Jaroslav Kovanda ze Zlína oslavil osmdesátiny

Když jsem v roce 2011 psala pro časopis Náš Zlín, měla jsem tu čest poznat nejen toto město, které je tolik jiné než jiná města, ale také některé zajímavé osobnosti. Patřil mezi ně tehdy i Jaroslav Kovanda, který 26. února oslavil osmdesáté narozeniny. Před lety jsem s ním udělala tento rozhovor:

Přátelé o Jaroslav Kovandovi tvrdí, že je Zlíňák jako poleno

Vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Píše básně i beletrii, založil a deset let vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Nyní můžete ve zlínské Alternativě až do 28. května zhlédnout jeho výstavu obrazů a soch. O kom je řeč? O Jaroslavu Kovandovi ze Zlína, o němž známí říkají, že je Zlíňák jako poleno, a on sám, že je postižený uměním.

Narodil jste se ve Zlíně, jak vás toto město ovlivnilo?

Dříve snad ani moc ne. Člověk má pořád úniky. Já jsem miloval Archlebov, což bylo rodiště mé matky. V dětství jsem tam jezdíval, a tak jsem později maloval hody, vinobraní, zabijačky, ženské líčící domy, strýce, jak mě veze na kole, krajinu okolo Archlebova. Jak ale člověk stárne, jako by se proměňovalo i jeho myšlení. Když třeba usínám, velice často mně prosakuje do hlavy zlínská čtvrť Letná, kde jsme bydleli. Zjevuje se mi tedy především to, co je opravdu nejsilnější, protože jsem to viděl poprvé. To se v poslední době dostává i do mých obrazů, viz moje připravovaná výstava.

 Po jedenáctiletce ve Zlíně jste vystudoval umprumku v Uherském Hradišti. Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí věnovat se kumštu?

Nějaké výrazné touhy stát se výtvarníkem jsem dřív neměl. Respektive těch nápadů, čím bych mohl být, bylo víc. Původně jsem chtěl jít na herectví. To byl můj sen. Měl jsem ale uhry a řídké zuby, takže jsem nenašel odvahu.

 Jak jste se tedy nakonec ocitnul v Hradišti?

Po jedenáctiletce jsem byl tři čtvrtě roku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Kvůli cizím řečem, které mně jakž takž šly a bavily jsem chtěl studovat zahraniční obchod. Na ten mne ale nevzali. Tam vzali Klause. Já jsem se dostal na materiálně technické zásobování. Když jsem to zjistil, řekl jsem doma, že nikam nepůjdu. Nakonec jsem vydržel jeden semestr. Mimo jiné možná i proto, že na jarovské koleji na stejném patře bydlel a maloval Milan Knížák. Oživil jsem v sobě tedy jednu z mých ambicí a začal jsem pod jeho vedením kreslit a připravovat se na útěk.

 Na hradišťskou umprumku se ale každý hned tak nedostal. Stačil vám takový rychlokurz?

Hlásilo se nás dvě stě čtyřicet, brali dvacet čtyři. Trošku jsem kreslíval už dřív, v Pionýrském domě ve vile Tomáše Bati, takže jsem asi proporce viděl. Hlavu jsem si ale před přijímačkami vyzkoušel vymodelovat jen jednou.

 Prozraďte, co bude k vidění na vaší výstavě?

Rané obrazy tam neuvidíte. Jsou totiž většinou spálené, protože se mně kdysi nelíbily. Nejstarší obraz je Zabijačka z roku 1982. Jinak tam bude hodně věcí z poslední doby, i větší sochy. Čili žádné performance, instalace, minimal art a podobně. Koneckonců jsem žák sochaře Jana Habarty, jemuž se říkalo, že je tvůrce Hab Artu. Většinou tedy vzpomínky na Archlebov a Zlín s figurální „zátěží“.

 Za svých sedmdesát let života jste se věnoval širokému spektru aktivit. Co z toho všeho bylo nejblíže vašemu srdci?

