Koclířovem zněla maltština

Do Koclířova jsem se poprvé ve svém životě vydala v únoru roku 2002. Procházela jsem si tehdy docela šíleným životním obdobím, kdy jsem nevěděla, jak dál. Tehdy mne do Koclříova zlanařila kamarádka Katka z Hodonína. Nalákala mne sem s tím, že tam má přijet nějaký výjimečný Bohem obdarovaný kněz z Malty, který se speciálně modlí za vnitřní uzdravení lidí. Jméno Eliase Velly mně tehdy nic neříkalo, ale na její nabídku jsem kývla, protože tonoucí se stébla chytá. Ani ve snu mě ale tenkrát nenapadlo, jak mi toto setkání s P. Vellou zásadně změní život.

V Koclířově se onoho února roku 2002 odstartovala zásadní proměna mého života. Nejen, že mi přímluvná modlitba P. Eliase neskutečně pomohla, ale v průběhu sedmnácti let, co se známe, se zásadně proměnil celý můj život. Začali jsme spolupracovat a dnes na různých nejen jeho seminářích, exerciciích a setkáních, sloužím přímluvnou modlitbou se skupinou přátel i já.

Ke Koclířovu mám proto zvláštní, niterný vztah jako k místu, kam se moc ráda vracím. Velký podíl na tom mají všichni tamní služebníci, kteří se o příchozí starají a přijímají je se širokým úsměvem a otevřenou náručí. Počínaje správcem tamní farnosti a národním prezidentem Českomoravské Fatimy se sídlem v Koclířově P. Pavlem Dokládalem, přes úžasnou služebnici Hanku Frančákovou ( pastorační asistentka biskupství královéhradeckého, sekretářka a členka rady Českomoravské Fatimy a členka celosvětové rady Fatimy) až po všechny pracovníky v prodejně Pastýř, cukrárně či ty, kdo se starají o údržbu celého areálu Českomoravské Fatimy i úklid na pokojích, toaletách a v budovách. Podrobnější informace o Českomoravské Fatimě naleznete zde.

Po onom prvním setkání jsem do Koclířova jezdila několik let pravidelně někdy i několikrát ročně. Jak se ale můj život proměňoval a přinášel nové služby, tak se stalo, že návštěvy onoho místa řídly. Toto pondělí jsem se tam na několikadenní pobyt vydala snad po šestileté přestávce. A opět v tom měla prsty kámoška Katka!

Ta mně totiž v neděli v pozdním odpoledni řekla, že jede s pár lidmi z Hodonína do Koclířova na „nějakou“ duchovní obnovu, kterou vedou duchovní „dcery a synové“ P. Eliase Velly. Já si v tom okamžiku řekla, že mám volno, tak proč bych nejela také! Zvedla jsem telefon, zavolala do Koclířova a dozvěděla se, že mají dokonce ještě volný jednolůžkový pokoj! V pondělí jsem musela sice ještě něco zařídit v Brně, ale v podvečer jsem byla na místě!

Nevěřila jsem svým očím! Z Malty přijelo bezmála čtyřicet lidí! Byli mezi nimi věřící staršího věku, ale i celé rodiny s malými dětmi! Přesně je jich snad 39. Měla jsem dojem, že je Malťanů více než nás účastníků a možná tomu i tak bylo. Od Hanky Frančákové jsem se přitom dozvěděla, že si tito lidé vzali doma dovolenou a hradí si náklady na cestu sami.

Pro českého a moravského člověka trochu nepochopitelná věc, že by někdo vydal tisíce korun na to, aby jel někam do daleké země, kde nebude odpočívat, válet se na pláži a užívat si zaslouženého volna, ale bude svůj volný čas věnovat do té doby neznámým lidem. S tím, aby jim přiblížili svůj živý vztah s Kristem. A navíc s jazykovou bariérou, kdy některé přednášky byly v maltštině a musel tam být překladatel do angličtiny a pro přítomné, kteří angličtinu neznali, také předkladatelka do češtiny. Znám pár takových bláznů i v České republice, ale moc jich není. Rozhodně to nejsou ti tradiční katolíci, kteří si i na zbožném Slovácku myslí, že když byli v neděli v kostele, tak mají splněnou svou povinnost praktikujícího katolíka. Je mně jich líto, protože vlastně zatím nepoznali, že jen o tomto víra zdaleka není…

Ale zpět k naší skupině nadšených lidí z ostrova Malta. Každý den měli dvě přednášky. Kdo chtěl, mohl se účastnit modlitby růžence, mše svaté a adorace. Všechno bylo samozřejmě na svobodě každého z účastníků, ale když jsem tak koukla občas kolem sebe, tak téměř všichni absolvovali celý nabídnutý program, který trval čtyři dny.

Vyvrcholením byl za doprovodu úžasné kapely zahraničních hostů tříhodinový modlitební večer s názvem „Slavení RHEMA“. A děly se v Koclířově věci! Při modlitbě se Bůh dotýkal ran, uzdravoval tělo i duši a lidé zažívali mocné vylití Ducha svatého jak to známe z Bible.

Bylo to něco tak úžasného, že je to slovy jen těžko předatelné. To se prostě musí zažít. Něco podobného jsem prožila v roce 2010, kdy jsem se na Maltě zúčastnila jedné tamní katolické charismatické konference. Podobnou zkušenost jsem také měla z Vranova u Brna, kde před lety vedl exercicie pro menší skupinu lidí tým z Irska.

A co mne z celkového setkání s Malťany, kteří jsou od mé první návštěvy Malty v roce 2002 mému srdci tak blízkým národem, nejvíce dostalo? Radost, která z nich tryskala z toho, komu ve svém životě uvěřili. Opravdová radost! Žádný „americký smile“ na tváři s vybělenými zuby! S tím se prostě až na výjimky, bohužel, v našich kostelech ani při akcích pořádaných katolíky nesetkáte… Je to škoda, ale je to zatím bohužel realita. V klasických farnostech na Slovácku spíše narazíte na zasmušilé tváře ponořené do sebe. Lidi, kteří se často nedívají ani kolem sebe a v lavici při příchodu na mši občas ani kývnutím hlavy nepozdraví souseda, aby ho náhodou nevyrušili z jeho ponoření se do sebe… A to je prostě špatně… Ano. Je čas na kontemplaci, ale potřebujeme se umět i radovat a svou radost z toho, komu jsme uvěřili, předávat dál. Pokud tuto radost nežijeme, jakými jsme svědky Kristovy lásky?

A jedna poznámka na závěr. Od doby, kdy jsem byla v Koclířově poprvé, se tato tehdy po komunistickém období zdevastovaná sudetská obec neuvěřitelně proměnila. Člověk vidí, jak zde všechno pod tou záplavou modliteb a ochranou P. Marie vzkvétá. Jsou vidět opravené chodníky, silnice, veřejné budovy i rodinné domy… V neděli 11. srpna se zde uskuteční pouť ke cti sv. Filomény, které se zúčastní i původní němečtí obyvatelé, kteři odsud byli po válce vyhnáni… Ano… Je třeba usmíření nejen mezi národy, ale i v rodinách a mezi lidmi navzájem. Bez toho se nelze posunout k něčemu dobrému. A v Koclířově se to děje…

A pokud někoho toto moje psaní zaujalo, tak má šanci Malťany v Koclířově zastihnout ještě od zítřka (2. 8. 2019) až do neděle, přičemž v sobotním večeru bude od 17 hod. mše svatá a po ní bude následovat opět Slavení RHEMA, při kterém se včera děly tak úžasné věci. Doporučuji ale, aby se případní zájemci zúčastnili celého sobotního programu, který začíná od 9 hod. Stále je ale šance zúčastnit se s Malťany celého víkendového programu. Ten začíná v pátek (2. 8. 2019) od 15 hod. a zakončení je naplánováno na neděli (4. 8. 2019) ve 12 hod. Vřele to všem doporučuji!!!

No a na závěr zveřejňuji pár fotek z celé akce.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Dnešní Domácí pouť na Antonínku byla s biskupem Posádem, ze kterého přímo sálal Duch svatý

Fantastická atmosféra dnes panovala na Svatém Antonínku, kde se slavila tzv. Domácí pouť ke cti svatého Antonína Paduánského. Slaví se vždy přesně v den svátku tohoto oblíbeného světce.

Hlavním celebrantem poutní mše svaté, která začala krátce po sedmnácté hodině, byl pomocný českobudějovický biskup Mons. Pavel Posád. Díky jeho kázání a přístupu ke všem přítomným, kteří ho oslovili a chtěli se s ním po mši svaté pozdravit, spontánně prosili o požehnání, panovala na Antonínku úžasná, neopakovatelná atmosféra. Biskup Posád totiž všem žehnal, pro každého měl dobré slovo a nikoho neodbyl. Prostě neopakovatelný zážitek. „Pius dvanáctý řekl, že kdyby kněží více žehnali, padalo by méně bomb,“ řekl uprostřed poutníků usměvavý biskup.

Hned v úvodu mše svaté prozradil, že na Antonínek jezdí už dlouho. Počátkem sedmdesátých let sem totiž mířil za P. Šuránkem. „Páter Šuránek už nebyl mým spirituálem, protože mně komunisté nepovolili nastoupit do olomouckého semináře. Musel jsem do Litoměřic. Poznal jsem ho jako bohoslovec a jezdil jsem sem za ním až do jeho smrti. Byl to svatý muž. Mám veliké množství jeho knih a spisů, ze kterých stále čerpám. Je velmi živý i dnes. Velmi se těším, že bude brzy blahořečen. Byl to mimořádný muž,“ podělil se po mši svaté biskup Posád o své vzpomínky na P. Antonína Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Pouť Matice svatoantonínské

Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.

„Když jsme sem přijeli,  kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat.  Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal.  A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“  „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel…  Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším…  Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy.  Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď  pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů…  Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde



Františkánské odpoledne s Kateřinou Lachmanovou na Svatém Antonínku

V sobotu 1. 6. 2019 se na Svatém Antonínku uskutečnilo františkánské setkání. Hlavním hostem byla Kateřina Lachmanová, která zde měla dvě přednášky na téma NOVÁ EVANGELIZACE ANEB KAM DUCH BOŽÍ VANE.

