Když jsem tak jela krajinou Horňácka, nešlo nezavzpomínat. Tato nejvýchodnější oblast hodonínského okresu, kde je to jen skok k bratrům Slováků na Slovensko, byla totiž mým rajónem v dávných dobách, kdy jsem začínala s novinařinou na plný úvazek nejdříve ve Slováckých novinách se sídlem v Uherském Hradišti a poté ve Slovácku, které mělo redakci v Hodoníně. Dnes už jsou oba tyto týdeníky součástí Deníku.
Jedna z mých prvních reportáží byla koncem devadesátých let minulého století v Nové Lhotě primiční mše svatá P. Miroslava Kazíka, jehož rodina odsud pocházela. Nevím proč, ale jela jsem tenkrát na tuto slávu jako správný poutník na kole. Ne, tehdy jsem ještě neměla zrcadlovku a samozřejmě se fotilo na filmy. Přesný rok si už nepamatuji… Možná to bylo v roce 1998. Nechápu, proč jsem jela na kole, když jsme měli služební auta, ale možná jsem si chtěla zasportovat, protože jsem byla v tomto směru dost velký blázen a ještě plná síly. Pamatuji si, jak jsem se po docela drsném stoupání převlékala před dědinou v keři z propoceného  trika do slušného a suchého oblečení. No masakr. Je to sice jen nějakých 17 kilometrů, ale zatímco Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde žiji, odkud jsem startovala, je v nadmořské výšce 214 metrů, Nová Lhota ve výšce 484 metrů. A kdo zná cestu do této vesnice, odkud už žádná silnice dál nevede a pěšky lze jít třeba na Velkou Javořinu a jiných míst na Slovensku, jela jsem přes Suchov, kde byl pořádný krpál. Potom ale člověk valí s větrem ve vlasech z kopce do Suchovských Mlýnů, aby potom s posledními kilometry zdolával serpentiny do Nové Lhoty. Zpět si to potom samozřejmě zase sviští částečně s větrem ve vlasech.
Zpět ale k dnešku. Na Lhotky jsem potom v průběhu let jela za  různými reportážemi mnohokrát. Nikdy jsem ale nedokumentovala tamní hody svatého Matouše, na které mne pozvala Liduška.
Kostelík zasvěcený tomuto evangelistovi Matoušovi po revoluci počátkem devadesátých let opravil tamní rodák P. Josef Malár, který za komunistů utekl za dramatických okolností přes Jugoslávii do Rakouska. V zahraničí vystudoval teologii, byl vysvěcený na kněze a celý svůj kněžský život sloužil v Bavorsku. Po revoluci se vrátil do své rodné obce a sloužil zde primiční mši svatou a poté v roce 1995 opravil kostelík, ve kterém byl pokřtěný a také inicioval pořízení nových zvonů, čímž byly opravy v roce 2000 završeny. Více o P. Malárovi píšu zde.
„Mechaniku těchto zvonů jsme opravili vloni a letos jsme se po velikonočním pondělí v dubnu pustili do opravy kostela, protože zdivo ničila vlhkost. Uvnitř se musela po obvodu celého kostela obouchat omítka do výšky zhruba dvou metrů. Do hloubky to potom bylo někde až deset centimetrů. Dávali jsme asanační omítku. Potom následovala výmalba interiéru, instalovali jsme nové ozvučení, opravily se lavice a položily nové koberce. Mše se v té době slavily ve vedlejším Selském muzeu – bývalé stodole vedle kostela přes cestu,“ popsala postup prací akční kostelnice Ludmila Fojtíková, na kterou aniž by to nějak plánovala, nakonec připadla organizace oprav.
Oprava se podařila realizovat díky štědrosti podnikatelů, jednotlivců i vedení obce, které odsouhlasilo příspěvek ve výši 200 000 Kč. Stejnou částku vloni obec díky dotaci z Jihomoravského kraje věnovala i na opravu mechaniky zvonů. Všem dárcům dnes správce farnosti Boršice u Blatnice, P. Norbert Waclaw Nawrath, do  které spadá i Nová Lhota, děkoval na  závěr mše svaté. Nezapomněl poděkovat ani těm, kdo opravu podporovali modlitbami. „Velké díky patří všem, kdo se jakkoliv zapojili do prací. Bez jedno jediného ze všech by to nešlo,“ doplnila slova kněze kostelnice.
Na dnešní slavnost zamířili v horňáckém kroji nejen někteří místní, ale do kroje se nastrojili také hosté ze Staré Turé na Slovensku, s nimiž se Nové Lhotě podařilo díky spolupráci společně dosáhnout na dotace z Evropské unie, za něž na obou stranách hranice vybudovali muzeum.
Hlavní celebrant, veselský děkan a farář P. Andrzej Jan Bystrzycki mimo jiné ve své promluvě řekl: „Sešli jsme se zde, abychom poděkovali za znovuobnovení chrámu. Je dobré si vzít od evangelisty Matouše několik jeho vlastností. Je to jeho upřímnost, síla modlitby, která pramení z důvěry, že modlitbou mohu mnoho dosáhnout. Matouš byl mužem modlitby a důvěřoval Bohu. Věříme také v sílu modlitby? Tento chrám nám to má připomenout. Třetí věc, kterou bychom se měli od Matouše inspirovat jsou konkrétní projevy lásky. Matouš rozdal svůj majetek. Co můžeme dát my? Ať je žitá víra vždy v našem srdci, abychom dokázali naplňovat odkaz svatého Matouše. Nezapomeňme se modlit, nezapomeňme být těmi, kteří před Bohem stojí v upřímnosti, aby nic z naší minulosti, z naší slabosti, v nás neničilo Boží milosti. Tyto Boží milosti potom dál rozdávejme. Ať se vám to daří s Boží pomocí,“ popřál účastníkům bohoslužby P. Bystrzycki.

