Vzpomínání na dobu, kdy jsme mohli svobodně cestovat

Máme za sebou rok s koronavirem a místo, aby ustupoval, nabírá na síle. S tím je před námi také stále více omezení. Od pondělí nesmíme cestovat mezi okresy naší krásné země, natož abychom vyrazili někam do světa.

Vidím to tak, že se svobodně nikam za hranice naší vlasti dva až tři roky nepodívám. Ano… Jsem pesimista a nemám ty koule někam jet, když nemám jistotu, že se budu moct vrátit zase domů. Na druhé straně děkuji Bohu za všechny cesty, které jsem mohla po roce 1989 absolvovat. Z každé jsem si odvážela nejen vzpomínky, ale také kousek přírody na ono místo. Většinu z cest dokumentuje pouhý pohled na parapet okna mého obýváku.

Ve vysoké skleněném poháru, který jsem mimochodem vyhrála, tuším, že to bylo v roce 1985, při desetikilometrovém běhu ve Vnorovech, jsou vsrstvy písku od různých moří Evropy i Afriky… Ten černý proužek ve vyšší části, je z Liparských ostrovů – konkrétně z Vulcana – které omývá Tyrhenské moře. Je to severně od Sicílie. Zcela nahoře jsou vulkanické „kamínky“, které jsem nasbírala na Stromboli, kde byla sopka v té době zrovna hodně aktivní. Můj muž chtěl jít co nejvíce nahoru ke kráteru. Já tedy byla docela „posraná“, takže jsme se úplně nahoru nedostali. Práskalo to tam ale pořádně a čmoudu i smradu bylo jako v pekle. Zpětně jsem se dozvěděla, že takové pošuky, jako jsme tehdy byli my, co se tam vydali, vyháněla policie. Psal se ale rok 1998, takže svoboda pohybu byla tehdy úplně někde jinde než dnes. Když jsme byli poprvé na Vulcanu, tak tam bylo jen kousek od pláže bahnité (léčivé) jezírko zcela volně přístupné. Když jsem se tam ale potřetí dostala v roce 2002, tak už bylo toto jezírko oplocené a vybírali tam vstupné. Samozřejmě, že oplocení úplně změnilo ráz a pohled na toto pobřeží – prostě fuj! To jsem ale odbočila! Zpět k pohledu na jednotlivé vrstvy písku…

Dále je tam pásek ze Sardínice, Tunisu, Taiwanu a dalších míst. Malá kulatá lahvička s dřevěným uzávěrem ukrývá vzorek písku z pohádkové pláže Navagio řeckého ostrova Zakynthos, která ve mně tehdy vyvolávala až euforický pocit radosti, když jsem si tam zaplavala. Štíhlá lahvička s různě zbarveným pískem je z Timna parku v Izraeli a kulatá lahvička s kovovým uzávěrem zcela vpravo obsahuje písek z poušti v Saudských emirátech. „Buclatá“ lahvička vedle té z Izraele ukrývá písek z pláže Varadero na Kubě. Tři žaludy v popředí vlevo jsou z hory Tábor v izraelské Galileji. Ve skleněné míse jsou kamínky posbírané při toulkách po nejrůznějších pobřežích zemí, které jsem navštívila. Uprostřed nahoře leží kulatá jakoby ostnatá kulička, cože je vykrystalizovaná sůl, kterou jsem si odnesla od Mrtvého moře v Izraeli.

Nostalgicky na všechny tyto suvenýry z cest koukám a vzpomínám, co jsem kde prožila. V srdci mám obrovskou vděčnost, že jsem tam mohla být, něco vidět a prožít. Mým snem byl už několik let ostrov Zanzibar. Tak tam jsem se zatím nestihla podívat. Když jsem ale viděla, jak se tam hrnou v posledních měsících davy lidí, tak mne to docela přešlo a samozřejmě také kvůli obavám z nejrůznějších komplikací, které v souvislosti s koronavirovou pandemií mohly při cestě nastat.

