Fotogalerie – Lenka Fojtíkova

Vzpomínka na vynikajícího zpěváka, folkloristu a univerzitního profesora Lubomíra Holého, který zemřel před 15 lety

Lenka Fojtíková — Wed, 28 Jan 2026 20:16:16 +0000

Stovky lidí z celé republiky zamířily 5. února do Hrubé Vrbky na Hodonínsku, aby se zde v evangelickém kostele rozloučily s vynikajícím zpěvákem, folkloristou a univerzitním profesorem Lubomírem Holým. Zemřel v Nemocnici u svaté Anny v Brně 23. 1. 2011. Mnozí z účastníků pohřbu přišli ve svátečních krojích. Zářily mezi nimi ty z Horňácka, ale i Kyjovska.
„S Lubošem odešel jeden z velikánů horňáckého zpěvu. Samozřejmě intelektuál, vynikající vědec, člověk, který měl kořeny v takové malé chaloupce tady na Horňácku. To mne vždy dojímá. Vyrůstal ještě v prostředí vesnice s tím původním starobylým horňáckým řádem, obklopený zpěvností dědiny vlastní rodiny,“ připomněl režisér Břetislav Rychlík.
„Bude nám scházet jeho funkce učitele létání. On nás totiž naučil s písničkou létat. Byla to výuka vznášení se a létání s písní. Sám se vznesl a řekl: Vznes se a poleť za mnou! A muzikanti za ním letěli. Platilo heslo: „Když mě chytíš, můžeš letět dál, když mne nechytíš, přistaň a běž pryč. Byl to zpěvák, za kterým se letělo velmi nesnadno. Když se to ale dokázalo, tak se dosáhlo nejkrásnějších hodnot. Bude mně chybět, že ubývá zpěváků – učitelů létání,“ svěřil se dlouholetý hudební redaktor Československého rozhlasu v Ostravě a zakládající člen a umělecký vedoucí cimbálové muziky Technik.
Podle jeho mínění je dnes příliš brzy mluvit o nějakém nástupci Luboše Holého. Zpíval totiž dlouhých sedmdesát let. Poprvé jeho hlas zazněl v Plickově filmu Věčná píseň. Poslední cédéčko pak vydal vloni při příležitosti osmdesátých narozenin. „Byl to zpěvák, který si v osmdesáti letech nesedl před hromadu svých cédéček a neřekl: Takhle jsem zpíval, když mně bylo čtyřicet, padesát, šedesát… On vstal, zdvihl ruku a řekl: „Takhle zpívám dneska!“ upozornil v den posledního rozloučení Jan Rokyta. „Byl to prostě Pan zpěvák. Měl mohutný hlas, který zněl po celé střední Evropě,“ potvrdil Rokytova slova dlouholetý redaktor brněnského rozhlasu Jaromír Nečas.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Kdo byl Luboš Holý
Prof. Luboš Holý se narodil 21. října 1930 v Hrubé Vrbce na Hodonínsku. Byl významný folklorní zpěvák a také vysokoškolský pedagog. Učil na Veterinární a farmaceutické univerzitěv Brně. Jeho zpěvnost vycházela především z kulturní tradice jeho rodného regionu Horňácka. Ovlivnila ho také muzikantská atmosféra nedaleké Strážnice, kde maturoval na gymnáziu. Proslavil se mimo jiné zpěvem v netypickém barytonu, který jej odlišoval od mnoha jiných horňáckých lidových pěvců.
Narodil se v muzikantské rodině jako starší bratr Dušana, který je také známý zpěvák lidových písní. Oba bratři byli od dětství formováni rodinným prostředím. Rodiče v nich uvědoměle pěstovali zájem o místní lidovou kulturu. V letech 1950-1954 s uplatnil jako primáš cimbálové muziky Vysoké školy veterinární v Brně, kde studoval a brněnského Slováckého krůžku. V Brně působil dále v několika dalších souborech. Zřejmě nejvíce je jeho hudební činnost spjata s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů (BROLN), s nímž spolupracoval od jeho založen mnoho let a natočil s ním celou řadu nahrávek. Vystupoval v televizi i rozhlase. Dlouhodobě zpíval též ostravskou cimbálovou muzikou Technik. Mezi muzikanty byl znám svým intuitivním přístupem a strhujícím emocionálním provedením. Jeho posledním albem je Rabudeň, rabudeň (2010), které vyšlo vloni u příležitosti jeho osmdesátých narozenin. Vedle zpěvu se dříve zabýval též tancem. Vedle folkloru působil dlouhé roky na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. V roce 1964 získal titul kandidát věd. Má za sebou dlouhodobou pedagogickou činnost také na univerzitách na Kubě a Mexiku. Byl ve svém oboru uznávaným odborníkem. Z jeho četných vědeckých publikací, známých též v zahraničí, lze jmenovat například Biologii rozmnožování skotu (1970). Luboš Holý zemřel po těžké nemoci 23. ledna 2011 v Brně.

