A moje osobní zkušenost z letošního prožívání Duše Slovácka na Svatém Antonínku? Kvůli nemoci jsem se mohla každý den účastnit jen jedné přednášky a mše svaté. Oproti jiným letům, kdy jsem seděla blízko liturgického prostoru, vše divoce fotila a nahrávala si pro sebe i zvuk, jsem se letos stáhla úplně dozadu a seděla v těsné blízkosti kaple s velkou vděčností, že tam vůbec mohu být v takto omezeném režimu. U mé židličky se o přestávkách zastavovali lidé. Byli mezi nimi staří známí,ale i ti, s nimiž jsem se poprvé potkala na Duši Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem a stali se z nás přátelé, s nimiž se setkáváme jen při těchto exerciciích jednou ročně. Jistě není bez zajímavosti, že mezi nimi převažují lidé ze Slovenska. Jeden se u mne zastavil jeden muž, který se ptal, jestli jsem to skutečně já, že si rád čte na mém webu, že ho moje texty baví číst při kafíčku. Na Antonínek přijel někde od Žiliny a svými slovy mne moc potěšil. Mimo jiné se ptal na knihu, kterou jsem napsala o P. Eliasovi Vellovi z Malty. Takových lidí bylo ostatně více, tak zde zveřejňuji odkaz na Kartuziánské nakladatelství, kde je možné si tuto knihu objednat doslova za hubičku.

Co tím chci ale hlavně říct? Že Duše Slovácka je samozřejmě na prvním místě o vyučování, modlitbách, svátostech pro ty, kdo se chtějí více přiblížit Bohu a zakotvit v něm ještě více své životy. Je ale také o setkáváních a poznávání nových lidí, které dala dohromady touha po Bohu. A to je na tom to krásné. Někdy jsem si i letos ale připadala, jako bych  cestovala časem. Třeba v okamžiku, kdy se ke mně vrhla jedna paní se slovy: „Ahoj Leni, jak se máš?“ A já musela lovit v paměti, kdo to vlastně je, odkud se známe. Po pár sekundách mně docvaklo, kdo stojí přede mnou. V jednom období – možná tomu už je i dvacet let zpět, jsme se díky novinařině hodně setkávaly a já dokumentovala jako novinářka její rozsáhlou činnost. Tehdy byla tmavovláska aktivní jak jaderná elektrárna a nyní přede mnou stála úplně bělovlasá dáma, které ale energie neubyla. A tak to prostě je… Všichni stárneme, měníme se, takže nás někdo už nemusí poznat. Svou roli jistě hraje i skutečnost, že nám slábne paměť. I s tím se ale musíme s pokorou smířit a přijímat také svůj věk, který nám přináší určitá omezení.

A povzbuzující zpráva na konec! P. Vojtěch Kodet O.Carm. přijal další pozvání blatnického faráře P. Františka Krále na příští rok, takže pokud dá Pán, povede Duši Slovácka 1. – 4. července roku 2027.

Čtvrteční fotostřípky z Duše Slovácka na Svatém Antonínku

Jak? No jednoduše! Všechno propuklo po modlitbách otce Vojtěcha před Nejsvětější svátostí oltářní a požehnání. Při závěrečné písni blatnické scholy, ve které hrají a zpívají při exerciciích Duše Slovácka i muzikanti z jiných farností, zavládla na celém kopci obrovská radost. No a radost je jedním z projevů Ducha Svatého. Lidé nejen s chutí zpívali, ale poskakovali do rytmu, tančili, tleskali a jednoduše zářili štěstím! Dobře to řekla rodačka z Blatnice Jana Ilčíková, která už žije několik desetiletí v Dubňanech, když finále pondělního večera okomentovala slovy: „Takto to jednou bude vypadat v nebi.“ „Dnes jsme na Antonínku zažili to, co Ježíšovi učedníci na hoře Tábor,“ dodala další účastnice adorace. Video se záznamem písně i toho, co se na Antonínku dělo, mohou zájemci zhlédnout na facebookové stránce Antonínek.

