Hlavní poutní mši svatou celebroval olomoucký arcibiskup Mons. Josef Nuzík a nedělní program uzavřela odpolední poutní mše svatá s blatnickým farářem P. Františkem Králem. Pokud by si někdo myslel, že na závěrečnou mši svatou už nikdo nepřijde, škaredě by se spletl, protože kaple byla plná i v tomto, pro místní farníky z Blatnice a Ostrožské Lhoty, netradičním čase.
Odpolední program začal ale už ve 13.30 půlhodinovou adorací, kterou vedl arcibiskup Nuzík. Po svátostném požehnání následovala beseda s arcibiskupem, kdy se mohl kdokoliv z přítomných zeptat na cokoliv. Příliš mnoho lidí, ale nedostalo odvahu nějakou otázku položit. Nakonec arcibiskup odpovídal například na to, co si myslí o výrazném úbytku věřících v našich kostelích, jestli by mohl být blahořečený sběratel moravských lidových písní, překladatel, myslitel, básník a teolog František Sušil. Zazněla ale i odlehčující otázka, kam pojede pan arcibiskup v létě dovolenou za odpočinkem. V závěru setkání se sám rozpovídal o smyslu a možnostech současné iniciativy arcibiskupství s názvem projektu PROPOJENI.

Arcibiskup Nuzík při besedě s věřícími mimo jiné odpověděl na dotazy:

Proč ubývá věřících:
„Naším spirituálem byl otec Jan Pavlík. Když měl v roce 1963 svěcení na kněze, tak mu v tom týdnu zemřela jeho mladší sestra, která měla před svatbou. Byl to šok pro něho i maminku. Maminka, protože byla ženou víry, mu řekla: „Synku, co my víme, my za zatáčku nevidíme. To ví jen Pán Bůh.“  A to je důležité připomínat si ve všem, co prožíváme, že nevidíme za zatáčku. Bůh ale vidí a on to řídí. Nevíme, jakými jinými cestami chce Bůh dál vést církev. Každopádně mne těší, že přibývá iniciativa laických aktivit především na severní Moravy, kde se hned několik společenství pravidelně schází, aby chválili zpěvem Boha.“

Každý rok se účastním pouti za Františka Sušila. Není to pouť organizovaná církví, ale laiky – folkloristy, kteří jdou vždy z Bystřice pod Hostýnem na Hostýn. Obvykle vycházíme až na střechu baziliky a tam jsme i hráli. Jednou nám to zakázali, protože jste tam byl, tak abychom vás nerušili. František Sušil byl profesorem teologie, mluví se o něm jako o Sušilově škole. Není to symbol pro zahájení jeho blahořečení?
„Častokrát se můžete setkat s tím, že někde jsem a já něco zakážu nebo povolím a přitom o tom ani nevím. Častokrát se s tím setkám, že někdo řekne: „Pan arcibiskup si přeje…“ A já si potom říkám, co jsem si to přál? To tak bývá.
K vašemu dotazu: Ve světě je mnoho dobrého, a když plním roli veřejného činitele, kdy chodím na různé vernisáže a řadu dalších akcí, setkávám se s mnoha lidmi, kteří se snaží konat dobro. Někdy nejsou ani věřící, ale mají Boží zákon vtisknutý v srdci. Pokud vznikne společenství okolo díla Františka Sušila a toho, co dělal, k čemu vedl, co učil, které poroste, je to cesta, která povede k tomu, aby se o jeho blahořečení usilovalo. Nikdy by tato iniciativa neměla začít biskupem. V současné době běží procesy blahořečení P. Antonína Šuránka, Aničky Zelíkové, staříčka Stuchlého, které mají na starosti u salesiáni, a arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. U všech čekáme, aby se na jejich přímluvu stal nějaký zázrak v podobě zázračného uzdravení, aby se v lidech rodila touha uctívat a mluvit o těchto lidech pozitivně. V naší zemi jsme hodně zaměřeni na kritiku. Obyčejně umíme na každém najít něco. Jsme negativně naladěni a nenecháme někoho vyrůst. Tak my přemýšlíme. Je to na škodu celkově naší společnosti.  Nedávno mně někdo říkal, že prožívali v rodině těžké onemocnění a svěřili se mně, že se začali modlit k Antonínovi Cyrilovi Stojanovi. Takto to vzniká, když se dostanete do životních potíží a vidíte, že lidská naděje je malá, nespoléhejte jen na to, kde najdeme lepšího lékaře, lepší léky, ale začněme se modlit. I když se zázrak nestane, tak přesto na tom našem světě něco lepšího vyroste.“

