VEŘEJNÉ A PLACENÉ PLÁŽE
Hned první večer jsme se od průvodkyně dozvěděli některé praktické informace. Například, že je ve městěv veřejná pláž, za kterou se nemusí platit. Nejsou na ni ale samozřejmě lehátka, převlékárny ani pořádné záchody. Další veřejné pláže jsou směrem k hranicím se Saudskou Arábií. Tam se také platit nic nemusí, záchody tam jsou, ale není to také žádná hitparáda. Doporučila nám South pláž, kde je kousek od břehu možnost šnorchlování s krásným pohledem na podmořský svět – korály, barevné rybky – prostě jako kdybyste plavali v akváriu. Cesta taxíkem sem vyjde na 20 JODů – jordánských dinárů, přičemž jeden JOD vyjde zhruba na 35 Kč. Když jsme jely čtyři holky, tak to každou vyšlo na cca. 175 Kč. Na této pláži byla možnost si koupit i něco na zub. Dále mohou turisté v Aqabě využívat placené pláže se vším zázemím i bazény. Tyto jsou ale také za městem a jeden den i s odvozem od hotelu vyšel na dvacet dolarů. Náš hotel měl smlouvu s resortem Berenica, ale každý si mohl samozřejmě jezdit a chodit, kam sám chtěl.

FARNOST V AQABĚ – KOSTEL PANNY MARIE „STELLA MARIS“
Kromě šnorchlování jsem měla v plánu zajít v Aqabě také do katolického kostela Panny Marie Stella Maris. Docela mne překvapilo, že v tomto městě katolický kostel vůbec je, protože v sousedním Eilatu žádný křesťanský kostel nenajdete. Podařilo se mně v sobotu večer dostat na anglickou mši, v neděli na arabskou a ve středu jsem tam zašla při příležitosti slavnosti Povýšení svatého kříže. Bylo to všechno moc zajímavé. Po každé mši byl před kostelem připravený stoleček se džbány studené vody, konev s kávou a třeba i fíky. Lidé tak hned po bohoslužbě nenaskákali do aut a neodjeli, jak tomu bývá zvykem třeba u nás. Popíjeli a povídali. Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly zase u oltáře košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří.

Tato farnost byla u Rudého moře založena v roce 1982. Mše svaté se sloužily nejdříve v sále. Stavba současného kostela začala v roce 2010. Byl vysvěcen patriarchou Fouad Twal v roce 2012 a je jedním z nejkrásnějších kostelů v Jordánsku. Je kruhového tvaru s kopulí ve tvaru hvězdy, která je odrazem jména církve „Stella Maris“.
Počet obyvatel Aqaby se zvýšil s příchodem palestinských uprchlíků v roce 1948 a v poslední době se vzestupem prosperity města díky cestovnímu ruchu a urbanizaci, které je jediným městským přístavem v království. Katolická farnost se skládá z přibližně 100 rodin. Růžencové sestry provozují smíšenou střední školu, která má asi 1 000 žáků.

(Tento text budu později aktualizovat o zajímavé a užitečné informace i postřehy, které mohou využít i jiní cestovatelé. )

Odlétaly jsme z Bratislavy. Miluji ten pocit, kdy se v březnovém ránu na bratislavském letišti choulím do několika vrstev oblečení a okolo druhé hodiny odpoledne už valím v tričku a kraťasech ulicemi Eilatu k moři. A letos to nebylo jiné. Naopak! Bylo to lepší, protože jsme mohly zážitky sdílet všechny tři dohromady.

Hned na letišti Ovda jsem se od pracovnice pobočky izraelského ministerstva kultury Denisy Kováčikové dozvěděla, že právě v tento den slaví oblast Eilatu sedmdesát let od založení. Tuto oslavu jsem si nemohla nechat ujít, proto jsem se s děvčaty na pláži po páté hodině rozloučila a zamířila na místo oslav. Více jsem o tom psala tady.

Když jsem se večer po oslavě vrátila do našeho hotýlku rodinného typu, tak jsem holky našla na zahradě popíjet izraelské víno. Hned jsem se k nim přidala a donesla slané tyčinky z domova. Podivovaly se, co jsem přibalila do svého zavazadla, o kterém Romanka už na letišti podotkla, že jí připomíná tašku hokejisty Ale tyčinky se k vínu hodily! V okamžiku, kdy je holky začaly chroupat, netušily, že jich mám ještě pět balení Jinak víno, které holky koupily v nedalekém obchůdku s prodavači, kteří mluvili mimo jiné i rusky, bylo bílé suché Isolé, jestli tedy dobře čtu „umělecký“ nápis. Další podrobnosti byly už židovsky, tak to jsme si moc nepočetly. Víno nám chutnalo a bylo za lidovou cenu 18,90 šekelů (fotku etikety najdete v galerii), proto jsme nezůstaly jen u jedné láhve. Každopádně šlo toto víno koupit dole ve městě o pět až sedm šekelů dráž. Jeden den jsem zkusila koupit levnější víno s označení Suzanna Semillon, ale to nám fakt nechutnalo! Zuzanu proto nedoporučuji

Druhý den našeho pobytu byl pátek a tedy počátek šabatu. Dopoledne jsme prošly trh, který je v ulici kolmo k letišti a zamířily na pláž. Po cestě jsem zašla do ruské cestovní kanceláře a koupila na sobotu zájezd k Mrtvému moři, řece Jordán, Betlému a Jeruzaléma. Každou nás to vyšlo stejně jako vloni na padesát dolarů. Ale nejdřív na nás zkoušeli, že za sedmdesát. Nakonec jsme se ale shodli na té padesátce…

V sobotu jsme o šabatu vyrazily směrem na sever. Pracovníci ruské cestovky nás přesvědčovali, že o nic nepřijdeme a navíc budou o šabatu prázdné silnice, což je výhoda. No nevýhoda byla, že jsme se zrovna nestrefily do počasí… Ráno u Mrtvého moře jsme se sice koupaly, ale temné mraky, které se k nám valily, nevěstily nic dobrého. Následovala zastávka u řeky Jordán, kde měl být pokřtěn Janem Křtitelem P. Ježíš, ještě zde sice vysvitlo slunko, ale mraků bylo na nebi mnoho.

Poté jsem zamířili do Jeruzaléma, kde jsme si z Olivové hory nafotili pohledy na město. Odsud jsme se přesunuli do Bethlehemu nejdříve za nákupem suvenýru a následně na oběd. Ten byl oproti loňskému roku formou švédských stolů s mnohem lepší nabídkou než vloni. Oběd byl v rámci výletu, takže cena se mně zdála fakt dost luxusní na to, co jsme všechno viděly a ještě jsme se najedly… Z obědu jsme šli všichni pěšky do Chrámu Narození Páně a po cestě nás chytl pořádnej slejvák! To jsem ještě v Izraeli nezažila! Padaly i kroupy! Nevím, jestli je tam nějaká kanalizace, ale já jsem měla dojem, že jdu chvílemi rozvodněným potokem… Byli jsme rádi, když jsme dorazili do baliziky a byli pod střechou. Zde jsem skupinu na nějakou dobu opustila. Zatímco oni se nejdříve vrhli do jeskyně svatého Jeronýma a poté se tlačili šíleným davem chrámem, já jsem zůstala v přilehlé kapli na zbytek mše svaté, kterou zde měli nějací Asiaté. Bylo krásné, když tam v tom březnovém odpoledni zpívali Tichou noc… Potom jsem zašla také do jeskyně sv. Jeronýma, kde v tom okamžiku nebyli žádní lidé, což mne nesmírně potěšilo, protože jsem si tam užila trošku zklidnění.