PROGRAM I PRO DĚTI
Program ale běžel od rána po celý den. Otec Vojtěch pokračoval v přednáškách, několik kněží zpovídalo a i dnes mohli zájemci využít možnost přímluvné modlitby. Bezmála dvacet dobrovolníků připravilo na pondělí pěkný program pro děti. Všichni se sešli nejdříve ráno o půl desáté v kapli, kde se společně krátce pomodlili, zazpívali písničku a řekli si, co je čeká. K dispozici bylo několik zajímavých tvořivých i sportovních stanovišť. Nejmenším ale stačila hromada písku vedle skladu lavic ve stínu lesíku. Odpoledne se malí účastníci mohli v několika skupinách zúčastnit také prohlídky vojenského bunkru, který se nachází na katastru Ostrožské Lhoty kousek od poutního místa v přilehlém lesíku.

BOŽÍ IDENTITA
P. Vojtěch ve svých promluvách na účastníky apeloval, aby žili identitu Božích dětí a nic ve svém životě nedělali bez Ducha Svatého. „Je důležité hledat, co se líbí Bohu. Žijeme jen z Božích darů. Modlitba je vztah, kdo do vztahu s Bohem nevstoupil, není to žádná modlitba. Ježíš nás učí, že každá modlitba, která ve shodě s Boží vůli, je vyslyšena. V každé modlitbě máme dvě možnosti: Buď jen o něco žadonit, anebo se odevzdat do Boží vůle. Do Boží vůle musíme vstupovat skrze modlitbu. Vždy i Ježíš na závěr svých modliteb vždy řekl: „Ať se naplní, Bože, tvoje vůle a ne moje.“ Musíme se naučit modlit srdcem. To se děje vždy o samotě na skrytém místě, kde se učíme spojovat s Kristem a Bohu Otci dovolit, aby nás prořezával, abychom potom vydali dobré ovoce. Nechat se otesávat mečem Božího slova a znovu se odevzdávat do jeho rukou. Bohu se z rukou nic nevymkne. Každou životní situaci máme prožívat s pohledem na Krista. Nemáme se strachovat, co nás čeká, co bude, ale místo toho se modlit: Buď vůle tvá, posvěť se jméno tvé… Napříč nenávisti a protivenstvím ve světě bude Bůh oslaven. Musíme se modlit, abychom měli v srdci pokoj místo nepokoje, naději místo beznaděje.“

BOŽÍ CHRÁM V NAŠICH SRDCÍCH
Ve své promluvě při mši svaté, kdy jsme si 30. 6. připomínali posvěcení olomoucké katedrály sv. Václava P. Kodet připomněl, že Boží chrám je tam, kde přebývá Pán a on přebývá v nás, v našich srdcích. „Krista musíme mít v sobě a dovolit, aby přebýval i v hříšnících. Musíme přijmout, že každý bratr, nebo sestra jsou také Božím chrámem. Nejdříve ale musíme vidět Krista v sobě a on nás potom naučí dívat se na druhé jeho pohledem,“ připomněl účastníkům bohoslužby kazatel.

ADORACE S VYLITÍM DUCHA SVATÉHO
Pondělí potom zakončila večer vzpomínaná adorace s mocným působením Ducha Svatého. BYLA TO PROSTĚ TĚŽKO POPSATELNÁ RADOST, KTEROU JE TŘEBA ZAŽÍT. P. Šuránek, který na Antonínku před dlouhými desetiletími působil, se v tyto dny jistě raduje v nebi, protože se z jeho milovaného Antonínku skutečně stávají duchovní lázně Slovácka, jak si to vždy přál. Sílu do všedních dnů sem přitom přijeli načerpat lidé od Aše až po Košice, takže byli vlastně z celého území bývalého Československa. Jedna účastnice, rodačka z Blatnice, ale na exercicie přijela až z Itálie, kde žije nedaleko Říma a další rodina zase z Vídně sousedního Rakouska. Všichni oslovení se shodují, že je Antonínek úžasné místo s neopakovatelnou atmosférou, proto se sem už roky vracejí.
Před P. Kodetem zde v minulosti exercicie vedl například kapucínský kněz Lev, kapucín Felix ze Slovenska, několikrát P. Elias Vella z Malty a charismatický kněz P. Adam Rucki. Poslední dva jmenovaní už jsou na věčnosti a přimlouvají se za současné účastníky exercicií z nebe.

