Útěk z šedivého počasí do Beskyd na Pustevny

V nížinách už delší dobu zakrývala slunce a krásně modré nebe šedivá deka, kterou ráno navíc doprovázely mlhy. Prostě počasí na deprese jako stvořené. A to byl důvod, proč jsem se dnes ráno rozhodla vyrazit na Pustevny a potom pěšky ke kapli sv. Cyrila a Metoděje.
Vlastně jsem o tom uvažovala už několik dnů, kdy mně mladí nabídli, že by mne na Pustevny vzali s sebou, protože tam jeli v pondělí. V pondělí jsem ale nemohla, protože jsem musela na pohřeb. V úterý jsem vzala na výlet mamku a ve středu jsem dělala rozhovor. Chtěla jsem jet ve čtvrtek, jelikož jsem se obávala, že v pátek bude na silnicích blázinec. Nakonec jsem ale ve čtvrtek celý den psala a do Beskyd jsem vyrazila v pátek. Jedním z hlavních důvodů bylo, že podle předpovědi mělo být na Pustevnách oblačno i se svitem slunce. Když jsem se v pátek vzbudila, tak jsem nejdříve bojovala sama se sebou, jestli jet anebo nejet, i když jsem měla batůžek se svačinou a horkým čajem v termosce připravený už od večera. Nakonec jsem zvítězila nad leností a vyrazila s respektem, protože dole v údolí byla při mém nastartování auta mlha a lehce mrzlo, takže hrozilo, že budou silnice namrzlé zvlášť, když pojedu do vyšších nadmořských výšek. Nakonec ale vše dobře dopadlo a já po desáté hodině zaparkovala auto na Pustevnách, kde byl můj výchozí bod. Parkovné tam na celý den vyjde na 250 Kč. Je tam automat. Při vjezdu si každý vezme lístek, ten pak strčí do automatu, přiloží kartu a vyjede další lístek, který doporučuji dobře uschovat, protože bez něj by člověk při odjezdu neotevřel závoru. Hned u automatu je Informační centrum, kde si člověk může dát kafe a třeba i čtvrtku různého valašského frgálu, který vyjde o deset korun levněji než na stánku o pár desítek metrů dál. V íčku je také toaleta zdarma, zatímco jinde se všude platí deset korun, což ale také není žádná hrůza, kdyby na těch toaletách byl papír a fungoval vysoušeč rukou po použití toalety. Například v horském hotelu Radegast jsem měla při použití tamního záchodu dojem, že jsem se ocitla v 70. letech minulého století – mrkně na dokumentaci v galerii…

Mým cílem rozhodně nebyl stan se sochami z ledu, protože jsem viděla pár fotek a to za zaplacení vstupného doopravdy nestojí. Byla jsem v ledovém království na Dachsteinu a tam jsem si holt na tuto atrakci nastavila hodně vysoko laťku. Další důvod, proč jsem na ledové sochy na Pustevnách nešla, byl ten, že letos byly údajně s tématikou pekla. Do pekla jít nechci, tak ho nepotřebuji vidět ani vytesané z ledu. Ale jinak to sedí. Peklo možná nebude se žhavými plameny, ale s ledovými srdci a vztahy…

Omrkla jsem proto jen krásné Jurkovičovy stavby, udělala pár cvaků a vyrazila směrem k vrcholu Radhoště se sochou Radegasta a potom dál ke kapli sv. Cyrila a Metoděje. Mé putování bylo s mnoha zastávkami na focení, proto jsem byla ráda, že jdu sama a nikoho nebrzdím. Všechny fotky jsou dělané mobilem, který jsem dostala vloni od rodiny k narozeninám, abych nemusela tahat na cestách těžkou zrcadlovku. Fotky dělá úžasné, je lehký, takže velká vděčnost směrem k rodině za super dárek. Na Pustevny jsem se chystala už vloni v létě, ale nakonec to nějak neklaplo. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se do Beskyd vydám v zimě, protože mám hrůzu z ledovek i sněhu na silnicích.

Jsem moc ráda, že jsem tento strach a obavy dnes překonala. Odměnou byly pohádkové pohledy na zasněženou krajinou s blankytně modrou oblohou, bílými obláčky, ale i temnými mraky na druhé straně. Přesně mně to evokovalo život každého, že nikdo nemá nad hlavou stále modré nebe, ale holt se občas přiženou i temné mraky. Nikdy ale nesmíme zapomenout na skutečnost, že se i za nejtemnějším mrakem skrývá zářivé slunce. A na to vše jsem myslela, když jsem kráčela krásnou přírodou a děkovala Bohu, že mohu zase chodit. Vloni touto dobou jsem totiž byla po operaci kolena a na nějaké výšlapy to fakt nebylo, takže velká vděčnost, že to dnes šlo.

