Biskup Konzbul požehnal zvony v Novém Veselí a připomněl aktuálnost svatého Václava pro dnešní dobu

Kvůli článku a fotce pro Katolický týdeník jsem se včera poprvé v životě vydala do Nového Veselí na Vysočině. Tamní pan farář a známý propagátor poutí P. Jan Peňáz mně poradil, že mám jet po dálnici až do Měřína a od tam potom zamířit na Nové Veselí, že je to sice o pár kilometrů dál, ale jinou trasou bych jela po objížďkách, protože se tam údajně opravují silnice.

Když jsem sjela z dálnice a poslouchala Waze, jak mám jet, tak jsem si říkala, že to není snad možné. V jednom okamžiku jsem měla podle šířky silničky dojem, že jedu na Slovácku po cyklostezce. Ne, nebyla to cyklostezka, ale holt jsem byla na Vysočině a ne na Slovácku 😀 Waze nezklamal a dovedl mne do cíle zase s hodinovým předstihem. Představovala jsem si, jak si hodím relax a budu nečinně relaxovat, ale to jsem se škaredě spletla.

Ulice totiž byly okolo kostela sv. Václava docela dost plné lidí a stále dovnitř přicházeli noví a noví lidé. Tak jsem se tam šla mrknout a on pan farář pro všechny příchozí připravil už od 14 hodin zajímavý program. Všichni hlavně valili k oltáři, aby si zblízka mohli prohlédnout dva nové zvony – Svatého Václava a Jana Pavla II. Dokonce si je mohli zájemci poťukat speciálním „kladívečkem“ (nebylo ze železa!!!) a slyšet, jak zní. Tedy hlavně ten menší – Jana Pavla II., protože byl zavěšený. Koukala jsem, že toho všichni využili. U vchodu si mohli návštěvníci za padesát korun zakoupit oplatky, které nechal pan farář upéct speciálně pro tuto příležitost. Kupující tím podpořili pořízení zvonů. No a ještě byla nedaleko vchodu také výstava věnována zvonům v kostele svatého Václava v Novém Veselí, která zachycovala jejich pořízování i zničení požárem a „ukradením“ na bojiště první i druhé světové války. P. Peňáz při své úvodní řeči řekl, že se to snad už nebude opakovat. Kromě toho ve smyčce na obrazovce běžel dokument pořízený z odlévání zvonů v Przemysli v Polsku a z převozu do kostela v Novém Veselí.

Zvony požehnal brněnský pomocný biskup Mons. Pavel Konzbul a tady je přepis jeho kázání:

Widukind ve své kronice Sasů napsané kolem roku 970 píše, že se o pražském knížeti Václavovi vypravují zázračné věci. A to je právě výhoda i nevýhoda hlavního patrona naší země. Legendy jeho život tak opředly, že pravda a fabulace jsou k nerozeznání. Neznáme jeho jediný autentický výrok a neznáme ani jeho podobu. Na druhou stranu je svatý Václav stále inspirující postavou.

Pražský, německy píšící spisovatel židovského původu Franz Kafka, píše: „Já, pražský nevěřící žid, stal jsem se věřícím. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje desátého století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jímž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“

Při čtení životopisu svatého Václava můžeme podle mého soudu najít tři charakteristické rysy jeho osobnosti:

Zbožnost –  jedna z legend uvádí jako důvod jeho zavraždění, že čeští páni varovali Boleslava, aby nenechával vládu v rukou tohoto mnicha, který se stále modlí. Svatý Václav totiž neodpovídal obrazu dobového vládce. Panovníci té doby byli často negramotní, krutí a bezcitní idioti. Zatímco Václav byl vzdělaný, prozíravý a citlivý člověk a k tomu ho vedla právě modlitba. Modlitba je totiž hlavní nástroj, který Bůh používá k tomu, aby nás proměňoval. Modlitba je pro nás stejně důležitá, jako základní výzkum pro vědu. Je totiž zdrojem nových nápadů, změny a pokroku v našem osobním životě.