Potom jsem už pádila do Jeskyně mléka, kde jsem byla naposledy před pěti lety… Ani tam nebylo mnoho lidí, tak jsem si to užila a také nakoupila nějaké drobnosti. Další dárečky a pohledy jsem nakoupila před Chrámem Narození Páně, ale to už zase začínalo fest pršet. Na skupinu jsem počkala v atriu baziliky, kde jsme se rozešli. Následoval pak společný úprk v lijáku k autobusu. To už jsme byli hodně promočení a v botech nám pořádně čvachtalo. Deštníky ty přívaly vody vůbec nebraly a moje pláštěnka na fotobrašnu také měla co dělat, aby se voda nedostala, kam neměla.

Z Bethlehemu jsme se přesunuli navzdory doopravdy hnusnému počasí do Starého města Jeruzaléma. Navštívili jsme Chrám Božího hrobu a naše deštivé putování ukončili už potmě u Zdi nářků. Do hotelu jsme po několika hodinách v autobuse dorazily mokré, promrzlé, ale se zážitkem deště s krupobitím, který jsem já osobně v Izraeli letos zažila poprvé.

Druhý den jsme se vzpamatovávaly na pláži, kde jsme se vyhřívaly na sluníčku jako kočky. Vzhledem k tomu, že jsme ale neposedné kočky,  tak už nám to v hlavách šrotovalo, kam zamíříme další den. Cílem našeho pondělního putování byla Coral beach a nakonec také Podmořská observatoř, kterou jsme původně v plánu neměly. Já už tam byla a nechtěla jsem holky nutit. Všechno bylo na jejich svobodné vůli. Nakonec se rozhodly, že do observatoře půjdou a já šla po dvou letech s nimi a nelituji.

Ještě předtím jsme ale šnorchlovaly na Coral beach a byl to super zážitek! Jen škoda, že byly velké vlny, což nám znepříjemňovalo plavání a užívání si pohledů na barevný podmořský svět. Nesmím ale zapomenout, jak jsme se na tuto pláž dostaly. To bylo hodně úsměvné. Shodly jsme se, že pěšky „nepovalíme“, ale využijeme možnosti hromadné dopravy. Zjistily jsme, že tam jede bus číslo 15 a 16.  Jenže na zastávku jsme dorazily brzy a  měly jsme před sebou dvacet minut čekání. Najednou ale u nás zabrzdil taxík a usměvavý řidič nabízel, že nás tam za 30 šekelů hodí, začala jsem smlouvat. Nakonec nás tam hodil za pětadvacet šekelů. Zpátky jsme už jely autobusem každá za 4,20 šekelů.

Ale zpět ke šnorchlování. První se do vln Rudého moře vrhla Katka, protože její byly brýle… Já se tloukla do hlavy, že jsem ty stejné nechala doma… Katka nám ale ty svoje, půjčila. Zatímco si Katka začala užívat barevných pohledů pod vodní hladinou, my jsme s Romčou klábosily a zevlovaly z našeho stanoviště. Najednou Romča říká: „Dívej! Katka nám mává!“ Tak jsme taky začaly mávat jako dívé. Vzápětí zvedlým palcem ukazovala, že je to super, tak jsme zase mávaly… No a ono nakonec bylo všechno trochu jinak než jsme si my z pláže myslely.

Katka nám po návratu vyprávěla, že vlny byly fakt hustý a jedna ji nějak plácla, takže si musela sundat brýle a lapat po dechu. Při tomto manévru o ni začal mít obavy plavčík, který na všechno dohlížel z věže a údajně na Katku volal přes amplion, jestli je v pohodě, tak měla zamávat a zvednout palec. Takže Kačka nemávala na nás ale na borce na věži. Tak je to občas i v životě, že si něco o někom myslíme a nakonec to může být všechno jinak.

Postupně jsme se ve vodě vystřídaly všechny tři. Byla to nádhera, ale vlny nám to fakt znepříjemňovaly. Plavčíci na holky doběhly ještě i na pláži, aby je upozornili, že ty vyplavené korály fakt nesmějí sbírat. A to už jsme se raději sbalily a přesunuly kousek dál do Podmořské observatoře.  Lístek tam dospělého vyšel na 109 šekelů. Byl včetně kina, do jehož času promítání jsme se ale netrefily. Příště bychom to koupily bez kina a každá bychom ušetřily deset šekelů.
Při cestě na hotel jsem si zašla směnit peníze a byla sprostě okradena, o čemž píšu více zde. Večer jsme zase daly víno a druhý den vyrazily veřejnou dopravou – busem brzy ráno za chládečku do Red Canyonu. Jedna cesta nás každou vyšla na 12,50, což dělá dohromady pětadvacet  šekelů. Kdybych dala za šekel sedm korun, tak celý výlet vyjde na 175 Kč. Když si představím, že při první návštěvě Eilatu jsem využila služeb turistické kanceláře a zaplatila za stejný výlet 25 dolarů, tak to fakt naštve… Člověk se ale učí. Fotky a další info z Red Canyonu najdou zájemci zde.

Poslední den pobytu už jsme si užívaly jen u vody a v noci potom následovalo nutné balení. Ráno jsme se busem za 21,50 šekelů na osobu nechaly přesunout na letiště Ovda. Zároveň jsme se s tímto letištěm rozloučily, protože příště už budeme přistávat a odlétat z nového letiště Ramon.

A ještě jedna poznámka na závěr. Pokud bude pro mě v Eilatu ještě nějaké příště, tak jedu do Jeruzaléma soukromě hromadnou dopravou – autobusem bez cestovky za 70 šekelů a hezky si to tam užiji, jak budu chtít sama. A stejným způsobem si zajedu k Mrtvému moři za 42,50 šekelů a pobudu tam minimálně půl dne a ne hodinu a půl, jak to bylo vždy s nějakým zájezdem, protože se pořád někam spěchalo… A pojedu podle počasí, když nebude pršet a nebudou padat kroupy

Na závěr můžu říct stejně jako každý rok, že Izrael všem vřele doporučuji. Je to nádherná země, kam se mnoho lidí vrací jako já, protože si ji zamilovali…

