Jak vzpomíná na Sametovou revoluci a vidí polistopadový vývoj vězeň komunistického režimu akademický sochař Otmar Oliva

Nedalo mně to, abych v dnešní den, kdy si připomínáme třicáté výročí Sametové revoluce, nezatelefonovala akademickému sochaři a vězni komunistického režimu Otmarovi Olivovi, muži, kterého si velmi vážím, abych mu položila pár otázek. Měla jsem štěstí. Zastihla jsem ho doma těsně před odjezdem a s rozhovorem po telefonu souhlasil.

Pamatuješ si, kde jsi byl sedmnáctého listopadu před třiceti lety?

 To vím naprosto přesně. Šestnáctého listopadu jsem vezl zvon, který jsem udělal jako dar do sudeťáckého opuštěného kostela v Nových Losinách. Byl tam ve vyhnanství jezuita páter František Měsíc. Odlil jsem s přáteli zvon svatého Václava a Isidora madridského. Vážil sto devadesát kilo.

A to šlo za komunistů si jen tak někde umístit nový zvon? To asi bylo bez vědomí státní moci ne?

No jasně!

Takže to bylo šestnáctého listopadu..

Ano, pamatuji si ten den jako dnes. Bylo šestnáct centimetrů sněhu a já jsem tam nemohl vyjet autem s vozíkem. Tak jsem šel do hospody, kde seděli takoví ti sudetští štvanci. Řekl jsem paní hospodské, že mám problém. A ona řekla: „Basičku pivečka Otíčku?“ A já jsem odpověděl: „Ne! Vezu zvon a nemůžu tam vyjet.“ A této paní se změnil výraz, vstala od barového pultu, vybrala pět, šest nejstatnějších štamgastů, těm dala pokyn, aby vyběhli ven do té zimy a pomohli mně zvon dopravit do kostel. Zůstal jsem tam do sedmnáctého listopadu a v neděli osmnáctého měl potom na Velehrdě, kde s rodinou žiji, křtiny náš syn Antonín. To už ale nikoho moc ze známých nezajímalo, protože všichni řešili, jak ty bolševiky náležitě převálcujeme. Za týden jsem byl v Nových Losinách znovu. Páter Měsíc řekl: „Měli to na věčné časy a vidíme, kde  teď jsou. My tady máme po padesáti letech zvon, což je zázrak. Žijeme v době zázraků.“

Dostal jsi se potom v listopadových dnech do Prahy?

Ano. Byl jsem v Mánesu zvolený za výtvarníky členem výboru Občanského fóra. Bylo zajímavé, jak se mně potom omlouvali ti, co se ke mně před tím chovali jako prasata. Potom ale byli všichni mí kamarádi z kriminálu ve vládě. Jirka Diensbier mně domů na Velehrad přivezl pas, protože mně to před deseti lety na Borech slíbil.

Tak to byla krásná doba ne?

Jasně. Byla to doba plná naděje. Naše země zase získala kredit, který z různých důvodů ztratila. Před revolucí jsme se chystali připravit dceru Terezu na skutečnost, že nebude moct studovat, protože má fotra kriminálníka. Potom byl najednou tatínek hrdina a jezdil k nám domů na návštěvu pan prezident. Bylo to fajn, ale ďábel je rafinovanější.

To jsem nevěděla, že vás doma na Velehradě navštívil i prezident Václav Havel…

No jistě! Vždyť my jsme se znali a po kriminále jsme se deset let scházeli. Když nás navštívil jako prezident, tak mám z té doby krásné fotografie.

No vidíš a po  třiceti letech se o něm šíří spousta negativních informací.

Jistě, protože lidi žere špatné svědomí! Ti lidé, co byli posraní, těch osmdesát procent národa, co drželi hubu, tak je prostě žere, že byli lidé, kteří si nenechali vše líbit! Z tohoto podhoubí vznikají tyto zprávy.

Kolik jste tehdy měli s manželko Olinkou dětí?

Čtyři. Tonda byl revoluční, protože měl osmnáctého listopadu ty křtiny.

S listopadem osmdesát devět přišla obrovská naděje, jak vnímáš situaci v naší zemi po třiceti letech?

