V Brně září Mahenovo divadlo a Reduta rudě

Možná jen málokdo z kolemjdoucích v dnešním večeru tušil, proč jsou Mahenovo divadlo a Reduta na Zelném trhu v Brně nasvícena červenou barvou. Dnes je totiž Červená středa – #Red Wednesday! Červeně dnes svítí budovy nejen na mnoha místech celé České republiky, ale například také v Londýně, Vídni, Budapešti, Bratislavě i na Filipínách.  

Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru.  A možná také jen málokdo ví, že v současné době jsou ve světě na prvním místě pronásledováni, mučeni a popravováni pro svou víru nejvíce křesťané…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Věřící při mši svaté zavzpomínali na P. Antonína Šuránka

Kněží a věřící se v dnešním podvečeru sešli v kostele sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě, aby si připomněli třicáté sedmé výročí úmrtí P. Šuránka, který zemřel 3. listopadu 1982. U oltáře sloužilo osm kněží, přičemž hlavním celebrantem byl Mons. Antonín Basler, pomocný biskup olomoucký.

Ve své promluvě mimo jiné řekl: „ Nepatřím už ke generaci, která otce Šuránka zažila jako spirituála kněžského semináře. Letos si připomínáme jeho dvě kulatá výročí. Před devadesáti lety, jedenadvacátého listopadu 1929, byl jmenován spirituálem Kněžského semináře v Olomouci, kde působil až do roku 1948. Na podzim roku 1939 započal své požehnané dílo na Svatém Antonínku, které svým způsobem pokračuje až do dnešních dnů. Letos tomu bude osmdesát let.

Počátkem prosince roku 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přestože byl jeho zdravotní stav vážný, státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti a poté do internačního tábora v Želivi aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění.

Páter Šuránek byl snad jediným vězněm, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“

Po vykázání z věznice v říjnu roku 1955 si mohl páter Šuránek najít pouze manuální práci. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré nabízené úlevy s odůvodněním: „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest a vyznamenání. Možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával. Tehdy každý znal jeho úděl zapříčiněný světskou nespravedlností. Otec Šuránek se modlil za své nepřátele, odpouštěl jim a laskavě se choval ke každému. Nebylo situace, na níž by nenašel něco pozitivního. Ve všem viděl Boha. Svá utrpení skládal před Pána Ježíše a obětoval je za nová kněžská povolání. Každou kapku potu připodobňoval ke krůpěji Ježíšovy krve. Tím Pánu Ježíši pomáhal nést jeho kříž,“ připomněl v kázání mimo jiné biskup Basler.

Po mši svaté následovala krátká adorace za kněze a na závěr se všichni přítomní přesunuli na přilehlý hřbitov, kde se společně pomodlili u kněžského hrobu, kde bylo po smrti uloženo také tělo P. Antonína Šuránka

Text a foto: Lenka Fojtíková

Dnešní Dušičková pouť na Svatém Antonínku obrazem

Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.

P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají misie. Jeden z misionářů si posteskl,  že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.

Stará generace často zklamala, což je výsledkem ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento majestát předstoupí.“

Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad, že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“

A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno, tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.

Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích při autohaváriích.

My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!

Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní době!

Často vzpomínám na jednu babičku, která mně říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se.  „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?

To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…

Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění! Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne!  I křesťané, ale si neuvědomují, co je katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.

Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili, nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom  na modlitbu za zemřelé!

Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je tam i spousta duší z našich rodin.

Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu. Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou: „Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“

Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“

Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková

Koclířovem zněla maltština

Do Koclířova jsem se poprvé ve svém životě vydala v únoru roku 2002. Procházela jsem si tehdy docela šíleným životním obdobím, kdy jsem nevěděla, jak dál. Tehdy mne do Koclříova zlanařila kamarádka Katka z Hodonína. Nalákala mne sem s tím, že tam má přijet nějaký výjimečný Bohem obdarovaný kněz z Malty, který se speciálně modlí za vnitřní uzdravení lidí. Jméno Eliase Velly mně tehdy nic neříkalo, ale na její nabídku jsem kývla, protože tonoucí se stébla chytá. Ani ve snu mě ale tenkrát nenapadlo, jak mi toto setkání s P. Vellou zásadně změní život.

V Koclířově se onoho února roku 2002 odstartovala zásadní proměna mého života. Nejen, že mi přímluvná modlitba P. Eliase neskutečně pomohla, ale v průběhu sedmnácti let, co se známe, se zásadně proměnil celý můj život. Začali jsme spolupracovat a dnes na různých nejen jeho seminářích, exerciciích a setkáních, sloužím přímluvnou modlitbou se skupinou přátel i já.

Ke Koclířovu mám proto zvláštní, niterný vztah jako k místu, kam se moc ráda vracím. Velký podíl na tom mají všichni tamní služebníci, kteří se o příchozí starají a přijímají je se širokým úsměvem a otevřenou náručí. Počínaje správcem tamní farnosti a národním prezidentem Českomoravské Fatimy se sídlem v Koclířově P. Pavlem Dokládalem, přes úžasnou služebnici Hanku Frančákovou ( pastorační asistentka biskupství královéhradeckého, sekretářka a členka rady Českomoravské Fatimy a členka celosvětové rady Fatimy) až po všechny pracovníky v prodejně Pastýř, cukrárně či ty, kdo se starají o údržbu celého areálu Českomoravské Fatimy i úklid na pokojích, toaletách a v budovách. Podrobnější informace o Českomoravské Fatimě naleznete zde.

Po onom prvním setkání jsem do Koclířova jezdila několik let pravidelně někdy i několikrát ročně. Jak se ale můj život proměňoval a přinášel nové služby, tak se stalo, že návštěvy onoho místa řídly. Toto pondělí jsem se tam na několikadenní pobyt vydala snad po šestileté přestávce. A opět v tom měla prsty kámoška Katka!

Ta mně totiž v neděli v pozdním odpoledni řekla, že jede s pár lidmi z Hodonína do Koclířova na „nějakou“ duchovní obnovu, kterou vedou duchovní „dcery a synové“ P. Eliase Velly. Já si v tom okamžiku řekla, že mám volno, tak proč bych nejela také! Zvedla jsem telefon, zavolala do Koclířova a dozvěděla se, že mají dokonce ještě volný jednolůžkový pokoj! V pondělí jsem musela sice ještě něco zařídit v Brně, ale v podvečer jsem byla na místě!

Nevěřila jsem svým očím! Z Malty přijelo bezmála čtyřicet lidí! Byli mezi nimi věřící staršího věku, ale i celé rodiny s malými dětmi! Přesně je jich snad 39. Měla jsem dojem, že je Malťanů více než nás účastníků a možná tomu i tak bylo. Od Hanky Frančákové jsem se přitom dozvěděla, že si tito lidé vzali doma dovolenou a hradí si náklady na cestu sami.