Na přednášky navázala mše svatá, kterou sloužil františkánský kněz P. Didak z Brna. Zde je přepis jeho kázání:

V dnešním evangeliu zaznívá jedna z nejvyšších a nejnáročnějších otázek z celé Bible: „Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se i mě. A předmětem je láska. Síť se noří a zachytí nás právě tam,kde jsme nejvíce lidští. Síť utkaná Bohem zachytí Petra, když klesá ke dnu smutku a zklamání. Ježíšovo lidství je dojemné. I jako vzkříšený snažně prosí o lásku – o lidskou lásku. Když se ujistí, že je milován, může odejít.

On se neptá: „Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství? Pochopil jsi to, co jsem učil?“ Ne, to není jeho otázka. On se ptá: „Probudil jsem v tobě lásku?“ A vám, kteří si jako Petr nejste jisti kvůli komu, že jste už mnohokrát zradili a přesto pořád milujete, vám svěřuje svá poslání a poselství lásky.

Apoštolové se vrátili do svého domova k jezeru, kde všechno začalo a tam znovu slyší to veliké slovo: „Následuj mě!“ Teď už jim nezáleží na strachu, na iluzích, které skončily krví a útěkem. Nezáleží jim už ani na zapření. Je tu totiž nový začátek, který rozkvétá díky milosti. Jejich víra kráčí od začátku k začátku skrze stále nové začátky. Žít znamená začínat stále s nekonečnou trpělivostí znovu a znovu. A  je to možné, protože ten, který byl zrazen,se vrací. Vrací se jako přítel. Opuštěný se vrací a dává se do rukou těch, kteří ho opustili. Zrazený se vrací a svěřuje se jim zcela.

„Půjdu lovit ryby,“ řekl Petr. Vrací se zpět, všechno skončilo. Tři roky s Ježíšem jsou již nenávratně pryč. Toto je Petrovo rozhodnutí a také jeho šesti společníků. Říkají: „I my půjdeme s tebou.“ Vstoupili na loď, ale tu noc nic neulovili. Byla to hrozná noc i v nitru těch sedmi rybářů. Noc bez užitku, protože pochopil, že vrátit se zpátky k rybaření nejde. Nelze zapomenout na Krista. Je to hrozná noc… Potom za svítání slyší hlas z břehu: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Jak se může ptát po tak hrozné noci, po noci, v níž selhali? Odpoví společně: „Ne!“ V tom „ne“ zní: „Bez tebe nemáme nic a nedaří se nám dobře. Je to prosba o pomoc.

Skutečným zázrakem nejsou plné sítě. Skutečným zázrakem je Petr, který se vrhá do vody, poháněn láskou, která má naspěch. Petr nemá strach z pokárání nebo z potrestání. Je nesen láskou a plave k tomu, kterého zapřel. Příď srdce zamířil k malému ohníčku na břehu.

Skutečným zázrakem je to, že křehkost učedníka, křehkost Petrova, moje vlastní křehkost, není v následování Pána překážkou, ale pomocí. Mistr se nedá znepokojit nedostatky nikoho, ale vysvobozuje a tvoří budoucnost. Říká jako poprvé: „Neboj se, Šimone, od nynějška budeš lovit lidi. Budeš je shromažďovat z té hlubiny, kde žijí, ukážeš jim, že jsou stvoření pro jiný život. Budeš je shromažďovat pro život.“

Zázrakem je to, že slabost, nevyléčitelná slabost, noci bez užitku a zrady, nejsou na překážku, nýbrž příležitost k tomu, abychom se stali novými lidmi. Abychom žili dobře s Pánem, abychom obnovili svou vášeň pro něj. Právě tu rozkvétá pravá svatost člověka, která nespočívá v nepřítomnosti hříchu, v poli zcela zbaveném plevele. Pravá svatost znamená obnovit svou vášeň pro Krista a evangelium.

„Šimone, synu Janův, miluješ mě teď?“ není tu minulost, není tu exhumovaný hřích. Není tu noc kolem ohně v Kaifášově dvoře. Skála…Třikrát přísahal: „Neznám ho!“ To skončilo smazáno tehdejšími slzami a nynější láskou. Včerejší zapření je překonáno ve jménu budoucnosti. A toto platí provždy a pro každého!

Pán neodpověděl jako nějaký zapomnětlivec, ale jakoStvořitel. Na břehu jezera Ježíš vyslovuje tři otázky. Každá je jiná, jsou to tři etapy, kterými se krok za krokem přibližuje k Petrovi. Abychom pochopili tento rozhovor, použiji klíčová slova v originálním znění. 

První otázka: „Šimone synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Ježíš používá slovo agapé. Slovo veliké bezpodmínečné lásky – největší možné. Petr odpovídá jen částečně, vyhýbá se srovnání s ostatními a obejde také Ježíšovo sloveso a použije skromnější výraz pro přátelství – filio. Neodváží se tvrdit, že miluje a už vůbec ne víc než ostatní. A řekne: „Pane, ty víš, že jsem tvým přítelem.“

Druhá otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Už není třeba se srovnávat a poměřovat se s druhými. Petr se jako před tím vyhýbá a místo lásky mluví o přátelství. Je to, jakoby jenom Ježíš mohl používat to veliké slovo milovat. Petr právě, protože se zná, odpovídá: „Pane, jsem tvým přítelem, ty to víš…“

Třetí otázka: Ježíš ještě více omezí své nároky, přiblíží se k Petrovi a řekne: „Šimone, synu Janů, máš mě rád? Jsi mým přítelem?“ Alespoň náklonnost, jestliže láska je příliš, alespoň přátelství, jestliže ti láska nahání strach. Ježíš prokazuje svou lásku tím, že nároky lásky třikrát zmenší na úroveň Petra.

Ježíš – žebrák lásky, žebrák bez nároků, prosí o kousek přátelství. A my s Petrem můžeme říci: „Budu tě následovat, protože jsem poznal, že nehledáš dokonalé lid, ale lidi pravdivé a vášnivé pro tebe. Nedůvěřuji skále, která ve mně není, ale chci být tvým přítelem.“

A v poslední den se mě Pán znovu zeptá: „Máš mě rád?“ A i kdybych ho třeba tisíckrát zapřel, on se tisíckrát bude ptát: „Máš mě rád?“ A já budu smět tisíckrát opakovat: „Ano, mám tě rád…“ A  rozpláčeme se společně radostí…

Po slavení mše svaté následovala adorace, na kterou navázaly přímluvné modlitby. Vydařený program skončil večer po osmé hodině.  Na organizaci se spolu s františkány podílelo Společenství P.  Šuránka a společenství pro Novou Evangelizaci Ruah. Obě společenství se pravidelně setkávají na Svatém Antonínku.

Zvukový záznam celých přednášek Kateřiny Lachmanové je možné zaslat na vyžádání přes úschovnu. 



Štramberáci připomněli život a dílo P. Šuránka

V nedělním odpoledni v poutní kapli na Svatém Antonínku vystoupil s komponovaným programem, který byl věnovaný životu a dílu P. Antonína Šuránka, štramberský chrámový sbor pod vedením dirigenta Pavla Hykla. O doprovodné slovo se postarali členové štramberského divadelního souboru Pod věží Dana Macháčová a Josef Hrček. V programu mimo jiné zazněly zhudebněné verše P.  Šuránka v úpravě Pavla Knápka. 

Vystoupení si nenechal ujít ani emeritní biskup olomoucké arcidiecéze Mons. Josef Hrdlička. „Přijel jsem sem rovnou z pouti na Svatém Kopečku u Olomouce. Jsem velmi potěšený, že mohu tento čas prožít se všemi přítomnými vzpomínkou na pátera Šuránka.  On o sobě říkával: „Až budete číst mé básně, nemyslete si, že jsem nějaký básník zaměřený na poezii. Chci jen touto cestou chválit Boha a věřím, že kdo to po mně budete číst, že tam zaslechnete tep mého srdce.“  A to je doopravdy výstižné, protože všechny jeho verše jsou básnicky krásné, oduševnělé, hluboké a přežijí mnoho tzv. poezie, která byla napsána v jiné perspektivě,“ řekl před zahájením samotného programu emeritní biskup.

Dále ve zcela zaplněné kapli připomněl, že měl P.  Šuránek rád básně sociálně a levicově orientovaného Jiřího Wolkera. Ten jednu ze svých básní věnoval i Svatému Kopečku u Olomouce. P.  Šuránek, ale za svého života rozebíral Wolkerovu báseň s názvem Balada o očích topičových.

„Je o mladém urostlém muži, který má rodinu, ženu, dítě acelý život přikládá do ohnivé pece v elektrárně. Jeho žena mu po čase říká, že když si ho před lety brala, měl tak krásné a hluboké oči a teď vidí, že má jen štěrbiny. Básník dále naznačuje, že muž, který stále do pece hází lopatu za lopatou celý život, že tam vlastně nechává kousek po kousku své oči. Že všechno dává  do elektřiny, která jde lidem do domů. Toto na pátera Šuránka velmi zapůsobilo. Jednoho dne tam topič Antonín zvolá: „Nevidím! Jsem slepý!“ A oni ho odvádí k plačící ženě… P.  Šuránek kněžím řekl, že mají být také takovými topiči, kteří stojí u planoucího ohniska lásky Kristovy, kteří se vydávají ze všech sil pro Boží lid, aby tam svítilo světlo Jeho lásky. Že mají také přikládat a nehledět na sebe a  až do smrti se vydávat ze všech sil. Přece i každá matka a otec, že láska něco stojí,“ řekl mimo jiné v úvodní řeči biskup Hrdlička.

Prvotní nápad zpracovat téma věnované P.  Antonínovi Šuránkovi, který zemřel v pověsti svatosti a nyní probíhá proces jeho blahořečení, vznikl v hlavě Anny Hrčkové ze Štramberku. „Měli jsme zhudebněné verše, tak jsme je zhruba před třemi roky využili,“ prozradila iniciátorka nápadu. 

V roce 1946 získal P.  Šuránek doktorát teologie, na který se připravoval od roku 1935. Ze skromnosti dlouho váhal, zda má požádat o obhajobu dříve ukončené disertační práce – asketickopastorální studie „Kořeny kalvarské oběti“. Tato práce byla vydána knižně.