Těžko se o tom dnešním stavu mluví. Jsou chytřejší lidé, aby vše správně pojmenovali. Spíše pátrejme, kde jsme to posrali, v kterým momentě jsme dopustili, aby takoví Babišové vylezli z kanálů, kde měli být navždy zakopaní a nepřipuštěni nikdy k debatě. Kde jsme tu chybu udělali? To já nevím.

A myslíš si, že dnes mohou pomoct demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, abychom se dostali z této situace ven?

Tuto angažovanost mladých lidí obdivuji. My jsme ale prostě ještě do té Země zaslíbené nedošli. Podle Starého zákona nám ještě chybí deset let.

Jak prožíváš dnešní den?

Jedu za synem do kláštera. Je u trapistů.

Děkuji za rozhovor a přeji šťastnou cestu!

Před pěti lety jsem s Otmarem Olivou napsala tento rozhovor, který je stále aktuální:

Akademický sochař, politický vězeň bývalého režimu, ale také autor výzdoby kaple Jana Pavla II. Redemptoris Mater ve Vatikánu, dvaašedesátiletý Otmar Oliva vidí polistopadový vývoj v České republice jako jednu velkou prohru.

Za bývalého režimu jste byl politickým vězněm kvůli šíření Charty 77. Jak vnímáte polistopadový vývoj v naší zemi?

Vidím to v mnoha oblastech jako prohru a zhroucení našich snů a tužeb.

Co máte konkrétně na mysli?

Když jsme slavně zvítězili, myslel si někdo, že za dvacet roků zapne televizi a tam na nás bude kejhat agent Falmer, popřípadě agent Bureš či Okamura zvaný Pitomio? Já jim nenadávám. Je to naše vina! V prvních letech po revoluci jsem se blbě angažoval. Tito hoši vzali ekonomiku hned do svých rukou. Sleduji kariéry těch mých fízlů. Po revoluci jsem si naivně myslel, že zločinci zůstanou zločinci. Budou tak vždy pojmenováni a bude jim určeno jejich zasloužené místo někde v kanále nebytí či bezvědomí a nebudeme je vidět v televizi v roli politiků. Že o estébácích nebudeme nic vědět a slyšet, natož aby byli ve vedoucích funkcích a ovládli ekonomiku, což se jim podařilo. To jsem ovšem záhy po revoluci neviděl. Dospěl jsem k tomu postupně. Projeli jsme ale také kulturu a vztahy. Pociťoval jsem zvláštní způsob hnusné normalizace. To mě mělo varovat, ale už bylo pozdě, protože dezorientace v hodnotách a rozplizlo ovládlo veškeré vědomí společnosti.

Jak se díváte na současnou vládnoucí koalici?

Nikoho z nich jsem nevolil. Můžu tedy říct, že toto není moje vláda. Rovněž jsem nevolil našeho pana prezidenta. Dívám se na to tak, že se mě to netýká a mám právo být pouze rozladěný a nic jiného. Sobotka byl vždycky sráč. To je takový homeopatický hošánek. Babiš byl podle mne vždy grázl. To se vědělo od začátku a ať mně nikdo neříká, že to nevěděl. Prohra je také to, že se mohou beztrestně na veřejnosti promenádovat patologické zjevy typu Okamury nebo Babiše. Věřím, že je uvidíme v první lajně velehradských slavností. O tom naprosto nepochybuju. A jistě se zase najde někdo z církevních představitelů, kdo bude nabízet popelníček panu prezidentovi jako posledně. Budou tam sedět a někteří panáčci budou štěstím bez sebe, že možná něco ukápne. A to je ta prohra…

Proč to tak je?

Je více než dvacet let od revoluce a my jsme nezvládli ani pomyslný odchod z Egypta. Nenalhávejme si, že všichni otroci věděli, proč odchází. Byla to jen úzká elita, která se chtěla osvobodit. Vlekla s sebou lůzu, která okamžitě začala plakat a remcat. Takhle to chodí dvacet let. Nezvládli jsme ani průzkum svobodného území. Zvědové nás špatně informovali, protože to nepochopili, báli se, lekli se a neuměli pojmenovat získanou svobodu. Už nevíme, co jsme chtěli, protože jsme nevěděli, proč odcházíme z otroctví, protože jsme ani tenkrát nevěděli, že jsme otroci.