Zvenčí to může vypadat, jak není člověk bohatý. Ale někdy je to dost na draka. Udržet v sobě takové rozpětí, mít nohu pořád na plynu.  A přitom nemít třeba malířské vzdělání. A tedy prožívat všechny nejistoty, technologické kiksy, objevovat Ameriku. Ano, zvolil jsem experiment, který se nemusí podařit. Malíři můžou říct, že jsem neměl malovat, básníci psát, sochaři sochat. Ale co už teď, když je člověk tak seřízený. A to jsem de facto celý život chtěl dělat jenom jedno. Možná že jsem od Knížáka chytil nějaký vir.

A co tedy bylo nejblíže vašemu srdci?

Myslím, že divadlo. V době, kdy jsem dělal v Divadle pracujících kulisáka, přišli za mnou místní ochotníci, jestli bych s nimi nechtěl hrát. A na festivalu desíti ochotnických divadel v České Lípě jsem dostal za Martina Kabáta hlavní mužskou cenu.  Bylo mě skoro čtyřicet a trochu to se mnou zamávalo. Nakonec jsem ale rád, že jsem se hercem nestal.

Proč?

Protože je to velice nesvobodné povolání. Čekáte na roli, jak slípka na sopel. Není nic horšího, jak říkají režiséři, než když v divadle nadějný herec hraje čurdy. Takový herec přijde ráno na devět na zkoušku, řada na něj přijde třeba až o půl jedenácté, řekne dvě věty a jde domů. Večer přijde na představení, ve kterém řekne jiné dvě věty –  a jde domů. Režisér Alois Hajda tvrdil, že na to nemám, abych poslouchal jiné. Teď jsem rád, že si dělám svoje. O všem si rozhoduju sám. Nedávno jsem sice ještě hrál, protože potřebovali herce malíře, ale už to nemusím. Bodejť! V sedmdesáti letech…

Připadáte si jako důchodce?

Já už bych chtěl někdy posedávat na slunku, kouřit faju a „pást vnoučata“. Někdy jsem trochu unavený. Denně dělám. Koncem loňského roku jsem byl na operaci. Ztratil jsem dva měsíce a teď se to snažím před výstavou dohnat. Někdy bych si už rád od sebe odpočinul.

Podle data narození jste senior, ale stále máte spoustu nápadů a aktivit. Kde na to všechno čerpáte energii a sílu?

Mne nabudilo dětské divadlo.

 To už je ale minulost…

Přesto si říkám, že mi to pomohlo. Když učíte děti dramaťák nebo výtvarku, musíte hořet, aby děcka aspoň doutnala. Byl jsem s nimi šestkrát malovat a hrát divadlo v Itálii. Přímo ve Veroně jsme hráli Romea a Julii. Musel jsem ta děcka umět nabudit. Jako by se mně teď ta energie od nich vracela.

Pokud by to bylo možné, udělal byste ve svém životě něco jinak, změnil?

Všechno (smích).  Ne… Všechno je tak, jak má být. Ženu jsem například potkal ve svých čtyřiadvaceti letech a hned na prvním rande jsem jí řekl, že si ji vezmu. A už jsme spolu šestačtyřicet let. Komu se to podaří? Když jsem měl devatenáct, tak jsem ženitbu považoval za společenskou sebevraždu. Tak jsem byl pitomý. Na život se nesmí moc spěchat. On si vás stejně přizpůsobí. Naše názory jsou kolikrát velice nadbytečné.

 Představte si, že je vám znovu patnáct let a rozhodujete se s výběrem školy, kam byste podal přihlášku?

Zase stejně. Člověk se nezmění. Je to taková svým způsobem zajímavá věc: Narodíš se a umřeš – a nikde žádný pomocný žebř. Snad jenom nejbližší rodina a někteří přátelé.

Máte ještě nějaký tajný sen, plán, co byste si chtěl splnit?

