VEŘEJNÉ A PLACENÉ PLÁŽE
Hned první večer jsme se od průvodkyně dozvěděli některé praktické informace. Například, že je ve městěv veřejná pláž, za kterou se nemusí platit. Nejsou na ni ale samozřejmě lehátka, převlékárny ani pořádné záchody. Další veřejné pláže jsou směrem k hranicím se Saudskou Arábií. Tam se také platit nic nemusí, záchody tam jsou, ale není to také žádná hitparáda. Doporučila nám South pláž, kde je kousek od břehu možnost šnorchlování s krásným pohledem na podmořský svět – korály, barevné rybky – prostě jako kdybyste plavali v akváriu. Cesta taxíkem sem vyjde na 20 JODů – jordánských dinárů, přičemž jeden JOD vyjde zhruba na 35 Kč. Když jsme jely čtyři holky, tak to každou vyšlo na cca. 175 Kč. Na této pláži byla možnost si koupit i něco na zub. Dále mohou turisté v Aqabě využívat placené pláže se vším zázemím i bazény. Tyto jsou ale také za městem a jeden den i s odvozem od hotelu vyšel na dvacet dolarů. Náš hotel měl smlouvu s resortem Berenica, ale každý si mohl samozřejmě jezdit a chodit, kam sám chtěl.

FARNOST V AQABĚ – KOSTEL PANNY MARIE „STELLA MARIS“
Kromě šnorchlování jsem měla v plánu zajít v Aqabě také do katolického kostela Panny Marie Stella Maris. Docela mne překvapilo, že v tomto městě katolický kostel vůbec je, protože v sousedním Eilatu žádný křesťanský kostel nenajdete. Podařilo se mně v sobotu večer dostat na anglickou mši, v neděli na arabskou a ve středu jsem tam zašla při příležitosti slavnosti Povýšení svatého kříže. Bylo to všechno moc zajímavé. Po každé mši byl před kostelem připravený stoleček se džbány studené vody, konev s kávou a třeba i fíky. Lidé tak hned po bohoslužbě nenaskákali do aut a neodjeli, jak tomu bývá zvykem třeba u nás. Popíjeli a povídali. Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly zase u oltáře košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří.

Tato farnost byla u Rudého moře založena v roce 1982. Mše svaté se sloužily nejdříve v sále. Stavba současného kostela začala v roce 2010. Byl vysvěcen patriarchou Fouad Twal v roce 2012 a je jedním z nejkrásnějších kostelů v Jordánsku. Je kruhového tvaru s kopulí ve tvaru hvězdy, která je odrazem jména církve „Stella Maris“.
Počet obyvatel Aqaby se zvýšil s příchodem palestinských uprchlíků v roce 1948 a v poslední době se vzestupem prosperity města díky cestovnímu ruchu a urbanizaci, které je jediným městským přístavem v království. Katolická farnost se skládá z přibližně 100 rodin. Růžencové sestry provozují smíšenou střední školu, která má asi 1 000 žáků.

(Tento text budu později aktualizovat o zajímavé a užitečné informace i postřehy, které mohou využít i jiní cestovatelé. )

Jak už to v životě bývá, nakonec bylo všechno jinak. Co se týká covidu, tak se přes léto situace uvolnila. Desátý srpen se ale stal osudným pro naši mámu, která spadla, když chtěla přejít silnici a škaredě si zlomila stehenní kost. Z tvrdého asfaltu jela prakticky přímo na operační sál Úrazové nemocnice v Brně, což v jejím věku nebyla žádná legrace. V tom okamžiku bylo jasné, že babí nepojede. Rozhodili jsme sítě a našli náhradnici – sestřinu kamarádku Zdeňku.