Pro českého a moravského člověka trochu nepochopitelná věc, že by někdo vydal tisíce korun na to, aby jel někam do daleké země, kde nebude odpočívat, válet se na pláži a užívat si zaslouženého volna, ale bude svůj volný čas věnovat do té doby neznámým lidem. S tím, aby jim přiblížili svůj živý vztah s Kristem. A navíc s jazykovou bariérou, kdy některé přednášky byly v maltštině a musel tam být překladatel do angličtiny a pro přítomné, kteří angličtinu neznali, také předkladatelka do češtiny. Znám pár takových bláznů i v České republice, ale moc jich není. Rozhodně to nejsou ti tradiční katolíci, kteří si i na zbožném Slovácku myslí, že když byli v neděli v kostele, tak mají splněnou svou povinnost praktikujícího katolíka. Je mně jich líto, protože vlastně zatím nepoznali, že jen o tomto víra zdaleka není…

Ale zpět k naší skupině nadšených lidí z ostrova Malta. Každý den měli dvě přednášky. Kdo chtěl, mohl se účastnit modlitby růžence, mše svaté a adorace. Všechno bylo samozřejmě na svobodě každého z účastníků, ale když jsem tak koukla občas kolem sebe, tak téměř všichni absolvovali celý nabídnutý program, který trval čtyři dny.

Vyvrcholením byl za doprovodu úžasné kapely zahraničních hostů tříhodinový modlitební večer s názvem „Slavení RHEMA“. A děly se v Koclířově věci! Při modlitbě se Bůh dotýkal ran, uzdravoval tělo i duši a lidé zažívali mocné vylití Ducha svatého jak to známe z Bible.

Bylo to něco tak úžasného, že je to slovy jen těžko předatelné. To se prostě musí zažít. Něco podobného jsem prožila v roce 2010, kdy jsem se na Maltě zúčastnila jedné tamní katolické charismatické konference. Podobnou zkušenost jsem také měla z Vranova u Brna, kde před lety vedl exercicie pro menší skupinu lidí tým z Irska.

A co mne z celkového setkání s Malťany, kteří jsou od mé první návštěvy Malty v roce 2002 mému srdci tak blízkým národem, nejvíce dostalo? Radost, která z nich tryskala z toho, komu ve svém životě uvěřili. Opravdová radost! Žádný „americký smile“ na tváři s vybělenými zuby! S tím se prostě až na výjimky, bohužel, v našich kostelech ani při akcích pořádaných katolíky nesetkáte… Je to škoda, ale je to zatím bohužel realita. V klasických farnostech na Slovácku spíše narazíte na zasmušilé tváře ponořené do sebe. Lidi, kteří se často nedívají ani kolem sebe a v lavici při příchodu na mši občas ani kývnutím hlavy nepozdraví souseda, aby ho náhodou nevyrušili z jeho ponoření se do sebe… A to je prostě špatně… Ano. Je čas na kontemplaci, ale potřebujeme se umět i radovat a svou radost z toho, komu jsme uvěřili, předávat dál. Pokud tuto radost nežijeme, jakými jsme svědky Kristovy lásky?

A jedna poznámka na závěr. Od doby, kdy jsem byla v Koclířově poprvé, se tato tehdy po komunistickém období zdevastovaná sudetská obec neuvěřitelně proměnila. Člověk vidí, jak zde všechno pod tou záplavou modliteb a ochranou P. Marie vzkvétá. Jsou vidět opravené chodníky, silnice, veřejné budovy i rodinné domy… V neděli 11. srpna se zde uskuteční pouť ke cti sv. Filomény, které se zúčastní i původní němečtí obyvatelé, kteři odsud byli po válce vyhnáni… Ano… Je třeba usmíření nejen mezi národy, ale i v rodinách a mezi lidmi navzájem. Bez toho se nelze posunout k něčemu dobrému. A v Koclířově se to děje…

A pokud někoho toto moje psaní zaujalo, tak má šanci Malťany v Koclířově zastihnout ještě od zítřka (2. 8. 2019) až do neděle, přičemž v sobotním večeru bude od 17 hod. mše svatá a po ní bude následovat opět Slavení RHEMA, při kterém se včera děly tak úžasné věci. Doporučuji ale, aby se případní zájemci zúčastnili celého sobotního programu, který začíná od 9 hod. Stále je ale šance zúčastnit se s Malťany celého víkendového programu. Ten začíná v pátek (2. 8. 2019) od 15 hod. a zakončení je naplánováno na neděli (4. 8. 2019) ve 12 hod. Vřele to všem doporučuji!!!

No a na závěr zveřejňuji pár fotek z celé akce.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Dnešní Domácí pouť na Antonínku byla s biskupem Posádem, ze kterého přímo sálal Duch svatý

Fantastická atmosféra dnes panovala na Svatém Antonínku, kde se slavila tzv. Domácí pouť ke cti svatého Antonína Paduánského. Slaví se vždy přesně v den svátku tohoto oblíbeného světce.

Hlavním celebrantem poutní mše svaté, která začala krátce po sedmnácté hodině, byl pomocný českobudějovický biskup Mons. Pavel Posád. Díky jeho kázání a přístupu ke všem přítomným, kteří ho oslovili a chtěli se s ním po mši svaté pozdravit, spontánně prosili o požehnání, panovala na Antonínku úžasná, neopakovatelná atmosféra. Biskup Posád totiž všem žehnal, pro každého měl dobré slovo a nikoho neodbyl. Prostě neopakovatelný zážitek. „Pius dvanáctý řekl, že kdyby kněží více žehnali, padalo by méně bomb,“ řekl uprostřed poutníků usměvavý biskup.

Hned v úvodu mše svaté prozradil, že na Antonínek jezdí už dlouho. Počátkem sedmdesátých let sem totiž mířil za P. Šuránkem. „Páter Šuránek už nebyl mým spirituálem, protože mně komunisté nepovolili nastoupit do olomouckého semináře. Musel jsem do Litoměřic. Poznal jsem ho jako bohoslovec a jezdil jsem sem za ním až do jeho smrti. Byl to svatý muž. Mám veliké množství jeho knih a spisů, ze kterých stále čerpám. Je velmi živý i dnes. Velmi se těším, že bude brzy blahořečen. Byl to mimořádný muž,“ podělil se po mši svaté biskup Posád o své vzpomínky na P. Antonína Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Pouť Matice svatoantonínské

Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.

„Když jsme sem přijeli,  kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat.  Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal.  A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“  „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel…  Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším…  Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy.  Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď  pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů…  Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde



Františkánské odpoledne s Kateřinou Lachmanovou na Svatém Antonínku

V sobotu 1. 6. 2019 se na Svatém Antonínku uskutečnilo františkánské setkání. Hlavním hostem byla Kateřina Lachmanová, která zde měla dvě přednášky na téma NOVÁ EVANGELIZACE ANEB KAM DUCH BOŽÍ VANE.

Na přednášky navázala mše svatá, kterou sloužil františkánský kněz P. Didak z Brna. Zde je přepis jeho kázání:

V dnešním evangeliu zaznívá jedna z nejvyšších a nejnáročnějších otázek z celé Bible: „Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se i mě. A předmětem je láska. Síť se noří a zachytí nás právě tam,kde jsme nejvíce lidští. Síť utkaná Bohem zachytí Petra, když klesá ke dnu smutku a zklamání. Ježíšovo lidství je dojemné. I jako vzkříšený snažně prosí o lásku – o lidskou lásku. Když se ujistí, že je milován, může odejít.

On se neptá: „Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství? Pochopil jsi to, co jsem učil?“ Ne, to není jeho otázka. On se ptá: „Probudil jsem v tobě lásku?“ A vám, kteří si jako Petr nejste jisti kvůli komu, že jste už mnohokrát zradili a přesto pořád milujete, vám svěřuje svá poslání a poselství lásky.

