Jezdí sem do kláštera Bosých karmelitek, kde pro ně vede duchovní obnovy s různou tématikou. Díky tomu se mohli s touto výjimečnou ženou osobně setkat lidé z Dačic i širšího okolí. Přednáška se v Katolickém domě nesla pod názvem Buď požehnáním! Pokud by si někdo představoval, že přednášející bude mluvit jen o požehnání, tak by se moc pletl. Jo Croissant mluvila i o prokletí. Pěkně všem přítomným vysvětlila, co je prokletí a co je požehnání. Několikrát doslova apelovala, že Bůh pro nás chce požehnání a záleží na nás, čemu uvěříme, co si vybereme.  Ve zhruba dvouhodinovém povídání čtyřiasedmdesátileté milé, drobné ženy mimo jiné zaznělo:
„Požehnání znamená říct něco dobrého – dobrořečit. Naopak prokletí v latině znamená, že o někom mluvíme zle – zlořečit. Nestačilo, že Bůh stvořil svět, ale svět potřebuje Boží požehnání a právě skrze požehnání může svět nadále existovat. Bůh dává deset přikázání, aby člověku dal cestu života. Vidíme v Bibli, když Bůh řekl:  „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji, a budete-li chodit za jinými bohy, k nimž se nemáte znát. Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu. Ty hory jsou za Jordánem, za cestou na západ, v zemi Kenaanců sídlících v pustině naproti Gilgálu při božišti Móre. Přejdete totiž Jordán a půjdete obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, váš Bůh. Obsadíte ji a usadíte se v ní.  Proto bedlivě dodržujte všechna nařízení a práva, která vám dnes předkládám.“ (Deutoronium 11, 26-32).

ZVOLÍME POŽEHNÁNÍ?
Jsme před volbou: budeme se dívat na svůj život jako na osud, budeme jen pasivně snášet vše, co se děje, snad jsme odsouzení k tomu, abychom stále žili pod nějakým útlakem nebo neúspěchem? Anebo máme moc něco změnit? Máme nějakou možnost proměnit sebe i svět okolo nás? Budeme pouze pasivně snášet všechna ta prokletí? Anebo si zvolíme požehnání a dovolíme síle života, aby působila v nás i okolo nás? Máme na výběr.  Bůh nám dává tuto svobodu, abychom ji uplatnili tím, že se rozhodneme pro požehnání. Když necháme, aby působil v nás i okolo nás, je důležité pochopit, že Bůh pro nás na počátku připravil požehnání. Když necháváme jako křesťané pokřtít své děti, svoláváme na ně Boží požehnání a necháváme tyto všechny Boží přísliby splynout na hlavu dítěte. Ježíšova oběť na nás přitáhla Boží požehnání. Dědictvím Božích dětí je Boží přízeň, kterou má pro každého z nás. Bůh chce, abychom byli šťastní, to je Boží vůle v Kristovi pro nás. Často tuto skutečnost velmi těžce přijímáme a je těžké pro nás uvěřit, že nás Bůh skutečně zná a miluje tak, jako nás nikdo na světě nebude moct nikdy milovat. On touží, abychom uměli přijmout všechny ty přísliby a všechno blaho, které nám připravil.

JAK VZNIKÁ ZLOŘEČENÍ
Jaká slova a výroky plní náš život? Setrvávají v nás zlořečení? Často si to ani neuvědomujeme. Někdy je to v souvislosti s nějakou nehodou, zkouškou, často, když jsme konfrontováni s nějakým neúspěchem, se v nás začnou vyplavovat slova a výroky, které nás samy znehodnocují, se nám nic nepodaří, že se tyto špatné věci stávají jen nám atd. Tehdy klesáme na mysli. Při jednom duchovním cvičení začala jedna dívka mluvit k Bohu nahlas a říkala o sobě, co si myslela a byla to samá negativní slova. Najednou slyšela, jak sama o sobě říká, že je jen odpadkový koš. Zarazila se a řekla si, že to není pravda, že je odpadkový koš. Uvědomila si, že v sobě dlouho držela takovou lež. Tehdy se dokázala ve víře a s Boží pomocí zříct tohoto prokletí i ostatních mnohých, která měla v srdci. Trpěla anorexií a bulímií, bojovala s myšlenkami na sebevraždu.