Vloni jsem si řekla, že je čas začít jezdit v naší zemi na místa, kam jsem se zatím nepodívala. Absolvovala jsem proto Hřensko a úžasné okolí, kdy jsem za pár dnů stihla projít a vidět vše, co jsem chtěla. Od pondělí se ale už nesmíme na tři týdny podívat ani za hranice okresu. Uvidíme, co bude dál.

Mějte se všichni krásně navzdory všem omezením a alespoň uvnitř své mysli a srdce si nenechte ničím a nikým vzít svobodu.

Ze srdce Lenka

Všude, kam se podíváš, je koronavirus a s ním končí svoboda pohybu…

Všude, kam se podíváš, co slyšíš, čteš a vidíš, vše se v posledních dnech točí jen okolo koronaviru. Doopravdy by mne zajímalo, co vypuštěním této nemoci mezi lidi mocní tohoto světa sledují. Proč je kolem toho tolik humbuku od okamžiku prvních onemocnění a poté hlásání do všech koutů světa, kdeže byl onen virus diagnostikován, kolik lidí na něj zemřelo. Cílené vyvolávání strachu a paniky v globálním světě.

Obyvatelé naší země, kteří ani nemocní nejsou, musí ode dneška po návratu z Itálie do karantény. Ale! V případě, že by je přivezl do České republiky jejich přítel s trvalým bydlištěm v Itálii a dále zde pobýval, tak ten se bude moct nadále svobodně pohybovat v naší zemi, jak bude chtít a možná i vesele šířit virus. A možná také ne… Možná nebude jeho nositelem stejně jako ti, kdo musí jít povinně do karantény a izolace! Není to celé postavené na hlavu???

Kurnik šopa, proč toto všechno je??? Co se skutečně v našem globalizovaném světě poslední týdny děje??? Jen okrajově se dozvídáme o tisících uprchlíků, kterým Turecko otevřelo široké brány směrem do zemí Evropské unie. Ti do karantény nemusí??? A najednou se nevítají s otevřenou náručí, jak tomu bylo pár let zpátky, ale dokonce se na ně střílí a zvažují se nové ostnaté dráty na hranicích?

Ty ostnaté dráty, které lemovaly celou Českou republiku až do roku 1989… Jsme tam, kde jsme byli? Co se schyluje? Těch otázek je příliš mnoho. Často vzpomínám na slova slavného fotografa Jana Šibíka, který před pár lety mluvil na své přednášce, tuším, že to bylo v Uherském Hradišti, o tom, jak se nám zmenšuje svět. Ano. Globalizovaný svět se hodně zmenšil. Stala se z něj jakási obří vesnice, kde díky moderním technologiím hned víme, co se stalo na druhé straně světa. Kde někdo například onemocněl koronavirem, že? Na jedné straně jsme mohli ještě před pár měsíci cestovat, kam se nám zachtělo, ale na druhé straně už některé cesty kvůli válkám a atentátům doporučovány nebyly. Právě o tomto tehdy mluvil Honza Šibík. Že přibývá zemí, do kterých není bezpečné kvůli válkám a atentátům cestovat. S koronavirem se nám to teď tedy rozšířilo ještě víc, že?

Za chvilku nebudeme moct cestovat ani z vlastního bytu. Pan premiér Babiš učinil prohlášení se zákazem a sankcemi při nedodržení povinné karantény po návratu z Itálie. Od moderátorky zpráv jsme měli upozorněni, že je náš pohyb sledován prostřednictvím našich telefonů, kdy mobilní operátoři hlásí, kdo se pohybuje v zakázané zóně – v Itálii a poté mimo svůj byt, pokud má být v karanténě… Probuďme se! Co se to děje??? Vám se to všechno zdá normální? Mně tedy rozhodně ne!!! Pokud se budu chtít svobodně pohybovat, s sebou v žádném případě nepovleču svůj mobil, noťás ani další zařízení s tarifem a nebudu nikde také platit kartou, k čemuž jsme byli postupně pomaloučku polehoučku dotlačeni… No a samozřejmě také zapomenu na všechny zákaznické karty…