Rád bych se podíval do Ameriky. Stařečkův bratr tam odešel v roce 1901 a „rozvětvil se“. Dopisuji si s jednou ze sto šedesáti příbuzných.  Víte, já jsem psal deset let román Gumový betlém. A nejlépe se mně přitom psal závěr, kde vyprávím, jak jsem byl v Americe, protože to jsem nejvíc lhal. Já jsem tam totiž ještě nebyl. Stejně jako Karel May. Ale literatura, která nelže, nenadnáší, je nudná cestovní zpráva. Anebo udání. Čtenář při jejím čtení nedoutná…

 Profil

Jaroslav Kovanda (* 26. 2. 1941) vystudoval kamenosochařství na UMPRUM v Uherském Hradišti. Ve svém životě vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Založil a vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Je pravidelným účastníkem literárních konferencí o víně v Buchlovicích.

Bibliografie:
Milý bratranče (1990)
Zlínská osma (1995)
Osiny (1996)

Za oknem Erben (1999)
Legenda o Svedrupovi (2000)
Odpolední klid (2001)
Nebe nad kantýnou (2002)
Chlapec hrající si s krabem (2004)

Jako kojený anděl (2004)

Žádný žebř (2005)

Výlet na Kost (2007)

Nejaký Jura Vičík (2008)

Pulec šavlozubý (2009)

S jazykem od inkoustu (2010)

Vrcholem jeho díla je román Gumový betlém, který je rodinnou ságou. Vyšel v nakladatelství TORST v roce 2010.

Vzpomínky na Květu Fialovou a Jožku Kubáníka

Když jsem na facebooku přečetla tuto zprávu: „1. září by paní Květa Fialová oslavila 90. narozeniny. Při té příležitosti vydá nakladatelství Zeď unikátní knihu Poslední deník Květy Fialové. Její autor, herec a blízký přítel Josef Kubáník v ní po dohodě s rodinou popisuje nejenom poslední tři roky života oblíbené české herečky, ale přes autentický rozhovor se samotnou Květou Fialovou celý její pozoruhodný osud. „Bude to laskavé i kruté, vtipné i smutné, velkorysé i sobecké. Bude to ale pravdivé a poprvé budou zveřejněny věci, o kterých paní Květa nikdy předtím nemluvila,“ slibuje autor.„, vzbudilo to ve mně velkou radost, těšení se na knihu a také nádherné vzpomínky na tyto dva úžasné lidi… Úryvky z připravované knihy si mohou zájemci přečíst zde

Dovolím si zde zveřejnit, co jsem napsala po prvním setkání s paní Květou a Jožkou…Psal se duben roku 2011…

Z toho rozhovoru jsem měla fakt strach a obavy. Vedení chce, aby se na titulce časopisu Náš Zlín objevovaly populární osobnosti. Zjistila jsem, že do města zamíří čerstvá držitelka Thálie Květa Fialová, a tak jsem se pokusila napsat jejímu kolegovi ze Slováckého divadla. Věděla jsem, že je pan Kubáník i tiskovým mluvčím divadla, tak jsem si říkala, že třeba bude mít pochopení pro nebohou novinářku. A měl. Odpověděl téměř hned a ochotně s rozhovorem souhlasil.

První část úkolu byla za mnou. Teď čekalo to nejhorší. Když jsem si domlouvala onen rozhovor, tak jsem ještě nevěděla, do čeho jdu. To přišlo až v okamžiku, kdy jsem se na něj začala připravovat. V jedné noci jsem stahovala z internetu nekonečné rozhovory, které s paní Květou už novináři vedli. Až v té chvíli jsem zjistila, že se o ty dva herce hodně zajímá i bulvár. Špekulují už dlouho dobu, co ti dva vlastně mají kromě herectví společného.

Po stáhnutí mnoha rozhovorů jsem se tedy dala do studování téměř sto stran textů. Nechtěla jsem se ptát na stejné věci. Když jsem vše pročetla, zjistila jsem, že to nebude vůbec snadné, protože ti dotěrní kolegové se už paní Květy a Jožky ptali téměř na všechno. Včetně toho, jestli spolu už měli sex. Začala jsem smolit otázky a říkala si: „Do prčic! To bude zase pěknej průšvih!“ Nicméně jsem to nakonec nějak dala dohromady.