Jak prožijete letos dovolenou?
„Budu ji mít rozdělenou zhruba po třech týdnech. Týden bych chtěl být na Klatovské pouti, kam jezdím každý rok, mám tam spolužáka z prvního ročníku a zůstanu na Šumavě pár dnů, trošku se tam projdu. Dále v Oseku, kde je opuštěný bývalý cisterciácký klášter. Po 90. letech to tam spravuje veterinář Jindřich Koska z Hlučínska. Vše, co se tam za tu dobu udělalo a vyrostlo, bylo díky jeho obětavosti. Tak tam budu týden.  Potom prožiji jeden týden s biskupy Stanislavem, Martinem a generálním sekretářem blízko Brumovský skal, kde mají benediktíni takovou hájenku, kterou opravili v obci Řeřišný. Je to na konci světa. Plánujeme navštívit okolí a trošku se dospíme. V životě biskupa je to tak, že starosti nepovolí ani o dovolené. Pokud se něco stane, je třeba s tiskovým mluvčím řešit, jak odpovíme. Někdy přirovnávám službu biskupa ke službě matky v rodině. Ať je nemocná, tak děti čekají, že jim něco dá k jídlu, ať je unavená, tak děti čekají, že bude vše uklizené, že nebude v koupelně halda prádla. Stejně to čekají i od biskupa a Pán k tomu dává sílu, že to nějak jde.

PROJEKT PROPOJENI
„Včera jsme se po pouti na Svatém Hostýnu setkali s poutníky na faře. Bavili jsme se o situaci, ve které se nachází naše diecéze. Jako dobré znamení doby vidím projekt PROPOJENI. Líbí se mně na tom projektu, že byla stanovena témata, abychom se začali bavit o podstatných a duchovních věcech, abychom začali přemýšlet o tom, že lidé od nás nečekají nějaké poselství. Rodák z Ostrožské Nové Vsi P. Jan Franta  má rád tradiční liturgii. Je knězem naší diecéze, ale slouží nyní ve Vandsdorfu, což je výběžek na severu naší země, kde potkávají tři státy – Německo, Polsko a naše země. Prozradil mně, že venku chodí pořád v klerice, zastavuje se na ulici s lidmi, oslovuje je, baví se, ptá se jich, co prožívají, co je trápí. Říká, že je překvapený, kolik lidí v tomto výběžku nikdy nic neslyšelo o Bohu. Já tuto dobu vidím i v tom, že ubývá kněží, ale je to poslání i pro laiky, aby lidem svědčili o Bohu. Druhý příklad jsem prožil, když můj nejstarší bratr Antonín před necelými třemi roky umíral. V závěru života ležel v uherskohradišťské nemocnici, kde jsem ho dost často navštěvoval. Když jsem se zeptal jeho spolubydlících, tak jsem si s nimi také povykládal a nakonec se zeptal, jestli chtějí požehnání. Okamžitá reakce některých mužů ale byla: „Ne, ne, ne!!! Já nejsem věřící!“ Když jsem jim ale vysvětlil, co to požehnání vlastně je, že je to vyprošování dobra, brzkého uzdravení a návratu z nemocnice domů, tak souhlasili.
Je důležité s lidmi mluvit. Nejsou to žádné složité věci, které si člověk musí nastudovat. Stačí se jen tak lidsky pobavit a potom nabídnout modlitbu nebo požehnání. Víra není jen cesta k tomu, že je to věc faráře. Proto se mluví o všeobecném kněžství. Všichni máme lidem říct něco o Bohu. Když se setkáváme s umírajícími, starými a nemocnými lidmi, jsou to vzácné okamžiky. Oni třeba už za tři, čtyři hodiny uvidí Boha a my na toto setkání budeme čekat třeba ještě několik desetiletí.