Mezi smutečními hosty v černém zářily kroje. O víkendu se v Dolních Bojanovicích totiž slaví hody svatého Václava, protože je tomuto světci zasvěcený zdejší kostel, a tak na pohřební mši svatou přišla i většina letošní krojované chasy. V krojích bylo ale vidět i některé starší ženy. Všichni tak chtěli vzdát úctu výjimečnému muži, který navzdory všemu, co se světě dokázal, zůstal stále skromným mužem, jehož většina známých oslovovala až do konce života „Peťo“. Podrobnosti o jeho dramatickém a také dobrodružném životě se můžete dočíst díky Paměti národa zde.

Já jsem se s panem biskupem poprvé potkala na pohřbu P. Šimčíka v Blatničce v roce 2002. Poté jsme se setkávali při jeho návštěvách České republiky na Velehradě, Antonínku i v Hodoníně. Nemohla jsem proto včera chybět ani na jeho pohřbu. Tamní věřící v čele s panem farářem Petrem Karasem připravili panu biskupovi krásnou slavnost, jejíž součástí samozřejmě byla hudba a zpěv, což vedle krojů a dalších lidových tradic jejich slavný rodák tak miloval.

Pokud máte čas a chuť, podívejte se na fotky, které přiblíží atmosféru, která včera v Dolních Bojanovicích panovala. A tady jsou přepisy promluv, které při pohřbu zazněla. Nahrála jsem je na diktafon a přepsala.

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se alespoň občas měli možnost setkat s tak výjimečnými a přitom skromnými lidmi, jako byl biskup Petr Esterka…

Lenka

Přepis kázání brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula:

„Pokud si přečteme napínavý životopis našeho drahého zesnulého Petra, tak nás asi nepřekvapí, že jeho biskupské heslo znělo Jděte do celého světa – pasáž z Markova evangelia, kdy Ježíš říká svým učedníkům Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. S tím pěkně koresponduje i jeho biskupská služba, kdy byl pověřen duchovní péčí pro české katolíky ve světě. Jít do světa v sobě zahrnuje rozměr uznání, dobrodružství a poslání. I náš vstup do nové posmrtné reality zahrnuje tyto právě tyto tři rozměry.