Lenka

Potom jsem ale zjistila, že první směnárna po levé straně, když se jde od letiště v centru města nahoru, má lepší kurz. Ke konci pobytu jsem si proto šla směnit sto dolarů právě sem. A to byla zásadní chyba, která mně fakt pokazila konec pobytu. Směnárník mně totiž dal za sto dolarů na první mrk výrazně méně peněz než měl. Tak mu říkám, že je to málo. A on nerudně, že není. Tak mu říkám, aby mně vrátil zpět dolary. A teď přichází ten okamžik, kdy jsem se fakt nasr…  Hodil mně totiž sedmdesát doláčů, což bylo o třicet méně než mu dala směnit. Hned jsem se ohradila, že jsem mu  dala sto dolarů a on, že ne, a že se mám jít podívat na kamerový záznam. Tak krámek zamknul a já s ním zapadla v zadní místnosti, kde měl obrazovku. Koukám, že tam klape čas 17:18 a přitom bylo o hodinu méně. Samozřejmě, že mu to nic neukázalo. Oponovala jsem, že má nastavený špatný čas, ale on si trval na svém, že to nejde, a že si mám jít klidně policii…

Fakt docela dost naštvaná jsem vypadla a šla na policejní stanici, co je na pobřeží. Byl podvečer a nikoho jsem tam nezastihla… Ještě jsem se proto na promenádě zastavila v kanceláři izraelského ministerstva turismu, kde jsem jim řekla, co se mně přihodilo za bezva událost… A zároveň ukázala fotku směnárny. Dokonce mám i fotku onoho směnárníka. Druhý den tam už totiž seděl úplně jiný muž.

Měla jsem den do odjezdu a nechtěla jsem tento den prožít lítáním po policajtech, tak jsem se na to dál vykašlala. Fakt je ale ten, že se i toto může stát, tak bacha na to. Pokud by někdo měl zájem, můžu mu fotku směnárny i směnárníka poslat.

Mějte se moc fajn a nenechte se okrást, jak se to letos na jihu Izraele „podařilo“ mně…

Lenka

Když jsem letos přiletěla 14. března na letiště Ovda a Denisa mně hned po příletu hlásila, že právě v tento den se slaví sedmdesáté výročí, neváhala jsem ani chvilku a hned se rozhodla, že u toho musím být! Neodradila mne ani představa šílených bezpečnostních opatření, která jsem absolvovala v roce 2017. Tehdy musel každý návštěvník oslavy u památníku Um Rašraš projít rámem a ukazovat doklad totožnosti. Letos se ale nic podobného nekonalo. Návštěvníci byli vpouštěni bez prohlídek, jak přicházeli, takže nedocházelo k žádným zdržením. Možná tomu tak bylo před třemi lety proto, že se oslav zúčastnil i izraelský premiér.

Eilaťané připravili doopravdy důstojnou oslavu, které měla spád a bylo stále nač koukat. Nechyběly samozřejmě proslovy politiků, kterým jsem samozřejmě nerozuměla, protože byly v hebrejštině, ale nebyly dlouhé, takže program, který zakončil velkolepý ohňostroj nad mořem, byl pěkný a důstojný.

Docela dost mne dojímalo, když jsem viděla černobílé fotografie, které jsem znala už ze své první návštěvy Eilatu, kdy jsem navštívila zdejší muzeum, zasazené v barevných efektech, které připomínaly velmi krátkou historii tohoto města. Uvědomila jsem si, jak je židovský národ pracovitý a co všechno zde na tomto místě dokázal vybudovat za tak krátkou dobu. Jak ale zdejší lidé neusnuli na vavřínech a dál se město neuvěřitelně dynamicky rozvíjí a jde dopředu. V Evropě bychom asi jen těžko hledali město, jehož historie má pouhých sedmdesát let… A tak pokud Vás to zajímá, můžete mrknout na fotky, jak tato oslava probíhala.

A tady je něco z moderní historie tohoto místa:

Za izraelské války za nezávislost byla lokalita současného Eilatu obsazena bez boje 10. března 1949 během operace Uvda. Nazývala se tehdy Um Rašraš (arabsky doslova Matka šustotu). Šlo o pouhou policejní stanici v neosídlené poušti. Izraelští vojáci zde tehdy na znamení svého ovládnutí lokality vztyčili provizorní vlajku. Tu tehdy vojáci vyrobili z bílého trička, na které vlajku nakreslili inkoustem.   K samotnému založení Eilatu došlo roku 1951. Status města získal roku 1959. V roce 1967 začala pod vedením egyptského prezidenta Gamala Násira námořní blokáda Eilatu (Egypt tehdy blokoval Tiranskou úžinu). což byl důvod pro rozpoutání šestidenní války.  Eilat byl terčem palestinských teroristických útoků jen jednou, 29. listopadu 2007, kdy byli v místní pekárně zabiti tři Izraelci. Historie Eilatu ale sahá samozřejmě mnohem do hlubších dějin. Toto místo je zmiňováno ve Starém zákoně jako jedna ze zastávek Izraelitů při pochodu z egyptského zajetí. Eilat se totiž nacházel v království Edóm, které dobyl izraelský král David.  O Eilatu je několikrát zmínka ve Starém zákoně v 2. knize Královské, verše 14, 21 – 22: „Všechen judský lid pak vzal Azarjáše, kterému bylo šestnáct let, a dosadili ho za krále po jeho otci Amasjášovi. On vystavěl Élat a navrátil jej Judovi, poté co král Amasjáš ulehl ke svým otcům.“  A dále potom ve verši 16, 6: „Toho času získal Resín, král aramejský, nazpět Élat pro Aram a vypudil Judejce z Élatu. Do Élatu vstoupili Edómci a sídlí tam až dodnes.V římských i byzantských dobách byl Eilat využíván jako přístav, kudy proudila především měď z nedalekých dolů v Timně. V roce 1 116 jej dobyli křižáci, v roce 1 167 ho získal Saladin, načež toto město postupně ztrácelo na významu. Dnes je zde Timna park, který připomíná slavnou dobu tohoto místa a každoročně sem míří desetitisíce návštěvníků z celého světa.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Věnoval jste se nějakému sportu už v dětství či dospívání?

Vůbec ničemu. Chvilku jsem hrál jen basket.

 Jakým řízením se stalo, že jste začal dělat tak náročnou disciplínu, jako je železný muž, kdy v jednom závodu musíte nejdříve uplavat 3,86 kilometru, v sedle kola ujet 180,25 kilometru a na závěr si střihnout maraton o klasické délce 42,2 kilometru? To je docela dost drsné z bodu, kdy člověk žádný sport nedělal…

Dostal jsem se k tomu skrze kamarádku ze školky, se kterou jsme se po letech potkali. V osmnácti letech mne oslovila, jestli si nechci zkusit triatlon. Ona se tomu už nějaký rok věnovala. No a já jsem do toho bez jakéhokoliv tréninku v roce 2001 šel. Do té doby jsem jezdil na kole jako každý běžný člověk. Jistě není bez zajímavosti, že jsem se teprve v patnácti letech naučil plavat a o triatlonu jsem vlastně téměř nic nevěděl.

Neříkejte, že jste bez tréninku hned zvládl absolvovat železného muže!

Byl to triatlon tzv.  sprint, což je 500 metrů plavání, pětadvacet kilometrů na kole a pět a půl kilometru běhu. Závod byl tehdy nedaleko Jihlavy. Poprvé jsem tenkrát jel na vypůjčeném silničním kole, které mělo galusky. Do té doby jsem jezdil na těžkém, dvacetikilovém horském kole.

