Na Antonínku se sjelo 550 motorek aneb Motorkářská pouť na Svatém Antonínku 21. května 2022

Na Svatém Antonínku se dnes sjelo 550 nejrůznějších motorek, tříkolek, čtyřkolek a mezi ně se dokonce vmáčkly i elektrické koloběžky. Všichni si na Antonínek přijeli pro požehnání. O to se postarali rovnou čtyři kněží (P. Eliáš Paseka OFM, P. Maria Vianey OFM, P. Felix Mária Žiška OFM a P. Vojtěch Radoch, rodák z Ostrožské Lhoty). Ještě před tím ale sloužili mši svatou před neobvyklými účastníky. Místo tetiček ve fěrtůšcích a krojovaných do lavic u venkovního oltáře zasedli drsní muži a ženy převážně v černých kožených motorkářských oblecích. Hlavním celebrantem byl ostatně františkánský kněz P. Eliáš Paseka – motorkář, který na Slovácko přijel z Moravské Třebové také na motorce.

Ve své promluvě při mši svaté mimo jiné řekl: „Užívám si toho, že jsem tady s partou fajn lidí, které spojuje společný koníček. Touto mší chceme děkovat a chválit. Nosím ve svém srdci kamarády, kteří už doputovali. Na ně chceme pamatovat stejně jako na živé, kteří se zde setkáváme. Jsem moc rád, že jsem dnes tady s vámi. Někteří říkají, že se sem vrátili, protože tady byli vloni a bylo to moc fajn. A navíc děláme dobrou věc, když vybíráme na kluky, co potřebují peníze na rehabilitaci. Moc bych nám přál, abychom z této mše svaté odcházeli jiní. Věřím, že po každé mši svaté na nás Bůh pracuje. Je důležité, abychom všude přinášeli pokoj a lásku. Zvláště tam, kde to není. Pokud se nám toto podaří, tak bude šťastný nejen ten druhý, ale my všichni. Svět potom bude jiný. Musíme začít u sebe. Budeme žehnat vám, vašim rodinám, těm, které nosíte v srdcích a samozřejmě také motorkám,“ uzavřel svou řeč františkánský kněz. .

Motorkářská pouť se letos na Antonínku uskutečnila potřetí. „V roce 2019 jsem vyměnila motorku a chtěla si ji nechat požehnat. Nabídla jsem tuto možnost i kamarádům. Nakonec tehdy této možnosti využil pouze Karel Jurček z Tvarožné Lhoty. Motorky nám na dvoře františkánského kláštera v Uherském Hradišti požehnal otec Felix Mária. No a tím vlastně vše začalo,“ vzpomíná iniciátorka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku členka třetího františkánského řádu Hana Brigita Reichsfeld z Veselí nad Moravou. „Oslovila jsem potom kamarádku Lenku Sasínovou a Saint Anthony MC, jestli by pomohli s organizací. Řekli ano a v roce 2020 se uskutečnila první pouť,“ připomíná něco z krátké historie Motorkářské poutě na Antonínku Hana Brigita Reichsfeld.  Letos se organizace společně ujali Saint Anthony MC, nezávislí motorkáři, františkání, společenství RUAH a řada dobrovolníků. 

Odjezd motorek po mši sv. a žehnání na výjižďku se zakončením na Babí hoře

Účastníci mezi sebou v sobotním odpoledni uspořádali sbírku pro kvadruplegika Ivana a od narození vážně postiženého Mirečka. Podařilo se vybrat rovných 30 000 Kč, které byly rozděleny rovným dílem oběma klukům. Darované peníze chlapci využijí k rehabilitaci, kterou nehradí zdravotní pojišťovny.

Lenka Fojtíková

Na skok v Holandsku I – návštěva Keukenhofu aneb tulipány, kam se podívaš

O víkendu jsem si odskočila do Holandska. Byl to vlastně vánoční dárek. Kdo nemusíte květiny a neumíte žasnout nad nádherou stvořené přírody a probouzejícího se jara, tak dál nečtěte ani neotvírejte tuto galerii. Jsou to vlastně desítky fotek z holandského Keukenhofu, kam každoročně míří tisíce lidí z celého světa obdivovat tulipány. Ta zahrada ale zdaleka není pouze o tulipánech. Jeden celý pavilón je například věnovaný orchideím. Mně osobně se nejvíce líbily kytky vysázené přímo v lese, kterým protékal potůček, ale spíše to byl uměle vytvořený kanál, na což jsou ostatně Holanďané mistři.