Mnozí dnes ale vzdychají po onom pomyslném otroctví…

Ano, protože nemyšlení je stav duše. Rozumíte? Je to velmi pohodlné. Za to dostaneme dalších dvacet let putování po poušti, abychom vše pochopili. Zbytečně remcáme po vzoru biblického exodu. Nemysleme si, že nejsme komunismem poznamenáni. Ačkoliv si dovoluji, z ješitnosti sobě vlastní, řadit se k tehdejším rebelům.

S kým jste byl zavřený?

Politických nás tam bylo osm. Byli mezi nimi například i Jiří Dienstbier a současný profesor filozofie a jezuita Václav Umlauf.

Nezklamal vás později třeba Dienstbier?

Ne! Po Jiřím Dienstbierovi je mně strašně smutno. Byl to drahý přítel. Navíc měl tu vlastnost, které si u chlapů vážím nejvíc. On nekecal. Co slíbil, tak udělal, držel lajnu, což dnes není veřejně k vidění a mání.

Přestože jste věřící, tak vám nejsou blízcí ani lidovci?

To jsou poserové! I když znám i pár charakterních lidovců.

Ve vládní koalici jsou různé třenice, ale v jednom se hnutí ANO a ČSSD naprosto shodnou – a to je odpor k církevním restitucím…

To je jen bezbřehý populismus. Vždyť nás to přijde levněji! Na to by snad měl slyšet každý vůl! To je snad jediný pádný argument.

S církevními restitucemi tedy souhlasíte?

Já mám jen odůvodněné pochybnosti, jak s tím hoši naloží. Už teď v duchu vidím v předpokojích našich biskupů a arcibiskupů zástupy, které mají o ty věci zájem a nabízí své služby. Byl bych proto jen rád, kdyby si vzali příklad z diecéze Maribor, která zkrachovala, protože prošustrovala získané. Přál bych si, aby se nám to nestalo. Zkušenosti, které mám ale s církví svatou, mně velí mít pochyby, jestli to správně uchopí. Obávám se, že ne. Církev to strašně zatíží, protože na to nemá lidi. Myslím si, že starat se o tyto věci vyžaduje charakter a církev lidmi s touto vlastností neoplývá.

Osobně jste se znal s papežem Janem Pavlem II., který bude příští týden svatořečený…

Ve mně je obrovská vděčnost, že jsem se mohl s Janem Pavlem II. setkat skrze mé dílo. Připadá mně to už strašně dávno. On změnil svět. Odrovnal komunismus a nám zbývá jen vděk. Příští týden proto pojedu do Říma na jeho svatořečení, abych tak vyjádřil svou vděčnost.

A jak vidíte současného papeže Františka?

První, co mne napadlo, že by mu měli dát armádu ochutnávačů, neprůstřelnou bublinu a hlavně pětinásobnou ochranu, aby nevnímal ty hnidopichy, kteří mu nepřejí. Teprve nedávno jsem se totiž od jednoho dobráka dozvěděl,  že se dokonce část církve svaté modlí za jeho prozření.

Co si myslíte, že jim na papeži vadí?

Oni si vadí sami. Nejsou spokojeni sami se sebou, jsou naprosto v šoku ze své prostřednosti, nedostatečnosti, pitomosti a zbabělosti, proto se k papeži Františkovi staví takto. Ti, co proti němu remcají, nastavují zrcadlo sami sobě. Své zbabělosti, malosti, nemohoucnosti a zejména impotenci. On totiž pochází z oblasti, kde o něco jde, kde je víra životatvorná. Proto je docela logické, že nepřijel na Velehrad, když bylo výročí Cyrila a Metoděje. Co bychom mu ukázali? Padělané slovo Boží skrze kýč? Naše víra je homeopatická záležitost. Zval ho i Zeman. Myslím si, že si nakonec ti páni oddechli, že nepřijede.

Sledujete situaci na Ukrajině?

