VEŘEJNÉ A PLACENÉ PLÁŽE
Hned první večer jsme se od průvodkyně dozvěděli některé praktické informace. Například, že je ve městěv veřejná pláž, za kterou se nemusí platit. Nejsou na ni ale samozřejmě lehátka, převlékárny ani pořádné záchody. Další veřejné pláže jsou směrem k hranicím se Saudskou Arábií. Tam se také platit nic nemusí, záchody tam jsou, ale není to také žádná hitparáda. Doporučila nám South pláž, kde je kousek od břehu možnost šnorchlování s krásným pohledem na podmořský svět – korály, barevné rybky – prostě jako kdybyste plavali v akváriu. Cesta taxíkem sem vyjde na 20 JODů – jordánských dinárů, přičemž jeden JOD vyjde zhruba na 35 Kč. Když jsme jely čtyři holky, tak to každou vyšlo na cca. 175 Kč. Na této pláži byla možnost si koupit i něco na zub. Dále mohou turisté v Aqabě využívat placené pláže se vším zázemím i bazény. Tyto jsou ale také za městem a jeden den i s odvozem od hotelu vyšel na dvacet dolarů. Náš hotel měl smlouvu s resortem Berenica, ale každý si mohl samozřejmě jezdit a chodit, kam sám chtěl.

FARNOST V AQABĚ – KOSTEL PANNY MARIE „STELLA MARIS“
Kromě šnorchlování jsem měla v plánu zajít v Aqabě také do katolického kostela Panny Marie Stella Maris. Docela mne překvapilo, že v tomto městě katolický kostel vůbec je, protože v sousedním Eilatu žádný křesťanský kostel nenajdete. Podařilo se mně v sobotu večer dostat na anglickou mši, v neděli na arabskou a ve středu jsem tam zašla při příležitosti slavnosti Povýšení svatého kříže. Bylo to všechno moc zajímavé. Po každé mši byl před kostelem připravený stoleček se džbány studené vody, konev s kávou a třeba i fíky. Lidé tak hned po bohoslužbě nenaskákali do aut a neodjeli, jak tomu bývá zvykem třeba u nás. Popíjeli a povídali. Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly zase u oltáře košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří.

Tato farnost byla u Rudého moře založena v roce 1982. Mše svaté se sloužily nejdříve v sále. Stavba současného kostela začala v roce 2010. Byl vysvěcen patriarchou Fouad Twal v roce 2012 a je jedním z nejkrásnějších kostelů v Jordánsku. Je kruhového tvaru s kopulí ve tvaru hvězdy, která je odrazem jména církve „Stella Maris“.
Počet obyvatel Aqaby se zvýšil s příchodem palestinských uprchlíků v roce 1948 a v poslední době se vzestupem prosperity města díky cestovnímu ruchu a urbanizaci, které je jediným městským přístavem v království. Katolická farnost se skládá z přibližně 100 rodin. Růžencové sestry provozují smíšenou střední školu, která má asi 1 000 žáků.

(Tento text budu později aktualizovat o zajímavé a užitečné informace i postřehy, které mohou využít i jiní cestovatelé. )

Jak už to v životě bývá, nakonec bylo všechno jinak. Co se týká covidu, tak se přes léto situace uvolnila. Desátý srpen se ale stal osudným pro naši mámu, která spadla, když chtěla přejít silnici a škaredě si zlomila stehenní kost. Z tvrdého asfaltu jela prakticky přímo na operační sál Úrazové nemocnice v Brně, což v jejím věku nebyla žádná legrace. V tom okamžiku bylo jasné, že babí nepojede. Rozhodili jsme sítě a našli náhradnici – sestřinu kamarádku Zdeňku.

V září nemocných covidem sice přibývalo, ale všichni říkali, že hranice budou otevřené až do voleb. A měli pravdu! Odlétali jsme z Vídně. Ještě před tím jsme museli všichni absolvovat PCR test. Všichni účastníci našeho pidi zájezdu museli naklusat na PCR testy bez ohledu na to, jestli někdo byl či nebyl očkovaný. A to před očkováním všem slibovali, jak budou moct mnohem svobodněji cestovat. V tomto případě to nebyla pravda – říkala jsem si před odletem. To jsem ovšem ještě neměla ani tušení, co mne čeká!

