MALÉREČKU LETOS PŘI PRÁCI LIDÉ NEUVIDÍ

New York, Mnichov, Čína, Švédsko, Rakousko, Německo… Ne, to není výčet koncertní šňůry nějaké slavné rockové hvězdy. Na všech jmenovaných místech předváděla malování kraslic letos dvaasedmdesátiletá Marie Čiháková z Blatnice pod Svatým Antonínkem.

Dlouhá desetiletí nebylo roku, kdy by tato lidová umělkyně nepředváděla svůj um také na mnoha místech České republiky. Letos ale před Velikonocemi i její činnost zastavila pandemie koronaviru. „Výrobě kraslic se věnujeme vlastně celá rodina. Dcera s vnučkou měla předvádět ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Po pětačtyřiceti letech je to poprvé, co se tato akce nekoná. Já jsem se zase s manželem chystala zamířit do Edenu na Vysočině. Neměli jsme chybět ani v muzeích hodonínského okresu a už tradičně jsem přijala předvelikonoční nabídku rodné obce. Chtěla jsem i zde znovu ukázat, jak vznikají blatnické kraslice. Obyčejně se přišla podívat celá škola i školka. Je důležité, aby děti znaly naše tradice a kořeny předků. Všechno ale padlo,“ povzdechla si zručná žena, která v roce 2014 získala titul Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje.

Křehká krása v malém domku

Lidová umělkyně žije ve vínem a poutěmi proslavené vesnici v nenápadném přízemní domku u silnice vedoucí na Slovensko.  Oprýskaná reklamní cedule návštěvníky v několika světových jazycích upozorňuje, že jsou zde k dostání ručně malované kraslice.  Jen málokdo by tušil, kolik křehké krásy se ukrývá za dveřmi skromně vypadajícího obydlí. Dlouhé roky je zde hned několika technikami zdobí malérečka Čiháková. Její um už ale převzala také dcera Olga, vnučka Šárka a dokonce i manžel Zdeněk.

Klikatá cesta k umění

Cestu k malování kraslic přitom měla pěkně klikatou. Už od základní školy ráda malovala. To byl také důvod, proč si přidala přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Když se dozvěděla, že byla přijata, radost nebrala konce. Příliš dlouho ale netrvala. Vzdělávat se zde mohla pouze necelé dva měsíce. Poté si pro ni do školy přijel tehdejší předseda národního výboru s předsedou jednotného zemědělského družstva, že musí pracovat v zemědělství. Z umprumky putovala do Zemědělské školy ve Strážnici.  Ani tam ale dlouho nepobyla.

„Po půl roce jsem musela kvůli zdravotnímu stavu odejít. Přešla jsem do Svitu Zlín, kde jsem se vyučila svrškařkou kožené obuvi. Nebylo to pro mne vůbec jednoduché,“ vzpomíná po více než čtyřiceti letech žena.

Kraslice začala malovat díky babičce

Láska k malování v ní ale stále dřímala. V sedmadvaceti letech začala malovat první kraslice. Tehdy se ocitla v částečném invalidním důchodu a měla dvě malé děti. „U nás doma jsme pekly cukroví na různé rodinné oslavy.  Ženy ze Vnorov od nás chtěly výfuky z bílých vajec. Napadlo mne, že bych to mohla vyzkoušet. Do tajů malování blatnických kraslic mě zaučila babička Marie Petraturová,“ vzpomíná umělkyně na okamžiky, jak se k malování kraslic dostala.

Záhy se naučila také jednoduchou batiku vnorovských kraslic. S přibývajícími lety a získanými zkušenostmi si osvojila další dovednosti a techniky.

Inspiraci čerpá i v muzeích a z výšivek

Dnes už zdobí nejen slepičí, ale také kachní, husí a pštrosí výfuky.  Inspiraci přitom hledala různě. „Staré blatnické vzory se mně podařilo získat například z Muzea v Uherském Hradišti a v Brně.  Každá malérečka má svůj ale samozřejmě svůj rukopis, podle kterého si svou práci pozná,“ tvrdí Marie Čiháková.

Každá doba má své trendy

Vedle tradičních kraslic přináší každá doba nějaké trendy. Jeden čas byl hodně zájem o kraslice vybrušované vrtačkou a leptané kyselinou. „To se naučil i můj manžel. Kromě toho mně ale hlavně dělá řidiče a zajišťuje technické zázemí na cestách,“ upozorňuje žena.  Z dlouholeté zkušenosti už ví, že se lidem líbí husí výfuky zdobené typickými vinařskými búdami a postavičkami v blatnických krojích, které mají na pozadí poutní kopec svatého Antonína

Blatnické kraslice obdivovali i v Číně

Celoživotní záliba Marii Čihákovou přivedla k dalšímu samostudiu. O zdobení kraslice přečetla spoustu knih. Nakonec z nich má velkou sbírkou. Další kolekci tvoří asi pět set kusů kraslic. Jsou mezi nimi exponáty ze Švédska, Polska i Ruska.

„Vážím si, že jsem mohla díky malování kraslic hodně cestovat. Byla jsem tak na místech, kam bych se asi jinak nedostala. Největším zážitkem byla zřejmě cesta do Číny. V roce 2006 tam Czechtourism pořádal propagaci České republiky. V blatnickém kroji jsem tam malovala kraslice. Pro mnoho Číňanů to byla zcela ojedinělá věc. Mnozí totiž nejsou křesťané, takže neznají Velikonoce natož kraslice! Většina také nevěděla, kde je Česká republika. Přesto za mnou jednou přišla paní, donesla mně své kraslice a říkala, že je u nich maluje celá vesnice a potom se vyváží do České republiky a do Německa. To pro mne bylo velké překvapení,“ vzpomíná na jeden z mimořádných zážitků aktivní důchodkyně.

Krásné vzpomínky jí ale zůstaly uložené také z návštěvy New Yorku, kam dostala pozvání v roce 2004 na veletrh krajanů. Při různých předváděcích akcích samozřejmě nechybí na mnoha místech České republiky. Před Velikonocemi mívá hustě zaplněný diář. Naštěstí jí už vypomáhá dcera Olinka a vnučka Šárka. „Mám radost, že mají o kraslice zájem i dcera s vnučkou. Řemeslo a tradice rodné obce tak bude dál živá,“ říká členka Sdružení lidových řemeslníků a Asociace lidových malířek kraslic.

Mezi dveřmi ještě prozrazuje, že do jejího malého domečku na kraji Blatnice několik let pravidelně přijížděli i hosté z Japonska. Obyčejně v době, kdy jeli do nedalekého Vlčkova na Uherskohradišťsku na slavnou Jízdu králů. Jedni mladí manželé ji nejdříve navštívili při své svatební cestě. O tři roky později pak přijeli s maličkým miminkem v náruči.

„To jsou krásná setkání, která nelze koupit za žádné peníze. Přátelský kontakt s lidmi doma i z dalekých zemí je prostě k nezaplacení. Jen letos se nám poprvé za dobu, co se malování kraslic věnuji, nepodařilo vyjet. To mne samozřejmě moc mrzí. Na druhé straně je mně jasné, že zdraví je to nejcennější, co máme. Musíme proto ještě nějaký čas vydržet až se situace zlepší,“ říká při loučení žena, jejíž start do života před téměř padesáti lety nevypadal vůbec růžově. Nepoddala se ale nepřízni osudu. V době, kdy jí komunisté házeli klacky pod nohy a nesložila ruce do klína ani v době nemoci. Nezašlapala v sobě svůj sen, o který ji chtěli někteří lidé okrást, ale šla si za ním jinou cestou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Včera večer jsem zvažovala, kam vyrazit fotit a dokumentovat fašank pro www.zpravyzmoravy.cz . Věděla jsem, že nechci jet tam, kam míří davy lidí, kde se z toho už krapet stala i komerce a vytratila se nějaká spontánnost, protože jde často o pódiové vystoupení, která už jsou prostě někde jinde než fašanková obchůzka našich předků. Ve hře byla Hrubá Vrbka, kde už jsem jeden rok fotila a mělo to hodně atmosféru a Lipov, kde jsem se ve stejném roce jen mihla při cestě zpět. I tam se mně moc líbilo!

