Jak? No jednoduše! Všechno propuklo po modlitbách otce Vojtěcha před Nejsvětější svátostí oltářní a požehnání. Při závěrečné písni blatnické scholy, ve které hrají a zpívají při exerciciích Duše Slovácka i muzikanti z jiných farností, zavládla na celém kopci obrovská radost. No a radost je jedním z projevů Ducha Svatého. Lidé nejen s chutí zpívali, ale poskakovali do rytmu, tančili, tleskali a jednoduše zářili štěstím! Dobře to řekla rodačka z Blatnice Jana Ilčíková, která už žije několik desetiletí v Dubňanech, když finále pondělního večera okomentovala slovy: „Takto to jednou bude vypadat v nebi.“ „Dnes jsme na Antonínku zažili to, co Ježíšovi učedníci na hoře Tábor,“ dodala další účastnice adorace. Video se záznamem písně i toho, co se na Antonínku dělo, mohou zájemci zhlédnout na facebookové stránce Antonínek.

PROGRAM I PRO DĚTI
Program ale běžel od rána po celý den. Otec Vojtěch pokračoval v přednáškách, několik kněží zpovídalo a i dnes mohli zájemci využít možnost přímluvné modlitby. Bezmála dvacet dobrovolníků připravilo na pondělí pěkný program pro děti. Všichni se sešli nejdříve ráno o půl desáté v kapli, kde se společně krátce pomodlili, zazpívali písničku a řekli si, co je čeká. K dispozici bylo několik zajímavých tvořivých i sportovních stanovišť. Nejmenším ale stačila hromada písku vedle skladu lavic ve stínu lesíku. Odpoledne se malí účastníci mohli v několika skupinách zúčastnit také prohlídky vojenského bunkru, který se nachází na katastru Ostrožské Lhoty kousek od poutního místa v přilehlém lesíku.

BOŽÍ IDENTITA
P. Vojtěch ve svých promluvách na účastníky apeloval, aby žili identitu Božích dětí a nic ve svém životě nedělali bez Ducha Svatého. „Je důležité hledat, co se líbí Bohu. Žijeme jen z Božích darů. Modlitba je vztah, kdo do vztahu s Bohem nevstoupil, není to žádná modlitba. Ježíš nás učí, že každá modlitba, která ve shodě s Boží vůli, je vyslyšena. V každé modlitbě máme dvě možnosti: Buď jen o něco žadonit, anebo se odevzdat do Boží vůle. Do Boží vůle musíme vstupovat skrze modlitbu. Vždy i Ježíš na závěr svých modliteb vždy řekl: „Ať se naplní, Bože, tvoje vůle a ne moje.“ Musíme se naučit modlit srdcem. To se děje vždy o samotě na skrytém místě, kde se učíme spojovat s Kristem a Bohu Otci dovolit, aby nás prořezával, abychom potom vydali dobré ovoce. Nechat se otesávat mečem Božího slova a znovu se odevzdávat do jeho rukou. Bohu se z rukou nic nevymkne. Každou životní situaci máme prožívat s pohledem na Krista. Nemáme se strachovat, co nás čeká, co bude, ale místo toho se modlit: Buď vůle tvá, posvěť se jméno tvé… Napříč nenávisti a protivenstvím ve světě bude Bůh oslaven. Musíme se modlit, abychom měli v srdci pokoj místo nepokoje, naději místo beznaděje.“

BOŽÍ CHRÁM V NAŠICH SRDCÍCH
Ve své promluvě při mši svaté, kdy jsme si 30. 6. připomínali posvěcení olomoucké katedrály sv. Václava P. Kodet připomněl, že Boží chrám je tam, kde přebývá Pán a on přebývá v nás, v našich srdcích. „Krista musíme mít v sobě a dovolit, aby přebýval i v hříšnících. Musíme přijmout, že každý bratr, nebo sestra jsou také Božím chrámem. Nejdříve ale musíme vidět Krista v sobě a on nás potom naučí dívat se na druhé jeho pohledem,“ připomněl účastníkům bohoslužby kazatel.