V roce 1948 přešel P. Šuránek z místa spirituála v kněžském semináři na místo odborného asistenta pastorální teologie na CM fakultě v Olomouci. Došlo k tomu na základě přání nového arcibiskupa Dr. Karla Matochy, který byl před tím na této fakultě profesorem. Když za dva roky byla zrušena i tato fakulta, odmítl přestoupit do nově státem zřízeného a kontrolovaného centrálního semináře v Praze, později přeloženého do Litoměřic. Tímto odmítnutím jasně vyjádřil svůj postoj k tehdejším zásahům státu do života církve. Byl proto z Olomouce vykázán a poslán do Velkého Ořechova u Uherského Brodu, kde působil necelý rok jako výpomocný kněz (kaplan). Zde byl tajně hlídán a jeho dopisy byly cenzurovány.

Počátkem července 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přesto, že jeho zdravotní stav byl vážný, Státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a neprodleně převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti, a poté do internačního kláštera v Želivě, aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění. P. Šuránek byl snad jediným vězněm z doby totality, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na Církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“

Po vykázání z věznice v říjnu 1955 si mohl P. Šuránek najít práci, ale pouze manuální. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré jemu nabízené úlevy s odůvodněním:  „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest – vyznamenání, možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával.

V září roku 1968 byl znovu povolán do funkce (tentokrát jen prozatímního) spirituála v obnoveném olomouckém semináři. Mohl se vrátit i na Svatý Antonínek. V roce 1970, na začátku normalizace, byl přinucen ukončit své veřejné působení na Svatém Antonínku.


„Bylo to nádherné,“ pochválil vystoupení emeritní biskup Josef Hrdlička. P. Šuránek byl jeho spirituálem v letech 1968 –1972 a právě díky jemu si zamiloval i poutní místo na Svatém Antonínku. „Párkrát jsme tady spolu byli. Je pravda, že ty chvíle s ním byly krásné, ale na druhé straně také těžké, protože po osmašedesátém roce, kdy do naší země přijely ruské tanky, následovalo období těžké normalizace,“ zavzpomínal biskup. Na závěr uvedl, že by byl rád, kdyby tento pořad mohli vidět lidé ve více farnostech a tím si připomenout život a dílo P. Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková


Misionářka: S lidmi bez identity lze snadno manipulovat

Vystudovala jste genetiku a později také teologii. Prakticky celý produktivní život jste ale misionářkou na volné noze. Zamýšlíte se nad genderem z pohledu genetika i teologa?

Určitě ano!

Jaký je váš vztah ke gayům a lesbičkám?

V okruhu mých přátel jsou lidé, kteří v sobě takovou orientaci objevili. Například mám jednu velmi blízkou kamarádku, která pochopila, že je takto nastavená a vzhledem k tomu, že je křesťanka, konvertitka, rozhodla se, že bude žít nějakým způsobem v celibátu. Velmi si jí vážím. Není to pro ni samozřejmě snadné, ale vidím, že i tento postoj je možný. Myslím si, že je v dnešní době velkým problémem, že se nerozlišuje náklonost, kterou v sobě člověk může objevit, a aktivní způsob života. Náklonnost má své jméno, které se dnes v médiích téměř vůbec nepoužívá. Je to homofilie. Homosexualita znamená aktivní způsob sexuálního života. Je třeba to rozlišovat, protože obě věci nejsou totožné.

Exorcista a katolický kněz P. Elias Vella z Malty v připravované knize mimo jiné říká, že v případě aktivního homosexuála mu nelze dát za pravdu, že jedná správně. Je ale nutné tyto věci říkat pěkným způsobem, protože je tady riziko, kdy může být takto orientovaný člověk velmi zraněn. Lze vůbec na toto téma mluvit z pohledu víry pěkným způsobem, aby nebyl druhý zraněn?

Myslím si, že všichni lidé, kteří mají nějaké problémy, potřebují, aby jim někdo naslouchal, aby je přijal takové, jací jsou. Zároveň je ale součástí opravdového přátelství, že nechci, aby člověk zůstal tam, kde je. Pokud mluvím s lidmi o takovýchto problémech nebo jakýchkoliv jiných, snažím se jim naslouchat, aby se cítili přijati. Jakmile se vybuduje vztah důvěry, potom lze mluvit i o dalších věcech. Pokud jsou tomu lidé otevřeni, je důležité dát jim biblický pohled, aby měli nějaké zrcadlo, a tím může být i křesťanský pohled na věc. Pohledů ze světa mají nadbytek. Tam se člověk dozví spoustu věcí, například že je tato věc daná a nedá se s ní nic dělat. To ale rozhodně není ve všech případech pravda. Jiný názor říká, že se člověk může rozhodnout a vše měnit, jak často chce. S tímto ale už nelze vést žádný dialog. Věřím tomu, že je třeba naslouchat člověku, přijímat ho, ale zároveň mu pomoct, aby nezůstal tam, kde je.

Jako věřící křesťanská misionářka tedy s homosexualitou nesouhlasíte?

Myslím si, že je důležité vracet se ke kořenům. Původní Boží záměr, který máme zjevený v Bibli, je, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. To, jestli je člověk muž nebo žena se dnes také hodně zpochybňuje, ale v chromozomech je to dané. Já jako genetik vím, že je pohlaví člověka určené chromozomálně. To, že se tak někdo necítí, je věc, se kterou lze pracovat psychologicky i duchovně.

Můžete přiblížit duchovní stránku celé věci?

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby mezi sebou měli vztah. Když vstoupil do světa hřích, protože se člově rozhodl udělat si vše po svém a nikoliv podle Božích zákonitostí, přišel potom zmatek do všech oblastí života. Ten se projevuje také tam, kde jsou lidé opravdu zranitelní, v těch nejhlubších a nejintimnějších vztazích. Nežijeme v původním světě, jak ho Bůh stvořil na počátku, ale žijeme  ve světě, který je nemocný hříchem. Je potřeba vracet se k Božímu záměru, jakto Bůh původně myslel, protože dal nějaká pravidla, jak máme žít, aby nám bylo co nejvíce dobře. Pokud člověk tato pravidla nerespektuje, projeví se to tak, že nám dobře není. Zároveň víme, že nežijeme v ideálních podmínkách a musíme vycházet z toho, co je. Nemůžeme si hrát na to, že je vše úplně v pořádku.

Zmínila jste, že je třeba rozlišovat náklonnost a praktikující homosexualitu. Na toto téma už mluvila německá herečka a zpěvačka Marlene Dietrich za svého života měla prohlásit „V Evropě nezáleží na tom, zda jste muž nebo žena. Milujeme se s každým, kdo je atraktivní.“ Nejde v tomto případě spíše o vámi zmiňovanou náklonnost a bisexualitu, když někdo něco takového tvrdí?

Já jsem tento výrok od Marlene Dietrich nikdy neslyšela, ale zdá se mi mimořádně hnusné říct, že se milujeme s každým, kdo je atraktivní. Není v tom ve skutečnosti vůbec žádný vztah a není vlastně v tomto případě ani o čem mluvit. Lidé, kteří žijí tak, že vyhledávají pouze krátkodobou rozkoš, nemohou nikdy dojít naplnění. 

Podobně jako Marlene k sexu přistupoval frontman britské kapely Queen Freddie Mercury. Nejdříve žil šest let s přítelkyní Mary Austin, aby jí potom sdělil, že je bisexuál. Nicméně o pár let později měl intenzivnější a dlouhodobější vztah s rakouskou herečkou Barbarou Valentin. Ve stejné době ale stále udržoval sexuální vztahy i s muži. Nešlo spíše o hledání stále větších a intenzivnějších sexuálních zážitků než o nějakou orientaci?

Vidím za tím velikou nenaplněnost a narušenost.

Může promiskuitní chování ukrývat nějaká hluboká vnitřní zranění z dětství, kdy například těmto lidem chybí nenaplněná láska od rodičů a tu poté v dospělosti hledají u mnoha sexuálních partnerů?

 Je to velice pravděpodobné. Mluvila jsem o tom s terapeutkou, která se nevěnuje pouze homosexuálům. Říkala mi, že když pracovala s lidmi, kteří byli homosexuálně či bisexuálně orientovaní, vždy v tom našla alespoň jeden ze tří faktorů. Prvním byl ten, že si ženy hledají matku, která jim chyběla, a muži si zase naopak hledají otce, protože jim v dětství nějakým způsobem chyběl. Další faktorem bylo, že prožili nějaké hluboké trauma od člověka druhého pohlaví. Mohlo jít o zneužití, znásilnění, týrání, ale i psychický nátlak. Těch možností může být mnoho. A třetím faktorem byla nějaká časná sexuální zkušenost s člověkem stejného pohlaví. Toto pozorovala častěji u mužů. Muži, kteří mají tuto orientaci, jsou velmi vnímaví na určitou nejistotu identity u mladých chlapců a jsou schopni je svést.

V takových případech ale nemuselo jít vůbec o nějaké násilí…

To je sice pravda, ale pokud člověk získá takovou sexuální zkušenost, vzhledem k tomu, že sexuální paměť je nejpevnější paměť, kterou máme, tak s tím už nemůže pracovat pouze jako s myšlenkou, nápadem, sklonem, ale je tam i fyzický prožitek. Naše velmi dobrá sexuální paměť je důvodem, proč se nedoporučuje, aby lidé prožívali sexuální vztahy mimo manželství, protože je to něco, co člověku už zůstane. Slyšela jsem pěkné vyjádření: Když mám s někým sexuální vztah, dám tomu člověku něco, co už nikdy nedostanu zpět. Pokud žijeme v manželství a navzájem si tyto „části“ neseme, tak to vůbec nevadí, protože to máme stále společné, jelikož žijeme spolu. Pokud ale mám sexuální zkušeností s více lidmi, zůstávají kousky mne u nich a mně chybí. Je to obrazné vyjádření, které vyjadřuje hlubší skutečnost. Když pozoruji lidi, takto tak skutečně je. Vytvořila se určitá vazba. Ta, když se zpřetrhá, tak je to něco jiného než když se rozejdu s člověkem, se kterým jsme spolu jen chodili a drželi se za ruku. Na úrovni modlitby, duchovní terapie a doprovázení lze přesekat vazby k sexuálním partnerům. V těchto případech je jedno, jestli to byli partneři heterosexuální či homosexuální.

Dívala jste se někdy na homosexualitu z pohledu genetiky? 

Občas jsem měla možnost si něco přečíst. Četla jsem nějaké pojednání o genu pro homosexualitu, kde uvažovali, že ho našli. V textu jsem ale nenašla nic, co by mě přesvědčilo, a dospěla jsem k závěru, že žádný takový gen nalezen nebyl.