První je uznání. Biskup Petr nyní vstupuje do světa, který doposud osobně neznal, kterému lidová slovesnost říká „onen svět“. Toto oddělení světů v naší představě vyvolává beznaděj, kterou kdysi vystihl spisovatel Franz Kafka, když charakterizoval tento svět jako uzavřený systém, zámek s pokojíky, chodbami a bludišti, které nikde nekončí. Jeden posel tam vyslechl od svého umírajícího krále poselství, ale i když se velmi namáhal, nikde nenalezl bránu, aby se dostal ven a přinesl poselství na jeho adresu.

My ale každou neděli vyznáváme víru ve společenství svatých. Díky tomu víme, že oba tyto světy jsou v Ježíši Kristu spojeny. A to nejen skrze váhu skutků, ale i skrze modlitby. Křesťanství více používá jiného výrazu. Člověk který jako první spatřil ve vidění takzvaný onen svět, označil termínem Nebeský Jeruzalém. Udiveně se tázal, kdo jsou tihle ti v bílém rouchu a odkud sem přišli? Uslyšel odpověď: „To jsou ti, kdo přichází z velikého soužení, roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi.“

Potom tu máme dobrodružství. Tento rozměr smrti zajímavě charakterizoval americký režisér, dramatik Woody Allen slovy: „Nejde o to, že bych se bál umřít. Já jen nechci být u toho, když se to stane.“ My křesťané víme, že v těchto okamžicích nebudeme sami. Bude s námi ten, kdo přemohl smrt. Biskup Petr už vlastně tuto zkušenost měl, když v červnu roku 1957 dramaticky překonával Železnou oponu, kdy si doslova prostříhal cestu do Rakouska, nového svobodného světa, první, co se svými přáteli uviděl, byla Boží muka. Potom jeho životní dobrodružství pokračovalo a já věřím, že pokračuje i na onom světě. Poznáváním nekonečné Boží lásky tváří v tvář. Stojíte v této farnosti na prahu hodové slavnosti. Na hody často přijíždí rodáci a příbuzní. A tak je velice symbolické, že i biskup Petr přijel na tyto hody. Ne ale aby je prožíval s vámi, ale aby se účastnil hodů, jak doufám největších, nebeské hodové hostině.

Nakonec tady máme rozměr poslání. Odpovědnost ze snů. Naši drazí zesnulí už evangelium hlásat nemusí, ale jejich úkol nekončí. V okamžiku, na věčnosti, kde není času, berme tento výraz doslovně, vstoupili do společenství svatých, tak se jim otevírají nové obzory. Mohou naplno a s lehkostí žít vzorec svatosti, který zajímavě definoval světec svatý Maxmilián Kolbe. Definoval ho jako malé ve rovná se velké V. Malé v je moje vůle, říká, velké V je Boží vůle. Drahý spolubratře v biskupské službě, žij naplno Boží vůli ve svatém pokoji Božího králoství.“

Synovec Jaroslav Hromek:

„Dovolte mi malou vzpomínku na našeho strýčka Peťu. Tak jsme mu v rodině říkali. Mohu říct, že pro mne byl druhým taťkou. Prožil jsem s ním totiž mnohou událostí nejen v naší zemi, ale také v USA. Dá se říct, že mně otevřel nový pohled nejen na církev, ale i na dění ve světě. Jeho názory předběhly dobu, což mne samozřejmě ovlivnilo. Co se mně vybaví při vzpomínce na něj? Skromnost! Často jsem ho vozil po republice a nikdy jsem nezažil, že by se nějak povyšoval nebo dával najevo, čeho dosáhl. Kromě okay a all right skoro nepoužíval anglická slova. Na cestu mu mamka připravila chleba s máslem a mlékem. Já bych se i někde na jídlo zastavil, ale Mc Donald u nás tehdy ještě nebyl, a tak začalo období půstu. S hlavním městem Prahou budu mít vždy spojenou naši návštěvu na Hradě u pana kardinála Tomáška. Po celou dobu návštěvy jsem musel mluvit a strýček si v těch okamžicích s panem kardinálem psali, protože v místnosti bylo mnoho odposlechů státní bezpečnosti. Vůně. Vždy voněl tak trochu americky. Kam vešel, tam to všechno provoněl. Dokonce kostelníci říkali, že věděli, které roucho měl oblečené. Já se jednou navoněl jeho parfémem, ale nikdo nereagoval. Rád zpíval. Každou cestu jsme začínali písní Andělé Boží. To jsem ještě tak trochu stačil. On ale potom zpíval dál slovácké písničky. Snažím se vzpomínku na něj odlehčit, protože vím, že by to tak chtěl, proto jsem na začátku nepoužil slova smuteční hosté. Budu ho nyní citovat: „Smrt je součástí života. Ve smrti se člověk rodí do nového, lepšího věčného života, do života s Bohem.“

