Misionář Václav Čáp zamířil po koronavirové pandemii na svou první misi

Misionář Václav Čáp ze Zlína zamířil po koronavirové izolaci na svou první misijní cestu. Na Svatém Antonínku v sobotním odpoledni k posluchačům promlouval ve dvou přednáškách o nebezpečí New Age, které se snaží o dosažení nového světového řádu.

„Skrze New Age dochází k přepisování určitých hodnot v pohledu na člověka. Cílem New Age je, že si člověk z každého učení vybírá pouze něco a vše vede k tomu, aby si vystačil ve všem sám a už k ničemu nepotřeboval Boha. Vše se smíchá bez rozmyšlení dohromady a člověk se pomaličku krok za krokem vzdaluje Bohu, aniž by si toho zpočátku všimnul. Může mít přitom dobrý úmysl, ale zároveň je naivní,“ řekl v úvodu misionář.

Poté podal své osobní svědectví, v němž prozradil, že si něčím podobným před dlouhými roky prošel sám. Dostal se tehdy do kontemplativního prostředí, kde byl zcela otevřený nasávat duchovní hodnoty, s nimiž se do té doby ještě nesetkal. Meditoval, kontemploval a věřil, že tyto techniky přicházejí z tradice církve. Začal se dostávat do kontaktu se svým nitrem a prožíval určité probuzení. Později ale poznal, že se skrze tuto meditaci a kontemplaci neobrací na Boha, ale noří se do určitého prázdna. Netušil a nerozlišoval, co se děje. První plody byly lákavé. Cítil se sebejistý, trošku nadřazený nad druhými, protože se u něho začaly rozvíjet určité mimořádné duchovní schopnosti. Začal cestovat astrálním světem, kdy se duch oddělil od těla, což prožívají například i lidé, kteří prošli klinickou smrtí. V tom okamžiku člověk necítí fyzickou bolest, ale prožívá hluboký pokoj a jakési potěšení.

„Zpočátku jsem si to užíval a neuvědomoval jsem si, že prožívám falešnou mystiku. Postili jsme se, nejedli maso, denně jsem meditoval tři až čtyři hodiny. Díky tomu jsem se naučil techniku dostávat se mimo své tělo. Kromě této zkušenosti jsem cvičil i jógu. Byl jsem tak pružný, že jsem se dokázal dostat do určitých asán, což jsem si před tím nedokázal ani představit. Měl jsem stále touhu hledat hlubší duchovní život. Oči se mně ale otevřely, až když jsem odešel z tohoto prostředí. Začal jsem prožívat negativní ovoce všeho tohoto učení. Myslel jsem si, jaký jsem borec, že si umím sám navodit stavy radosti a odpojit svou duši od těla. Myslel jsem si, že už si ve všem prostě vystačím sám a nepotřebuji Boha. U mne se tato „nepotřeba“ Boha projevovala tím, že jsem přestal chodit ke svátostem. Když mne napadlo, že bych k nim mohl jít, cítil jsem uvnitř sebe hluboký odpor. Stále jsem nevěděl, co se děje, netušil jsem, že jsem svázaný kvůli falešné mystice. Mělo to dopad i na mou psychiku. Z nějakého důvodu jsem začal prožívat velký vnitřní strach, existenciální úzkost a přišly také myšlenky na sebevraždu. Dokončoval jsem školu a nebyl jsem schopný se soustředit. Dnes vidím, že jsem měl na své mysli jakýsi závoj. Později jsem si uvědomil, že jsem se pustil do oblastí, které víra zakazuje, překračovat určité hranice falešné mystiky, když to děláme naivně a v dobré víře, tak toho přesto zlý duch zneužívá. Jakmile se otevře legální právo zlého, tak on je legalista a bude otevírat cesty, aby nás silně utláčel skrze negativní pocity. V prostředí, v němž jsem žil, se spojoval zen buddhismus s učením pouštních otců, hledala se vzájemná propojenost. Člověk zpočátku neměl dojem, že je tam nějaký rozkol. Spojovala se jóga s křesťanskou meditací, astrální cestování s kontemplací,“ vrátil se misionář ve vzpomínkách na svou zkušenost z nechtěného odklonu od křesťanství.