JAKÁ SLOVA A JAKÉ VÝROKY NOSÍME V SOBĚ
Co si o sobě skutečně myslíme? Není až tak lehké milovat sám sebe. V Bibli je napsáno, že budeš milovat bližního jako sebe samého. Velmi často máme problém milovat bližní, protože nemáme rádi sebe samotné. Někdy sebou pohrdáme, a tak si myslíme, že i druzí námi pohrdají, ale tím prvním člověkem, který sebou pohrdá, jsme my sami a bude třeba všechnu moc Božího slova, aby požehnání pohltilo toto zlo a prokletí. První krok je uvědomit si, že mám ve svém životě těžkosti ve vztazích s druhými a hlavně s těmi nejbližšími. Často vychází právě z toho, že těžko přijímáme sami sebe. Podívejme se, jak se takové prokletí do života člověka zapisuje už v mateřském lůně. Dnes se vším technickým pokrokem, kdy můžeme sledovat vývoj člověk, vidíme, že čas, který dítě tráví v mateřském lůně, je velmi důležitý. Prorok Izaiáš v Bibli píše: Byl jsem ještě v matčině lůně a ty jsi už vyslovil mé jméno. Už i dítě v mateřském lůně chápe a cítí, jestli je s radostí očekávané nebo ne, jestli ohlášení jeho narození vzbudilo radost nebo naopak myšlenky na potrat. A tak bude toto dítě jinak reagovat anebo se bude snažit, aby se na něho zapomnělo, zůstává maličkým, aby hlavně nikoho nijak nevyrušovalo a nikomu nezavazelo. Pokud má někdo například ustavičně problém, že nechce nikoho vyrušovat a o nic nikoho žádat, by si měl položit otázku, proč tomu tak je? Je možné udělat vnitřní cestu a poprosit Pána, aby přišel a navštívil tu chvíli života, kdy mělo toto dítě pocit, že je na obtíž, není očekávané ani vítané. Důležité ale je, aby Pán Bůh zaplnil svou přítomností toto místo. Aby Bůh mohl říct: „Existuješ!“ Aby bylo toto dítě přijaté.

NAŠE POSTOJE ODHALUJÍ, KDO JSME
Každý z našich postojů nám může něco odkrýt o nás. Vede nás k tomu, abychom se rozhodli pro požehnání a přijali Boží slovo. Boží slovo je skutečnou potravou. Bible je mocná. Když budeme ve víře přijímat Boží slovo, jak ji vezmeme vážně, jak se skutečně budeme opírat o Boží slovo. Když si uvědomíme nějaký výrok prokletí, můžeme ho napsat na papír a poprosit Pána, aby nám k tomu dal Boží slovo, které je plné života. Například, když máme stále dojem, že se nám nic nepodaří, můžeme k tomu vzít Boží slovo: „Mohu vše v tom, který mi dává sílu.“  Pokud pochybujeme o tom, že jsme milovaní, můžeme si dát oproti tomu Boží slovo: „Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi moje milovaná dcera.“ Jak se ve svém nitru, v hloubce podceňujeme a pohrdáme sebou, můžeme si k tomu najít v Písmu slovo: „Jsi vzácný v mých očích a já tě miluji.“ A o toto Boží slovo se opírat, věřit mu. Jak máme pocit, že v životě nás postihlo vždy jen neštěstí, můžeme přijmout Boží slovo: „Už se nemusíš bát neštěstí.“ A v modlitbě potom můžeme být překvapení, jaká slova Božího života můžeme takto přijmout. Část života dítěte před porodem a narozením je velmi důležitý moment a s tím často souvisí i identita člověka, když rodiče čekali syna, narodila se ale dcera a s tím rodičům přišlo zklamání. Tito lidé potom zpochybňují svou identitu. Potom je před námi dlouhá cesta, abychom přijali identitu jako muž anebo žena, aby se v nás plně rozvinula ženskost nebo mužnost. Je mnoho forem prokletí, které se mohou vyskytnout ve vztahu k rodičům. Vznik předsudků, které nás omezují, utiskují, brání nám, abychom v plnosti přijali život. Všechny tyto chvíle, kdy si uvědomíme, oč jde, jsou pozváním, abychom na sobě začali pracovat. Tyto druhy zlořečení se samozřejmě odráží v nejbližších vztazích v rodinách.