Ve Vídni nás odbavili bez problémů a my přistáli v Instanbulu, kde jsme přesedali směr severní Kypr. První kontroly proběhly v pohodě a já – věčný skeptik – jsem se nechala ukolébat, že už je vše v pohodě. A potom to přišlo! Při poslední kontrole před nástupem do letadla v mém případě narazila kosa na kámen. Když jsem tureckému úředníkovi ukázala letenku a negativní PCR test, tak na mne vyštěkl, kde mám doklad o očkování. Tak jsem v klidu řekla, že očkovaná nejsem. A to byl pro mne malér. Začal na mě řvát, jak gestapáci za Hitlera, že bez očkování nikam nepoletím. Marné bylo přesvědčování, že jsem z České republiky a ta je přece zelená a mně stačí jen negativní PCR test. Nechtěl nic slyšet a mlel si stále dokola své, že jsem ale přiletěla z oranžového Rakouska, a že dál nikam nepoletím. Na mou sestru a další dva členy mini výpravy štěkl, že jestli chtějí letět, tak ať jdou, ale Lenka tady zůstává!!! Řev to byl neskutečný a já si v tom okamžiku plně uvědomovala, že pokud se rozhodne mne nepustit, tak prostě neletím. Byl pátek večer a mně to v hlavě šrotovalo, jak vše udělám, když mám své auto v garáži sestřina domu v Židlochovicích, jestli má smysl se vracet přes Vídeň anebo raději letět do Prahy atd., atd., atd…

Přiznám se bez mučení, že kdyby tam v tom okamžiku stál nějaký doktor Mengele se stříkačkou očkování v ruce, tak si to pod tím nátlakem fakt píchnout nechám… Zatímco chlap odbavoval ostatní a my čtyři stáli jak spráskaní psi v koutě, jsem se fakt hodně usilovně modlila, protože jsem to viděla jako zcela bezvýchodnou situaci a pomoc mohla přijít jenom shora. A fakt přišla. Agresivní úředník někam zavolal a poté se na nás obrátil, jestli máme kreditku, že budeme platit. Tak jsme řekli, že máme a on nás zařval ať tedy jdeme, ale že budeme platit. A tak jsme šli do letadla a fakt je ten, že jsme na Kypru a nikde jinde neplatili kvůli tomu, že nemám očkování. V tu noc ale drama pokračovalo dál.

Když jsem byla na palubě letadla, zhluboka jsem si oddechla a děkovala celému nebi za pomoc. Nervy ale pokračovaly. Stále jsme stáli a neodlétali, a tak jsem si říkala, že si teď pro mne přijdou jak v nějakém blbém filmu a vytáhnou mě z toho letadla ven a nepoletím nikam. Tak leda zpět domů. Ona čekačka na odlet kvůli technickému problému trvala hodinu a půl. No… Byly to fakt nervy… Konec dobrý – všechno dobré – nakonec jsem fakt odletěla směrem k vysněné dovolené a pořádně si ji užila.

Bydleli jsme v resortu Merit Cyprus Gardens, což byly malé bílé domečky rozseté jakoby v botanické zahradě. Z té zahrady s pláží a mořem na dosah jsem byla fakt úplně vedle a nemohla se jí nabažit.

V severním Kypru nás ale všude vítaly prázdné pláže, města a vlastně téměř vše bez lidí. I zde se covid výrazně podepsal na turistickém ruchu. První dva dny jsme se váleli u moře a v pondělí odpoledne vyrazili už půjčeným autem na zříceniny hradu Kantara, kde nějaký čas ve 12. století pobýval Richard Lví Srdce. Kantara byla vystavěna na počátku křižáckého období na Kypru. V době Benátského útoku se stala útočištěm mnoha uprchlíkům. V klidnějších časech sloužila Lusignanským králům jako výchozí bod k výpravám do blízkých hor na lov leopardů. Hrad byl nakonec vzat Benátčany a definitivně opuštěn roku 1525 pro svou zastaralost. Zříceniny, které zde můžete vidět dnes pocházejí z 13. stol.