Pětadvacet let starý rozhovor s hercem Radovanem Lukavským

Lenka Fojtíková — Thu, 18 Dec 2025 21:19:11 +0000

Už je to pětadvacet let, co jsem vedla v Kulturním domě Strážničan ve Strážnici rozhovor s hercem – panem Radovanem Lukavským. Nejdřív mně ho nechtěl dát, ale potom si vzal můj papír s otázkami na hotel a druhý den s rozhovorem souhlasil. Bylo to jedno z těch výjimečných setkání, na která se nezapomíná, kdy si člověk říká: „Jo! Je to super dělat novinařinu!!! Má to smysl!“ Rozhovor byl zveřejněný v roce 2000 ve vánoční příloze týdeníku Slovácko. Myslím, že slova tohoto výjimečného muže mají co říct i dnes… A možná jsou ještě aktuálnější než tehdy..

Advent a Vánoce předků ve strážnickém skanzenu

Lenka Fojtíková — Sat, 29 Nov 2025 13:22:31 +0000

Byly roky, kdy jsem pravidelně dokumentovala téměř každým rokem připomínku adventu a Vánoc našich předků, který od počátku nese název Radujme se, veselme se…
Dnes jsem do Strážnice vzala svou devítiletou vnučku, abych jí ukázala, jak lidé i před více než sto lety prožívali adventní a vánoční období. Zatímco při prvních ročnících této krásné akce bylo téměř vše soustředěné do historických stavení a v areálu samozřejmě pobíhali Tři králové, Lucky v bílém, Mikuláš, čerti, andělé a krojovaní za zpěvu procházeli, dnes bylo z mého pohledu docela dost zaostřeno i na komerci. Některá historická stavení se proměnila v prodejničky i občerstvení a spousta stánků byla také na prostranstvích, což dovedu pochopit, protože se do skanzenu opravdu valily davy. Měla jsem z toho ale dojem, jakoby se trošku ze skanzenu vytratil určitý duch. My jsme s vnučkou přišly hned před devátou, kdy se areál otvíral, pobyly jsme tam zhruba dvě a půl hodiny a pořádně si to užily ještě bez zbytečných tlačenic. Tak mohly vzniknout tyto snímky. Vnučka litovala, že ve skanzenu nebylo více tvořivých dílen, kde by si mohla něco sama vyrobit. Když ale koukám na fotky, tak je to stále krásná, a na organizaci jistě velmí náročná, akce…

