Dušičková pouť v sobotním podvečeru uzavřela na Antonínku letošní poutní sezónu. Hlavním celebrantem byl vracovský farář P. Josef Zelinka, který mši svatou sloužil za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské. U oltáře s ním sloužili také blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka a přerovský kaplan a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Na závěr následovala modlitba křížové cesty pod širým nebem.
Přepis kázání P. Josefa Zelinky při Dušičkové pouti
„Setkáváme se zde, abychom vzpomněli na ty, kteří nás už předešli na věčnost. Samozřejmě, že nejde jen o to vzpomínat na ně, ale můžeme se zamyslet nad tím, jaký význam má, když sloužíme jakoukoliv mši svatou za zesnulé. Kdybychom měli jen vzpomínat, tak to zvládneme i u kafíčka v teple, ale že jsme na mši svaté, je něco úplně jiného. Mše svatá má význam, pokud bereme vážně, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pan Ježíš slibuje zločinci po své pravici, že ještě dnes s ním bude v ráji.
POMOC ZEMŘELÝM
Když věříme, že Ježíš je ten, kdo nás zve do ráje, tak význam mše svaté za zemřelé spočívá právě v tom, že chceme duším zesnulých pomáhat k dosažení života věčného s Bohem. Proč ale je tato pomoc vlastně potřeba? Možná nás při tom napadne otázka, jak je to možné, že nějakého zločince chce Pán Ježíš vzít do nebe ještě v ten den, kdy odchází z tohoto světa. Ten zločinec zřejmě ale pochopil podstatu toho, co nám spasitel přináší. On si nejdříve vytrpěl trest, který ho vedl zřejmě k pokání. S upřímnou lítostí se obrací k Ježíšovi, protože mu asi nějak najednou došlo, získal zvláštní milost, že Ježíš se právě za něj na tom kříži obětuje. Věděl, že on nemá žádný nárok na spásu. Ale probudila se v něm naděje ve velké Ježíšovo milosrdenství. Nějak pocítil, že to je cesta, kterou nám Bůh nabízí do věčného Božího království skrze Ježíšovo milosrdenství a jeho oběť za nás. Tato velká touha a upřímné pokání a taková probuzená velká víra umožňuje Pánu Ježíši, aby se naplno projevila jeho očisťující moc, která vychází z jeho oběti. A z toho zločince se v tu chvíli mohl stát očištěný, a dá se říct, svatý člověk, protože mohl vejít rovnou do Božího království. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ říká mu Ježíš. A to víme, že může být u těch, kdo dosáhli svatosti. Pro ty, kteří to nedosáhli, musí procházet očistcem.
BOŽÍ MĚŘÍTKA
Na druhou stranu mnozí, kteří nikdy žádný zločin nespáchali, kolikrát musí do očistce. A člověk si říká: „Kde je ta Boží spravedlnost?“ Boží měřítka bývají úplně jiná, než jsou lidská. I dobré skutky mohou být někdy vykonané z pýchy a potom se to bez očistce neobejde. Jde hlavně o to, jakou měrou dovolíme Pánu Ježíši, aby nás už zde na zemi očistil a posvětil. Zločinec na kříži po této stránce objevil zřejmě Boží milosrdenství v takové míře, že mohl být pozvednut rovnou do nebe. Naopak ten, kdo bude více spoléhat na své zásluhy, na své skutky, zakládá si na sobě, mnohem obtížněji objevuje, jak rovněž potřebuje očištění, proměnu srdce a milosrdenství. Potom nezbývá než si to vynahradit v očistci.
SMYSL MODLITEB ZA ZEMŘELÉ
Smysl modliteb a mší za zesnulé spočívá zejména v duchovní pomoci duším v jejich očišťování. Společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, nekončí tím, že odešli z tohoto světa. Tady stále funguje to propojení vzájemné pomoci. Skrze to, co Pán Ježíš svěřil církvi do rukou, máme možnost být užiteční duším těch, kteří to potřebují. A to i při této mši svaté.Právě tehdy, když se podaří v nás samotných probudit více touhy po Bohu, více důvěry, naděje, tak podobně, jak to vidíme u toho zločince na kříži, pak můžeme více pronikat Boží milost díky našim modlitbám, účasti na mši svaté k duším, které to potřebují, za které se modlíme. Čím více sami čerpáme z Bohem nabízených milostí, z jeho milosrdenství, tak tím více a účinněji se máme s dušemi v očistci také o co podělit.“
Letošní poutní sezóna byla ukončena, ale mše svaté budou v zimním období v kapli sloužené vždy první neděli v měsíci. Kaple bude také díky strážcům otevřená k soukromé modlitbě každý den.
Při Děkovné pouti na Svatém Antonínku se poslední srpnovou neděli děkuje nejen za úrodu, ale za všechny dary, které od Boha každý den dostáváme. Po roce dnes přišlo poděkovat i mnoho krojovaných. Byly mezi nimi zastoupeny kroje z Dolňácka, Horňácka, Nivnice, Vlčnova, ale také ze Slovenska. Věřící od účasti neodradilo ani nejisté počasí, kdy se kopec ráno ukrýval v mlze.
Tzv. ranní sloužil v 9 hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Hlavní mši svatou, které se účastnily desítky krojovaných, potom sloužil farář a děkan z Valašskch Klobouk P. Pavel Macura. Mezi krojovanými se objevili tradičně i starostové a místostarostové z okolních obcí ze všech stran okolo Svatého Antonínku. Při pohledu na některé jsem si v duchu kladla otázku, jestli zde budou v kroji i v příštím roce. Jsou totiž takoví, kteří v kroji na pouť přicházeli, i když ve veřejných funkcích nebyli. Najdou se ale bohužel i takoví, kteří se do kroje nastrojí a jdou se ukázat jen tehdy, když stojí v čele obce či města. A tato skutečnost se samozřejmě netýká pouze mužů – starostů a místostarostů, ale také jejich ženských kolegyň. Za měsíc už budeme vědět více 🙂
Každopádně všem přeji, aby na Antonínek všichni přicházeli rádi pro potěšení, nabrání sil a získání nadhledu nad tím, co se děje dole v údolí.
Většina lidí, kteří ji znají, neřeknou Haně Frančákové z Fatimského apoštolátu v Koclířově jinak než: „Haničko.“ Poprvé jsem se s touto výjimečnou ženou setkala v Koclířově před dvaceti lety. Za tu dobu jsem ji nikdy nezažila rozčílenou, že by někoho zranila svým jednáním či slovy. Vždy milá, přívětivá, s naslouchajícím a vnímavým srdcem pro všechny generace. V komunikaci s druhými nešetří úsměvy, pohlazením, objetím a dobrým slovem. Tak by se tato žen, která prvního srpna oslavila tzv. „abrahámoviny“, dala stručně charakterizovat.
Je to žena modlitby s obrovským organizačním talentem a schopností přecházet plynule z češtiny do němčiny, angličtiny a italštiny. Umí nádherně zpívat a dokáže svým nadšením pro Boha strhnout jak děti z mateřské školy, tak i seniory ve značně pokročilém věku. V národním centru Fatimy pro Českou republiku slouží rovných pětadvacet let.
„Poprvé jsem do Koclířova zamířila po setkání mládeže s papežem Janem Pavlem II v Hradci Králové. Pamatuji si, že to byla první sobota v květnu před pětadvaceti lety. Nakonec jsem jako dobrovolník pomáhala v restauraci. Otec Pavel Dokládal si tehdy myslel, že zůstanu. Já jsem ale odjela ještě na několik měsíců do Itálie. Jeho slova mně ale stále rezonovala v srdci. Po návratu jsem mu proto zatelefonovala, jestli nabídka platí. V Koclířově jsem začala žít a pracovat od listopadu roku 1997,“ vrací se ve vzpomínkách o čtvrt století zpět jubilantka.