PŘENOS PROKLETÍ Z GENERACE NA GENERACI
Naše rodiny jsou poznamenané ranami.V podstatě jsou to místa, kde se z generace na generaci přenáší prokletí. V Bibli je uvedené, že se prokletí přenáší na čtyři generace, ale požehnání na tisícero pokolení. A je naší povinností, abychom zastavili v našem životě prokletí, abychom ho nepředávali dál našim dětem. Vše, co prožíváme jako uzdravení od Pána, je dědictví, které zanecháme pro ty, kdo přijdou po nás. Protože pokud budu pohrdat sám sebou, nebudu mít správný postoj vůči vlastním dětem. Nebudu se na ně umět dívat pozitivně a příznivě. Často dítě, které je bité, bude bít později vlastní děti. Něco z prokletí se bude předávat dále, ale věříme, že dobro je silnější než zlo, že požehnání je silnější než prokletí. Doopravdy se můžeme pustit do tohoto boje a zmocnit se ve víře síly Božího slova, abychom zastavili ďábelské předávání prokletí z generace na generaci. Pokud se v některé generaci nenajde člověk, který zastaví tento proud zla, bude to nadále působit v dalších pokoleních. Jsou duše, které se zasvěcují Bohu, které nebudou mít fyzicky děti, ale které se obětují Bohu za celý národ, aby přijímaly na sebe Boží požehnání a potom ho odevzdávaly na celý lid.

POŽEHNÁNÍ PRO DALŠÍ GENERACE
Marta Robinová řekla, že duše, která se modlí a obětuje se, tisíckrát více utěšuje Boží srdce jako tisíc hříšníků, kteří se od něho vzdalují. Vše, co přijímáme od Pána z Boží přítomnosti v našem životě, jak přijímáme všechna ta místa, kde se nechávám Bohem do hloubky proměnit, neprožíváme pouze pro sebe samotné, ale tato moc dobra a požehnání je také pro mnohé další.  Pro naše rodiny, církev i celé lidstvo. Svatý Serafus říkal: „Najdi pokoj, zůstaň v něm a tisíce okolo tebe najdou spásu a obrátí se.“

OSOBNÍ ZODPOVĚDNOST ZA POKOJ VE SVĚTĚ
Máme také osobní zodpovědnost za pokoj ve světě. Buď se bude náš svět stále více nořit do hrůzy, anebo my křesťané, kteří jsme měli to privilegium, že jsme potkali Pána, žijeme s ním, se dáme k dispozici Bohu k této proměně. Odevzdáme se Bohu, aby upokojil naši vlastní bytost, a aby se potom přes naše srdce pokoj šířil dále. Dnes je to zvlášť naléhavé. Nejen to, že se máme modlit za pokoj, ale abychom prožívali pokoj i v sobě. Stále jsme v očekávání, aby se ti druzí někde daleko dohodli, aby byl mír a pokoj, ale my sami můžeme být přitom nadále rozdělení a rozhádaní. Mohou zůstávat různé roztržky v rodinách a vidíme okolo sebe stále více lidí, co trpí. Přijmeme to jen tak? Anebo skutečně uvěříme, že Bůh skutečně může něco udělat skrze nás? Přinášet pokoj a souhlasit s tím, že Bohu odevzdáme opratě našeho života a uvěříme, že on v nás může vše vykonat, může změnit naše srdce i náš pohled, abychom přestali žít jako oběti života a druhých. Je třeba, abychom vzali život do svých rukou takový, jaký byl, přijali, jaký je a potom i takový, jaký bude. A říct si: „Toto je můj život, přijímám ho a dovolím Bohu, aby se mě dotkl a znovu můj život naplnil. Ve víře budu prosit, aby mne v hloubce uzdravil a uklidnil. Tak budu evangelizovat zaslíbenou zem, kterou je mé srdce. To znamená přinášet blahozvěst, která mi přinese pokoj. Potom budu skutečně nástrojem pokoje i ve vlastní rodině.

VŠE ZAČÍNÁ MYŠLENKOU
Když jdeme ke zpovědi, říkáme: „Zhřešil jsem myšlenkami, slovy, skutky a zanedbáváním dobrého.“ Celá práce za požehnání začíná v mysli. Často neumíme ovládat své myšlenky a necháváme je jen tak protékat přes nás, neusměrňujeme je. Svatá Bernadeta řekla, že nejsme zodpovědní za první myšlenku, která přijde, ale za tu druhou, která následuje, už zodpovědní jsme. Můžeme mít spontánní nápad, co nám přijde na mysl – nějaké posuzování a odsouzení druhých je tak jednoduché. Ale můžeme si od této myšlenky udělat odstup. A říct si: „Mne se to netýká! Pán mi tohoto člověk nesvěřil.“ Pokud tyto myšlenky necháme, aby nás obsadily, tak se z nich často stanou slova. Potom už není těžké říct těm nejbližším, co nám už delší dobu chodí po mysli. Vlastně tak budeme dále odevzdávat tuto myšlenku, budeme říkat zlo, tedy proklínat, a budeme šířit zlé řeči. Sami potom budeme těmi, kdo vytváří prokletí. Pokud budeme aspoň trochu dávat pozor, tak nám anděl strážce pošeptá: „Buď ticho!“ Někdy je to pro nás tak silné, že víme, že bychom měli mlčet, ale i tak to řekneme.