Důslednost – Václavovo křesťanství není jenom matrikové, ale je důsledné, proniká ho a utváří. To se pozná především podle jeho činů. Že naše víra nezemřela, poznáme i my jen podle našich skutků.

Milosrdenství – schopnost vcítit se do druhého, ale nejen to, také druhému pomoci, byla pro Václava typická. Podle svědectví arabských kupců byl v Praze v jeho době důležitý trh s otroky, který hrál v ekonomice státu podobnou roli, jako dnes mladoboleslavská škodovka. A svatý Václav i přesto řadu otroků vykoupil. Je známo, že měl silnou nechuť k hrdelnímu rozsudku, že udělil řadu amnestií a nechal zrušit mnohé šibenice.

Co si z života svatého Václava můžeme vzít do dnešní doby?  Je to právě tato trojice jeho vlastností.  Opravdová zbožnost nám umožní milovat bezbožné, důslednost udrží naši víru při životě a milosrdenství nám umožní udělat druhým radost.

Dnešní úžasný den ve viniční trati Svidrunk, kde byla požehnána nová křížová cesta

Za svůj život jsem při svých cestách ze Židlochovic na Slovácko a zpět snad už „milionkrát“ projížděla Hustopečemi. Ani jednou, skutečně ani jednou, jsem nezaregistrovala, že je v centrum města odbočka na „nějaké“ Popice. A přece je! Zjistila jsem to teprve před pár dny, když jsem na mapách.cz hledala, jak se dostanu do viniční trati Svidrunk, kde se dnes žehnala nová křížová cesta.

Do poslední chvíle jsem netušila, co mne v Popicích čeká. Ještě minulý týden jsem si myslela, že se tam vůbec nedostanu, protože se žehnání křížové cesty překrývalo s plánovanou poutí pekařů v Tasovicích na Znojemsku. A já stále nevěděla, kam mám jet, čemu dát přednost. Nakonec se vše vyřešilo samo, protože pouť pekařů byla kvůli koronavirové karanténě tamního pana faráře nakonec zrušena.

A tak jsem se dnes vydala do Popic pod Pálavou. Opět jsem na místo přijela se značným předstihem a opět jsem si mohla potvrdit, že jsem udělala moc dobře. U kaple P. Marie, kde byl sraz, jsem jako první zastihla vinaře Annu a Rudolfa Žídkovi, kteří křížovou cestu vybudovali mezi svými vinicemi na vlastní náklady. Zapomeňte na to, že by mně prozradili, kolik to stálo. To fakt neřekli, ale podělili se o to, že realizovat záměr, který zrodil v hlavě pana Rudolfa před patnácti lety, nebyla žádná legrace. Jen vyřízení stavebního povolení jim trvalo rok a půl. Kolega z Francie se nad tím pozastavoval, že oni ve Francii by pro něco podobného žádné stavební povolení na svém pozemku nepotřeboval. No… Holt nejsme ve Francii, ale v České republice, kde je všechno jinak.

Dobré dílo se ale nakonec podařilo! A je to něco naprosto nádherného!!! Vzhledem k tomu, že jsem byla na místě se značným předstihem, stihla jsem před zahájením žehnání, kterého se ujal děkan Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně Mons. Jiří Mikulášek, celou křížovou cestu proběhnout a vše si nafotit bez lidí.  A potom samozřejmě i s lidmi. Však mrkněte do galerie.  Ty fotky mluví za všechna písmenka, která tady naklovu…

U prvního zastavení Mons. Jiří Mikulášek řekl:  „Kdo projde křížovou cestu, ví, co to znamená být nespravedlivě odsouzen, dívat se na to, jak trpí moje matka nebo někdo z blízkých. Mít odvahu pomoct potřebnému a nebát se přihlásit k pravdě, jak mně to říká mé svědomí. Tak bychom mohli pokračovat zastavení za zastavením,“ upozornil v úvodu kněz. Podle jeho mínění jde o nabídku, aby tato křížová cesta připomínala, že jsme také na cestě života, jejímž cílem je setkání s Kristem.