Ve dvou dopoledních přednáškách z úst karmelitánského kněze P. Vojtěch Kodeta mimo jiné zaznělo:
„Ve chvíli, kdy jsme pomazáni Duchem Svatým, nás Pán Bůh posílá do světa stejně, jako poslal své učedníky. Abychom všude, kde jsou lidé, přinesli světlo, které jsme dostali a máme ho v sobě. Abychom byli solí země, světlem světa, kvasem Božího království. To samozřejmě nejde bez Ducha Svatého a toho, že jsme úplně vydáni Pánu, aby si nás mohl používat. Nemůžeme v tomto světě obstát vlastní silou. To je absurdní, ale my máme v sobě toho, který je silnější než ten, který je ve světě. A to sebevědomí, že je ve mně Bůh, musíme prostě mít, a proto se nemusíme bát. Máme-li proměňovat tento svět, musíme být ochotni moc Ducha Svatého do něho vnášet a to nejen do církevního prostředí. Každý z nás je poslán i k těm, kteří Boha ještě neznají. Samozřejmě tehdy, když už v sobě plnost Boha mám. Pokud by začal alkoholik evangelizovat v hospodě a není od toho ještě osvobozený, tak to samozřejmě nemůže skončit dobře.

Pokud nejsme těmi, skrze něž působí Duch Svatý, tak je to znamením toho, že máme nějaký vlastní nevyřešený problém, anebo jsme Ducha Svatého uvěznili, schovali jsme si ho až ho budeme potřebovat my. To není dobře! Všechno, co od Boha dostáváme, je i pro druhé. Od jídla, hmotných věcí, majetku, času, schopností až po dary Ducha Svatého a vše ostatní – nic nemůžeme vlastnit. My jsme těmi, kteří nedali nic a přitom mají všechno, protože jsme svůj život dali Bohu a on se o nás stará. Když nám něco dá, tak nejen proto, abychom je užívali jen pro sebe, ale i pro ty, které máme kolem sebe. To je úplně normální rozměr života Ježíšova učedníka.

DUCH SVATÝ PŘEBÝVÁ V SRDCI
Pan Ježíš nám přislíbil, že nám dá Ducha Svatého, který v nás bude navždy. Duch Svatý je osoba, která přebývá ve vašem srdci. Jeho vnitřní působení v nás se projevuje především ovocem Ducha Svatého – láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Podle toho poznáte, že máte v sobě Ducha Svatého. Jsou to vlastně takové vlastnosti Boží. Tím vším vynikal Ježíš. Protože Duch je vaším životem, proto také podle Ducha jednejte.

Je ale důležité, abychom se nezaměřovali na dary, ale dárce, protože když se dáte do služby, tak ve službě poznáte, čím vás Pán Bůh obdaroval. Charismata jsou slovo moudrost, slovo poznání, víra k přijetí mocných činů, dar uzdravování, zázračné skutky, proroctví, rozlišování duchů, rozlišnost a výklad jazyků. Všechny dary jsou dány, abychom mohli užitečně sloužit druhým. Nejdříve nás Duch Svatý pomaže, abychom vůbec chtěli sloužit, potom nám dá do srdce soucitnou lásku Ježíšovu, která i jeho hnala k těm potřebným a nevědomým a potom se Duch Svatý může projevit.