Při slavení první mariánské soboty v srpnu převzala z rukou královéhradeckého biskupa Mons. Jana Vokála papežské vyznamenání za zásluhy pro církev. Tento diplom byl ve Vatikánu vydán přesně v den jejich narozenin 1. 8. 2022.
Královéhradecký biskup Mons. Jan Vokál při slavení mše svaté o první srpnové sobotě mimo jiné řekl: „Matka Boží nám ukazuje, že je skutečně s námi. Daruje nám svou blízkost a tím i Boží blízkost. Zároveň nás neustále vede ke Kristu. Fatimský apoštolát neustále pracuje na tom, aby svět těmto zjevením porozuměl, přijal je a to nejen v kategorii rozumu, ale také v rovině hlubšího poznání a osobního prožívání v oblasti spirituality, kterou nelze spoutat jen do nějakých moudrých slov. Apoštolát systematicky pracuje na tom, abychom oddaností P. Marii, modlitbou a pokáním zachránili od zkázy sebe, duše druhých i celý svět. Velkou zásluhu na tom má Mons. Dokládal a Hana Frančáková, jejíž životní jubileum dnes slavíme, ale i další spolupracovníci a přátelé Fatimského apoštolátu. Díky nim můžeme znovu a znovu prožívat opravdovou blízkost Panny Marie, Matky Boží, její laskavé vedení ke Kristu. Vždyť z kříže na Golgotě nás sám Ježíš Kristus Pán uvedl do oboustranného vztahu s ní, proto je mariánská úcta nedílnou součástí našeho křesťanského života a povolání, nedílnou součástí spásy. Zde se scházíme na místě, které si mariánskou spiritualitu vytklo za hlavní cíl. Proto se dnes o první mariánské sobotě, bohoslužbě díkůvzdání, všichni znovu svěřme pod ochranu Panny Marie. K tomu vám na její mocnou přímluvu ze srdce žehnám a vyprošuji stálé zakoušení její skutečné blízkosti.“
Většinu víkendu jsem prožila na Vysočině. Podařilo se mně zase natočit okolo pěti set kilometrů, u bráchy absolvovat sraz našeho rodu Hájků a poprvé se zúčastnit tzv. Velké pouti u karmelitánů v Kostelním Vydří. Ta se tam slavila ke cti Panny Marie Karmelské.
Ano, když se chce, tak se toho dá zvládnout hodně. A to jsem už stihla napsat dva články, které vyjdou ve středu v Katolickém týdeníku a prohrabat se stovkami fotek, abych upravený výběr mohla nahrát na tento web.
Jo! Zase se mně podařilo při cestě Vysočinou lehce zabloudit a navrtět více kilometrů než jsem měla původně v plánu. Prostě Waze opět perlil. Měla bych asi definitivně přejít na nějakou jinou navigaci. Jezdit po silničkách šířky cyklostezky a občas tak rozbitými, že jsem netušila, jestli „nevalím“ rychlostí třicet kilometrů v hodině po polňačce, není na moje nervy. Si nedovedete představit, jak jsem se těšila až budu zase na nějaké pěkné, byť frekventované, silnici…
Zpět ale do Kostelního Vydří, kam jsem dorazila ve včerejším podvečeru. Ještě jsem na místě stihla kousek mše svaté s karmelitánským knězem P. Serafimem a potom také noční adoraci. Ta trvala až do půlnoci, ale to jsem nevydržela, protože jsem toho měla už za celý den dost. Ráno jsem si ale přivstala. Chtěla jsem se zúčastnit třech mší svatých, abych slyšela kázání hlavních celebrantům a použila do článků zajímavé citace.
Tady je několik myšlenek z druhé nedělní mše svaté od hlavního celebranta P. Karla Satorii:
„Přicházíme se svými strastmi, radostmi, chceme toto všechno předložit Marii jako Matce, ale je důležité, abychom ji i jako matce naslouchali. Ona nám má co říci. Život věčný není nějaká odměna po životě, ale život věčný je životní styl. Život, jehož principem je Bůh, jehož principem je láska. Přicházíme k Marii a opravdu bereme a věříme Ježíšovým slovům, že je naše matka, přicházíme a představujeme jí, tak jako matce, své potřeby, radosti i bolesti, ale opravdu je důležité, abychom nezanedbávali ten hlavní mateřský rys a to je, že nás Maria chce formovat. Je třeba, abychom neztratili ze zřetele to podstatné. Maria nás učí žít, ona nás přímo formuje, jakým způsobem žít věčně s Bohem. Sv. Jan od Kříže neustále nebojácně prosazoval ve svém životě: „Chtěj žít božsky, protože takový život je ti na míru.“ Žij laskavě. Tohle je podstata. Maria vše ukládala v srdci a rozjímala o tom.Podstata církve je Boží láska k tomuto světu. Být církví znamená sebevědomě vcházet do tohoto světa a vnášet do něj Boha, lásku, milosrdenství, velkorysost, neustálou dobrou vůli. K tomu jsme zrozeni. Maria, naše matka, nám vysvětluje náš život, abychom náhodou od něj nechtěli málo. To by byla smůla pro nás i pro tento svět. Prosme tedy ve společenství naší matky, ať nám znovu pomáhá procitnout ve velikosti a kráse svého života. A touto velikostí nakazit svět. To je naše povolání. „Hle, tvá matka.“ Svěř se jí se vším, ale především jí naslouchej, jejímu vysvětlení, co to znamená žít. Ještě než se rozejdeme, znovu prosme o to, abychom byli dětmi své matky, aby pro nás nebyla jenom útočištěm, ale také učitelkou. Aby nás vedla k tomu, abychom rozjímali, jak veliké věci nám učinil Bůh, abychom nezapomněli ani na okamžik, že naše povolání je dát Bohu život v tomto světě. O to prosme a Marie, matko naše, pomáhej nám.“
Při třetí nedělní poutní mši sv. byl hlavním celebrantem P. Vojtěch Kodet, který mimo jiné řekl:
„Evangelium je návod, jak žít jako Ježíš Kristus. Vzít jeho slovo tak vážně, že žádnému jinému slovu nedáme v životě více místa a prostoru. Lidské řeči nás nezachrání. Ty nás akorát zmatou, protože pravda je pouze ve slově Božím. Musíme Bohu věřit, že on jediný to s námi myslí doopravdy dobře. Že on jediný nás skutečně miluje. Boží slovo, které nám zanechal, je pro všechny generace, časy a lidi všech dob. Je třeba se mu naučit rozumět a vědět, co skrze něj říká Bůh mně.Panna Maria poslouchala Boží slovo od samého začátku. Ona byla tou, která na Božím slově postavila celý život. Pro ni bylo Boží slovo Alfou i Omegou. Zákonem číslo jedna. A i kdyby celý svět po nás chtěl něco jiného, než chce Bůh, musíme dát důvěru a poslušnost Bohu. On se o nás potom postará a spočine na nás Boží požehnání. A jsou chvíle, které nejsou jednoduché. Pro Matku Boží, Pána Ježíše a apoštola Jana byla chvíle na Kalvárii velmi těžkou. Oni to ale všichni prošli vítězně z jednoho prostého důvodu, protože poslouchali Boha. Prosme Pána, aby nám dal tuto poslušnost, podřízenost Bohu a jeho vůli a ochotu konat, co chce Bůh. Potom nemusíme mít starost, co přijde, ani o sebe, ani o své drahé, protože Bůh je věrný.“
A na závěr před požehnání znovu otec Vojtěch Kodet upozornil:„Máme v sobě Boha, a aby v nás mohl působit bez překážek, je třeba naučit se ho vždycky a ve všem poslouchat, potom nám bude moct dát požehnání, které pro nás připravil.