V září nemocných covidem sice přibývalo, ale všichni říkali, že hranice budou otevřené až do voleb. A měli pravdu! Odlétali jsme z Vídně. Ještě před tím jsme museli všichni absolvovat PCR test. Všichni účastníci našeho pidi zájezdu museli naklusat na PCR testy bez ohledu na to, jestli někdo byl či nebyl očkovaný. A to před očkováním všem slibovali, jak budou moct mnohem svobodněji cestovat. V tomto případě to nebyla pravda – říkala jsem si před odletem. To jsem ovšem ještě neměla ani tušení, co mne čeká!

Ve Vídni nás odbavili bez problémů a my přistáli v Instanbulu, kde jsme přesedali směr severní Kypr. První kontroly proběhly v pohodě a já – věčný skeptik – jsem se nechala ukolébat, že už je vše v pohodě. A potom to přišlo! Při poslední kontrole před nástupem do letadla v mém případě narazila kosa na kámen. Když jsem tureckému úředníkovi ukázala letenku a negativní PCR test, tak na mne vyštěkl, kde mám doklad o očkování. Tak jsem v klidu řekla, že očkovaná nejsem. A to byl pro mne malér. Začal na mě řvát, jak gestapáci za Hitlera, že bez očkování nikam nepoletím. Marné bylo přesvědčování, že jsem z České republiky a ta je přece zelená a mně stačí jen negativní PCR test. Nechtěl nic slyšet a mlel si stále dokola své, že jsem ale přiletěla z oranžového Rakouska, a že dál nikam nepoletím. Na mou sestru a další dva členy mini výpravy štěkl, že jestli chtějí letět, tak ať jdou, ale Lenka tady zůstává!!! Řev to byl neskutečný a já si v tom okamžiku plně uvědomovala, že pokud se rozhodne mne nepustit, tak prostě neletím. Byl pátek večer a mně to v hlavě šrotovalo, jak vše udělám, když mám své auto v garáži sestřina domu v Židlochovicích, jestli má smysl se vracet přes Vídeň anebo raději letět do Prahy atd., atd., atd…

Přiznám se bez mučení, že kdyby tam v tom okamžiku stál nějaký doktor Mengele se stříkačkou očkování v ruce, tak si to pod tím nátlakem fakt píchnout nechám… Zatímco chlap odbavoval ostatní a my čtyři stáli jak spráskaní psi v koutě, jsem se fakt hodně usilovně modlila, protože jsem to viděla jako zcela bezvýchodnou situaci a pomoc mohla přijít jenom shora. A fakt přišla. Agresivní úředník někam zavolal a poté se na nás obrátil, jestli máme kreditku, že budeme platit. Tak jsme řekli, že máme a on nás zařval ať tedy jdeme, ale že budeme platit. A tak jsme šli do letadla a fakt je ten, že jsme na Kypru a nikde jinde neplatili kvůli tomu, že nemám očkování. V tu noc ale drama pokračovalo dál.

Když jsem byla na palubě letadla, zhluboka jsem si oddechla a děkovala celému nebi za pomoc. Nervy ale pokračovaly. Stále jsme stáli a neodlétali, a tak jsem si říkala, že si teď pro mne přijdou jak v nějakém blbém filmu a vytáhnou mě z toho letadla ven a nepoletím nikam. Tak leda zpět domů. Ona čekačka na odlet kvůli technickému problému trvala hodinu a půl. No… Byly to fakt nervy… Konec dobrý – všechno dobré – nakonec jsem fakt odletěla směrem k vysněné dovolené a pořádně si ji užila.

Bydleli jsme v resortu Merit Cyprus Gardens, což byly malé bílé domečky rozseté jakoby v botanické zahradě. Z té zahrady s pláží a mořem na dosah jsem byla fakt úplně vedle a nemohla se jí nabažit.

V severním Kypru nás ale všude vítaly prázdné pláže, města a vlastně téměř vše bez lidí. I zde se covid výrazně podepsal na turistickém ruchu. První dva dny jsme se váleli u moře a v pondělí odpoledne vyrazili už půjčeným autem na zříceniny hradu Kantara, kde nějaký čas ve 12. století pobýval Richard Lví Srdce. Kantara byla vystavěna na počátku křižáckého období na Kypru. V době Benátského útoku se stala útočištěm mnoha uprchlíkům. V klidnějších časech sloužila Lusignanským králům jako výchozí bod k výpravám do blízkých hor na lov leopardů. Hrad byl nakonec vzat Benátčany a definitivně opuštěn roku 1525 pro svou zastaralost. Zříceniny, které zde můžete vidět dnes pocházejí z 13. stol.