Setkala jsem se s různými názory, proč se koronavirus ve světě objevil. Jedním z nich je, že mělo jít kvůli nové nemoci k záměrnému oslabení ekonomiky Číny a nějak se to vymklo z rukou. Další hlas tvrdil, že je to cílená likvidace přestárlých a nemocných lidí, kteří stojí společnost nejvíce peněz. Těžko říct. Nepříkláním se k žádnému názoru, jen říkám, co jsem zaslechla mezi obyčejným lidem. Spíše by mne zajímalo, co se budou historikové o koronaviru říkat za třicet, čtyřicet či padesát let. To by mne doopravdy zajímalo…

Do pr… Chci žít v chajdě v lese, mít tam své políčko, slepice, králíky, kozu a utéct z tohoto šíleného systému… Všem přeji, aby z toho, co se dnes děje, nezešíleli a zachovali si zdravý rozum, dokud nebude pozdě…

Lenka

Vzpomínky na 17. listopad 1989

Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před třiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera.

Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku.

Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam!

Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil…

Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala…

Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990… Kdo by tehdy řekl, že právě tyto noviny bude po třiceti letech vlastnit bývalý člen StB a dokonce bude premiérem této naší krásné země…

A právě teď měl děkovný projev v Národním muzeu v Praze… Zdálo se mně nebo to byl fakt, že měl slzy na krajíčku? Dotklo se ho, že byl v dnešním ránu před svým projevem vypískán na Národní třídě nebo to byla jen hra na city? Těžko říct… Kola dějin se točí dál…

Lenka Fojtíková

Fotograf Tomki Němec dnes ve Veselí nad Moravou vzpomínal na výjimečnou spolupráci s Václavem Havlem

Když jsem se dozvěděla, že do Veselí nad Moravou přijede Tomki Němec, dvorní fotograf Václava Havla, bylo mně ihned naprosto jasné, že tam musím být! A podařilo se!

Během více než hodinového setkání návštěvníkům Panského dvoru prezentoval při komentované projekci svou knihu černobílých fotografií s názvem VÁCLAV HAVEL – TOMKI NĚMEC.

Snímky v knize zachycují především období od konce roku 1989, kdy byl Václav Havel poprvé zvolen prezidentem bývalého Československa až do roku 1992 a poté také jeho život v letech 1997 – 2002.

Co fotografie – to příběh. A Tomki je uměl podat tak, že se přítomní smáli, aby je záhy vzpomínání na Václava Havla vedlo k zamyšlení a ke konfrontaci s dneškem. Stál před nimi totiž muž, který Václava Havla skutečně znal a dle fotografií je naprosto zřejmé, že ho bývalý prezident pustil až do intimních okamžiků svého života.

Nevyprávěl o něm někdo něco, co si přečetl na internetu a považuje tyto zprávy za absolutní pravdu, i když pravda je obyčejně někde úplně jinde, než je dnes prezentována ve většině médií. Stál před nimi fotograf, který se přiznal, že zpočátku spolupráce bývalého prezidenta považoval za „poloboha“, ale přesto ho neadoroval, jak by si někdo mohl myslet. Znal jeho slabosti, ale také opakovaně upozornil na to, že nebyl mstivý, ale byl to skutečně dobrý člověk, který uměl odpouštět, měl specifický smysl pro humor a dar radovat se z nejrůznějších okamžiků ve svém životě jako malý kluk.

V minulosti jsem při výstavách a nejrůznějších akcích dokumentovala takové mistry fotografy jako jsou Jindřich Štreit, Robert Vano, Karel Cudlín či Jan Šilpoch. A vždy jsem měla velký respekt na tyto muže zaostřit a zmáčknout spoušť. Dnes jsem znovu měla tu drzost, takže se můžete podívat na pár fotek z dnešní výjimečné akce, kterou uspořádalo Veselské kulturní centrum v čele s ředitelem Michalem Blažíčkem a produkční Danielou Evjákovou. Patří jim za to velký dík. Kdo dnes ve Veselí nad Moravou nebyl, může jen litovat… Vzpomínání prostřednictvím fotografií a příběhů s nimi spojených na ojedinělou dobu, která se v naší zemi už nikdy nebude opakovat, bylo silné… Podrobnosti o knize najdete zde

Text a foto: Lenka Fojtíková