Byl to sice pouze jednodenní výlet na adventní trhy, ale stál zato! Z Brna jsme vyjížděli něco po půl třetí ráno a po osmé už byli v cíli našeho putování. Řidič jel prostě hodně dobře. Před námi bylo devět hodin putování po tomto nádherném městě, jehož část Starého Města byla zapsána na seznam UNESCO.

ZRANĚNÝ PALEC
Je pravda, že jsem z toho devítihodinového putování po městě s taškou zatíženou foťákem a objektivy, měla velký respekt. Den před výletem jsem si totiž způsobila úraz. Při montování postele mně její čelo, které bylo kurnik hodně těžké, padlo hranou přímo na lůžko nehtu u palce. Ten tanec a bolestivý řev nechtějte vidět ani slyšet. Ten den byl pátek a mne čekala ještě cesta autem do Brna, kde jsem měla chvilku před cestou spát. Když jsem si zkusila na nohu se zraněným palcem obout plánované pohorky, tak to fakt nešlo. Musela jsem zvolit starší a širší kotníčkové boty. Přesto jsem kulhala a palec bolel jak sviňa. Na parkovišti na mne čekal syn s pejskem, a když viděl, jak pajdám, tak mne uklidňoval, že to nic není, že to rozchodím. No, moc jsem tomu nevěřila a devítihodinového pochodu Salzburgem jsem se krapet děsila. Nehet pěkně zmodral a já poznala na vlastní kůži, jak je takový palec na noze zapotřebí.

PUTOVÁNÍ MĚSTEM MOZARTA
Zpět ale do Salzburgu! Okolo zámku a přes zahrady Mirabell  jsme přes řeku Salzach zamířili do Starého Města. Byla to prostě nádhera! Tolik krásných a úzkých uliček s neskutečnou výzdobou! Prostě mně docházejí slova. Měli jsem milou průvodkyni, která nám řekla základní fakta, přivedla přes Ježíškův trh k soše Mozarta, kde jsme měli večer sraz. Poté jsem už vyrazila do ulic lovit fotky, zážitky, pozorovat lidi a nasávat atmosféru rakouského předvánočního Salzburgu. Nejdříve jsem zamířila do Kolegiátního kostela a poté do katedrály sv. Ruperta a Virgila. Je advent, tak tam byl čas na ztišení.

PEVNOST HOHENSALZBURG
Potom jsem zamířila na pevnost Hohensalzburg, která trůní hrdě na vrcholu Mnišské hory, vysoko nad střechami barokního Starého Města. Největší kompletně zachovalý hradní komplex ve střední Evropě a současně dominantu Salcburgu obdivují každoročně miliony návštěvníků.  Já jsem byla jedním z nich Na cestě vzhůru jsem nevyužila lanovky, protože jsem chtěla fotit. A neprohloupila jsem! Jak jsem stoupala po schodech výš a výš, tak se mně otvíraly nádherné pohledy na sněhem pocukrovné město. Byla to krása. Můžete se podívat ve fotogalerii.. Já vím… Těch fotek je tam moc, ale prostě jsem chtěla zachytit atmosféru tohoto krásného města. Možná se tam už nikdy nepodívám, i když bych toto město moc ráda fotila i v létě nebo na jaře. Pevnost je mnohem větší než se zdá z pohledu z údolí. Je to jakoby další městečko uvnitř opevnění. Byly tam celé ulice a samozřejmě také adventní trh, i když mnohem menší než byly ty dole ve městě. Každopádně jsem si tam dala pomerančový punč s rumem. Vstupné do celého areálu mne vyšlo na necelých deset euro. Byl v tom zahrnut vstup i na výstavu loutek a dalších prostor. Všechno jsem ani neprošla. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si hrad mohla prozkoumat. Dolů jsem se na lístek, který jsem zaplatila vstupné, svezla lanovkou. V ulicích Starého Města za ty zhruba dvě hodinky, co jsem byla na hradu, značně přibylo lidí.