Nejmenší společenství služby je manželství. Většina křesťanských manželství ale bojuje s tím, aby si zůstali věrni, vše zvládli, vychovali děti… Pán Bůh ale počítá s tím, že budou sloužit i lidem, kteří jsou v církvi i mimo církev. Když vás Duch Svatý naplní, tak budete postupně v sobě cítit touhu, že vás k tomu Pán vede. Je důležité, abychom naplnili poslání, které nám Pán Bůh svěřil.

MODLITBA CHVAL
Chtěl bych vás povzbudit k modlitbě chval a uctívání. Modlitba chval vyrůstá ze srdce. Je to postoj srdce, který se vyjadřuje ústy a gesty. Proč je modlitba chval tak důležitá? Protože je nezištná! O nic neprosíme, chválíme Boha a uctíváme, že je takový, jaký je. Celou svou pozornost zaměříme na něj a on nás vnitřně posiluje. Když prožijete takový večer chval, tak jste jak po duchovní koupeli. Nehledě na to, ze které mají strach všichni démoni.

POMAZÁNÍ DUCHEM SVATÝM
Nebraňte se jakémukoliv působení Ducha Svatého! Prosme, aby nás Pán znovu a znovu pomazával Duchem a stále se znovu obnovujme. Nelze žít život bez tohoto pomazání. Můžeme se uchodit na bohoslužby, ale jestli tam není naše srdce, nevydáváme se Bohu a netoužíme po tom, aby v nás působil Duch Svatý, tak jsme si vytvořili vlastní náboženství bez pomazání Duchem Svatým a to samozřejmě Božímu nepříteli absolutně nevadí. Ten nás v tom bude jenom povzbuzovat.

SLUŽBA DRUHÝM
Služba Duchu Svatému vyžaduje celého člověka, náš čas, síly, má se dělat jen to, co po nás chce Bůh. Požaduje to pokoru srdce, tichost a milosrdenství. Bez toho vůbec sloužit nemůžeme. A je důležité, abychom to vůbec chtěli, abychom měli odvahu se učit sloužit. My jsme povoláni žít tak, jako žil Ježíš. Je-li naším Pánem, se pozná podle naší ochoty nechat se vést Duchem Svatým v životě i ve službě. Službu můžeme konat jen v lásce, která není z nás. V lásce agapé. Bůh nás k této lásce uschopňuje. Boží soucit se dá získat jedině v důvěrném vztahu s Ježíšem. Jsme povoláni milovat Boha celým srdcem. Je to největší a první přikázání. Bez lásky je všechno k ničemu. Láska začíná tím, že odpovíme na lásku Boží, že uvěříme v lásku Boží, že se necháme Bohem milovat, nezpochybňujeme jeho lásku, protože potom budeme schopni milovat druhé. Všechny ty potřebné, které nám postaví do cesty. Všichni se musíme učit soucitu, slitování, pochopení, milosrdenství. My jsme se narodili jako sobci. Ježíš nás vede, jakým způsobem máme žit v tomto světě, jakým způsobem můžeme pomoct druhým a to je jediná cesta zřeknutí se sebe pro Ježíše.

„Mnoho lidí se sice hlásí k víře, ale nejsou-li charakterními, dělají Pánu víc škody jak užitku. Pán povolával na základě vnitřního poznání, které měl. Byl zcela svobodný na tom, co  říkali lidé. O to více byl ale poslušný Otci. Pro nás je důležité vědět, že se společenství učedníků netvořilo na základě nějakých vzájemných sympatií ani společných zájmů. Nebylo to tedy ani spolek zahrádkářů, houbařů a dalších spolků, jak kdosi nazval společenství církve.