Po letech na Lesním hřbitově ve Zlíně

Lenka Fojtíková — Mon, 20 Oct 2025 19:24:44 +0000

Dnes jsem byla po dlouhých letech na Lesním hřbitově ve Zlíně. Stejně jako před lety, tak i dnes jsem tam zamířila na pohřeb. Zatímco před lety se piloti a paragáni z Kunovic loučili se svým kolegou Karlem Vojtkem, tentokrát jsme se loučili s mým strýcem – rodákem ze Strání.
V červenci oslavil devadesátku, takže by někdo mohl říct, že měl požehnaný věk, anebo také, že se příliš mnoho lidí tak vysokého věku nedožije. To je sice pravda, ale loučení s blízkým člověkem bývá vždy těžké.
Strýc měl to štěstí, že až na pár posledních měsíců mohl žít svůj život naplno. V okamžiku, kdy mu před čtyřmi měsíci diagnostikovali akutní leukémii a lékařka tuto zprávu telefonovala jeho dceři, strejda právě plaval svých pravidelných 700 metrů v bazénu. Prý říkal, že se cítil unavený, tak tu únavu prostě chtěl z těla vyhnat plaváním. Ve volných chvílích běhal celý důchod po polních i lesních cestách bez potřeby exhibovat na nějakých závodech. Makal na sobě ve skrytu. Už mnohem, mnohem dříve, kdy žil se svou ženou ještě ve Veselí nad Moravou mně říkával, že má své trasy a na nich má při běhu zastavení, kde cvičí, tělo posiluje zvedáním kamenů a dalšími technikami, které příroda nabízela před více než třiceti lety i bez dnešních posiloven pod širým nebem.
A není se co divit. Strejda v mládí boxoval, lyžoval a běhal také přespoláky, což v té době rozhodně nebylo módní záležitostí, jak je tomu dnes – myslím především ten běh. Když jsme dnes seděli ve smuteční síni Lesního hřbitova, hrála hudba a na obrazovce běžely černobílé fotky ze strýcova mládí, připomněla jsem si znovu, jak to byl krásnej chlap – „Slovačisko“ každým coulem – vysoký s rovným, hrdým postojem a i z fotek nepřehlédnutelnou jiskrou v oku. A to všechno se dá říct, že mu zůstalo až do té letošní devadesátky. Ne, nikdy se z něho nestal shrbený stařeček o holi. Když mu řekli, že má akutní leukemii, tak si toto slovo zakázal a z jeho úst už nikdy nezaznělo. Mluvil jen o „těch“ destičkách, co mu chybí v krvi. V červenci si na svých kulatinách zatančil s vnučkami a podle slov jeho dcery byl až do konce svého života velmi pozitivní a o všem říkal, že je perfektní. Měl prostě stále pozitivní pohled na svět.
Za svého života sklízel úspěch v práci a se svou ženou vychovali tři děti. A pokud by si někdo myslel, že životem plul bez překážek, tak by se hodně spletl. Jedenáct let se už v důchodu staral o svou ženu, když z ní mrtvička v sedmdesáti udělala „ležáka“. Jednou mně řekl, že nejdříve vyzkoušel externí pečovatelskou službu, ale ta údajně nedokázala pořádně zajistit péči o pokožku manželky, která trpěla lupenkou, a tak se o ni jedenáct let staral sám. Smekám! Toto může pořádně pochopit jen ten, kdo se sám o takto nemohoucího člověka staral. Jednou ročně jel na pár týdnů do lázní – miloval Karlově Vary, aby nabral síly do dalších dnů, týdnů a měsíců na péči o ženu.
Tož tak… Jeden život, který skončil. Ve smuteční síni Lesního hřbitova ve Zlíně jsem si dnes uvědomila, že strejda svůj život prožil naplno až do konce svého života. Na druhé straně jsem si pomíjivost života uvědomila ještě před samotným obřadem, kdy jsem si na hřbitově zašla k obřímu hrobu Tomáše Bati, jeho manželky a dalších rodinných příslušníků vedle. Oba hroby byly částečně zapadané podzimem zbarveným listím a já u těchto hrobů přemýšlela nad tím, jak je vše pomíjivé – úspěch, sláva, peníze, moc… Hrob Tomáše Bati a jeho ženy se mně zdál málo důstojný, ale na druhé straně jsem si připomněla, že přece tady o hrob vůbec nejde. Nebýt Baťovy rodiny, tak Zlín není to, co od jejich života je. Za neuvěřitelně krátkou dobu toho dokázali tolik vybudovat a pozitivně změnit životy a myšlení obrovskému množství lidí v chudém regionu Valašska a dalším generacím, které přišly po nich. Neskutečné, nepochopitelné. Byli to prostě obrovští vizionáři s neskutečným tahem na branku. Vždyť vybudovali i ten Lesní hřbitov, přilehlé filmové ateliéry a hlavně celé město pod kopcem, které z jejich iniciativy stále žije…

Tato krásná slova zazněla při dnešním rozloučení ve Zlíně:

Až bude moje duše bez těla
tak bych měl Pane prosbu malinkou
já netoužím mít křídla anděla
chtěl bych být hezkou vzpomínkou