Druhý den jsme měli celodenní výjezd půjčeným autem do východní oblasti ostrova Karpas, kde žijí divocí oslíci, ale vlastně jsou hodně drzí a ochočení, protože od všech žebrají něco dobrého a jsou schopni v pohodě zastavit i projíždějící auto.

Cílem našeho putování byl také chrám svatého Ondřeje. Ten byl ale zavřený. Na přilehlém tržišti se nám snažilo vše možné i nemožné prodat pár stánkařů. Na každém kroku bylo vidět, jak i zde ničí podnikatele všeho druhu covid… Poté, co jsme se opláchli v léčivém prameni, jsme se úzkou a neudržovanou silničkou probíjeli přes nájezdy oslíků, kteří si vynucovali něco na zub, zpět. Dalším cílem našeho putování toho dne totiž byla Hasans Turtle Beach, kde hnízdí želvy. V říjnu už samozřejmě nehnízdily, tak jsme si mohli užít neuvěřitelně dlouhé pláže s jemňoučkým pískem jak v Karibiku a s několika odstíny modrého moře. Byla to prostě nádhera a neskutečná krása!

Ve středu jsme potom vyrazili do Kyrenie, kde jsme si prošli přístav, úzké uličky starého města, abychom potom zakotvili v obchůdcích se zaručeně značkovým zbožím Všude bylo stále mrtvo a téměř žádní turisté. Středeční vélet jsme zakončili prohlídkou hradu nad Kyrenií.

O tom, jaké to bylo ve Varoshi, což bývalo přímořské letovisko, které se ne náhodou přirovnávalo k Nice. Své vily tam měli v době největší slávy města světoví byznysmeni i hvězdy filmového plátna. Tamní obyvatelé odsud byli v roce 1974 vyhnáni Turky, kteří město obsadili a až do konce loňského roku sem nikdo nesměl vstoupit. Letos už bylo otevřené turistům, tak jsme ho nemohli vynechat… Smutný to byl pohled na zchátralé domy, odkud lidé rychle utekli… Více o tom napíši v druhém a zároveň posledním povídání o mé letošní cestě na severní Kypr. Pokračování zde.

Všem přeji otevřené oči i srdce všem zajímavostem, které jsou k vidění i u nás v každou roční dobu…

Lenka

Kněz všechny přítomné přivítal těmito slovy: „Odpusťte mi tu otázku v úvodu, ale co vás sem přivedlo v tuto noc na Blatnickou horu? Vždyť jste mohli zůstat doma, možná si dát se svými blízkými skleničku vína, nebo jít spokojeně spát. Co vás sem přivedlo?“

Byl to sice pouze jednodenní výlet na adventní trhy, ale stál zato! Z Brna jsme vyjížděli něco po půl třetí ráno a po osmé už byli v cíli našeho putování. Řidič jel prostě hodně dobře. Před námi bylo devět hodin putování po tomto nádherném městě, jehož část Starého Města byla zapsána na seznam UNESCO.

ZRANĚNÝ PALEC
Je pravda, že jsem z toho devítihodinového putování po městě s taškou zatíženou foťákem a objektivy, měla velký respekt. Den před výletem jsem si totiž způsobila úraz. Při montování postele mně její čelo, které bylo kurnik hodně těžké, padlo hranou přímo na lůžko nehtu u palce. Ten tanec a bolestivý řev nechtějte vidět ani slyšet. Ten den byl pátek a mne čekala ještě cesta autem do Brna, kde jsem měla chvilku před cestou spát. Když jsem si zkusila na nohu se zraněným palcem obout plánované pohorky, tak to fakt nešlo. Musela jsem zvolit starší a širší kotníčkové boty. Přesto jsem kulhala a palec bolel jak sviňa. Na parkovišti na mne čekal syn s pejskem, a když viděl, jak pajdám, tak mne uklidňoval, že to nic není, že to rozchodím. No, moc jsem tomu nevěřila a devítihodinového pochodu Salzburgem jsem se krapet děsila. Nehet pěkně zmodral a já poznala na vlastní kůži, jak je takový palec na noze zapotřebí.

