Velký pátek na Antonínku

Dnes je Velký pátek, kdy si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista. Je to den velkého postu, ztišení se a modliteb. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že tentokrát se v kostele žádných velikonočních obřadů nebudu moct zúčastnit, byla moje volba naprosto jasná. Půjdu na Antonínek!

S kamarádkou jsme se domluvily, že se na kopci sejdeme ve čtrnáct hodin a pomodlíme se tam společně pod širým nebem křížovou cestu, kterou zde nechal instalovat P. Antonín Šuránek, který zemřel v pověsti svatosti. Jak jsem si naplánovala, tak jsem i udělala! Nakonec jsem se rozhodla, že vzhledem ke krásnému počasí půjdu pěšky. Vždyť je to ostatně kousek! Na kapli se dívám z okna a dvou dalších pokojů našeho domu.

Aniž bych to předem plánovala, vzala jsem si s sebou foťák, kdyby mně něco padlo do oka. A padlo! Začala jsem fotit hned, co jsem opustila zastavěnou část Blatnice pod Svatým Antonínkem. Na fotky můžete kouknout ve fotogalerii.

Na kopci jsem byla se značným předstihem. Na místě jsem zjistila, že stejný nápad – pomodlit se tam o Velkém pátku pod širým nebem křížovou cestu, dostalo docela dost lidí! Převažovaly mezi nimi rodiny s malými a dospívajícími dětmi. „Tady jsou dnes opravdoví věřící,“ říkala jsem si s pohledem na tyto lidi. Opět všichni dodržovali doporučené rozestupy. Vysledovala jsem, že u každého zastavení křížové cesty byla vždy jedna rodina s pár lidmi, a tak se pomaličku všichni v rozjímání posunovali.

Ještě než přijela kámoška, narazila jsem na kopci na rodinu Pavelkovu. Hned mne napadlo, že bychom se k nim mohly s Hankou přidat, protože Pavelkovi krásně zpívají a určitě budou mezi modlitbami i zpívat. Pro ně je totiž zpívání něco jako dýchání. A podařilo se! Skutečně jsme se k nim připojily. Hance, která je členkou sekulárního františkánského řadu, udělali radost, protože si vybrali křížovou cestu svatého Františka. Takže toto „náhodné“ setkání nemělo chybu.

Od Pavelků jsme se dozvěděli, že se má na kopci objevit Česká televize, protože chtějí natáčet požehnání P. Stodůlky. Doopravdy dojeli. Všichni, kdo dnes byli na kopci, ale i všichni dole v údolí a v celé zemi, dnes dostali od správce blatnické farnosti P. Stodůlky požehnání křížem. Kněz také krátce před kaplí za zpěvu kříž uctil slovy: „Hle, kříž, na kterém zemřel Spasitel světa!“

Byl to nádherný den, který si dnes věřící mohli prožít sice bez velkého shromáždění v kostele, ale třeba o to hlouběji. Takto jsem tedy prožila dnešní den, který ale ještě nekončí, já. A jak jste ho prožili Vy?

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce, a abyste ve svých životech všichni zakusili živého Krista. Podstatu toho, proč se slaví Velikonoce. Tyto svátky nejsou svátky jara, slepiček a králíků. Už více než dva tisíce let si v tomto období připomínáme, že za nás zemřel syn Boží, abychom s ním jednou měli život věčný. Nezemřel pouze za ty hodné a zbožné křesťany, jak by se někdo mohl mylně domnívat. Zemřel za všechny a chce, aby všichni jednou byli spaseni a mohli se s ním radovat ze všeho krásného na věčnosti.

Krásné Velikonoce!!! Ze srdce Lenka

Na věčnost odešel salesiánský kněz P. Jan Komárek, aneb jak mi Johny nedál manuál na to, jak se chovat v kostele…

Dnes jsem se dozvěděla, že včera (17. 7. 2019) odešel na věčnost salesiánský kněz P. Jan Komárek, který byl pro všechny své přátelé Johny. Tento muž se nesmazatelně zapsal do generace mládeže v Blatnici pod Svatým Antonínkem v letech 1986 – 1989, kdy v této farnosti působil. Jako mladý kněz ovlivnil nejen své tehdejší vrstevníky, ale i o více než deset let mladší lidi. Mnozí Blatničané ho znali mnohem lépe než já a také s ním prožili mnoho více věcí a času než já… Já v té době byla hledající ateista, a tak se podělím o jeden zážitek z doby na konci totality.

Do Blatnice jsem se přistěhovala v roce 1987, což bylo o rok později než sem přišel Johny. Samozřejmě, že jsem záhy zaregistrovala, že je tady kněz, za nímž jdou mladí lidé. Já v té době byla také mladá. Sice jsem měla už roční dítě, ale tehdy se prostě rodilo dříve než je dnes zvykem.

Jak už jsem řekla, byla jsem hledající, a tak jsem se osmělila a jednoho dne zazvonila na faře, kde mně otevřel Johny. Když jsem se ho zeptala, jestli nemá nějaký návod – manuál, co dělat při mši v kostele, tak se usmál a řekl památnou větu: „Žádný návod nemám. Začni tam chodit a za chvíli budeš vědět, co máš dělat. Musíš tam prostě chodit.“ A tak jsem začala. Dnes už manuál a vysvětlení na to, co mám dělat v kostele při mši, kdy kleknout, kdy stoupnout atd…, nepotřebuji, ale možná bych teď od Johnyho potřebovala jiný manuál na spoustu dalších věcí v životě…

Naposledy jsem se s Johnym potkala v červenci roku 2017, kdy farní kostel sv. Ondřeje slavil v Blatnici 300 let existence. Johny měl pro každého „starého“ přitele z dob, kdy v obci působil, dobré slovo, pevný stisk a úsměv na tváři. Na mou odpověď, co by k výročí kostelu i Blatnici popřál, tehdy řekl: “ „Já kostelu přeji, aby byl stále plný a bylo to místo, odkud se lidé vrací skutečně posíleni a přivádí sem další lidi, kteří víru ztratili nebo odložili,“ uvedl P. Jan Komárek SDB.

Zveřejňuji zde pár fotografií z té letní slavnosti roku 2017, kdy nikdo v kostele při mši a poté na farní zahradě netušil, že od nás tak brzy Johny odejde. Bylo mu dvaašedesát let, což v dnešní době není žádný věk…

Kéž mu Pán mnohonásobně odplatí vše dobré, co zde na zemi vykonal…. Bylo mi ctí, že jsem ho mohla poznat, a že mně nedal žádný manuál na to, jak se chovat v kostele… Odpočinutí lehké dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí…

Zde je odkaz na stránky salesiánského řádu