Chtěl bych být písničkou kterou si dítě zpívá
chtěl bych být studánkou v níž vody neubývá
chtěl bych být modrým nebem co padá do jabloní
chtěl bych být lesním stínem co smolnou dlaní voní

Ono však postačí když občas někde v srdci
někomu zvonek tiše zacinká
náhoda prostře stůl a dveře krásné chvíle
docela nečekaně otevře vzpomínka

Chtěl bych být chvilkou něžnou se kterou děti stárnou
říct jim že jsem žil rád a nešel cestou marnou
tou cestou prosím pane tou cestou dál mne veď
a řekni kdy mám začít – teď člověče můj teď

Chtěl bych být letní loukou kamínkem z mořských pláží
chtěl bych být moudrým slovem objetím vlídných paží
chtěl bych být dobrým vínem a sklenkou na rtech věků
chtěl bych být nadějí a láskou místo léků

Až bude moje duše bez těla
tak bych měl Pane prosbu malinkou
já netoužím mít křídla anděla
chtěl bych být hezkou vzpomínkou

Jiří Pavlica / František Novotný
When My Soul – zpěv Jiří Pavlica a sbor
Album: Vteřiny křehké

Ani Malta není stále sluncem zalitá

Lenka Fojtíková — Thu, 16 Oct 2025 07:30:49 +0000

Včera jsem měla poslední celý den pobytu na Maltě, byla středa, kdy je otevřený hřbitůvek, kde je v kapli uložené tělo P. Eliase Velly, tak jsem se tam hned ráno vydala pěšky.
Pěkně jsem se prošla a počasí na stojanu u benzínky ukazovalo 27 stupňů – viz. galerie, takže bylo fakt teplo. U hrobu otce Eliase jsem myslela na všechny známé a blízké, které nosím v srdci i na ty, kdo mne o modlitby prosili. Potom jsem se rozhodla, že nepovalím hned domů, ale zajdu také na vyhlídku u moře, kde je bysta P Eliase a lavičky vybízející k odpočinku pokochání se pohledem na moře. Na místě jsem zjistila, že krásná kytice, která se tam objevila v den třetího úmrtí (10. 10.) P. Eliase je už docela dost na odchodu. Zašla jsem tedy do nedalekého květinářství a koupila tam květináček s umělými kytkami, protože ty živé jsou na Maltě hned kvůli vedru pryč a já chtěla, aby tam měl květiny déle než jen pár dnů. Při té příležitosti jsem také vyčistila prostor ohrádky, kde byla hromada bordelu – především špačků od cigaret – viz. fotogalerie. Květináček jsem umístila za již téměř zvadlou kytici a doufám, že tam vydrží aspoň do dušiček, což je za chvíli. Kamarádku Věrku jsem potom odpoledne, když jsme zašly na pizzu, poprosila, aby k bystě aspoń jednou týdně zašla a vyčistila prostor plůltku okolo bysty. Nemá to tam daleko, a říká, že byla otcova dcerka, tak jsem si ji dovolila o to požádat, aby to místo bylo důstojné.
BOUŘKA A BLOUDĚNÍ
Potom jsem se podél moře courala zpět na byt s cílem, že se začnu balit. Chvilku po návratu začala bouřka jako sviňa – hřmělo – jedna rána za druhou a voda z nebe valila více než dvě hodiny. Měla jsem tedy prostor k balení aniž bych litovala, že trčím pod střechou. S Věrkou jsme potom pokecaly u vynikající pizzy, daly drink a dohodly se, že se sejdeme na mši ve františkánském kostele. Když jsme se rozcházely, měla jsem nějaký divný časový posun v mozku, kdy jsem si myslela, že na odložení věcí na bytě, který byl za rohem a cestu do kostela mám 1,5 hodiny a ona to byla půlhodina. Ouha! Zjistila jsem to až po 45minutovém bloudění už setmělými uličkami s navigací. Poté jsem si musela uznat, že jsem prostě v tom labyrintu nepravidelně se klikátících uliček zabloudila, a že tu mši nestihnu. Šla jsem s mobilem v ruce, ale přesto jsem to tentokrát nedala, což mne naštvalo, ale člověk si musí uznat že není takovej borec na orientaci, jak si myslel… Za denního světla prostě ty ulice vypadaly úplně jinak než nasvícené v noci. Vrátila jsem se tedy do bytu, kámošce napsala omluvu a pokračovala v balení. Zhruba za dvě hoďky se vydám na cestu na letiště, tak tady zveřejňuji jen pár fotek ze včerejška a kostel, do kterého jsem včera nedorazila, ale v neděli jsem tam byla na mši. Tehdy také s navigací, která mne hnala neskutečnou oklikou…
SBÍJEČKA POD OKNY HOTELU
A ještě jeden poznatek z Malty. Neskutečně se tady buduje. Kousek ode mého bytu po celou dobu mlátily od rána do večera sbíječky, protože tam dělají takové náměstíčko s posezením. Už ale i ten předchozí prostor byl super, tak těžko říct proč… Že by za tím byla dotace z EU? Všechno je možné. Každopádně jsem vůbec nezáviděla dovolenou lidem v přilehlých hotelích, přičemž ten nejbližší odhaduji minimálně na čtyři hvězdy. No však také ve skupině Malta na FB jeden ubytovaný udělal video – i se zvukem a pozastavoval se nad tím, že je měli hoteliéři minimálně předem upozornit, že budou bydlet téměř na staveništi… I to je možné, takže bacha na to, kde si kupujete ubytování. Nástrahy mohou být všeho druhu. Já jsem byla naštěstí ubytovaná od zvuku sbíječky dostatečně daleko, takže mne nerušila.
Ve čtvrtečním ránu jsem se ale vzbudila do deště. Doufám, že nebude pršet až se povalím s kufrem na bus…