Další dotaz: Projekt PROPOJENI  tedy znamená, že jde o propojení hledajících s věřícími?Nedávno mně jeden ze spolupracovníků řekl: „Však v tom není nic nového! Pastorační rady vždy byli a dobrovolníci také. Je třeba si uvědomit, že máme jako věřící bohatství a stojí za to, abychom jeli na bohoslužby i do sousední farnosti, protože to, co mně dá mše svatá, nelze nijak nahradit. Abychom se začali bavit o podstatných věcech, kde nejde přitom jen o nás pár, co ještě chodí do kostela. O své víře bychom měli začít svědčit. Jak? Třeba i tím, že něco nedělám. Když jsem v úvodu vzpomínal otce Pavlíka, připomenu, jak to dělal on. Když mu vzali státní souhlas k vykonávání duchovní služby, pracoval u Dopravního podniku Města Brna jako jeřábník. Vzpomínal na to, jak tam chlapi viděli, že se chová jinak než ostatní, že nikdy neřekl třeba vulgární slovo. A o tom to jde. Nebo, když mamince přijedou v neděli na návštěvu děti, tak přesto půjde na mši svatou. Může jim nabídnout, aby šli s ní, a pokud nebudou chtít, poprosit, aby na ni počkali, protože je pro ni mše svatá důležitá.“
Zaznamenala Lenka Fojtíková

V nedělním dopoledni si mohli poutníci vybrat účas ze tří mší svatých. První byla už v osm hodin v kapli sv. Antonína Paduánského a hlavním celebrantem byl spirituál Kněžského semináře v Olomouci P. Vladimír Schmidt. Dále s ním za oltářem sloužili spirituál Kněžského semináře Olomouc P. Antonín Hráček, biskupský vikář pro evangelizaci P. Zdeněk Stodůlka, spirituál Stojanova gymnázia Velehrad P. Radim Kuchař a rektor Arcibiskupského kněžského semináře Olomouc P. Vít Hlavica. Druhou mši sv. sloužil již v přírodním areálu tradičně farář z Ostrožské Lhoty za své farníky P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující poutní bohoslužby byl pražský biskup Mons. Zdenek Wasserbauer. Odpoledne potom po svátostném požehnání sloužil závěrečnou mši svatou Hlavní pouti ke cti sv. Antonína Paduánského blatnický farář P. František Král. Ještě před tím se mohli zájemci zúčastnit besedy s pražským biskupem Zdenkem Wasserbauerem a zeptat se ho na vše, co je zajímalo.
Ocenění Bílá růže P. Antonína Šuránka , služebníka Božího letos předala předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková Vladimíru Křivánkovi z Ostrožské Lhoty, Františkovi Polehňovi z Ostrožské Lhoty a Josefovi Petraturovi z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Spolu s předsedkyní oceněným pogratulovali pražský biskup Zdenek Wasserbauer a blatnický farář P. František Král.

Putujete podél hranice České republiky. Co vás k této cestě inspirovalo?

Prvotním impulsem byla před třemi lety přednáška Václava Malinského v Plzni. Tento muž obešel po hranicích celé bývalé Československo. Za 97 dnů ušel  3 700 kilometrů. Promítal k tomu fotografie s hudbou a mně se velmi líbilo, že jednotlivé hory znám a mám je několikrát prochozené. Napadlo mne, že by bylo pěkné to propojit a přecházet z jedněch hor do druhých.

Dnes chodí hodně lidí do Compostely.  To vás nelákalo?

Ne. Putování do Compostely je dnes móda. Lidé, kteří tuto cestu absolvují, říkají, že lidí přibývá a stal se z toho už trošku takový Václavák.  Spaní na společných ubytovnách není moc příjemné. Pokud tam někdo chrápe, tak se nikdo nevyspí. Tato cesta mne proto nelákala. V Čechách je krásně, tak jsem to chtěl zmapovat. Motivovaly mne i nějaké cestopisy, které jsem přečetl.

Například?