Šok z odchodu P. Josefa Červenky

Ihned poté, co jsem se dozvěděla, že 13. 4. zemřel P. Josef Červenka, věděla jsem, že musím napsat vzpomínku na jeho nesmírně bohatý život. Podařilo se a byla zveřejněna ve Slováckém deníku a já ji zde s odkazem na originál kopíruji. Později napíši více osobního vzpomínání na tohoto výjimečného kněze a zveřejním fotky z dvaceti let našeho přátelství…

Jako blesk z nebe zasáhla věřící nejen na Slovácku zpráva, že 13. dubna zemřel P. Josef Červenka, rodák z Újezdce u Luhačovic.
„Jak je to možné? Vždyť ještě první úterý v dubnu sloužil mši svatou při tzv. Kruciátě za kněze na Svatém Antonínku!,“ ptali se mnozí. Jak rychle žil, tak rychle odešel, aniž by se stihl rozloučit s tisícovkami lidí, s nimiž se na pouti po této zemi setkal a sblížil. Narodil se 4. srpna 1968 v Uherském Hradišti.

Na kněze byl vysvěcen 22. 6. 1996 v Olomouci. Zatímco někteří kněží slouží na jednom místě dvacet i více let, P. Červenka byl často překládán do různých farností. Coby kněz sloužil ve Slavičíně, Bílovicích u Uherského Hradiště, Březolupech, Vyškově, Krásensku, Rychtářově, Studnici, Šternberku, Domašově u Šternberka, Horní Loděnici, Mladějovicích, Morkovicích, Pačlavicích, Počenicích, Prasklicích, Lidečku, Soběchlebích u Hranic, Blazicích, Paršovicích a Hlinsku.

Nereptal a tam, kam byl povolán, přicházel s otevřeným srdcem na dlani a obrovskou dávkou energie, kterou rozdával všem, s nimiž se setkal. Všude zanechal nezapomenutelnou stopu v budování společenství. Nepatřil mezi kněze stavitele a údržbáře budov. Když nedávno opravoval faru a chtěla o tom napsat jedna novinářka, řekl: „O tom nepiš! To není důležité!“

Měl rád lidi, a proto jimi byl stále obklopen. Velkolepé byly farní plesy, na jejichž organizaci se podílel. Obnovoval již zaniklé poutě, ale zakládal i nové. Jistě není bez zajímavosti, že přestože po nějakém čase z místa odešel, jeho dílo žilo dál, i když už tam fyzicky nebyl.

V době, kdy působil coby kaplan v Bílovicích u Uherského Hradiště, založil jednou po návratu z Medžugorje novou pouť na Svárov, kam přivezl právě z Medžugorje sochu. Poté tam začal s věřícími každého pětadvacátého v měsíci putovat. A putuje se tam dodnes, i když P. Červenka už dávno sloužil na jiném místě rozlehlé olomoucké arcidiecéze.

Ve Šternberku zase obnovil Hromniční pouť matek. A v čase, kdy ho kněžská služba zavála do Morkovic na Vyškovsku, byl u obnovení putování na Křéby, které bylo zrušeno koncem 18. století za vlády císaře Josefa II. S mladými přitom vytrvale jezdil už od svých bohosloveckých let to Medžugorje, a aby to nebylo líto těm dříve narozeným, tak tam duchovně doprovázel i je.Miloval poutní místo na Svatém Antonínku, kde spolu s dalšími spolubratry založili před třinácti lety tzv. Kruciátu za kněze. Přestože v posledních letech sloužil až v Soběchlebích, pokud mu to povinnosti dovolovaly, přijížděl se na Antonínek s ostatními knězi Slovácka modlit za všechny kněze každé první úterý v měsíci. K založení Kruciáty je inspirovalo tragické úmrtí jednoho jejich spolubratra. Jeho vzorem byl P. Antonín Šuránek, kterého ve svých promluvách na Antonínku často vzpomínal. Téměř nikdy proto nechyběl ani v listopadu při připomínce úmrtí tohoto kněze v jeho rodišti v Ostrožské Lhotě. Otec Josef si nikdy na nic nehrál.

Patřil mezi lidi, o kterých se říká: „Co na srdci – to na jazyku. A to se samozřejmě některým lidem nelíbilo a občas za to sklidil i kritiku. Jak ale tvrdí stará moudrost: „Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“ P. Josef Červenka svůj kněžský život nežil, aby se někomu zalíbil, ale aby vedl lidi k Bohu. Jak? Bez sladkých řečí, ale v pravdě.V době lockdownu se neschoval za tlustými zdmi fary, ale sloužil lidem a uděloval svátosti, i když to nebylo povolené a mohl proto skrze udání čekat postih. Neodpočíval ani o své dovolené. Místo, aby vyrazil k moři nebo někam za exotikou, pořádal od roku 2009 tzv. Dovolené rodin.