Den prožitý ve vesničce Pepka námořníka

Lenka Fojtíková — Tue, 14 Oct 2025 18:58:50 +0000

Přiznám se bez mučení, že návštěva vesničky Pepka námořníka mne vůbec nelákala. Dnes mně ale platila poslední den sedmidenní jízdenka na autobus, tak jsem se tam vydala. A bylo to bezva!
Až do včerejšího večera, kdy jsem si začala vyhledávat, jak se do vesničky vlastně dostanu, jsem netušila, že je na dohled od městečka Mellieha na severu Malty, kam jsem dojížděla na pláž. No a právě u té pláže jsem měla vystoupit a dál pokračovat autobusem 101. Nějak pořád nejel, tak jsem se vydala na cestu pěšky, protože navigace ukazovala, že je to jen 1 700 metrů. Těsně před cílem mne předjel autobus 101, což mně ale vůbec nevadilo! Stejně jsem si kupovala lístek jako první, protože otvírali až v 9.30 a já jsem vyjížděla z autobusového nádražní v Bugibbě v 8 hodin.
POPEYE VILLAGE FUN PARK
Ještě před otevření jsem si tedy mohla vesničku vyfotit v dobrém světle z protějšího útesu, jak jsem se dočetla už včera, že je to tak nejlepší pohled. No a potom jsem si vesničku proběhla a nafotila docela bez lidí. Nakonec jsem tam vydržela až do pozdního odpoledne a odcházela zhruba hodinu před uzavíračkou. V říjnu zavírají o půl šesté. Při odchodu jsem zjistila, že je tam při východu bokem od vesničky velký prostor pro rodiny s malými dětmi – včetně jednoho bazénu s prolézačkami, skluzavkami a hradem a dva další bazény na plavání. No a k tomu také lehátka se stříškou stejně jako ve vesničce. To vše v ceně vstupného plus popcorn, pohlednice a Wiffi. Sice mám neomezená data, ale tam dole mezi těmi útesy nebyl signál, takže jsem byla za Wiffi vděčná. Vydržela jsem tam tak dlouho, protože zátoka měla křišťálově čistou vodu. Blahořečila jsem si, že jsem do tašky hodila boty do vody, protože tam byly kameny. A ještě perlička. Koupila jsem si lístek pro seniory, protože je to u 60+ možné. Vyšel na 14 euro se všemi výše uvedenými bonusy, přičemž na pláži u moře jsem jen za lehátko a deštník zaplatila 12 euro každý den.
NIKDO SE NENUDIL
Kromě toho běžel po celý den program, kdy se mohli zájemci přidat také k výuce tanců, čehož mnozí s radostí využili a s Pepkem a jeho Oli si s chutí zatančili. V areálu jsou vyhlídky na dřevěných domečcích, restaurace, obchůdky, ale třeba také muzeum Pepka námořníka, kino, kde si člověk může chroupat popcorn a dívat se, jak vznikal film o Pepkovi a řadu dalších zajímavých věcí. Přiznám, že jsem vše proběhla, nafotila a přistála na lehátku a užívala si moře, protože zítra má snad pršet. To ale mělo i dnes, takže jsem vláčela deštník, který jsem nakonec nepotřebovala…
A tak jsem dnes návštívila a poznala něco, co jsem vlastně ani nechtěla. Ono je ale dobré se někdy nechat požduchnout a být aktivní, protože doma bych se možná potom tloukla do hlavy, proč jsem více nevyužila čas, který jsem tady na Maltě měla. A navíc jsem necelé dva kilometry kráčela krajinou bez domů, kde byla jen políčka, ale také skleníky a viděla jsem, jak z neúrodné půdy zemědělci těžce pomocí závlah pěstují ovoce a zeleninu. Na jednom políčku byly jahody.