Nakonec jsem se rozhodla, že budu letos mapovat Nivnici, kde tradici podle tamního velkého folkoristy a pedagoga Vlastimila Ondry drží sedmadvacet let folklorní soubor Nivnička. Znovu mne ale lákala i Bystřice pod Lopeníkem s Bobkovníky. Nejdříve jsem proto ráno zamířila tam a při cestě zpět jsem chtěla pobýt při obchůzce v Nivnici. Ve skutečnosti ale bylo všechno jinak, jak už tomu občas bývá…

V Bystřici jsem měla tentokrát štěstí a na družinu Bobkovníku narazila hned! Tady nebyla žádná invaze automobilů a folklorních turistů! V pohodě jsem zaparkovala a začala fotit. Bylo to naprosto úžasné! Lidé na Bobkovníky čekali mezi dveřmi domů s nejrůznějšími dobrotami i něčím tekutým pro zahřátí. Kluci to ale rozhodně nepřeháněli. Obdivovala jsem jejich výkon! Neustále tančili a zpívali. Bylo to až neuvěřitelné! Úžasné! Netančili a nezpívali přitom pro žádné davy diváků, ale převážně jen pro „svoje“ lidi z dědiny…

Úžasné občerstvení na ně čekalo v tamním muzeu, kde měli ale spoustu tradičních dobrot připravených pro všechny fašankové návštěvníky. Fakt jsem si tu atmosféru užila a pelášila domů, abych ještě něco nafotila ve vzpomínané Nivnici. Nakonec na to ale nedošlo. Dvakrát jsem objela dědinu a na průvod nenarazila. Zato jsem objevila stánky s občerstvením a nějakou kapelu s kytarami. Zamířila jsem proto domů. Zcela neplánovaně jsem ve Slavkově u Uherského Brodu narazila na masky hned u hlavní silnice ve směru do Strání, kam od rána mířilo jedno auto za druhým také na oslavy fašanku, ale toho ve velkém stylu folklorního festivalu.

Jedna z masek byla v podobě koronoviru Lidská tvořivost nezná mezí. Bylo to tam prostě naprosto jiné než v nedaleké Bystřici pod Lopeníkem. Více můžete vidět a dozvědět se zde

Jeho zpěv jsem posledních dvacet let obdivovala při Horňáckých slavnostech i různých vernisážích. Navštívila jsem ho se ženou i v jejich domku v Javorníku.

Zveřejňuji zde text, který jsem napsala pro město Veselí nad Moravou v květnu roku 2007, kdy jsem byla tiskovou mluvčí města. Nyní jsem na cestách, takže až později zveřejním i rozhovor s Jurou, který jsem vedla i u nich doma…

Slíbila jsem, že zde zveřejním rozhovor, který jsem s Jurou Slovákem a jeho ženou dělala u nich doma v Javorníku, ale nakonec jsem ho zpracovaný nenašla.. Z toho dne našeho setkání jsem ale našla fotky, který nyní zveřejnuji.

Jura Slovák oslavil kulatiny výstavou

Nebývalý nápor návštěvníků zažilo v sobotu přísálí Kulturního domu ve Veselí nad Moravou. Stovky lidí přilákala výstava malíře Jury Slováka, kterou připravili jeho přátelé a bývalí kolegové z výtvarné Skupiny pěti.

„Skupina pěti už sice dávno zanikla, ale přátelství, která před desítkami let započala, trvají dál. Tato výstava je toho důkazem. Uskutečnila se z iniciativy jednoho z bývalých členů keramika Vladimíra Groše a o instalaci se postaral další člen grafik Jiří Peša,“ řekla při vernisáži Tatiana Pálenská.

Poté připomněla, že se Jura Slovák narodil 22. března 1947 v Uherském Hradišti. Po absolvování Základní školy ve Velké nad Veličkou vystudoval střední průmyslovou školu strojní a poté Strojní fakultu Vysokého učení technického v Brně. Spolu s manželkou Annou, synem Jiřím (*1968) a Martinem (*1972) žili dlouhé roky ve Veselí nad Moravou. Nyní manželé bydlí v Javorniku na Horňácku, kam se vrátili na důchod.

Jiří Slovák svou výtvarnou tvorbu poprvé představil v roce 1967 na výstavě ve Vysokoškolském klubu ve Zlíně. V sedmdesátých letech se stal členem veselské výtvarné Skupiny pěti, se kterou se zúčastnil spousty kolektivních výstav nejen na Hodonínsku, ale  třeba také ve Skalici na Slovensku. Kromě toho připravil celou řadu samostatných výstav. Jeho díla jsou v současné době nejen v majetku rodiny a přátel, ale vlastní je také soukromí sběratelé na Slovensku, Americe, Švýcarsku, Belgii, Rakousku a Francii.

Hlavní tématikou  Slovákovy tvorby je vztah člověka a přírody, stávajícího i mizejícího folkloru. Na olejích se objevují lidé zasazení do krajiny, koně i kytice. V jeho tvorbě se odráží především vztah k rodnému Horňácku, které dokáže prezentovat nejen svými díly, ale také zpěvem a houslemi.

Ve šlépějích otce pokračují i synové. Výtvarné cítění podědil  Martin, který je akademickým sochařem. Starší Jiří sice vystudoval ekonomii, ale v posledních letech se zase naplno věnuje hudbě. V současné době působí čtvrtým rokem v Kanadě, kde komponuje. V minulosti už napsal hudbu k několika francouzským filmům.

Pohřeb se koná 18. ledna ve 14 hod. v kostele svaté Máří Magdalény ve Velké nad Veličkou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Nedalo mně to ale, abych nenahlédla do archivu a nezavzpomínala na mou fotoreportáž z roku 2007. Nyní se s Vámi o tyto již historické snímky dovolím podělit. Tento článek a několik foteček k němu byl tehdy zveřejněný v týdeníku NAŠE Slovácko, který ale už bohužel zanikl… Tady je:

Betlémem ožila celá Hroznová Lhota

Svatá rodina, Tři králové na koních, obecní písař, mlynář, přadlena, pekař, kominíci, ale třeba také malíř byli k vidění při živém betlému v Hroznové Lhotě. V dlouhém průvodu nechyběly desítky účastníků v zimních krojích. Nezasvěcený návštěvník mohl mít dojem, že se dívá na scenérie z Ladových obrazů. 

„My slavíme narození Krista svým vlastním způsobem. Někdo, kdo sem přijíždí, možná vše vidí jako divadlo. To ale není pravda. Pro nás jde o součást života,“ řekl starosta obce Petr Hanák, jehož jsme zastihli v převleku obecního úředníka. Všem přihlížejícím ochotně rozdával pamětní lístky se speciálním razítkem.

Do Živého betlému, který se v Hroznové Lhotě poprvé uskutečnil v roce 1994, se zapojují nejen místní, ale také obyvatelé Kozojídek, Tasova a Žeravin. Všechny obce jsou totiž součástí jedné farnosti. „Je tady velmi dobrá spolupráce farnosti s obecním úřadem. Snažíme se vytvářet rodinné prostředí, kdy chceme jeden druhému vyhovět a podpořit se,“ řekl správce farnosti P. Jan Žaluda. Také letos mezi návštěvníky procházeli černoušci s pokladničkami. Výtěžek tentokrát poputuje na podporu křesťanské televize Noe.