Vloni se jí ve Velkých Losinách zúčastnilo bezmála sto lidí. Na programu byly nejen výlety a koupání, ale každý den slavení mše svaté, pro zájemce svátosti smíření i duchovní přednášky zvlášť pro ženy a muže. Manželé Tamara a Marián Margholdovi tehdy řekli: „Zúčastnili jsme se snad už podesáté. Jeden z hlavních důvodů, proč se vracíme, je otec Josef. Za tu dobu jsme poznali, jaké jsou jeho hluboké kvality,“ shodli se manželé.

„Otec Josef byl ryzí, hluboký, ale přitom s ním byla také pořádná sranda. Navíc uměl nádherně zpívat, a když se něco slavilo, neměl problém navařit obří hrnec vynikající polévky, kterou nakrmil farníky i hosty,“ vzpomínají jeho přátelé.

Říká se, že je každý nahraditelný. Zůstává otázkou, jaká ta náhrada je. Až čas ukáže, jestli se najde další takový nadšenec, který bude na dovolenou jezdit s bezmála stovkou účastníků rodin ze všech koutů Moravy, jimž se bude po celou dobu plně věnovat. Mnozí z těch, kdo ho poznali blíže, tvrdí, že po něm zůstane velká díra.

Rozloučení se zemřelým P. Josefem Červenkou se uskuteční 23. 4. v 9.30 hod. ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Soběchlebích u Hranic a poté ve 14.30 hod. ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Újezdci u Luhačovic.

Po mši svaté a posledním rozloučení bude jeho tělo uloženo do kněžského hrobu na místním hřbitově. Pozůstalí prosí o vzpomínku v modlitbě. A to bylo také posledním přáním zemřelého. Pouhé čtyři dny před svou smrtí prosil návštěvu v nemocnici, aby všem vyřídila, že prosí o modlitbu.

Autor: Lenka Fojtíková pro Slovácký deník

A tady se můžete podívat na záznam z pohřbu P. Červenky...

Zasvěcení Ruska a Ukrajiny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie

Také ve Šlapanicích byly v pátek 25. března zasvěceny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie Ukrajina a Rusko. Do tamního kostela přijel na tuto slavnost P. Pavel Dokládal, který právě zde před čtyřiceti lety nastoupil na místo duchovního správce a poté ve Šlapanicích od roku 1989 vedl Fatimský apoštolát. Více o životě P. Dokládala, který letos 3. března oslavil 70. narozeniny, najdete zde. A o tom, proč vlastně papež, biskupové a ostatní kněží Rusko a Ukrajinu zasvěcovali Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, se dozvíte zde. Zpravodajský článek o zasvěcení v brněnské diecézi potom najdete ve středeční vydání Katolického týdeníku.

Řeholní sliby sestry Edity v kostele Těšitelek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Rajhradu

V sobotu jsem se zúčastnila výjimečné události v kostele Božského srdce Páně v Rajhradu. Šestadvacetiletá rodačka z Horního Poříčí na Blanensku Věra Holasová, řeholním jménem sestra Edita, skládala své sliby. Je členkou Kongregace Těšitelek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která sídlí právě v Rajhradu. Kromě kláštera je v tamním areálu také Hospic sv. Josefa a Dům Matky Rosy, kde mohou lidé důstojně dožít svůj pozemský život.

Slovácko se loučilo se „svým“ biskupem

O Dolních Bojanovicích se s nadsázkou říká, že je to moravský Vatikán. V pátečním odpoledni se sem včera sjelo bezmála na tři desítky kněží. Byli mezi nimi i pomocný brněnský biskup Pavel Konzbul, olomoucký pomocný biskup Josef Nuzík a premonstrátský opat v Nové Říši Marian Rudolf Kosík. A poté samozřejmě nespočetné množství domácích i přespolních. Všichni chtěli na poslední cestě na věčnost doprovodit zdejšího rodáka emeritního pomocného biskupa brněnského Petra Esterku.

Mezi smutečními hosty v černém zářily kroje. O víkendu se v Dolních Bojanovicích totiž slaví hody svatého Václava, protože je tomuto světci zasvěcený zdejší kostel, a tak na pohřební mši svatou přišla i většina letošní krojované chasy. V krojích bylo ale vidět i některé starší ženy. Všichni tak chtěli vzdát úctu výjimečnému muži, který navzdory všemu, co se světě dokázal, zůstal stále skromným mužem, jehož většina známých oslovovala až do konce života „Peťo“. Podrobnosti o jeho dramatickém a také dobrodružném životě se můžete dočíst díky Paměti národa zde.

Já jsem se s panem biskupem poprvé potkala na pohřbu P. Šimčíka v Blatničce v roce 2002. Poté jsme se setkávali při jeho návštěvách České republiky na Velehradě, Antonínku i v Hodoníně. Nemohla jsem proto včera chybět ani na jeho pohřbu. Tamní věřící v čele s panem farářem Petrem Karasem připravili panu biskupovi krásnou slavnost, jejíž součástí samozřejmě byla hudba a zpěv, což vedle krojů a dalších lidových tradic jejich slavný rodák tak miloval.