ADORACE S VYLITÍM DUCHA SVATÉHO
Pondělí potom zakončila večer vzpomínaná adorace s mocným působením Ducha Svatého. BYLA TO PROSTĚ TĚŽKO POPSATELNÁ RADOST, KTEROU JE TŘEBA ZAŽÍT. P. Šuránek, který na Antonínku před dlouhými desetiletími působil, se v tyto dny jistě raduje v nebi, protože se z jeho milovaného Antonínku skutečně stávají duchovní lázně Slovácka, jak si to vždy přál. Sílu do všedních dnů sem přitom přijeli načerpat lidé od Aše až po Košice, takže byli vlastně z celého území bývalého Československa. Jedna účastnice, rodačka z Blatnice, ale na exercicie přijela až z Itálie, kde žije nedaleko Říma a další rodina zase z Vídně sousedního Rakouska. Všichni oslovení se shodují, že je Antonínek úžasné místo s neopakovatelnou atmosférou, proto se sem už roky vracejí.
Před P. Kodetem zde v minulosti exercicie vedl například kapucínský kněz Lev, kapucín Felix ze Slovenska, několikrát P. Elias Vella z Malty a charismatický kněz P. Adam Rucki. Poslední dva jmenovaní už jsou na věčnosti a přimlouvají se za současné účastníky exercicií z nebe.

V nedělním dopoledni si mohli poutníci vybrat účas ze tří mší svatých. První byla už v osm hodin v kapli sv. Antonína Paduánského a hlavním celebrantem byl spirituál Kněžského semináře v Olomouci P. Vladimír Schmidt. Dále s ním za oltářem sloužili spirituál Kněžského semináře Olomouc P. Antonín Hráček, biskupský vikář pro evangelizaci P. Zdeněk Stodůlka, spirituál Stojanova gymnázia Velehrad P. Radim Kuchař a rektor Arcibiskupského kněžského semináře Olomouc P. Vít Hlavica. Druhou mši sv. sloužil již v přírodním areálu tradičně farář z Ostrožské Lhoty za své farníky P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující poutní bohoslužby byl pražský biskup Mons. Zdenek Wasserbauer. Odpoledne potom po svátostném požehnání sloužil závěrečnou mši svatou Hlavní pouti ke cti sv. Antonína Paduánského blatnický farář P. František Král. Ještě před tím se mohli zájemci zúčastnit besedy s pražským biskupem Zdenkem Wasserbauerem a zeptat se ho na vše, co je zajímalo.
Ocenění Bílá růže P. Antonína Šuránka , služebníka Božího letos předala předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková Vladimíru Křivánkovi z Ostrožské Lhoty, Františkovi Polehňovi z Ostrožské Lhoty a Josefovi Petraturovi z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Spolu s předsedkyní oceněným pogratulovali pražský biskup Zdenek Wasserbauer a blatnický farář P. František Král.

