Ohlédnutí za životem zemřelého Františka Bezděka

Lenka Fojtíková — Sun, 24 May 2026 17:22:21 +0000

Dnes ráno o slavnosti Seslání Ducha Svatého si Bůh na věčnost povolal svého dobrého služebníka, třiadevadesátiletého rodáka z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Františka Bezděka. Zažil první republiku, druhou světovou válku, vládu komunistů i 36 let po převratu v roce 1989.
V listopadu roku 2008 jsem ho navštívila se synem Filipem, který tehdy dokumentoval přes hledáček foťáku pamětníky v Blatnici. Já jsem při té příležitosti měla možnost s panem Bezděkem zavzpomínat na dávné časy.
Díky tomu jsem se dozvěděla, že se narodil v roce 1933 v Blatnici. Maminka s tatínkem měli obchod se smíšeným zbožím u parčíku v dědině. Po revoluci zde bylo Bistro Marko. Současně obhospodařovali tři hektary polností, což nebylo podle pana Bezděka nic moc. Po vítězství komunistů se rodina dostala do velkých turbulencí.
„Tatínek byl od roku 1945 do února 1948 starostou obce. Hned po vítězství komunistů k nám přišel do domu tehdejší předseda akčního výboru a nejvyšší komunista v obci. Řekl tatínkovi: „Antonínku, odevzdaj klíče od radnice. Jistě víš z rádia, co sa děje.“ A tak mu tatínek dal klíče. Během krátké doby mu komunisté vzali obchod. Moje starší sestra Marie v roce 1948 ještě odmaturovala a potom se hned vdala,“ vzpomínal na dávnou dobu František Bezděk.
Sám odešel po absolvování měšťanské školy na Střední zemědělskou školu v Opavě. Díky kontaktům, které měli rodiče, tam mohl odmaturovat a poté se v roce 1955 dostal i na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Půl roku před ukončením, kdy už měl napsanou polovinu diplomové práce, byl ale vyloučený. Udání na něj poslal tehdejší předseda Národního výboru Blatnice. „Když jsem za ním po návratu z Prahy zašel, aby to udání stáhl, tvrdil, že nemůže, protože pro mé vyloučení z vysoké školy zvedlo ruku dalších deset blatnických komunistů, kteří byli v čele obce a on své soudruhy nemohl zklamat,“ vzpomínal už bez hořkosti na těžké životní okamžiky František Bezděk. Zároveň ale přiznal, že toto byl jeho nejtěžší okamžik v životě. Jména všech lidí z Blatnice, kteří na něj udání zasílali, znal, ale nechtěl mně je říct. Jen se smál, že už je to pryč a někteří z nich už zemřeli.
Na vojnu jít ale nemusel, protože dostal tzv. modrou knížku díky pomoci blatnického lékaře. „Měl jsem problémy se zády. Švagra ale zavřeli a já jsem nastoupil do Jednotného zemědělského družstva v Blatnici, kde jsem nakonec pracoval šest let,“ vzpomínal po dlouhých desetiletích.
Poté začal pracovat v učilišti ve Valašském Meziříčí, kde působil osm let. Později dělal mistra odborného výcviku v učilišti ve Vsetíně. Jakmile se trošku uvolnili politické poměry, mohl se vrátit na vysokou školu, kde mu uznali absolvované roky. Znovu ale musel dělat zkoušky z Dějin Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu. Vysokou školu ale zdárně dokončil. Při tom všem se stihl v roce 1964 oženit a se ženou vychovali Františka, Hanu a Jana. Všechny tři děti vystudovaly vysokou školu. Dlouhé roky pracoval přes týden na severní Moravě a za rodinou se vracel o víkendech. Na Slovácku začal pracovat až v roce 1987, kdy získal práci v Zemědělském učilišti Strážnice. „Byl tam dobrý ředitel. Bývalý varhaník. Pracoval jsem sice jako vychovatel, ale plat mně dal stejný, jako učitelům. A to na mne posílali z obce udání, že chodíme celá rodina do kostela, ale on z toho nic nedělal. Pracoval jsem tam až do roku 1993, kdy jsem šel do důchodu,“ prozradil pamětník.
Když jsem vyzvídala, jak se baví v 77 letech v důchodu, řekl tehdy s úsměvem na tváři: „Mám pět slépek a chodím od ničeho k ničemu. Občas luštím křížovky a samozřejmě chodím do kostela. Stejně jako mí rodiče. Žít víru je pro nás prostě automatické,“ řekl. V té době už žil sám. Dvanáct let se staral o manželku, která se o sebe nedokázala postarat po nezdařené operaci nezhoubného nádoru na mozku. Do té doby byla zdravotní sestrou. V jejich šlépějích jde nyní dcera Hana, která i mimo svou pracovní dobu v kyjovské nemocnici pomohla mnoha lidem v Blatnici.
Syna Františka zná v obci také každý, protože po vystudování Fakulty železniční dopravy v Žilině odešel do salesiánského řádu. Poté vystudoval Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Nyní již několik let slouží v Ostravě. Syn Jan podnikal a v závěru tatínkova života se o něho se sestrou staral, takže mohl pan Bezděk díky péči svých dětí zůstat až do konce života ve svém domě.

1948 – Lenka Fojtíkova

Ohlédnutí za životem zemřelého Františka Bezděka