Pokud máte čas a chuť, podívejte se na fotky, které přiblíží atmosféru, která včera v Dolních Bojanovicích panovala. A tady jsou přepisy promluv, které při pohřbu zazněla. Nahrála jsem je na diktafon a přepsala.

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se alespoň občas měli možnost setkat s tak výjimečnými a přitom skromnými lidmi, jako byl biskup Petr Esterka…

Lenka

Přepis kázání brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula:

„Pokud si přečteme napínavý životopis našeho drahého zesnulého Petra, tak nás asi nepřekvapí, že jeho biskupské heslo znělo Jděte do celého světa – pasáž z Markova evangelia, kdy Ježíš říká svým učedníkům Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. S tím pěkně koresponduje i jeho biskupská služba, kdy byl pověřen duchovní péčí pro české katolíky ve světě. Jít do světa v sobě zahrnuje rozměr uznání, dobrodružství a poslání. I náš vstup do nové posmrtné reality zahrnuje tyto právě tyto tři rozměry.

První je uznání. Biskup Petr nyní vstupuje do světa, který doposud osobně neznal, kterému lidová slovesnost říká „onen svět“. Toto oddělení světů v naší představě vyvolává beznaděj, kterou kdysi vystihl spisovatel Franz Kafka, když charakterizoval tento svět jako uzavřený systém, zámek s pokojíky, chodbami a bludišti, které nikde nekončí. Jeden posel tam vyslechl od svého umírajícího krále poselství, ale i když se velmi namáhal, nikde nenalezl bránu, aby se dostal ven a přinesl poselství na jeho adresu.

My ale každou neděli vyznáváme víru ve společenství svatých. Díky tomu víme, že oba tyto světy jsou v Ježíši Kristu spojeny. A to nejen skrze váhu skutků, ale i skrze modlitby. Křesťanství více používá jiného výrazu. Člověk který jako první spatřil ve vidění takzvaný onen svět, označil termínem Nebeský Jeruzalém. Udiveně se tázal, kdo jsou tihle ti v bílém rouchu a odkud sem přišli? Uslyšel odpověď: „To jsou ti, kdo přichází z velikého soužení, roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi.“

Potom tu máme dobrodružství. Tento rozměr smrti zajímavě charakterizoval americký režisér, dramatik Woody Allen slovy: „Nejde o to, že bych se bál umřít. Já jen nechci být u toho, když se to stane.“ My křesťané víme, že v těchto okamžicích nebudeme sami. Bude s námi ten, kdo přemohl smrt. Biskup Petr už vlastně tuto zkušenost měl, když v červnu roku 1957 dramaticky překonával Železnou oponu, kdy si doslova prostříhal cestu do Rakouska, nového svobodného světa, první, co se svými přáteli uviděl, byla Boží muka. Potom jeho životní dobrodružství pokračovalo a já věřím, že pokračuje i na onom světě. Poznáváním nekonečné Boží lásky tváří v tvář. Stojíte v této farnosti na prahu hodové slavnosti. Na hody často přijíždí rodáci a příbuzní. A tak je velice symbolické, že i biskup Petr přijel na tyto hody. Ne ale aby je prožíval s vámi, ale aby se účastnil hodů, jak doufám největších, nebeské hodové hostině.

Nakonec tady máme rozměr poslání. Odpovědnost ze snů. Naši drazí zesnulí už evangelium hlásat nemusí, ale jejich úkol nekončí. V okamžiku, na věčnosti, kde není času, berme tento výraz doslovně, vstoupili do společenství svatých, tak se jim otevírají nové obzory. Mohou naplno a s lehkostí žít vzorec svatosti, který zajímavě definoval světec svatý Maxmilián Kolbe. Definoval ho jako malé ve rovná se velké V. Malé v je moje vůle, říká, velké V je Boží vůle. Drahý spolubratře v biskupské službě, žij naplno Boží vůli ve svatém pokoji Božího králoství.“

Synovec Jaroslav Hromek:

„Dovolte mi malou vzpomínku na našeho strýčka Peťu. Tak jsme mu v rodině říkali. Mohu říct, že pro mne byl druhým taťkou. Prožil jsem s ním totiž mnohou událostí nejen v naší zemi, ale také v USA. Dá se říct, že mně otevřel nový pohled nejen na církev, ale i na dění ve světě. Jeho názory předběhly dobu, což mne samozřejmě ovlivnilo. Co se mně vybaví při vzpomínce na něj? Skromnost! Často jsem ho vozil po republice a nikdy jsem nezažil, že by se nějak povyšoval nebo dával najevo, čeho dosáhl. Kromě okay a all right skoro nepoužíval anglická slova. Na cestu mu mamka připravila chleba s máslem a mlékem. Já bych se i někde na jídlo zastavil, ale Mc Donald u nás tehdy ještě nebyl, a tak začalo období půstu. S hlavním městem Prahou budu mít vždy spojenou naši návštěvu na Hradě u pana kardinála Tomáška. Po celou dobu návštěvy jsem musel mluvit a strýček si v těch okamžicích s panem kardinálem psali, protože v místnosti bylo mnoho odposlechů státní bezpečnosti. Vůně. Vždy voněl tak trochu americky. Kam vešel, tam to všechno provoněl. Dokonce kostelníci říkali, že věděli, které roucho měl oblečené. Já se jednou navoněl jeho parfémem, ale nikdo nereagoval. Rád zpíval. Každou cestu jsme začínali písní Andělé Boží. To jsem ještě tak trochu stačil. On ale potom zpíval dál slovácké písničky. Snažím se vzpomínku na něj odlehčit, protože vím, že by to tak chtěl, proto jsem na začátku nepoužil slova smuteční hosté. Budu ho nyní citovat: „Smrt je součástí života. Ve smrti se člověk rodí do nového, lepšího věčného života, do života s Bohem.“

Strýček Peťa pro mne vždy byl a navždy zůstane velkou osobností s obrovským srdcem. Pro celou naši rodinu znamenal víc než si dnes dokážeme uvědomit. Jeho úsměv a radost ze života zůstane navždy v mém srdci. Na závěr bych chtěl poslat do Ameriky poděkování Joen za všechnu starost o našeho strýčka. Byla s ním v posledních hodinách jeho života. Moc za vše této děkujem. Sbohem náš strýčku Peťo…“

Starostka Dolních Bojanovic Eva Rajchmanová:

Starostka nejdříve ve své promluvě vzpomněla celý život zemřelého biskupa. Dále řekla: „Neuvěřitelných 26 let se nesměl vrátit do své rodné vesnice, kterou tak miloval, a kterou se rád chlubil. Jeho návraty potom bývaly nenápadné, tiché a chlapecky radostné. Z jeho chování a jednání nebylo poznat doktora teologie, monsignora, profesora či kaplana amerického letectva. A tak nejen jeho nejbližší, třicet pět bratranců a sestřenic, vlastníky nepočítaje, přátelé, rovníci, spolužáci a snad kdekdo ve vesnici ho oslovovali jeho chlapeckým jménem Peťa. Kolik jen to bylo povídání vážného i humorného v propadání se do vzpomínek a hlavně kolik písní jsme přezpívali a jedna krásnější druhé. Ne všech písní jsme vzpomněli, ale na jednu jsme nezapomněli při loučení nikdy. S pánem Bohem idem od vás, neublížil jsem, neuškodil jsem žádného z vás…. Dnes děkujeme za jeho sílu a především Pánu za jeho dar života. Své biskupské heslo Jděte do celého světa naplnil beze zbytku. Otče biskupe, buďte s Bohem…“

Farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas:

„ Do farnosti jsem nastoupil ve dnech, kdy byl vysvěcen na biskupa a potom zde slavil jako biskup mši svatou. Skrze občasné setkání a telefonát mne potom na dálku provázel v mé službě ve zdejší farnosti. To je mé osobní zavzpomínání, ale i poděkování. Nebudu připojovat další pohledy na jeho osobnost, protože jich tady už zaznělo dost. Snad jen zmíním ještě to, co zaznělo v předchozím citátu. Že se opravdu rád setkával s lidmi. Když tady byl, tak se  třeba někoho o hodech a různých příležitostech ptal: „A čí ty jsi, odkud jsi, od kterých jsi?“ prostě zjišťoval příbuzenské vazby a bylo vidět, že se rád s lidmi setkává. Věřím, že je to i takový symbol, touha po setkání, že v něm jistě byla touha po setkání nejen s lidmi, ale s Pánem, a že už stojí před jeho tváří. Připojuji se k děkování za jeho život a připojme se k prosbám, aby se mohl radovat z toho definitivního a nikdy nekončícího dobrodružství Boží blízkosti.“

Na emeritního biskupa Petra Esterku rád zavzpomíná i dvaasedmdesátiletý bývalý kapelník dechové hudby Bojané Štěpán Esterka.