Apoštolové se vrátili do svého domova k jezeru, kde všechno začalo a tam znovu slyší to veliké slovo: „Následuj mě!“ Teď už jim nezáleží na strachu, na iluzích, které skončily krví a útěkem. Nezáleží jim už ani na zapření. Je tu totiž nový začátek, který rozkvétá díky milosti. Jejich víra kráčí od začátku k začátku skrze stále nové začátky. Žít znamená začínat stále s nekonečnou trpělivostí znovu a znovu. A  je to možné, protože ten, který byl zrazen,se vrací. Vrací se jako přítel. Opuštěný se vrací a dává se do rukou těch, kteří ho opustili. Zrazený se vrací a svěřuje se jim zcela.

„Půjdu lovit ryby,“ řekl Petr. Vrací se zpět, všechno skončilo. Tři roky s Ježíšem jsou již nenávratně pryč. Toto je Petrovo rozhodnutí a také jeho šesti společníků. Říkají: „I my půjdeme s tebou.“ Vstoupili na loď, ale tu noc nic neulovili. Byla to hrozná noc i v nitru těch sedmi rybářů. Noc bez užitku, protože pochopil, že vrátit se zpátky k rybaření nejde. Nelze zapomenout na Krista. Je to hrozná noc… Potom za svítání slyší hlas z břehu: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Jak se může ptát po tak hrozné noci, po noci, v níž selhali? Odpoví společně: „Ne!“ V tom „ne“ zní: „Bez tebe nemáme nic a nedaří se nám dobře. Je to prosba o pomoc.

Skutečným zázrakem nejsou plné sítě. Skutečným zázrakem je Petr, který se vrhá do vody, poháněn láskou, která má naspěch. Petr nemá strach z pokárání nebo z potrestání. Je nesen láskou a plave k tomu, kterého zapřel. Příď srdce zamířil k malému ohníčku na břehu.

Skutečným zázrakem je to, že křehkost učedníka, křehkost Petrova, moje vlastní křehkost, není v následování Pána překážkou, ale pomocí. Mistr se nedá znepokojit nedostatky nikoho, ale vysvobozuje a tvoří budoucnost. Říká jako poprvé: „Neboj se, Šimone, od nynějška budeš lovit lidi. Budeš je shromažďovat z té hlubiny, kde žijí, ukážeš jim, že jsou stvoření pro jiný život. Budeš je shromažďovat pro život.“

Zázrakem je to, že slabost, nevyléčitelná slabost, noci bez užitku a zrady, nejsou na překážku, nýbrž příležitost k tomu, abychom se stali novými lidmi. Abychom žili dobře s Pánem, abychom obnovili svou vášeň pro něj. Právě tu rozkvétá pravá svatost člověka, která nespočívá v nepřítomnosti hříchu, v poli zcela zbaveném plevele. Pravá svatost znamená obnovit svou vášeň pro Krista a evangelium.

„Šimone, synu Janův, miluješ mě teď?“ není tu minulost, není tu exhumovaný hřích. Není tu noc kolem ohně v Kaifášově dvoře. Skála…Třikrát přísahal: „Neznám ho!“ To skončilo smazáno tehdejšími slzami a nynější láskou. Včerejší zapření je překonáno ve jménu budoucnosti. A toto platí provždy a pro každého!

Pán neodpověděl jako nějaký zapomnětlivec, ale jakoStvořitel. Na břehu jezera Ježíš vyslovuje tři otázky. Každá je jiná, jsou to tři etapy, kterými se krok za krokem přibližuje k Petrovi. Abychom pochopili tento rozhovor, použiji klíčová slova v originálním znění. 

První otázka: „Šimone synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Ježíš používá slovo agapé. Slovo veliké bezpodmínečné lásky – největší možné. Petr odpovídá jen částečně, vyhýbá se srovnání s ostatními a obejde také Ježíšovo sloveso a použije skromnější výraz pro přátelství – filio. Neodváží se tvrdit, že miluje a už vůbec ne víc než ostatní. A řekne: „Pane, ty víš, že jsem tvým přítelem.“

Druhá otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Už není třeba se srovnávat a poměřovat se s druhými. Petr se jako před tím vyhýbá a místo lásky mluví o přátelství. Je to, jakoby jenom Ježíš mohl používat to veliké slovo milovat. Petr právě, protože se zná, odpovídá: „Pane, jsem tvým přítelem, ty to víš…“

Třetí otázka: Ježíš ještě více omezí své nároky, přiblíží se k Petrovi a řekne: „Šimone, synu Janů, máš mě rád? Jsi mým přítelem?“ Alespoň náklonnost, jestliže láska je příliš, alespoň přátelství, jestliže ti láska nahání strach. Ježíš prokazuje svou lásku tím, že nároky lásky třikrát zmenší na úroveň Petra.

Ježíš – žebrák lásky, žebrák bez nároků, prosí o kousek přátelství. A my s Petrem můžeme říci: „Budu tě následovat, protože jsem poznal, že nehledáš dokonalé lid, ale lidi pravdivé a vášnivé pro tebe. Nedůvěřuji skále, která ve mně není, ale chci být tvým přítelem.“

A v poslední den se mě Pán znovu zeptá: „Máš mě rád?“ A i kdybych ho třeba tisíckrát zapřel, on se tisíckrát bude ptát: „Máš mě rád?“ A já budu smět tisíckrát opakovat: „Ano, mám tě rád…“ A  rozpláčeme se společně radostí…

Po slavení mše svaté následovala adorace, na kterou navázaly přímluvné modlitby. Vydařený program skončil večer po osmé hodině.  Na organizaci se spolu s františkány podílelo Společenství P.  Šuránka a společenství pro Novou Evangelizaci Ruah. Obě společenství se pravidelně setkávají na Svatém Antonínku.

Zvukový záznam celých přednášek Kateřiny Lachmanové je možné zaslat na vyžádání přes úschovnu. 



Štramberáci připomněli život a dílo P. Šuránka

V nedělním odpoledni v poutní kapli na Svatém Antonínku vystoupil s komponovaným programem, který byl věnovaný životu a dílu P. Antonína Šuránka, štramberský chrámový sbor pod vedením dirigenta Pavla Hykla. O doprovodné slovo se postarali členové štramberského divadelního souboru Pod věží Dana Macháčová a Josef Hrček. V programu mimo jiné zazněly zhudebněné verše P.  Šuránka v úpravě Pavla Knápka. 

Vystoupení si nenechal ujít ani emeritní biskup olomoucké arcidiecéze Mons. Josef Hrdlička. „Přijel jsem sem rovnou z pouti na Svatém Kopečku u Olomouce. Jsem velmi potěšený, že mohu tento čas prožít se všemi přítomnými vzpomínkou na pátera Šuránka.  On o sobě říkával: „Až budete číst mé básně, nemyslete si, že jsem nějaký básník zaměřený na poezii. Chci jen touto cestou chválit Boha a věřím, že kdo to po mně budete číst, že tam zaslechnete tep mého srdce.“  A to je doopravdy výstižné, protože všechny jeho verše jsou básnicky krásné, oduševnělé, hluboké a přežijí mnoho tzv. poezie, která byla napsána v jiné perspektivě,“ řekl před zahájením samotného programu emeritní biskup.