Druhý den jsme měli celodenní výjezd půjčeným autem do východní oblasti ostrova Karpas, kde žijí divocí oslíci, ale vlastně jsou hodně drzí a ochočení, protože od všech žebrají něco dobrého a jsou schopni v pohodě zastavit i projíždějící auto.

Cílem našeho putování byl také chrám svatého Ondřeje. Ten byl ale zavřený. Na přilehlém tržišti se nám snažilo vše možné i nemožné prodat pár stánkařů. Na každém kroku bylo vidět, jak i zde ničí podnikatele všeho druhu covid… Poté, co jsme se opláchli v léčivém prameni, jsme se úzkou a neudržovanou silničkou probíjeli přes nájezdy oslíků, kteří si vynucovali něco na zub, zpět. Dalším cílem našeho putování toho dne totiž byla Hasans Turtle Beach, kde hnízdí želvy. V říjnu už samozřejmě nehnízdily, tak jsme si mohli užít neuvěřitelně dlouhé pláže s jemňoučkým pískem jak v Karibiku a s několika odstíny modrého moře. Byla to prostě nádhera a neskutečná krása!

Ve středu jsme potom vyrazili do Kyrenie, kde jsme si prošli přístav, úzké uličky starého města, abychom potom zakotvili v obchůdcích se zaručeně značkovým zbožím Všude bylo stále mrtvo a téměř žádní turisté. Středeční vélet jsme zakončili prohlídkou hradu nad Kyrenií.

O tom, jaké to bylo ve Varoshi, což bývalo přímořské letovisko, které se ne náhodou přirovnávalo k Nice. Své vily tam měli v době největší slávy města světoví byznysmeni i hvězdy filmového plátna. Tamní obyvatelé odsud byli v roce 1974 vyhnáni Turky, kteří město obsadili a až do konce loňského roku sem nikdo nesměl vstoupit. Letos už bylo otevřené turistům, tak jsme ho nemohli vynechat… Smutný to byl pohled na zchátralé domy, odkud lidé rychle utekli… Více o tom napíši v druhém a zároveň posledním povídání o mé letošní cestě na severní Kypr. Pokračování zde.

Všem přeji otevřené oči i srdce všem zajímavostem, které jsou k vidění i u nás v každou roční dobu…

Lenka

Když jsem se vloni v listopadu dozvěděla, že do izraelského Eilatu začíná létat společnost Ryanair a zpáteční letenku lze pořídit za necelých padesát euro, neváhala jsem ani vteřinu a ponořila jsem se do rezervačního systému a podařilo se mi zabookovat lety s týdenním pobytem v zemi, kterou jsem si zamilovala hned při své první návštěvě v roce 2014. Je pravda, že jsem za letenky nakonec dala dohromady 132 euro, ale v tom už byl příplatek za dvacetikilogramové zavazadlo, priority boarding, rezervaci místa v přední části letadla a u okénka. Holt jen moje fototechnika má okolo deseti kilogramů, tak mi ani nic jiného nezbývalo… I tak byla ale cena luxusní… Samozřejmě, že kdo se omezí v počtu a rozměrech svých zavazadel, může mnohem výrazněji ušetřit…

Při letu z Bratislavy jsem zjistila, že sedět u okénka je sice výhoda, protože můžete koukat ven a popřípadě něco vyfotit, ale zase se z tohoto místa člověk hůře přes spolucestující probojovává na záchod…  Holt všechno má svá pro a proti.

Můžu říct, že tímto svým letem jsem se vydala do neznáma. Přestože už roky cestuji sama, vždy to bylo prostřednictvím různých cestovek nebo naposledy jsme byla vloni v Izraeli s menší skupinou kamarádů. Tam jsem byla ale svým způsobem ve vleku a neměla veškerou organizaci cesty na starosti sama.

