Vzpomínání na 11. září a návštěvu New Yorku v roce 2018

Snad není člověka, který by si přesně nepamatoval, co právě dělal, když do Dvojčat v New Yorku před dvaceti lety narazila letadla. U nás doma byl na návštěvě náš dobrý přítel Milan, synům bylo devět a patnáct let. Seděli jsme v obýváku a jen tak si vykládali, když do toho telefonovala moje mamka, abych si okamžitě zapnula televizi, že je přímý přenos z New Yorku, protože letadlo narazilo do jedné z budov Dvojčat.

Tak jsme tu letevizi zapnuli a potom už jen zírali, co se děje před našima očima v přímém přenosu. Když do druhé budovy narazilo další letadlo, tak tomu pořád člověk jakoby nechtěl ani věřit… Ale byla to pravda… V tom okamžiku jsme si vůbec nedokázali představit dopad této šílené události na celosvětové dění. Ano… Od té doby se svět začal měnit a všechno bylo jinak.

Do New Yourku, po jehož návštěvě jsem nesmírně toužila od studentských let, jsem se dostala až v roce 2018. Ubytování i letenky zajišťovala sestra. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že budeme bydlet v jednom skleněném hotelu snad pouhých padesát metrů od místa tragédie. První, co jsem tedy z New Yorku nejvíce vnímala, byl Národní památník obětem 11. září – National September 11 Memorial & Museum – známý také jako 9/11 Memorial Museum. Přímo na našem hotelu byly ve formě plastiky výjevy zasahujících hasičů při této tragické události a jména těch, kdo zde zahynuli. Nebylo snad dne, abych tam za našeho pobytu neviděla někoho z lidí stát a rozjímat.

Kousek od hotelu – na rohu Broadwaye a Fulton Street jsem záhy objevila také kostel sv. Pavla. Tato stavba, krčící se ve stínu skleněných mrakodrapů, na člověka působila jako ostrov – kousek Evropy – v širém moři moderního světa. Až později jsem se dozvěděla, že je jediným dochovaným kostelem z koloniální doby a byl postavený v roce 1766. Od té doby je v nepřetržitém provozu. Byl postaven v blízkosti tehdejšího přístavu a přinášel útěchu všem, kdo byli daleko od svých domovů. Výjimečnou roli v historii sehrála také skutečnost, že se právě zde George Washington zúčastnil bohoslužby po svém zvolení do funkce prvního amerického prezidenta. Modlil se za nově zrozenou zemi, přestože sám nebyl praktikujícím křesťanem. Jedním z úzkostlivě střežených exponátů v kapli je replika původní lavice, na které George Washington tehdy seděl. No a tento kostelík – kaple sehrál veledůležitou roli také po teroristických útocích z 11. září 2001.

I když stál jen pár kroků od Světového obchodního centra, zůstal po teroristických útocích nepoškozený. Bezprostředně po tragédii se stal útočištěm vyčerpaných dobrovolníků, dělníků, záchranářů, hasičů a policistů, kteří pracovali nejprve na hledání přeživších a poté na odklízení trosek na Ground Zero. K dispozici zde byl lékařský personál, maséři, chiropraktici a pediatři. Částečně se stal také skladem potravin, léků, nápojů, bot, provizorních lůžek, přikrývek a všeho potřebného. Kostelík byl také jedním z prvních míst, kam pozůstalí a široká veřejnost nosili a posílali fotografie zesnulých, vzkazy s modlitbami, květiny a dětské obrázky. Další podrobnosti zde

Když jsem se u tohoto kostelíka, o kterém jsem do té doby prakticky nic nevěděla, ocitla ze své strany naprosto neplánovaným způsobem, hned jsem zjišťovala, kdy jsou mše svaté. V neděli jsem se tam vypravila. Jak už u mne bývá zvykem, přišla jsem se značným předstihem, protože jsem si říkala, že se třeba bude modlit před bohoslužbou růženec, jak bývá zvykem na Slovácku. Zapomeňte na to! Zatímco se venku na svůj start připravovalo více než třicet tisíc cyklistů, uvnitř kostelíku jsem byla v nedělním ránu úplně sama jen s ochrankou, která mne objela při vstupu detektorem, jestli náhodou nejsem terorista. Později přišli další lidé. Jestli nás bylo celkem patnáct, tak to bylo moc… Tož tak…

Po mši jsem si prohlédla i hřbitůvek, který je opět jakoby nepatřičně přilepený ke kostelíku. Z přilehlého místa památníku obětí mně šel po celou dobu mráz po zádech. Stejně mně ale mrazilo z úplného nezájmu o Boha v onom nedělním ránu, kdy se desetitisíce lidí příipravovaly na jakýsi závod amatérů, ale na Boha všichni úplně zapomněli. Chtěli si zasportovat a prostě si užívat jen tak sami života. Jo, jo… Svět se změnil. Nejen po 11. září, ale i od doby, co se v tomto kostele modlil George Washington za nově zrozenou zemi, i když on sám v té době nebyl praktikující křesťan. Bezprostředně po jedenáctém září se zde určitě modlilo mnoho dalších světu neznámých lidí. Možná byli někteří také nepraktikující, protože Boha ještě nezakusili. Těžko říct. Každopádně se tento kostelík stal za dobu své existence útočištěm pro mnohé, kteří se sem utíkali v dobách těžkých. Ať už šlo o emigranty z Evropy, kteří na tento kontinent připlouvali anebo ty, jichž se zásadně dotklo 11. září 2001. Jako bychom Boha hledali jen v okamžicích, kdy je nám ouvej…

Kéž se už nic takového, jako bylo 11. září 2001 v New Yorku, neopakuje.