Všem doporučuji, aby si ke karmelitánům do Kostelního Vydří někdy udělali výlet a užili si všeho, co jejich klášter nabízí. A rozhodně se tam nemusí jet jen na pouť. I ve dnech všedních, kdy se zrovna žádná velká pouť nekoná, zde za lidové ceny naleznete pěkné ubytování s možností stravování. Člověk si tak může užít klidu, duchovna a třeba také výletů na kole po krásné Vysočině. Díky tomu, že píši pro Katolický týdeník zpravodajství z brněnské diecéze, která má obrovskou rozlohu, mohu objevovat krásy Vysočiny. Nějak mám tento kraj čím dál více ráda. Ta zvlněná krajina, kdy se střídají pole s lesy, loukami a rybníky (viděla jsem i dva na jedné návsi!!!!) se prostě neomrzí.
A co pro mne osobně bylo na Velké pouti v Kostelním Vydří nejsilnější? Pro Katolický týdeník jsem měla udělat fotku z autogramiády P. Vojtěch Kodeta. Podepisoval knihu, jejímž autorem je editor Katolického týdeníku Jan Paulas. Jmenuje se Bůh své bitvy neprohrává a je to vlastně jeden velký rozhovor, ve kterém se čtenář dozví spoustu zajímavostí ze života Vojtěch Kodeta i historii jeho rodu.
No tak jsem v uvedený čas dorazila před prodejnu Karmelitánského nakladatelství, kde se měla autogramiáda uskutečnit. Už hodinu před tím tam stál dlouhý (z mého pohledu nekonečný) dav lidí, toužících po podpisu tohoto výjimečného kněze. No a pro mne nejsilnější okamžik nastal, když se tam z ničeho nic objevila paní, kterou podpíral její syn. Později mně prozradila, že se jmenuje Marie Vítková a právě o den dříve oslavila pětadevadesáté narozeniny. Do Kostelního Vydří přijela ze zhruba šedesát kilometrů vzdálené Topolné. Otci Vojtěchovi předala kytici krásných bílých růží k jeho letošnímu čtyřicátému výročí. Její syn Jiří mně o pár dnů později napsal: „Maminka právě oslavila na svátek Karmelské panny Marie již 95. narozeniny. Se svou patronkou Marií tento pozemský život zvládá až neuvěřitelně statečně. Je to úplná sága rodiny z malé vesničky Nadějov. Její maminka měla za manžela pana Klimeše , dvorního kočího císaře Františka Josefa I. Dokonce později i šoféroval. Tety maminky byly zase řádovými sestrami, Milada bylavychovatelkou v Břežanech u postižených dětí a sestra Nepomucena jako abatyše v Mukařově, kde byl internován i kardinál Beran. Často jsme tam jezdili. No a svou poctivost po osvobození Rudou armádou uchránila v klášteře. Dnes už víme, čeho jsou Rusové schopni. Též byla na primici P. Jozefa Toufara. Neváhala ale ani poslat gratulaci prezidentovi Kennedymu k jeho zvolení. Potom nás měli v hledáčku pracovníci STB. Pamatuji si na příhodu, když se dva agenti objevili na schodech u nás doma a náš věrný pes Asta na ně skočil. A od té doby už nepřišli. Maminka vychovala pět dětí a nyní je nás i s vnoučaty celá kopa. S otcem Vojtěchem jsem se poprvé seznámil za bolševika při soukromé mši v jednom jihlavském bytě. Od té doby jsme dobrými přáteli. Maminka se za otce Vojtěch neustále modlí. Nyní je po všech životních útrapách a úrazech méně pohyblivá, ale elánu má dostatek. Celý život zvládala s Boží pomocí věrně a statečně. Přes třicet let se stará o postiženého vnoučka Petra. Zachránila ho před potratem, naučila chodit a žít než spadl z balkónu, ochrnul a je na vozíčku. Žije pro něho, a tak dostává potřebné Boží požehnání. S orosenýma očima zasílám pozdrav Jiří Vítek.“
P. Vojtěch Kodet pětadevadesátileté Marii Vítkové a jejímu synovi Jiřímu na závěr krátkého setkání požehnal.
V takových okamžicích si s velkou vděčností říkám, jak jsem šťastná, že se mohu setkávat s podobnými úžasnými lidmi a dokumentovat jejich životy. Miluji novinařinu…
Všem přeji krásné léto a pokusme se všichni nepromarnit ani den z života, který nám byl dán nejen pro dobro naše, ale i druhých. Ať už jsou hodně blízcí anebo vzdálení….
Ani vytrvalý déšť dnes neodradil stovky lidí od účasti na primiční mši svaté novokněze P. Jiřího Hebrona, kterou sloužil před kostelem sv. Václava v Dolních Bojanovicích. Většina účastníků bohoslužby stála v dešti s deštníky v ruce či v pláštěnkách. Plný byl ale také kostel, kde byla velká obrazovka. Obrazový přenos i záznam celé slavnosti zajišťovala místní firma Tonstudio Rajchman. A přestože pršelo, přišli lidé v krojích, přičemž krojovaní měli své zastoupení ve všech generacích. Celou mši hudbou a zpěvem doprovázela úžasná dolnobojanovická schola. Vše jsem zaznamenala fotoreportáží, a tak se můžete zatím podívat na to, jak to v dnešním dopoledni v Dolních Bojanovicích vypadalo. Text budu ještě aktualizovat. Hlavní zpravodajství bude ale zveřejněno v dalším čísle Katolického týdeníku, který vyjde až 13. července, protože minulý týden bylo vydáno letní cyrilometodějské dvojčíslo.
O klikaté cestě ke kněžství jezuity P. Jiřího Hebrona, ale už Katolický týdeník zveřejnil velký rozhovor. Přečíst si ho můžete tady
Přepis kázání hlavního kazatele primiční mše sv. jezuitského kněze P. Vojtěcha Suchého:
Evangelium podle Matouše: „Žeň je hojná, ale dělníků málo, proste proto Pána žně, aby poznal dělníky na svou žeň! Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec ani mošnu ani opánky. s nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: „Pokoj tomuto domu.“ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu, když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: „Přiblížilo se k vám Boží království.“
Drazí bratři a sestry, zdravím vás jako svatý lid Boží, který se shromáždil k velké slavnosti. Jeden z vás byl povýšen do kněžského stavu a dnes mezi vámi přináší slavnou oběť Pánu Bohu na poděkování a také za nás za všechny.
TAJEMSTVÍ POVOLÁNÍ MÁ HLUBŠÍ SMYSL Jiří vychází z vašeho středu. Já jsem zde v Bojanovicích na primici podruhé. Poprvé to bylo více než před padesáti lety na primici Jendy Topenčíka. Tehdy jsme asi tři bohoslovci přijeli už v pátek. V kostele byl tehdy výstav Nejsvětější svátosti, kostel byl plný, lidé klečeli i venku a nejvíc mne šokovalo, když přijel autobus a lidé z práce šli ke kostelu, poklekali tady na chodníku a někteří dokonce chvíli adorovali a potom šli teprve domů. Neříkám, že se to tak musí dělat, že vnější projevy úcty jsou to nejdůležitější, ale cítím, že to tajemství dnešního povolání má mnohem hlubší a širší podhoubí než možná tuší i sám primiciant. Slavíme slavnost svatých Cyrila a Metoděje. Chcete dělat konkurenci Velehradu, tak nezpíváte před evangeliem: „Přinesli nám oni Písmo svaté, bychom ze studnice této zlaté moudrost nebe povždy vážili.“ Pokusme se trošku moudrosti Boží vytěžit z dnešního Božího slova.