Nyní jsem se po rezervaci letenek musela pustit do vyhledávání ubytování. Vzhledem k tomu, že nemám ráda obří, luxusní hotely, zaměřila jsem se na malé hotely rodinného typu. Hostely jsem raději vynechala. A podařilo se. Za něco málo přes osm tisíc korun se mi podařilo pořídit týdenní pobyt v Eilatu i s transferem z letiště. No s tím transferem to bylo z počátku také zábavné. Ve své naivitě a neznalosti jsem si totiž původně myslela, že přistanu na letišti v centru města Eilatu a podle toho také vybírala ubytování. Předem jsem se radovala, že můj motel leží pár set metrů od letiště, takže tam v pohodě dojdu pěšky. Ale chyba lávky! Čtrnáct dnů před odletem jsem na jedné internetové diskuzi zjistila, že přistáváme na letišti Ovda, které leží bratru šedesát kilometrů od Eilatu v poušti. Honem jsem začala zjišťovat, jak se od tam dá dostat. Záhy jsem vypátrala, že z tohoto letiště jezdí autobus hromadné přepravy s číslem 282 nebo tzv. shuttle, který je ale třeba objednat přes internet. Tak jsem si zarezervovala shuttle s vědomím, že zřejmě nepojede na čas. V oné diskuzi cestovatelé varovali, že může mít i čtyřicet minut zpoždění. Kromě toho v diskuzi lidé varovali, že se máme připravit po příletu na výslech na letišti. Ten ale nebyl zdaleka tak hrozný. Celníci se prostě ptali, kde bude člověk bydlet, co bude v Izraeli dělat. Vzhledem k tomu, že jsem turista, tak to bylo úplně v pohodě. Doopravdy žádný horor.

DOBRÁ DUŠE DENISA Z IRAZELSKÉHO MINISTERSTVA TURISMU

Jedním z prvních lidí, na které po příletu na letišti každý turista mířící do Eilatu, narazí, je pracovnice ministerstva turismu. Všem tato sympatická dáma rozdává taštičku s plánkem města, krémem a letáčky upozorňující na zajímavé akce ve městě. O této paní jsem četla už na internetu v diskuzích. Nikdo o ní ale nevěděl nic konkrétního. Jen všichni psali, že to bylo milé přivítání. A musím říct, že měli pravdu. Nevím proč (asi mne osvítil Duch Svatý), ale při čekání na zavazadla mne napadlo za touto slovensky hovořící ženou zajít a poprosit ji o kontakt. Říkala jsem si, že člověk nikdy neví, jestli nebude ve zcela neznámém městě, kam jsem zavítala v životě poprvé, něco potřebovat. Ochotně mi dala nejen vizitku ale i úsměv k tomu. A tak jsem se seznámila s pracovnicí izraelského ministerstva turismu Denisou Kovačíkovou. V tom okamžiku jsem ještě ani ve snu netušila, o jak zásadní setkání jde, co společně zažijeme.

EILAT

Cesta do hotelu trvala z letiště zhruba hodinu a byla bez problémů. Vedla pouští s nádherně do různých odstínů hnědé až červeně zbarvenými horami. Po pravé straně jsme prakticky stále jeli podél egyptských hranic, které lemoval zhruba třímetrový plot s žiletkovým ostnatým drátem, který byl v některých místech dokonce zdvojený. Později jsem se dozvěděla, že egyptská hranice je takto z izraelské strany celá zadrátovaná v délce 250 km. Izraelci se tak brání před ilegálními emigranty.

Po ubytováníjsem hned vyrazila na obhlídku města. V sedm ráno jsme odlétali z uplakané Bratislavy a já si to už o půl druhé odpoledne „štráfovala“ ulicemi Eilatu pod šmolkově modrým nebem se zářícím sluncem s teplotou vzduchu okolo pětadvaceti stupňů. Samo, že jsem si ještě ten den zaplavala v Rudém moři. To snad ani nešlo jinak! Vždyť ve vodách Rudého moře to byla moje premiéra.

Z internetových diskuzí jsem věděla, že musím navštívit Coral beach, podmořskou observatoř, Timna park a rezervaci ptáků. Na poslední tři jmenovaná místa jsem si už z tepla domova zakoupila zájezd přes jednu společnost. Dnes už vím, že bych s nimi nejela. O tom ale až později.