Více fotek z mé návštěvy New Yorku najdete zde

Vzpomínání na dobu, kdy jsme mohli svobodně cestovat

Máme za sebou rok s koronavirem a místo, aby ustupoval, nabírá na síle. S tím je před námi také stále více omezení. Od pondělí nesmíme cestovat mezi okresy naší krásné země, natož abychom vyrazili někam do světa.

Vidím to tak, že se svobodně nikam za hranice naší vlasti dva až tři roky nepodívám. Ano… Jsem pesimista a nemám ty koule někam jet, když nemám jistotu, že se budu moct vrátit zase domů. Na druhé straně děkuji Bohu za všechny cesty, které jsem mohla po roce 1989 absolvovat. Z každé jsem si odvážela nejen vzpomínky, ale také kousek přírody na ono místo. Většinu z cest dokumentuje pouhý pohled na parapet okna mého obýváku.

Ve vysoké skleněném poháru, který jsem mimochodem vyhrála, tuším, že to bylo v roce 1985, při desetikilometrovém běhu ve Vnorovech, jsou vsrstvy písku od různých moří Evropy i Afriky… Ten černý proužek ve vyšší části, je z Liparských ostrovů – konkrétně z Vulcana – které omývá Tyrhenské moře. Je to severně od Sicílie. Zcela nahoře jsou vulkanické „kamínky“, které jsem nasbírala na Stromboli, kde byla sopka v té době zrovna hodně aktivní. Můj muž chtěl jít co nejvíce nahoru ke kráteru. Já tedy byla docela „posraná“, takže jsme se úplně nahoru nedostali. Práskalo to tam ale pořádně a čmoudu i smradu bylo jako v pekle. Zpětně jsem se dozvěděla, že takové pošuky, jako jsme tehdy byli my, co se tam vydali, vyháněla policie. Psal se ale rok 1998, takže svoboda pohybu byla tehdy úplně někde jinde než dnes. Když jsme byli poprvé na Vulcanu, tak tam bylo jen kousek od pláže bahnité (léčivé) jezírko zcela volně přístupné. Když jsem se tam ale potřetí dostala v roce 2002, tak už bylo toto jezírko oplocené a vybírali tam vstupné. Samozřejmě, že oplocení úplně změnilo ráz a pohled na toto pobřeží – prostě fuj! To jsem ale odbočila! Zpět k pohledu na jednotlivé vrstvy písku…

Dále je tam pásek ze Sardínice, Tunisu, Taiwanu a dalších míst. Malá kulatá lahvička s dřevěným uzávěrem ukrývá vzorek písku z pohádkové pláže Navagio řeckého ostrova Zakynthos, která ve mně tehdy vyvolávala až euforický pocit radosti, když jsem si tam zaplavala. Štíhlá lahvička s různě zbarveným pískem je z Timna parku v Izraeli a kulatá lahvička s kovovým uzávěrem zcela vpravo obsahuje písek z poušti v Saudských emirátech. „Buclatá“ lahvička vedle té z Izraele ukrývá písek z pláže Varadero na Kubě. Tři žaludy v popředí vlevo jsou z hory Tábor v izraelské Galileji. Ve skleněné míse jsou kamínky posbírané při toulkách po nejrůznějších pobřežích zemí, které jsem navštívila. Uprostřed nahoře leží kulatá jakoby ostnatá kulička, cože je vykrystalizovaná sůl, kterou jsem si odnesla od Mrtvého moře v Izraeli.

Nostalgicky na všechny tyto suvenýry z cest koukám a vzpomínám, co jsem kde prožila. V srdci mám obrovskou vděčnost, že jsem tam mohla být, něco vidět a prožít. Mým snem byl už několik let ostrov Zanzibar. Tak tam jsem se zatím nestihla podívat. Když jsem ale viděla, jak se tam hrnou v posledních měsících davy lidí, tak mne to docela přešlo a samozřejmě také kvůli obavám z nejrůznějších komplikací, které v souvislosti s koronavirovou pandemií mohly při cestě nastat.

Vloni jsem si řekla, že je čas začít jezdit v naší zemi na místa, kam jsem se zatím nepodívala. Absolvovala jsem proto Hřensko a úžasné okolí, kdy jsem za pár dnů stihla projít a vidět vše, co jsem chtěla. Od pondělí se ale už nesmíme na tři týdny podívat ani za hranice okresu. Uvidíme, co bude dál.

Mějte se všichni krásně navzdory všem omezením a alespoň uvnitř své mysli a srdce si nenechte ničím a nikým vzít svobodu.

Ze srdce Lenka