Inspiroval mne Petr Kosek z firmy Nalehko z Liberce, který přešel v Americe tři nejdelší traily, každý měří okolo čtyř a půl tisíce kilometrů. Testuje tam výstroj, takže pro mne to byla inspirace, co si vzít na cestu. Potom ještě americké traily absolvoval Jakub Čech, který dělá hudbu k filmům. Je velmi úspěšný, ale měl okolo čtyřicítky veliké problémy. Lékař mu tehdy řekl, že pokud bude žít dosavadním stylem života, tak mu zbývá pár let. Říká o sobě, že se zvedl z gauče, začal se hýbat a chodit. Přešel Pacifický trail a k tomu si vloni přidal další. I s ním jsem si psal ohledně zkušeností a vybavení. Všichni tito lidé mne nabudili a motivovali. Zvládli daleko těžší výkony než co já jdu tady v Čechách. Oni začínají například v Mexiku, kde jsou obrovské teploty. Jsou tam ale také hadi, chřestýši a nedostatek vody. Vedle míst s mimořádnými teplotami jsou zase vysoké hory pokryté sněhem. Cestu si musí načasovat tak, aby došli do Kanady dříve, než tam napadne sníh. Tito lidé mají velké zkušenosti. Jsou pro mne inspirací a jejich výkon mně pomáhá při cestě, pokud se vyskytnou nějaké problémy a obtíže. Proti problémům a potížím, které museli zvládat oni, jsou ty moje maličké. Opravdu mně to hodně pomohlo, hlavně ze začátku mé cesty, kdy nebylo dobré počasí.

Jde ve vašem případě o turistiku nebo pouť?

Beru to jako obojí. Odmalička jsem byl v turistickém oddíle, nejdříve ve Skautu, který potom komunisté zakázali. Celý náš oddíl včetně vedoucích přešel pod křídla turistů s názvem TOM, což je turistický oddíl mládeže. V šestnácti, sedmnácti letech jsem chodil každý víkend pětadvacetikilometrové i padesátikilometrové dálkové pochody.

Je to možná i o tom, že díky své zkušenosti z mládí věříte, že cestu zvládnete?

Určitě, ale také mne posiluje běh, který jsem začal provozovat v padesáti letech a vím, že vydržím uběhnout maraton. Na této cestě ujdu denně v průměru kolem pětatřiceti kilometrů.

Bolí vás něco? Nebojujete s puchýři?

Nohy mě nebolí a nemám ani puchýře. 

Můžete prozradit, co na váš nápad říkala manželka?

Před mými šedesátinami se mě zeptala, co bych chtěl k narozeninám. Já jsem jí tehdy řekl, že nechci žádného Harleye, ale že bych si chtěl udělat tuto pouť. Zarazila se, ona je taková přímočará, a řekla: „Co když tě to nějak změní?“ Měla totiž obavu, že se mi zalíbí žít jako tulák a začnu chodit jeden trek za druhým. Řekl jsem jí, že si to chci jen vyzkoušet, že se nemusí bát.  A ona souhlasila. Dala mi k tomu své požehnání a dokonce za mnou jezdí jednou za čtrnáct dnů a putujeme společně celý víkend. Celkem se mnou už ušla tři sta padesát kilometrů. Je to pěkné.

Kolik kilogramů a co nesete na zádech?

Je velice důležité, kolik toho člověk s sebou nese. Jsou vypočítané takové křivky, kolik člověk ujde s třicetikilovým batohem a kolik s dvanáctikilovým, který nesu já. Říká se tomu pozitivní spirála hmotnosti, protože když má člověk lehký batoh, ujde delší vzdálenost, nemusí být tak dlouho na trase, stačí mu méně jídla a není tak opotřebovaný. Když si vezme třicetikilový batoh, tak ho to za chvíli odrovná.

Nechal jste si tedy poradit?

Hoši, které jsem už jmenoval  v úvodu našeho rozhovoru,  testují vybavení. Dováží ho většinou z Ameriky. Je třeba mít lehké batohy i boty. Nesmí být těžké, kožené, s goretexem.  Vhodné jsou běžecké boty se zesílenou podrážkou, ve kterých se netvoří puchýře, protože je noha v suchu. V goretexu jsou v horku za chvíli mokré ponožky. Já používám boty značky Altra Lone Peak. Jsou z Ameriky, ale dají se u nás koupit ve Svitavách u Brna a v Praze.

V čem je jejich výhoda?

Mají rozšířenou špičku boty, takže se v nich netvoří puchýře. Po cestě je pro dovozce testuji. Fotím je, jak vypadají po tisícovce  kilometrů, po tisíci a půl se už začínají pomalu rozpadat.

Pojďme zpět k obsahu batohu, co ukrývá?