Pro týdeník NAŠE Slovácko: Text a foto Lenka Fojtíková

Se značným předstihem jsem si zarezervovala místo a udělala jsem dobře. V sobotu prvního prosince, kdy se jejich narozeninový koncert v Kulturním domě Strážničan ve Strážnici uskutečnil, bylo totiž naprosto plno, proto se přidávaly do uliček i nějaké židličky. A kdo tam byl, tak ví, že to byl krásný večer. Díky předem nahranému doprovodnému slovu, které provázelo video projekci, si mohli návštěvníci připomenout, co všechno spolu muzikanti a tanečníci zažili, s kým slavným se potkali, ve kterých zemích za dobu své existence účinkovali, což je tedy výčet neuvěřitelný. A to prvního ledna roku 2019 odlétají do Kataru. Kdo ve Strážnici nebyl, může mrknout alespoň na pár fotek, co jsem tam udělala, i když se jejich prostřednictvím nedá předat atmosféra, která při koncertu panovala…

Tak za sebe přeji muzikantům i tanečníkům alespoň dalších dvacet let existence a připíjím na zdraví, protože bez toho se jen těžko dá stíhat, co doposud obě tato tělesa zvládla

Ze srdce Lenka

A podařilo! Blatnice byla dnes v Břeclavi zastoupena pětadvaceti krojovanými a další velkou doprovodnou skupinou. V průvodu byli vidět členové folklorního souboru Vavřínek, zpěvačky Pútnice z Blatnice, ženy i muži středního věku i senioři. Byla to radost, když v průvodu ženy zanotovaly „A ty svatý Antoníčku…“, ale také v okamžiku, kdy přicházel průvod k břeclavskému zámku, kde bylo hlavní stanoviště paní Božena Chabičová svým silným hlasem, který dokáže hlasitě předříkávat růženec i při cestě na Antonínek: „Blatnica zdraví Břeclav!“ A odpovědí byl bouřlivý potlesk diváků.

Byla jsem v těch chvílích moc hrdá na své spoluobčany, kteří i v tom šíleném vedru neváhali a šli zcela zdarma ve svém volném čase reprezentovat Blatnici a šířit dobré jméno naší obce. Určitě by jim bylo lépe někde v chládku anebo u vody. Všem Blatničanům, kteří se dnes jakýmkoliv způsobem zapojili do Setkání přátel jižní Moravy v Břeclavi patří velké poděkování… Fotogalerie zachycuje celkovou atmosféru a nádheru krojů, které dnes byly v Břeclavi k vidění.

Text a foto: Lenka Fojtíková

S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.

Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.

Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík.  Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.

Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti.  A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.

„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři.  František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.

Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.

„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.

V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.

Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně BROLNu. Spolupracoval s Českým rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.

Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.

František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu.  Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.

S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):

V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“

Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.

V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.

Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.

Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.

Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.

Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.

S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.

A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.

(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)

Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.

Lenka Fojtíková

Hned v úvodu zaznělo, že kde se sejdou dobří lidé, tak se umí pobavit i navzdory počasí. A tak tomu také v Blatnici v sobotním odpoledni bylo. Na scéně se představily domácí pěvecké sbory mužů a žen i děti z folklorního souboru Vavřínek. Na oslavu vinobraní ale zavítaly také zpěvačky ze sousední Ostrožské Lhoty, Krasavci z Ostrožské Nové Vsi, Kuželovjan a Kuželovské zpěvulky s cimbálovou muzikou.

Díky různým generacím, které se na pódiu střídaly, měl program spád a lidé si na závěr pochvalovali skvělou zábavu. Ta ostatně neformálně pokračovala i po ukončení oficiálního programu, kdy došlo na spontánní zpěv i tanec už mimo podium. S chlapy si s chutí zazpíval i poslanec Jožka Uhlík, který do Blatnice zamířil na vinobraní už potřetí. Jinak je o tomto politikovi známé, že pravidelně už dlouhé roky jezdí na poutě na Antonínek, i když ve vysoké politice ještě vůbec nebyl.

Na závěr je třeba poděkovat kulturnímu výboru v čele s paní Zdislavou Kuřinovou lza perfektně připravenou akci, blatnickým vinařům, kteří dodali na oslavu víno a společnosti Víno Blatel, která věnovala hrozny na výrobu obřího hroznu, který zdobíl sál kulturního domu.

Tady je v kompletní podobě:  

Milí spolubratři v kněžské službě, milí bratři a sestry,

dovolte, abych dnešní promluvu zahájil netradičním oslovením přítomných. Vaše nejdůstojnější královské milosti – páni králové, Důstojní členové královských družin, Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci, Vážení dvořané, milí bratři a sestry v Kristu.   Dnes je veliký den – den králů.   Společně jsme připutovali na toto posvátné místo, abychom vzdali hold králům.

Jeden každý z vás je hrdý na to, že žijete nebo pocházíte z města nebo obce, která se pyšní přídomkem „Obec jízdy králů“. Ano, jsme hrdí na to, že jízda králů stále žije a máme veliký zájem na tom, aby byla zachována i budoucím generacím. A každý z vás pokračuje v tradici, kterou převzal od svých předků. Když mluvíme o tradici, je třeba připomenout význam tohoto slova. Slovo tradice je převzato z latinského „trado – tradere“, což v překladu znamená „předávám – předávat“. Tradice je tedy to, co jsme přijali a předáváme dál.

Tradice jízdy králů je tak stará, že vlastně neznáme její původ. Mnozí historici a etnografové se zvláště v poslední době upřímně snaží najít kořeny jízdy králů a nabízejí nám nejrůznější varianty historického vývoje a vzniku této neobyčejné tradice. Jsem jim za to vděčný. I když musím přiznat, že s přibývajícími variantami začínám být trochu nesvůj. A možná právě proto jsem se i já v posledních dnech začal zaobírat touto otázkou.

A dospěl jsem k tomuto závěru: Není podstatné, kdy a jak vznikla jízda králů, i když beru zcela vážně práci historiků a etnografů. Zřejmě se nikdy nedopátráme, co bylo tím prvotním impulzem k jejímu vzniku. V případě „tradice“ to ani není možné. Neboť když něco přijímáme a zase předáváme dál, vždy do toho přidáme kus sebe a tak aniž chceme, tradici pozvolna měníme a utváříme. A tak v každém místě kde se jízda králů jezdí, máme odlišné zvyky. Jinak zdobíme koně, jinak probíhá samotná jízda, jinak pojímáme celou slavnost.

Jedno máme ale společné. Je to „JÍZDA KRÁLŮ“. A právě tento název, „jízda králů“ mě přivedl na myšlenku nehledat původ, ale předobraz této slavnosti.

Dnes, při této příležitosti, jsem četl evangelium o vjezdu Krista do Jeruzaléma. Toto evangelium jsem vybral záměrně. O letošní květné neděli jsem si uvědomil, že jízda králů má v této biblické události výmluvný předobraz. Nikoli původ, ale předobraz!

Je nezbytné, abychom si uvědomili, co to znamená mít svého krále, být králem, mít jízdu králů! Dávno před všemi dostupnými prameny o jízdě králů se udála jízda skutečného Krále a Pána. Jak ho křesťané dodnes nazývají: „Pán pánů a Král králů“. V osobě Ježíše Krista se naplnila jediná a skutečná jízda Krále. Boha a člověka. A tato událost, kterou známe z křesťanských dějin, je podložena starozákonním proroctvím z proroka Izaiáše, jak jsme dnes četli:  Řekněte sionské dceři: Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.“ (Iz 62,11)

Tento starozákonní text je fundamentem – bytostným základem pro naše předávání tradice jízdy králů. Být králem, mít svého krále, znamená pro každého z nás, abychom zachovali úctu Nejvyššímu Králi králů! Jestliže chceme zachovat tuto tradici, tradici jízdy králů, je nezbytné, abychom byli pokorní před Bohem. Je totiž jediný Velekněz a Král a to je Ježíš Kristus.