Dále ve zcela zaplněné kapli připomněl, že měl P.  Šuránek rád básně sociálně a levicově orientovaného Jiřího Wolkera. Ten jednu ze svých básní věnoval i Svatému Kopečku u Olomouce. P.  Šuránek, ale za svého života rozebíral Wolkerovu báseň s názvem Balada o očích topičových.

„Je o mladém urostlém muži, který má rodinu, ženu, dítě acelý život přikládá do ohnivé pece v elektrárně. Jeho žena mu po čase říká, že když si ho před lety brala, měl tak krásné a hluboké oči a teď vidí, že má jen štěrbiny. Básník dále naznačuje, že muž, který stále do pece hází lopatu za lopatou celý život, že tam vlastně nechává kousek po kousku své oči. Že všechno dává  do elektřiny, která jde lidem do domů. Toto na pátera Šuránka velmi zapůsobilo. Jednoho dne tam topič Antonín zvolá: „Nevidím! Jsem slepý!“ A oni ho odvádí k plačící ženě… P.  Šuránek kněžím řekl, že mají být také takovými topiči, kteří stojí u planoucího ohniska lásky Kristovy, kteří se vydávají ze všech sil pro Boží lid, aby tam svítilo světlo Jeho lásky. Že mají také přikládat a nehledět na sebe a  až do smrti se vydávat ze všech sil. Přece i každá matka a otec, že láska něco stojí,“ řekl mimo jiné v úvodní řeči biskup Hrdlička.

Prvotní nápad zpracovat téma věnované P.  Antonínovi Šuránkovi, který zemřel v pověsti svatosti a nyní probíhá proces jeho blahořečení, vznikl v hlavě Anny Hrčkové ze Štramberku. „Měli jsme zhudebněné verše, tak jsme je zhruba před třemi roky využili,“ prozradila iniciátorka nápadu. 

V roce 1946 získal P.  Šuránek doktorát teologie, na který se připravoval od roku 1935. Ze skromnosti dlouho váhal, zda má požádat o obhajobu dříve ukončené disertační práce – asketickopastorální studie „Kořeny kalvarské oběti“. Tato práce byla vydána knižně.

V roce 1948 přešel P. Šuránek z místa spirituála v kněžském semináři na místo odborného asistenta pastorální teologie na CM fakultě v Olomouci. Došlo k tomu na základě přání nového arcibiskupa Dr. Karla Matochy, který byl před tím na této fakultě profesorem. Když za dva roky byla zrušena i tato fakulta, odmítl přestoupit do nově státem zřízeného a kontrolovaného centrálního semináře v Praze, později přeloženého do Litoměřic. Tímto odmítnutím jasně vyjádřil svůj postoj k tehdejším zásahům státu do života církve. Byl proto z Olomouce vykázán a poslán do Velkého Ořechova u Uherského Brodu, kde působil necelý rok jako výpomocný kněz (kaplan). Zde byl tajně hlídán a jeho dopisy byly cenzurovány.

Počátkem července 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přesto, že jeho zdravotní stav byl vážný, Státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a neprodleně převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti, a poté do internačního kláštera v Želivě, aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění. P. Šuránek byl snad jediným vězněm z doby totality, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na Církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“

Po vykázání z věznice v říjnu 1955 si mohl P. Šuránek najít práci, ale pouze manuální. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré jemu nabízené úlevy s odůvodněním:  „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest – vyznamenání, možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával.

V září roku 1968 byl znovu povolán do funkce (tentokrát jen prozatímního) spirituála v obnoveném olomouckém semináři. Mohl se vrátit i na Svatý Antonínek. V roce 1970, na začátku normalizace, byl přinucen ukončit své veřejné působení na Svatém Antonínku.


„Bylo to nádherné,“ pochválil vystoupení emeritní biskup Josef Hrdlička. P. Šuránek byl jeho spirituálem v letech 1968 –1972 a právě díky jemu si zamiloval i poutní místo na Svatém Antonínku. „Párkrát jsme tady spolu byli. Je pravda, že ty chvíle s ním byly krásné, ale na druhé straně také těžké, protože po osmašedesátém roce, kdy do naší země přijely ruské tanky, následovalo období těžké normalizace,“ zavzpomínal biskup. Na závěr uvedl, že by byl rád, kdyby tento pořad mohli vidět lidé ve více farnostech a tím si připomenout život a dílo P. Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková


Misionářka: S lidmi bez identity lze snadno manipulovat

Vystudovala jste genetiku a později také teologii. Prakticky celý produktivní život jste ale misionářkou na volné noze. Zamýšlíte se nad genderem z pohledu genetika i teologa?

Určitě ano!

Jaký je váš vztah ke gayům a lesbičkám?

V okruhu mých přátel jsou lidé, kteří v sobě takovou orientaci objevili. Například mám jednu velmi blízkou kamarádku, která pochopila, že je takto nastavená a vzhledem k tomu, že je křesťanka, konvertitka, rozhodla se, že bude žít nějakým způsobem v celibátu. Velmi si jí vážím. Není to pro ni samozřejmě snadné, ale vidím, že i tento postoj je možný. Myslím si, že je v dnešní době velkým problémem, že se nerozlišuje náklonost, kterou v sobě člověk může objevit, a aktivní způsob života. Náklonnost má své jméno, které se dnes v médiích téměř vůbec nepoužívá. Je to homofilie. Homosexualita znamená aktivní způsob sexuálního života. Je třeba to rozlišovat, protože obě věci nejsou totožné.

Exorcista a katolický kněz P. Elias Vella z Malty v připravované knize mimo jiné říká, že v případě aktivního homosexuála mu nelze dát za pravdu, že jedná správně. Je ale nutné tyto věci říkat pěkným způsobem, protože je tady riziko, kdy může být takto orientovaný člověk velmi zraněn. Lze vůbec na toto téma mluvit z pohledu víry pěkným způsobem, aby nebyl druhý zraněn?

Myslím si, že všichni lidé, kteří mají nějaké problémy, potřebují, aby jim někdo naslouchal, aby je přijal takové, jací jsou. Zároveň je ale součástí opravdového přátelství, že nechci, aby člověk zůstal tam, kde je. Pokud mluvím s lidmi o takovýchto problémech nebo jakýchkoliv jiných, snažím se jim naslouchat, aby se cítili přijati. Jakmile se vybuduje vztah důvěry, potom lze mluvit i o dalších věcech. Pokud jsou tomu lidé otevřeni, je důležité dát jim biblický pohled, aby měli nějaké zrcadlo, a tím může být i křesťanský pohled na věc. Pohledů ze světa mají nadbytek. Tam se člověk dozví spoustu věcí, například že je tato věc daná a nedá se s ní nic dělat. To ale rozhodně není ve všech případech pravda. Jiný názor říká, že se člověk může rozhodnout a vše měnit, jak často chce. S tímto ale už nelze vést žádný dialog. Věřím tomu, že je třeba naslouchat člověku, přijímat ho, ale zároveň mu pomoct, aby nezůstal tam, kde je.

Jako věřící křesťanská misionářka tedy s homosexualitou nesouhlasíte?

Myslím si, že je důležité vracet se ke kořenům. Původní Boží záměr, který máme zjevený v Bibli, je, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. To, jestli je člověk muž nebo žena se dnes také hodně zpochybňuje, ale v chromozomech je to dané. Já jako genetik vím, že je pohlaví člověka určené chromozomálně. To, že se tak někdo necítí, je věc, se kterou lze pracovat psychologicky i duchovně.