Potřebné věci, aby toho člověk netahal zbytečně moc, ale zase aby netrpěl, když se změní klimatické podmínky. Mně se stalo, že v květnu několikrát sněžilo. Měl jsem naštěstí vodovzdorné ponožky, které vypadají jako z neoprenu. Noha je v suchu a zároveň i v teple. Bylo důležité, že jsem měl při nepříznivém počasí v ponožkách suchou nohu a nezáblo mne. To jsou takové vychytávky.

A váha vašeho batohu?

Můj batoh váží i s potravinami dvanáct kilogramů. Bez potravin a paliva je to sedm kilogramů. Vařím zásadně na lihu. Vařič mám také z Ameriky, jeho hmotnost je pouhých osmnáct gramů. Na ohřátí jednoho litru vody spotřebuji třicet mililitrů bio lihu do krbu. Je to levné vaření a já vím přesně, kolik paliva mně zbývá, kdežto do bomby člověk nevidí a je zbytečně těžká.  

Při tak náročné cestě je velmi důležitá strava. Jak doplňujete energii?

Ke snídani mám obvykle vločky nebo kaši, kterou i sám míchám. Přidávám do nich sušené mléko, proteiny, sušené ovoce a kokosovou moučku. Je důležité, aby strava byla kaloricky bohatá. Při běžné práci člověk denně spotřebuje okolo dvou tisíc kalorií, ale při této cestě je to pět až osm tisíc kalorií. Záleží na tom, kolik ujdu kilometrů. Pokud by člověk kalorie nedoplňoval, začal by hubnout a ztratil výkon. Dostavily by se problémy, protože by neměl sílu. Kalorie se doplňují potravinami, které mají v sobě hodně tuku. Nebráním se proto ani smaženým hranolkům, hamburgerům, což jsou jinak samozřejmě nezdravé věci. Kaši navíc zalévám olivovým olejem, což je další výborný zdroj energie. Jím také bramborovou kaši s tuňákem, kuskus a sušená rajčata. Místo chleba jím tortillu, protože ta se nerozláme ani nezplesniví. K obědu ji mám se škvarkovou pomazánkou, ale třeba i s nutellou nebo arašídovým máslem. Pokud je to možné, zastavím se občas na jídlo v restauraci. Rád si tam dám pivo. Je to nejlepší ionťák.

Kdy a odkud jste na cestu podél hranic České republiky vyrazil?

Bydlím v Plzni, takže na Šumavu to mám nejblíž. Je to nějakých šedesát, sedmdesát kilometrů od Plzně. Vyšel jsem proto prvního května ze Šumavy pod horou Ostrý, aby na horách už nebyl sníh. Chtěl jsem se vyhnout případným problémům se sněhem ve vyšších polohách hor. Nicméně letošní květen byl nadprůměrně studený, takže jsem ještě patnáctého května v Krušných horách sníh zažil. Místo spaní ve stanu jsem proto spal v různých penzionech. Nejhorší by totiž bylo, kdyby navlhl péřový spacák. Na všechno šatstvo mám vodotěsné obaly, takže i když jsem kompletně promokl, oblečení na převlečení zůstalo suché. Spím v letním péřovém spacáku Kumulus. Vyrábí se v Polsku a má doživotní záruku. Ze Šumavy jsem šel na západ přes Český les do Chebu, přes Krušné hory, Českosaské Švýcarsko, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky, Rychnovské hory, Krnov, Opavu, Ostravu, Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty, odkud jsem přišel sem. Dál pokračuji přes Hodonín, Břeclavsko, Podyjí do Novohradských hor a skončím zase na Šumavě. Celá trasa měří 2 200 kilometrů.

Stanovil jste si předem, za jak dlouho tuto trasu ujdete?

Mně se vždy líbil Jules Verne, takže jsem si udělal takové logo: Okolo ČR za osmdesát dní, ale myslím si, že to zkrátím, protože už mám odhad, kolik za den v průměru ujdu. Možná to bude nakonec pouze sedmdesát až sedmdesát pět dnů.

Víte, kolik jste až sem na Slovácko zdolal kilometrů?

Večer před poutí na Svatém Antonínku jsem si vše přepočítal a je to neuvěřitelné. Ušel jsem zatím přesně 1 500 kilometrů.

Zažil jste po cestě nějakou krizi?