UZDRAVENÍ PUKLÝCH SRDCÍ Můžeme říct, že všechna tři dnešní čtení jsou o povolání a o poslání. V prvním čtení jsme slyšeli skvostný text z jednašedesáté kapitoly proroka Izaiáše. Je to text, který znáte, protože ho Pán Ježíš citoval při svém kázání v nazaretské synagoze. Je to poetická řeč, ve které pět set let před Kristem hovoří prorok sám o svém povolání a o smyslu svého poslání. „Duch Hospodinův je nade mnou, protože mne Hospodin pomazal.“ Pomazání bylo rezervováno kněžím. Je to tedy kněz – prorok, který začíná novou etapu v životě tehdejšího Izraele. To se totiž Izrael vrátil z exilu, z babylonského otroctví – zajetí a po rekonstrukci chrámu tady tento prorok – velekněz nového Izraele se představuje jako ten, který je oficiálně Bohem pověřen, aby znovu ohlásil Hospodinovo milostivé léto. To se už tehdy dlouho nekonalo. Byl to každý padesátý rok, kdy se odpouštěly všechny dluhy, kdy ti, kteří upadli do otroctví, byli propouštěni na svobodu, kdy se vracel zpátky majetek původním rodům. Také to ale vyžadovalo osvobození a uzdravení puklých srdcí. To je moc pěkný obraz. To puklé srdce označuje člověka smutného, zraněného životem, který má těžké problémy! Ubožáci nejsou jen ti, kteří jsou ekonomicky chudí. Jsou to spíše ti, kteří nemají motivaci, kteří ji v životě ztratili. To je snad to nejhorší, co může člověka potkat… Ztratit motivaci. A prorok je poslán k tomu, aby znovu pozvedal, aby povzbuzoval ubožáky, aby zvěstoval dobrou zprávu ubohým. A ta dobrá zpráva je, že Hospodin zasáhne, a že dá milost.
POKLADEM JE OBSAH Ve druhém čtení jsme slyšeli svatého Pavla. Tady je třeba vědět, že Pavel, když říká: „My,“ tak tím myslí „já“. Měli bychom ten text číst: „Když jsem pověřen službou, nenechám se ovládnout malomyslností, nepoužívám nečestných úskoků, nefalšuji Boží slovo, nehlásám sebe, jsem vaším služebníkem kvůli Ježíši neboť Bůh zazářil i v mém srdci. A ten poklad mám v nádobě hliněné.“ Toto píše Pavel křesťanům do Korintu, protože oni tam tehdy začali zaměňovat obsah za obal. Když totiž člověk zapomene, že největším zjevením Boží slávy je Kristům kříž, začne hledat jiné věci a bohužel jako alternativu Kristovy slávy začali v korintské církvi pěstovat triumfalismus. My slavíme slavnou mši svatou, ale jakou proměnou prošla liturgická struktura od Zeleného čtvrtku, aby se celek bohoslužby stal slavnostnější. Od prostého chleba a sklenky vína k různým rouchům, rituálům, drahocenným kalichům, monstrancím. Chcete srovnávat drahokamy ozdobenou zlatou monstranci s kouskem chleba? Taková monstrance je bezpochyby mnohem cennější než ten kus chleba. Trošku provokuji, vím, že monstrance není důležitá, ale kolik z vás by dokázalo před kusem chleba a sklenici vína v prázdné místnosti se poklonit Božímu majestátu? To riziko je bohužel stále přítomné a spočívá v tom, že oceníme obal a zapomeneme na obsah. A Pavel říká, že v tom obalu se Boží sláva neprojevuje. Představuje svou lidskou slabost, když se přirovnává k hliněnému hrnci. Tedy ke křehké nádobě, kterou lze snadno rozbít, a přesto obsahuje velký poklad, kdy musí být zřejmé, že velikost je Boží a ne naše. Obsah a obal jsou v protikladu, jsou v kontrastu. Pokladem je obsah, obal je křehký a málo hodnotný. Kolikrát ale raději investujeme do drahých nádob a zapomínáme na poklad. A Pavel pokračuje a říká, že tou nejpřirozenější monstrancí je lidská osoba. Ne umělecky zdobený zlatý obal, ale nositelem pokladu víry je lidská osoba. Pavel se cítí být takovým hliněným hrncem, ale plný pokladu, který nepochází od něj.
BÝT HLASATELEM BOŽÍCH PRAVD Bratři a sestry, tohle všechno můžeme vztahovat na Jiřího. Já jsem ale na začátku řekl, že vás zdravím jako svatý lid Boží. Když jste byli pokřtěni, mazal vás kněz na temeni hlavy svatým křižmem. Týmž olejem, kterým biskup maže ruce svěcence při kněžském svěcení. Co to znamená? Jaké to má důsledky pro křesťanský život? V křestním obřadu je to jasně řečeno: „Jako Bůh pomazal svého syna na kněze, proroka a krále, tak označuje posvátným olejem i vás.“ Ve křtu srůstáme duchovně, ale skutečně se svým Spasitelem. Jsme jeden Kristus, který dále působí mezi národy, který jde dějinami a bude pracovat pro Boží království až do konce světa. Každý z nás má být hlasatelem Božích pravd. Každý z nás má povinnost vydávat Pánu Ježíši svědectví a to na místě, na které ho Pán poslal, na které ho Bůh postavil. Každý z nás má povinnost být svatý a pečovat o své okolí. Každý z vás má účast na Kristově kněžství na jeho prorockém daru, na jeho královském úřadě. Všichni jste kněží – muži i ženy. Říkáme tomu obecné kněžství. Oživte především v sobě toto vědomí, co jste, co máte! A také, co máte přinést celému lidstvu a také své závazky… Když Pán Ježíš v evangeliu posílá další dvaasedmdesát učedníků, opakuje jim stejné pokyny, které už před tím dal dvanácti apoštolům. Poté, co skončilo kolegium dvanácti, smrtí posledního z apoštolů, pokračuje poslání učedníků v církvi.
NEDOSTATEK SVĚDKŮ I my jsme povoláni být součástí této aktivní skupiny lidí. Pán nás posílá všude před sebou. Naším úkolem je připravovat cestu Pánu. Příliš často se však křesťané spokojí s přijímáním náboženské útěchy. Mnozí pouze berou, ale jen málo se jich zavazuje k dávání, ke svědectví, ke službě, k hlásání… Ježíš v evangeliu poznamenává, že je dělníků málo, ale pozor! To nemluví jenom o kněžích. Těch je málo a při současném tempu jich bude ještě méně. Ale málo je i křesťanů, kteří se zavazují ke službě svědectví a hlásání. Jen málo je těch, kteří jsou ochotni jít v neděli na mši svatou a být potom také svědky evangelia, kteří by se zavázali připravovat cestu Pánu. A přitom úroda, zlaté zrno, v Bojanovicích možná víno, ale to je obraz celého lidstva, které chce Pán Ježíš sklidit a přivézt do velké stodoly svého království. Ta úroda je velká, ale lidi, kteří jsou k dispozici, aby sklízeli, je málo. Tedy problém není ani tak počet kněží, problémem je nedostatek svědků. Modlete se tedy k Pánu žně, aby vás uschopnil být ženci. Neproste Pána, aby za vás posílal jiné, ale aby vám dal schopnost něco pro evangelium udělat. Nemyslete si, že to zařídí jiní. Každý z nás musí cítit osobní zodpovědnost.
