Vy jste z České republiky? Děkujeme za obrovskou pomoc Ukrajině!!!

Když jsem viděla, jak obrovskou vlnu solidarity vzedmulo napadení Ukrajiny Ruskem a lidé se okamžitě snažili pomáhat, jak jen mohli, táhlo mě to vyrazit s některým autem naloženým humanitární pomocí na hranice Slovenska s Ukrajinou. Chtěla jsem totiž na vlastní oči vidět, jestli se skutečně všechny věci, které lidé přináší nejrůznějším organizacím, jednotlivcům, obcím a městům, dostanou k těm nejpotřebnějším – lidem prchajícím z Ukrajiny.

Jak se tam ale dostat, že? Měla jsem štěstí, že se mně podařilo získat kontakt na velitele jednotky Sboru dobrovolných hasičů Otrokovice Martina Vybíralíka, o němž jsem se dozvěděla, že na hranice s Ukrajinou poveze první březnovou sobotu pomoc. Zavolala jsem mu, on řekl, že si to musí nechat projít hlavou a večer se ozval, že mohu jet.

V sobotním ránu jsme spolu sedli u Muzea Harley Davidson v Otrokovicích do jeho auta, za kterým měl zapřažený velký vozík zcela zaplněný polystyrenem. Za jízdy mně vysvětlil, že se zkontaktoval s dobrovolníky na ukrajinské hranici a ti mu řekli, co je aktuálně zapotřebí. Právě polystyren chtěli pro lidi, kteří čekají i více než 24 hodin ve frontě na hranicích, aby si na něj mohli sednout anebo i stát, protože je to skvělá izolace proti zamrzlé zemi. Vnitřek auta až po střechu zaplnily deky, spacáky, karimatky, hygienické potřeby, power banky, české SIM karty, čelové svítilny, sladkosti a další potřebné věci. S žádostí o pomoc se obrátil i na Město Otrokovice. Kromě jeho auta spolu s námi z Otrokovic směrem k hraničnímu přechodu Ubľa zamířili také podnikatel a majitel zmíněného muzea Richard Harley Banát a David Nedbálek. I oni jeli s auty napěchovanými potřebnými věcmi.

V malé vesničce Ubľa, která leží tři kilometry od hranic s Ukrajinou, jsem o pár hodin později na vlastní oči viděla, jak jdou věci, které posíláme na pomoc Ukrajině, přímo do rukou konkrétních žen a dětí na útěku. Ve stanech byly trvanlivé potraviny, z nichž si mohl každý příchozí vybrat, co chtěl. Dobrovolníci ale každému připravovali také tašku jídla hygienických potřeb na další cestu do nejrůznějších měst a států celé Evropy, kam lidé před válkou utíkají. Z dalších potravin připravovali teplé jídlo i nápoje. Rozdávali deky, spacáky, přikrývky, karimatky i power banky a české SIM karty. A stále ze skladu přinášeli nové věci a doplńovali to, co rozdali. Několikrát jsem slyšela: „Vy jste z České republiky? Děkujeme za obrovskou pomoc a podporu! Díky, díky, díky…“

Slyšeli jste doma v teple „zaručené“ zprávy, jak jsou na hranicích také muži a movitě vypadající lidé, kteří na běžence vůbec nevypadají? Nevím, jak to vypadá na jiných hraničních přechodech s Ukrajinou, ale v Ubľe jsem nikoho takového nepotkala. Zato jsem viděla ženy – matky i babičky s třemi, ale třeba i pěti, malými dětmi okolo sebe. Každá nesla jednu, maximálně dvě tašky a někdo si vedl také pejska.

Hodně se mne dotkla návštěva kulturního sálu, kde uprchlíci mohou přespat a nabrat trošku sil než je pro ně zajištěný odvoz dál do vnitrozemí Slovenska. Většina z běženců ale míří do jiných států. Česká republika má v Ubľe stánek, ve kterém se nabízí odvoz do naší země. Chtěli jsme někoho vzít s sebou, ale o převoz do Zlínského kraje neměl nikdo zájem. V naší zemi většina Ukrajinců míří do Prahy a Brna, kde mají rodiny a známé. Nejvíce Ukrajinců ale chce do Polska. V onom sále noclehu a odpočinku na člověka dopadla jakási tísnivá atmosféra, která se jakoby vznášela ve vzduchu.