Nejsem člověk, který by se vydržel delší dobu válet na jednom místě u vody. Chtěla jsem poznat z této části Izraele, co se dalo. Země, do které jsem se zamilovala už při své první návštěvě. Největším relaxem pro mne bylo vždy vše fotit a dokumentovat. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Ještě v noci jsem proto vyzkoušela kontakt z letiště, kde jsem si vyprosila vizitku. Napsala jsem tajemné Slovence, jestli nemá nějaké tipy na výlety. Měla jsem zájem o klášter sv. Kateřiny v Egyptě a o horu Sinaj. Tam jsem ale tentokrát jet neměla… Paní Denisa mi napsala, že hned druhý den, což byl pátek, mohu zdarma absolvovat s průvodcem exkurzi po městš a také kousek od letiště trh domácích produktů, kde nechybí umělci.

EXKURZE PO EILATU

Sraz byl v 9.30 hod. u informačního centra, které se nachází u mostu na promenádě naproti policejní stanice. Naši skupinku ten den tvořili čtyři Angličané, dva Finové a já. Milá průvodkyně byla z Manchesteru, ale už dlouhé roky žije v Izraeli. Po cestě se nás všech mezi vyprávěním spousta zajímavostí o městě a širokém okolí, ptala, jestli jsme ok, rozumíme a stačíme jejímu tempu, které bylo ostatně velmi pohodové. Je pravda, že já jsem se svou angličtinou zdaleka všemu nerozuměla, ale něco jsem i tak pochytila a bylo to super.

Exkurze městem končila v městském muzeu, které připomíná historii vzniku Eilatu v roce 1949 a jeho bouřlivý rozvoj. V roce 1949 zde pětice vojáků vztyčila izraelskou vlajku. V té době v těchto místech nebylo nic jiného než malá vojenská stanice. Když dnes člověk kouká na desítky hotelů, do kterých ročně přijede okolo milionů turistů, nechce věřit tomu, co se v poušti kdesi u Rudého moře, kde před osmašedesáti lety nebylo absolutně nic, podařilo vybudovat. Člověk prostě jen kouká a nestačí žasnout.

Dnes zde žije šedesát tisíc stálých obyvatel, kteří se v drtivé většině živí turistickým ruchem. Jistě není bez zajímavosti, že zde pracující obyvatelé nemusí platit žádné daně. Zřejmě je to bonus za to, že žijí v dříve neosídlené části země a podílí se nyní na jejím rozvoji.

Po exkurzi městem jsem zamířila na trh místních produktů, který byl v ulici kolmé k letišti. Kromě zeleniny a ovoce zde trhovci prodávali na váhu také chalvu, obrazy a dále řadu tretek. Pro děti byla na ulici připravena výtvarná dílna. Když jsem skončila s obhlídkou, byla zhruba hodina po poledni, proto jsem pěšky zamířila na Coral Beach. Podle předem zjištěných informací jsem věděla, že by to tam mělo být zhruba šest kilometrů.

PODMOŘSKÁ OBSERVATOŘ A CORAL BEACH

Myslela jsem si, že budu „mašírova“ podél pobřeží a třeba si někde občas i lehnu a vykoupu se. To jsem se ale šeredně spletla. Ke Coral Beach vedla sice silnice, kterou lameloval pěkný chodník pro pěší a cyklisty, ale prakticky podél celého pobřeží byl plot, který odděloval průmyslovou zónu a nákladní přistav od moře. K moři se prostě člověk nedostal. Část silnice – zhruba dva kilometry před Coral beach byl v době mé návštěvy navíc v rekonstrukci a také  v tomto úseku nebyl ještě položený ani chodník. Na tuto část cesty jsem si proto chtě-nechtě musela vzít taxík. Za ten kousek chtěl pětadvacet šekelů, což je na naše cca. 188 Kč. Je pravda, že jak jsem šla docela ve vedru s tou svou „bezva“ taškou s foťáky, které váží okolo deseti kilogramů, tak jsem docela ráda do taxíku usedla a na cenu v tom okamžiku nemyslela. Řidič ale dělal, že nerozumí, když jsem po něm chtěla, aby mne tedy hodil rovnou k podmořské observatoři, a tak jsem musela jít z Coral Beach ještě asi kilák pěšky k observatoři. Vstupné tam bylo 105 šekelů a rozhodně to stálo zato. Jen jsem se pak tloukla do hlavy, že jsem nezašla do části věnované žralokům. Netuším, jak mi to mohlo uniknout.. .No prostě tam všeho tolik, že toto jsem jaksi přehlédla…