BAREVNÁ VÍRA, NADĚJE A LÁSKA A toto je, co chce papež František v církvi vyburcovat třeba i prostřednictvím synodální cesty. Já vyprošuji Jiřímu i vám všem naději. Svatý Augustin přirovnává beznaděj k ocelově šedé hladině jezera pod zataženým nebem. A naději k téže hladině jezera. Podstata zůstává stejná, ale ta hladina hýří barvami, když vyjde slunce. Kéž tato barevná televize víry, naděje a lásky nikdy neuhasne ani ve vašich srdcích ani v našich zbožných vlastech slovanských.
Po mši svaté novokněz poděkoval rodičů, celé blízké rodině, farníkům a celé obci za podporu, modlitby i přípravu celé slavnosti.
Na závěr novoknězi ale poděkoval také farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas:„Kněžství je Boží dar, ale člověk musí být připravený a ochotný vydat se na cestu. My jsme rádi, že jsi zaslechl Boží pozvání a povolání, že jsi se na tu cestu vydal. Papež Jan Pavel II. řekl, že největší úkol kněze je, aby nepřestal věřit ve své vlastní tajemství. A tak ti přeji, abys tomu rozuměl stále lépe, abys z toho žil, a abys pod tlakem všednosti a každodennosti nepřestal věřit v tajemství kněžství, které jsi přijal.„
Poděkováná za celou obec zaznělo také od starostky Evy Rajchmanové:„Náš milý novoknězi, otče Jiří, kněžské povolání je velkým tajemstvím mezi člověkem a Bohem. Život ve svátosti kněžství vyžaduje plné využívání milostí, které jsi obdržel při svěcení pro službu těm, ke kterým jsi poslán. Znamená to být pro všechny vším. Být osobou, s níž přichází Kristus, být služebníkem Krista a jeho lidu. V minulém století vzešlo z naší obce dvanáct kněží. Ve dvacátém prvním století jsi druhým v pořadí, který se vydává touto cestou služby. Otcem biskupem jsi poslaný na místo, kde jsi přijal kněžské svěcení – na památný Velehrad. Přeji ti, abys uchvácený Kristem vyzařoval radost, abys byl posilou pro všechny, s nimiž se ve své službě setkáš, abys obstál ve zkouškách nepochopení, lidské nevděčnosti. Vždyť zajet na hlubinu znamená učit se více spoléhat na Boha. Přeji ti, aby si k tobě lidé našli cestu nejen ve svých bolestech, ale také ve svých radostech. Jménem tvé rodné dědiny, kterou miluješ, ti přeji hojnost Božího požehnání, darů Ducha Svatého a ochranu Panny Marie. Dnešní den je pro naši farnost významný, radostný. Moc mne těší, že právě můj bývalý kolega z obce dostal tuto milost. Věřím, že se do Dolních Bojanovic budeš rád vracet a my se budeme těšit na setkání s tebou, která jsou vždy obohacující.„
Závěrečných den duchovní obnovy na Svatém Antonínku se otec Vojtěch Kodet ve svých dopoledních promluvách zaměřil na poslední blahoslavenství: Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích, stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. P. Vojtěch Kodet mimo jiné řekl: „Máme před sebou závěrečné blahoslavenství, které je tak trochu zvláštní. Za prvé ho Pán rozvádí ještě více dopodrobna, za druhé je to blahoslavenství, které je pro lidi tohoto světa absolutně nepřijatelné. Ono tedy žádné z těch blahoslavenství lidem smýšlejícím světsky nepřipadne rozumné. Maximálně ti milosrdní by bylo dobře, kdyby byli někdy milosrdní.
BŮH NECHCE, ABY NÁM BYLO ZLE Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost neboť jejich je nebeské království, blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost. Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Skutečně blahoslavit pronásledování může jenom Pán Bůh. Ale abychom si dobře rozuměli! Bůh nikdy neblahoslaví utrpení ani pronásledování jako takové. Nejde o to, aby nám na tomto světě bylo zle! To Bůh nechce v žádném případě, a proto musíme dobře rozumět tomu, co říká a hlavně se dívat na Ježíše! Už na začátku jsme si říkali, že všechna ta blahoslavenství mluví hlavně o něm! On je ten první pronásledovaný. Právě proto, že dělal to, co chtěl Bůh. Ježíš v tom blahoslavenství říká, že jsou pronásledovaní pro spravedlnost. Spravedlivé je pouze to, co chce Bůh. Týká se to tedy nepřijetí, nelásky, tupení, pronásledovaní těch, kteří patří Kristu a dělají to, co chce Bůh. Jsou pronásledováni a tupeni právě pro Ježíšovo jméno, které nesou.
NEZRADIT A NESTYDĚT SE ZA KRISTA Nejvíce pronásledování a nepřátelství zažil Ježíš od náboženských představitelů tehdejší doby. To je absurdní. Od těch, kteří znali Písmo svaté, znali všechny předpovědi o Mesiášovi, kteří dokonce učili židovský národ, že až přijde Mesiáš, jak ho poznají. Utrpení pro Krista nemusí mít vždy drastickou podobu. Důležité je, abychom bez ohledu na to, co si o nás myslí lidé, hledali a konali to, co chce Bůh a nikdy nezradili Krista a nikdy se za něho nestyděli. Lidé někdy mají snahu obhajovat Boha, aby obstáli před druhými lidmi. Tím, že vysvětlují Písmo svaté po svém s tím, že to dnes tak nemůžeme brát, protože to bylo sepsáno před dvěma, třemi tisíci lety a kdo ví, jak to je. Kdo chce s Bohem žít, tak ví moc dobře, jak to je, protože slovo Boží mluví jasně. Musíme mít ale upřímné srdce a slyšet i to, co nerad slyší. V Písmu jsou věci, které nám jdou pod kůži. Boží plán záchrany je veliké tajemství, kdy se Boží plán uskutečnil především skrze utrpení a smrti Ježíše Krista. K normálnímu životu patří i těžkosti! Nežijeme, abychom se zabydleli tady na zemi, protože máme svůj domov v nebi. Tam máme připravené místo.“ Toto jsou pouze útržky z promluvy, která bude po zpracování z celých exercicií k dispozici díky www.misiefilmom.sk na těchto webových stránkách. Správci webu totiž byli po celou dobu na Antonínku a pořizovali ze všech přednášek a homílií záznamy, takže se je nač těšit.
ZÁVĚREČNÉ PODĚKOVÁNÍ A PŘÁNÍ K VÝROČÍ Po mši svaté členové výboru Matice svatoantonínské v čele s blatnickým farářem P. Zdeňkem Stodůlkou poděkovali P. Vojtěchovi Kodetovi za duchovní obnovu a službu na Antonínku. Členka výboru Matice svatoantonínské Jarmila Hrušková předala P. Kodetovi ornát k jeho zítřejšímu 40. výročí vysvěcení na kněze. A na závěr se přítomní dozvěděli, že dá-li Pán, bude mít otec Vojtěch Kodet duchovní obnovu na Antonínku i v roce 2023. Opět by se mělo jednat o přelom června a července nebo počátek července. Termín bude ještě upřesněný.