Můžete přiblížit duchovní stránku celé věci?

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby mezi sebou měli vztah. Když vstoupil do světa hřích, protože se člově rozhodl udělat si vše po svém a nikoliv podle Božích zákonitostí, přišel potom zmatek do všech oblastí života. Ten se projevuje také tam, kde jsou lidé opravdu zranitelní, v těch nejhlubších a nejintimnějších vztazích. Nežijeme v původním světě, jak ho Bůh stvořil na počátku, ale žijeme  ve světě, který je nemocný hříchem. Je potřeba vracet se k Božímu záměru, jakto Bůh původně myslel, protože dal nějaká pravidla, jak máme žít, aby nám bylo co nejvíce dobře. Pokud člověk tato pravidla nerespektuje, projeví se to tak, že nám dobře není. Zároveň víme, že nežijeme v ideálních podmínkách a musíme vycházet z toho, co je. Nemůžeme si hrát na to, že je vše úplně v pořádku.

Zmínila jste, že je třeba rozlišovat náklonnost a praktikující homosexualitu. Na toto téma už mluvila německá herečka a zpěvačka Marlene Dietrich za svého života měla prohlásit „V Evropě nezáleží na tom, zda jste muž nebo žena. Milujeme se s každým, kdo je atraktivní.“ Nejde v tomto případě spíše o vámi zmiňovanou náklonnost a bisexualitu, když někdo něco takového tvrdí?

Já jsem tento výrok od Marlene Dietrich nikdy neslyšela, ale zdá se mi mimořádně hnusné říct, že se milujeme s každým, kdo je atraktivní. Není v tom ve skutečnosti vůbec žádný vztah a není vlastně v tomto případě ani o čem mluvit. Lidé, kteří žijí tak, že vyhledávají pouze krátkodobou rozkoš, nemohou nikdy dojít naplnění. 

Podobně jako Marlene k sexu přistupoval frontman britské kapely Queen Freddie Mercury. Nejdříve žil šest let s přítelkyní Mary Austin, aby jí potom sdělil, že je bisexuál. Nicméně o pár let později měl intenzivnější a dlouhodobější vztah s rakouskou herečkou Barbarou Valentin. Ve stejné době ale stále udržoval sexuální vztahy i s muži. Nešlo spíše o hledání stále větších a intenzivnějších sexuálních zážitků než o nějakou orientaci?

Vidím za tím velikou nenaplněnost a narušenost.

Může promiskuitní chování ukrývat nějaká hluboká vnitřní zranění z dětství, kdy například těmto lidem chybí nenaplněná láska od rodičů a tu poté v dospělosti hledají u mnoha sexuálních partnerů?

 Je to velice pravděpodobné. Mluvila jsem o tom s terapeutkou, která se nevěnuje pouze homosexuálům. Říkala mi, že když pracovala s lidmi, kteří byli homosexuálně či bisexuálně orientovaní, vždy v tom našla alespoň jeden ze tří faktorů. Prvním byl ten, že si ženy hledají matku, která jim chyběla, a muži si zase naopak hledají otce, protože jim v dětství nějakým způsobem chyběl. Další faktorem bylo, že prožili nějaké hluboké trauma od člověka druhého pohlaví. Mohlo jít o zneužití, znásilnění, týrání, ale i psychický nátlak. Těch možností může být mnoho. A třetím faktorem byla nějaká časná sexuální zkušenost s člověkem stejného pohlaví. Toto pozorovala častěji u mužů. Muži, kteří mají tuto orientaci, jsou velmi vnímaví na určitou nejistotu identity u mladých chlapců a jsou schopni je svést.

V takových případech ale nemuselo jít vůbec o nějaké násilí…

To je sice pravda, ale pokud člověk získá takovou sexuální zkušenost, vzhledem k tomu, že sexuální paměť je nejpevnější paměť, kterou máme, tak s tím už nemůže pracovat pouze jako s myšlenkou, nápadem, sklonem, ale je tam i fyzický prožitek. Naše velmi dobrá sexuální paměť je důvodem, proč se nedoporučuje, aby lidé prožívali sexuální vztahy mimo manželství, protože je to něco, co člověku už zůstane. Slyšela jsem pěkné vyjádření: Když mám s někým sexuální vztah, dám tomu člověku něco, co už nikdy nedostanu zpět. Pokud žijeme v manželství a navzájem si tyto „části“ neseme, tak to vůbec nevadí, protože to máme stále společné, jelikož žijeme spolu. Pokud ale mám sexuální zkušeností s více lidmi, zůstávají kousky mne u nich a mně chybí. Je to obrazné vyjádření, které vyjadřuje hlubší skutečnost. Když pozoruji lidi, takto tak skutečně je. Vytvořila se určitá vazba. Ta, když se zpřetrhá, tak je to něco jiného než když se rozejdu s člověkem, se kterým jsme spolu jen chodili a drželi se za ruku. Na úrovni modlitby, duchovní terapie a doprovázení lze přesekat vazby k sexuálním partnerům. V těchto případech je jedno, jestli to byli partneři heterosexuální či homosexuální.

Dívala jste se někdy na homosexualitu z pohledu genetiky? 

Občas jsem měla možnost si něco přečíst. Četla jsem nějaké pojednání o genu pro homosexualitu, kde uvažovali, že ho našli. V textu jsem ale nenašla nic, co by mě přesvědčilo, a dospěla jsem k závěru, že žádný takový gen nalezen nebyl.

A nemáte dojem, že se v poslední době otevřeně hlásí k homosexualitě obrovské množství lidí, což bylo před třiceti lety nepředstavitelné? Někdy se zdá, že heterosexuálové budou za chvilku diskriminováni…

Jestliže existují nějací skuteční homosexuálové, což zřejmě ano, ať už to má jakoukoliv příčinu, není jich tolik, jako se dnes proklamuje, ukazuje jako nějaká norma a něco úžasného. Lidé ze všech stran slyší, aby si různé možnosti vyzkoušeli, a teprve poté si mohou vybrat svou orientaci. Partnera, se kterým chci žít, si musím také nejdříve vyzkoušet. Zároveň ale nastupuje problém, že lidé vstoupí do sexuálního vztahu příliš brzy a nejsou na to zralí emocionálně ani v jiných oblastech. Láskyplný vztah má tři roviny – vášeň, intimitu a závazek. Vášeň v průběhu času zákonitě klesá, ale intimita, vnitřní blízkost a závazek rostou. Dnes ze všech stran slyšíme, že vztahy máme budovat pouze na vášni, ale ta nutně vyhasne. Pokud nejsou součástí vztahu další dvě složky, tak nemá žádný pořádný základ a nutně musí odumřít. To není problém pouze dneška. Byl to problém romantické literatury i filmů, které běžely v kinech a televizi. Cítím k tobě nějakou velkou emoci, proto tě miluji. Emoce je pryč, tak už tě nemiluji. Vztahy jsou budované pouze na vášni a o závazcích dnes bohužel lidé nechtějí nic slyšet.