„Pamatuji si ho od útlého dětství. Bydleli jsme naproti jeho domu. Navždy zůstane uložený v mé mysli i srdci jako velmi dobrý člověk, který miloval moravskou muziku. Ať už to byl folklor, dechovka či chrámová hudba. Jsem vděčný, že jsem se po revoluci coby kapelník dechové hudby Bojané mohl podílet i na jeho primicích. Obohatil celou naši rodinu. Moc nás podpořil, když byla manželka onkologicky nemocná. Nikdy nezapomenu na naše debaty ve vinných sklípcích. Zazpívali jsme si, zahráli a vedli duchovní i politické diskuze. Míval tato setkání moc rád.“

Slavnost v kapucínském klášteře v Brně

Církev si v úterý 14. září připomene svátek Povýšení sv. kříže. Kapucíni v Brně už tento svátek slavili ve svém kostele Nalezení sv. kříže dnes. Nejdříve mší svatou a potom v klášterní zahradě požehnali nový kříž. Článek s fotkou naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku. Tady zveřejňuji jen pár fotek, které se do novin nevejdou. Osobně mně udělalo velkou radost, když první čtení přišla k ambonu přečíst mladá žena v nádherném kroji z Horního Němčí. Moje srdce zaplesalo. Však mrkněte do galerie. Jinak jsem si zavzpomínala, jak jsem jednou tento svátek slavila v Medžugorje přímo pod obřím křížem na kopci Križevac. Bylo nás tam tehdy mraky. Vycházela jsem, když teprve svítalo, ale rozhodně to stálo za to!

Myslela jsem také na Židlochovice, odkud pocházím, protože jsem byla v tamním kostele Povýšení sv. kříže před dlouhatánskou dobou pokřtěná. Dnes tam bylo při mši určitě mnoho krojovaných, jak bývá v posledních letech zvykem. Tam jsem to ale nestihla, protože jsem byla v Brně, tak třeba zase někdy jindy.

Jinak jedno je jisté. Každý si životem nějaký ten kříž neseme, a tak nám všem přeji, abychom měli každý den sílu a odvahu ho nést, a když spadneme, uměli zase vstát a jít dál ať se děje, co se děje…

Ze srdce Lenka

Netradiční dovolená rodin, kterou nelze penězi vyjádřit

V pondělním brzkém ránu jsem nastartovala auto a zamířila za reportáží pro Katolický týdeník do Velkých Losin. Právě tam totiž tento týden tráví dovolenou věřící rodiny s P. Josefem Červenkou.

Je jich tam bezmála stovka. Jasně, že šlo všechno udělat po telefonu a někoho z účastníků poprosit, aby tam prostě jen tak cvaknul nějakou fotku a poslal mně to. Ušetřila bych tím jeden a půl dne! Vzhledem k tomu, že jsem ale stará novinářská škola, udělala jsem si tam na jeden den a jednu noc výlet. Mám dovolenou, tak co bych ji nevyužila k osobnímu kontaktu se všemi zainteresovanými, že? Vyjela jsem už pár minut po páté, abych se vyhnula kolonám. Vzhledem k tomu, že bylo ale pondělí, byl i tak provoz pěkně hustý už brzy ráno. Navíc mne ze Slovácka až do Olomouce doprovázela místy docela pořádná mlha.

Na místo jsem ale dorazila už po půl osmé, což jsem nečekala a stihla první společnou rozcvičku dovolené rodin s katolickým knězem P. Josefem Červenkou. Ten den se vedení ranního protáhnutí ujali dva otcové a rozcvičku pojali v duchu příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. Zapojili se všichni! Stejně jako druhý den, kdy dvě ženy připomněly sv. Ludmilu. Tady se můžete mrknout, jak závěr takovéto rozvičky vypadal v úterním ránu 10. srpna 2021

Při první přednášce se po snídani ve společenské místnosti sešly ženy. Jedna s dvouměsíčním miminkem, které těsně před zahájením ještě stihla nakojit. Potom už si malá Johanka snila své sny zatímco její maminka poslouchala promluvu P. Červenky. V přednášce mimo jiné přirovnal dnešní covidovou pandemii k jedné z egyptských ran, a zároveň připomněl, že to, co s tím uděláme, záleží jen na nás.

A co se mne nejvíce za ten jeden den, který jsem na dovolené rodin prožila, dotklo? To, že rodiče na této dovolené skutečně tráví svůj čas se svými dětmi, věnují se jim a užívají si jich na plné pecky. Jsou prostě tak obyčejně (v dnešní době neobyčejně) spolu. Nejsou neustále každý připojeni na mobilních zařízeních a duchem někde úplně jinde. Jejich dovolenou nelze penězi vyjádřit. Uvědomila jsem si tam, že některé rodiny sice tráví se svými potomky dovolené v exkluzivních destinacích někde v Karibiku, ale stejně jsou tam vlastně každý sám upoutání k mobilům a připojením s „přáteli“, kteří jsou od nich vzdáleni desítky tisíc kilometrů, takže jsou vedle sebe vlastně sami…