Jak se nazývali králové našich dějin? Vždy nesli titul: „Z Boží milosti král.“ A proto vy, kteří nosíte titul: „král“ i my, kteří vás, milí králové, do vašeho úřadu uvádíme, musíme společně k tomuto vznešenému úkolu a úřadu vždy přistupovat s hlubokou pokorou. S pokorou před našimi předky, kteří jízdu králů přejali od svých otců, kteří jízdu králů utvářeli a kteří nám jízdu králů předali. A zároveň buďme pokorní před Bohem, neboť on je jediný Pán a Král nad celou zemí.

Na začátku své promluvy jsem kromě oslovení králů a královské družiny použil květnaté oslovení: „Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci a Vážení dvořané.“

Toto oslovení patřilo vám všem, kteří se podílíte na realizaci jízdy králů. Ať už jste hlavními hybateli, skalními organizátory, starosty obcí a měst či nadšenými udržovateli této obdivuhodné tradice. Každému z vás patří dík a upřímný obdiv nad tím, s jakou vytrvalostí a zapálením přijímáte odkaz otců a předáváte ho svým synům. A dovolím si do tohoto výčtu přidat i nás všechny, kteří jsme dnes připutovali s vámi i ty, kteří sem, na toto posvátné místo, přijet nemohli a podílejí se na udržování tradice jízdy králů a jsou s námi spojeni na dálku.

Nás všechny znovu vybízím! Přistupujme k tradici jízdy králů s náležitou úctou a hlubokou pokorou! Pokorou před našimi předky, kteří nám tuto tradici předali a především před samotným Bohem, který jediný je pravý Pán a Král všeho tvorstva. Jestliže samotný Král přichází s pokorou, jak je uvedeno u proroka Izaiáše: „Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný.“, čím spíše my, kteří královský úřad předáváme, máme k němu přistupovat se stejnou pokorou a úctou.

Buďme pokorní před Bohem a Bůh naše dílo ať požehná!

Do odletu Kyjovánku už zbývá jen pár dnů. Všichni členové se těší nejen z toho, že byli vybráni na prestižní festival pořádaný CIOFF®, ale také na setkání s kolegy z mnoha rozličných zemí.
Vždyť letos se v taiwanském městě Yi-lan představí celkem osmnáct dětských folklorních skupin. Přijedou z Burkiny Faso, což je stát v západní Africe, Japonska, Koreje, Malajsie, Mexika, Filipín, Peru, Polska, Ruska, Srbska, Thajska a Ukrajiny. Kromě toho se festivalu zúčastní také čtyři folkové hudební skupiny z Bhútánu, španělského Baskicka,Kuby a Japonska.  Na jednom místě se tak setká neuvěřitelné množství kultur a národů.
Kyjovánek na dalekou cestu vyráží v neděli 3. července autobusem z Kyjova. „Sraz máme ze zadní strany kulturního domu. Pokud by se někdo z našich fandů chtěl přijít rozloučit, bude vítán,“ uvedl manažer souboru František Vašulka. Autobus všechny účastníky zájezdu odveze na letiště ve Vídni, odkud večer poletí přímým letem až na Taiwan.
Spolu s výpravou se na dalekou cestu vydá také lékař MUDr. Jan Ševčík. „Na základě konzultace s odborníky na exotické a infekční lékařství nám bylo doporučeno, nikoliv nařízeno, případné preventivní očkování proti hepatitidě A. Jinak si s sebou beru
všechen potřebný arzenál léků včetně ATB, injekcí, šití i obvazový materiál. Předpokládám, že pokud by byl někdo chronicky nemocný, tak si vezme své speciální léčivo automaticky s sebou,“ informoval lékař.
Podle jeho mínění může být tato pro nás exotická země nebezpečná v konzumaci některých druhů tepelně neupraveného jídla. Hlavně se jedná o nebalené pití, led či zmrzlinu. Pokud jde o ovoce, tak nejlepší je pak to, které si může každý sám oloupat. „Samozřejmě musíme klást také vysoký důraz na osobní hygienu včetně čištění zubů z balené vody. To, co tamním obyvatelům nedělá žádné problémy, může mít pro nás jiný náboj,“ připomněl lékař.
Lenka Fojtíková

Taipejským letištěm na Taiwanu znělo: Veselo v Kyjově bývalo….

Tisková zpráva z cesty Kyjovánku na Taiwan 4. 7. 2011
V neděli po čtrnácté hodině vyjel Kyjovánek autobusem směrem do Vídně, odkud pokračoval letadlem na Taiwan. Po téměř patnáctihodinovém letu s mezipřistáním v Bangkoku stanuli reprezentanti Kyjova v Taipeii, odkud autobusem ještě jeli více než hodinu do Yilanu, kde se zúčastní mezinárodního folklorního festivalu.
Na letišti je čekalo bouřlivé přivítání domácích pořadatelů, které nikdo nečekal. Skupinka mladých Taiwanců na ně radostně mávala českou i taiwanskou vlajkou. Mladí Kyjovjáci bez váhání sáhli po houslích a bez jakéhokoliv plánu znělo taipejským letištěm na dalekém Taiwanu Veselo v Kyjově bývalo. Ke hře muzikantů se okamžitě spontánně přidal celý soubor, takže lidem šel přes šílené vedro mráz po zádech.
Potom se už Taiwanci vrhli ke všem členům Kyjovánku i dospělému doprovodu a každý dostal na hlavu tradiční čínský slamák a na krk věnec květů. Po přesunu do studenstkých kolejích se všichni ubytovali a po skvělé večeři už téměř všichni spí, protože je na Taiwanu o sedm hodin více než v České republice.

První den na Taiwanu
Yilan 5. 7. 2011
Máme za sebou první den na Taiwanu. Je tady veliké vedro, ale na pokojích je klimatizace. Po vybalení cimbálu všichni vyrazili objevovat okolí a také směnit peníze. Dopoledne soubor ještě zvládl první zkoušku na místě.
Po obědě pak celá výprava zamířila na koupaliště. Po návratu a večeři byla další zkouška, protože zítra vše vypukne. Kyjovánek zahraje, zazpívá a zatančí na zahajovací tiskové konferenci, která se uskuteční dopoledne  v Taipei. Ze studentských kolejí, kde jsme ubytováni, budeme muset vyjet v sedm hodin ráno.
Posíláme pozdravy pro všechny doma!