POSLOUCHAT HLAS SVĚDOMÍ
Musíme dávat pozor na hlas svědomí a anděla strážného, abychom naše myšlenky nenechali vtělit se do slov. Ve chvíli, kdy řekneme nějaké prokletí nebo soud, je nutné se hned rozhodnout říct něco dobrého. Místo toho, abychom zůstali zatrpknutí a žárliví, budeme mít radost z úspěchu druhých. Hlavně radost z toho, že jsme nepodlehli pokušení, že jsme druhým žehnali a zároveň to povzbudí i naši sebeúctu, že jsme schopni šířit dobrořečení. Potom budeme mít znovu chuť to zopakovat. Dávejme proto pozor na své myšlenky a pěstujme v sobě dobré myšlenky, protože vše začíná v mysli.

POCHOPIT MOC SLOV
Je třeba, abychom pochopili, jaká je moc našich slov, jak vám o někom budou zle mluvit, je to jakoby mezi vás a danou osobu dali závoj, který vytvoří určitý odstup. Potom budeme mít těžkosti se k dotyčnému přiblížit, protože jsme v mysli přijali něco zlého vůči němu. Nějak se nás to dotkne, zasáhne a budeme v tomto vztahu křehčí.

NUTNOST POŽEHNÁNÍ
Je velmi důležité žehnat našim rodokmenům. Musíme také nechat sloužit mše svaté za naše předky, aby se ti, kdo jsou v očistci, mohli dostat do Boží slávy. Přijímání požehnání pro nás samotné je i proto, abychom ho potom odevzdávali dál na čtyři světové strany. Toto nám může pomoct, abychom se sami stali požehnáním pro druhé. Někdy nemáme možnost požehnat člověka, protože s ním nejsme, ale můžeme to dělat ve skrytosti a má to také svou sílu, je to mocné. Při modlitbě požehnání na čtyři světové strany žehnáme nejen své rodině, ale nejdříve myslíme na ty, kdo nám ublížili, kdo nás zranili. Zároveň si ale také uvědomujeme, že sami nekonáme dobro, ale zlo, které nechceme. Též musíme prosit o odpuštění.

MINUTKA V BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI
Kdybych měla jedinou věc, kterou bych vám měla odevzdat, byla by to minutka, kdy se postavím do Boží přítomnosti. Zastavím se z tohoto běhu času, kdy ustavičně spěcháme a něco stále děláme. Je dobré alespoň čas od času během dne, kdy se postavíme do Boží přítomnosti a prožijeme tu konkrétní chvíli zcela jinak. Ti, kteří prožili klinickou smrt, říkají, že vidí děj svého života v průběhu několika minut. Pokud se takto postavíme do vnitřního ticha minutu, uvědomíme si bohatství tohoto času. Když jsme se takto postavili do ticha, tehdy můžeme poznat celé nebe. Můžete prožít chvíli pod otcovským pohledem Božím, minutu s Ježíšem Kristem, můžete si vybrat k tomu část z evangelia – například Zachea – jdi dolů, protože dnes večer mám být u tebe. To znamená – sejdi dolů, a to je pozvání i pro nás, abychom sestoupili do svého nitra. Protože Ježíš chce přebývat v našem nitru, proto je zapotřebí jít do svého nitra. Můžeme také prožít minutu s Duchem Svatým, protože on má tu moc, abych v nás vykonal mnohem více než si dovedeme představit anebo o to žádat. Pro naši útěchu můžeme spočinout minutu s Pannou Marií. Víte, minuta v Boží přítomnosti během dne je jako mana na poušti. Když jsme nemocní, musíme brát pravidelně nějaké léky. Takto si můžeme ráno, v poledne a večer udělat minutu pro Boha a ubezpečuji vás, že vaše víra poroste, jak budete uzdravovaní. Vnitřně se zklidníte, pokud budete takto odpočívat v Bohu. Taková minuta v tichu způsobí, že z vás vzejde nějaké Boží slovo. Do této minuty si můžete vzít na srdce část Božího sova z liturgie dne. Můžete vymyslet sami leccos a Bůh vás bude překvapovat.“

O přestávce Jo Croissant ochotně odpověděla na tři otázky:

Mohla byste jednou větou říct, co dělat, aby byl člověk pro druhé požehnáním?
Přijmout do srdce Boží pokoj. Pokud jsme plní Božího pokoje, tak ho odevzdáváme dál. 