A nemáte dojem, že se v poslední době otevřeně hlásí k homosexualitě obrovské množství lidí, což bylo před třiceti lety nepředstavitelné? Někdy se zdá, že heterosexuálové budou za chvilku diskriminováni…

Jestliže existují nějací skuteční homosexuálové, což zřejmě ano, ať už to má jakoukoliv příčinu, není jich tolik, jako se dnes proklamuje, ukazuje jako nějaká norma a něco úžasného. Lidé ze všech stran slyší, aby si různé možnosti vyzkoušeli, a teprve poté si mohou vybrat svou orientaci. Partnera, se kterým chci žít, si musím také nejdříve vyzkoušet. Zároveň ale nastupuje problém, že lidé vstoupí do sexuálního vztahu příliš brzy a nejsou na to zralí emocionálně ani v jiných oblastech. Láskyplný vztah má tři roviny – vášeň, intimitu a závazek. Vášeň v průběhu času zákonitě klesá, ale intimita, vnitřní blízkost a závazek rostou. Dnes ze všech stran slyšíme, že vztahy máme budovat pouze na vášni, ale ta nutně vyhasne. Pokud nejsou součástí vztahu další dvě složky, tak nemá žádný pořádný základ a nutně musí odumřít. To není problém pouze dneška. Byl to problém romantické literatury i filmů, které běžely v kinech a televizi. Cítím k tobě nějakou velkou emoci, proto tě miluji. Emoce je pryč, tak už tě nemiluji. Vztahy jsou budované pouze na vášni a o závazcích dnes bohužel lidé nechtějí nic slyšet.

Pokud mám dobré informace, tak v některých státech Ameriky se mohou děti mladší patnácti let rozhodnout bez svolení rodičů, že jim bude změněno pohlaví, protože to své nepřijímají. V roce 1989 se tak nechal na ženu přeoperovat tehdy už dospělý muž Norrie Watson ze Skotska. Díky jemu Austrálie v roce 2014 odsouhlasila zákon o tzv. třetím pohlaví. Norrie se totiž po letech dobře necítil ani v těle ženy. Třetí pohlaví v roce 2018 uzákonilo i Německo. Norrie dnes lékařům vyčítá, že šlo všechno tak lehce a nikdo se nezajímal, co ho k tomu vede, nikdo mu nedal psychologickou pomoc, když se rozhodoval. Dle jeho zpětného pohledu bylo jeho jednání důsledkem týrání v dětství. Nehrozí, že touto svobodou v přeměňování pohlaví bude velmi mnoho poškozených lidí?

Určitě ano! To je přesně to, o čem jsem mluvila. Zraněný člověk, který nebyl v souladu se svou identitou. Věřil, že se vše vyřeší změnou pohlaví, ale nyní zjišťuje, že se nic nevyřešilo, proto se zlobí. Vidím v tom celospolečenský problém, kdy není snaha pomoct najít lidem skutečnou identitu, ale nabídnout jim řešení jakékoliv vnitřní neshody bez nějakého úsilí. Jsou ale věci, které nemůžeme změnit. I když se nechám přeoperovat, tak mi chromozomy zůstanou, jak jsou.

Neexistuje nějaká výjimka?

Z hlediska genetiky existuje pouze určitá malá skupina lidí, kteří jsou genotypově (v chromozomech)  mužem nebo ženou, ale chybí jim receptory pro příjem pohlavních hormonů. Navenek (fenotypově) se vyvíjí jako opačné pohlaví. Upozorňuji, že se jedná o velmi malou skupinu lidí, kde by se dalo uvést do souladu to, co mají v chromozomech, určitou operací a hormonální léčbou, aby ten, kdo má v genech, že je muž, byl i navenek mužem. To je jediný případ, kdy má operace a hormonální léčba smysl. Současná společnost ale místo toho, aby se našel kořen problému, lidem spíše umožňuje, aby se svému problému přizpůsobili. Mnohem náročnější způsob terapie, který by ale měl smysl, je pomoct lidem přijmout identitu, jakou doopravdy geneticky mají.

 Teď se v této souvislosti hodně mluví o genderu a změny se na lidi hrnou strašně rychle. Možná brzy nebude povoleno označení maminka a tatínek. Proč je moderní civilizace tlačena tímto směrem?

Nevíme, co bude, ale je pravda, že dnes už se nám tato fakta nezdají jako neuvěřitelná možnost a může se nám to stát. Stojíme na klasické šikmé ploše. Udělám krok a je to téměř stejné, ale pokud jich udělám deset, tak už to není vůbec jako na začátku. Když se podíváme dvacet, třicet let zpátky, tak je ta změna obrovská. Mám kamarádku, která pracovala v Bruselu při Evropském parlamentu. Občas mně sdělovala, co se tam děje. Nebyla jsem schopná se s ní setkávat příliš často, protože to byly příliš děsivé věci.

Bavily jste se i na toto téma?

Právě že ano. Ona tam vypozorovala, že někteří z těch, kdo mají velký vliv, jsou lidé bohatí, a snaží se prosazovat právě tyto názory, které mají zlikvidovat původní klasickou rodinu, kde je otec, matka a děti. Rodinu, kde existuje nějaká identita muže a ženy, kde dříve byla snaha chránit děti a dospívající děti, aby mohly nějak dozrát než začnou aktivně žít a budovat další vztahy a rodiny.

Můžete uvést nějakou konkrétní věc?

Byla tam snaha prosadit zákony, od kdy bude legální sex. Snahou bylo snižovat původní hranici patnácti let až na jedenáct let. A tím by to zřejmě nekončilo. Dále chtěli prosadit, aby byl zákonný sex se zvířetem. Nedává to žádný smysl, protože ani zvíře ani dítě nemá zájem o tento typ aktivity. Je to úplně mimo.

Kdo si myslíte, že na tom má zájem?

Domnívám se, že za tím vším stojí hnutí New Age, o kterém se dnes už tak nemluví, protože jeho myšlenky už dostatečně pronikly do myšlení lidí. Jde o myšlenky typu: všechno je jedno, dělej, co ti dělá dobře bez ohledu na cokoliv, nemusíš mít žádnou velkou zodpovědnost, jsi sám sobě bohem, který rozhoduje o všem a může dělat, co chce, sám se zachráníš, sám se uzdravíš, energii můžeš čerpat z kosmu, stromů, kamenů atd… Jednou jsem četla prohlášení New Age ze sedmdesátých či osmdesátých let, které jsem pak už na internetu nenašla. Celkem jasně a nevybíravě v něm bylo řečeno, že je třeba zlikvidovat identitu jednotlivců i skupin.

Aby byli lidé lehčeji ovladatelní?

Myslím, že ano, protože s lidmi, kteří jsou rozbití a nevědí, kdo jsou, se dá velmi snadno manipulovat. A nějaké extremistické názory, že je například Ježíš Kristus Spasitel, nejsou v těchto podmínkách přijatelné, protože je sám sobě spasitelem každý. Pokud tam ale toho Ježíše mít chceš, tak ho tam měj, ale pokud tam chceš jabloň, na které jsi seděl jako dítě, tak ať je to jabloň. To je přece jedno, jde o totéž…

Díky své misionářské činnosti se stýkáte s mladými lidmi. Zajímají se o tuto problematiku, o které se teď bavíme, nebo už je to generace, které je všechno fuk?

Stýkám se s vybranými skupinami mladých lidí ve věku od čtrnácti do pětadvaceti let. Měla jsem přednášku o sebepřijetí a dala jsem prostor k otázkám. Z jejich strany vyvstal dotaz, jak to mají se sebepřijetím lidé s homosexuální orientací. Rozvinula se z toho velmi pěkná diskuze. Přišli mně potom poděkovat, že jim někdo dal informace z křesťanského pohledu, protože z té druhé strany toho slyší velmi mnoho i ve školách. Zajímá je to a přemýšlí o těchto věcech. Ale jak říkám, jde o vybrané skupiny mladých lidí z křesťanského prostředí.Nevím, jak to všechno vnímají a vidí ostatní mladí lidé…

Mgr. Jana Ungerová se narodila 7. 3. 1971 v Brně. Vystudovala obor molekulární biologie a genetiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po několika letech práce ve výzkumu na Karlově Univerzitě v Praze absolvovala Školu evangelizace, kterou pořádala komunita ICPE (Mezinárodní katolický evangelizační institut) na Maltě. V této komunitě získala během následujících tří let další vzdělání a možnost osobního růstu. Získala zkušenosti s pořádáním a vedením seminářů, se službou naslouchání a poradenství, s pantomimou a tvořivým přístupem, prací s mládeží v různých zemích (Polsko, Německo, Malta, Rumunsko, USA, Španělsko a další), s pomocí chudým a lidem na okraji společnosti (Rumunsko, Německo, Ukrajina) atd. Také doprovází skupiny ze zahraničí, překládá a tlumočí z angličtiny, španělštiny a polštiny. Další jazyky ovládá pasivně. Magisterské studium na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ukončila v roce 2015. 

Exorcista P. Elias Vella: Sociální sítě přivádějí lidi do izolace

Od třetího do sedmého března vedl v poutním domě Stojanov na Velehradě katolický kněz z řádu minoritů P. Elias Vella z Malty exercicie na téma vnitřní uzdravení. V náročném programu si udělal čas na rozhovor, který se točil o změnách v Evropě i proměně světa díky novým informačním technologiím. Když jsem s tímto vzácným mužem dělala rozhovor přesně před patnácti lety v době, kdy Česká republika i Malta vstoupily do Evropské unie, věřil, že si Malta zachová tradiční postoj k interupcím i rozvodům. Rozvod a interupce zde byly totiž ještě v roce 2004 zakázané. Jeho vize se ale nenaplnily. Vyjádřil se také k vlně emigrantů, kteří v posledních letech proudí do Evropy a změnám díky novým informačním technologiím a životem na sociálních sítích. 

Zhruba třicet let cestujete po celém světě. Za tu dobu jste měl možnost poznávat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích proměnil?

Vidím, že během posledních třiceti let jsou změny ve světě velmi radikální. Nejen z duchovního pohledu, ale také z politického a sociálního. Vytvořili jsme sjednocenou Evropu a Evropská unie opravdu přináší velkou změnu mentality v celé Evropě. Dříve si každý národ chránil svou jedinečnost, kulturu a svým způsobem i svůj lid. Dnes jsou evropské národy otevřené k pronikání různých kultur, vlivů a typů národností lidí.