NEMŮŽEME BÝT SÓLISTÉ
Křesťanství nelze žít jako sólista. Někdy, když člověk prožije různá zranění, říká si, že by mu bylo lépe, kdyby byl poustevníkem. Tak sice můžete uvažovat, ale pokud nemáte povolání k poustevníku, tak to brzy vzdáte. My se musíme ptát, k čemu nás Pán zve. A je normální, že nás vede ke sdílení života s bratry a sestrami. Bratry a sestry si nevolíme. Jsou nám dáni, což je svým způsobem jednodušší, protože to není na nás, koho si vybereme, ale na druhé straně to je o dost složitější, protože musím přijmout toho, koho mi Pán dá. Jsme povolání tvořit jedno tělo, jehož je on hlava. Základem je to, že nás Pán povolal, my jsme mu dali svůj život a přijali jsme k tomu také pomazání Duchem Svatým. Církev tedy není lidský spolek. Vzájemné vztahy, které máme žít, mají být určovány Bohem, Božím slovem pod vedením Ducha.

NEJDE JEN O DOBROU PARTU
Jsme tedy povoláni nejen k tomu, abychom vytvořili dobrou partu, ale abychom na základě poslušnosti Božímu slovu, vedeni Duchem Svatým společně šířili Boží království. Co utváří společenství věřících? Jak se projevuje, jak máme žít bratrské a sesterské vztahy? Co to znamená, když nás apoštolové povzbuzují, abychom žili v bratrské lásce? První křesťané žili po Letnicích úžasným způsobem. Máme to ve druhé a čtvrté kapitole Skutků. Byli jedné mysli, jednoho srdce, nikdo z nich neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů a na všech spočívala velká milost. Byli jedné mysli a jednoho srdce. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všichni, kteří uvěřili, byli spolu a měli vše společné, každý den pobývali svorně v chrámu, lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem, chválili Boha a byli všemu lidu věrní. Člověku se až zasteskne, že by to tak chtěl žít. My jsme ale povoláni to takto žít! První křesťané nebyli žádní super lidé.

MILOSRDENSTVÍ K DRUHÝM
Je důležité nehrát dvojí hru. Když patřím Bohu, tak patřím Bohu a je potřeba podle toho žít svůj život. Když má Pán Bůh milosrdenství se mnou, tak ho mám mít i já s těmi, které povolal se mnou do stejného společenství.Je třeba si uvědomit, že mít bratra a sestru ve víře, je obrovská milost. Mít lidi, se kterými sdílíme radost z Boha, z Božího slova, chválíme Boha, sdílíme se, je taková milost, ale vyžaduje to také odpověď z naší strany. Každé vztahy se dají kvalitně vydržet jenom tehdy, když do nich člověk opravdu investuje.

DUCHOVNÍ BRATRSTVÍ
Duchovní bratrství je vztah mezi těmi, kteří se obrátili, uvěřili a byli pomazáni Duchem Svatým. Je to důležité si uvědomit, protože žijeme v době, kdy se začíná mluvit o bratrství v tom nejširším slova smyslu. Bratrství dáno pokrevním způsobem nebo duchovní pouto, které vychází z toho, co s námi vykonal Bůh. Když mu odevzdáme svůj život, máme podíl na jeho bratrství. Božími bratry a dětmi se stávám tím, že jsme se narodili z Boha, že jsme přijali Ježíše, věříme v Jeho jméno. Základem pro vztah bratrství je naše obrácení, víra, naplnění Duchem Svatým. Z tohoto pohledu je třeba říct, že mnozí se za bratry považují, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Dnes si mnozí říkají bratři a sestry i v mnohých spolcích nebo politických stranách. My musíme ale vědět, že pro ně to slovo má jiný obsah než pro nás, protože Pán Bůh má představu o bratrství velmi vysokou. Být bratrem pro Ježíše znamená konat vůli nebeského Otce. Nemůžeme dělat jen to, co se nám zdá pro nás vhodné. „Kdo plní vůli nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra,“ říká Ježíš. Když zvítězí ve společenství lidské názory nad tím, co říká Bůh, tak se to společenství dříve nebo později rozpadne nebo rezignuje na to, že žije skutečně Božím životem, stane se z toho klub, ve kterém se ti lidé domluví na tom, jestli si dají kafe nebo čaj, chlebíčky a skleničku vína, a jestli se k tomu pomodlí desátek růžence nebo trochu přímluvné modlitby. To ale není to, co Ježíš zamýšlel! To jsou bratři podle těla a může nám s nimi být dokonce dobře, ale nejsme schopni s nimi sdílet vnitřní život, protože oni svůj život nevydali Pánu. Když pro někoho Boží slovo neznamená ani to, co denní tisk, těžko s nimi budete vytvářet společenství Ducha, protože jejich život není utvářen tím, co říká Bůh.