I dnes si na Svatý Antonínek našlo cestu několik stovek lidí, aby se zúčastnili duchovní obnovy s P. Vojtěchem Kodetem, který se ve svých přednáškách zaměřil na Ježíšova blahoslavenství. Program začal v 8.45 a končil po osmé hodině večer adorací a požehnáním. Účastníci se na Antonínek sjeli nejen ze všech koutů České republiky, ale slyšet byla také slovenština.
Přepis části kázání mše svaté:
Celý náš náboženský život je určován vztahem s Ježíšem. Když se mě lidé ptají: „Otče, mám se postit?“ Říkám: „Co ti říká Pán Ježíš?“ „Jak se mám modlit?“ „Co ti říká Pán Ježíš? Protože tvůj vztah k němu je určující. A to, co říká tobě!“
Bůh nám dal Ducha svatého a každého z nás jednotlivě vede. A co je dnes dobré pro mne, není dobré pro tebe. Když jsme byli děti, jak to říká apoštol Pavel, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě a všechno dělal jako dítě. Když jsme byli děti, tak jsme se modlili jako děti. Když jsme vyznávali svoje hříchy, tak jsme je vyznávali jako děti. Trapné je, když je tak vyznává čtyřicetiletý muž, že chodil mamince na cukroví a zapomene na to, že mezitím ten život někam pokročil. Když jsem člověk středního věku a plný síly, tak se musím vyznávat a modlit jako člověk, který je plně nasazený v životě. A jinak se modlí důchodci. Častokrát stařenka řekne: „Pane faráři, konečně mám čas na modlení. Nic jinýho ani nemůžu, a tak se za ty naše modlím.“ Ale to není z nouze ctnost! To je etapa života, ve které se člověk modlí jinak než se modlil. A jinak se modlí rodiče za svoje děti, jinak se modlí babička za svoje vnoučata, jinak se modlíme za zemřelé, jinak se postíme, když jsme byli plni síly. A jinak se postíme, kdy jsme staří. A je to tak se vším. Vždycky to musí být určováno s naším vztahem s Ježíšem, který milostí Ducha svatého vede, protože jsou dny, kdy nás vede tak a jindy jinak.
Hlavně tady nejsme od toho, abychom jeden druhého posuzovali! „Panečku, ten se dokáže postit! Podívejte se, jak je vypostěnej! No ten pan farář se zase asi tak moc nepostí! To by vypadal jinak! Důležité je, abychom spojili svůj život se Kristem! Potom budeme vědět, co máme dělat. A celý svůj život budeme prožívat v závislosti na něm a na jeho slovu, na tom, jak nás povede. Proto nesmíme jeden druhého soudit. Já nevím, jak tebe vede Bůh. Zdá se mně, že některé věci nejsou asi úplně dobře, ale kdo jsem já? Ty musíš vědět, jestli děláš dobře, a proč to děláš! Já mám dost starostí s tím, abych sám naslouchal Bohu a dělal to, co po mně chce. Proto je tak důležité, abychom nezapomněli, že Ježíš je ženich, který s námi vstoupil do snubního vztahu, čili jsme s ním zasnoubeni. Nepatříme všem! Patříme jemu a v nebi chystají svatbu a tam je potřeba si přát být, protože ta svatba se bude týkat nás! Abychom tam došli, musíme s láskou čekat na Ježíšův příchod a poslouchat to, co nám Bůh říká. Potom přijde ten okamžik, kdy už budeme slavit navždy, kdy už nebude žádná bolest, žádný pláč. A nebude ani žádný půst, protože budeme na svatbě s Bohem.
Do Ramsau jsem se zamilovala díky seriálu Záchranáři z hor. Jo! Já, co v poslední době vůbec nekoukám na televizi, jsem čučela dokonce pravidelně na seriál, i když jinak seriály ze srdce nemám ráda, takže ani neznán ty naše „hvězdy“ a VIP osoby, co v nich hrají. Ale na záchranáře jsem koukala, protože se mně líbila ta příroda. No a jednoho dne v zimě v noci jsem se rozhodla, že si do Ramsau zajedu a užiji si ho v přímém přenosu a ne jenom v nějaké bedně. V noci jsem sedla k počítači a začala přes booking hledat nějaké dobré ubytování pro mne. Přitom jsem zjistila, že Ramsau se říká i okolním dědinkám. Já hledala malý penzion rodinného typu, protože nemám ráda velké hotely, které mně připomínají nádražní haly. Na to já prostě nejsem. No a našla jsem! Necelé dva kilometry od centra Ramsau, tak jsem si to hned objednala. Jenže po pár týdnech mně nebylo nejlíp, a tak jsem to v jednom dni, kdy mne kosila extrémní únava, zrušila… Sestra mně to potom rozmlouvala, že v horách si odpočinu, jak nikde. To stejné mně řekla kamarádka, a tak jsem to brala jako potvrzení a šla na booking mrknout, jestli je můj pokoj ještě volný. A byl! A o tisícovku levnější! Tak jsem si ho zase objednala.
OBAVY Z CESTY
Potom se ale dostavily obavy z cesty. Navrtět pět set kilometrů za víkend po naší krásné zemi mně nedělá problém, ale sednout do auta a jet do cizí země – včetně průjezdu Vídní, tak z toho jsem měla respekt. Navíc se dostavily obavy, abych neměla defekt, aby se auto nepokazilo, abych nezabloudila atd., atd… Tak jsem si ještě na poslední chvíli zaplatila i pojištění na asistenci auta a hlavně poprosila známé, aby se za tu mou cestu modlili. Asi se modlili (já jsem se tedy také hodně modlila) moc, protože tyto řádky klovu z pokoje onoho penzionu a cesta nebyla úplně snadná, i když nakonec vše jelo – určitě díky těm modlitbám – navzdory obtížím jako po másle. Když jsem včera večer dala kufr do auta a měla sbalenou i techniku, tak jsem mrkla na počasí a málem mne kleplo! Na část Evropy, kterou jsem měla projíždět (včetně části naší krásné země) se hnala jakási hrůza v podobě přívalů vody! Kulminovat to mělo do osmi hodin ráno a já chtěla vyjíždět v pět! No moje nervy!
NAVIGACE PRO STARÝ
Ráno na Slovácku ale nepršelo, tak jsem si to švihala směr Rheintal v pohodě a uklidněním. Trošku mne sice rozhodil Waze, který hlásil, že tou nejlepší trasou do místa dojedu za 7,5 hodiny a o den dřív mapy.cz psaly, že za 5,5 hodiny, tak z toho jsem byla krapet vedle. Ještě víc potom, když Waze po přejezdu hranic přestal fungovat pořád mně na dálnici hlásil, že mám na dalším kruhovém objezdu použít třetí výjezd! Moje nervy! Ještě, že jsem měla lísteček s hlavními městy, kterými jsem měla na trase projet. Já si to tak prostě dělám pro strýčka náhodu a ejhle, jak se mně má navigace pro starý, jak to nazývá můj syn, hodila! Prosvištěla jsem Vídeň a valila podle seznamu dál… Mezi tím jsem párkrát zkusila zapnout Waze, ale bylo to marný. Pořád na dálnici mlel, jak mám odbočit doleva a na dalším kruhovém objezdu… No, však už jsem o tom psala. Osvítil mne ale Duch svatý a zkusila jsem zapnout mapy.cz a tato navigace mne fakt nakonec dovedla do cíle. Ještě, že tak, protože sama nevím, jestli bych to dala. Tak podrobný závěr mé navigace pro starý nebyl, protože se mně už včera nechtělo vypisovat další a další města, a kde sjet z dálnice, a kde najet na jakou rychlostní… Řekla jsem si: „Však mám Waze!“ No a prd, přátelé… Zklamal těžce… Pomohla mně ale podpora přátel, co se modlili. No a já se samozřejmě celou cestu promodlila také. Do cíle jsem bez přestávky dorazila za 5,5 hodiny, jak psaly mapy.cz, což považuji s tím deštěm za zázrak..