Skončil jste poslední?

Kupodivu ne! Nebylo to až tak špatné! Na to, že jsem nikdy v životě neběhal, jsem dopadl docela slušně. Zaběhnout bez tréninku pět a půl kilometru byl pro mě docela brutální masakr. Je fakt, že tehdy se ale závodů nezúčastňovalo tolik lidí jako dnes.

Nakopl vás první závod k dalšímu tréninku?

Kdepak! Od prvního triatlonu uběhl týden a šel jsem hned na další závod (smích). Zase s tou kamarádkou z dětství.

Vy jste na ty závody snad chodil kvůli ní!

Možná i ano, ale bylo od počátku jasné, že mezi námi nic nemůže být, protože ona byla nasměrovaná úplně jinam.

A jak to dopadlo?

Z Brna tam jezdil tehdy známý Kepák tým a já jsem s těmi borci docela dokázal na kole držet tempo. Bohužel mně rodiče nemohli koupit závodní kolo, protože brácha studoval vysokou a já střední. Navíc jsme s tátou docela dost cestovali, což bylo všechno dohromady dost finančně náročné. Dnes mám triatlonový speciál za dvě stě tisíc korun.

Můžete pro nezasvěcené upřesnit, o jaké kolo jde?

Je to časovkářský stroj, galuskáč, který nemá berany. Řídítka jsou ve tvaru hrazdy. Je to stroj, na kterém triatlonista téměř leží. Pozice je aerodynamická, takže se pěkně řeže vzduch a není pro mne problém,  jet v průměru okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Kostra je z karbonu a kolo váží osm a půl kilogramu.

Druhý závod už byl motivací k systematické přípravě?

Kdepak. V osmnácti jsem si zkusil své první dva triatlony a potom až do sedmadvaceti let nic nedělal. Začal jsem pracovat na dráze a za prací dojížděl z Havlíčkova Brodu třeba i sto osmdesát kilometrů do Čech. Ročně jsem míval až tři sta hodin přesčasů. Při takovém pracovním tempu se ani sportovat nedalo. S pravidelným tréninkem jsem proto začal až v září roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do Adamova. Tehdy jsem si koupil první pořádné běžecké boty na silnici. Také jsem zašel do obchodu, že si koupím centr klíč, abych si vycentroval kolo. Nakonec jsem si ale z toho obchodu domů přivezl své první silniční kolo. Tím to začalo.

Vedete si statistiku? Pamatujete si, jaké jste měl tehdy tréninkové dávky?

Začínal jsem měsíčně běhat zhruba 70 kilometrů, na kole jsem najezdil 700 kilometrů a v bazénu v Blansku plaval osmnáct kilometrů, ale byla to prsa. Kraula jsem se naučil až později.

Pokud byste nyní plaval v závodu prsa, tak to by asi nešlo, že?

No to teda fakt ne!!! (smích)

Kolik jste měsíčně natrénoval nejvíce, jaké objemy jste zvládal nyní před závodem v Izraeli?

Nejvíce jsem měsíčně trénoval pětašedesát hodin, což obnášelo 35 kilometrů v bazénu, 250 až 350 kilometrů běhu a na kole okolo 1 500 kilometrů. To už ale bylo na amatéra, který nemá dostatek regenerace, skutečně na hraně.

Proto máte tak vypracované nohy?

Přesně tak. Nohy mám jako slon, protože jezdím hodně v kopcích a nemám rád rovinky. Táta dělal v šedesátých letech osm let cyklistiku za Baník Příbram, takže jsem asi geny získal po něm.

Potom vám ale muselo vyhovovat to šílené převýšení na závodě Israman v Izraeli!

Mou nejsilnější disciplínou je právě cyklistika. Domácí borci zase skvěle plavou, protože mohou od malička trénovat v moři. V závodě tak získají náskok.Já mám plavání rád. Vytrvalecky vydržím plavat, jak dlouho chci, ale chybí mi rychlost, proto co ztratím při plavání, musím stáhnout v sedle kola.

A co běh?

Běhání jsem nikdy neměl rád. Nyní mám maratón nejrychleji zaběhnutý za tři hodiny a čtyři minuty. Půlmaraton mám nejrychlejší za hodinu a dvacet šest minut. V rámci triatlonu mám v maratonu nejrychlejší čas tři hodiny padesát čtyři minut, což je slabší. Jak už jsem říkal, mám z cyklistiky nohy silné jako kulturista a musím je při běhání tahat, čímž ztrácím.

Máte trenéra?

Kdepak. Běžecké tréninky mně psal syn od kamaráda, který závodně běhal.

Kdy vás po důkladné přípravě čekal první závod?

Na ten jsem se poctivě připravoval tři čtvrtě roku a byl to sprint v triatlonu. Psal se rok 2011 a já jsem si tehdy dal i svého prvního půl železného muže.

Byl jste spokojený s výsledky?

Ve sprintu jsem měl o čtyři minuty rychlejší čas než na svém prvním závodě, který jsem absolvoval v osmnácti letech. Umístil jsem se v druhé třetině startovního pole, což nebylo na začátek špatné. Tento sport je hodně o snášení bolesti a to není zrovna moje silná stránka. Hlava mně brzdí tělo, takže nedovedu jít za hranu svých možností. Na druhé straně se díky tomu nezraním. V závodech nemám rád vedro a bolest.

Dnes závodíte v jakých kategoriích?

Je to klasický železný muž a jeho poloviční trať. V roce 2011 jsem absolvoval  první závod půl železného mužu v čase šest hodin a dvanáct minut. O rok později jsem se poprvé postavil  na start železného muže. Připravoval jsem se na něj dva roky a bylo to něco hroznýho.

Proč?

Protože venku bylo pětačtyřicet stupňů a já jsem závod v Otrokovicích dal za třináct a půl hodiny.

A váš rekord?

V roce 2016 jsem si udělal v železném muži rekordní čas, což bylo deset hodin a šestnáct minut. Oproti prvnímu závodu se mně podařilo zrychlit o tři hodiny a patnáct minut. Opět to bylo v Otrokovicích. Tehdy jsem zvládl těch 182 kilometrů na kole pod pět hodin, což je průměr osmatřicet kilometrů v hodině a moc amatérů to nedá.

Od koho jste se dozvěděl o železném muži v izraelském Eilatu, a proč jste se rozhodl právě tam jet?

Na svém prvním triatlonu po důkladné přípravě jsem startoval v dresu týmu Trilife Zlín. Tam jsem se potkal s triatlonovou legendou Petrem Vabrouškem. To je pro naše triatlonisty legenda. Od něj jsem se dozvěděl o Isramanu. V Izraeli jsem byl poprvé na zájezdu ještě coby student s tátou už v roce 2001. Projeli jsme ho od shora až dolů a ta země se mně od té doby moc líbila. Naše tehdejší skvělá průvodkyně mně řekla, že se tam jednou určitě vrátím. A skutečně se tak stalo v roce 2017, kdy jsem se v Eilatu postavil na start Isramana.

A hned jste uspěl!