V mém pokročilém věku mám dojem, že jsem to, co se tam děje, už třikrát četl a dvakrát prožil. Úžasné bylo, že i moje internetem protřelé děti v tom poznaly anšlus Rakouska. Mne to napadlo hned! Kdyby někdo rozebral Putinův slovník, když anektovali Krym, byl by naprosto totožný se slovníkem rakouského anšlusu. Je mně hrozně líto, že si každá generace musí zažít nějaký průser, aby se správně orientovala. Jsem v úžasu nad těmi lidmi, co pláčí nad omezením soukromí, když se zjistilo, že nás odposlouchávají Američané. Je to trapné, protože se těm Američanům rychle omluvíme a budeme jim říkat: „Prosím vás, odposlouchávejte víc a kvalitněji, abyste věděli, do čeho vlítnete za nás, protože my to neuděláme, protože jsme poserové…“ Já akorát doufám, že ty družice jsou opravdu kvalitní a dělají je dobře.

Vím, že jste vloni nevolil Zemana. Dnes má za sebou přesto rok na pozici prvního muže naší země. Naplnily se vaše obavy?

Cituji Tomáše Halíka po jeho volbě: „Pláču s plačícími.“ Věřím, že ho volila defektní část národa. Ve slabé chvilce bych rád věřil, že prozřeli. Teď máme, co jsme chtěli.

Můžete prozradit, jak se žije umělcům více než dvacet let po revoluci?

Já jsem atypický. Dělám si, co chci. Vždy jsem si dělal, co jsem chtěl. I za totáče, což je neskutečná milost. Já jsem za to vděčný a jdu také za to poděkovat do Říma. Dostala se mně spousta odměn v podobě krásné práce. Pokud jsem dostal rány, tak byly ale důkladné. Je pravda, že mladým umělcům nezávidím.

Rozsáhlé dílo akademického sochaře Otmara Olivy zahrnuje volnou plastiku, liturgické a obřadní (převážně církevní) artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, sochařské řešení hrobů, pamětní desky, busty, medaile i velké komplexní sochařské realizace určené převážně do chrámových interiérů a urbanistických slohových prostor v České republice i v zahraničí. Kdo je Otmar Oliva? Podrobné informace ZDE

Text a foto: Lenka Fojtíková


Na Antonínek připutoval poutník, který měl v nohou přesně 1 500 kilometrů

Na hlavní pouť na Svatém Antonínku dnes připutovali lidé především automobily. Louku na kopci opět zcela zaplavily. Menší část přijela na kolech a někdo zdolal několik desítek kilometrů pěšky. Zřejmě nikdo ale netušil, že na první poutní mši svaté je poutník, který v tento den měl v nohou přesně 1 500 kilometrů. Šedesátiletý Tomáš Lachman z Plzně se vydal na svou pouť podél hranice České republiky prvního května ze Šumavy. V předvečer pouti byl ochotný odpovědět na pár mých zvědavých otázek.

Putujete podél hranice České republiky. Co vás k této cestě inspirovalo?

Prvotním impulsem byla před třemi lety přednáška Václava Malinského v Plzni. Tento muž obešel po hranicích celé bývalé Československo. Za 97 dnů ušel  3 700 kilometrů. Promítal k tomu fotografie s hudbou a mně se velmi líbilo, že jednotlivé hory znám a mám je několikrát prochozené. Napadlo mne, že by bylo pěkné to propojit a přecházet z jedněch hor do druhých.

Dnes chodí hodně lidí do Compostely.  To vás nelákalo?

Ne. Putování do Compostely je dnes móda. Lidé, kteří tuto cestu absolvují, říkají, že lidí přibývá a stal se z toho už trošku takový Václavák.  Spaní na společných ubytovnách není moc příjemné. Pokud tam někdo chrápe, tak se nikdo nevyspí. Tato cesta mne proto nelákala. V Čechách je krásně, tak jsem to chtěl zmapovat. Motivovaly mne i nějaké cestopisy, které jsem přečetl.

Například?