06.07. 2011

Je noc a venku vyhrává cimbálová muzika Friška. Spolu s ní zpívají i ostatní členové Kyjovánku. Sedím u počítače, zpracovávám fotky a chystám článek na web. Člověk by si mohl říct, že je takový obyčejný, pracovní den. Ano, byla by to pravda, kdybych právě neseděla ve vysokoškolské koleji v městě Yilan na Taiwanu…
Děcka dole ve tmě hrají Čerešničky, čerešničky, čerešně. A potom následuje jedna písnička za druhou. Po ní je vždy z ulice slyšet potlesk mladých, usměvavých Taiwanců. Ne, není žádné vystoupení v rámci mezinárodního festivalu. Kdepak! Ten bude zahájený až v sobotu odpoledne! To si děcka z Kyjova hrají a zpívají jen tak pro radost… Nějak mne to bere za srdce, když kdesi v daleké zemi v Asii slyším znít naše písničky…
Přemýšlím o té partě mladých lidí, ke kterým jsem se dostala ani nevím jak… Je jim od deseti do osmnácti a ve folkoru toho přitom mají už hodně za sebou. Když jsem se jich před odletem ptala, jak dlouho tančí, zpívají a hrají, tak jsem od mnohých dostávala odpovědi: „Deset, jedenáct, dvanáct let…“ Představte si někoho s dvanáctiletou praxí v oboru, který se díky své špičkové práci dostal k reprezentaci naší země v daleké asijské zemi. Ne, to nejsou žádní břídilové. Oni fakt něco umí… Něco, nač mohou být hrdi nejen oni, ale také všichni obyvatelé naší země. Na rozdíl od některých (nebo mnoha???) politiků jsou skvělými reprezentanty naší maličké země s tak bohatými kulturními tradicemi. Díky Kyjovánku se teď o ní mohou dozvědět i lidé na druhém konci země. Možná to bude pro některé z nich důvod podívat se, kde ta Czech republic v Europe vlastně leží…

Všechny zdravím a přeji Vám dobrou noc, protože tady už je půl jedenácté v noci a mně se chce ukrutně spát….

P.s. Pár fotek a zprávičku z dneška najdete v sekci Taiwan na www.kyjovanek.eu

Sotva jsem dala uložit tento článek, tak u mých dveří zaklepal taiwanský student od vedle, který je našim průvodcem a pomocníkem. Na svém počítači mně pak pustil zprávu z dnešní tiskové konference. Více zde a tady je zpravodajství v další televizi, kde se dokonce občas mihnu i já, jak zuřivě fotím.

Fašaňk pod taiwanským sluncem
Dnešek začal pro reprezentanty Kyjova na Taiwanu budíčkem v šest hodin ráno. O hodinu později je totiž už autobus odvážel do Taipei. Zde se Kyjovánek zúčastnil tiskové konference, kde nejdříve zazpíval jednu taiwanskou píseň. Jak? No přece v taiwanštině! Po proslovu ředitele festivalu a zároveň starosty města Taipei Lin Tsung-Hsien vystoupil s pásmem Fašaňk, za nějž nedávno získal ocenění při celostátní přehlídce folklorních souborů. I zde sklidil za svůj vstup obrovský potlesk. Tiskové konference se totiž zdaleka nezúčastnili jen novináři, ale celá řada politiků a příznivců folkloru.
Kyjovánek na závěr všechny vtáhl do výuky figurálního tance Řezníci.  Někteří z nich se rychle chytli a dokázali po mladých folkloristech z Kyjova vše napodobit. „Bylo vidět, že jsou velmi dobře pohybově nadaní a hlavně měli zájem se tanec naučit,“ uvedla vedoucí souboru Hana Vašulková. Podle jejího mínění bylo pěkné, že po tiskovce pořadatelé pro hosty z České republiky připravili pod širým nebem interaktivní dílnu, kde si mohli pod vedením domácích odborníků něco vyrobit.
Odpoledne výprava zamířila k Tichému oceánu, kde si všichni několik hodin užívali při koupání krásně teplé vody. Zítra je volný den. Podle předběžných informací pořadatelé pro Kyjovánek připravují výlet. Festival bude zahájený v sobotu odpoledne.

Den volna přinesl spoustu zážitků
Dopoledne v parku sportu, odpoledne výlet do hor Wufon gci Scenic Area, kde byly vodopády i poutní kostel Panny Marie. Tak vypadal dnešek na Taiwanu. Krásný den jsme zakončili v luxusním hotelu s lázněmi s názvem Chuang-Tang Spring Spa Hotel.
Vykoupat jsme se zde mohli ve vodě s přídavkem síry, růží, avokáda, zeleniny i mléku. Kromě toho nechyběl tobogan a mnoho bazénků s nejrůznějšími masážními proudy. Kdo chtěl, mohl zajít do sauny a pak odpočívat na vyhřívaném mramoru. V jednom z bazénku zase stovky rybiček okusovaly z nohou odumřelou tkáň. Teď už jsme po večeři a odpočíváme. Zítra děti čekají dvě zkoušky před sobotním zahájením festivalu.
Pokud by někoho zajímalo, jak je to na festivalu se stravou, tak se máme královsky. Snídaně, oběd i večeře jsou formou švédských stolů. V nabídce jsou místní i evropská jídla. Co konkrétně? Z příloh jsou to například špagety, nudle, rýže na mnoho způsobů, ale třeba také hranolky a spousta syrové i tepelně upravené zeleniny. K tomu bývají obyčejně dvě teplé omáčky s masem či zeleninou. Samozřejmostí jsou různě upravené ryby a plody moře. Na mísách je dále spousta čerstvého ovoce. Některé ani neznáme. Jedno je jisté. Ananas nebo mango se s tím z Billy či Lídlu nemůže chuťově vůbec srovnat. Exotické plody, které jsou k dostání doma, chutnají proti těm tady jako řepa. Nikdy nechybí hned několik druhů zákusků, pečivo, Nutella a burákové máslo. Z pití si může každý vybírat různé druhy čaje, kávu, džus, Sprite či Colu.

Generálka před zítřejším zahájením festivalu
Dnes jsme hned po snídani zamířili do místa zítřejšího zahájení festivalu. Mile nás překvapil úžasný areál se spoustou důmyslných bazénů, vodotrysků a skluzavek. V jedné části bylo také zcela zakryté pódium i hlediště. V celém areálu pracovala spousta dělníků. Jedni ještě vysazovali květiny a další zajišťovali perfektní úklid. Zatímco dopoledne byly některé z bazénů ještě bez vody, odpoledne už bylo vše v provozu. Z nejrůznějších trysek chrlila voda, která vytvářela nejen příjemné klima, ale třeba také nádhernou duhu. Po obědě si děcka zorganizovala turnaj ve stolním tenisu a v podvečer jsme opět všichni zamířili na zkoušku. Tentokrát se nacvičoval slavnostní nástup.
Domů jsme se vrátili utahaní a hladoví těsně před osmou hodinou. Teď už jsou všichni po večeři a mají osobní volno. Zítra nás dopoledne čeká návštěva muzea a odpoledne slavnostní zahájení festivalu. Poté dostaneme prostor k pětadvacetminutovému vystoupení. Děcka se předvedou s pásmem Svatojánské, Kopaničárským čardášem a Ovečkami.

Při zahájení festivalu zazněl pozdrav ahoj
Celou sobotu prožili členové Kyjovánku v rozlehlém areálu, kde byl odpoledne také festival zahájen. Dopoledne měli všichni volno, takže si mohli užívat mnoha vodních atrakcí. Někdo se ale zamířil projít k nedaleké řece, kde se mohl nechat třeba namasírovat. Další zase odpočíval v houpací síti, které jsou rozmístěné na různých místech ve stínu stromů. Do areálu se od rána přišly pobavit tisíce návštěvníků.
Po obědě se vše začalo pomalu připravovat na zahájení festivalu. To bylo ve velkém stylu. Areálem prošel pestrobarevný průvod krojovaných a poté vybraní zástupci jednotlivých souborů spolu s vlajkonošem pronesli zdravici. „Přinášíme pozdrav z Kyjova v České republice. Ahóóój!!!!!“, volala Klárka Kašná. Ahoj s ní už ale křičeli také všichni ostatní členové souboru. Nejen ti, kdo byli na pódiu, ale i také z hlediště.
Po slavnostním zahájení začal první program festivalu, v němž se představili všichni účastníci. Vystoupení sledoval zcela zaplněný amfiteátr. Mezi diváky seděl také vedoucí České ekonomické a kulturní kanceláře na Taiwanu Juraj Koudelka. „Působím tady od loňského ledna a toto vystoupení jsem si nemohl nechat ujít,“ zdůvodnil svou přítomnost Juraj Koudelka.
Poté přípomněl, že Česká ekonomická a kulturní kancelář na Taiwanu funguje od roku 1993. „S Taiwanem zatím nemáme diplomatické styky. Naše kancelář ale část konzulární agendy vykonává. Naším hlavním úkolem je ale především zajišťování ekonomických a kulturních vztahů s Taiwanem,“ upozornil Juraj Koudelka. Po vystoupení Kyjovánku pak přišel s manželkou za vedením souboru poděkovat za krásný zážitek.