Časem 11 hodin a čtyřicet dva minut jsem vyhrál svou tehdejší kategorii amatérů od třiceti do čtyřiatřiceti let. Celkově jsem byl ze 173 startujících včetně profíků čtrnáctý. Bylo to úžasné! Poprvé jsem stál na bedně a k tomu všemu ještě v zahraničí, v mém milovaném Izraeli. Ta země je prostě od mé první návštěvy v mém srdci.

O rok později jste se opět objevil na startu, jak na ten závod s odstupem vzpomínáte?

Měsíc před odletem jsem se zranil. Napraskl mně stehenní sval, což mne potom limitovalov běhu. Parádně jsem zaplaval, ale po pěti kilometrech v sedle kola mně praskla úplně nová galuska a neměl jsem náhradní. Každý normální závodník by to zabalil, ale já jsem to nechtěl vzdát. Byl tam se mnou tatínek, tak jsem ho nechtěl zklamat, když jsme kvůli závodu jeli takovou dálku a investovali spoustu peněz. Vždyť jen startovné vyjde na deset tisíc korun. V okamžiku, kdy mně praskla galuska, začínalo ostré stoupání směrem k letišti Ovda. Na šestnácti kilometrech je tam převýšení sedm set metrů, což je docel dost. Já jsem těch jedenáct kilometrů tehdy šlapal do pedálů na prázdném kole ve stoje, protože kdybych si sedl, zničil bych karbonový ráfek. V depu se mně pak podařilo vyměnit zadní kolo, ale ztratil jsem půl hodiny, čímž pro mne závod prakticky skončil. Byla strašná zima a v horách hodně foukalo, což bylo nebezpečné. Přesto všechno jsem závod dokončil a ve své kategorii skončil časem dvanáct hodin a padesát šest minut na čtvrtém místě.

Letos jste Isramana absolvoval potřetí a přivezl stříbro. Jste spokojený?

 Závod jsem zvládl za dvanáct hodin a třináct minut. Čas byl o čtyřicet minut rychlejší než vloni, ale o třicet minut pomalejší než při mé premiéře v Izraeli.

Čím si to vysvětlujete?

Musím přiznat, že teď netrénuji takové objemy jako dřív. Svůj vliv ale vždy sehrají také klimatické podmínky. Ještě den před startem byly na moři obrovské vlny, jaké ani Izraelci nepamatují. Druhý den, kdy jsme byli dvacet minut po šesté hodině ráno na startu, vypadalo moře klidné. Jakmile jsme ale odplavali tři sta metrů od břehu, tak nás vlny na otevřeném moři nepříjemně řezaly. Voda byla teplá. Měla dvaadvacet stupňů a vzduch ráno šestnáct a odpoledne pětadvacet stupňů, což už bylo na maraton hodně. Celkové převýšení závodu bylo 2 700 metrů a potom při cestě zpět jsme při maratonu zase na čtrnácti kilometrech absolvovali 700 výškových metrů seběh k moři. Běželi jsme přes město k Delfináriu směrem k egyptské hranici.Při doběhu do cíle Izraelci vytvořili úžasnou atmosféru. Bylo to grandiózní.

Když vás tak poslouchám, sport vám asi hodně dává.

Triatlon je nádherný sport, který vám hodně dává, ale i bere.

Co?

Hlavně čas, který člověk věnuje přípravě a z toho důvodu nemůže být tolik času s těmi, které má rád. Na rovinu musím říct, že většinou se všechno točí okolo triatlonu. Tréninku věnuji šestnáct až sedmnáct hodin týdně, což jsou dvě až tři hodiny denně. To je daň. Do toho dělám jako výpravčí dvanáctihodinové směny. Na druhé straně mám díky sportu úžasné přátele jak doma, tak právě v Izraeli. Když někdo potřebuje pomoct, tak si pomůžeme. Přes facebook jsme stále v kontaktu a ta setkání na závodech jsou potom úžasná. Já ten sport dělám srdcem.

Máte ještě nějaké skryté plány, kde byste chtěl startovat nebo zlepšení nejlepších časů?

Hodně dlouho se honím za jednou věcí. Na polovičním železňáku se mně několikrát podařilo dostat pod pět hodin, což je taková moje meta. Rád bych se ještě dostal na nejdelším závodě, což je železný muž, pod deset hodin, ale to se mně zatím nepodařilo. Rekord mám deset hodin a šestnáct minut. Zatím se mně nedaří tento osobák vylepšit. Prostě to nejde.

A není to věkem, že člověk jednoduše stárne a rychlost se ztrácí?

V triatlonu jsou nejlepší borci ve věku pětatřicet až čtyřicet let, což jsou nejlepší roky pro vytrvalce. Když si představím, že jsem v běhu začínal na nějakých pěti a půl kilometrech a dnes běhám maratony, je jasné, že tělo se dokáže neuvěřitelně vycvičit na obrovskou zátěž.

Kolik závodů se vám ročně podaří absolvovat?

Dva poloviční a dva železné muže. Letos v říjnu plánuji poprvé jeden závod navíc. Je to tzv. Winterman, kdy se plave devět kilometrů po proudu v Labi, což má odpovídat těm 3,86 kilometrům. Je to propočítané. Voda má teplotu pouhých devět stupňů, takže na kolo člověk sedá hodně zmrzlý. Jede se sto osmdesát kilometrů směr Hřensko a Šluknovský výběžek, kdy se nastoupá téměř pět tisíc metrů. Na závěr se běží maraton na Ještěd. Ten závod je totální extrém. Tím završím letošní rok. Chci ten závod symbolicky absolvovat za kamaráda, který vloni prožil velmi těžké životní zkoušky, kdy se dostal až dno. Ale pokud to klapne a budeme zdraví, postavíme se na start bok po boku. To bych si moc přál…

Martin Černý se narodil 6. 2. 1983 v Havlíčkově Brodě. Vystudoval Střední strojní školu v Ledči nad Sázavou a nyní pracuje jako výpravčí v Brně Maloměřicích. Žije v Adamově u Brna, odkud vyráží na náročné tréninky a poté i závody.

Ráda navštěvuji už delší dobu hřbitovy na různých místech světa, protože hodně vypovídají o tamní kultuře a vztahu k předkům. Na eilatský hřbitov, který leží na okraji pouště, jsem se dostala ve čtvrtečním podvečeru. Parkoviště bylo plné a byl tam docela mumraj, jak to bývá u nás před nějakými svátky.  Husto tedy bylo především na tom parkovišti.  V samotné části hřbitova, kde jsem se pohybovala bylo pár pozůstalých v tichosti…

Tak se pokochejte pohledem na hřbitov v izraelském Eilatu, kde je u mnohých hrobů lavička, aby se tam mohli pozůstalí skutečně na chvíli (možná delší) zastavit…

Když jsem se vloni v listopadu dozvěděla, že do izraelského Eilatu začíná létat společnost Ryanair a zpáteční letenku lze pořídit za necelých padesát euro, neváhala jsem ani vteřinu a ponořila jsem se do rezervačního systému a podařilo se mi zabookovat lety s týdenním pobytem v zemi, kterou jsem si zamilovala hned při své první návštěvě v roce 2014. Je pravda, že jsem za letenky nakonec dala dohromady 132 euro, ale v tom už byl příplatek za dvacetikilogramové zavazadlo, priority boarding, rezervaci místa v přední části letadla a u okénka. Holt jen moje fototechnika má okolo deseti kilogramů, tak mi ani nic jiného nezbývalo… I tak byla ale cena luxusní… Samozřejmě, že kdo se omezí v počtu a rozměrech svých zavazadel, může mnohem výrazněji ušetřit…

Při letu z Bratislavy jsem zjistila, že sedět u okénka je sice výhoda, protože můžete koukat ven a popřípadě něco vyfotit, ale zase se z tohoto místa člověk hůře přes spolucestující probojovává na záchod…  Holt všechno má svá pro a proti.