JE TADY NÁDHERNĚ!
Tak jsem tady a je tu nádherně! A ještě perlička na závěr. Ta kalamita s přívaly deště z nebe mne fakt potkala! Když už jsem myslela, že ne, tak před Vídní začalo valit z nebe, jak „sviňa“ a já pomalu neviděla na cedule, abych držela ten správný směr podle mého papíru a hlavně rady sestry, že mám jet na Graz. S vděčností jsem na ni vzpomínala, že je někdy dobré poslouchat rady starší sestry. Nepřízeň počasí mě na cestě potrápila zhruba šedesát kilometrů… V horách se najednou těžké mraky začaly trhat, a když jsem viděla i kus blankytu, mé srdce poskočilo radostí a já věděla, že dnes bude pěkně. Je tu tedy nádherně. Však mrkněte na fotky. Ty mluví za vše. A teď, co to klovu, tak padá slunce a na modrém nebi plují bílé mrak, jak z kýčovitého obrazu. Ale příroda přece nemůže být kýč, že? Tak ahoj! Zítra jedu lanovkou na Dachstein, tak se tam moc těším a doufám, že zase všechno dobře dopadne.
Tak se mějte všichni pohádkově a plńte si své sny dříve než nám někdo zase zacpe dýchací cesty rouškami a nesmyslnými nařízeními. Vůbec nevíme, co bude zítra…
Už po sedmé hodině ráno jsem byla na Antonínku, abych si dnešní Hlavní pouť prožila v klidu v komorním prostředí kaple, kde byly, jak už to na poutích ke cti sv. Antonína bývá zvykem, na stolečku vedle oltáře vystavené také ostatk sv. Antonína Paduánského.
Ranní mši sv. od osmi hodin sloužili spirituál kněžského semináře a rodák z Kunovic P. Antonín Hráček a hlavním celebrantem byl ředitel Teologického konviktu v Olomouci P. Jiří Kupka. Ten měl výborné kázání o tom, jak máme být nositeli pokoje pro druhé a k dnešní době vůbec.
Přepis kázání ředitele Teologického konviktu v Olomouc P. Jiřího Kupky:
Díky Bohu jsme letos konečně po době pandemie mohli naplno prožívat Velikonoce. Největší křesťanské svátky. Víme, doba velikonoční skončila, ale proč o tom mluvím? Stále během liturgického roku z Velikonoc žijeme a máme z nich žít po celý svůj život, protože kromě mnoha jiného, je tam jedna věc, která je pro nás, kteří jdeme za Ježíšem, velmi podstatná. A to je velikonoční dar Ježíše Krista. Tehdy apoštolům a dnes až do konce světa všem věřícím.
VYSTRAŠENÍ APOŠTOLOVÉ
Vzpomeňme, že když Pán Ježíš umírá na kříži, tak dole u paty kříže stojí Matka a Jan jako jediní. Kde jsou ti ostatní? Písmo říká, že jsou ve večeřadle a to místě, kde udělal Pán Ježíš ten největší zázrak. Jsou tam, protože mají strach. Protože vkládali do Ježíše veliké věci a on je nesplnil. Je mrtvý. Potom, když se ukáže jako vzkříšený, tak se i v tom sboru najde jeden, který říká: „Já jsem ho neviděl! Až přijde a ukáže se, uvěřím.“ A Tomáš tu možnost dostal. Já se chci ale vrátit před toho Tomáše. Učedníci jsou zase ve večeřadle, protože je po nedělním ránu a slyší: „Ježíšovo tělo není v hrobě!“ Dokonce některé ženy říkaly, že měly vidění andělů a dokonce jedné, že se sám zjevil živý Kristus. Ale jsou zase ve večeřadle, protože je sevřel strach. Že by přece jenom došlo na jeho slova: „Já budu s vámi po všechny dny až do konce?“
KRISTUS JE DÁRCE POKOJE
A tu možnost mají a on vstupuje přes zavřené dveře. Takový měli strach před židy! A on vstupuje mezi ně a říká jim: „Pokoj vám!“ To je právě onen velikonoční dar Ježíše zmrtvýchvstalého, který se netýká jenom pár dnů, týdnů Velikonoc. Má to přesah do celého roku! Do každých dnů našeho života! Kristus je dárce pokoje!
MÁME BÝT NOSITELI POKOJE
A proto je dobře, že jsme tady na tomto svatém místě, kam putovaly velké zástupy dávno před námi. A proč asi? Aby to, co měli v sobě – ten vnitřní neklid, tady nechali. Proto lidé poklekají a věřím, že i do budoucna budou poklekat u zpovědnice, aby se vyznali z vnitřního neklidu a nalezli to, co dává Kristus zmrtvýchvstalý. Ne nadarmo to tam kněz říká ve formuli rozhřešení takřka na závěr: „A naplní vás pokojem!“ To není mír! Mír jsme příliš malí na to nastolit ve světě mír, ale máme být tvůrci pokoje! To je ten podstatný rozdíl! Jestliže čerpáme z Kristova pokoje, tak kdo jiný má být nositelem pokoje než my sami?
NÁVRAT K BOŽÍMU POKOJI
A když jsem zmínil dobu pandemie, všichni jsme si tím prošli, jaký nás najednou pohltil neklid! A přiznejme si to, protože jestli si vzpomínáte, když byl přenos z Vatikánu a na tom podiu na Svatopetrském náměstí byl pouze Svatý otec a pár organizátorů, lilo jako z konve a on měl kající pobožnost za odvrácení pandemie. A potom, když nesl tu těžkou monstranci, jak ji sotva nesl, klátil se ze strany na stranu, vědom si toho, co může potkat svět, nevrátí-li se k Božímu pokoji! A vidíte? Pandemie je možná za námi, ale nezpíváme v kostelích Te Deum! Nejsme na kolenou a neděkujeme za to, že jsme vůbec přežili. Měli jsme vakcínu! Nebo nějak jsme se tomu vyhnuli… Musíme velmi opatrně nakládat s tím, co přináší svět a co přináší Bůh, protože nežijeme na tomto světě marnotratně. To by byla velká pochybnost o Bohu a o nás samých! My jsme tady proto, že nám dal Bůh jeden úkol! Vnášet naději tam, kde je strach, zoufalství a beznaděj. Být posli pokoje! My mnoho věcí, ani mír, ani dalších, natož ekonomických věcí státu a světa nevyřešíme. Na to jsme moc malí páni. Ale žijme z toho, co je nám vlastní. Když jsme silní, když přijímáme živého Boha do své duše ve slově, eucharistii, když nám prostředník Boží milosti, kněz, dává rozhřešení. V tu chvíli jsme těmi nejsilnějšími na světě. Proto nemusíme mít vnitřní neklid. Ano, na chvíli nás to přemůže, protože nejsme slepí, nejsme hluší. A možná se nás dotklo to, že milovaný člověk vedle nás už tady není, protože přišla ta hrozná nemoc a jeho to zchvátilo. A spousta dalších věcí! Jistě a i ten stav se dá řešit různě! Alkoholem, nějakou tou drogou, televizí…
SVATÉ MÍSTO, KDE BŮH SLYŠÍ
My jsme si dnes zvolili toto místo, abychom vyjádřili svou vděčnost za to, že nás Bůh chránil, že jsme živí a zdraví, a že také víme, že bez jeho vědomí nám z hlavy nespadne ani vlas. Generace před námi i my dnes zakoušíme, že toto je svaté místo, kde Bůh slyší a vyslyší. Moc bych si přál, abychom se dnes svobodně rozhodli stát se nositeli pokoje.