Den předem jsem potvrdila schůzku. Dohoda byla taková, že rozhovor uděláme po vystoupení. Vzhledem ale k tomu, že mám úchylku být všude brzy, dorazila jsem do zlínského hotelu Baltaci, kde se měla akce uskutečnit, s téměř hodinovým předstihem. Právě když jsem přicházela k hotelu, tak z auta vystupovala paní Květa s Jožkou. Hned jsem si ho odchytila, jestli vše platí a on, že jo, ale raději skutečně až po představení, abychom se při povídání nemuseli pořád dívat na hodinky.

Abych vám řekla pravdu, měla jsem z toho obavy. Paní Květa je už přece jen dáma v letech.. No počítejte se mnou. Představení začínalo v sedm s tím, že bude trvat dvě hodiny. Zhruba uprostřed byla ovšem ještě přestávka, takže se to pěkně protáhlo. Ke konci se mně už chtělo docela spát. Paní Květě ale asi ne, protože perlila a byla skvělá. Ve svých jedenaosmdesáti letech po ukončení pořadu sedla za stoleček a neúnavně se všem podepisovala… Lidi, ta fronta neměla konce! A někteří nadšenci se chtěli ještě i vyfotit! A bylo jich dost… V duchu jsem si říkala: „Léňo, z toho nic nebude! Bude utahaná, otrávená a nebude se jí chtít ani mluvit. Natož odpovídat na dotěrné otázky nějaké novinářky!“

Nakonec ale bylo všechno jinak. Ti dva, co usedli naproti mne, se v odpovědích skvěle doplňovali a byli prostě a jednoduše naprosto zlatí a milí. Když už všechno zodpověděli, vypnula jsem diktafon a ještě jsme si chvilku povídali jen tak. Jak jen tak? No mně to připadlo, jako se starými kámoši, s nimiž jsem se jen dlouho neviděla a navázali jsme na to, o čem jsme už kdysi dávno povídali. Bylo to fakt neuvěřitelné. Dalo by se říct, že to bylo povznášející.

Bylo toho víc, a když to teď tak píšu, zjišťuji, že ty věci a pocity z toho setkání jsou nesdělitené. Něco, co prostě nelze dál předat a popsat… Prostě to bylo nádherný. To setkání byl takový balzám na ty srážky s blbci, s nimiž se občas (někdy tedy dost často) setkávám. S nýmandy, kteří závidí snad i nos mezi očima. Sami nic pořádně neumí, a tak se tito blbci snaží znepříjemnit člověku život. O to víc si pak vážím setkání s lidmi, kteří to, co dělají, fakt umí a nemají hromadu komplexů, které si potřebují léčit tím, že budou ubližovat druhým.

Takže: Jsem za tyto vzácné okamžiky, které jsem ve včerejší noci zažila ve Zlíně, velmi vděčná… Jožko, Květo, díky moc! Nikdy na toto setkání nezapomenu… (Zapsáno a zveřejněno 28. 4. 2011)

Podruhé jsem se s těmito dvěma úžasnými lidmi setkala v lednu roku 2012 a tehdy jsem o tomto setkání napsala tyto řádky:

Nebýt paní Lídy Šumové, kterou jsem osobně do dnešního rána neznala, nevydala bych se v pátečním dopoledni do Uherského Hradiště. Počátkem týdne jsem se totiž prostřednictvím mailu právě od této akční ženy dozvěděla, že je dnes ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti veřejná generálka hry Oskar a růžová paní. Dvě ústřední postavy ztvárnili Květa Fialová a Josef Kubáník.

No a právě od těchto dvou skvělých lidí jsem se vloni na jaře dozvěděla, že jejich další hrou bude právě Oskar a růžová paní. Nelenila jsem, knížku si hned koupila a docela mne ten příběh dostal… Autor Eric-Emmanuel Schmitt v něm píše o desetiletém chlapci, který umírá na leukémii. Rodiče si k němu přes tu hrůzu, co prožívají, neumí najít cestu, a tak tento kluk celým srdcem přilne k babí Růžence, jak říká dobrovolnici v růžových šatech, která chodí za dětmi do nemocnice. Ta mu poradí, aby začal psát dopisy Bohu, i když kluk v žádného boha nevěří. Zároveň se společně dohodnout, že jeden den pro umírajícího chlapce bude jakoby deset let jeho života.