Mdina a Rabat pod dešťovými kapkami

Lenka Fojtíková — Mon, 13 Oct 2025 17:44:59 +0000

Podle předpovědi počasí mělo dnes pršet a předpověď se naplnila měrou vrchovatou. Nic to nezměnilo na mém plánu, že dnes vyrazím s kamarádkou Věrkou do Mdiny a Rabatu a byl to krásný výlet, kdy jsme si náladu nenechaly zkazit ani slejvákem hned poté, co jsme prošly branou do Mdiny.
Mdina je vlastně pevnost s hradbami, za kterými se skrývají úzké uličky, obchůdky převážně s dárkovými předměty a spousta kavárníček a restaurací. Člověk by si mohl myslet, že je to prostě historický komplex určený turistům. To je sice také pravda, ale nezasvěceného možná překvapí, že za hradbami žije zhruba 250 trvalých obyvatel. To je také důvod, proč jsou po areálu Mdiny rozmístěné tabulky s upozorněním, aby se lidé chovali tiše s respektem k rezidentům. To mne docela pobavilo, protože uličkami klape jeden koník za druhým s naloženými turisty a vozka zvoní jako o život, aby se prodral s koněm mezi turisty. No a do toho vřískají malé děti, kterým jen tak rodiče nevysvětlí, aby uličkami chodily tiše, protože tam za tlustými zdmi bydlí trvalí obyvatelé.
Velkou zajímavostí je, že Mdina sloužila jako hlavní město Malty až do příchodu Řádu sv. Janů v roce 1530, který si jako nové hlavní město založili Birgu. V následujících letech Mdina zažila období úpadku, i když na počátku 18. století došlo k jejímu oživení, během kterého bylo postaveno několik barokních budov.
Mdina zůstala centrem maltské šlechty a náboženských autorit a majetek se z velké části dědí v rodinách z generace na generaci. Město už nikdy nezískalo zpět svůj význam, jaký mělo před rokem 1 530, což dalo vzniknout populární přezdívce „Tiché město“ mezi místními obyvateli i návštěvníky.Mdina, která si z velké části zachovala svůj středověký charakter, je na předběžném seznamu světového dědictví UNESCO a stala se jednou z hlavních turistických atrakcí na Maltě a ročně ji navštíví přibližně 1,5 milionu turistů. V Mdině nejsou povolena žádná
auta kromě omezeného počtu obyvatel, vozidel záchranné služby, svatebních vozů a koní, což je částečně důvodem, proč si město vysloužilo přezdívku „Tiché město“. Jakmile opustíte hradby Mdiny, ocitnete se v Rabatu, kde je jeskyně, ve které měl žít po svém ztroskotání na Maltě svatý Pavel.
Pěkné to tam bylo a pršet znovu začalo, až když jsme seděly na obědě v zátoce svatého Pavla kousek od svých domovů.