Při cestě zpět jsem se konečně zastavila na Coral beach , o které tolik cestovatelů básnilo. Vykoupala jsem se tam, ale nijak mne to tam nenadchlo. Pro toho, kdo se potápí nebo má alespoň potápěčské brýle, to je asi super, ale na obyčejné koupání a plavání jsou rozhodně vhodnější přímořské pláže v centru Eilatu. Jakmile jsem vyšla z Coral beach, hned u mne zastavil taxík s usměvavým černochem. Moje první otázka byla: „Za kolik?“ Prý za pětatřicet, na což jsem řekla, že je to moc. „Tak za pětadvacet,“ přešel na mé smlouvání řidič. A tak jsme si plácli a já za stejné peníze, co mne stál kousek rozbourané cesty, dojela až do centra města.

Ten den jsem zjistila, že mám nulovou fyzičku, a že se jakoby učím chodit. Doma jezdím všude autem anebo sedím za počítačem, což jsem na dovolené záhy pocítila. Zvlášť, když jsem kromě nadváhy musela vláčet i tašku s foťáky. V noci jsem se přes e-mail spojila se svou novou známou-neznámou Denisou, která mi dala tip, že bych mohla v neděli jet s její známou Maďarkou za pětadvacet dolarů na výlet do Red Canyonu, a tak jsem si tento výlet objednala.

POULIČNÍ FESTIVAL UMĚNÍ

V sobotu, což byl následující den, jsem si ale dala volno. Ležet u vody jsem ovšem opět dlouho nevydržela a vyrazila do města. Vzhledem k tomu, že je celý Eilat židovský, tak byl v sobotu šabat. Obchody byly sice zavřené, ale na promenádě to žilo! Od dopoledne do pozdního odpoledne se zde totiž odehrával Festival umění. K vidění byli artisté na hrazdách, žena cvičící nad hlavami diváků na jakési šňůře, pouliční kejklíři, oživlé sochy i muzikanti. Z toho důvodu byla promenáda zaplavená davy lidí, takže se místy nedalo projít. Probojovala jsem se do jedné restaurace a dala si smaženou rybu s hranolky za 37 šekelů (cca. 278 Kč). No u nás by za ty prachy bylo luxusní jídlo. Tady nic moc… Holt jiný kraj a jiné ceny, které nelze přepočítávat na naše peníze.

Představa, že půjdu zase mezi těmi davy lidí mne přivedla do úniku za hotely, kde jsem čistě náhodou objevila obchoďák, který ukrýval krásné kluziště. Zatímco se o kousek dál lidé koupali v moři, tak tady se bruslilo . Domů jsem se vrátila trošku dříve, takže byl čas na relax a nabrání sil na nedělní výlet do Red Canyon.

RED CANYON

Ráno přesně na čas k mému hotelu přijelo osobní auto, které ukrývalo tři usměvavé Maďarky. Ty naštěstí mluvily anglicky, protože maďarsky neumím ani slovo.  Red Canyon byl opravdu nádherný! Navíc jsem měla radost, že jsme absolvovaly asi šestikilometrovou procházku krajinou, kterou miluji. Těsně před nástupem do auta jsem ještě fotila minimalistickou postavičku v dáli s pozadím krásných hor. Teprve poté, když jsem ostřila, jsem zjistila, že před touto postavičkou jsou dvě další a valily docela rychlým tempem. Aniž by se člověk nadál, byly na parkovišti. Záhy jsem zjistila, že jsou to tři mladí muži ve vojenských maskáčích a právě oni mají pronajaté auto s českými vlajkami. Kluků jsem se zeptala, jestli si je mohu vyfotit. Souhlasili. Jeden z nich prozradil, že je v Izraeli už počtvrté, do země se zamiloval stejně jako já, a tak teď vyrazil s kamarády, kterým ukazuje, co už tady objevil. Po návratu z túry byl odpoledne ještě čas i na koupání.