Kyjovánek na nedělní bohoslužbě
V nedělním dopoledni zamířila výprava do kostela Panny Marie na mši svatou . Kromě Kyjovjáků se jí ze zahraničních souborů zúčastnili také Filipínci a Poláci. Všechny soubory zazpívaly modlitbu Otčenáš ve svém jazyce a na závěr ještě další písničky. „Radujme se, že jsme se dnes sešli jako jedna rodina v Kristu. Máme sice jazykovou bariéru, ale to nevadí! Bůh rozumí všem,“ řekl po přivítání všech skupin P. John Rizzi. Po bohoslužbě prozradil, že na Taiwan přišel už před šestapadesáti lety ze severní Itálie. Dnes už ovládá perfektně taiwanštinu i čínštinu. Se zahraničními hosty hovořil anglicky.
„Pokud se účastníme nějakého festivalu, tak se snažíme vždy v neděli zajít na mši svatou. V naší skupině je většina věřících dětí, které jsou i členy kyjovského spolča. Ti, co do kostela nechodí, vše respektují a někteří dokonce tvrdí, že je jim tam dobře. Navíc jsou zvyklí, protože spolupracujeme s kyjovskou farností. Pravidelně míváme na svatého Štěpána vánoční koncert a vystupujeme také při Farním dnu a plesu,“ informovala vedoucí souboru Hana Vašulková.
„Jsem moc ráda, že jsme se na mši dostali. Nedovedu si bez toho představit žádnou neděli. Bohoslužba je díkůvzdání a my máme zač děkovat,“ řekla Eliška Pekárková.
Odpoledne Kyjovánek tentokrát vystoupil s pásmy Mlynáři, Pečení chleba a zatančil tance z Korytné.

Kyjovánek v likérce i na pódiu
Po snídani dnes všechny čekala návštěva likérky. Až na místě jsme zjistili, že se zde nevyrábí z rýže s přídavkem monascusu pouze likéry, ale také třeba i pivo a další taiwanské speciality. V areálu byla kromě muzea se stálou exozicí spousta obchůdků s tradičním výrobky. Kromě toho jsme také zhlédli krátký dokument v angličtině o historii firmy i samotné výrobě.
Šéf návštěvníky z České republiky obdaroval prospekty o firmě a taškou nezvyklých nanuků. Až po chvíli jsme se dozvěděli, že jsou vyrobené také z rýže a navíc v nich bylo vepřové maso. Když jsme si všechno prohlédli, děcka začala na prostranství venku spontánně tančit a zpívat, i když s sebou nikdo neměl žádný hudební nástroj. Z obchůdků hned vyběhli zvědaví posluchači, kteří si vše začali dokumenovat svými foťáčky a kamerami.

Naši tanečníci neváhali a vtáhli šikmooké diváky do tance. Po pohodovém dopoledni následoval oběd a po něm výlet do skanzenu. V tradičních stavbách byly opět obchůdky se spoustou nejrůznějších dárků a výrobků. Kdo chtěl, mohl využít volný čas k procházce krásnou přírodou s říčkou i jezerem, v jejichž okolí rostl například bambus. Večer pak patřil vystoupení. Tentokrát jsme ve Water Parku byli posledními účinkujícími.  Za pásma Pod šable, Čertice a Klobúkovou sklidil Kyjovánek obrovský aplaus.

Nakupování, koupání v Tichém oceánu a vystoupení
Dnešní volné dopoledne využili někteří členové souboru k nakupování. Jiní zůstali na vysokoškolské koleji, kde jsme ubytováni a doháněli spánkový deficit. Po obědě jsme opět zamířili k moři. Oceán sice pohrozil velkými vlnami, ale koupání si všichni užili. V odpoledním programu tentokrát Kyjovánek vystoupil s pásmy Lúka, Kopaničárský čardáš a Klobúkovou, která stejně zase sklidila velký úspěch. Děcka ale zdaleka nezpívají a nevyhrávají jen na jevišti. Veselo je také u našich šaten anebo v autobuse při návratu na ubytovnu.

Návštěva divadla, vystoupení a den národní kuchyně
Dnes se po snídani stalo naším cílem muzeum divadla. Členové Kyjovánku si to tam pořádně užili. Kluci si zahráli s loutkami divadlo. Největší úspěch sklidil jejich dupák, kterému přihlíželi i taiwanští turisté a na závěr „divadelníky“ odměnili potleskem. Potom se pár odvážlivců obléklo do tradičních oděvů, které byly v muzeu k zapůjčení a ochotně pózovali.
Odpoledne šel tentokrát Kyjovánek první na scénu, protože pak museli všichni pospíchat zpět na koleje, kde nás čekala velká zkouška. V rámci dne české kuchyně jsme museli navařit pro více než sto účastníků festivalu. Vedení výpravy rozhodlo, že se bude vařit zelí, vepřový vrabec, brambory s cibulkou, rýžový nákyp a bramboráky. V kuchyni se všichni otáčeli jako čamrdy, takže jsme přihlížejícím Taiwancům museli připadat jako mravenci. Byli z nás docela hotoví. Když jim ale dal František Vašulka ochutnat první bramborák, tak byly jejich zvednuté palce výmluvným znamením, že jim chutná. Přestože  měli všichni strávníci k dispozici i klasické švédské stoly se vším možným, po našich dobrotách se rychle zaprášilo.
Těsně před servírováním na stoly ale bouchla na stropu jídelny jedna požární tryska, takže jsme stáli rychle po kotníky ve vodě. Muzikanti už měli přitom přichystaný cimbál. Jak už je ale u cimbálové muziky Friška zvykem, muzikanti bleskem zareagovali a nástroje vynesli ven před budovu. Tam už čekali hladoví Rusi a zástupci Malajsie.
Friška začala vyhrávat a naši tanečníci vzali do kola i zahraniční kolegy. Zábava se tak rozjela, že všichni zapomněli na nějakou večeři. Po zahraní Kaťuše Rusky nadšeně tleskaly a volaly na naše kluky: „Maladci, maladci!!!!“ Po večeři zábava venku pokračovala.
Přes nečekanou potopu se tedy náš den národní kuchyně víc než vydařil. Členové Kyjovánku opět dokázali, že umí pobavit nejen sebe, ale do zábavy zapojí všechny přihlížející bez ohledu na národnosti a nějakou jazykovou bariéru.

Půlnoční gratulace Dominkovi
U nás doma je teprve před osmou hodinou večer, ale na Taiwanu budou za chvilku dvě hodiny zítřejšího dne ráno. Přesně o půlnoci šli kamarádi pogratulovat Dominkovi, který 14. července slaví třinácté narozeniny. Takovou oslavu asi ještě nezažil. Gratulanti se k němu nahrnuli na pokoj s rozzářeným dortem. Nakonec dostal i hobla. Poté všichni společně krásný dortík snědli.