Můžu říct, že tímto svým letem jsem se vydala do neznáma. Přestože už roky cestuji sama, vždy to bylo prostřednictvím různých cestovek nebo naposledy jsme byla vloni v Izraeli s menší skupinou kamarádů. Tam jsem byla ale svým způsobem ve vleku a neměla veškerou organizaci cesty na starosti sama.

Nyní jsem se po rezervaci letenek musela pustit do vyhledávání ubytování. Vzhledem k tomu, že nemám ráda obří, luxusní hotely, zaměřila jsem se na malé hotely rodinného typu. Hostely jsem raději vynechala. A podařilo se. Za něco málo přes osm tisíc korun se mi podařilo pořídit týdenní pobyt v Eilatu i s transferem z letiště. No s tím transferem to bylo z počátku také zábavné. Ve své naivitě a neznalosti jsem si totiž původně myslela, že přistanu na letišti v centru města Eilatu a podle toho také vybírala ubytování. Předem jsem se radovala, že můj motel leží pár set metrů od letiště, takže tam v pohodě dojdu pěšky. Ale chyba lávky! Čtrnáct dnů před odletem jsem na jedné internetové diskuzi zjistila, že přistáváme na letišti Ovda, které leží bratru šedesát kilometrů od Eilatu v poušti. Honem jsem začala zjišťovat, jak se od tam dá dostat. Záhy jsem vypátrala, že z tohoto letiště jezdí autobus hromadné přepravy s číslem 282 nebo tzv. shuttle, který je ale třeba objednat přes internet. Tak jsem si zarezervovala shuttle s vědomím, že zřejmě nepojede na čas. V oné diskuzi cestovatelé varovali, že může mít i čtyřicet minut zpoždění. Kromě toho v diskuzi lidé varovali, že se máme připravit po příletu na výslech na letišti. Ten ale nebyl zdaleka tak hrozný. Celníci se prostě ptali, kde bude člověk bydlet, co bude v Izraeli dělat. Vzhledem k tomu, že jsem turista, tak to bylo úplně v pohodě. Doopravdy žádný horor.

DOBRÁ DUŠE DENISA Z IRAZELSKÉHO MINISTERSTVA TURISMU

Jedním z prvních lidí, na které po příletu na letišti každý turista mířící do Eilatu, narazí, je pracovnice ministerstva turismu. Všem tato sympatická dáma rozdává taštičku s plánkem města, krémem a letáčky upozorňující na zajímavé akce ve městě. O této paní jsem četla už na internetu v diskuzích. Nikdo o ní ale nevěděl nic konkrétního. Jen všichni psali, že to bylo milé přivítání. A musím říct, že měli pravdu. Nevím proč (asi mne osvítil Duch Svatý), ale při čekání na zavazadla mne napadlo za touto slovensky hovořící ženou zajít a poprosit ji o kontakt. Říkala jsem si, že člověk nikdy neví, jestli nebude ve zcela neznámém městě, kam jsem zavítala v životě poprvé, něco potřebovat. Ochotně mi dala nejen vizitku ale i úsměv k tomu. A tak jsem se seznámila s pracovnicí izraelského ministerstva turismu Denisou Kovačíkovou. V tom okamžiku jsem ještě ani ve snu netušila, o jak zásadní setkání jde, co společně zažijeme.

EILAT

Cesta do hotelu trvala z letiště zhruba hodinu a byla bez problémů. Vedla pouští s nádherně do různých odstínů hnědé až červeně zbarvenými horami. Po pravé straně jsme prakticky stále jeli podél egyptských hranic, které lemoval zhruba třímetrový plot s žiletkovým ostnatým drátem, který byl v některých místech dokonce zdvojený. Později jsem se dozvěděla, že egyptská hranice je takto z izraelské strany celá zadrátovaná v délce 250 km. Izraelci se tak brání před ilegálními emigranty.

Po ubytováníjsem hned vyrazila na obhlídku města. V sedm ráno jsme odlétali z uplakané Bratislavy a já si to už o půl druhé odpoledne „štráfovala“ ulicemi Eilatu pod šmolkově modrým nebem se zářícím sluncem s teplotou vzduchu okolo pětadvaceti stupňů. Samo, že jsem si ještě ten den zaplavala v Rudém moři. To snad ani nešlo jinak! Vždyť ve vodách Rudého moře to byla moje premiéra.

Z internetových diskuzí jsem věděla, že musím navštívit Coral beach, podmořskou observatoř, Timna park a rezervaci ptáků. Na poslední tři jmenovaná místa jsem si už z tepla domova zakoupila zájezd přes jednu společnost. Dnes už vím, že bych s nimi nejela. O tom ale až později.

Nejsem člověk, který by se vydržel delší dobu válet na jednom místě u vody. Chtěla jsem poznat z této části Izraele, co se dalo. Země, do které jsem se zamilovala už při své první návštěvě. Největším relaxem pro mne bylo vždy vše fotit a dokumentovat. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Ještě v noci jsem proto vyzkoušela kontakt z letiště, kde jsem si vyprosila vizitku. Napsala jsem tajemné Slovence, jestli nemá nějaké tipy na výlety. Měla jsem zájem o klášter sv. Kateřiny v Egyptě a o horu Sinaj. Tam jsem ale tentokrát jet neměla… Paní Denisa mi napsala, že hned druhý den, což byl pátek, mohu zdarma absolvovat s průvodcem exkurzi po městš a také kousek od letiště trh domácích produktů, kde nechybí umělci.

EXKURZE PO EILATU

Sraz byl v 9.30 hod. u informačního centra, které se nachází u mostu na promenádě naproti policejní stanice. Naši skupinku ten den tvořili čtyři Angličané, dva Finové a já. Milá průvodkyně byla z Manchesteru, ale už dlouhé roky žije v Izraeli. Po cestě se nás všech mezi vyprávěním spousta zajímavostí o městě a širokém okolí, ptala, jestli jsme ok, rozumíme a stačíme jejímu tempu, které bylo ostatně velmi pohodové. Je pravda, že já jsem se svou angličtinou zdaleka všemu nerozuměla, ale něco jsem i tak pochytila a bylo to super.