Dnes jsem při té křížové cestě viděla v mnoha očích účastníků slzy. A draly se do očí i mně. To místo, kudy kráčely dějiny Moravy, má obrovskou sílu. Z každého zastavení je výhled na nedalekou Pálavu i Mušovská jezera a všude kolem zeleň vinic. To musí brát za srdce snad každého. Pevně věřím, že se toto místo stane vyhledávaným nejen věřícími, ale i turisty a cyklisty. Jen se tam tak zastavit a koukat na tu nádheru kolem stojí za to…

Pokud by nebyl covid, tak se v tyto dny pomaličku balím do New Yorku, kde jsem chtěla fotit podzim… Dnes jsem si několikrát říkala, že toto je něco úplně jiného než New York, ale asi mnohem krásnější. Je to prostě naše! Taková srdcovka, kde musí snad každému Moravákovi srdce radostí zaplesat…

Takže vinařství rodiny Žídkovy patří obrovské poděkování za mimořádný dar, který jeho členové dali tomuto kraji a budoucím generacím. Pan Žídek totiž všechny upozorňoval, že je přístup na křížovou cestu volně přístupný všem. Hned jsem si vzpomněla na jednu rodinu v úplně jiné obci, jak postavili kapličku na ochranu své vinice, ale pro jistotu ji vybudovali za plotem své vinice… To ve viniční trati Svidrunk žádné ploty nejsou! A je to dobře, protože nehyzdí nádheru tamní přírody…

A vzhledem k tomu, že jsme na jižní Moravě, tak nechyběli krojovaní, mužský pěvecký sbor ani víno. Po požehnání ještě Žídkovi pro všechny připravili úžasné agapé se spoustou dobrot a burčákem, který si každý mohl sám načepovat. A to vše samozřejmě zdarma… A poté ještě všechny zvali do svého vinařství ve vsi na raut. Tam já už jsem nešla, protože jsem musela mazat domů, abych všechno stihla napsat a vybrat fotky. Zpravodajský článek vyjde v Katolickém týdeníku.

Takže, jestli jste naštvaní, že jste letos nemohli letět do Karibiku nebo jako já do New Yorku, nebuďte! Zajeďte si do Popic na Břeclavsku, které leží jen pár kilometrů od Hustopečí a užijte si úžasnou atmosféru viniční trati Svidrunk s novou křížovou cestou.

Výtvarné řešení křížové cesty vytvořila výtvarnice Jaroslava Sojneková a textem jej doplnil básník Jindřich Zogata. Sochařské zpracování návrhu do mramoru provedli sochař Václav Kyselka a výtvarník Jan Sojnek. K realizaci rodina Žídkova vybrala bílý supíkovický mramor. Ten úžasně ladí s pálavskou krajinou stal se tak pomyslným šperkem v krajině.

Tamní křížová cesta nekončí čtrnáctým zastavením, jak tomu bývá zvykem, ale zve návštěvníky k bráně Života.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Moje práce v posledních týdnech

Pokud by to někoho zajímalo, tak mně nedávno Katolický týdeník zveřejnil článek o mém setkání se správcem farnosti ve Slavonicích nedaleko rakouských hranic. Byl to úžasný den s ještě úžasnějším průvodcem nejen po jeho farnosti. Na článek můžete mrknout zde.

Jinak je většina mých článků v tištěném Katolickém týdeníku, tak kdo by měl zájem si je přečíst, musí si je zajít do kostela či trafiky koupit. Nebo je lze koupit i v elektronické podobě…

A dnes jsem byla zase v Brně, kde se odhalovala a žehnala socha jezuitského kněze P. Martina Středy. Že vůbec netušíte, kdo to byl? No moc zajímavý člověk, který sehrál významnou roli při obléhání Brna Švédy. Více si můžete přečíst tady.

Mějte se pohádkově a buďte v obraze 🙂 Lenka