NÉST POKOJ DO SVĚTA
Víte, kolikrát to zazní i při mši svaté. Ostatně a opět máme díky Bohu tu možnost podat si zase ruce a říct jeden druhému: „Pokoj tobě, pokoj vám…“ to je přesně to, co máme dělat! Nést pokoj do světa! Kolikrát to pozoruji u těch, kteří přicházejí ze světa s velikou touhou dát se k dispozici k Bohu jako kněží. A přiznám se, omlouvám se, že používám ten termín, že srážíme příliš veliké ambice toho dosáhnout bez lidské roviny. Že si všímám spolubratra, že ho třeba něco trápí. Anebo, že je potřeba také vzít do rukou krompáč a lopatu a jít něco dělat! Nejenom klečet a modlit se! To není tak těžké, ale vzít poctivou práci a nevysmát se těm, kteří ráno brzy vstávají na autobus, aby vydělali nějakou korunu, a když přijdou domů, tak nastupují do další šichty, protože jsou doma děti, musí se udělat úkoly, vyprat, vyžehlit. Abychom žili s těmi lidmi! Plačte s plačícími, radujte se s radujícími.
BOŽÍ SLUŽEBNÍCI
A někdy ta ambice toto přehluší. Já přece budu kněz! To je někdo! Je! Ale ne tvou moc a vůlí! To Bůh si tě vybral, abys byl mezi lidmi! Proto se říká, že kněz nebo řeholní sestra, je vybrán z lidu, ale pro lid, kam se vrací jako služebník! Dokonce i papež nese titul „služebník služebníků“. A tak vám chci také touto cestou poděkovat za to, že se modlíte za nová povolání. Svatý Antonínek je místem, kde lidé prosili o partnery, ale schází se tady také každé první úterý v měsíci kněží, aby prosili, aby Pán dal nová povolání. Ne podle jejich vůle, ale podle Boží vůle. A otec Antonín Hráček, rodák z Kunovic, který je spirituálem v semináři a zároveň má na starosti laické studenty prostorách kněžského semináře, tak mně jistě dá zapravdu, že je dobré, když ti mladí přicházejí s velkým nadšením, ale teprve čas ukáže, na kolik se to nadšení probudí v opravdovou službu pro Boha a pro druhé.
NECHAT SE OBDAROVAT
A není žádným tajemstvím, že po přijímacích pohovorech letošního roku ty počty budou takové, jaké budou. Deset možná nastoupí od září do teologického konviktu a od září deset bohoslovců pro tři moravské diecéze. Deset… Moc vás prosím, zahrňme do modliteb nejen, aby byli dobří kněží, ale ti, kteří jsou ve službě, aby dobrými nepřestávali být, protože i ta vlna pandemie i nás kněze nějakým způsobem poznamenala. Bohužel ne vždycky v dobrém. A o to víc si vážím toho, že jste nelitovali času přijít sem a svatému Antonínovi, všem svatým, a především samotnému Bohu svěřit vaše osobní prosby, svěřit vaše modlitby, ale zároveň se nechat obdarovat. Proto jsme tady! Tím největším darem pro nás a tím je dar Ježíšova pokoje. Tak vám přeji, ať v mém i vašem srdci a duši, Božího pokoje máme dostatek pro sebe i pro druhé. Amen.
Dnešní Hlavní pouť na Antonínku vyvrcholila mší svatou, kterou sloužil arcibiskup Jan Graubner a svým způsobem se tak rozloučil s Moravou, protože je novým arcibiskupem pražským. Po mši svaté převzal ocenění Bílou růži P. Antonína Šuránka, služebníka Božího, kterou uděluje Matice svatoantonínská a Řimskokatolická farnost Blatnice pod Svatým Antonínkem.
Na Svatém Antonínku se dnes sjelo 550 nejrůznějších motorek, tříkolek, čtyřkolek a mezi ně se dokonce vmáčkly i elektrické koloběžky. Všichni si na Antonínek přijeli pro požehnání. O to se postarali rovnou čtyři kněží (P. Eliáš Paseka OFM, P. Maria Vianey OFM, P. Felix Mária Žiška OFM a P. Vojtěch Radoch, rodák z Ostrožské Lhoty). Ještě před tím ale sloužili mši svatou před neobvyklými účastníky. Místo tetiček ve fěrtůšcích a krojovaných do lavic u venkovního oltáře zasedli drsní muži a ženy převážně v černých kožených motorkářských oblecích. Hlavním celebrantem byl ostatně františkánský kněz P. Eliáš Paseka – motorkář, který na Slovácko přijel z Moravské Třebové také na motorce.
Ve své promluvě při mši svaté mimo jiné řekl: „Užívám si toho, že jsem tady s partou fajn lidí, které spojuje společný koníček. Touto mší chceme děkovat a chválit. Nosím ve svém srdci kamarády, kteří už doputovali. Na ně chceme pamatovat stejně jako na živé, kteří se zde setkáváme. Jsem moc rád, že jsem dnes tady s vámi. Někteří říkají, že se sem vrátili, protože tady byli vloni a bylo to moc fajn. A navíc děláme dobrou věc, když vybíráme na kluky, co potřebují peníze na rehabilitaci. Moc bych nám přál, abychom z této mše svaté odcházeli jiní. Věřím, že po každé mši svaté na nás Bůh pracuje. Je důležité, abychom všude přinášeli pokoj a lásku. Zvláště tam, kde to není. Pokud se nám toto podaří, tak bude šťastný nejen ten druhý, ale my všichni. Svět potom bude jiný. Musíme začít u sebe. Budeme žehnat vám, vašim rodinám, těm, které nosíte v srdcích a samozřejmě také motorkám,“ uzavřel svou řeč františkánský kněz. .
Motorkářská pouť se letos na Antonínku uskutečnila potřetí. „V roce 2019 jsem vyměnila motorku a chtěla si ji nechat požehnat. Nabídla jsem tuto možnost i kamarádům. Nakonec tehdy této možnosti využil pouze Karel Jurček z Tvarožné Lhoty. Motorky nám na dvoře františkánského kláštera v Uherském Hradišti požehnal otec Felix Mária. No a tím vlastně vše začalo,“ vzpomíná iniciátorka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku členka třetího františkánského řádu Hana Brigita Reichsfeld z Veselí nad Moravou. „Oslovila jsem potom kamarádku Lenku Sasínovou a Saint Anthony MC, jestli by pomohli s organizací. Řekli ano a v roce 2020 se uskutečnila první pouť,“ připomíná něco z krátké historie Motorkářské poutě na Antonínku Hana Brigita Reichsfeld. Letos se organizace společně ujali Saint Anthony MC, nezávislí motorkáři, františkání, společenství RUAH a řada dobrovolníků.
Odjezd motorek po mši sv. a žehnání na výjižďku se zakončením na Babí hoře
Účastníci mezi sebou v sobotním odpoledni uspořádali sbírku pro kvadruplegika Ivana a od narození vážně postiženého Mirečka. Podařilo se vybrat rovných 30 000 Kč, které byly rozděleny rovným dílem oběma klukům. Darované peníze chlapci využijí k rehabilitaci, kterou nehradí zdravotní pojišťovny.