PTAČÍ REZERVACE

Na pondělí jsem měla rezervovaný výlet do tří národních parků, který jsem si zarezervovala již z domova. Jednalo se o ptačí rezervaci, Timna park a Coral Beach. Tentokrát se mnou v autě jely dvě ženy z Litvy a dospívající syn jedné z nich. Ptačí rezervace leží v těsné blízkosti hranic s Jordánskem. Viděli jsme tam prostřednictvím špičkového dalekohledu sice jen pár ptáků, ale dozvěděli jsme se spoustu zajímavého. Například to, že právě v těchto místech je zastávka ptáků migrujících z Afriky do Asie a Evropy. Nabírají zde síly a letí dál.

TIMNA PARK

Při tomto výletu jsem se ale nejvíce těšila do Timna parku, o kterém jsem toho už docela dost věděla z domova.  Hlavně mi bylo jasné, že tam bude opět co fotit! V parku jsme nejdříve absolvovali návštěvu kinosálu, kde nám čtyřem účastníkům „zájezdu“ promítli dokument o minulosti Timna parku. Byl v angličtině s ruskými titulky a připomněl nám, že zde v dávných dobách bylo nejdříve moře a později zde těžili měď Egypťané a poté Izraelité.

Následně jsme vyrazili autem do rozlehlého parku, kde nám řidič ve věku okolo sedmdesáti let vždy někde udělal foto pauzu. Ty byly většinou u zajímavých skalních útvarů. Na vyhlídce se skálou ve tvaru houby řekl, že na nafocení máme patnáct minut. Vzhledem k tomu, že jsem si to chtěla nafotit čistě bez lidí, musela jsem cestu tam klusat, abych na místě byla dřív než mí spolucestující z Litvy. U Šalamounových sloupů byla zastávka snad ještě kratší. Když jsem řidiči řekla, že bych si chtěla vylézt nahoru a fotit i tam, řekl mi, že je to nebezpečné, i když na vrcholek vedlo schodiště se zábradlím. Možná byly dál žebříky, ale ty byly i v Red Canyon a nijak nebezpečné mi to nepřipadalo… Děda ale prostě spěchal, aby to už měl za sebou…

Odvezl nás poté k jezírku, kde byla restaurace. Já jsem si zde dala výborný falafel v pita chlebu s humusem a zeleninou. Byl to asi nejlepší falafel, jaký jsem doposud jedla. Dále jsme vyfasovali plastové lahvičky s mapkou Timna parku a mohli jsme si je naplnit různě barevným pískem a lahvičku potom zašpuntovat hlínou. Kdo si s tím pohrál, tak to bylo moc pěkné. Poslední zastávkou výletu byla Coral beach. Vzhledem k tomu, že jsem tam už byla, tak jsem jela se nechala vyhodit ve městě a koupala se raději na pláži v Eilatu. Za 39 dolarů výlet nic – moc… Trochu zklamání…

ROZHOVOR

Večer jsem si přes e-mail psala s Denisou z ministerstva turismu a dozvěděla se od ní mimo jiné, že v Izraeli žije už sedmnáct let. Slovo dalo slovo a domluvily jsme si ve městě druhý den schůzku s tím, že udělám velký rozhovor o tom, jak se rodačka ze slovenské Šaľe ocitla v této daleké zemi, co tady dělá a prostě o všem možném. Večer jsem se potom chtěla zúčastnit 68. „narozeninových“ oslav založení města Eilat. Setkání i rozhovor s Denisou, se kterou jsem si dala scuka v jedné z eilatských kaváren, bylo velmi milé a já jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací (rozhovor najdete zde). Denisa se nakonec rozhodla, že půjde na oslavu města se mnou. Proč jsem tam chtěla jít? No z novinářské zvědavosti. Věděla jsem, že tam má být i premiér Izraele a prostě jsem to tam chtěla s domorodci zažít.