MOZARTOVY KOULE
Nejdříve jsem mazala do cukrárny, kam se vešli jen dva zákaznci a zbytek musel vždy čekat venku. Nebyla to cukrárna, kde si člověk mohl sednout, ale byla to cukrárnička, kde se cukrářem Fürstem v roce 1890 poprvé začaly vyrábět Mozartovy koule. Ty, které dnes dostaneme i v našich obchodech, se vyrábějí průmyslově a mají odlišnou recepturu. Já ale chtěla koupit a ochutnat právé ručně dělané Mozartovy koule. Byly fakt lepší! Na tuto cukrárnu nás upozornila průvodkyně.

HLEDÁNÍ TYPICKÉ RAKOUSKÉ HOSPODY
Potom jsem se pustila do prozkoumání města, i když někdy se musel člověk doopravdy protláčet davy lidí, což fakt nemusím… Byla sobota, tak se nebylo čemu divit. Možná by bylo lepší sem někdy zamířit spíše ve všechní den. Po poledni se mně začal ozývat žaludek a já už doma měla v plánu, že navštívím nějakou typickou rakouskou hospodu, kde si dám něco dobrého. Na místě jsem ale zjistila, že to bude problém. Těch typických rakouských hospod totiž v centru města nebylo moc a byly hlavně narvané k prasknutí. Byly tak plné, že před dveřmi někde čekala fronta lidí. To jsem tedy fakt nepředpokládala! Zamířila jsem proto dál od centra a tiše doufala, že najdu to, co hledám. Míjela jsem spoustu italských pizzerii, ale také jsem narazila na japonské či indické restaurace a klasický „Mekáč“. Nic z toho jsem ale nechtěla! Pátrala jsem dál a dostala se fakt docela dost daleko. Nakonec jsem objevila hospodu s názvem Bärenwirt, jejích reklamní cedule hlásala, že jde o tradiční salzburskou kuchyni, jejíž historie sahá až do roku 1663. Moje srdce poskočilo radostí. Uvnitř do vypadalo fakt stylově! Číšnice mně bohužel řekla, že je plno, a tak jsem se vydala zpět při pobřeží řeky Salzach do Starého Města. Tady jsem nakonec našla jednu hospodu, kde jsem si dala horký vývar s obřím játrovým knedlíkem. Byla to dobrota! A pak jsem zase vyrazila do ulic fotit, ale to už se někde fakt nedalo vůbec projít.

Při celodenním putování jsem děkovala Bohu, že palec držel, nebolel a já si mohla výlet užít. Syn měl pravdu! Rozchodila jsem to!  Zpět do Brna jsme dorazili před půlnocí. Adventní Salzburg vřele doporučuji!!!

Lenka

V pondělí 10. prosince jsem s cestovní kanceláří Kormidlo vyrazila Do Drážďan. To už jsem za sebou měla ale návštěvu adventních trhů v Brně. O těch píši ale na jiném místě tohoto webu.

Do Drážďan jsme z brněnského autobusového nádraží Zvonařka vyráželi ve čtyři hodiny ráno. Další turisty jsme nabírali ve Velkém Meziříčí, Jihlavě a Praze. Cesta byla bez dopravních zácp naprosto plynulá a my na místo s několika přestávkami „na čurání“ dorazili zhruba o půl desáté. Průvodce nám řekl, že je před námi devět hodin v ulicích města, protože řidič potřebuje dodržet povinnou přestávku. Vzhledem k tomu, že právě začalo pršet, tak jsem to s mým plánovaným focením neviděla moc dobře. Nakonec nás celý den provázely dešťové přeháňky a v jednom okamžiku údajně i sprška ledových krup, ale to jsem zřejmě právě procházela obchoďák nebo seděla v kavárně…

Každopádně mohu zpětně říct, že přestože jsem nejdříve z deště nebyla nadšená, protože jsem jela do Drážďan primárně fotit, tak ty fotky nakonec dostaly mezi kapkami deště jiný, zajímavý a krásný náboj… Pokud se prokousáte ve fotogalerii až ke konci, tak je to vidět především v nastávajícím večeru za umělého osvětlení pouličních lamp starého města a vánoční výzdoby… Zveřejnila jsem ale i fotky za denního světla, protože mají také svoji atmosféru..