Pokud mám dobré informace, tak v některých státech Ameriky se mohou děti mladší patnácti let rozhodnout bez svolení rodičů, že jim bude změněno pohlaví, protože to své nepřijímají. V roce 1989 se tak nechal na ženu přeoperovat tehdy už dospělý muž Norrie Watson ze Skotska. Díky jemu Austrálie v roce 2014 odsouhlasila zákon o tzv. třetím pohlaví. Norrie se totiž po letech dobře necítil ani v těle ženy. Třetí pohlaví v roce 2018 uzákonilo i Německo. Norrie dnes lékařům vyčítá, že šlo všechno tak lehce a nikdo se nezajímal, co ho k tomu vede, nikdo mu nedal psychologickou pomoc, když se rozhodoval. Dle jeho zpětného pohledu bylo jeho jednání důsledkem týrání v dětství. Nehrozí, že touto svobodou v přeměňování pohlaví bude velmi mnoho poškozených lidí?

Určitě ano! To je přesně to, o čem jsem mluvila. Zraněný člověk, který nebyl v souladu se svou identitou. Věřil, že se vše vyřeší změnou pohlaví, ale nyní zjišťuje, že se nic nevyřešilo, proto se zlobí. Vidím v tom celospolečenský problém, kdy není snaha pomoct najít lidem skutečnou identitu, ale nabídnout jim řešení jakékoliv vnitřní neshody bez nějakého úsilí. Jsou ale věci, které nemůžeme změnit. I když se nechám přeoperovat, tak mi chromozomy zůstanou, jak jsou.

Neexistuje nějaká výjimka?

Z hlediska genetiky existuje pouze určitá malá skupina lidí, kteří jsou genotypově (v chromozomech)  mužem nebo ženou, ale chybí jim receptory pro příjem pohlavních hormonů. Navenek (fenotypově) se vyvíjí jako opačné pohlaví. Upozorňuji, že se jedná o velmi malou skupinu lidí, kde by se dalo uvést do souladu to, co mají v chromozomech, určitou operací a hormonální léčbou, aby ten, kdo má v genech, že je muž, byl i navenek mužem. To je jediný případ, kdy má operace a hormonální léčba smysl. Současná společnost ale místo toho, aby se našel kořen problému, lidem spíše umožňuje, aby se svému problému přizpůsobili. Mnohem náročnější způsob terapie, který by ale měl smysl, je pomoct lidem přijmout identitu, jakou doopravdy geneticky mají.

 Teď se v této souvislosti hodně mluví o genderu a změny se na lidi hrnou strašně rychle. Možná brzy nebude povoleno označení maminka a tatínek. Proč je moderní civilizace tlačena tímto směrem?

Nevíme, co bude, ale je pravda, že dnes už se nám tato fakta nezdají jako neuvěřitelná možnost a může se nám to stát. Stojíme na klasické šikmé ploše. Udělám krok a je to téměř stejné, ale pokud jich udělám deset, tak už to není vůbec jako na začátku. Když se podíváme dvacet, třicet let zpátky, tak je ta změna obrovská. Mám kamarádku, která pracovala v Bruselu při Evropském parlamentu. Občas mně sdělovala, co se tam děje. Nebyla jsem schopná se s ní setkávat příliš často, protože to byly příliš děsivé věci.

Bavily jste se i na toto téma?

Právě že ano. Ona tam vypozorovala, že někteří z těch, kdo mají velký vliv, jsou lidé bohatí, a snaží se prosazovat právě tyto názory, které mají zlikvidovat původní klasickou rodinu, kde je otec, matka a děti. Rodinu, kde existuje nějaká identita muže a ženy, kde dříve byla snaha chránit děti a dospívající děti, aby mohly nějak dozrát než začnou aktivně žít a budovat další vztahy a rodiny.

Můžete uvést nějakou konkrétní věc?

Byla tam snaha prosadit zákony, od kdy bude legální sex. Snahou bylo snižovat původní hranici patnácti let až na jedenáct let. A tím by to zřejmě nekončilo. Dále chtěli prosadit, aby byl zákonný sex se zvířetem. Nedává to žádný smysl, protože ani zvíře ani dítě nemá zájem o tento typ aktivity. Je to úplně mimo.

Kdo si myslíte, že na tom má zájem?

Domnívám se, že za tím vším stojí hnutí New Age, o kterém se dnes už tak nemluví, protože jeho myšlenky už dostatečně pronikly do myšlení lidí. Jde o myšlenky typu: všechno je jedno, dělej, co ti dělá dobře bez ohledu na cokoliv, nemusíš mít žádnou velkou zodpovědnost, jsi sám sobě bohem, který rozhoduje o všem a může dělat, co chce, sám se zachráníš, sám se uzdravíš, energii můžeš čerpat z kosmu, stromů, kamenů atd… Jednou jsem četla prohlášení New Age ze sedmdesátých či osmdesátých let, které jsem pak už na internetu nenašla. Celkem jasně a nevybíravě v něm bylo řečeno, že je třeba zlikvidovat identitu jednotlivců i skupin.

Aby byli lidé lehčeji ovladatelní?

Myslím, že ano, protože s lidmi, kteří jsou rozbití a nevědí, kdo jsou, se dá velmi snadno manipulovat. A nějaké extremistické názory, že je například Ježíš Kristus Spasitel, nejsou v těchto podmínkách přijatelné, protože je sám sobě spasitelem každý. Pokud tam ale toho Ježíše mít chceš, tak ho tam měj, ale pokud tam chceš jabloň, na které jsi seděl jako dítě, tak ať je to jabloň. To je přece jedno, jde o totéž…

Díky své misionářské činnosti se stýkáte s mladými lidmi. Zajímají se o tuto problematiku, o které se teď bavíme, nebo už je to generace, které je všechno fuk?

Stýkám se s vybranými skupinami mladých lidí ve věku od čtrnácti do pětadvaceti let. Měla jsem přednášku o sebepřijetí a dala jsem prostor k otázkám. Z jejich strany vyvstal dotaz, jak to mají se sebepřijetím lidé s homosexuální orientací. Rozvinula se z toho velmi pěkná diskuze. Přišli mně potom poděkovat, že jim někdo dal informace z křesťanského pohledu, protože z té druhé strany toho slyší velmi mnoho i ve školách. Zajímá je to a přemýšlí o těchto věcech. Ale jak říkám, jde o vybrané skupiny mladých lidí z křesťanského prostředí.Nevím, jak to všechno vnímají a vidí ostatní mladí lidé…

Mgr. Jana Ungerová se narodila 7. 3. 1971 v Brně. Vystudovala obor molekulární biologie a genetiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po několika letech práce ve výzkumu na Karlově Univerzitě v Praze absolvovala Školu evangelizace, kterou pořádala komunita ICPE (Mezinárodní katolický evangelizační institut) na Maltě. V této komunitě získala během následujících tří let další vzdělání a možnost osobního růstu. Získala zkušenosti s pořádáním a vedením seminářů, se službou naslouchání a poradenství, s pantomimou a tvořivým přístupem, prací s mládeží v různých zemích (Polsko, Německo, Malta, Rumunsko, USA, Španělsko a další), s pomocí chudým a lidem na okraji společnosti (Rumunsko, Německo, Ukrajina) atd. Také doprovází skupiny ze zahraničí, překládá a tlumočí z angličtiny, španělštiny a polštiny. Další jazyky ovládá pasivně. Magisterské studium na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ukončila v roce 2015. 