OSLAVA 68. VÝROČÍ VZNIKU EILATU

Zpočátku to ale vypadalo, že se na oslavu vůbec jako cizinec nedostanu. Všichni návštěvníci museli procházet přísnou kontrolou, ukázat tašky, průkazy identity a projít rámem. U mne s Denisou se ale kontroloři zasekli. Dlouze zkoumali můj pas, vyptávali se, proč jsem byla tam a proč onam, a proč chci jít na oslavu. Trvalo to snad čtvrt hodiny, ale nakonec jsem byla vpuštěna. Navíc jsem měla to obrovské štěstí, že po celou dobu oslav vedle mne trpělivě stála Denisa a překládala mně, o čem mluví premiér, starosta a další politikové. Bylo úžasné sledovat nadšení místních, kteří přišli dobrovolně a trpělivě nesli všechny bezpečnostní kontroly, nikdo nenadával, nevztekal se, proč ta opatrnost. Nešlo nemyslet na naši zemi, jaké reakce by asi byly od našich lidí. Ještě jsem také zapomněla říct, že pokud šel člověk běžně ve všední den kdykoliv do obchoďáku, také musel otevřít tašku, ukázat, co v ní má a projít bezpečnostním rámem. Nikdy nikdo neprotestoval, vše přijímal v klidu, pohodě a se samozřejmostí. Je pravda, že si nedovedu představit takovou zdržovačku u lidí valících se v Brně do Vaňkovky a ven. No to by byl mazec… Oslavu vzniku města zakončil ohňostroj.

NEJVĚTŠÍ FONTÁNA V IZRAELI

Poté jsme s Denisou ještě v noci zamířily k fontáně a měly jsme štěstí, protože asi za deset minut začala voda pulsovat v rytmu hudby a barevných efektů. Nejkrásnější byl asi šavlový tanec.

NÁVRAT DOMŮ

Poslední den svého pobytu jsem si užívala na pláži a nafotila jsem si také poslední západ slunce nad městem. Večer jsem usínala s vědomím, že jsem za týden pobytu zdaleka nestihla všechno, co jsem chtěla, což je důvod vrátit se sem znovu.

Na letiště jsem tentokrát zvolila přepravu místní hromadnou dopravou autobusem číslo 282. Autobusové nádraží jsem totiž měla za rohem motelu, tak proč toho nevyužít, že? Navíc mne k tomuto kroku ukecala Denisa, která mně opakovaně tvrdila, že skutečně stačí jet autobusem v 8.40, protože další bus jede v 8.55 a potom ještě jeden. Jak už u mne bývá zvykem, tak na nádraží jsem byla více než s půlhodinovým předstihem, což bylo v konečném důsledku jedno, protože lidé, kteří měli jet stejným autobusem skutečnost, že někdo přišel dřív, vůbec nerespektovali a rvali se do autobusu hlava – nehlava. Převažovali mezi nimi Litevci a Rusi. Ostatně Rusů bylo v Eilatu tolik, kam se člověk podíval…

Když bylo 9.15 hod. a autobus nebyl na zastávku stále přistaven, tak to mne už chytal nerv, že mi uletí letadlo. Napsala jsem proto Denise SMS. Ta mi ale obratem odpověděla, že o vzniklé situaci ví, že naše letadlo bude mít zpoždění. A byla to pravda. Letadlo mělo zpoždění téměř pět hodin, které jsme prožili na letišti OVDA. Let do Bratislavy byl plynulý a doma jsem byla díky „taxíku“ ve 21.30 hod. Návštěva Eilatu stojí určitě zato! Je to zase jiný Izrael než jaký jsem poznala v Jeruzalémě, Bethlehemu, Tel Avivu, Haifě či Nazaretu.

Fotky z této návštěvy Izraele v roce 2017 najdete zde

V Eilatu zaznamenala a fotografovala Lenka Fojtíková