A tak nám všem přeji, abychom také dokázali trávit čas se svými blízkými tak, abychom si mohli koukat přímo do očí a třeba jeden druhého poplácat po rameni nebo skutečně (a nejen virtuálně) šťouchnout a obejmout. Náš čas je tady na zemi krátký, takže nikdo nevíme, co bude zítra, tak abychom jednou nelitovali, že jsme se s někým setkat mohli a neudělali jsme to, protože jednoho krásného dne už na to prostě bude pozdě…

Všechny zdravím a přeji krásné letní dny! Lenka

Jezuitský kněz P. Jan Pavlík upozornil už před mnoha lety, že se citová nezralost nyní stává největším problémem

V dušičkovém čase je dobré zavzpomínat na ty, kdo nás předešli na věčnost. Třiadvacátého října jsme si připomněli sté narození výjimečného muže – jezuitského kněze P. Jana Pavlíka. Osobně jsem s ním nikdy velký rozhovor nedělala. Díky blatnickému faráři P. Zdeňkovi Stodůlkovi jsem se ale mohla v prosinci roku 2006 zúčastnit v Blatnici pod Svatým Antonínkem přednášky tohoto vzácného kněze, jehož vyhledávalo ke zpovědi mnoho kněží. Blatnický farář ho tehdy pozval, aby promluvil k budoucím biřmovancům.

Zveřejňuji zde slova, která tehdy zazněla, protože jsou poplatná i pro dnešní dobu.  P. Jan Pavlík tehdy řekl:

„Nejme tu od toho, abychom mnoho mluvili, ale abychom byli svědectvím dobra a vnitřní krásy. Náš život má být svědectvím, které bude směřovat k hledání dobra. Nemá smysl se hlídat, abychom něco nepokazili, ale spíše stále hledat, jak bychom mohli něco udělat lépe, a jak bychom mohli někomu udělat radost. To je svědectví, které vede k důvěře. Svátost biřmování bývá nazývána také svátostí křesťanské dospělosti. Patří sem fyzická, intelektuální a citová zralost. Pro lidský život je nejdůležitější citová dospělost. Mnohdy vidíte, že čtyřiceti i padesátiletí lidé dělají blbosti na entou. Nejsou citově vyzrálí. Nemají v sobě vypěstovanou zodpovědnost. S citovou zralostí je to dnes těžké. Doba technicko-kulturní revoluce a stálý rozmach dává vše velmi lacino. Tak snadno si můžeme někam zavolat mobilem, poslat esemesku nebo na cokoliv nasurfovat na internetu. Pokud chtěl někdo z mé generace v mládí získat poznatky, musel hodně číst a vše ukládat do paměti. Citová nezralost se nyní stává největším problémem. Potřebuje svobodný, vážný zásah každého jedince, aby navzdory lacinosti dozrával k zodpovědnosti celého lidstva, národa, rodin, manželství a vůbec. Nebrat zodpovědnost za nic je katastrofický scénář postmoderního světa,“ řekl tehdy šestaosmdesátiletý kněz.

Tento text jsem v prosinci roku 2006 napsala pro okresní týdeník hodonínského okresu Naše Slovácko, který dnes už neexistuje.

Jezuitský kněz P. Jan Evangelista Pavlík se narodila 23. 10. 1920 v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen  19. 6. 1943. Působil v různých farnostech po celé jižní Moravě a v roce 1947 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. V roce 1950 byl v rámci Akce K nezákonně internován a posléze poslán k PTP. Po návratu ze služby u PTP mu stát znemožňoval kněžskou činnost. Od ledna 1954 pracoval v Ostravě jako stavební dělník. S dalšími jezuity v Ostravě si vyměňoval a rozmnožoval náboženskou literaturu a v provizorních podmínkách se pokoušeli o život v řeholní komunitě. Zároveň tehdy P. Pavlík organizoval tajné studium jezuitských kleriků a duchovně vedl skupinu mladých věřících. Dne 12. srpna 1955 byl zatčen. Při vykonstruovaném procesu byl označen za „organizátora rozsáhlé ilegální organizace mimořádné nebezpečnosti“ a jednoho z hlavních představitelů „páté kolony Vatikánu“.  Dne 5. ledna 1956 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě v procesu Pavlík a spol. za velezradu na 10 let vězení. Prošel koncentráky při uranových dolech na Jáchymovsku, poté byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn byl na amnestii 11. května 1960.  V roce 1971 se stal provinciálem jezuitů a tento úřad zastával až do roku 1991. Po sametové revoluci zahájil obnovu organizace české provincie. V letech 1991–1998 působil také jako spirituál kněžského semináře v Olomouci. Od roku 1998 působil na Velehradě. Zemřel 28. 11. 2008 a  byl 4. 12. 2008 pohřben na Velehradě.