Inspiroval mne Petr Kosek z firmy Nalehko z Liberce, který přešel v Americe tři nejdelší traily, každý měří okolo čtyř a půl tisíce kilometrů. Testuje tam výstroj, takže pro mne to byla inspirace, co si vzít na cestu. Potom ještě americké traily absolvoval Jakub Čech, který dělá hudbu k filmům. Je velmi úspěšný, ale měl okolo čtyřicítky veliké problémy. Lékař mu tehdy řekl, že pokud bude žít dosavadním stylem života, tak mu zbývá pár let. Říká o sobě, že se zvedl z gauče, začal se hýbat a chodit. Přešel Pacifický trail a k tomu si vloni přidal další. I s ním jsem si psal ohledně zkušeností a vybavení. Všichni tito lidé mne nabudili a motivovali. Zvládli daleko těžší výkony než co já jdu tady v Čechách. Oni začínají například v Mexiku, kde jsou obrovské teploty. Jsou tam ale také hadi, chřestýši a nedostatek vody. Vedle míst s mimořádnými teplotami jsou zase vysoké hory pokryté sněhem. Cestu si musí načasovat tak, aby došli do Kanady dříve, než tam napadne sníh. Tito lidé mají velké zkušenosti. Jsou pro mne inspirací a jejich výkon mně pomáhá při cestě, pokud se vyskytnou nějaké problémy a obtíže. Proti problémům a potížím, které museli zvládat oni, jsou ty moje maličké. Opravdu mně to hodně pomohlo, hlavně ze začátku mé cesty, kdy nebylo dobré počasí.

Jde ve vašem případě o turistiku nebo pouť?

Beru to jako obojí. Odmalička jsem byl v turistickém oddíle, nejdříve ve Skautu, který potom komunisté zakázali. Celý náš oddíl včetně vedoucích přešel pod křídla turistů s názvem TOM, což je turistický oddíl mládeže. V šestnácti, sedmnácti letech jsem chodil každý víkend pětadvacetikilometrové i padesátikilometrové dálkové pochody.

Je to možná i o tom, že díky své zkušenosti z mládí věříte, že cestu zvládnete?

Určitě, ale také mne posiluje běh, který jsem začal provozovat v padesáti letech a vím, že vydržím uběhnout maraton. Na této cestě ujdu denně v průměru kolem pětatřiceti kilometrů.

Bolí vás něco? Nebojujete s puchýři?

Nohy mě nebolí a nemám ani puchýře. 

Můžete prozradit, co na váš nápad říkala manželka?

Před mými šedesátinami se mě zeptala, co bych chtěl k narozeninám. Já jsem jí tehdy řekl, že nechci žádného Harleye, ale že bych si chtěl udělat tuto pouť. Zarazila se, ona je taková přímočará, a řekla: „Co když tě to nějak změní?“ Měla totiž obavu, že se mi zalíbí žít jako tulák a začnu chodit jeden trek za druhým. Řekl jsem jí, že si to chci jen vyzkoušet, že se nemusí bát.  A ona souhlasila. Dala mi k tomu své požehnání a dokonce za mnou jezdí jednou za čtrnáct dnů a putujeme společně celý víkend. Celkem se mnou už ušla tři sta padesát kilometrů. Je to pěkné.

Kolik kilogramů a co nesete na zádech?

Je velice důležité, kolik toho člověk s sebou nese. Jsou vypočítané takové křivky, kolik člověk ujde s třicetikilovým batohem a kolik s dvanáctikilovým, který nesu já. Říká se tomu pozitivní spirála hmotnosti, protože když má člověk lehký batoh, ujde delší vzdálenost, nemusí být tak dlouho na trase, stačí mu méně jídla a není tak opotřebovaný. Když si vezme třicetikilový batoh, tak ho to za chvíli odrovná.

Nechal jste si tedy poradit?

Hoši, které jsem už jmenoval  v úvodu našeho rozhovoru,  testují vybavení. Dováží ho většinou z Ameriky. Je třeba mít lehké batohy i boty. Nesmí být těžké, kožené, s goretexem.  Vhodné jsou běžecké boty se zesílenou podrážkou, ve kterých se netvoří puchýře, protože je noha v suchu. V goretexu jsou v horku za chvíli mokré ponožky. Já používám boty značky Altra Lone Peak. Jsou z Ameriky, ale dají se u nás koupit ve Svitavách u Brna a v Praze.

V čem je jejich výhoda?

Mají rozšířenou špičku boty, takže se v nich netvoří puchýře. Po cestě je pro dovozce testuji. Fotím je, jak vypadají po tisícovce  kilometrů, po tisíci a půl se už začínají pomalu rozpadat.

Pojďme zpět k obsahu batohu, co ukrývá?