Nestačí být dobrým člověkem a dělat dobro?
Jakmile člověk přijme do srdce pokoj, tak jde nutně druhým vstříc. Pokud jsme něco dostali od Boha, máme chuť se o to podělit a dávat dál. Je důležité přijmout Boží pokoj do srdce, abychom dále rozdávali Ježíše a ne sebe samých.

Druzí ale Ježíše třeba nechtějí přijmout…
Musíme potom konat ve skrytosti. Mám devatenáctiletého vnuka a momentálně mu vyhovuje, že nevěří. Musím si dávat pozor, abych nic neříkala, ale byla plná lásky. Vím, že mu nemohu nic říkat o Bohu a ani to, že se za něho modlím. V srdci to dělám, ale navenek jeho rozhodnutí respektuji a jsem ticho. Ve skrytosti je zapotřebí mít víru, že Bůh to jednoho dne vykoná. Je pravda, že mnozí lidé nejsou připraveni něco od Boha přijmout. Je zapotřebí to respektovat a konat ve skrytosti srdce.

Po přestávce Jo Croissant na žádost jedné posluchačky předvedla, jak se modlit gesty a tělem.

Překlad: Otília Dvorecká, Slovensko

BŮH NECHCE, ABY NÁM BYLO ZLE
Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost neboť jejich je nebeské království, blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost. Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Skutečně blahoslavit pronásledování může jenom Pán Bůh. Ale abychom si dobře rozuměli! Bůh nikdy neblahoslaví utrpení ani pronásledování jako takové.  Nejde o to, aby nám na tomto světě bylo zle! To Bůh nechce v žádném případě, a proto musíme dobře rozumět tomu, co říká a hlavně se dívat na Ježíše! Už na začátku jsme si říkali, že všechna ta blahoslavenství mluví hlavně o něm! On je ten první pronásledovaný. Právě proto, že dělal to, co chtěl Bůh. Ježíš v tom blahoslavenství říká, že jsou pronásledovaní pro spravedlnost. Spravedlivé je pouze to, co chce Bůh. Týká se to tedy nepřijetí, nelásky, tupení, pronásledovaní těch, kteří patří Kristu a dělají to, co chce Bůh. Jsou pronásledováni a tupeni právě pro Ježíšovo jméno, které nesou.

NEZRADIT A NESTYDĚT SE ZA KRISTA
Nejvíce pronásledování a nepřátelství zažil Ježíš od náboženských představitelů tehdejší doby. To je absurdní. Od těch, kteří znali Písmo svaté, znali všechny předpovědi o Mesiášovi, kteří dokonce učili židovský národ, že až přijde Mesiáš, jak ho poznají. Utrpení pro Krista nemusí mít vždy drastickou podobu. Důležité je, abychom bez ohledu na to, co si o nás myslí lidé, hledali a konali to, co chce Bůh a nikdy nezradili Krista a nikdy se za něho nestyděli. Lidé někdy mají snahu obhajovat Boha, aby obstáli před druhými lidmi. Tím, že vysvětlují Písmo svaté po svém s tím, že to dnes tak nemůžeme brát, protože to bylo sepsáno před dvěma, třemi tisíci lety a kdo ví, jak to je. Kdo chce s Bohem žít, tak ví moc dobře, jak to je, protože slovo Boží mluví jasně. Musíme mít ale upřímné srdce a slyšet i to, co nerad slyší. V Písmu jsou věci, které nám jdou pod kůži. Boží plán záchrany je veliké tajemství, kdy se Boží plán uskutečnil především skrze utrpení a smrti Ježíše Krista. K normálnímu životu patří i těžkosti! Nežijeme, abychom se zabydleli tady na zemi, protože máme svůj domov v nebi. Tam máme připravené místo.“ Toto jsou pouze útržky z promluvy, která bude po zpracování z celých exercicií k dispozici díky www.misiefilmom.sk na těchto webových stránkách. Správci webu totiž byli po celou dobu na Antonínku a pořizovali ze všech přednášek a homílií záznamy, takže se je nač těšit.

ZÁVĚREČNÉ PODĚKOVÁNÍ A PŘÁNÍ K VÝROČÍ
Po mši svaté členové výboru Matice svatoantonínské v čele s blatnickým farářem P. Zdeňkem Stodůlkou poděkovali P. Vojtěchovi Kodetovi za duchovní obnovu a službu na Antonínku. Členka výboru Matice svatoantonínské Jarmila Hrušková předala P. Kodetovi ornát k jeho zítřejšímu 40. výročí vysvěcení na kněze. A na závěr se přítomní dozvěděli, že dá-li Pán, bude mít otec Vojtěch Kodet duchovní obnovu na Antonínku i v roce 2023. Opět by se mělo jednat o přelom června a července nebo počátek července. Termín bude ještě upřesněný.