Videa z Taiwanu
Popsat atmosféru určitých okamžiků je někdy velmi těžké. Nyní se můžete podívat na pár neupravených videí, jak včera bavil Kyjovánek nejen sebe, ale také další účastníky festivalu. Ve žlutých tričkách jsou zástupci Malajsie a děvčata i kluky z Ruska každý určitě také pozná. Kvalita záznamu je špatná, protože při natáčení byla venku téměř tma a k další ztrátě došlo při nahrání na youtube… Zde, zde, zde

Volný den
Dnes měl Kyjovánek na festivalu volný den. Organizátoři proto pro českou výpravu připravili výlet. Nejdříve jsme absolvovali malý výšlap do přírody, kde si mohli zájemci vyzkoušet, jak se střílí z luku na terč. Jeden domorodec také skupině ukázal tradiční lov divokých zvířat do různých nástrah. Po obědě jsme absolvovali procházku k moři a další zastávkou byl přístav s rybím trhem. Večer se pak v parku uskutečnilo setkání všech přítomných účastníků. Vedle dobrého jídla nechyběla ani živá hudba, která hrála k tanci i poslechu. Slavnostního večera  se zúčastnil také zakladatel festivalu, jímž je katolický kněz P. Gian Carlo Michelini. Na Tchaj-wan přišel v roce 1966 jako devětadvacetiletý mladík. První ročník festivalu se uskutečnil v roce 1996.

Káča a vystoupení v divadle
Venku je vedro k zalknutí. Přestože je teprve půl čtvrté pryč, tak se téměř setmělo. Možná bude pršet a s deštěm přijde trošku ovlažení vzduchu. Na pokojích je sice klimatizace, se kterou si člověk může udržovat „studených“ šestadvacet stupňů. Pokud ale pak vyjde ven, tak dostane teplotní facku. Tyto změny ovšem nejsou příliš dobré pro organismus. Pisatelku těchto řádků proto bolí už druhý den v krku. Doktor je ale dobře vybavený, takže hned zasáhnul se Strepsilsem. Děti měly dopoledne docela volné. Organizátoři avizovali, že se soubor před obědem zúčastní tvořivých dílen. Kdo měl zájem, tak se nakonec jen mohl naučit, jak správně káču – starodávnou hračku našich prababiček a pradědečků. Instruktor s ní ale dokázal neuvěřitelné věci.
Odpoledne Kyjovánek zamířil na zkoušku do divadla, kde bude večer také vystoupení. Všichni jsou zatím zdraví a vypadají spokojeně.

Odletěl nám František…
Zatímco se většina děcek teprve hrabala z postele a dělala ranní hygienu, do přistaveného auta ráno nasedal František Vašulka, aby odjel směrem do hlavního měta Taipei. Zde absolvoval tolik vysněnou návštěvu tzv. 101, což je druhá nejvyšší budova na světě.
Pak třeba viděl obřady v budhistickém chrámu a další zajímavosti hlavního města. Děcka čeká stejný výlet do Taipei ve středu. Na rozdíl od Františka ještě uvidí také noční trhy. Ten už nyní sedí v letadle a letí směrem do České republiky, protože se musel kvůli pracovním povinnostem vrátit domů s týdenním předstihem.
Náročný program mezitím ale absolvoval i Kyjovánek. Jeho vedoucí, Hana Vašulková, se nejdříve zúčastnila konference, kde odpovídala na spoustu otázek ohledně krojů a folkloru na Kyjovsku. „Bylo to vlastně takové dvouhodinové povídání, kdy jsem odpovídala na otázky dvou odbornic z Taiwanu. Zajímaly se o jednotlivé krojové součásti i veškeré tradice,“ informovala Hana Vašulková.
Vzápěti dodala, že smeká před překladateli (Adélou Klingelovou a Davidem Vašulkou), kteří dnes podle jejího mínění při této konferenci složili maturitu. „Museli použít spoustu odborných výrazů, což by bylo určitě náročné i pro profesionálního tlumočníka,“ připomněla vedoucí souboru. Odpoledne pak na děcka čekalo další vystoupení.

Národní den České republiky sklidil na Tchaj-wanu velký úspěch
Kyjovánku a s ním i celé České republice dnes patřil nedělní festivalový den. Soubor hned po snídani zamířil do parku, kde hodinu hrál, zpíval a tančil hned u hlavního vchodu do areálu. Nešlo ale o klasické vystoupení. Cílem bylo zapojit a naučit některé tance i přihlížející návštěvníky a tím obecenstvo blížeji seznámit s naší tradiční kulturou. Děcka diváky vtáhli hned v úvodu hodinového pořadu do Fašaňku. „Dále hráli klobúkovou, Metlový tanec, kluci učili verbovat a ještě si zahráli Adama,“ informovala o dnešním úvodním programu vedoucí souboru Hana Vašulková.
Po obědě Kyjovánek zamířil na dračí lodě a protáhnout tělo na vodních kolech. Večer je pak čekalo půlhodinové vystoupení na hlavním pódiu. I zde sklidili reprezentanti Kyjova velký úspěch. Mezi stovkami diváků seděl sedmadvacetiletý Lukáš Vaněk, který na Tchaj-wanu žije od listopadu loňského roku. „Přišel jsem sem vloni se svou přítelkyní. Letos jsme se vzali. Když jsem se dozvěděl, že na festivalu vystupuje i soubor z Moravy, nemohl jsem si to nechat ujít. Přestože Třebíč, odkud pocházím, spadá podle nového rozdělení pod kraj Vysočina, my se stále cítíme Moraváci,“ zdůvodnil svou přítomnost mladý muž.
Poté prozradil, že jakmile uslyšel první tóny cimbálky, stáhla se mu v krku neviditelná smyčka a měl co dělat, aby mu neukápla nějaká slza dojetí. „Škoda, že nebyly dobře slyšet také všechny zpěvy,“ povzdychl si Lukáš.
„O tom mně ani nemluvte! Se zvukaři tady máme problémy od počátku. Prostě neumí živou muziku nazvučit a to už vůbec nemluvím o prostoru, kde se pochybují a zpívají tanečníci. To je pro ně tady velká neznámá. Nejvíc jim pasuje, když dojde nějaký soubor a tančí na hudbu z cédéčka. Měli by se jít učit k našim zvukařům,“ postěžovala si vedoucí Kyjovánku Hana Vašulková.

Kyjovánek slavil v noci na studentských kolejích svatbu!!!
Myslíte si, že jsou děcka ze souboru po náročné neděli, kdy slavili na festivalu den České republiky, unaveni? Tak to se moc pletete… Po pozdní večeři se zde totiž v jejich režii uskutečnila svatba! Neobvyklé podívané, která se odehrála na chodbě vysokoškolských kolejí, přihlíželo i pár zvědavých děcek z Tchaj-wanu, která možná jen tušila, která bije.
Že jste zvědaví, kdo se bral? Ano si na společnou cestu životem řekli Martin Vašulka a Klára Hochmanová. Při svatebním obřadu nechyběl kněz, ministranti, družičky, svědkové a hudba.
„Proč jsme se rozhodli, že se vezmeme a jak dlouho jsme spolu chodili? Přišlo to na nás dnes odpoledne. Najednou jsme věděli, že se máme rádi, a že se chceme vzít. Neváhali jsme proto ani minutu. Všechno pak vzalo rychlý spád. Máme dobré kamarády, kteří nám připravili celý obřad,“ prozradil tchaj-wanskému bulvárnímu týdeníku Pšešky-tlešky ženich. Ten je nejen úspěšný muzikant, ale také velký sportovec.
Z důvěrných zdrojů se nám podařilo zjistit, že je nevěsta starší než ženich. „Kolik je mně roků? To neprozradím! O tom přece dámy nemluví… Martin se ale rozhodně nemusí bát, že by mne musel poslouchat. Naprosto se mu ve všem podřídím,“ tvrdila nevěsta, která se trošku čerevenala. Novomanželé se pak shodli, že by rádi jednou měli tři děti – dva chlapce a jedno děvčátko. „Kluci budú hrát na húsle a děvčica na cimbál,“ prozradil plány do budoucna Martin.