BRATRSKÉ SPOLEČENSTVÍ
Mnozí křesťané ačkoliv se ke Kristu hlásí, žijí bratrství podle těla. Duší opravdového bratrského společenství je Duch Svatý sám. Je to Duch jednoty a pravdy. To je možné skrze společenství s Duchem Svatým, který nás sjednocuje s Ježíšem a mezi sebou navzájem. Bez toho to nedáme dohromady. Před Bohem musíme rozlišovat, do kterých vztahů máme investovat, které máme budovat, udržovat, nebo které máme nechat ležet. Jsme povoláni rozlišovat intenzitu našich vztahů z Božího hlediska. Do kterých vztahů máme nejvíce investovat? Podle učení Písma do vztahů s Bohem, potom do vztahu k rodině a dále do vztahu duchovní rodiny. Někdy se stane, že se vztahy pokazí. Do vztahů s bratrem, který odpadl žádná párty, žádný večírek, protože on má tendenci strhávat ostatní. To není ateista, se kterým jdete na večeři. To člověk, který bude strhávat vaši rodinu a přátele od Boha.
Víte, kolik máme v našich kostelích tzv. falešných bratří, kteří se tváří jako věřící, ale potom přes týden žijí jako pohané? Co jako pohané, kdyby žili jako charakterní pohané, ale jsou to třeba muži, kteří jsou nevěrní svým ženám, jsou to muži, kteří investují do věcí mimo své rodiny. Jsou to lidé, kteří mají dvojí život. To je falešné bratrství. Prvně musí dát dohromady svůj charakter a potom může žít ze své víry. A Ježíš takto své učedníky důstojně vychovával.
Je třeba přát druhým dobro. Žehnání je vyslovování dobrých Božích věcí druhému člověku. Přát dobro každému – své rodině i těm, které nám Pán Bůh svěřil. A důsledně, protože plnost požehnání patří těm, za které Ježíš zemřel, a kteří mu dali svůj život.“

V druhé dopolední přednášce mimo jiné zaznělo:
„Rodiče, kteří si myslí, že děti vychovají svými řečmi bez ohledu na to, jak se chovají, tak si podřezávají větev. Řeči vůči dětem jsou důležité, ale daleko důležitější je každodenní příklad. Děti nasávají a ví, jak se rodiče chovají k cizím lidem, jak reagují, když se jim něco nelíbí, jestli se začnou modlit nebo sakrovat, jestli umí odpouštět. Vidí, jak reagují rodiče, když jsou unavení a tím jim předávají hodnotový systém.