Není to tak, že Evropská unie chce potlačit to, co bylo pro konkrétní národy originální a výjimečné?

Nemyslím si, že by Evropská unie chtěla jednotlivé národy záměrně potlačit, ale určitým způsobem k tomu vlastně dochází. Uvedu takový příklad z mého malého ostrova. Malta byla vždy nejen z duchovního pohledu, ale i kulturně proti potratům a rozvodům. Ale protože zde byl obrovský tlak z EU, který změnil mentalitu mého národa, Malťané se nakonec rozhodli a souhlasili s rozvodem i interupcí.

Jak k tomu došlo?

Když se dělalo hodnocení zdravotní péče v různých národech Evropy, tak se Malta umístila na dvacátém sedmém místě, což bylo hodně nízké hodnocení. Důvod, který se uváděl, byl, že zde nejsou povolené potraty. Vytváří se vlastně takové povědomí, že se v nemocnicích nenabízí možnost potratů, a proto máme nízkou zdravotní péči. Tímto tlakem se mění mentalita. Lidé si říkají, aby byla Malta lépe hodnocena v rámci evropské zdravotní péče, je nutné souhlasit s potraty. Přestože je zde svoboda, tak existují nátlakové skupiny, které mění kulturu a myšlení národů.

Myslíte si, že může obrovská neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnuli do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny například v Anglii, Francii a Německu už dvě generace zpět, kde se děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Obecně byla emigrace problémem po celou historii lidstva. Možná ale nešlo o až tak intenzivní problém jako během posledních let.

Proč?

Ze dvou důvodů. Emigraci můžeme rozdělit do dvou oblastí. První skupina lidí jsou ti, kteří mají pas a emigrují do různých zemí EU, protože hledají práci. Potom je zde druhá skupina lidí, kteří ze svých zemí utíkají z různých důvodů. Ať už jsou politické či diktátorské. Prakticky to vytváří velkou revoluci na mnoha místech. Zmínila jste se o Německu, Francii, Anglii, ale vlastně každý národ má svůj problém. Možná ne se stejnou intenzitou, ale jiný. Když se vrátím na můj malý ostrov Maltu, tak v našem městečku, kde žije okolo čtrnácti tisíc obyvatel, navštěvují základní školu děti z třiceti čtyř národností a tedy i jazyků. Maltské děti se takto stávají minoritou, menšinovou částí uprostřed dětí, které sem přicházejí z různých národů. To přináší revoluci ve způsobu vyučování a v kultuře. Učitelé už například nemohou vyučovat v maltštině, ale v angličtině, aby jim rozumělo více dětí z různých národností. Ve zdravotnictví a na všech stupních dalších škol je také více národností. Neříkám, že všechno je nevýhodou. Tato promíchanost národů, kultur a jazyků má i své výhody. Může obohacovat, ale na druhé straně nemůžeme přehlížet i velké nevýhody. Zvláště, když tento vývoj není přirozeně postupný, ale stal se náhle a bez očekávání. Potom je zde problém lidí, kteří přicházejí a jsou bez dokladů a tedy i bez totožnosti. Nevíme, kdo jsou. Mnozí jsou dobří lidé, ale jsou mezi nimi přimícháni i zločinci, kteří by ve své zemi byli ve vězení. Jak říká papež František, nemůžeme je nechat zemřít uprostřed moře, ať už se jedná o kohokoliv. Na druhé straně nemůžeme ignorovat, že mohou přinášet problémy tam, kam přicházejí.

Muslimové, kteří míří do Evropy, se nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě zachovávají svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Ano, je to velmi nebezpečné, protože mnoho muslimů, bohužel, očekává, že se přizpůsobíme jejich mentalitě a náboženství, nikoli naopak. Například Paříž je již muslimská. Londýnský starosta je muslim. Totéž se děje v Německu a na mnoha jiných místech Evropy. Je to problém, protože se vytváří ghetta. Samozřejmě, že mají právo na své školy, vzdělání, mešity, ale nemohou vytvářet tlak, aby nás jejich kultura ovlivňovala.

Pokud jich ale bude víc a více, tak začnou podle své kultury vytvářet i zákony…

Jistě! Pokud se budou stávat většinovou společností, budou tlačit na to, a můžeme říct, že budou mít právo vytvářet tyto zákony, a Evropa se bude stávat muslimskou a nebude již křesťanskou.

Vidíte z této situace cestu ven?

Myslím si, že Evropa s tímto problémem zatím nezačala vážně pracovat. Je spousta diskuzí a debat, ale prakticky přistávají emigranti v Itálii, na Maltě, Andalusii, ale Evropa jako kdyby nechtěla tento podíl. Myslím si, že Evropa se tímto zatím nezabývá. Není žádná seriózní studie o problému, aby se šlo do kořenů a zjistilo, proč lidé odcházejí ze svých zemí. Samozřejmě tam jsou možná diktátoři, ale myslím si, že by bylo lepší jim pomáhat v jejich vlastních zemích, než aby přišli sem a dostávali pomoc až tady.

Často zaznívá, že muslimové jsou v pohodě a obavy můžeme mít pouze z těch, kteří se radikalizují. Není přesto třeba mít obavy z toho, že děti našich dětí budou už jako křesťané pronásledováni, jako tomu bylo třeba za starého Říma?

Nemůžeme říct, že všichni muslimové jsou radikálové a fundamentalisté. Skupina radikálů a fundamentalistů jsou vlastně minoritou i v muslimské kultuře. Kázal jsem v mnoha muslimských zemích, například v Pákistánu, Ázerbajdžánu,Indonésii a zjistil jsem, že muslimové jsou velmi přátelští a spolupracují. Problém spočívá v tom, že nevíme, jaký typ muslimů v našich zemích přijímáme. I my máme vlastní zločince a mafii. Nepotřebujeme k našim problémům přidávat teroristy. Nevíme, kdo jsou ti, kdo k nám přicházejí. Na první pohled mohou vypadat jako velmi slušní a jemní lidé, ale nakonec se mohou projevit jako teroristé, kteří udělají chaos.

Za osmasedmdesát let vašeho života se ale také velmi proměnil svět v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve službě kněze a exorcisty?Proměnily se s vývojem techniky problémy lidí?

Musím říci, že ano. Nemohu popřít mnoho výhod a obohacení lidstva skrze nové informační technologie. Tento technický svět ale přinesl i mnoho nevýhod. Sociální sítě například paradoxně až komicky  přivádějí lidi do izolace. Člověk komunikuje s lidmi, kteří jsou vzdáleni, a uzavírá se vůči těm, kteří jsou blízko. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsem například cestoval autobusem, lidé spolu mluvili, sdělovali si své zážitky ze života. Nyní je v autobuse dokonalé ticho. Všichni mají v rukou své mobily a nikdo s nikým nemluví. Jdete do restaurace, kde je vidět rodina, která čeká na oběd a nikdo s nikým nemluví. Všichni komunikují s někým vzdáleným skrze svá zařízení. Vytváří se tak izolace. Dnes je to velký problém pro rodiče. Vzpomínám si, když rodiče dětem říkali, že musí být v devět hodin doma. A i kdyby dnes děti byly v šest hodin doma, před sebou mají celý svět. Bez jakýchkoliv těžkostí chatují, s kým chtějí. Rodiče nad svými dětmi prakticky ztrácejí kontrolu. Sdělovací prostředky jim dávají příležitost vidět a slyšet všechno. Zcela mění mentalitu. Například dnes vzniká pohroma kvůli pornografii. Skrze sociální sítě dochází k rozdělení v rodinách.

A jak se konkrétně tyto skutečnosti dotkly vaší služby?

Například, co se týká mé služby kněze a exorcisty, vím, že mnoho mladých lidí ze zvědavosti brouzdá na webových stránkách týkajících se okultismu, spiritismu a satanismu. Nejenže něco vidí, ale ze zvědavosti dokonce tyto věci zkouší, protože na webu je podrobný popis toho, co mají dělat. Nemůžeme nevidět určité výhody techniky a sdělovacích prostředků, ale na druhé straně také určitou katastrofu, kterou vytvářejí zvláště u nezralých lidí. Ať už jsou mladí nebo dospělí a starší. Je to vlna, kterou nelze zastavit. Záleží na tom, jak budeme vychovávat lidi v používání sociálních sítí a sdělovacích prostředků.

Nevím, jaká je situace na Maltě, ale v České republice se i na tradičně zbožném Slovácku začínají vyprazdňovat kostely. Co by měli křesťané dle vašeho mínění dělat, aby zapalovali ty, kteří ještě Boha nepoznali?

Jedná se o problém v celé Evropě. Ano, kostely se vyprazdňují. Co dělat, abychom přivedli lidi zpět? Nemyslím, že je to snaha přivést je zpět, ale je to otázka radikální změny našich pastoračních přístupů. Ježíš nám říká, že pokud se jedna ovce zatoulá, nechej devadesát devět a vyhledej tu, která se ztratila. My dnes žijeme v naprosto opačné situaci, kdy jedna ovce zůstala a devadesát devět se zatoulalo. Naše pastorační přístupy jsou ale stále zaměřeny na přivedení jedné ztracené ovce, místo abychom vytvářeli pastorační aktivity, kdy vyjdeme a budeme hledat těch devadesát devět ztracených ovcí a o ně se starat. Není to jednoduché, protože musíme úplně změnit styl pastorace. Jsou to takové nové pokusy. Nemohu žádat lidi, aby přišli, a potom je teprve evangelizovat. Musíme je evangelizovat tam, kde se nacházejí, protože už nejsou mezi námi. Toto je oblast, kterou musíme prozkoumávat a myslím si, že papež František jde tímto směrem. Nemůžeme se držet našich tradičních zbožností například ke svatým. Jsou dobré, když jsou lidé uvnitř církve, ale jak budu evangelizovat sdělovací prostředky, lidi v továrně a na řadě dalších míst? Není to jednoduché, protože musíme hledat nové pastorační metody a přístupy. Nelze říct, co jak dělat šablonovitě. Je třeba se nad tím více zamyslet.

Mimo jiné sloužíte také jako exorcista. V dnešní době by někdo mohl říct, že tato služba patří do středověku. Co byste těmto lidem řekl?

Těmto lidem bych řekl, že až budu mít další exorcismus, aby přišli a zúčastnili se ho.

Doopravdy?