Přepis části kázání mše svaté:

Celý náš náboženský život je určován vztahem s Ježíšem. Když se mě lidé ptají: „Otče, mám se postit?“ Říkám: „Co ti říká Pán Ježíš?“ „Jak se mám modlit?“ „Co ti říká Pán Ježíš? Protože tvůj vztah k němu je určující. A to, co říká tobě!“

Bůh nám dal Ducha svatého a každého z nás jednotlivě vede. A co je dnes dobré pro mne, není dobré pro tebe. Když jsme byli děti, jak to říká apoštol Pavel, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě a všechno dělal jako dítě. Když jsme byli děti, tak jsme se modlili jako děti. Když jsme vyznávali svoje hříchy, tak jsme je vyznávali jako děti. Trapné je, když je tak vyznává čtyřicetiletý muž, že chodil mamince na cukroví a zapomene na to, že mezitím ten život někam pokročil. Když jsem člověk středního věku a plný síly, tak se musím vyznávat a modlit jako člověk, který je plně nasazený v životě. A jinak se modlí důchodci. Častokrát stařenka řekne: „Pane faráři, konečně mám  čas na modlení. Nic jinýho ani nemůžu, a tak se za ty naše modlím.“ Ale to není z nouze ctnost! To je etapa života, ve které se člověk modlí jinak než se modlil. A jinak se modlí rodiče za svoje děti, jinak se modlí babička za svoje vnoučata, jinak se modlíme za zemřelé, jinak se postíme, když jsme byli plni síly. A jinak se postíme, kdy jsme staří. A je to tak se vším. Vždycky to musí být určováno s naším vztahem s Ježíšem, který milostí Ducha svatého vede, protože jsou dny, kdy nás vede tak a jindy jinak.

Hlavně tady nejsme od toho, abychom jeden druhého posuzovali! „Panečku, ten se dokáže postit! Podívejte se, jak je vypostěnej! No ten pan farář se zase asi tak moc nepostí! To by vypadal jinak! Důležité je, abychom spojili svůj život se Kristem! Potom budeme vědět, co máme dělat. A celý svůj život budeme prožívat v závislosti na něm a na jeho slovu, na tom, jak nás povede. Proto nesmíme jeden druhého soudit. Já nevím, jak tebe vede Bůh. Zdá se mně, že některé věci nejsou asi úplně dobře, ale kdo jsem já? Ty musíš vědět, jestli děláš dobře, a proč to děláš! Já mám dost starostí s tím, abych sám naslouchal Bohu a dělal to, co po mně chce. Proto je tak důležité, abychom nezapomněli, že Ježíš je ženich, který s námi vstoupil do snubního vztahu, čili jsme s ním zasnoubeni. Nepatříme všem! Patříme jemu a v nebi chystají svatbu a tam je potřeba si přát být, protože ta svatba se bude týkat nás! Abychom tam došli, musíme s láskou čekat na Ježíšův příchod a poslouchat to, co nám Bůh říká. Potom přijde ten okamžik, kdy už budeme slavit navždy, kdy už nebude žádná bolest, žádný pláč. A nebude ani žádný půst, protože budeme na svatbě s Bohem.

26. 6. 2018 Jestli chceš mít v srdci pravou radost, musíš se vydat na cestu k Bohu. Je to takové hledání Boha, kdy mu důvěřuji. Dnes místo abychom Bohu důvěřovali, snažíme se ho ze všeho vytěsnit. Vzorem Boží radosti byl svatý František. Patří mezi tři svaté, kteří přestože velmi trpěli, byli plni radosti. Vedle Františka, který měl stigmata, to byla také Terezka z Lisieux, která prožila celý život v klášteře, kde nebyla chápána svými sestrami. Dále to byl Maxmilián Kolbe, který zemřel za druhé světové války v kobce hladu, protože svůj život nabídnul za život jiného muže, který měl děti. Mottem svatého Františka bylo: Dokonalá radost. Viděl Boha v motýlu, vlčím máku, ptáčcích a to mu dávalo velkou radost. Papež Pavel VI. tyto tři světce označil v Encyklice radosti za vzory radosti v utrpení.

Dnes jsme ovlivňování filosofií New Age, která hlásá, že v sobě máme dost síly, takže si můžeme sami pomoct, a tak se stáváme sami pro sebe bohy.