NEŽÍT JEN PRO SEBE
Dnes žijeme v době, kdy vám mnozí radí, abyste věnovali hlavně čas sobě. Když se člověk zhroutí, tak je to i rada dobrá, ale já bych si přál, aby se radilo tak, aby nedocházelo k životním zhroucením. Abychom dělali to, co dělat máme. Pro mne je paradox, když vidím, že táta, který by se měl věnovat svým dětem, tak si extrémně vybírá čas na uspokojování svých potřeb a koníčkům. Ten čas musí samozřejmě doplnit za něj, tak se potom diví, proč je manželka tak unavená. Může to být i obráceně. Důraz na to, abychom si užívali, je něčím naprosto nepřirozeným, protože jsme stvoření z lásky a pro lásku. Láska se dává a Bůh myslí i na to, abychom si odpočinuli, ale vše má svůj řád a svou stupnici hodnot. Když se to nenaučíme, budeme muset jednou dělat pokání z mrtvých skutků, kdy jsme dělali věci, které jsme neměli dělat a právě proto jsme promarnili čas i síly. Ježíš od počátku upozorňoval své učedníky, že nebudou žít pro sebe.

HLUBOKÝ POKOJ
Máme být průtočištěm lásky Boží,  abychom z darů, které nám dává, dávali dál lidem kolem sebe, protože štěstí člověka začíná v situaci, kdy nežije pro sebe. Musí mít ale samozřejmě v srdci hluboký pokoj s Pánem a z toho, že dělá to, co dělá. Pokud nemáme v srdci pokoj, nejsme schopni se otevřít pro další Boží milosti. My jsme stvořeni pro to, abychom žili v pokoji se svým bojem. Chcete-li mít pokoj v srdci, musíte se úplně spojit s Pánem Ježíšem a otevřít se Duchu Svatému, protože to je Duch pokoje.  Pokoj je ovoce působení Ducha Svatého.„

V RYTMU BOŽÍHO SRDCE
Pán nás povolal k tomu, abychom žili a sloužili jako on. Je to jedna z velkých a nezasloužených milostí našeho života. Kdo se k tomu nechal vyzbrojit a povolat, tak ví, o čem mluvím. Po dni služby jste unaveni, ale máte radost, že Bůh jednal, dával svůj život, odpuštění, uzdravení a potěšil ty, kterým jste sloužili. Jenomže i tato služba má svá pravidla. Musí být konaná v poslušnosti Bohu a vedená Duchem Svatým v duchu milosrdenství. Vše, co konáme, musí mít tuto pečeť Božího srdce v rytmu modlitby, služby a také odpočinku.
Pána se ptáme, co máme dělat, ale to nestačí. Potom je třeba si najít čas na to, že si s ním ještě promluvíme a slyšíme, co nám k tomu, co jsme udělali, řekne. Uvědomil jsem si, že svým způsobem nikdo nemá právo po mně chtít to, co po mně nechce Bůh. Mým úkolem je to poznat a těm lidem to laskavě říct.

ČASU NENÍ NAZBYT
Čas hraje v našem životě velikou roli, protože ho máme naplňovat. Nejdůležitější je být poslušný Bohu a dělat v konkrétní chvíli, co dělat mám. To, co přináší našemu srdci pokoj, abychom věci dělali s pokojem, je právě vědomí, že to všechno chce Bůh. Času není nazbyt. Čas je krátký. Pan Ježíš odpočíval zásadně se svým Otcem v poutu nejbližšího vztahu. Spánek je jeden z nejdůležitějších odpočinků, které máme. To, že člověk si někdy ani spánku nedopřeje, tak to není řešení, protože najednou síly dojdou a nejde to. A je to zbytečné, protože ráno potřebujete vstát a mít síly na povinnosti, které máte a na to, co od vás chce Bůh.“

• Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
• Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
• Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
• Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
• Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
• Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
• Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
• Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
• Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
• Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
• Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
• Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
• Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
• Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
• Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
• Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
• Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
• Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
• Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
• Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
• Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
• Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
• Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
• V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
• To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
• Bůh slyší každou naši modlitbu.
• Modlitba je náš dech.
• V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
• Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
• V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
• To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
• Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
• Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
• Symbolem Boha je dobrota.
• Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
• Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
• Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
• Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
• Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
• Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
• To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
• Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.

• Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
• Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
• Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
• Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
• Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
• Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
• Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
• Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
• Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
• Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
• Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
• Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
• Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
• Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
• Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
• Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
• Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
• Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
• Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
• Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
• Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
• Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
• Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
• V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
• To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
• Bůh slyší každou naši modlitbu.
• Modlitba je náš dech.
• V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
• Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
• V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
• To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
• Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
• Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
• Symbolem Boha je dobrota.
• Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
• Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
• Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
• Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
• Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
• Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
• To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
• Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.
• Otec chce navázat osobní vztah s každým jednotlivcem. Pro Boha neexistuje lidstvo, pro Boha jsou lidé. A ti lidé, to není dav, to jsou jednotlivci se svým životním příběhem. Každý je důležitý! My se musíme ptát, co prospívá těm konkrétním lidem a ne řešit nějaké imaginární globální, kosmická témata. Lidé potřebují Boha, jeho lásku a Bůh chce být pro každého osobním Bohem. Ježíš se nikdy na lidi nedívá jako na dav a svou přízeň věnoval vždy těm nejslabším a nejmenším.
• My jsme ti závistiví, nemáme radost, když se někomu daří, ale ne Bůh. Ten se raduje nad návratem každého, nad vším, co dobrého se děje. Když se bez závisti radujete, že se daří Boží dílo. Podle toho poznáte, že máte srdce Boží. Bůh má radost a do té radosti nás zve. To je radost otcova srdce a tím celého nebe z každého ztraceného, který se dal nalézt, každého mrtvého, který přijal dar života, každého závislého, který byl osvobozen ze své závislosti, z každého ubitého a poníženého, který se nalezl jako dítě Boží a nalezl svou důstojnost Božího dítěte, přestože je hříšník.  A tou cestou k radosti je naše obrácení, abychom smýšleli a jednali jako Bůh a ne jako lidé zatížení mentalitou tohoto světa.  Učíme se to.
• Víra není pocit. Víra je, že vezmu zapravdu to, co říká Pán Ježíš. K tomu je nesmírně důležité, abychom měli odvahu se do otcových rukou svěřovat.
  Mám moc rád modlitbu odevzdanosti do Otcových rukou Charlese de Foucaulda:
  
  Můj Otče, odevzdávám se ti, učiň se mnou, co se ti zalíbí. Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mne, na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám ti ji, můj Bože s celou láskou svého srdce, protože tě miluji a protože je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou bez míry – s nekonečnou důvěrou, protože jsi můj Otec.

• Je důležité, aby otcové ve svých rodinách žehnali svým dětem, rodině. Co to je požehnání? Dobré slovo nad člověkem, přání dobra, které může dát jenom Bůh. A otec, když žehná svým dětem a své rodině, svolává dobro, které může dát jenom nebeský Otec, proto je tak důležité, abychom žehnali. Pán Ježíš nás vybízí, abychom žehnali všem! I těm, kteří nás proklínají, a je důležité, abychom si žehnali navzájem, abychom si přáli dobro, aby maminky žehnaly svým dětem a vzájemně sami sebe stavěli pod moc Boží.
• Jsme povoláni všechno v životě dělat pro Ježíše a ne pro sebe. Od chvíle, kdy je Pán Ježíš s námi, celý náš život je určován jím. Všechna křesťanská radost vyrůstá z přítomnosti Boha, který je v našem srdci, společenství, modlitbách, slavení. Půst, naše modlitba, naše dobré skutky a celý náš život má smysl pouze ve spojení s Kristem. Jenom on určuje, co je v životě důležité. Pro nás je důležité, abychom jeho měli ve středu svého života, a aby všechno, co prožíváme, bylo ve spojení s ním a pro něj ke slávě Otcově.

A tady jsou fotky z odpoledního programu. Úplně jsem zapomněla napsat, že letos je pro účastníky Duše Slovácka zajištěné také hlídání malých dětí. V sobotním odpoledni za dětmi zavítal kouzelník. Podle fotek to vypadá, že se děti hodně bavily.

I sobotní duchovní obnovu zakončila adorace. Při ní došlo na závěr k takovému milému okamžiku. Více zde