Otec Miroslav Bachan  nám ukázal, že máme v životním boji vytrvat až do konce

Otce Miroslava Bachana jsem poznala v době, kdy už mu vážné onemocnění značně ztěžovalo život. Občas jsme se potkávali v kapli svatého Antonína na Blatnické hoře nebo při mši svaté v Ostrožské Lhotě.
Dlouhou dobu chodil s ovázanými prsty, z nichž mu později lékaři amputovali některé články. Přestože hubl a časem už i špatně chodil, jeho pevný a jasný hlas dával při kázáních tušit, že nemoc nezlomila silného ducha. O to víc mě překvapilo, když Mirek jednou před Vánocemi do Svatoantonínského poutníka napsal naprosto otevřené svědectví o vnitřním boji člověka v těžkém utrpení. Čtenářům se tehdy svěřil s obrovskými bolestmi, které musel nést a překonat. Velmi se mne dotkla především pasáž, v níž popisoval, jak do poslední chvíle věřil, že Bůh zasáhne a amputace prstů na rukou nebude nutná. Vždyť se za něj modlilo tolik lidí… Nestalo se tak. Boží vůle byla jiná.
Po chirurgickém zákroku stál u okna (myslím, že to bylo ve čtvrtém patře) Motolské nemocnice a zvažoval, má-li skočit nebo ne… K myšlenkám na skoncování s utrpením ho dohnaly neskutečné bolesti. Když jsem tehdy před Štědrým dnem Mirkovo svědectví četla, pochopila jsem, že i kněz je jen člověk, který v krajních životních situacích může uvažovat o sebevraždě, stejně jako řada jiných lidí. Někdo pokušení podlehne, ale Mirek přes stupňující se zdravotní obtíže vydržel. Dokázal přes všechny útrapy vzít na ramena svůj kříž a nést ho až do konce.
Tím nám zanechal odkaz: když nám bude nejhůř, když se budeme  cítit totálně na dně a bude se nám zdát, že nic v životě nemá smysl, vzpomeňme na  zápas, který provázel Miroslavovo nesení kříže až do posledního výdechu. Svůj život předčasně nezabalil a bojoval až do konce. A tak, přestože je už fyzicky mrtvý, dá nám vzpomínka na otce Miroslava sílu zvednout se a jít dál. Ono i utrpení má svůj mimořádný smysl. Mnozí se určitě zeptají, jaký. Tady na zemi odpověď ve většině případů nenajdeme. Všechno pochopíme až na věčnosti.
Lenka Fojtíková

A tento text zveřejnily Slovácké noviny po jeho pohřbu…

V pátek se v Ostrožské Lhotě zastavil čas

Lenka Fojtíková
Ostrožská Lhota•V pátek odpoledne se v Ostrožské Lhotě na několik hodin zastavil čas. Ulice, pole i zahrádky zely prázdnotou. Do posledního místa byl ale zaplněný farní kostel svatého Jakuba Staršího. Stovky lidí se přišly rozloučit s místním knězem Miroslavem Bachanem, který zemřel v nedožitých sedmatřiceti letech.
Při smutečních projevech, v nichž přítomní vzpomínali přátelskou, veselou a dobrosrdečnou povahu mladého muže, se leskly slzy v očích i otrlým chlapům. Otec Miroslav se narodil  27. července  1968 v Uherském Hradišti. 29. října 1994 přijal v Olomouci jáhenské svěcení. Jáhenskou službu pak vykonával v Rožnově pod Radhoštěm, Troubkách a Uherském Hradišti. Kněžské svěcení přijal v kostele sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti v roce 2000.
Již od třinácti let  statečně bojoval se svou vážnou nemocí. „Uměl být oporou druhým v nelehkých životních situacích, protože sám moc dobře věděl, co je utrpení. Své duchovní poslání dokázal spojit s láskou k přírodě a to zejména na dětských táborech,“ řekl při pohřbu starosta obce Antonín Jelének.
„Přestože otec Mirek velmi trpěl, nedával svou bolest druhým najevo,“ připomněl správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka. „Jednou se mi svěřil, že veškeré své utrpení obětuje za olomouckou arcidiecézi, na kterou byl velmi hrdý,“ řekl mimo jiné arcibiskup Jan Graubner. Spolužáci zase vzpomínali, že při posledním setkání pětatřicátníků tehdy otci Mirkovi mnozí záviděli jeho nezdolný optimismus.
I když v posledních letech závažné onemocnění P. Bachanovi značně ztěžovalo život, snažil se sloužit lidem i Bohu, jak jen to šlo. Pokud mu to zdravotní stav dovoloval, sloužil až do posledních sil každé nedělní odpoledne mše svaté v kapli svatého Antonína na Blatnické hoře. Nemohl proto chybět ani při založení Matice svatoantoníské a při následném zvelebování  poutního místa. Jeho smrt je pro zdejší kraj velká ztráta.

O šoku z úmrtí P. Josefa Červenky jsem před dvěma lety více napsala zde