Potřebné věci, aby toho člověk netahal zbytečně moc, ale zase aby netrpěl, když se změní klimatické podmínky. Mně se stalo, že v květnu několikrát sněžilo. Měl jsem naštěstí vodovzdorné ponožky, které vypadají jako z neoprenu. Noha je v suchu a zároveň i v teple. Bylo důležité, že jsem měl při nepříznivém počasí v ponožkách suchou nohu a nezáblo mne. To jsou takové vychytávky.

A váha vašeho batohu?

Můj batoh váží i s potravinami dvanáct kilogramů. Bez potravin a paliva je to sedm kilogramů. Vařím zásadně na lihu. Vařič mám také z Ameriky, jeho hmotnost je pouhých osmnáct gramů. Na ohřátí jednoho litru vody spotřebuji třicet mililitrů bio lihu do krbu. Je to levné vaření a já vím přesně, kolik paliva mně zbývá, kdežto do bomby člověk nevidí a je zbytečně těžká.  

Při tak náročné cestě je velmi důležitá strava. Jak doplňujete energii?

Ke snídani mám obvykle vločky nebo kaši, kterou i sám míchám. Přidávám do nich sušené mléko, proteiny, sušené ovoce a kokosovou moučku. Je důležité, aby strava byla kaloricky bohatá. Při běžné práci člověk denně spotřebuje okolo dvou tisíc kalorií, ale při této cestě je to pět až osm tisíc kalorií. Záleží na tom, kolik ujdu kilometrů. Pokud by člověk kalorie nedoplňoval, začal by hubnout a ztratil výkon. Dostavily by se problémy, protože by neměl sílu. Kalorie se doplňují potravinami, které mají v sobě hodně tuku. Nebráním se proto ani smaženým hranolkům, hamburgerům, což jsou jinak samozřejmě nezdravé věci. Kaši navíc zalévám olivovým olejem, což je další výborný zdroj energie. Jím také bramborovou kaši s tuňákem, kuskus a sušená rajčata. Místo chleba jím tortillu, protože ta se nerozláme ani nezplesniví. K obědu ji mám se škvarkovou pomazánkou, ale třeba i s nutellou nebo arašídovým máslem. Pokud je to možné, zastavím se občas na jídlo v restauraci. Rád si tam dám pivo. Je to nejlepší ionťák.

Kdy a odkud jste na cestu podél hranic České republiky vyrazil?

Bydlím v Plzni, takže na Šumavu to mám nejblíž. Je to nějakých šedesát, sedmdesát kilometrů od Plzně. Vyšel jsem proto prvního května ze Šumavy pod horou Ostrý, aby na horách už nebyl sníh. Chtěl jsem se vyhnout případným problémům se sněhem ve vyšších polohách hor. Nicméně letošní květen byl nadprůměrně studený, takže jsem ještě patnáctého května v Krušných horách sníh zažil. Místo spaní ve stanu jsem proto spal v různých penzionech. Nejhorší by totiž bylo, kdyby navlhl péřový spacák. Na všechno šatstvo mám vodotěsné obaly, takže i když jsem kompletně promokl, oblečení na převlečení zůstalo suché. Spím v letním péřovém spacáku Kumulus. Vyrábí se v Polsku a má doživotní záruku. Ze Šumavy jsem šel na západ přes Český les do Chebu, přes Krušné hory, Českosaské Švýcarsko, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky, Rychnovské hory, Krnov, Opavu, Ostravu, Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty, odkud jsem přišel sem. Dál pokračuji přes Hodonín, Břeclavsko, Podyjí do Novohradských hor a skončím zase na Šumavě. Celá trasa měří 2 200 kilometrů.

Stanovil jste si předem, za jak dlouho tuto trasu ujdete?

Mně se vždy líbil Jules Verne, takže jsem si udělal takové logo: Okolo ČR za osmdesát dní, ale myslím si, že to zkrátím, protože už mám odhad, kolik za den v průměru ujdu. Možná to bude nakonec pouze sedmdesát až sedmdesát pět dnů.

Víte, kolik jste až sem na Slovácko zdolal kilometrů?

Večer před poutí na Svatém Antonínku jsem si vše přepočítal a je to neuvěřitelné. Ušel jsem zatím přesně 1 500 kilometrů.

Zažil jste po cestě nějakou krizi?