A není se čemu divit. Ti lidé ze dne na den kvůli válce opustili své domovy a odešli do neznámých zemí obyčejně jen s taškou nejpotřebnějších věcí. Mluvila jsem s duchovním správcem Řeckokatolické charity Prešov Jozefem Gačou, který v Ubľe pomáhal s humanitární pomocí uprchlíkům. Ten mně řekl, že je moc těžké příchozí přinutit, aby se najedli, dali si nějaké teplé jídlo a nápoje, které pro ně připravili dobrovolníci. „Proč? Na Ukrajině se totiž šíří dezinformace, že je tady chceme otrávit právě jídlem. Je to strašné, ale je to tak,“ říká kněz.

Kluci z Otrokovic, když vykládali přivezené věci, se zase dozvěděli, že se za hranicemi Slovenska prodává na Ukrajině jeden litr nafty za našich tisíc korun. Dovedete si představit, že když zaplníte nádrž většího auta, tak vás to vyjde na 80 000 Kč? Docela nepředstavitelné, že? A bez nafty a benzínu není možné nikam jet, i když máte auto…

Původně jsme chtěli na hranicích někde přespat. Nakonec jsme se všichni shodli, že pojedeme zpět domů. V Otrokovicích jsme byli zpět po třiadvacáté hodině a mne potom ještě čekala necelá hodinka cesty domů do Blatnice. Pro mne mise splnila účel. Viděla jsem na vlastní oči, že se k potřebným skutečně dostane to, co jim lidé díky materiálním sbírkám nejrůznějšího druhu věnují.

Řeckokatolický kněz Jozef Gača mně ale při loučení řekl: „Největší vlna uprchlíků nás teprve čeká. Je třeba, aby pro všechny lidi, kteří z Ukrajiny utíkají před válkou, byla stále zajištěna materiální pomoc a dostatek dobrovolníků ochotných pomáhat. To je moc důležité,“ upozorňuje kněz. Jistě je potěšující, že jsem o víkendu v Ubľe narazila hned na několik dobrovolníků z České republiky. Pomáhal tam mladý manželský pár z Brna i čtyři mladí lidé z Českých Budějovic.

Na závěr bych chtěla poděkovat Martinovi z Otrokovic, který o mně až do minulého týdne nevěděl vůbec nic. Že měl odvahu vzít cizí ženskou na tolik hodin do auta. Martine, moc děkuji, moc si toho vážím!!!

Kniha OTCEM PRO KAŽDÉHO, životní příběh Eliase Velly je už v prodeji!

Minulou středu (16. 10. 2019) jsem prožívala obrovskou radost. Po usilovné práci jsem konečně v rukou držela životopisnou knihu věnovanou P. Eliasovi Vellovi. Nese název OTCEM PRO KAŽDÉHO s podtitulem Životní příběh Eliase Velly. Rozhovory vedl misionář Václav Čáp. O jazykovou úpravu textu a korektury se postarala Kateřina Jagošová z Hodonína, odbornou konzultantkou byla vystudovaná genetička a teoložka Jana Ungerová.

V prvním bloku čtenáři najdou spoustu historických fotek P. Eliase od jeho útlého dětství přes studia, kněžské svěcení a jeho první krůčky ve službě kněze. V druhé části jsou na fotografiích zachyceny jeho časté návštěvy České republiky i Slovenska.

Mám velkou radost, že je většina z mého soukromého archivu, kdy se mně snímky podařilo zachytit sedmnáct let Eliasova působení v prostoru bývalého Československa. Kniha je k dostání za 300 Kč. A zájemci si ji mohou objednat u Václava Čápa na e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz

Kdo by se chtěl s autorem knihy setkat osobně, může 2. 11. 2019 přijet do Koclířova u Svitav, kde se v centru Fatimského apoštolátu České republiky uskuteční první představení této výjimečné knihy. Nebude chybět beseda s autorem a podrobnostmi o tom, jak se k jejímu napsání dostal a jak trnitá cesta následovala než se ocitla v rukou čtenářů.