Je zajímavé, že přišla hned na začátku mého putování. Spal jsem tehdy u pramene Radbuzy, což bylo asi třetí noc po odchodu z domova, když začalo pršet. Nespal jsem ve stanu, ale v takovém altánu. Byl jsem v suchu, ale začal jsem si promítat, co mne čeká, že druhý den bude také pršet a nevím dopředu, kde budu spát, protože zrovna v Českém lese žádné penziony nebyly. Nemohl jsem z toho ani usnout a říkal jsem si, že to tedy pěkně začíná. Potom jsem si ale vzpomněl, že jsem byl na besedě s horolezcem Radkem Jarošem, který tehdy promítal film, jak lezl na K2. Stan měl zakolíkovaný někde v ledovcové stěně, visel tam, byla vichřice, strašná zima, museli lézt nahoru, byl strašný problém jít na záchod nebo uvařit, protože se u toho museli jistit. A mně v tom přemítání najednou došlo, že já na záchod mohu jít v pohodě, nikam nespadnu, nic se mi neděje, je teplo, nebudu mít omrzliny a nic mně vlastně nehrozí. Tak jsem si řekl: Chlapče, seber se! Byla to pro mne zajímavá lekce a od té doby jsem přestal fňukat.

Objevil jste při cestě místa, která se vás nějak hluboce dotkla? Jak na vás vlastně působí proměna krajiny, kterou putujete?

Krajina je velmi proměnlivá a různorodá. Odkrývá třeba i to, jací lidé tam žijí. Genius loci opravdu funguje.

Podle čeho poznáte, jací tam žijí lidé?

Třeba podle toho, jak se ti lidé starají o svá obydlí, jak se k sobě chovají, když člověk někam přijde. Začal jsem na Chodsku a uvědomil si, jak jsou Chodové zemití. Nebyli odsunutí, jako například sudetští Němci. Jsou původními obyvateli a jsou v tom svém kraji zakořeněni. Byli pro mě čitelní. Potom následovalo pohraničí, které bylo několikrát osídlené, protože se spíše drancovalo. Na informačních cedulích jsem se tam dočetl, že se odsunuly dva miliony sudetských Němců. Ti lidé potom museli někde chybět. Opuštěná hospodářství, co tam zanechali, zpustla. Dodnes v té krajině zůstal jakýsi smutek z toho, co se stalo. Jsou tam fotografie, jak konkrétní místa vypadala před odsunem a potom. Československá armáda pak vesnice srovnala se zemí, aby se tam údajně neskrývali nějací diverzanti. Spíše ale chtěli jednotlivá místa, včetně kostelů, úplně vygumovat. Po zaniklých osadách, kterých byly stovky, zůstaly jen holé pláně. Odsunem Němců byly poznamenané celé západní Čechy a Krušné hory. Vidíte tam třeba rozbité kříže. Když jsem pak procházel Beskydy a Javorníky, všude byly udržované kapličky, křížky v lese, ozdobené svaté obrázky ve skříňkách se stříškou, jsou u toho kytičky. Uvědomíte si, jak kde člověk žije, jestli mu záleží na duchovních věcech. V západních Čechách jsou rozlámané kříže a vybrakované kapličky. A kde se mně líbilo nejvíc? To se těžko říká, protože všude bylo nějak pěkně. Mám rád Jeseníky, protože jsme tam jezdili s manželkou už před svatbou. Jizerské hory mám také rád, ale vždy jsem tam měl smůlu na počasí a bylo to i teď. V době, kdy jsem jimi procházel, napadlo sto milimetrů srážek. Tam jsem úplně nejvíc promokl. V batohu mně čvachtala voda. Věci ve voděodolných pytlích ale byly suché. Potom se mi líbily bukové lesy v Beskydech. Ty stromy mně připomínaly sloupy v kostele. Bylo tam takové šero až tma. Někde to bylo až strašidelné.

Píšete si o své cestě nějaké poznámky?

Každý den si píšu deníček. Moc se mně to osvědčilo. Pokud si něco nenapíšu každý večer, tak se mně vše začíná míchat s jinými zážitky. Píši postřehy o krajině i lidech. Měla by z toho být kniha. Ještě nevím, jak ji uspořádám, ale myslím si, že to bude o tom, co jsem prožil. Radosti i strasti a jako bonus fotky. Chtěl bych z putování připravit i pěkně zpracovanou přednášku. Viděl jsem na internetu, že podobně jako já už naši zemi obešlo několik lidí, ale není jich moc.  