Součástí odpoledne, které pořádali františkáni z Uherského Hradiště ve spolupráci se společenstvím Ruah, byla také mše svatá. Tu sloužil  P. Felix Mária Žiška OFM. Ve své promluvě řekl:

Dnes nás apoštol Pavel napomíná, abychom dávali pozor před různými učiteli, kteří se nedrží nauky Kristovy. Je krásné, že právě dnes zaznívají tato slova, která nám přišel říct misionář Václav Čáp, protože dnešní doba ráda manipuluje Božím poselstvím. Různými způsoby uzpůsobuje Boží nauku k tomu, aby vytvořila něco, co už není Boží poselství. Musíme dávat pozor nejen na učitele, kteří jsou vidět někde v popředí, ale i sami na sebe.

Musíme dávat pozor nejen na to, jak hlásáme Boží nauku, ale hlavně jak ji žijeme, protože toto může být někdy náš problém. Na jedné straně můžeme říct, že vyznáváme katolickou víru, ale náš život o tom už vůbec nemluví a je spíše podle našich osobních představ. Vidíme to právě i v tom, co říká Ježíš, když sleduje ty, kdo dávají v chrámu příspěvky do pokladnice. Mnozí si tehdy mysleli, že dávají doopravdy mnoho. Ježíš ale nepochválil všechny. Vyzdvihl jednu ženu, která si myslela, že dává oproti ostatním málo.

Co tím chce říct? Jakým způsobem máme zaujímat i my postoj. V tomto je nám velmi dobrou učitelkou Panna Marie, která se naučila pokoře a úžasné mírnosti. Titulujeme ji jako Matka církve, Královna nebes a všechna ta vznešená pojmenování, která jsou v loretánských litaniích. Přesto vidíme, že v Božím slově nacházíme velmi málo toho, coby ona sama řekla. Dalo by se říct, že téměř nic, protože to není ani promile celého toho Božího textu, které bylo zachováno.

Kdybychom se ale podívali na život Panny Marie, tak je skutečně stoprocentně prožitý podle Božího zákona. Ale ne pro zákon, ale pro zákon. Lásku, kterou pociťovala ze strany Boha Otce, lásku, kterou cítila v jeho přízni přesto, že ne vždy cítila jistotu, ne vždy měla ve všem jasno. Vždyť ona sama zanechala jedno svědectví své vnitřní pochybnosti, když řekla: „Jak se to stane? Vždy muže nepoznávám?“ Tehdy dostala od Boha skrze anděla ujištění, aby se nebála, neměla strach, protože Bůh ví, co dělá, Bůh je na tvé straně. A tady vidíme krásnou mírnost Panny Marie. Tato její zkušenost byla přetavena o několik roků později právě v tom, když se zjevuje Boží požehnání a Boží moc v Ježíšovi na svatbě v Káni Galilejské. Marie chce něco udělat, přichází za Ježíšem, aby pomohla novomanželům. On jí tehdy řekne, co je mu po tom? Marie navzdory tomu řekne: „Udělejte všechno, co vám řekne!“ Chtěla nás tak naučit, abychom udělali všechno, co nám řekne.

Co nám říká Ježíš? Neříká nám, abychom dělali mnoho, ale abychom dělali všechno, co chce on. Naštěstí od nás nechce mnoho. On chce všechno a v tom je rozdíl. Pokud by totiž od nás Bůh chtěl mnoho, tak se nedoplatíme, nedovedeme v sobě najít sílu, talenty a dary. Nedokážeme najít prostředky, abychom naplnili to mnoho. Pokud ale Bůh řekne, že chce všechno, chce nás takové, jací jsme – slabí, křehcí, ale plně důvěřující.

Možná řeknete, že je to těžké. Ano, je to těžké, ale je to možné. Je možné říct Bohu: „Pane, já ti dávám všechno, dávám ti sebe celého. Je to možné? Je, protože je to rozhodnutí mé vůle, víry, naděje, lásky. Určitě bude chtít každý den znovu a znovu zopakovat toto rozhodnutí. Znovu nás totiž strhne naše jiná vůle, která je narušená hříchem a je nedokonalá. Dá se ale přijít k Pánovi a říct mu: „Vidíš, jaký jsem? Zase jsem zhřešil. Znovu jsem zapomněl, že chci být s tebou, ale děkuji ti, že jsi mně svou láskou ukázal, že mohu k tobě znovu přijít.“

Marie byla vždy při Ježíšovi. Byla s Ježíšem i u kříže. Tedy i tam, kde to bylo těžké a musela poslouchat, jak se všichni jejímu synovi vysmívají a opovrhují jím. Slyšela všechny ty posměšky. Myslím si, že ji to velmi bolelo a bylo to velmi těžké.