Když umírá, má přes sto a prožil si vše – od puberty, přes první lásku, zamilování, svatbu i stárnutí… Příběh přinutí každého k zamyšlení nad podstatnými i méně podstatnými věcmi života. Kdo knihu nečetl a nebyl připravený na to, co přijde, tak to snad ani nešlo, aby alespoň jednou nezašátral po kapesníku.

Jožka Kubáník s paní Květou Fialovou ztvárnili své role skvěle. Chvílemi se člověk smál a hned vzápětí se mu tlačily do očí slzy. Děj umocňovala hudba. Každého z přítomných diváků v sále se dotýkalo něco jiného.

Velkým svědectvím oběma hercům byla paní Lída Šumová, která mně o veřejné generálce řekla. S Jožkou i paní Květou se totiž zná už pět let. Spolupracuje s nimi při svých charitativních aktivitách, jejichž prostřednictvím pomáhá dětem v Africe. Do Uherského Hradiště se dojela na divadlo podívat až z Děčína!!! Cesta jí zabrala deset hodin, takže musela přijet už ve čtvrtečním večeru. Přespala u maminky v Blatničce, odkud pochází a ráno tradááá do divadla…

Po cestě nezapomněla paní Květě koupit kytku. Po představení oběma hercům v slzách prozradila, že si teprve při jejich vystoupení uvědomila, že má doma také nemocného syna a nikdy ho neobjala jako maminka svého synka ve hře Oskar a růžová paní…

Toto vystoupení všem vřele doporučuji. Věřím, že se bude líbit. Jen je otázkou, jestli nebude problém sehnat lístky….

Třetí společné setkání následovalo posledního srpna 2012 a zveřejnila jsem o něm tato slova…:

Nejen Slovácké divadlo blahopřálo Květě Fialové

Oblíbená herečka, která na divadelních prknech, v televizi i filmu září už více než padesát let, přijímala včera v Uherském Hradišti jednu gratulaci za druhou. Odpoledne nejdříve zamířila do Slováckého muzea, kde byla přivítána jak jinak než kyticí s gratulací.

Do tamní galerie si přišla prohlédnout výstavu k filmu Limonádový Joe. „Natáčeli jsme ho ve dvaašedesátém roce, kdy se mně narodila Zuzanka. Je to jako včera,“ zavzpomínala herečka a poté ochotně zapózovala u kostýmů, v nichž hrála.

Večer ji pak čekalo vystoupení po boku kolegy a kamaráda Josefa Kubáníka v divadelní hře Harold a Maude. Po dlouhém aplausu přišlo na gratulace. Paní Květa se za chvilku topila v záplavě květin. Od ředitele divadla Igora Stránského dostala kromě kytky také nečekaný dárek v podobě nové divadelní role ve hře Popel a pálenka. Zkoušet se začne v dubnu příštího roku a paní Květa bude hrát jednu z hlavních rolí.

Mezi dary se na jevišti objevilo i několik lahví šampaňského. Jedno z nich Květa hned věnovala muži v první řadě. Za odměnu si od něj vymohla polibek. Ředitele divadla pak vyzvala, aby vybral deset diváků, kteří budou mít zdarma vstup na premíéru připravované hry. Pan ředitel nejdříve v rozpacích prozradil svůj mobil, že mu mají lidé poslat SMS a prvních deset získá lístky. Nakonec do rozpravy vstoupil herec a mluvčí divadla Jožka Kubáník, který upravil podmínky na zprávy přes sociální síť facebook. Ráno už byli známi výherci.