Myslím to vážně! I někteří kněží jsou velmi pochybující a skeptičtí k existenci ďábla, tak jim říkám, aby se se mnou zúčastnili modlitby exorcismu. Když potom vše vidí, změní své myšlení.  Častokrát, když s tím nemají zkušenost, si myslí, že zlý neexistuje, nebo že přeháníme. Mnoho lidí, kteří tuto zkušenost udělali, řeknou: „Předtím jsem tomu vůbec nevěřil, ale nyní vím, že je to realita.“ Také lidem říkám: „Dobře, nevěříte v ďábla, tak se aspoň podívejte na zlo, které je kolem vás a začněte proti němu bojovat. Když se do toho člověk trochu ponoří, zjišťuje, že zlo není jen abstraktní, ale existuje za tím ještě něco více.

Lenka Fojtíková pro www.konzervativninoviny.cz , kde byl zveřejněný ve zkrácené formě zde
Překlad: Václav Čáp

Katolický kněz P. Elias Vella OFMConv se narodil na Maltě (*28. 2. 1941). Už od svých osmi let dostával soukromé hodiny latiny a filozofie. V necelých třinácti letech vstoupil do františkánského řádu. V patnácti letech nastoupil roční noviciát v italském Assisi. Po filozofických studiích a teologických studiích na St. Anthony’s College v maltské metropoli Valletta studoval v Římě, kde byl v bazilice Dvanácti apoštolů vysvěcen na jáhna. Kněžské svěcení přijal 30. 6. 1964 na Maltě. Poté se vrátil do Říma, kde pokračoval ve studiu dogmatické teologie, katechismu a pastorální teologie na Lateránské univerzitě. Po ukončení studií dostal nabídku zůstat v Římě a učit na univerzitě, ale dal přednost návratu na Maltu. Tam působil jako farář, provinciální představený a pedagog na vysoké škole. Počátkem devadesátých let minulého století byl pověřen službou exorcisty. Zhruba od té doby jezdí po celém světě a evangelizuje. Bezmála třicet let přijíždí několikrát ročně přednášet a sloužit do České republiky a na Slovensko. Je členem americké Asociace křesťanských terapeutů. V roce 1994 mu Sociální a kulturní institut v St. Paul’s Bay udělil zlatou medaili za službu Maltě a zvláštní přínos pro St. Paul’s Bay. Je autorem více než třiceti knih, které byly vydány nejen v maltštině, ale také angličtině, italštině, španělštině, portugalštině, češtině a slovenštině.  

P. Elias Vella, OFMConv. v poutním domě Stojanov na Velehradě, kde vedl počátkem března roku 2019 exercicie na téma vnitřní uzdravení.                                                                                                           Foto: Lenka Fojtíková

Katolický kněz P. Elias Vella, OFMConv. při adoraci v poutním domě Stojanov na Velehradě.
                                                                                                                                                                                       Foto: Lenka Fojtíková

Vzpomínka na misionáře, kněze a také lékaře P. Jana Palackého

Dnes jsem zamířila kvůli důležité schůzce do Uherského Hradiště. Jak jsem tak procházela městem,  i když to moc často nedělám, zastavila jsem se u vitrínek oznamujících pohřby. Do oka mně padla fotka muže na jednom z nich.

ždyť toho znám! Letělo mi hlavou. S ním jsem před lety dělala rozhovor!!! Rozhovor, o kterém jsem si zpětně říkala, jak jsem šťastná, že dělám novinařinu a mám možnost setkat se s takovými úžasnými lidmi a ptát se jich na jejich život, názory a vůbec… Prostě obrovská vděčnost!  Přitom to nejdřív vypadalo tak, že z rozhovoru nic nebude!!! S jezuitským knězem P. Janem Palackým mne totiž trošku proti mé vůli seznámila moje bývalá kolegyně Katka, která ho kvůli rozhovoru zavezla až ke mně domů. Zpětně jsem jí za to byla doopravdy nesmírně vděčná, že jsem mohla s P. Palackým u mne v obýváků mluvit osobně.  Když se ohlédnu zpět do své bezmála dvacetileté novinářské praxe, tak si říkám, že jsem už v dávných dobách suplovala docela dost často dnešní Paměť národa, i když jsem v té době ani netušila, že něco takového jednou bude  existovat . ..  Jsem doopravdy neskonale vděčná za všechna ta setkání převážně s kněžími, které chtěli komunisté likvidovat od doby jejich studií. Mnozí z těch, s nimiž jsem vedla rozhovory, se stali mými přáteli až do doby, kdy odešli na věčnost. Má vděčnost, že jsem je mohla takto osobně poznat, se nedá slovy ani vyjádřit… S P. Palackým jsem se ale setkala jen jednou v životě. Nikdy ovšem na toto setkání nezapomenu.. 

A dnes jsem se tedy dozvěděla, že tento výjimečný muž odešel 31. prosince 2018 na věčnost. Rozloučení bude při mši svaté zítra – t. j. v sobotu 5. 1. 2018 ve 12.15 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně v Jezuitské ulici.  Poté bude jeho tělo uloženo do krypty kostela.

Dovoluji si zde zveřejnit rozhovor, který jsem s tímto vzácným mužem vedla 8. 7. 2007.

P. Jan Palacký SJ: Lidi může vzkřísit krása

Misionář: Mnozí si myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz

 Měla jsem za sebou dva velmi náročné dny, kdy jsem s diktafonem v ruce a foťákem na krku mapovala veškeré dění na Dnech dobré vůle na Velehradě. Další dva dny jsem fotila svatby. Poté jsem ještě musela zajet do Židlochovic na oslavu mamčiných narozenin. Domů jsem se vrátila po čtyřdenním maratonu naprosto vyčerpaná. Už byla noc, když mi zavolala kamarádka z Hodonína, jestli nemám druhý den čas, protože tam přijel P.  Jan Palacký. Prý, abych s ním udělala rozhovor, protože je to úžasná osobnost. Coby misionář působil v Bolívii, na Madagaskaru a nyní je v Albánii. Do České republiky přiletěl jen na skok. Vzhledem ke svému stavu jsem nic neslibovala. Když jsem se ráno probudila, nebylo mi o nic líp, proto jsem si řekla, že nikam nepojedu a ještě hlouběji se zavrtala do postele. Za chvilku ale zadrnčel telefon, že kamarádka i s oním vzácným mužem přijedou ke mně domů, protože otec Palacký jede do Uherského Hradiště, odkud pochází, aby tam navštívil bratra. V okamžiku jsem byla na nohou. Do hodiny před naším domem zabrzdilo auto a já ho poprvé uviděla. Hlubokýma očima se na mne díval drobný, skromný muž, který nevážil víc než padesát kilo.

Misionář P. Jan Palacký SJ se narodil 21. prosince 1937 na ženské klinice v Brně. Jeho tatínek tam byl tehdy asistentem, takže právě narozený Jan měl určitá zvýhodnění. Děti se tehdy koupaly v jedné vodě a syn asistenta šel na řadu první. Tím ale veškerá privilegia, která život P. Palackému připravil, skončila.

 Narodil jste se v Brně, ale někde jsem četla, že pocházíte z Uherského Hradiště, tak jak to bylo?

Do Uherského Hradiště jsem se stěhoval s rodiči, když mi bylo osm dní. Do osmnácti let jsem pak žil v Hradišti, proto se považuji za Hradišťáka.

Rodiče odešli na Slovácko za prací?

Tatínka v Hradišti ustanovili prvním primářem dětského oddělení.

Kde jste tam bydleli?

Často jsme se stěhovali. Nejdříve jsme bydleli naproti nemocnice a z okna jsme mimo jiné viděli i polepšovnu. Když jsme se sourozenci zlobili, rodiče nám vyhrožovali, že nás tam pošlou. Pak jsme také bydleli na Palackého náměstí, takže jsme vlastně měli svoje náměstí (smích).

Vaše cesta za vzděláním nebyla zrovna snadná….

Po absolvování obecné a měšťanské školy v Uherském Hradišti jsem po roční přestávce pokračoval ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně. Mým spolužákem byl například lékař Augustin Svoboda.

 Proč jste nakonec v Hodoníně neodmaturoval?

V sedmnácti letech jsem začal uvažovat o kněžské službě, a proto jsem se zajel podívat na Břeclavsko, kudy by se dalo utéct na Západ. Tehdy jsem se ještě chtěl vrátit domů. Měl jsem už i koupenou zpáteční jízdenku do Starého Města. Přešel jsem ale do pohraničního pásma, kde mě chytili a odvezli do věznice ve Znojmě. Odsud jsem putoval do Brna na Cejl a pak do Uherského Hradiště.

Mluvil jste o svých plánech s rodiči?

My jsme všechno řešili hlavně s maminkou, protože tatínek byl pořád v nemocnici a někdy na nás zapomínal. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce nás všechny děti posadil do vany, pak šel vyšetřovat pacienty a na nás úplně zapomněl.

Byl jste po zatčení odsouzen?

Dostal jsem za pokus o útěk čtyři měsíce a vyloučili mě ze všech škol v celé republice. Na to jsem hrdý, že jsem byl na věstníku ministerstva školství (smích). Když jsem se vrátil z věznice, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nešlo to.

Nakonec se vám to ale přesto podařilo…

Měl jsem tetu, která vyučovala chemii na ošetřovatelské škole v Ostravě-Vítkovicích. Tato škola nepatřila pod ministerstvo školství, ale zdravotnictví. Přijali mě tam rovnou do druhého ročníku, protože jsem za sebou měl už polovinu jedenáctiletky. Takto se mi nakonec podařilo odmaturovat.

Nelitoval jste zpětně nezdařeného útěku?

Bral jsem to jako prozřetelnost. Toužil jsem být v první řadě knězem, a proto jsem chtěl utéct za hranice a teologii studovat v zahraničí. Utíkal jsem rok před nynějším biskupem Esterkou. Pokud bych šel s ním, asi by se mi to podařilo. My jsme o svých plánech ale vzájemně nevěděli.  Kdybych to tušil, tak bych na něj počkal (smích). Pokud bych šel s ním, asi bych byl diecézním knězem a nikdy nevstoupilk jezuitům. Já byl ale mladicky nedočkavý, proto jsem pak za to pykal. Bachař mi říkal: „V tom jsi chtěl utíkat? Podívej se, jaké máš boty! To tě museli chytit!“

Slyšela jsem, že  na váš vstup do řádu měl zásadní vliv jeden muž. Kdo to byl?