Exkurze městem končila v městském muzeu, které připomíná historii vzniku Eilatu v roce 1949 a jeho bouřlivý rozvoj. V roce 1949 zde pětice vojáků vztyčila izraelskou vlajku. V té době v těchto místech nebylo nic jiného než malá vojenská stanice. Když dnes člověk kouká na desítky hotelů, do kterých ročně přijede okolo milionů turistů, nechce věřit tomu, co se v poušti kdesi u Rudého moře, kde před osmašedesáti lety nebylo absolutně nic, podařilo vybudovat. Člověk prostě jen kouká a nestačí žasnout.

Dnes zde žije šedesát tisíc stálých obyvatel, kteří se v drtivé většině živí turistickým ruchem. Jistě není bez zajímavosti, že zde pracující obyvatelé nemusí platit žádné daně. Zřejmě je to bonus za to, že žijí v dříve neosídlené části země a podílí se nyní na jejím rozvoji.

Po exkurzi městem jsem zamířila na trh místních produktů, který byl v ulici kolmé k letišti. Kromě zeleniny a ovoce zde trhovci prodávali na váhu také chalvu, obrazy a dále řadu tretek. Pro děti byla na ulici připravena výtvarná dílna. Když jsem skončila s obhlídkou, byla zhruba hodina po poledni, proto jsem pěšky zamířila na Coral Beach. Podle předem zjištěných informací jsem věděla, že by to tam mělo být zhruba šest kilometrů.

PODMOŘSKÁ OBSERVATOŘ A CORAL BEACH

Myslela jsem si, že budu „mašírova“ podél pobřeží a třeba si někde občas i lehnu a vykoupu se. To jsem se ale šeredně spletla. Ke Coral Beach vedla sice silnice, kterou lameloval pěkný chodník pro pěší a cyklisty, ale prakticky podél celého pobřeží byl plot, který odděloval průmyslovou zónu a nákladní přistav od moře. K moři se prostě člověk nedostal. Část silnice – zhruba dva kilometry před Coral beach byl v době mé návštěvy navíc v rekonstrukci a také  v tomto úseku nebyl ještě položený ani chodník. Na tuto část cesty jsem si proto chtě-nechtě musela vzít taxík. Za ten kousek chtěl pětadvacet šekelů, což je na naše cca. 188 Kč. Je pravda, že jak jsem šla docela ve vedru s tou svou „bezva“ taškou s foťáky, které váží okolo deseti kilogramů, tak jsem docela ráda do taxíku usedla a na cenu v tom okamžiku nemyslela. Řidič ale dělal, že nerozumí, když jsem po něm chtěla, aby mne tedy hodil rovnou k podmořské observatoři, a tak jsem musela jít z Coral Beach ještě asi kilák pěšky k observatoři. Vstupné tam bylo 105 šekelů a rozhodně to stálo zato. Jen jsem se pak tloukla do hlavy, že jsem nezašla do části věnované žralokům. Netuším, jak mi to mohlo uniknout.. .No prostě tam všeho tolik, že toto jsem jaksi přehlédla…

Při cestě zpět jsem se konečně zastavila na Coral beach , o které tolik cestovatelů básnilo. Vykoupala jsem se tam, ale nijak mne to tam nenadchlo. Pro toho, kdo se potápí nebo má alespoň potápěčské brýle, to je asi super, ale na obyčejné koupání a plavání jsou rozhodně vhodnější přímořské pláže v centru Eilatu. Jakmile jsem vyšla z Coral beach, hned u mne zastavil taxík s usměvavým černochem. Moje první otázka byla: „Za kolik?“ Prý za pětatřicet, na což jsem řekla, že je to moc. „Tak za pětadvacet,“ přešel na mé smlouvání řidič. A tak jsme si plácli a já za stejné peníze, co mne stál kousek rozbourané cesty, dojela až do centra města.

Ten den jsem zjistila, že mám nulovou fyzičku, a že se jakoby učím chodit. Doma jezdím všude autem anebo sedím za počítačem, což jsem na dovolené záhy pocítila. Zvlášť, když jsem kromě nadváhy musela vláčet i tašku s foťáky. V noci jsem se přes e-mail spojila se svou novou známou-neznámou Denisou, která mi dala tip, že bych mohla v neděli jet s její známou Maďarkou za pětadvacet dolarů na výlet do Red Canyonu, a tak jsem si tento výlet objednala.

POULIČNÍ FESTIVAL UMĚNÍ

V sobotu, což byl následující den, jsem si ale dala volno. Ležet u vody jsem ovšem opět dlouho nevydržela a vyrazila do města. Vzhledem k tomu, že je celý Eilat židovský, tak byl v sobotu šabat. Obchody byly sice zavřené, ale na promenádě to žilo! Od dopoledne do pozdního odpoledne se zde totiž odehrával Festival umění. K vidění byli artisté na hrazdách, žena cvičící nad hlavami diváků na jakési šňůře, pouliční kejklíři, oživlé sochy i muzikanti. Z toho důvodu byla promenáda zaplavená davy lidí, takže se místy nedalo projít. Probojovala jsem se do jedné restaurace a dala si smaženou rybu s hranolky za 37 šekelů (cca. 278 Kč). No u nás by za ty prachy bylo luxusní jídlo. Tady nic moc… Holt jiný kraj a jiné ceny, které nelze přepočítávat na naše peníze.

Představa, že půjdu zase mezi těmi davy lidí mne přivedla do úniku za hotely, kde jsem čistě náhodou objevila obchoďák, který ukrýval krásné kluziště. Zatímco se o kousek dál lidé koupali v moři, tak tady se bruslilo . Domů jsem se vrátila trošku dříve, takže byl čas na relax a nabrání sil na nedělní výlet do Red Canyon.

RED CANYON

Ráno přesně na čas k mému hotelu přijelo osobní auto, které ukrývalo tři usměvavé Maďarky. Ty naštěstí mluvily anglicky, protože maďarsky neumím ani slovo.  Red Canyon byl opravdu nádherný! Navíc jsem měla radost, že jsme absolvovaly asi šestikilometrovou procházku krajinou, kterou miluji. Těsně před nástupem do auta jsem ještě fotila minimalistickou postavičku v dáli s pozadím krásných hor. Teprve poté, když jsem ostřila, jsem zjistila, že před touto postavičkou jsou dvě další a valily docela rychlým tempem. Aniž by se člověk nadál, byly na parkovišti. Záhy jsem zjistila, že jsou to tři mladí muži ve vojenských maskáčích a právě oni mají pronajaté auto s českými vlajkami. Kluků jsem se zeptala, jestli si je mohu vyfotit. Souhlasili. Jeden z nich prozradil, že je v Izraeli už počtvrté, do země se zamiloval stejně jako já, a tak teď vyrazil s kamarády, kterým ukazuje, co už tady objevil. Po návratu z túry byl odpoledne ještě čas i na koupání.

PTAČÍ REZERVACE

Na pondělí jsem měla rezervovaný výlet do tří národních parků, který jsem si zarezervovala již z domova. Jednalo se o ptačí rezervaci, Timna park a Coral Beach. Tentokrát se mnou v autě jely dvě ženy z Litvy a dospívající syn jedné z nich. Ptačí rezervace leží v těsné blízkosti hranic s Jordánskem. Viděli jsme tam prostřednictvím špičkového dalekohledu sice jen pár ptáků, ale dozvěděli jsme se spoustu zajímavého. Například to, že právě v těchto místech je zastávka ptáků migrujících z Afriky do Asie a Evropy. Nabírají zde síly a letí dál.