Co říct k paní Květě Fialové? Snad vyslovím jen přání, aby jí vydrželo zdraví, stálý úsměv na tváři, pozitivní myšlení, nadhled, vtip a přátelé, kteří ji obklopují a dávají ji svou lásku najevo. No a ona ji samozřejmě opětuje, protože tvrdí, že miluje lidi… 

„Jediným majetkem člověka je čas. Ten je nám darován a máme ho prožít. Od rána do večera za něj musíme děkovat.  Jiný majetek nemáme a my ho nesmíme promarnit. Pro mne je každá minuta překvapením. Všechno je krásné. Co? No, že existuju, že tady můžu být a hrát,“ řekla oslavenkyně ve Slováckém muzeu.

A tak co říct na závěr? Že je ve mně obrovská vděčnost, že jsem se s paní Květou mohla setkat, vyprávět si s ní a fotit ji… Pár fotek proto zveřejňuji a nesmírně moc se těším na knihu, kterou píše Jožka Kubáník a už brzy bude na prodejních pultech!!!!

Na věčnost odešel salesiánský kněz P. Jan Komárek, aneb jak mi Johny nedál manuál na to, jak se chovat v kostele…

Dnes jsem se dozvěděla, že včera (17. 7. 2019) odešel na věčnost salesiánský kněz P. Jan Komárek, který byl pro všechny své přátelé Johny. Tento muž se nesmazatelně zapsal do generace mládeže v Blatnici pod Svatým Antonínkem v letech 1986 – 1989, kdy v této farnosti působil. Jako mladý kněz ovlivnil nejen své tehdejší vrstevníky, ale i o více než deset let mladší lidi. Mnozí Blatničané ho znali mnohem lépe než já a také s ním prožili mnoho více věcí a času než já… Já v té době byla hledající ateista, a tak se podělím o jeden zážitek z doby na konci totality.

Do Blatnice jsem se přistěhovala v roce 1987, což bylo o rok později než sem přišel Johny. Samozřejmě, že jsem záhy zaregistrovala, že je tady kněz, za nímž jdou mladí lidé. Já v té době byla také mladá. Sice jsem měla už roční dítě, ale tehdy se prostě rodilo dříve než je dnes zvykem.

Jak už jsem řekla, byla jsem hledající, a tak jsem se osmělila a jednoho dne zazvonila na faře, kde mně otevřel Johny. Když jsem se ho zeptala, jestli nemá nějaký návod – manuál, co dělat při mši v kostele, tak se usmál a řekl památnou větu: „Žádný návod nemám. Začni tam chodit a za chvíli budeš vědět, co máš dělat. Musíš tam prostě chodit.“ A tak jsem začala. Dnes už manuál a vysvětlení na to, co mám dělat v kostele při mši, kdy kleknout, kdy stoupnout atd…, nepotřebuji, ale možná bych teď od Johnyho potřebovala jiný manuál na spoustu dalších věcí v životě…

Naposledy jsem se s Johnym potkala v červenci roku 2017, kdy farní kostel sv. Ondřeje slavil v Blatnici 300 let existence. Johny měl pro každého „starého“ přitele z dob, kdy v obci působil, dobré slovo, pevný stisk a úsměv na tváři. Na mou odpověď, co by k výročí kostelu i Blatnici popřál, tehdy řekl: “ „Já kostelu přeji, aby byl stále plný a bylo to místo, odkud se lidé vrací skutečně posíleni a přivádí sem další lidi, kteří víru ztratili nebo odložili,“ uvedl P. Jan Komárek SDB.

Zveřejňuji zde pár fotografií z té letní slavnosti roku 2017, kdy nikdo v kostele při mši a poté na farní zahradě netušil, že od nás tak brzy Johny odejde. Bylo mu dvaašedesát let, což v dnešní době není žádný věk…

Kéž mu Pán mnohonásobně odplatí vše dobré, co zde na zemi vykonal…. Bylo mi ctí, že jsem ho mohla poznat, a že mně nedal žádný manuál na to, jak se chovat v kostele… Odpočinutí lehké dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí…

Zde je odkaz na stránky salesiánského řádu