Strýček Peťa pro mne vždy byl a navždy zůstane velkou osobností s obrovským srdcem. Pro celou naši rodinu znamenal víc než si dnes dokážeme uvědomit. Jeho úsměv a radost ze života zůstane navždy v mém srdci. Na závěr bych chtěl poslat do Ameriky poděkování Joen za všechnu starost o našeho strýčka. Byla s ním v posledních hodinách jeho života. Moc za vše této děkujem. Sbohem náš strýčku Peťo…“

Starostka Dolních Bojanovic Eva Rajchmanová:

Starostka nejdříve ve své promluvě vzpomněla celý život zemřelého biskupa. Dále řekla: „Neuvěřitelných 26 let se nesměl vrátit do své rodné vesnice, kterou tak miloval, a kterou se rád chlubil. Jeho návraty potom bývaly nenápadné, tiché a chlapecky radostné. Z jeho chování a jednání nebylo poznat doktora teologie, monsignora, profesora či kaplana amerického letectva. A tak nejen jeho nejbližší, třicet pět bratranců a sestřenic, vlastníky nepočítaje, přátelé, rovníci, spolužáci a snad kdekdo ve vesnici ho oslovovali jeho chlapeckým jménem Peťa. Kolik jen to bylo povídání vážného i humorného v propadání se do vzpomínek a hlavně kolik písní jsme přezpívali a jedna krásnější druhé. Ne všech písní jsme vzpomněli, ale na jednu jsme nezapomněli při loučení nikdy. S pánem Bohem idem od vás, neublížil jsem, neuškodil jsem žádného z vás…. Dnes děkujeme za jeho sílu a především Pánu za jeho dar života. Své biskupské heslo Jděte do celého světa naplnil beze zbytku. Otče biskupe, buďte s Bohem…“

Farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas:

„ Do farnosti jsem nastoupil ve dnech, kdy byl vysvěcen na biskupa a potom zde slavil jako biskup mši svatou. Skrze občasné setkání a telefonát mne potom na dálku provázel v mé službě ve zdejší farnosti. To je mé osobní zavzpomínání, ale i poděkování. Nebudu připojovat další pohledy na jeho osobnost, protože jich tady už zaznělo dost. Snad jen zmíním ještě to, co zaznělo v předchozím citátu. Že se opravdu rád setkával s lidmi. Když tady byl, tak se  třeba někoho o hodech a různých příležitostech ptal: „A čí ty jsi, odkud jsi, od kterých jsi?“ prostě zjišťoval příbuzenské vazby a bylo vidět, že se rád s lidmi setkává. Věřím, že je to i takový symbol, touha po setkání, že v něm jistě byla touha po setkání nejen s lidmi, ale s Pánem, a že už stojí před jeho tváří. Připojuji se k děkování za jeho život a připojme se k prosbám, aby se mohl radovat z toho definitivního a nikdy nekončícího dobrodružství Boží blízkosti.“

Na emeritního biskupa Petra Esterku rád zavzpomíná i dvaasedmdesátiletý bývalý kapelník dechové hudby Bojané Štěpán Esterka.

„Pamatuji si ho od útlého dětství. Bydleli jsme naproti jeho domu. Navždy zůstane uložený v mé mysli i srdci jako velmi dobrý člověk, který miloval moravskou muziku. Ať už to byl folklor, dechovka či chrámová hudba. Jsem vděčný, že jsem se po revoluci coby kapelník dechové hudby Bojané mohl podílet i na jeho primicích. Obohatil celou naši rodinu. Moc nás podpořil, když byla manželka onkologicky nemocná. Nikdy nezapomenu na naše debaty ve vinných sklípcích. Zazpívali jsme si, zahráli a vedli duchovní i politické diskuze. Míval tato setkání moc rád.“