Exorcista P. Elias Vella: Sociální sítě přivádějí lidi do izolace

Od třetího do sedmého března vedl v poutním domě Stojanov na Velehradě katolický kněz z řádu minoritů P. Elias Vella z Malty exercicie na téma vnitřní uzdravení. V náročném programu si udělal čas na rozhovor, který se točil o změnách v Evropě i proměně světa díky novým informačním technologiím. Když jsem s tímto vzácným mužem dělala rozhovor přesně před patnácti lety v době, kdy Česká republika i Malta vstoupily do Evropské unie, věřil, že si Malta zachová tradiční postoj k interupcím i rozvodům. Rozvod a interupce zde byly totiž ještě v roce 2004 zakázané. Jeho vize se ale nenaplnily. Vyjádřil se také k vlně emigrantů, kteří v posledních letech proudí do Evropy a změnám díky novým informačním technologiím a životem na sociálních sítích. 

Zhruba třicet let cestujete po celém světě. Za tu dobu jste měl možnost poznávat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích proměnil?

Vidím, že během posledních třiceti let jsou změny ve světě velmi radikální. Nejen z duchovního pohledu, ale také z politického a sociálního. Vytvořili jsme sjednocenou Evropu a Evropská unie opravdu přináší velkou změnu mentality v celé Evropě. Dříve si každý národ chránil svou jedinečnost, kulturu a svým způsobem i svůj lid. Dnes jsou evropské národy otevřené k pronikání různých kultur, vlivů a typů národností lidí.

Není to tak, že Evropská unie chce potlačit to, co bylo pro konkrétní národy originální a výjimečné?

Nemyslím si, že by Evropská unie chtěla jednotlivé národy záměrně potlačit, ale určitým způsobem k tomu vlastně dochází. Uvedu takový příklad z mého malého ostrova. Malta byla vždy nejen z duchovního pohledu, ale i kulturně proti potratům a rozvodům. Ale protože zde byl obrovský tlak z EU, který změnil mentalitu mého národa, Malťané se nakonec rozhodli a souhlasili s rozvodem i interupcí.

Jak k tomu došlo?

Když se dělalo hodnocení zdravotní péče v různých národech Evropy, tak se Malta umístila na dvacátém sedmém místě, což bylo hodně nízké hodnocení. Důvod, který se uváděl, byl, že zde nejsou povolené potraty. Vytváří se vlastně takové povědomí, že se v nemocnicích nenabízí možnost potratů, a proto máme nízkou zdravotní péči. Tímto tlakem se mění mentalita. Lidé si říkají, aby byla Malta lépe hodnocena v rámci evropské zdravotní péče, je nutné souhlasit s potraty. Přestože je zde svoboda, tak existují nátlakové skupiny, které mění kulturu a myšlení národů.

Myslíte si, že může obrovská neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnuli do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny například v Anglii, Francii a Německu už dvě generace zpět, kde se děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Obecně byla emigrace problémem po celou historii lidstva. Možná ale nešlo o až tak intenzivní problém jako během posledních let.

Proč?

Ze dvou důvodů. Emigraci můžeme rozdělit do dvou oblastí. První skupina lidí jsou ti, kteří mají pas a emigrují do různých zemí EU, protože hledají práci. Potom je zde druhá skupina lidí, kteří ze svých zemí utíkají z různých důvodů. Ať už jsou politické či diktátorské. Prakticky to vytváří velkou revoluci na mnoha místech. Zmínila jste se o Německu, Francii, Anglii, ale vlastně každý národ má svůj problém. Možná ne se stejnou intenzitou, ale jiný. Když se vrátím na můj malý ostrov Maltu, tak v našem městečku, kde žije okolo čtrnácti tisíc obyvatel, navštěvují základní školu děti z třiceti čtyř národností a tedy i jazyků. Maltské děti se takto stávají minoritou, menšinovou částí uprostřed dětí, které sem přicházejí z různých národů. To přináší revoluci ve způsobu vyučování a v kultuře. Učitelé už například nemohou vyučovat v maltštině, ale v angličtině, aby jim rozumělo více dětí z různých národností. Ve zdravotnictví a na všech stupních dalších škol je také více národností. Neříkám, že všechno je nevýhodou. Tato promíchanost národů, kultur a jazyků má i své výhody. Může obohacovat, ale na druhé straně nemůžeme přehlížet i velké nevýhody. Zvláště, když tento vývoj není přirozeně postupný, ale stal se náhle a bez očekávání. Potom je zde problém lidí, kteří přicházejí a jsou bez dokladů a tedy i bez totožnosti. Nevíme, kdo jsou. Mnozí jsou dobří lidé, ale jsou mezi nimi přimícháni i zločinci, kteří by ve své zemi byli ve vězení. Jak říká papež František, nemůžeme je nechat zemřít uprostřed moře, ať už se jedná o kohokoliv. Na druhé straně nemůžeme ignorovat, že mohou přinášet problémy tam, kam přicházejí.

Muslimové, kteří míří do Evropy, se nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě zachovávají svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Ano, je to velmi nebezpečné, protože mnoho muslimů, bohužel, očekává, že se přizpůsobíme jejich mentalitě a náboženství, nikoli naopak. Například Paříž je již muslimská. Londýnský starosta je muslim. Totéž se děje v Německu a na mnoha jiných místech Evropy. Je to problém, protože se vytváří ghetta. Samozřejmě, že mají právo na své školy, vzdělání, mešity, ale nemohou vytvářet tlak, aby nás jejich kultura ovlivňovala.

Pokud jich ale bude víc a více, tak začnou podle své kultury vytvářet i zákony…

Jistě! Pokud se budou stávat většinovou společností, budou tlačit na to, a můžeme říct, že budou mít právo vytvářet tyto zákony, a Evropa se bude stávat muslimskou a nebude již křesťanskou.

Vidíte z této situace cestu ven?

Myslím si, že Evropa s tímto problémem zatím nezačala vážně pracovat. Je spousta diskuzí a debat, ale prakticky přistávají emigranti v Itálii, na Maltě, Andalusii, ale Evropa jako kdyby nechtěla tento podíl. Myslím si, že Evropa se tímto zatím nezabývá. Není žádná seriózní studie o problému, aby se šlo do kořenů a zjistilo, proč lidé odcházejí ze svých zemí. Samozřejmě tam jsou možná diktátoři, ale myslím si, že by bylo lepší jim pomáhat v jejich vlastních zemích, než aby přišli sem a dostávali pomoc až tady.

Často zaznívá, že muslimové jsou v pohodě a obavy můžeme mít pouze z těch, kteří se radikalizují. Není přesto třeba mít obavy z toho, že děti našich dětí budou už jako křesťané pronásledováni, jako tomu bylo třeba za starého Říma?

Nemůžeme říct, že všichni muslimové jsou radikálové a fundamentalisté. Skupina radikálů a fundamentalistů jsou vlastně minoritou i v muslimské kultuře. Kázal jsem v mnoha muslimských zemích, například v Pákistánu, Ázerbajdžánu,Indonésii a zjistil jsem, že muslimové jsou velmi přátelští a spolupracují. Problém spočívá v tom, že nevíme, jaký typ muslimů v našich zemích přijímáme. I my máme vlastní zločince a mafii. Nepotřebujeme k našim problémům přidávat teroristy. Nevíme, kdo jsou ti, kdo k nám přicházejí. Na první pohled mohou vypadat jako velmi slušní a jemní lidé, ale nakonec se mohou projevit jako teroristé, kteří udělají chaos.