Píší o nás na Aktuálně…
O putování Kyjovánku na Tchaj-wanu se v médiích objevilo už několik reportáží. Byly v příloze Slovácko Hodonínského Deníku, jihomoravském vydání MF Dnes, Novém Slovácku a nejnovější zprávy se právě teď objevily na internetovém serveru Aktuálně. Více zde:
Reportáž by měla vyjít opět také zítra v Hodonínském Deníku a zprávu slíbil zveřejnit i Katolický týdeník, který vychází ve středu.

Volnější den
Dnešek byl ve znamení méně náročného programu. Dopolední volno využil někdo k odpočinku a další zamířili do banky a na poštu. Po obědě výprava vyrazila k moři. Z koupání ale tentokrát nic nebylo, protože oceán pohrozil obrovskými vlnami.
„Přesto to bylo pěkné. Procházeli jsme se podél pobřeží, sbírali kamínky a mušličky. Byl to prostě příjemný relax,“ shodli se Hana a David Vašulkovi. Poté se ale přihnala bouřka, takže soubor našel útočiště v kavárně. Od moře se Kyjovánek přesunul do parku, kde se představil v půlhodinovém pořadu. (

Výlet za delfíny
Zatímco většina lidí doma ještě spala, Kyjovánek vyrážel na projížďku lodí okolo ostrova, kterému se tady říká Želva. Výlet sliboval, že pokud bude štěstí, je možné na širém moři vidět dovádět delfíny. Při odjezdu ale lilo jako z konve, proto mnozí zřejmě ani nedoufali, že bychom je mohli vidět. A přesto jsme je nakonec viděli. Byla jich spousta, ale většinou byli dost daleko od lodi.

Celodenní návštěva Taipei
Po snídani jsme nasedli do autobusu a odjeli do hlavního města Tchaj-wanu – Taipei.  Byl před námi totiž volný den a s ním i výlet. První zastávka byla u druhé nejvyšší budovy světa tzv. 101. Zde jsme měli dvě hodiny na to, abychom si prohlédli město z ptačí perspektivy a všechny vymoženosti, které prosklená observatoř i luxusní obchody ve spodních patrech nabízí.
Dalším cílem putování byl Národní památník tchai-wanské revoluce. Odsud jsme odjeli do buddhistického chrámu Longshan. Posledním místem středečního celodenního výletu byl noční trh, kde bylo tolik věcí, že kdo miluje nakupování, tak si přišel na své. Po náročném dnu už teď většina účastníků výpravy spí.
„Bylo to perfektní. Úžasná byla návštěva mrakodrapu i buddhistického chrámu. Jsem věřící katolička, tak pro mne bylo zajímavé sledovat, jak svou víru prožívají buddhisté. Musím přiznat, že jsem si tam mezi nimi připadala jako cizinec. Na druhé straně bylo perfektní, že mne nevyhodili, když jsem si je fotila při modlitbách a meditaci,“ podělila se o zážitky Adéla Klingelová.
Spokojenost neskrývala ani Regina Šikutová. „Pokud bychom vynechali dnešní výlet do Taipei, tak jako bychom na Tchaj-wanu ani nebyli. Nikdy jsem nebyla v tak vysoké budově, takže to pro mne byl velký zážitek. Naopak od trhů jsem očekávala něco jiného. Myslela jsem si, že nás organizátoři vezmou na nějaké tradiční trhy. Tady bylo hlavně neskutečné množství oblečení,“ prozradila Regina.

Předposlední den na festivalu
Dnes šel Kyjovánek na scénu jako první. Po půlhodinovém vystoupení toho ale muzikanti asi ještě neměli dost, a tak až do večera vyhrávali u vchodu do areálu Aquaparku, kde se festival odehrává. Stále u nich postávali se zájmem nějací posluchači a bylo naprosto jasné, že se jim muzika i zpěv líbí. Někteří se dokonce dali zcela spontánně do tance. Zvlášť náš nový kamarád Vincent, student informatiky, je velmi šikovný a učenlivý, takže by se klidně mohl stát členem souboru.
Dopolední volno někdo využil k nakupování a návštěvě města. Další odpočívali na kolejích. Po celý den bylo zataženo ale stále je tady velké horko. Přestože v podvečer přišla malá přeháňka, na teplotě se to nijak neprojevilo. V klimatizovaném pokoji je nyní ve 21.45 hod. příjemných pětadvacet stupňů, zatímco venku se teplota pohybuje okolo třicítky.
Den tady ale ještě zdaleka neskončil. Přestože je hluboká noc, venku je na hřišti pořádně živo. Soubory sledují nádherná vystoupení tanečníků. Nocí se nese aplaus a výkřiky obdivu…

Kyjovánek se loučil s Taj-wanem
Páteční dopolední volno využila část výpravy k posledním nákupům a návštěvě města. Ostatní odpočívali. Do parku, který je srdcem festivalu, jsme odjeli už ve dvě hodiny odpoledne, i když jsme šli na scénu až v sedm hodin večer.
Kdo chtěl, mohl si ještě užít koupání. Muzikanti část odpoledne před vystoupením vyhrávali u našeho stánku s tradičním lidovými výrobky z Moravy, o něž byl mezi návštěvníky den ode dne větší zájem. Nemalý úspěch na tom měla určitě blonďatá Regina, která byla pro domorodce exotická kráska, a tak se s ní i její dcerkou Evičkou chtělo mnoho lidí vyfotografovat.
Při posledním vystoupení sklidil Kyjovánek opět úspěch a srdce Tchaj-wanců si získal ještě víc, když se s nimi loučil v tchaj-wanštině. Potlesk nebral konce, ale my jsme museli spěchat na koleje. Tam nás totiž ještě po večeři čekala společná noc s Korejci. Nedříve dostali půlhodinový prostor naši kolegové. Při improvizované diskotéce jim ale zábava nějak vázla.
Úplně jiné obrátky večer dostal, když vzali do rukou nástroje členové cimbálové muziky Friška. Spolu s tanečníky a a zpěváky to rozjeli tak, že na páteční noc budou ještě dlouho vzpomínat zvlášť Rusové, Poláci a Srbi. Společně s Kyjovánkem se totiž všechny tyto slovanské národy skvěle bavily. Nakonec přišlo na loučení, u kterého ukápla i nějaká slzička. Více můžete vidět na krátkých video-záznamech.
V hluboké noci pak na kolejích nemohla chybět gratulace Adélce, která právě dnes slaví krásné osmnácté narozeniny… Ady, všechno nejlepší!!!!!!!

Balíme a chystáme se na návrat domů
Od rána všichni balíme a připravujeme se na návrat domů. Zatímco se pomalu probouzíte, tak my se už chystáme na oběd. Z vysokoškolských kolejí v Yilanu budeme odjíždět v 17 hod. místního času. Z letiště je pak odlet po 22. hod.

Šťastný návrat domů
Po dlouhém putování se v neděli pětačtyřicet minut před polednem vrátil Kyjovánek domů. Skončila část krásného léta, které zůstane navždy zapsané v srdcích těch, kdo se zájezdu na mezinárodní festival v Yilanu na Tchaj-wanu zúčastnili. Pár snímky se ještě vracíme k poslednímu loučení na vysokoškolských kolejích v Yilanu i letišti v Taipei. Chybět pak nemohou snímky z přivítání na letišti ve Vídni a hlavně potom doma v Kyjově.