátečním dopoledni vitální dáma, která 25. listopadu oslaví čtyřiaosmdesáté narozeniny.  Spolu s prací učitelky tehdy v Blatnici dostala i ubytování.

„Škola, jejíž ředitelkou byla v té době paní učitelka Hessová, tehdy ale sídlila ve staré budově, kde je dnes obecní úřad. Učila jsem druháky. Ve třídě jsme měli určitě třicet dětí. Ve vyšším ročníku jich bylo i šestatřicet,“ prozradila učitelka ve výslužbě.

Po ročním působení v Blatnici byla Marie Procházková přeložena do Těmic u Bzence. Zde působila další dva roky. Od roku 1957 potom až do odchodu do důchodu v roce 1990 učila na Základní škole v Telči. Její manžel potom vyučoval třiačtyřicet let ve Střední zemědělské škole v Telči. Svatbuoslavili v roce 1958 a společně prožili celý život v Telči, kde si postavili domeček. Vychovali dvě dcery a dnes se radují z šesti vnoučat.

Při návštěvě Blatnice manželé Procházkovi s dcerou a zetěm také nezapomněli na volby do Evropského parlamentu. Předem si vyřídili volební průkazy a v Blatnici zamířili také k volebním urnám. Nenechali si ujít ani návštěvu poutního místa na Svatém Antonínku.

„Kromě toho jsem ale samozřejmě zašla i na hřbitov a hledala hroby svých známých. Máte to tady všechno moc krásné. Upravené předzahrádky, opravené chodníky a samozřejmě, že jsem nadšená z opravené školy, nové třídy mateřské školy i nádvoří. Je to prostě nádhera!,“ řekla nadšeně usměvavá paní. Spolu s manželem,dcerou a zetěm v pátečním odpoledni zamířili také do Těmic, kde prožila coby učitelka další dva roky svého profesního života.

Neuvěřili byste, že za dnešní krásné setkání vděčím facebooku. Právě přes tuto sociální síť mne totiž před nějakým rokem kontaktovala s žádostí o přátelství jedna paní, které se líbily mé fotky. V době, kdy jsem byla starostkou a podařilo se opravit dvě budovy školy a vybudovat nové atrium školy, mě napsala tato žena z Brněnska, že fotky opravené školy poslala svému bývalému učiteli, jehož žena v Blatnici jeden rok v padesátých letech učila. Ta byla ze snímků opravené školy nadšená. Slovo dalo slovo a já se dozvěděla přes facebookovou prostřednici, že se do Blatnice, kde v padesátých letech začínala její učitelská kariéra, přijede v červnu podívat. A tak jsem dnes mohla poznat úžasný manželský pár se skvělou dcerou i jejím manželem.

A ještě perlička na závěr. Bývala paní učitelka Marie Procházková dostala před čtyřmi lety od svých dětí k jejím tehdejším osmdesátým narozeninám počítač a poukaz na čtvrtletní školení jeho obsluhy. Tato dáma dnes má svůj e-mail a na webu si vyhledá a zařídí vše, co potřebuje. Manželovi tak „vygooglila“ a vyřídila zakoupení nového automobilu. „Auto je nové, ale koupili jsme ho z převáděčky, takže bylo za výhodnou cenu. Je to Suzuki,“ prozradila šikovná paní, která jde s dobou.

Texta foto: Lenka Fojtíková

Translate »