Přesto stála se svým synem u jeho kříže, i když její srdce a vůle toužily po něčem jiném. Ne po potlesku ani po slávě. Ona toužila dělat všechno, co od ní chtěl její syn – být stále na straně Boží milosti. Prosme i my o tuto milost, abychom si vždy volili být s ním a dělat všechno to, co pociťujeme, že od nás Bůh chce.“   (konec přepisu kázání) Setkání na Antonínku zakončila adorace.

Další akci františkáni na Svatém Antonínku pořádají 27. června, kdy se zde od 14 hod. uskuteční první Motorkářská pouť s následným žehnáním motorek. Tato pouť byla kvůli koronavirové pandemii přesunuta z dubna na konec června. Druhý den (28. 6.) bude už tradiční pouť Sekulárního františkánského řádu. V 8.30 bude nejdříve modlitba u hrobu P. Antonína Šuránka v sousední Ostrožské Lhotě, kde se tento kněz narodil a probíhá proces jeho blahořečení. V 10.30 bude následovat mše svatá na Antonínku. Na duchovní program naváže od 14 do 20 hod. divadelní odpoledne s divadlem MIMo, Janou Ungerovou a loutkoherečkou Lenkou Sasínovou. Chybět nebude ani výuka pantomimy pro děti.

Na Antonínku zaznamenala a fotila: Lenka Fojtíková

Františkánské odpoledne s Kateřinou Lachmanovou na Svatém Antonínku

V sobotu 1. 6. 2019 se na Svatém Antonínku uskutečnilo františkánské setkání. Hlavním hostem byla Kateřina Lachmanová, která zde měla dvě přednášky na téma NOVÁ EVANGELIZACE ANEB KAM DUCH BOŽÍ VANE.

Na přednášky navázala mše svatá, kterou sloužil františkánský kněz P. Didak z Brna. Zde je přepis jeho kázání:

V dnešním evangeliu zaznívá jedna z nejvyšších a nejnáročnějších otázek z celé Bible: „Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se i mě. A předmětem je láska. Síť se noří a zachytí nás právě tam,kde jsme nejvíce lidští. Síť utkaná Bohem zachytí Petra, když klesá ke dnu smutku a zklamání. Ježíšovo lidství je dojemné. I jako vzkříšený snažně prosí o lásku – o lidskou lásku. Když se ujistí, že je milován, může odejít.

On se neptá: „Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství? Pochopil jsi to, co jsem učil?“ Ne, to není jeho otázka. On se ptá: „Probudil jsem v tobě lásku?“ A vám, kteří si jako Petr nejste jisti kvůli komu, že jste už mnohokrát zradili a přesto pořád milujete, vám svěřuje svá poslání a poselství lásky.

Apoštolové se vrátili do svého domova k jezeru, kde všechno začalo a tam znovu slyší to veliké slovo: „Následuj mě!“ Teď už jim nezáleží na strachu, na iluzích, které skončily krví a útěkem. Nezáleží jim už ani na zapření. Je tu totiž nový začátek, který rozkvétá díky milosti. Jejich víra kráčí od začátku k začátku skrze stále nové začátky. Žít znamená začínat stále s nekonečnou trpělivostí znovu a znovu. A  je to možné, protože ten, který byl zrazen,se vrací. Vrací se jako přítel. Opuštěný se vrací a dává se do rukou těch, kteří ho opustili. Zrazený se vrací a svěřuje se jim zcela.

„Půjdu lovit ryby,“ řekl Petr. Vrací se zpět, všechno skončilo. Tři roky s Ježíšem jsou již nenávratně pryč. Toto je Petrovo rozhodnutí a také jeho šesti společníků. Říkají: „I my půjdeme s tebou.“ Vstoupili na loď, ale tu noc nic neulovili. Byla to hrozná noc i v nitru těch sedmi rybářů. Noc bez užitku, protože pochopil, že vrátit se zpátky k rybaření nejde. Nelze zapomenout na Krista. Je to hrozná noc… Potom za svítání slyší hlas z břehu: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Jak se může ptát po tak hrozné noci, po noci, v níž selhali? Odpoví společně: „Ne!“ V tom „ne“ zní: „Bez tebe nemáme nic a nedaří se nám dobře. Je to prosba o pomoc.