Okolo jedné hodiny zmizelo z nebe ono super světlo, které mne doprovázelo při focení, a tak jsem byla ráda, že jsem byla nahoře tak brzy. Dalším důvodem mé radosti bylo, že tam v té době nebylo moc lidí, kteří by mně lezli do záběrů. Když jsem se ale vracela na parkoviště, tak už se po druhé hodině hrnuly davy. Tento výlet všem mohu jen doporučit. Cíl nemusí být zrovna Pustevny a Beskydy, ale holt co má kdo po ruce. Zatímco bývá v zimně v nížinách smutno, na horách je krásně, tak si udělejte čas a zajeďte si načerpat sluneční paprsky i čerstvý vzduch. Lehčeji přežijete čas než, se začne s příchodem jara probouzet příroda v údolí.

O mém dramatickém putování Dolomity i o tom, jak jsem neudělala fotky 3 Zinnen

Původně jsem si dnes chtěla zajet vlakem do Bolzana, protože člověk ubytovaný v Dolomitech dostane takovou bezva „Mobility kartičku“, se kterou tady může jezdit busem i vlakem zdarma. Nakonec jsem se v noci rozhodla, že vyrazím k chatě, která se nachází ve Forcella Longeres průsmyku v nadmořské výšce 2 330 metrů. V noci jsem se dočetla, že se tam dá až nahoru vyjet autem. Toho jsem chtěla logicky ke svým problémům s koleny využít. Nohy je přece třeba šetřit. Jak už to u mne bývá, tak nakonec bylo zase všechno jinak.

ČÁRA PŘES ROZPOČET
Na dnešní výlet jsem samozřejmě zase vyrazila brzy s myšlenkou, že si tam když tak počkám v autě, kdyby nebyly příznivé podmínky na focení. A tak jsem si pěkně frčela autem vzhůru, ale zastavila mne na kruháči u kempu Alla Baita značka se zákazem vjezdu nahoru s upozorněním, že jsou tam plná parkoviště. No bylo mně naprosto jasné, že žádná parkoviště nahoře plná nejsou. Nicméně jsem u toho kruháče musela odstavit na parkovišti auto a 6,5 kilometrů nahoru k oné chatě zvládnout pěšky. Nechtělo se mně, ale šla jsem, když už jsem byla necelých sedm kilometrů od fotek, co jsem chtěla udělat, že? Kdybych ale věděla, co mne čeká, tak to auto otočím a jedu pryč!

ŠPATNÁ OBUV
Nejdříve jsem dupala asi dva kilometry po silnici, a až když jsem sešla na lesní cestu, jsem zjistila, že jsem si u auta zapomněla přezout své boty do města za pohorky. Vracet se mně nechtělo, tak jsem šla dál. Jak ale bude moje naprosto nevhodná obuv zásadní, jsem zjistila asi po kilometru, když jsem přecházela malý potůček, k jehož přechodu tam někdo nastrčil různá dřeva. Já zvolila takový malý kmínek, který se ale po mém našlápnutí otočil a já žuchla botou rovnou do ledové vody. Sice byla jen po kotník, ale v šesti stupních to nebyla žádná hitparáda. Jak jsem ale funěla po lesní cestě, která se najedou brutus začala zvedat, funěla jsem jako prasátko (koneckonců jím i jsem, protože má kondice je dávno pryč, ale přibylo spoustu kil na těle, která rozhodně nejsou svaly), tak jsem se pořádně zahřála a potila se brzy jako dveře od chlívku, i když čvachtající voda v botě to krapet vyrovnávala.

NERVY NA SNĚHOVÉ STEZCE
To všechno by ještě bylo dobré, kdyby se záhy lesní cestička neproměnila ve sněhovou stezku na šíři maximálně dvou chodidel. A to nastal čas, kdy jsem se začala modlit fakt fest. Bylo mi naprosto jasné, že stačí jedno špatné našlápnutí, uklouznutí a potom bych se už jen řítila z příkrého kopce do hlubin lesa po levici. Zastavila jsem a zapnula v mobilu data, aby mne když tak našli, kdyby k tomu, čeho jsem se obávala, došlo. A nedovedete si představit tu hrůzu ve mně, když jsem po té sněhové stezce přecházela mostek a pod ním se valila voda z hor do údolí. Moje polobotky s naprosto hladkou podrážkou byly k jakémukoliv uklouznutí jako stvořené. Když k tomu připočtu svou neohrabanost s přemírou kilogramů živé váhy, batoh s foto technikou na zádech a koleno půl roku po artroskopii, tak je vlastně zázrak, že teď klovu tyto řádky a neskončila jsem jako valící se koule dole v údolí hory, okolo které jsem šla. Fakt děkuji Bohu, Panně Marii a všem svatým, že jsem dnešní dobrodružství po sněhové stezce v horách přežila. Jakmile jsem měla za sebou tento extra nebezpečný úsek a byla možnost, okamžitě jsem přešla na silnici. Bylo to delší, ale pro mne neskutečně jistější a pohodovější putování.