PUTOVÁNÍ MĚSTEM MOZARTA
Zpět ale do Salzburgu! Okolo zámku a přes zahrady Mirabell  jsme přes řeku Salzach zamířili do Starého Města. Byla to prostě nádhera! Tolik krásných a úzkých uliček s neskutečnou výzdobou! Prostě mně docházejí slova. Měli jsem milou průvodkyni, která nám řekla základní fakta, přivedla přes Ježíškův trh k soše Mozarta, kde jsme měli večer sraz. Poté jsem už vyrazila do ulic lovit fotky, zážitky, pozorovat lidi a nasávat atmosféru rakouského předvánočního Salzburgu. Nejdříve jsem zamířila do Kolegiátního kostela a poté do katedrály sv. Ruperta a Virgila. Je advent, tak tam byl čas na ztišení.

PEVNOST HOHENSALZBURG
Potom jsem zamířila na pevnost Hohensalzburg, která trůní hrdě na vrcholu Mnišské hory, vysoko nad střechami barokního Starého Města. Největší kompletně zachovalý hradní komplex ve střední Evropě a současně dominantu Salcburgu obdivují každoročně miliony návštěvníků.  Já jsem byla jedním z nich Na cestě vzhůru jsem nevyužila lanovky, protože jsem chtěla fotit. A neprohloupila jsem! Jak jsem stoupala po schodech výš a výš, tak se mně otvíraly nádherné pohledy na sněhem pocukrovné město. Byla to krása. Můžete se podívat ve fotogalerii.. Já vím… Těch fotek je tam moc, ale prostě jsem chtěla zachytit atmosféru tohoto krásného města. Možná se tam už nikdy nepodívám, i když bych toto město moc ráda fotila i v létě nebo na jaře. Pevnost je mnohem větší než se zdá z pohledu z údolí. Je to jakoby další městečko uvnitř opevnění. Byly tam celé ulice a samozřejmě také adventní trh, i když mnohem menší než byly ty dole ve městě. Každopádně jsem si tam dala pomerančový punč s rumem. Vstupné do celého areálu mne vyšlo na necelých deset euro. Byl v tom zahrnut vstup i na výstavu loutek a dalších prostor. Všechno jsem ani neprošla. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si hrad mohla prozkoumat. Dolů jsem se na lístek, který jsem zaplatila vstupné, svezla lanovkou. V ulicích Starého Města za ty zhruba dvě hodinky, co jsem byla na hradu, značně přibylo lidí.

MOZARTOVY KOULE
Nejdříve jsem mazala do cukrárny, kam se vešli jen dva zákaznci a zbytek musel vždy čekat venku. Nebyla to cukrárna, kde si člověk mohl sednout, ale byla to cukrárnička, kde se cukrářem Fürstem v roce 1890 poprvé začaly vyrábět Mozartovy koule. Ty, které dnes dostaneme i v našich obchodech, se vyrábějí průmyslově a mají odlišnou recepturu. Já ale chtěla koupit a ochutnat právé ručně dělané Mozartovy koule. Byly fakt lepší! Na tuto cukrárnu nás upozornila průvodkyně.