Skutečným zázrakem nejsou plné sítě. Skutečným zázrakem je Petr, který se vrhá do vody, poháněn láskou, která má naspěch. Petr nemá strach z pokárání nebo z potrestání. Je nesen láskou a plave k tomu, kterého zapřel. Příď srdce zamířil k malému ohníčku na břehu.

Skutečným zázrakem je to, že křehkost učedníka, křehkost Petrova, moje vlastní křehkost, není v následování Pána překážkou, ale pomocí. Mistr se nedá znepokojit nedostatky nikoho, ale vysvobozuje a tvoří budoucnost. Říká jako poprvé: „Neboj se, Šimone, od nynějška budeš lovit lidi. Budeš je shromažďovat z té hlubiny, kde žijí, ukážeš jim, že jsou stvoření pro jiný život. Budeš je shromažďovat pro život.“

Zázrakem je to, že slabost, nevyléčitelná slabost, noci bez užitku a zrady, nejsou na překážku, nýbrž příležitost k tomu, abychom se stali novými lidmi. Abychom žili dobře s Pánem, abychom obnovili svou vášeň pro něj. Právě tu rozkvétá pravá svatost člověka, která nespočívá v nepřítomnosti hříchu, v poli zcela zbaveném plevele. Pravá svatost znamená obnovit svou vášeň pro Krista a evangelium.

„Šimone, synu Janův, miluješ mě teď?“ není tu minulost, není tu exhumovaný hřích. Není tu noc kolem ohně v Kaifášově dvoře. Skála…Třikrát přísahal: „Neznám ho!“ To skončilo smazáno tehdejšími slzami a nynější láskou. Včerejší zapření je překonáno ve jménu budoucnosti. A toto platí provždy a pro každého!

Pán neodpověděl jako nějaký zapomnětlivec, ale jakoStvořitel. Na břehu jezera Ježíš vyslovuje tři otázky. Každá je jiná, jsou to tři etapy, kterými se krok za krokem přibližuje k Petrovi. Abychom pochopili tento rozhovor, použiji klíčová slova v originálním znění. 

První otázka: „Šimone synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Ježíš používá slovo agapé. Slovo veliké bezpodmínečné lásky – největší možné. Petr odpovídá jen částečně, vyhýbá se srovnání s ostatními a obejde také Ježíšovo sloveso a použije skromnější výraz pro přátelství – filio. Neodváží se tvrdit, že miluje a už vůbec ne víc než ostatní. A řekne: „Pane, ty víš, že jsem tvým přítelem.“

Druhá otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Už není třeba se srovnávat a poměřovat se s druhými. Petr se jako před tím vyhýbá a místo lásky mluví o přátelství. Je to, jakoby jenom Ježíš mohl používat to veliké slovo milovat. Petr právě, protože se zná, odpovídá: „Pane, jsem tvým přítelem, ty to víš…“

Třetí otázka: Ježíš ještě více omezí své nároky, přiblíží se k Petrovi a řekne: „Šimone, synu Janů, máš mě rád? Jsi mým přítelem?“ Alespoň náklonnost, jestliže láska je příliš, alespoň přátelství, jestliže ti láska nahání strach. Ježíš prokazuje svou lásku tím, že nároky lásky třikrát zmenší na úroveň Petra.

Ježíš – žebrák lásky, žebrák bez nároků, prosí o kousek přátelství. A my s Petrem můžeme říci: „Budu tě následovat, protože jsem poznal, že nehledáš dokonalé lid, ale lidi pravdivé a vášnivé pro tebe. Nedůvěřuji skále, která ve mně není, ale chci být tvým přítelem.“

A v poslední den se mě Pán znovu zeptá: „Máš mě rád?“ A i kdybych ho třeba tisíckrát zapřel, on se tisíckrát bude ptát: „Máš mě rád?“ A já budu smět tisíckrát opakovat: „Ano, mám tě rád…“ A  rozpláčeme se společně radostí…

Po slavení mše svaté následovala adorace, na kterou navázaly přímluvné modlitby. Vydařený program skončil večer po osmé hodině.  Na organizaci se spolu s františkány podílelo Společenství P.  Šuránka a společenství pro Novou Evangelizaci Ruah. Obě společenství se pravidelně setkávají na Svatém Antonínku.

Zvukový záznam celých přednášek Kateřiny Lachmanové je možné zaslat na vyžádání přes úschovnu.