Je zajímavé, že přišla hned na začátku mého putování. Spal jsem tehdy u pramene Radbuzy, což bylo asi třetí noc po odchodu z domova, když začalo pršet. Nespal jsem ve stanu, ale v takovém altánu. Byl jsem v suchu, ale začal jsem si promítat, co mne čeká, že druhý den bude také pršet a nevím dopředu, kde budu spát, protože zrovna v Českém lese žádné penziony nebyly. Nemohl jsem z toho ani usnout a říkal jsem si, že to tedy pěkně začíná. Potom jsem si ale vzpomněl, že jsem byl na besedě s horolezcem Radkem Jarošem, který tehdy promítal film, jak lezl na K2. Stan měl zakolíkovaný někde v ledovcové stěně, visel tam, byla vichřice, strašná zima, museli lézt nahoru, byl strašný problém jít na záchod nebo uvařit, protože se u toho museli jistit. A mně v tom přemítání najednou došlo, že já na záchod mohu jít v pohodě, nikam nespadnu, nic se mi neděje, je teplo, nebudu mít omrzliny a nic mně vlastně nehrozí. Tak jsem si řekl: Chlapče, seber se! Byla to pro mne zajímavá lekce a od té doby jsem přestal fňukat.

Objevil jste při cestě místa, která se vás nějak hluboce dotkla? Jak na vás vlastně působí proměna krajiny, kterou putujete?

Krajina je velmi proměnlivá a různorodá. Odkrývá třeba i to, jací lidé tam žijí. Genius loci opravdu funguje.

Podle čeho poznáte, jací tam žijí lidé?

Třeba podle toho, jak se ti lidé starají o svá obydlí, jak se k sobě chovají, když člověk někam přijde. Začal jsem na Chodsku a uvědomil si, jak jsou Chodové zemití. Nebyli odsunutí, jako například sudetští Němci. Jsou původními obyvateli a jsou v tom svém kraji zakořeněni. Byli pro mě čitelní. Potom následovalo pohraničí, které bylo několikrát osídlené, protože se spíše drancovalo. Na informačních cedulích jsem se tam dočetl, že se odsunuly dva miliony sudetských Němců. Ti lidé potom museli někde chybět. Opuštěná hospodářství, co tam zanechali, zpustla. Dodnes v té krajině zůstal jakýsi smutek z toho, co se stalo. Jsou tam fotografie, jak konkrétní místa vypadala před odsunem a potom. Československá armáda pak vesnice srovnala se zemí, aby se tam údajně neskrývali nějací diverzanti. Spíše ale chtěli jednotlivá místa, včetně kostelů, úplně vygumovat. Po zaniklých osadách, kterých byly stovky, zůstaly jen holé pláně. Odsunem Němců byly poznamenané celé západní Čechy a Krušné hory. Vidíte tam třeba rozbité kříže. Když jsem pak procházel Beskydy a Javorníky, všude byly udržované kapličky, křížky v lese, ozdobené svaté obrázky ve skříňkách se stříškou, jsou u toho kytičky. Uvědomíte si, jak kde člověk žije, jestli mu záleží na duchovních věcech. V západních Čechách jsou rozlámané kříže a vybrakované kapličky. A kde se mně líbilo nejvíc? To se těžko říká, protože všude bylo nějak pěkně. Mám rád Jeseníky, protože jsme tam jezdili s manželkou už před svatbou. Jizerské hory mám také rád, ale vždy jsem tam měl smůlu na počasí a bylo to i teď. V době, kdy jsem jimi procházel, napadlo sto milimetrů srážek. Tam jsem úplně nejvíc promokl. V batohu mně čvachtala voda. Věci ve voděodolných pytlích ale byly suché. Potom se mi líbily bukové lesy v Beskydech. Ty stromy mně připomínaly sloupy v kostele. Bylo tam takové šero až tma. Někde to bylo až strašidelné.

Píšete si o své cestě nějaké poznámky?

Každý den si píšu deníček. Moc se mně to osvědčilo. Pokud si něco nenapíšu každý večer, tak se mně vše začíná míchat s jinými zážitky. Píši postřehy o krajině i lidech. Měla by z toho být kniha. Ještě nevím, jak ji uspořádám, ale myslím si, že to bude o tom, co jsem prožil. Radosti i strasti a jako bonus fotky. Chtěl bych z putování připravit i pěkně zpracovanou přednášku. Viděl jsem na internetu, že podobně jako já už naši zemi obešlo několik lidí, ale není jich moc.  