Toulání uličkami Valletty

Lenka Fojtíková — Sat, 11 Oct 2025 18:02:12 +0000

Včera v noci jsem se zcela spontánně rozhodla, že si dnes zajedu na výlet do hlavního města Malty – Valletty. A byl to super výlet, protože prostě maltskou architekturu miluju!
Prostřednictvím fotek a pár videí se ji podařím přiblížit. Na autobusové nádraží jsem vyrazila po půl osmé s tím, že jsem se nedržela žádného jízdního řádu, protože jsem zjistila, že řidiči prostě vůbec nejezdí podle toho, co je vyvěšené na zastávkách. Po cestě chápu, že jedou různě, protože může dojít k různým skluzům kvůli zácpám. Že se avizovaného jízdního řádu nedrží ale už z autobusového terminálu, tak to prostě nechápu. Na bus nádraží jsem dnes ale šla v klidu, protože jsem věděla, že směrem do Valletty prostě jezdí jeden autobus za druhým, by se dalo říct… A také to tak bylo. Nečekala jsem snad ani pět minut a už jeden přijel a já nastupovala jako první. Po pár zastávkách ale hodně lidí stálo a husto bylo až na konečnou ve Vallettě.
BEZ MAPY V MOBILU
Ještě v noci jsem si na webu zjistila, co zkušení cestovatelé doporučují navštívit. Až po návratu do mého přechodného bydliště jsem si uvědomila, že jsem dnes vůbec nezapnula mapy v mobilu. Prostě jsem si Valletu prošla tzv. „po čuchu“ a nezabloudila jsem a viděla toho mnoho! Když jsem měla čtyři hodiny chození v nohách, tak mně mozek i tělo řeklo, že bych to měla zabalit. A tak jsem to zabalila a zamířila přímo na bus zastávku, kterou jsem si ale prozíravě našla ještě před tím než jsem vyrazila do historického města. S předstihem jsem si kousek od nádraží našla také placené záchody (1 euro), které byly na rozdíl od těch veřejných, co na Maltě potkávám a jsou zdarma, luxusně čisté a byl tam papír – i papírové utěrky na ruce. Nic z toho právě na veřejných záchodcích nebývá. I když se je nějak snaží udržovat, o čistotě mluvit nelze a papír tam nebývá téměř nikdy – nikde… Prostě, jak kdyby člověk u nás padnul do doby před rokem 1989… Tyto toalety jsem potom prozíravě použila ještě před tím, než jsem zamířila do autobusu k návratu, což bylo velmi prozíravé. Zatímco do Valletty jsme jeli ráno hodinu, zpět jsme se prodírali zácpou 1,5 hodiny. No a v MHD prostě záchody nejsou, že?
BEZOHLEDNÍ SPOLUCESTUJÍCÍ
Ještě postřeh k cestování busem. Je super, že mám na sedm dnů jízdenku za 25 euro a mohu jezdit ostrovem křížem – krážem třeba celé dny a noci, kdy něco jezdí, kdybych chtěla. Má to ale jeden háček. Někteří cestující v buse vůbec nedbají na to, že tam jedou i jiní lidé a klidně řvou do telefonu, jak jim to jejich kultura velí. Když přijde na věc, tak jsem měla smůlu i v letadle, kde za mnou seděl chlapeček s maminkou, která synka moc nevzládala, takže mě dvě hodiny kopal dost usilovně do sedačky a řval na plné pecky (slovensky), a když letadlo dosedlo, maminka ho přesměrovala do angličtiny. Mohl mít zhruba čtyři roky a byl to díky jeho chování docela peklo let. Vzpomínala jsem na cestování s mými synky vlakem, jak jsem jim zula boty, aby někoho náhodou nekopli a vyřvávání na celý vagon se fakt nekonalo. Se starším synem jsme tak v jeho čtyřech letech cestovali přes Prahu do Frankfurtu nad Mohanem s přestupem v Norimberku a byl úplně v pohodě, uměl se chovat a už tehdy brát ohled na druhé. Holt teď žijeme v jiné době. Musím si na to zvyknout. To jsem ale odbočila.
VALLETTA OBRAZEM
Jaká byla moje návštěva Valletty můžete posoudit podle fotek. Já maltskou architekturu miluju, ale každý to tak nemusí mít, což chápu. Tady dnes bylo doslova letní počasí, takže jakmile jsem se vrátila do svého bydliště v zátoce svatého Pavla, hodila jsem na sebe plavky a seběhla pár desítek metrů uličkou k moři, ponořila se do příjemně chladivých vln a trochu si zaplavala, což bylo po tom pochoďáku ulicemi Valletty luxusní. Pokud klapne počasí, tak zítra to bude jen koupačka a odpočinek u moře, protože po návratu domů už tato možnost nebude…