Pokud ale chci následovat Ježíše, stále se ptám: „Pane, co po mně žádáš?“ To je dospělost – následovat Ježíše, i když s ním nesouhlasím, důvěřuji mu, protože vím, že mne nemůže zradit a oklamat. Nestačí jen dodržovat desatero a zákon.

Blahoslavenství bylo prvotně napsáno v aramejštině. Zůstal nám ale dochovaný pouze překlad do řečtiny, protože se aramejský text ztratil. Církev ale říká, že i řecký překlad byl inspirovaný Bohem. Byl napsán pro židy, kteří žili v řecké kultuře a stále ještě nepřijali evangelium.  Řecký text napsal židovský křesťan evangelista Matouš. Matouš, který napsal evangelium ale nebyl apoštol Matouš, který následoval Ježíše. Matouš psal pro židy, kteří většinou žili ve větších městech a ne na vesnicích. Židé, kteří žili v pluralitní společnosti, nežili izolovaně a nezajímali se až tak moc o chudé. Ježíš na nás skrze Matouše klade být světlem uprostřed temnoty. Ježíš chtěl žít v chudobě. Byl vlastně bezdomovcem bez vlastního domu. Ježíš nám dává poselství: „Přišel jsem, abych hlásal radostnou zvěst chudým.“ Chudí v evangeliu nejsou jen ti, co nemají materiální zabezpeční. Chudý je v evangeliu ten, co si uvědomuje, že bez Boží pomoci není ničeho chopný. Ježíš jim přišel zvěstovat radostnou zvěst chudým.

My se nyní máme stát těmi, kdo budou hlásat tuto radostnou zvěst aniž se budeme zbavovat našich sociálních podmínek. Co znamená být učedníkem – apoštolem blahoslavenství. Ráj je stav radosti.

Náš svět je v přímém rozporu s blahoslavenstvím. Stvoření má vézt k Bohu, ale lidé si dělají bohy ze stvořených věcí. Máme být lidmi blahoslavenství. Jsme povoláni předávat dobrou zprávu druhým. Často býváme ovlivněni mentalitou světa. Bůh říká: „Posílám vás do světa, ale vy nejste z tohoto světa. Máme být Božími poslanci tohoto světa. Jsme povoláni, abycho měnili struktury. Měnit je můžeme tak, že budeme evangelizovat. Jak budeme evangelizovat politiky, společnost založenou na byznysu, lidi, co se zabývají propagandou v médiích? Radost není něco statického, je dynamická, je to dobrá novina, kterou si nemůžeme nechat pro sebe. Ta se má předávat druhým. Buďte světlem světa skrze své postoje. Lidem máme hlásat radost svým životem a to je světlo do dnešního světa. Buďte solí země, dodávejte příchuť. Buďte mými svědky.

Evangelizace je založena na svědectví. Nejde o slova. Ta nemají takový význam. To, co dělám, ale má na lidi vliv. Když lidé vidí na našich tvářích radost, i když trpíme, to je evangelizace.  Stát se učedníky blahoslavenství. Blahoslavenství je styl života. Něco, co uskutečňujeme. Radost, o které mluvím,  nám nemůže zprostředkovat žádný psycholog či psychiatr. Radost vychází pouze z věrnosti Bohu. Horské kázání je poselství, které nám Ježíš předal. Radost, kterou nám nabízí Ježíš, je radsot, o kterou musíme každý den usilovat.. Blahoslavenství jsou postoje.

Podívejme se na hněv, který je něco přirozeného a kolikrát ho neumíme ovládnout. Jdeme ale za Ježíšem a prosíme ho, abychom žili tak, že nikoho nezraňujeme. Neměli bychom se naštvat, že s námi někdo nesouhlasí.

Smilstvo bylo v židovské kultuře považováno za jeden z hlavních tří hříchů. Dále ještě modloslužba a vražda. Kvůli těmto třem hříchům byli lidé vyobcování ze společenství.