TIMNA PARK

Při tomto výletu jsem se ale nejvíce těšila do Timna parku, o kterém jsem toho už docela dost věděla z domova.  Hlavně mi bylo jasné, že tam bude opět co fotit! V parku jsme nejdříve absolvovali návštěvu kinosálu, kde nám čtyřem účastníkům „zájezdu“ promítli dokument o minulosti Timna parku. Byl v angličtině s ruskými titulky a připomněl nám, že zde v dávných dobách bylo nejdříve moře a později zde těžili měď Egypťané a poté Izraelité.

Následně jsme vyrazili autem do rozlehlého parku, kde nám řidič ve věku okolo sedmdesáti let vždy někde udělal foto pauzu. Ty byly většinou u zajímavých skalních útvarů. Na vyhlídce se skálou ve tvaru houby řekl, že na nafocení máme patnáct minut. Vzhledem k tomu, že jsem si to chtěla nafotit čistě bez lidí, musela jsem cestu tam klusat, abych na místě byla dřív než mí spolucestující z Litvy. U Šalamounových sloupů byla zastávka snad ještě kratší. Když jsem řidiči řekla, že bych si chtěla vylézt nahoru a fotit i tam, řekl mi, že je to nebezpečné, i když na vrcholek vedlo schodiště se zábradlím. Možná byly dál žebříky, ale ty byly i v Red Canyon a nijak nebezpečné mi to nepřipadalo… Děda ale prostě spěchal, aby to už měl za sebou…

Odvezl nás poté k jezírku, kde byla restaurace. Já jsem si zde dala výborný falafel v pita chlebu s humusem a zeleninou. Byl to asi nejlepší falafel, jaký jsem doposud jedla. Dále jsme vyfasovali plastové lahvičky s mapkou Timna parku a mohli jsme si je naplnit různě barevným pískem a lahvičku potom zašpuntovat hlínou. Kdo si s tím pohrál, tak to bylo moc pěkné. Poslední zastávkou výletu byla Coral beach. Vzhledem k tomu, že jsem tam už byla, tak jsem jela se nechala vyhodit ve městě a koupala se raději na pláži v Eilatu. Za 39 dolarů výlet nic – moc… Trochu zklamání…

ROZHOVOR

Večer jsem si přes e-mail psala s Denisou z ministerstva turismu a dozvěděla se od ní mimo jiné, že v Izraeli žije už sedmnáct let. Slovo dalo slovo a domluvily jsme si ve městě druhý den schůzku s tím, že udělám velký rozhovor o tom, jak se rodačka ze slovenské Šaľe ocitla v této daleké zemi, co tady dělá a prostě o všem možném. Večer jsem se potom chtěla zúčastnit 68. „narozeninových“ oslav založení města Eilat. Setkání i rozhovor s Denisou, se kterou jsem si dala scuka v jedné z eilatských kaváren, bylo velmi milé a já jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací (rozhovor najdete zde). Denisa se nakonec rozhodla, že půjde na oslavu města se mnou. Proč jsem tam chtěla jít? No z novinářské zvědavosti. Věděla jsem, že tam má být i premiér Izraele a prostě jsem to tam chtěla s domorodci zažít.

OSLAVA 68. VÝROČÍ VZNIKU EILATU

Zpočátku to ale vypadalo, že se na oslavu vůbec jako cizinec nedostanu. Všichni návštěvníci museli procházet přísnou kontrolou, ukázat tašky, průkazy identity a projít rámem. U mne s Denisou se ale kontroloři zasekli. Dlouze zkoumali můj pas, vyptávali se, proč jsem byla tam a proč onam, a proč chci jít na oslavu. Trvalo to snad čtvrt hodiny, ale nakonec jsem byla vpuštěna. Navíc jsem měla to obrovské štěstí, že po celou dobu oslav vedle mne trpělivě stála Denisa a překládala mně, o čem mluví premiér, starosta a další politikové. Bylo úžasné sledovat nadšení místních, kteří přišli dobrovolně a trpělivě nesli všechny bezpečnostní kontroly, nikdo nenadával, nevztekal se, proč ta opatrnost. Nešlo nemyslet na naši zemi, jaké reakce by asi byly od našich lidí. Ještě jsem také zapomněla říct, že pokud šel člověk běžně ve všední den kdykoliv do obchoďáku, také musel otevřít tašku, ukázat, co v ní má a projít bezpečnostním rámem. Nikdy nikdo neprotestoval, vše přijímal v klidu, pohodě a se samozřejmostí. Je pravda, že si nedovedu představit takovou zdržovačku u lidí valících se v Brně do Vaňkovky a ven. No to by byl mazec… Oslavu vzniku města zakončil ohňostroj.

NEJVĚTŠÍ FONTÁNA V IZRAELI

Poté jsme s Denisou ještě v noci zamířily k fontáně a měly jsme štěstí, protože asi za deset minut začala voda pulsovat v rytmu hudby a barevných efektů. Nejkrásnější byl asi šavlový tanec.

NÁVRAT DOMŮ

Poslední den svého pobytu jsem si užívala na pláži a nafotila jsem si také poslední západ slunce nad městem. Večer jsem usínala s vědomím, že jsem za týden pobytu zdaleka nestihla všechno, co jsem chtěla, což je důvod vrátit se sem znovu.

Na letiště jsem tentokrát zvolila přepravu místní hromadnou dopravou autobusem číslo 282. Autobusové nádraží jsem totiž měla za rohem motelu, tak proč toho nevyužít, že? Navíc mne k tomuto kroku ukecala Denisa, která mně opakovaně tvrdila, že skutečně stačí jet autobusem v 8.40, protože další bus jede v 8.55 a potom ještě jeden. Jak už u mne bývá zvykem, tak na nádraží jsem byla více než s půlhodinovým předstihem, což bylo v konečném důsledku jedno, protože lidé, kteří měli jet stejným autobusem skutečnost, že někdo přišel dřív, vůbec nerespektovali a rvali se do autobusu hlava – nehlava. Převažovali mezi nimi Litevci a Rusi. Ostatně Rusů bylo v Eilatu tolik, kam se člověk podíval…

Když bylo 9.15 hod. a autobus nebyl na zastávku stále přistaven, tak to mne už chytal nerv, že mi uletí letadlo. Napsala jsem proto Denise SMS. Ta mi ale obratem odpověděla, že o vzniklé situaci ví, že naše letadlo bude mít zpoždění. A byla to pravda. Letadlo mělo zpoždění téměř pět hodin, které jsme prožili na letišti OVDA. Let do Bratislavy byl plynulý a doma jsem byla díky „taxíku“ ve 21.30 hod. Návštěva Eilatu stojí určitě zato! Je to zase jiný Izrael než jaký jsem poznala v Jeruzalémě, Bethlehemu, Tel Avivu, Haifě či Nazaretu.

Fotky z této návštěvy Izraele v roce 2017 najdete zde

V Eilatu zaznamenala a fotografovala Lenka Fojtíková