Byl to bývalý jezuita Josef Vagunda, který byl tehdy už zasnoubený. Zajímavé bylo, že chtěl za sebe najít náhradu. V roce 1956 jsem v devatenácti letech tajně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova..

Toto rozhodnutí vás ale přivedlo zpět do vězení…

Ano, za tajný vstup do řádu jsem dostal čtyři roky. Komunisté mne ale chtěli napravit a po sedmi měsících mě při amnestii pustili. Celkem jsem v nápravném zařízení prožil jeden rok.

Co jste dělal po návratu z vězení?

Osm let jsem pracoval v nemocnici v Zábřehu a nějaký čas také na Velehradě.

Další studium vás nelákalo?

Ale určitě. Několikrát jsem nebyl přijat na medicínu. Pak jsem chtěl studovat filozofii, proto jsem poslal mé spisy do jednoho domu jezuitů v Polsku. To byla také prozřetelnost. Pracoval jsem v zábřežské nemocnici, kde se do mne zamilovala jedna žena a chtěla mi nějak pomoct. Byla to evangelička z Polska. Dal jsem jí tedy mé papíry, aby je odvezla  do Polska. Doručila je ale do jiného domu, než jsem jel. Tam mi proto nevěřili, že jsem jezuita a poslali mě do diecéze, kde se mne ujal pozdější sekretář Jana Pavla II. a nynější arcibiskup krakovský P. Stanislav Diviš.

Proč jste si ke studiu vybral právě Polsko?

Bylo to blízko, fungoval malý pohraniční styk.

Studia jste ale nakonec ani v Polsku nedokončil…

V Krakově jsem začal studovat filozofii. Absolvoval jsem tam dva roky. Třetí ročník jsem už dělal v Římě, kam jsem legálně odešel v roce 1968.

Legálně?

Ano. Za Dubčeka jsem dostal na čtrnáct dnů turistický pas. Když zemi obsadili Rusi, přišel za mnou bratr a řekl, ať vezmu kufr a jedu. Podařilo se mi odejít, ještě než se uzavřely hranice. Jel jsem osobním vlakem do Břeclavi, odkud jsem pokračoval přes Vídeň do Říma.

Studoval jste v Římě?

Nejdříve jsem jeden rok pobýval na severu Itálie v Gallarate. Naučil jsem se tam italsky a pak šel do Říma. Postavil jsem si hlavu, že chci jít do Rusica, což je diecézní seminář pro misie v Rusku, který byl založen v roce 1929 za  Pia XI. Povolili mi výjimku. Pobýval jsem tam s Liborem Kovalem. Chodili jsme společně na bohoslužby k Ukrajincům na Via Bocela. Na kněze jsem pak byl vysvěcen v roce 1971 v Římě.

Jak vše prožívali rodiče?

Dobře. I proces. Dalo by se říct, že maminka s tatínkem byli na to hrdí. Vždyť tatínek měl také potíže. V roce 1958 ho komunisté v první čistce vyhodili ze špitálu. Stal se proto dětským lékařem v Kunovicích. Pamatuji se, že maminka psala do noci dopisy na sekretariáty, a také tam chodila. O deset let později, v roce 1968, se tatínek mohl vrátit zpátky.  

A váš další osud v Itálii?

Po vysvěcení jsem zůstal rok v Římě a pak jsem odešel do Neapole, kde jsem vystudoval morální teologii. Pak jsem šel coby duchovní na Policlinico Secondo, což je  velká neapolská nemocnice. Působila tam smíšená komunita –  karmelitán, jezuita a jeden diecézní kněz. Začal jsem tam studovat medicínu.

Proč, když jste byl knězem?

Byly to rodinné buňky po tatínkovi. Maminka byla zase lékárnice. Chtěl jsem od počátku studovat buď lékařství nebo kněžství. Pak jsem si říkal, že obojí.

Tehdy už jste nebyl zrovna mladým studentem…

Byl jsem starší. Nebylo to tak lehké. Studoval jsem pediatrii stejně jako tatínek. Poté jsem odjel na misie.

Šel jste na medicínu s cílem, že půjdete na misie?

Tam mne poslali jezuité.

Kam to bylo?

Nejdříve jsem v letech 1984 až 1987 působil na Madagaskaru, kde jsem byl hlavně u malomocných.

Po třech letech jste se kvůli zdravotním problémů vrátil do Evropy. Co vás trápilo?

Byla obava, že mám lepru, takzvanou tuberkulózní formu. Skončil jsem v sanatoriu na Sicílii. Zavřeli mne do leptosária v Messině. Tehdy nás tam bylo jen pár. Mohli jsme chodit ven, ale lidé měli z malomocných strach. V okolních domech byla směrem k leptosáriu zavřena všechna okna. Strach měli ale také mí představení. Na Sicílii jsem byl v komunitě v Catanii. Později jsem získal bydliště u jezuitů na Ischii, kde jsem měl dlouhá léta trvalý pobyt.

Nakonec se ale u vás lepra neprokázala…

Měl jsem velmi pozitivní tuberkulózní zkoušku, ale lepra byla negativní. Na Sicílii jsem dokonce dostal zdravotní penzi pro malomocné. Bral jsem milión lir, což tehdy bylo hodně peněz. Je to dnešních tisíc euro.

 Příliš dlouho jste se ale v Itálii nezdržel a odešel do Španělska…

Do Španělska jsem v roce 1988 odešel na vlastní žádost. Nejdříve jsem pobyl šest měsíců ve Fonties a pak půl roku v Barceloně.

Proč jste tam chtěl jít?

Hlavně kvůli mé diagnóze. Je tam totiž daleko lepší leptosárium než v Itálii. Mají tam s touto nemocí větší praxi.

Pobyt ve Španělsku měl zásadní vliv na další roky vašeho života. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?

Ve Španělsku jsem se seznámil s jedním jezuitou z Bolívie. Jmenoval se Tifa. Doporučil mě bolívijskému provinciálovi. Chtěl jsem zpátky na misie, hlavně tam, kde se mluví francouzsky. Pomohli mi do Bolívie, kde jsem na malé faře působil jako farář a současně jako lékař. Později jsme tam postavili malou nemocničku, kde jsem působil coby státní lékař. Jezdili jsme hodně do terénu, očkoval jsem, ale také rodil nebo trhal zuby. Byla to obrovská praxe ve všech směrech. V Bolívii jsem pobyl patnáct let.

Dá se praxe v Bolívii srovnat s Evropou? Kolik jste měl třeba denně pacientů?

 Jak který den. Někdy deset, jindy dvacet. Je to úplně jiná praxe. Každá vesnice má svého světce. Téměř žádná proto není bez křesťanského jména. Když se ale lidé křtí, vůbec nic jim to neříká. Dávají si jména Stalin, Lenin, Marx, Hitler… První věc, kterou jsem udělal před křtem, bylo vyučování právě kvůli těm jménům. Snažil jsem je přesvědčit, aby si nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si pořádné křesťanské jméno. Většinou si dali říct.

A dali si říct i v jiných věcech? Tam je přece úplně jiná mentalita než v Evropě.

Je to tam všechno daleko živější. I mše svaté. Náš pomocný biskup vůbec nepoužíval misál, všechno dělal zpaměti, jak ho právě ovanul Duch svatý. Hodně kritizovali papeže Jana Pavla II. Jednou jsem to tak poslouchal a říkám: „Monsignore, Jan Pavel II. určitě udělal hodně chyb, ale na jednu jste úplně zapomněl. Dotyčný se podivil a zeptal se: „Jakou?“ A já na to: „Že vás jmenoval biskupem.“ Za ty dlouhé roky byli totiž skoro všichni biskupové jmenováni Janem Pavlem II.

Já jsem se ale chtěla spíš zeptat, jak učení církve přijímali laici.

Dobře. Církev je tam svatá. Ke katolíkům se hlásí osmdesát procent obyvatel.

Je tam taková rozvodovost jako v Evropě?

Rozvody tam téměř nejsou. Potraty ano. Dělali na mne nátlak, abych dával ženám pilulky. Já se ale bránil tím, že dělám přírodní antikoncepci. Měl jsem dobře vybavené středisko na výši, takže mne brali. Vždy jsem tvrdil, že je důležité odpovědné mateřství a otcovství.

Co jste vnímal jako největší problém?

Bídu a chudobu. Bolívie je druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky. Na prvním místě je Haiti. Dalším problémem je koka. Největšími producenty jsou právě Bolívie, pak Peru a Kolumbie. Oni tam ale drogy za problém nepovažují. Šofér autobusu pořád žvýká koku, protože pak nemá hlad….

U nás je velkým problémem sekularismus. Rodiče jsou velmi zaneprázdnění a soustředění na kariéru. Dětí se mnozí vzdají a pokud je mají, nemají na ně čas. Potýkají se s tímto problémem také v Jižní Americe?

Tam jsou rodiny velké. Průměrně je v každé rodině šest až deset dětí. Rodiče si na ně čas udělají, protože většina žije na venkově. Absence víry v Boha tam není. To se tam skoro nevidí, že by někdo řekl, že je nevěrec. Pro církev jsou dveře otevřené.

Po patnácti letech na misiích v Bolívii jste se před třemi lety vrátil do Evropy. Bylo to opět kvůli zdravotnímu stavu?

Ano, měl jsem infekční nemoci a po autonehodě dostal epileptické záchvaty. Jednou jsme měli bouračku s autem. Šli jsme pět kilometrů pěšky a já pak byl tři dny v kómatu. Dali mne do nemocnice, odkud mne v bezvědomí převezli pět set kilometrů do jiné. Je to zvláštní pocit, když jste v jedné nemocnici a probudíte se někde úplně jinde, kde vůbec neznáte prostředí. Vrátil jsem se proto do Itálie, kde mne dávali do pořádku. Léčil jsem se v Neapoli, kterou beru jako svoji druhou vlast.

Od loňského července působíte v Albánii. Proč jste chtěl jít znovu na misie, když jste byl tak nemocný?