Co se týká výzdoby prodejních domečků, tak doposud ji dle mého mínění nepředčilo žádné město, které jsem za svůj život navštívila. Adventní trhy se zde konají od roku 1434, tak možná to bude tím. Drážďany jsou typické především pečením obří vánoční štoly, která bývá dlouhá několik metrů a letos se stala středem pozornosti tzv. Striezelmarketu v sobotu 8. prosince. My jsme v Drážďanech byli v pondělí po této velké slávě. Výhodou bylo, že se v centru města dalo v pohodě projít a člověk se nemusel prodírat přes davy lidí, což doopravdy nesnáším. Nevýhodou ale bylo, že byly zavřené všechny galerie i muzea. To člověka naštve – zvlášť, když jsme celý den bojovali s dešťovými přeháňkami…

Vánoční štoly – drážďanskou specialitu, ale nabízeli mnozí prodejci na svých stáncích a byla k mání také v lkavárnách a cukrárnách. Zatímco u nás v obchodních domech dostanete podle velikosti štolu za cca. 60 až 120 Kč, tak v Drážďanech byly čtyři plátky v celofánu od zhruba šesti eur až po štoly v různém dárkovém balení za cenu přes 20 eur. Cena se odvíjela od váhy a místa, kde ji člověk kupoval.

Grilovaná klobása v housce byla naopak na trzích nejlevnějším nabízeným pokrmem a cena se pohybovala od tří eur. Svařák vyšel zhruba na 3,5 eura. V nabídce byly také punče s vaječným koňakem, Becherovkou a dalším nejrůznějším alkoholem. Punč vyšel zhruba na 5 eur – plus – mínus.

Při svém putování městem jsem zabrousila také do jednoho obchoďáku, kde jsem slyšela hlavně češtinu Z tohoto globálního blázince jsem zase rychle vypadla. Další informace jsou ve fotogalerii v popiskách, které jsou tady netradičně umístěny nad fotkou.

Celkový závěr z mé první návštěvy Drážďan? Mně osobně se historické město moc líbilo. V adventních Drážďanech bylo pěkné, že odpoledne na podiu probíhal program i ve všední den. V pozdějším odpoledni potom na různých místech vyhrávali různí muzikanti rozličných žánrů. Na zámeckém nádvoří byli oblečeni do historických kostýmů a hráli skvěle. Pokud bych město ale chtěla více poznat a navštívit galerie či nějaké muzeum, potřebovala bych k tomu alespoň tři dny pobytu.

Jinak jsem po tom devítihodinovém pochodu městem, kdy jsem si pravda dala přestávku, abych ochutnala drážďanskou štolu v jedné cukrárně a na závěr svého putování také spočinula v klidu kostela, jsem byla  o půlnoci, kdy jsme dorazili do Brna, nadřená jako kůň. Uvědomila jsem si, že moc let asi takové výkony už podávat nebudu. Nachodila jsem sice jen nějakých dvanáct kilometrů, ale s těmi zhruba deseti kilogramy foto techniky v tašce a posléze navíc s taškou dárečků, se mně to pěkně proneslo. Ale stálo to za to! Kdo máte čas, tak Drážďany vřele doporučuji!

A jedna poznámka na závěr. Na fotkách můžete vidět také betonové zátarasy, které brání, aby případní teroristé na některý z adventních trhů nevjeli a cíleně nezmasakrovali návštěvníky. Když jsem procházela městem a viděla důmyslně umístěné zátarasy, které si nic nezadají s těmi v Izraeli, tak jsem si smutně říkala, že Evropa už nikdy nebude taková, jaká bývala v osmdesátých a možná ještě počátkem devadesátých let. Za posledních třicet let se svět totiž neskutečně změnil…

Všem přeji krásný advetní čas a podám ještě „raport“ z návštěvy Salzburgu, kam se teprve chystám i z Brna, kde už jsem byla.