Biskup Konzbul požehnal zvony v Novém Veselí a připomněl aktuálnost svatého Václava pro dnešní dobu

Kvůli článku a fotce pro Katolický týdeník jsem se včera poprvé v životě vydala do Nového Veselí na Vysočině. Tamní pan farář a známý propagátor poutí P. Jan Peňáz mně poradil, že mám jet po dálnici až do Měřína a od tam potom zamířit na Nové Veselí, že je to sice o pár kilometrů dál, ale jinou trasou bych jela po objížďkách, protože se tam údajně opravují silnice.

Když jsem sjela z dálnice a poslouchala Waze, jak mám jet, tak jsem si říkala, že to není snad možné. V jednom okamžiku jsem měla podle šířky silničky dojem, že jedu na Slovácku po cyklostezce. Ne, nebyla to cyklostezka, ale holt jsem byla na Vysočině a ne na Slovácku 😀 Waze nezklamal a dovedl mne do cíle zase s hodinovým předstihem. Představovala jsem si, jak si hodím relax a budu nečinně relaxovat, ale to jsem se škaredě spletla.

Ulice totiž byly okolo kostela sv. Václava docela dost plné lidí a stále dovnitř přicházeli noví a noví lidé. Tak jsem se tam šla mrknout a on pan farář pro všechny příchozí připravil už od 14 hodin zajímavý program. Všichni hlavně valili k oltáři, aby si zblízka mohli prohlédnout dva nové zvony – Svatého Václava a Jana Pavla II. Dokonce si je mohli zájemci poťukat speciálním „kladívečkem“ (nebylo ze železa!!!) a slyšet, jak zní. Tedy hlavně ten menší – Jana Pavla II., protože byl zavěšený. Koukala jsem, že toho všichni využili. U vchodu si mohli návštěvníci za padesát korun zakoupit oplatky, které nechal pan farář upéct speciálně pro tuto příležitost. Kupující tím podpořili pořízení zvonů. No a ještě byla nedaleko vchodu také výstava věnována zvonům v kostele svatého Václava v Novém Veselí, která zachycovala jejich pořízování i zničení požárem a „ukradením“ na bojiště první i druhé světové války. P. Peňáz při své úvodní řeči řekl, že se to snad už nebude opakovat. Kromě toho ve smyčce na obrazovce běžel dokument pořízený z odlévání zvonů v Przemysli v Polsku a z převozu do kostela v Novém Veselí.

Zvony požehnal brněnský pomocný biskup Mons. Pavel Konzbul a tady je přepis jeho kázání:

Widukind ve své kronice Sasů napsané kolem roku 970 píše, že se o pražském knížeti Václavovi vypravují zázračné věci. A to je právě výhoda i nevýhoda hlavního patrona naší země. Legendy jeho život tak opředly, že pravda a fabulace jsou k nerozeznání. Neznáme jeho jediný autentický výrok a neznáme ani jeho podobu. Na druhou stranu je svatý Václav stále inspirující postavou.

Pražský, německy píšící spisovatel židovského původu Franz Kafka, píše: „Já, pražský nevěřící žid, stal jsem se věřícím. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje desátého století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jímž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“

Při čtení životopisu svatého Václava můžeme podle mého soudu najít tři charakteristické rysy jeho osobnosti:

Zbožnost –  jedna z legend uvádí jako důvod jeho zavraždění, že čeští páni varovali Boleslava, aby nenechával vládu v rukou tohoto mnicha, který se stále modlí. Svatý Václav totiž neodpovídal obrazu dobového vládce. Panovníci té doby byli často negramotní, krutí a bezcitní idioti. Zatímco Václav byl vzdělaný, prozíravý a citlivý člověk a k tomu ho vedla právě modlitba. Modlitba je totiž hlavní nástroj, který Bůh používá k tomu, aby nás proměňoval. Modlitba je pro nás stejně důležitá, jako základní výzkum pro vědu. Je totiž zdrojem nových nápadů, změny a pokroku v našem osobním životě.

Důslednost – Václavovo křesťanství není jenom matrikové, ale je důsledné, proniká ho a utváří. To se pozná především podle jeho činů. Že naše víra nezemřela, poznáme i my jen podle našich skutků.

Milosrdenství – schopnost vcítit se do druhého, ale nejen to, také druhému pomoci, byla pro Václava typická. Podle svědectví arabských kupců byl v Praze v jeho době důležitý trh s otroky, který hrál v ekonomice státu podobnou roli, jako dnes mladoboleslavská škodovka. A svatý Václav i přesto řadu otroků vykoupil. Je známo, že měl silnou nechuť k hrdelnímu rozsudku, že udělil řadu amnestií a nechal zrušit mnohé šibenice.

Co si z života svatého Václava můžeme vzít do dnešní doby?  Je to právě tato trojice jeho vlastností.  Opravdová zbožnost nám umožní milovat bezbožné, důslednost udrží naši víru při životě a milosrdenství nám umožní udělat druhým radost.