Často jdete lesy, daleko od civilizace. Sledujete alespoň prostřednictvím mobilu zprávy, co se děje doma a ve světě?

Dal jsem si pomyslný půst od zpráv i rádia, i když ho mám samozřejmě v mobilu. Já to nedělám ani při běhání. Myslím si, že jsme všichni tak zahlceni zprávami, že nám to začíná škodit. Najednou je mně lehčeji, že jsem se od toho oprostil. Když si doma ráno pustím zprávy, tak tam jdou různé bouračky, co který politik udělal atd. Jsou to vesměs negativní zprávy, které člověka hned od rána naplní a člověk to v sobě nese a přemýšlí o tom, ať chce nebo nechce. Mě se to prostě nějak hluboce dotýká. Když to najednou není, tak se mysl jakoby vyčistí a člověk se stejně to základní dozví. Třeba o demonstraci na Letné, což je dobré.

Nad čím tedy dlouhé hodiny, kdy kráčíte sám krajinou, přemýšlíte? Cestu berete částečně jako pouť. Modlíte se?

Ano, také se modlím. Mám s sebou růženec, máme pět dětí, takže to je pět desátků. Nemodlím se ale jen za ně a za vnuky, ale i za jejich partnery a širší rodinu. Potom jsou lidé, kteří mne o modlitbu prosili. Modlím se například za jednoho kněze, který skončil svou službu. Našel si ženu, ale bude to mít hodně těžké, protože byl v církvi trošku celebrita. Dále se modlím za rodinu se synem, který nemůže odmaturovat. Do modlitby zahrnuji i lidi, kteří mně při cestě vyvstanou na mysli.

Přírodu jste přirovnal k chrámu…

Jeden mystik říká, že Boží existenci můžeme vyčíst ze dvou věcí. Jednak je to příroda, když se zamyslíme nad dokonalostí stvoření, jak dokonale byl stvořen člověk, ale stejně i různí brouci, kytky… Prostě je všechno v harmonii. A potom můžeme Boží existenci vyčíst z Božího slova. To jsou takové dva pilíře víry. Já teď čerpám především z přírody.

Uvažujete o tom, že byste se ještě někdy vydal na podobnou cestu?

Zatím ani ne. Myslím, že mně to bude docela stačit. Je to silný zážitek. Volají mi lidé a ptají se, jestli se po cestě nenudím. Když jsem před cestou řekl na stavbě, že s tímto barákem končím a vyrážím pěšky na cestu okolo naší země, jeden zedník mi tehdy řekl: Ty vole, to bych se asi zbláznil, být jenom sám se sebou! Tak jsem nad tím přemýšlel a říkal si, že to už je hodně špatně, když člověk nevydrží sám se sebou. Čím vlastně zaplňuje strach a prázdnotu uvnitř sebe? Já nemám strach být sám se sebou…

Takže se nenudíte?

Rozhodně ne. Pořád se totiž na něco těším!

Na co?

Že něco uvidím, večer někde přespím a možná někoho zajímavého potkám. Dnes jsem například potkal mladého chlapce, který šel z Dukly do Bratislavy a už měl pět set kilometrů za sebou. Tak jsme si vyměnili své zážitky. Potkali jsme se v nějakém altánku, kde jsme si každý sám vařili snídani.

Mám z vašeho vyprávění dojem, že je toto putování i obohacující. Je to tak?

Mám rád naučné stezky, kde se člověk dozví spoustu informací o různých místech, jak tam dříve lidé žili, lopotili se, aby uživili rodiny a mnozí odjížděli i do Ameriky. Uvědomuji si, jak se dnes máme úžasně.

Kdo je Tomáš Lachman? Narodil se 10. 10. 1958,  vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, byl několik let projektantem a po revoluci začal podnikat ve svém oboru jako elektrikář. Je ženatý, se ženou vychovali pět dětí a dnes se raduje už ze šesti vnoučat. S rodinou žije v Plzni. Dne 1. 5. 2019 se vydal na svou pěší pouť podél hranice s Českou republikou s mottem „Okolo ČR za 80 dnů“.

Text a foto: Lenka Fojtíková