Radost z knihy byla tak obrovská, že jsem si musela hned po převzetí bedny knih od majitele Kartuziánského nakladatelství Jiřího Braunera udělat selfie. Vždyť to jsou první moje fotografie na obálce knihy!!!! 🙂 Foto: Lenka Fojtíková

Martin Hudeček z Hrubé Vrbky putuje s kamarády na koňských povozech k soutoku Moravy a Dyje

Martin Hudeček z Hrubé Vrbky na Hodonínsku si dal vloni k šedesátým narozeninám netradiční dar. V sedle koně sjel moravsko-slovenskou hranici. Na cestě ho tehdy doprovázel Petr Kubíček (56) ze Slovenska a další Slovák s maďarskými kořeny Jiří Nagy (52).

„Nechali jsme se zavézt na pomezí České republiky, Polska a Slovenska do vesničky Herčava. Odsud jsme se potom vraceli domů do Hrubé Vrbky na Horňácku. Za šest dnů jsme na koních ujeli zhruba dvě stě kilometrů,“ zavzpomínal letos jednašedesátiletý Martin Hudeček.

V dnešním dopoledni se tato mezinárodní trojice kamarádů vydala z Hrubé Vrbky na soutok Moravy a Dyje. Tentokrát ale každý jede na svém voze taženém dvěma koňmi. Petr Kubíček ze Sobotiště na Slovensku si s sebou na cestu vzal také manželku Lubicu.

„Vyhneme se silnicím první třídy, kam s koňmi ani nesmíme. Pojedeme přes Strážnici, Rohatec, Hodonín a dnes v pondělí máme v plánu, že přespíme v Moravské Nové Vsi. Dále budeme pokračovat přes Břeclav až na soutok řeky Moravy a Dyje. Zpět se budeme vracet přes Slovensko. Projedeme Gbely, Smrďáky, Sobotiště a potom přes Kobylu a Vojšické louky zase domů. Vrátit bychom se měli za pět dnů a ujedeme zhruba dvě stě kilometrů,“ popsal letošní trasu iniciátor akce Martin Hudeček.

Poté prozradil, že o něm dcera tvrdí, že se musel narodit s opratěmi v ruce, protože koně miluje. Choval je jeho děda a on sám si první koně pořídil koncem osmdesátých let minulého století ještě před revolucí. Vyučený zámečník s koňmi také vyzkoušel práci v lese. Záhy ale zjistil, že je to sice krásná práce, která ho baví, ale není dostatečně zaplacená. To byl důvod, proč si koně nechal jen jako svou lásku a pustil se do podnikání. Posledních šestnáct let se věnuje diagnostice mostů a už se těší do důchodu, kde si koně bude užívat ještě intenzivněji. Dokud byly malé děti, jezdila celá rodina s koňským povozem na prázdniny. Vydali se tak třeba přes Vápenky a Velkou Javořinu na Slovensko do Staré Turé. V minulosti také s partou nadšených folkloristů putoval po vzoru předků do Rakús, kteří do Rakouska jezdívali vypomáhat na žně. K padesátinám si zase vyzkoušel objet okres Hodonín, což bylo také 150 kilometrů.

„Je začátek května a hodně se ochladilo. To ale vůbec nevadí. Pro koně je lepší, když je chladněji a lidé to musí prostě vydržet,“ řekl s úsměvem před odjezdem. „Ne! Žádný hotel ani penzion jsme si nerezervovali. Budeme spát pod stanem, nebo si mezi vozy natáhneme plachtu. A budeme si také sami vařit,“ řekl se smíchem Hudeček. „Já budu spát přímo na voze, kterou plachta kryje,“ doplnil kamaráda Jiří Nagy. A  potom už se dala karavana do pohybu a po poledni už může být klidně v Hodoníně…

Pokud ovšem na tato koňská spřežení nenarazíte při jejich cestě Slováckem, můžete přijet 18. 5. do Blatnice pod Svatým Antonínkem na vyhlášené Putování po blatnických búdách. Mezi jednotlivými búdami totiž návštěvníky v kočáře už několik let rozváží právě Martin Hudeček s kamarádem Petrem Kubíčkem, tak se s nimi v rámci vstupného můžete povozit a třeba povykládat o jejich dnes již netradičním putování krajinou. A pokud budete sedět ve fajnovém kočáře pana Hudečka, tak vám prozradím, že budete sedět na sedadle, na kterém ve voze sedával slavný malíř Joža Uprka, což rozhodně každý neví… Tento kočár dnes samozřejmě zůstal ukrytý ve stodole. Na cestu se pan Hudeček vydal v pracovním voze bez nafukovacích kol, takže mu píchnutí kola nehrozí 🙂

Text a foto: Lenka Fojtíková