ŠPATNÉ POČASÍ
Když jsem se tedy po více než dvou hodinách vyškrábala do nadmořské výšky 2 330 metrů, zjistila jsem, že tam není pomalu na krok vidět. Už tam přede mnou dorazilo několik dalších nadšenců jako já. Vesměs šlo ale o mladá děcka, na jejichž tvářích bylo jasné, že je tam kromě Evropy zastoupena také Asie i Afrika. Chata i WC bylo zamčené a parkoviště absolutně prázdné. Chvíli jsem čekala, jestli se chuchvalce mlhy neroztrhají a zázračně na mne nevykouknou Tre Zinnen, které jsem se s odhodláním sobě vlastním chtěla fotit, ale v tomto směru se tedy zázrak nekonal. Zázrak ale bezesporu byl, že jsem se tam dostala v těch svých „bezva“ botách do města. No magor… Až po několika dnech jsem zjistila, že z této vyhlídky Tre Zinnen vlastně vůbec nejdou, že se za nimi musí jít ještě další kilometry. V tom okamžiku jsem o této skutečnosti ale neměla ani tušení.

PÁD PŘI CESTĚ ZPĚT
Po nějakém otálení a cvaknutí pár fotek, jsem se vydala na cestu zpět. Tentokrát už jen po silnici. Záhy začalo navíc pršet. Chvílemi po cestě sice vykouklo i sluníčko a odhalily se některé hory, okolo nichž jsem kráčela, ale bez pláštěnky to už nešlo. Takže pláštěnka na batoh s foťákem, který jsem dnes vlastně téměř ani nevytáhla a vše fotila jen mobilem a přes batoh ještě další pláštěnka. Ta částečně kryla i mne. Tím vším ale peripetie dnešního dne neskončily. Jak jsem si to štráfovala po silnici, tak tam byla jedna serpetína za druhou. A já si jednu z nich chtěla střihnout lesem po cestičce, která k tomu přímo vybízela. Jednalo se o pár desítek kroků méně. Jak jsem ale na tu cestičku vstoupila, ujela mně noha a žuchla jsem sebou na zadek jako pytel. Prostě stará babka. Takže teď už jsem neměla mokro jen v botách, jak jsem se prošla potokem, ale měla celý zadek od bahna, částečně i bílou bundu a kalhoty byly blátem obalené na více místech, jak jsem se potom hrabala ze země zase na nohy. Poslední zhruba dva kilometry jsem došla už za vytrvalého deště a nedovedete si představit mou radost, když jsem odemykala na parkovišti auto. Převlékla jsem džíny za suché elasťáky, vyzula vycházkovou obuv včetně zcela mokrých ponožek, shodila mokré bundy a oblékla si prošívanou, která byla také v autě a konečně obula suché pohory, které na mne za sedadlem v autě čekaly. To bylo blaho!

ZASTÁVKA U LAGO DI DOBBIACO
Vyrazila jsem autem zpět. Jak jsem sjížděla z hor, lepšilo se počasí. Když jsem dorazila k Lago di Dobbiaco, tak už svítilo slunce. Zastavila jsem proto neplánovaně na parkovišti, zaplatila nejnižší cenu parkovného, což bylo na půl hodiny jedno euro, protože moje tělo volalo, že už chce být doma. U jezera jsem cvakla pár fotek a musela konstatovat, že se včerejším Lago di Braies se to nedá vůbec srovnat. I když je samozřejmě také pěkné, ale prostě včerejšek nastavil laťku hodně vysoko… Doma jsem po nezbytných úkonech zajela do postele, namazala si bolavé končetiny a uvidíme, co bude dál po necelých 14 kilometrech dnešního putování v horách. Aktuálně z okna vidím, že jsou hory utopené v šedivých mracích.

A ještě poznámka na závěr. Na jedné fotce můžete vidět mýtné. Kdyby vše fungovalo, jak jsem myslela, že bude, tak bych za výjezd nahoru zaplatila 30 euro, takže jsem vlastně ušetřila. Překvapilo mne, že musí platit 20 euro i cyklisté. Těch jsem dnes ostatně několik také potkala. Napadlo mne, jestli tudy dnes  náhodou nepojede Giro d’Italia, protože u mýtného visely vlajky různých států. A také mne napadlo, že už jsem u té chaty možná jednou byla, když jsem coby novinářka doprovázela v roce 2006 na Giro d’Italia Pepu Zimovčáka, který tuto trasu dokázal zvládnout v sedle historického vysokého kola. Už je to osmnáct let, což je neuvěřitelné, jak to letí… (Více zde). Tož tak. Zatím žiju a všechny, kdo čtou mé zážitky, zdravím!