HLEDÁNÍ TYPICKÉ RAKOUSKÉ HOSPODY
Potom jsem se pustila do prozkoumání města, i když někdy se musel člověk doopravdy protláčet davy lidí, což fakt nemusím… Byla sobota, tak se nebylo čemu divit. Možná by bylo lepší sem někdy zamířit spíše ve všechní den. Po poledni se mně začal ozývat žaludek a já už doma měla v plánu, že navštívím nějakou typickou rakouskou hospodu, kde si dám něco dobrého. Na místě jsem ale zjistila, že to bude problém. Těch typických rakouských hospod totiž v centru města nebylo moc a byly hlavně narvané k prasknutí. Byly tak plné, že před dveřmi někde čekala fronta lidí. To jsem tedy fakt nepředpokládala! Zamířila jsem proto dál od centra a tiše doufala, že najdu to, co hledám. Míjela jsem spoustu italských pizzerii, ale také jsem narazila na japonské či indické restaurace a klasický „Mekáč“. Nic z toho jsem ale nechtěla! Pátrala jsem dál a dostala se fakt docela dost daleko. Nakonec jsem objevila hospodu s názvem Bärenwirt, jejích reklamní cedule hlásala, že jde o tradiční salzburskou kuchyni, jejíž historie sahá až do roku 1663. Moje srdce poskočilo radostí. Uvnitř do vypadalo fakt stylově! Číšnice mně bohužel řekla, že je plno, a tak jsem se vydala zpět při pobřeží řeky Salzach do Starého Města. Tady jsem nakonec našla jednu hospodu, kde jsem si dala horký vývar s obřím játrovým knedlíkem. Byla to dobrota! A pak jsem zase vyrazila do ulic fotit, ale to už se někde fakt nedalo vůbec projít.

Při celodenním putování jsem děkovala Bohu, že palec držel, nebolel a já si mohla výlet užít. Syn měl pravdu! Rozchodila jsem to!  Zpět do Brna jsme dorazili před půlnocí. Adventní Salzburg vřele doporučuji!!!

Lenka

V pondělí 10. prosince jsem s cestovní kanceláří Kormidlo vyrazila Do Drážďan. To už jsem za sebou měla ale návštěvu adventních trhů v Brně. O těch píši ale na jiném místě tohoto webu.

Do Drážďan jsme z brněnského autobusového nádraží Zvonařka vyráželi ve čtyři hodiny ráno. Další turisty jsme nabírali ve Velkém Meziříčí, Jihlavě a Praze. Cesta byla bez dopravních zácp naprosto plynulá a my na místo s několika přestávkami „na čurání“ dorazili zhruba o půl desáté. Průvodce nám řekl, že je před námi devět hodin v ulicích města, protože řidič potřebuje dodržet povinnou přestávku. Vzhledem k tomu, že právě začalo pršet, tak jsem to s mým plánovaným focením neviděla moc dobře. Nakonec nás celý den provázely dešťové přeháňky a v jednom okamžiku údajně i sprška ledových krup, ale to jsem zřejmě právě procházela obchoďák nebo seděla v kavárně…

Každopádně mohu zpětně říct, že přestože jsem nejdříve z deště nebyla nadšená, protože jsem jela do Drážďan primárně fotit, tak ty fotky nakonec dostaly mezi kapkami deště jiný, zajímavý a krásný náboj… Pokud se prokousáte ve fotogalerii až ke konci, tak je to vidět především v nastávajícím večeru za umělého osvětlení pouličních lamp starého města a vánoční výzdoby… Zveřejnila jsem ale i fotky za denního světla, protože mají také svoji atmosféru..

Co se týká výzdoby prodejních domečků, tak doposud ji dle mého mínění nepředčilo žádné město, které jsem za svůj život navštívila. Adventní trhy se zde konají od roku 1434, tak možná to bude tím. Drážďany jsou typické především pečením obří vánoční štoly, která bývá dlouhá několik metrů a letos se stala středem pozornosti tzv. Striezelmarketu v sobotu 8. prosince. My jsme v Drážďanech byli v pondělí po této velké slávě. Výhodou bylo, že se v centru města dalo v pohodě projít a člověk se nemusel prodírat přes davy lidí, což doopravdy nesnáším. Nevýhodou ale bylo, že byly zavřené všechny galerie i muzea. To člověka naštve – zvlášť, když jsme celý den bojovali s dešťovými přeháňkami…

Vánoční štoly – drážďanskou specialitu, ale nabízeli mnozí prodejci na svých stáncích a byla k mání také v lkavárnách a cukrárnách. Zatímco u nás v obchodních domech dostanete podle velikosti štolu za cca. 60 až 120 Kč, tak v Drážďanech byly čtyři plátky v celofánu od zhruba šesti eur až po štoly v různém dárkovém balení za cenu přes 20 eur. Cena se odvíjela od váhy a místa, kde ji člověk kupoval.