28. 6. Komu nestačí Bůh, kdo je závislý na materiálních věcech, takový člověk je žebrák. Pokud si člověk nenenchá srdce naplnit Bohem, tak si potom vytváří jiné bohy. Například kariéru s touhou mít stále více peněz. Bohatí lidé chtějí mít stále více peněz. Tito velmi bohatí lidé jsou vlastně velmi chudí. Nic než Bůh nás totiž nemůže naplnit a uspokojit. Blahoslavení jsou ti, kdo majích chudého ducha. Církev bojovala po staletí proti chudobě, ale milovala chudé. Dnes máme krásný příklad v papeži Františkovi, který neslaví své narozeniny s diplomaty ve Vatikánu ani s lidmi, co mají vysoké postavení, ale s bezdomovci, chodí do věznic. Stal se tak ikonou pro celou církev, aby nám připomínal, jaké je naše poselství, abychom v chudých viděli Ježíše. „Pokud dáš sklenici vody žíznivému, dáš ji mně,“ říká Ježíš. Boží království je pro ty, kdo jsou v duchu chudí  ale ne ekonomicky chudí. Boží království můžeme přijmout jen s prázdnáma rukama. Jsou lidé, kteří více věří psychotronice a léčitelství než Bohu. Jsou ochotni dělat všechno, co jim říkají. Potom už nejsou otevřeni přijmout Boha.

Kariéra je darem od Boha. Pokud se ale kariéra stane mým bohem, nedržím se žádných hodnot, chci být stále známějším, nemám potom prázdné ruce, aby je Bůh naplnil. Boží vůle je péče o druhé. Když reagujeme svou pomocí na lidské potřeby, sestupuje na nás Boží požehnání. Boží království je láska, radost a pokoj. Když jsme oproštěni od materiálních věcí a v centru našeho života je Ježíš, pomáháme druhým, potom žijeme blahoslavenství a naše srdce je plné radosti. Všcihni hledáme radost. Někdo ji najde a někdo ne. Najdu ji, když se odevzdám do Božího plánu.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Nedovolíme, aby nás utrpení zlomilo. To potřebuje pořádný výcvik. Setkáváme se s Ježíšem, člověkem plným radosti.

Utrpení

Proměnění a utrpení jsou vzájemně propojené. Drsná cesta vede ke světlu. Ježíš přišel, aby dal v utrpení naději. Člověk, který trpí nemá naději, je chudák, vede ho to k zoufalství. Můžeme to vidět v nemocnicích. Utrpení nesmíme sami vyhledávat. Vždyť i Ježíš řekl: „Je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich.“

Výkupné utrpení je to, které nabídneme Ježíši, aby ho mohl využít. Nedovolme, aby naše utrpení bylo nadarmo. Svěřme ho Ježíši: „Pane, tady je mé utrpení. Použij ho k mému vlastnímu obráení, k obrácení syna, dcery, manžela, kněze v krizi, nemocného, co potřebuje uzdravení… Použij ho…“ Tímto způsobem bude mé utrpení výkupné a budu utěšen. Blahoslavení ti, do pláčou, ale jsou otevřeni útěše, kterou jim Bůh chce dát.

29. 6. Víra nás nezbaví problémů, ale snaží se je řešit. Víra nám dává odvahu nést problémy, které nelze vyřešit – například žal z úmrtí blízkého člověka.  Utrpení nás může zničit. Utrpení nás buď ničí a sráží k zemi, nebo nás pozvedá a vede k růstu. Ve vztahu k utrpení můžeme udělat volbu. Jsem požehnaný, pokud otevřu srdce k Ježíšově útěše a dovolím mu, aby do mne vstupoval a vykupoval i skrze mé utrpení.

Utrpení zůstane tajemstvím. Svatý Pavel toto tajemství nazýval tajemstvím zla, nespravedlnosti. Utrpení nemá odpověď, ale má řešení. Nacházíme ho u Ježíše na kříži: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ A poté zvolal: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ A to je pro nás – vložit své utrpení do Ježíšových rukou. Neprožívej své utrpení sám, protože se t i to nepodaří. S Ježíšem je to možné. Můžeme se setkat s lidmi, kteří velmi trpí a přesto mají v srdci radost. Pláčou, ale není to pláč zoufalství. Je to pláč s otevřeností vůči Bohu. Utrpení zůstává a je součásní našeho života. Stále jsme v údolí slz.  Je zbytečné ptát se, proč právě já. Nidko neprožívá život bez utrpení. Ježíš nepřišel, aby nám odňal utrpení, ale by nás naučil, jak čelit a prožívat utrpení. Když umím prožívat utrpení, mám v sobě stále vnitřní radost a pokoj. Nedovolte, aby se síla z vašeho utrpení někam ztratila. Ať je vaše utrpení vykupující. V okamžicích, kdy víme, jak prožívat utrpení, se mohu stát útěchou pro druhé lidi. Ať jsme všichni v utrpení otevřeni Boží útěše.

Pokud by někoho poznámky z přednášek P. Eliase Velly v Hodoníně zaujaly, může si objednat zvukový záznam celého semináře na této adrese: vacapcz@volny.cz