Za osmasedmdesát let vašeho života se ale také velmi proměnil svět v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve službě kněze a exorcisty?Proměnily se s vývojem techniky problémy lidí?

Musím říci, že ano. Nemohu popřít mnoho výhod a obohacení lidstva skrze nové informační technologie. Tento technický svět ale přinesl i mnoho nevýhod. Sociální sítě například paradoxně až komicky  přivádějí lidi do izolace. Člověk komunikuje s lidmi, kteří jsou vzdáleni, a uzavírá se vůči těm, kteří jsou blízko. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsem například cestoval autobusem, lidé spolu mluvili, sdělovali si své zážitky ze života. Nyní je v autobuse dokonalé ticho. Všichni mají v rukou své mobily a nikdo s nikým nemluví. Jdete do restaurace, kde je vidět rodina, která čeká na oběd a nikdo s nikým nemluví. Všichni komunikují s někým vzdáleným skrze svá zařízení. Vytváří se tak izolace. Dnes je to velký problém pro rodiče. Vzpomínám si, když rodiče dětem říkali, že musí být v devět hodin doma. A i kdyby dnes děti byly v šest hodin doma, před sebou mají celý svět. Bez jakýchkoliv těžkostí chatují, s kým chtějí. Rodiče nad svými dětmi prakticky ztrácejí kontrolu. Sdělovací prostředky jim dávají příležitost vidět a slyšet všechno. Zcela mění mentalitu. Například dnes vzniká pohroma kvůli pornografii. Skrze sociální sítě dochází k rozdělení v rodinách.

A jak se konkrétně tyto skutečnosti dotkly vaší služby?

Například, co se týká mé služby kněze a exorcisty, vím, že mnoho mladých lidí ze zvědavosti brouzdá na webových stránkách týkajících se okultismu, spiritismu a satanismu. Nejenže něco vidí, ale ze zvědavosti dokonce tyto věci zkouší, protože na webu je podrobný popis toho, co mají dělat. Nemůžeme nevidět určité výhody techniky a sdělovacích prostředků, ale na druhé straně také určitou katastrofu, kterou vytvářejí zvláště u nezralých lidí. Ať už jsou mladí nebo dospělí a starší. Je to vlna, kterou nelze zastavit. Záleží na tom, jak budeme vychovávat lidi v používání sociálních sítí a sdělovacích prostředků.

Nevím, jaká je situace na Maltě, ale v České republice se i na tradičně zbožném Slovácku začínají vyprazdňovat kostely. Co by měli křesťané dle vašeho mínění dělat, aby zapalovali ty, kteří ještě Boha nepoznali?

Jedná se o problém v celé Evropě. Ano, kostely se vyprazdňují. Co dělat, abychom přivedli lidi zpět? Nemyslím, že je to snaha přivést je zpět, ale je to otázka radikální změny našich pastoračních přístupů. Ježíš nám říká, že pokud se jedna ovce zatoulá, nechej devadesát devět a vyhledej tu, která se ztratila. My dnes žijeme v naprosto opačné situaci, kdy jedna ovce zůstala a devadesát devět se zatoulalo. Naše pastorační přístupy jsou ale stále zaměřeny na přivedení jedné ztracené ovce, místo abychom vytvářeli pastorační aktivity, kdy vyjdeme a budeme hledat těch devadesát devět ztracených ovcí a o ně se starat. Není to jednoduché, protože musíme úplně změnit styl pastorace. Jsou to takové nové pokusy. Nemohu žádat lidi, aby přišli, a potom je teprve evangelizovat. Musíme je evangelizovat tam, kde se nacházejí, protože už nejsou mezi námi. Toto je oblast, kterou musíme prozkoumávat a myslím si, že papež František jde tímto směrem. Nemůžeme se držet našich tradičních zbožností například ke svatým. Jsou dobré, když jsou lidé uvnitř církve, ale jak budu evangelizovat sdělovací prostředky, lidi v továrně a na řadě dalších míst? Není to jednoduché, protože musíme hledat nové pastorační metody a přístupy. Nelze říct, co jak dělat šablonovitě. Je třeba se nad tím více zamyslet.

Mimo jiné sloužíte také jako exorcista. V dnešní době by někdo mohl říct, že tato služba patří do středověku. Co byste těmto lidem řekl?

Těmto lidem bych řekl, že až budu mít další exorcismus, aby přišli a zúčastnili se ho.

Doopravdy?

Myslím to vážně! I někteří kněží jsou velmi pochybující a skeptičtí k existenci ďábla, tak jim říkám, aby se se mnou zúčastnili modlitby exorcismu. Když potom vše vidí, změní své myšlení.  Častokrát, když s tím nemají zkušenost, si myslí, že zlý neexistuje, nebo že přeháníme. Mnoho lidí, kteří tuto zkušenost udělali, řeknou: „Předtím jsem tomu vůbec nevěřil, ale nyní vím, že je to realita.“ Také lidem říkám: „Dobře, nevěříte v ďábla, tak se aspoň podívejte na zlo, které je kolem vás a začněte proti němu bojovat. Když se do toho člověk trochu ponoří, zjišťuje, že zlo není jen abstraktní, ale existuje za tím ještě něco více.

Lenka Fojtíková pro www.konzervativninoviny.cz , kde byl zveřejněný ve zkrácené formě zde
Překlad: Václav Čáp

Katolický kněz P. Elias Vella OFMConv se narodil na Maltě (*28. 2. 1941). Už od svých osmi let dostával soukromé hodiny latiny a filozofie. V necelých třinácti letech vstoupil do františkánského řádu. V patnácti letech nastoupil roční noviciát v italském Assisi. Po filozofických studiích a teologických studiích na St. Anthony’s College v maltské metropoli Valletta studoval v Římě, kde byl v bazilice Dvanácti apoštolů vysvěcen na jáhna. Kněžské svěcení přijal 30. 6. 1964 na Maltě. Poté se vrátil do Říma, kde pokračoval ve studiu dogmatické teologie, katechismu a pastorální teologie na Lateránské univerzitě. Po ukončení studií dostal nabídku zůstat v Římě a učit na univerzitě, ale dal přednost návratu na Maltu. Tam působil jako farář, provinciální představený a pedagog na vysoké škole. Počátkem devadesátých let minulého století byl pověřen službou exorcisty. Zhruba od té doby jezdí po celém světě a evangelizuje. Bezmála třicet let přijíždí několikrát ročně přednášet a sloužit do České republiky a na Slovensko. Je členem americké Asociace křesťanských terapeutů. V roce 1994 mu Sociální a kulturní institut v St. Paul’s Bay udělil zlatou medaili za službu Maltě a zvláštní přínos pro St. Paul’s Bay. Je autorem více než třiceti knih, které byly vydány nejen v maltštině, ale také angličtině, italštině, španělštině, portugalštině, češtině a slovenštině.  

P. Elias Vella, OFMConv. v poutním domě Stojanov na Velehradě, kde vedl počátkem března roku 2019 exercicie na téma vnitřní uzdravení.                                                                                                           Foto: Lenka Fojtíková

Katolický kněz P. Elias Vella, OFMConv. při adoraci v poutním domě Stojanov na Velehradě.
                                                                                                                                                                                       Foto: Lenka Fojtíková