Bylo tam šílené pronásledování, které si člověk ani nedovede představit. Kostely se tam srovnávaly se zemí. Byla tam spousta mučedníků. Poslední zabili v roce 1989. Za křty se střílelo. Bylo to mnohem horší než v době komunismu u nás. Katolíků je tam teď tak čtyřicet procent. V Albánii měli čtyři sta padesát let tureckou nadvládu, takže se není co divit, že je tam teď tolik muslimů. Pokud někdo nebyl muslimem, nedostal se na školu a pak neměl ani práci, proto většina na tuto víru přešla. Původně to ale byla katolická země. Můj předchůdce tam vystavěl devět kostelů a při stavbě posledního objevili pozůstatky kostela ze čtrnáctého století. Do Albánie jsem přišel poprvé na zkoušku v roce 2005. Tehdy mne tam skoro nechtěli. Můj představený mi v Neapoli říkal, abych se ani albánsky neučil. V roce2006 mne ale zavolali znovu. Jsem tam teď nastálo. Nejdříve jsem byl přímo v Tiraně, kde jsem se učil jazyk. Nyní jsem v malé farnosti asi třicet kilometrů od Tirany, kde žijí většinou muslimové. Provozuji tam i menší lékařskou praxi. Dělám jednou týdně dětského lékaře.

Co je tam největší problém?

Je to skoro stejné jako u nás. Šíří se tam totiž konzum. Lidé, kteří předtím žili v obrovské bídě, dnes mají auta, televizi a vlastně všechno. Už ale kardinál Tomášek říkal, že po komunismu přijde konzum a že to bude mnohem horší. A to je ono. Po revoluci byl o víru obrovský zájem a teď se snižuje. Lidé nechodí do kostela.

Vidíte nějakou cestu ven, aby se lidé navrátili zpět k církvi a křesťanským hodnotám?

Konkrétně v Albánii vidím velký přínos v Matce Tereze. Pocházela z Kosova, které se považuje za albánské. Teď je tam státní Univerzita Matky Terezy a největší státní vyznamenání je rovněž Matky Terezy. Myslím, že aby se lidé navrátili k Bohu, musí prožívat konkrétní lásku k těm nejubožejším, jak to dělala matka Tereza v Indii. V Tiraně jsou nyní dvě komunity matky Terezy.

To mluvíte o Albánii. Já ale měla na mysli celou Evropu, kterou zachvátil konzum…

Možná, že muslimové, kteří mají ve všech evropských zemích své mešity, přinutí křesťany zamyslet se nad jejich kořeny v Evropě. Jediný stát, který se za to staví, je Polsko. Pokud si Evropa uvědomí, na čem stojí a kde má budovat své základy, tak to půjde. Musí najít svou identitu. Vidím, že v Evropě bude určitá zábrana od států východního bloku. Když tam přijde padesát milionů Ukrajinců, je to stát stejně velký jako Francie. Možná přijde i Rusko a ti mohou říct, že jsou velcí jako Turci.

Bavíme se teď o celých státech. Zajímalo by mě ale, co může vrátit zpět k víře jednotlivce. Jen v České republice je obrovský odpad od víry…

Myslím, že toto je specifický problém českého prostředí. To asi není nikde jinde na světě. I zde jsou ale rozdílné oblasti. Jiné je to na Slovácku, Moravě a třeba v severních Čechách. Odklon je hlavně v oblastech, kde bylo méně religiózního vlivu.

Je z toho vidíte cesta ven?

V oblastech, kde je nejvíc ateistů, se musí pořádat misie. Dále si myslím, že základ všeho je rodina. Jakákoliv. I ta nekřesťanská. Ze všech rodin mohou vzejít kněžská povolání.

Znám mnoho lidí, kteří řeknou, že nemají těžké hříchy a že věří, ale do kostela chodit nemusí. Jak byste argumentoval?

Lidé si často myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz a neuvědomují si, že je to také jejich právo účastnit se mše svaté v komunitě. Pokud tam nejdou, své výsady se zříkají. O tom se málo mluví, že to není jen povinnost, ale také právo. Když tedy někdo řekne, že nemá těžký hřích a nechodí do kostela, tak bych se zeptal: „No dobře, jak dlouho jsi nebyl na mši svaté?“ A pokud odpoví, že tři neděle, tak to má tři těžké hříchy…. Lidi může vzkřísit krása. Krása je argument Boží existence. Je nutné vidět vše, co je na světě, v lidech či přírodě krásné. Na tom se musí hodně pracovat. Křesťané se nevzdělávají a pak neumějí argumentovat.

Vrátím se zpět do Uherského Hradiště. Máte ještě ve městě přátele?

Určitě ano, ale už bych je asi nepoznal. Měli jsme teď v Hodoníně setkání maturantů po padesáti letech, kde jsem některé spolužáky vůbec nepoznal.

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny a vloni jste si připomenul půlstoletí od vašeho vstupu do jezuitského řádu. Byla to dobrá volba, když se ohlédnete zpět?

Bylo to takové, jaké to bylo. Jak už jsem řekl, kdybych utíkal s Esterkou, byl bych nejspíš světským knězem. Jezuité jsou ale přece jen světoví a širocí ve všech směrech. Když jsem byl malý, uvažoval jsem o dominikánech. Ono je to ale úzkoprsé, protože církev je stejně stavěná na světských kněžích, což je  řád svatéhoPetra.

Pocházíte ze Slovácka. Pamatujete si na otce Antonína Šuránka?

To byl svatý člověk. Byl přítelem mých rodičů a často k nám chodil. Mám na něj dobré vzpomínky.

Jak ho máte uchovaného  v paměti?

Dalo by se o něm říct, že byl staromódní. Pokud někdo odešel ze semináře, vždy se k němu choval slušně a vybraně. Byl to takový džentlmen. Měl to, co v dnešní době chybí: svatost normálního života. Přitom byl dlouhou dobu mimo duchovní správu. Vlastně téměř celý život. Začal ale budovat takové nepatrné. Mnozí lidé asi neví, že například v Hradišti dělal kapli na náměstí Šuránek.

Do České republiky jste přijel počátkem července. Co všechno absolvujete a kdy se chcete vrátit zpět do Albánie?

V Hodoníně jsem se zúčastnil setkání se spolužáky po padesáti letech. Pak jsem jel navštívit bratra do Uherského Hradiště. Chci si vyřídit nový český pas a další potřebné papíry. Poslední týden bych rád v Českém Těšíně absolvoval exercicie. Jinak bydlím v Brně, kde mám takovou základnu. Tentokrát všechno určitě nestačím objezdit. Zpátky se mám vracet posledního července.

Lenka Fojtíková

Misionář P. Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dvakrát skončil ve vězení. Nejdříve na čtyři měsíce za mříže putoval za pokus o útěk. Zároveň byl vyloučen ze všech škol. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na Ošetřovatelské škole v Ostravě. V devatenácti letech vstoupil tajně k jezuitům, za což byl odsouzen na čtyři roky. Po sedmi měsících byl propuštěn na amnestii. Studoval filozofii v Krakově. V roce 1968 odešel do Itálie, kde dostudoval teologii a v roce 1971 byl v Římě vysvěcen na kněze. Po vysvěcení zůstal rok v Římě a pak odešel do Neapole, kde vystudoval morální teologii a potom působil coby duchovní v  Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. V Neapoli vystudoval medicínu se zaměřením na pediatrii. V letech 1984 až 1987 působil v leprosáriu na Madagaskaru, odkud se vrátil do Evropy kvůli podezření z malomocenství. To se nakonec nepotvrdilo. Patnáct let působil v Bolívii a nyní je v Albánii. Vedle češtinyovládá italštinu, polštinu, ruštinu, španělštinu, francouzštinu a teď se učí albánsky.

Zvukový záznam celého neupraveného rozhovoru si mohou zájemci stáhnout zde:


Zahájení nového roku na Antonínku

Rok 2019 odstartoval na Svatém Antonínku i tentokrát mší svatou. Sloužil ji školní kaplan velehradského gymnázia P. Radim Kuchař. Jak už bývá zvykem, kaple byla  zcela zaplněná. Zatímco venku práskaly petardy a do vzduchu letěly tisíce korun, na Antonínku kanonádu dělobuchů přehlušila hra koled na varhany.

Kněz všechny přítomné přivítal těmito slovy: „Odpusťte mi tu otázku v úvodu, ale co vás sem přivedlo v tuto noc na Blatnickou horu? Vždyť jste mohli zůstat doma, možná si dát se svými blízkými skleničku vína, nebo jít spokojeně spát. Co vás sem přivedlo?“

Přesně před 110 lety byl vysvěcený kostel v Ostrožské Lhotě

Dnes (25. 10.) je tomu přesně 110 let, co byl vysvěcený nový kostel sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě. O jeho vybudování se zasloužil tehdejší farář P. Antonín Man. Chrám vysvětil biskup Dr. Karel Wisnar. Patronem farnosti i nadále zůstal svatý Jakub Starší. Kostel byl časem dovybavován sochami, barevnými vitrážemi oken a v roce 1930 byl konečně i vymalován (předtím byl pouze bílý). První větší oprava na kostele byla fasáda prováděna v letech 1965, 1986. V roce 1990 proběhla renovace malby interiéru, která z velké části zůstala původní. Jednou z posledních větších rekonstrukcí byla v roce 1996 výměna střešní krytiny na hlavní lodi a věži kostela. Při této příležitosti byla obnovena vnější malba.  V roce 2017 prošel kostel rozsáhlými opravami. Více z historie kostela najdou zájemci zde

Přiznám se, že když jsem dnes jela do Ostrožské Lhoty na mši svatou, tak jsem o kulatém jubileu ani nevěděla. O to větší a milé to pro mne bylo překvapení. Na mše svaté jsem ráda jezdila už v čase, kdy zde mše sloužíval P. Antonín Dominik a P. Miroslav Bachan. Občasným návštěvám jsem zůstala věrná i za nynějšího pana faráře P. Miroslava Reifa. Tento kostelík je prostě blízký mému srdci, proto sem ráda zavítám.  Hlavní oslava kulatého jubilea se zde ale uskuteční až v neděli 28. 10. 2018. To už tu ale já nebudu. Když jsem se večer vracela přes Antonínek domů, tak jsem přemýšlela, kolik lidí asi bylo při svěcení chrámu v Ostrožské Lhotě před 110 lety. Předpokládám, že byl narvaný k prasknutí a možná sem zamířili na tu slávu i někteří přespolní. Dnes nás v tomto kostelíčku bylo i s ministrantem a panem farářem rovných 27. Doba se změnila… I na Slovácku se vyprazdňují kostely…

O loňský opravách chrámu v Ostrožské Lhotě jsem více napsala v listopadu loňského roku, kdy byl po opravách požehnán nový oltář. Více zde