Grilovaná klobása v housce byla naopak na trzích nejlevnějším nabízeným pokrmem a cena se pohybovala od tří eur. Svařák vyšel zhruba na 3,5 eura. V nabídce byly také punče s vaječným koňakem, Becherovkou a dalším nejrůznějším alkoholem. Punč vyšel zhruba na 5 eur – plus – mínus.

Při svém putování městem jsem zabrousila také do jednoho obchoďáku, kde jsem slyšela hlavně češtinu Z tohoto globálního blázince jsem zase rychle vypadla. Další informace jsou ve fotogalerii v popiskách, které jsou tady netradičně umístěny nad fotkou.

Celkový závěr z mé první návštěvy Drážďan? Mně osobně se historické město moc líbilo. V adventních Drážďanech bylo pěkné, že odpoledne na podiu probíhal program i ve všední den. V pozdějším odpoledni potom na různých místech vyhrávali různí muzikanti rozličných žánrů. Na zámeckém nádvoří byli oblečeni do historických kostýmů a hráli skvěle. Pokud bych město ale chtěla více poznat a navštívit galerie či nějaké muzeum, potřebovala bych k tomu alespoň tři dny pobytu.

Jinak jsem po tom devítihodinovém pochodu městem, kdy jsem si pravda dala přestávku, abych ochutnala drážďanskou štolu v jedné cukrárně a na závěr svého putování také spočinula v klidu kostela, jsem byla  o půlnoci, kdy jsme dorazili do Brna, nadřená jako kůň. Uvědomila jsem si, že moc let asi takové výkony už podávat nebudu. Nachodila jsem sice jen nějakých dvanáct kilometrů, ale s těmi zhruba deseti kilogramy foto techniky v tašce a posléze navíc s taškou dárečků, se mně to pěkně proneslo. Ale stálo to za to! Kdo máte čas, tak Drážďany vřele doporučuji!

A jedna poznámka na závěr. Na fotkách můžete vidět také betonové zátarasy, které brání, aby případní teroristé na některý z adventních trhů nevjeli a cíleně nezmasakrovali návštěvníky. Když jsem procházela městem a viděla důmyslně umístěné zátarasy, které si nic nezadají s těmi v Izraeli, tak jsem si smutně říkala, že Evropa už nikdy nebude taková, jaká bývala v osmdesátých a možná ještě počátkem devadesátých let. Za posledních třicet let se svět totiž neskutečně změnil…

Všem přeji krásný advetní čas a podám ještě „raport“ z návštěvy Salzburgu, kam se teprve chystám i z Brna, kde už jsem byla.

Zjevení Panny Marie v La Salettě patří mezi nejdůležitější mariánská zjevení. Dne 19. září 1846 se jedenáctiletému Maximovi Giraudovi a patnáctileté Mélanii Calvatové zjevila Panna Marie, když vysoko ve francouzských Alpách pásli stádo krav. Za neustávajícího Mariina pláče sdělila Mélanii poselství, v němž lidstvo varuje před množstvím zla, jemuž nikdo neunikne. Nakonec však, podle jejího příslibu, dobro zvítězí. Po důkladném prošetření události biskup Mons. Philbert de Bruillard ve svém pastýřském listu vydaném 19. září 1851 prohlásil, že mariánské události v obci La Saletta byly pravdivé, a jsou tedy nepopiratelné. Další podrobnosti zájemci naleznou zde.  A také zde.