Často jdete lesy, daleko od civilizace. Sledujete alespoň prostřednictvím mobilu zprávy, co se děje doma a ve světě?

Dal jsem si pomyslný půst od zpráv i rádia, i když ho mám samozřejmě v mobilu. Já to nedělám ani při běhání. Myslím si, že jsme všichni tak zahlceni zprávami, že nám to začíná škodit. Najednou je mně lehčeji, že jsem se od toho oprostil. Když si doma ráno pustím zprávy, tak tam jdou různé bouračky, co který politik udělal atd. Jsou to vesměs negativní zprávy, které člověka hned od rána naplní a člověk to v sobě nese a přemýšlí o tom, ať chce nebo nechce. Mě se to prostě nějak hluboce dotýká. Když to najednou není, tak se mysl jakoby vyčistí a člověk se stejně to základní dozví. Třeba o demonstraci na Letné, což je dobré.

Nad čím tedy dlouhé hodiny, kdy kráčíte sám krajinou, přemýšlíte? Cestu berete částečně jako pouť. Modlíte se?

Ano, také se modlím. Mám s sebou růženec, máme pět dětí, takže to je pět desátků. Nemodlím se ale jen za ně a za vnuky, ale i za jejich partnery a širší rodinu. Potom jsou lidé, kteří mne o modlitbu prosili. Modlím se například za jednoho kněze, který skončil svou službu. Našel si ženu, ale bude to mít hodně těžké, protože byl v církvi trošku celebrita. Dále se modlím za rodinu se synem, který nemůže odmaturovat. Do modlitby zahrnuji i lidi, kteří mně při cestě vyvstanou na mysli.

Přírodu jste přirovnal k chrámu…

Jeden mystik říká, že Boží existenci můžeme vyčíst ze dvou věcí. Jednak je to příroda, když se zamyslíme nad dokonalostí stvoření, jak dokonale byl stvořen člověk, ale stejně i různí brouci, kytky… Prostě je všechno v harmonii. A potom můžeme Boží existenci vyčíst z Božího slova. To jsou takové dva pilíře víry. Já teď čerpám především z přírody.

Uvažujete o tom, že byste se ještě někdy vydal na podobnou cestu?

Zatím ani ne. Myslím, že mně to bude docela stačit. Je to silný zážitek. Volají mi lidé a ptají se, jestli se po cestě nenudím. Když jsem před cestou řekl na stavbě, že s tímto barákem končím a vyrážím pěšky na cestu okolo naší země, jeden zedník mi tehdy řekl: Ty vole, to bych se asi zbláznil, být jenom sám se sebou! Tak jsem nad tím přemýšlel a říkal si, že to už je hodně špatně, když člověk nevydrží sám se sebou. Čím vlastně zaplňuje strach a prázdnotu uvnitř sebe? Já nemám strach být sám se sebou…

Takže se nenudíte?

Rozhodně ne. Pořád se totiž na něco těším!

Na co?

Že něco uvidím, večer někde přespím a možná někoho zajímavého potkám. Dnes jsem například potkal mladého chlapce, který šel z Dukly do Bratislavy a už měl pět set kilometrů za sebou. Tak jsme si vyměnili své zážitky. Potkali jsme se v nějakém altánku, kde jsme si každý sám vařili snídani.

Mám z vašeho vyprávění dojem, že je toto putování i obohacující. Je to tak?

Mám rád naučné stezky, kde se člověk dozví spoustu informací o různých místech, jak tam dříve lidé žili, lopotili se, aby uživili rodiny a mnozí odjížděli i do Ameriky. Uvědomuji si, jak se dnes máme úžasně.

Kdo je Tomáš Lachman? Narodil se 10. 10. 1958,  vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, byl několik let projektantem a po revoluci začal podnikat ve svém oboru jako elektrikář. Je ženatý, se ženou vychovali pět dětí a dnes se raduje už ze šesti vnoučat. S rodinou žije v Plzni. Dne 1. 5. 2019 se vydal na svou pěší pouť podél hranice s Českou republikou s mottem „Okolo ČR za 80 dnů“.

Text a foto: Lenka Fojtíková