Tři roky od úmrtí P. Eliase Velly

Lenka Fojtíková — Fri, 10 Oct 2025 19:11:40 +0000

Dnes jsou to přesně tři roky, co odešel na věčnost P. Elias Vella, proto jsem také do jeho rodné (tehdy) vesnice – dnes je to velké turistické centrum – St. Paul’s Bay na Maltě jela. Tajně jsem doufala, že se budu moct zúčastnit mše svaté, která bude obětována za tohoto kněze. A dnes večer jsem se jí tedy zúčastnila díky kamarádce Věrce, která mně řekla, kde se bude sloužit právě dnes v Eliasově klášterním kostele Panny Marie Bolestné.
Trošku mně bylo smutno z malé účasti věřících. Kostel je velký, takže na fotkách zezadu vypadá, že byl úplně prázdný. Tak tomu ale nebylo. Někteří lidé byli i v lodích napravo a vlevo od oltáře. Většina ale seděla v přední části hlavní lodi chrámu. Na závěr mše svaté jsem napočítala zhruba do stovky lidí. A tak jsem si při cestě zpět na ubytování říkala, kde jsou všichni ti lidé, kteří sedávali v čekárně kláštera jak někde u doktora na to až je P. Elias Vella přijme, vyslechne a pomodlí se za jejich uzdravení, osvobození a všechny problémy, které právě každý jeden z nich prožíval? Kde byli ti jeho nejbližší spolupracovníci, co ho doprovázeli při cestách na Slovensko, Moravu a do Čechl? Z těch, s nimiž jsem se seznámila na Moravě a na Slovensku na mši nebyl ani jeden. Dnes jsem se ale po mši seznámila s paní, která prozradila, že byla s otcem jednou na Slovensku. A tak z toho všeho mám takový smutný a rozpačitý pocit…
Ještě před začátkem mše jsme seděla u jeho bysty, která je umístěna na vyhlídce na zátoku sv. Pavla a otec Elias se jakoby kouká na svůj klášter. Seděla jsem tam, myslela na své blízké, známé, ty, co mne o modlitby prosili i ty, co mne o ně neprosili, ale nějakou pomoc potřebují. Seděla jsem tam a koukala na ten jeden hotel vedle druhého a domy nastavené podél pobřeží až kam to jen jde, plavecký bazén, hřiště na beach volejbal, restaurace, obchůdky a říkala si, představovala jsem si, jak to v těchto místech vypadalo, když se zde v roce 1941 otec Elias narodil. Snažila jsem si odmyslet všechny ty ubytovací kapacity pro obrovské množství lidí a vše s tím spojené a vyšla mně z toho úplná pustina, prázdný prostor… A napadalo mne tolik věcí, na které jsem se měla otce Eliase zeptat a nezeptala se… Škoda…
Ale výročí jeho odchodu do nebe zakončím pozitivně. Jeho spolubratři při středeční bohoslužbě za osvobození od kleteb na závěr prozadili, že jim přichází mnoho dopisů z celého světa, jak se lidé k otci Eliasovi modlí a prosí ho o přímluvu. Jestli už se po jeho úmrti nějaký zázrak na jeho přímluvu stal, nevím, ale vím, že se na jeho přímluvu dělo mnoho zázraků už v době, kdy žil a sloužil po všech možných koutech světa.
Připojuji i evangelium, které se dnes při mši svaté četlo, protože v den třetího výročí úmrtí P. Eliase Velly bylo velmi příhodné, jelikož sloužil dlouhé roky jako exorcista. Tady je:
Lukáš 11,15-26
Někteří z nich však řekli: „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe. Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula. Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“

Koupání na severu Malty a návštěva města Mellieha

Lenka Fojtíková — Thu, 09 Oct 2025 17:26:51 +0000

Dnes jsem se jakoby vrátila v čase do léta a užívala si koupání v moři, opalování a objevování města Mellieha, kde jsem ještě nikdy za svých čtyř pobytů na Maltě nebyla.