No a potom jsem dostala od tiskové mluvčí brněnského biskupství paní Martiny Jandlové tip, abych udělala rozhovor s hudebním skladatelem Zdeňkem Pololáníkem, který 25. října oslaví pětaosmdesáté narozeniny. Přiznám se bez mučení, že do tohoto rozhovoru se mně moc nechtělo. Já, coby hudební nevzdělanec, jsem o tomto pánovi vlastně do té doby nic nevěděla. Když jsem se při přípravě na rozhovor začala seznamovat s jeho dílem a životem, tak mně lezly oči z důlků a styděla jsem se za svou neznalost… Ještě před tím jsem mu ale samozřejmě telefonovala do Ostrovačic, kde žije prakticky celý život se svou ženou. A právě manželka vzala telefon a rovnou mně řekla, že z rozhovoru nic nebude, protože manžel už rozhovory vzhledem ke svému věku nedává. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem mluvila po telefonu s panem Pololáníkem a ten mně svolil, že mohu přijet. Ještě ten den večer mně ale telefonoval a ptal se mne, jak chci rozhovor vést, že by byl rád, abych se neptala na věci obecně známé, které už říkal tolikrát v mnoha jiných rozhovorech, které za svůj dlouhý život poskytl nejrůznějších médiím. A mailem mně zrovna nějaké rozhovory naposílal včetně odkazů na videa. No moje nervy! Na tento rozhovor jsem se připravovala několik hodin, aby byl jiný.

Panu Pololáníkovi jsem řekla, že bych jeho život a tvorbu v rozhovoru ráda představila tak, že tomu bude rozumět i stařenka na Slovácku, která každý den při mších zpívá z Kancionálu i jeho písně. A on souhlasil.

A tak jsem se jedno říjnové odpoledne vydala do jejich domečku v Ostrovačicích, kde mne přivítal pan Pololáník se svou ženou Jarmilou. A byli oba úžasní! Jak už jsem řekla, tak toto setkání patří mezi ta, na která se nezapomíná. Fascinovala mne víra pana Pololáníka, kterou nikdy v životě nezapřel. I v době totality hrával pravidelně na varhany v kostele a do zahraničí neemigroval kvůli ekonomické situaci, přestože by tam byl se svým dílem jistě milionářem. V rozhovoru přiznal, že byl tehdy nejvíce poškozený prostřednictvím honorářů ze zahraničí, že existovaly tabulky, podle kterých byli odměňováni umělci. Čím více byl kdo politicky angažovaný, tak měl vyšší honorář. A on se politicky neangažoval vůbec, takže jeho honoráře byly na té nejnižší příčce. A když jsem se ho ptala, jestli mu to nebylo líto, tak řekl, že vůbec, že mu nestálo za to, aby se takto zaprodal. Smekám! Před dílem tohoto hudebního génia i jeho charakterem…

Celý rozhovor si můžete přečíst v zítřejším vydání Katoloického týdeníku. Ukázku z něj najdete tady

Mladou lékařku Judit a hudebního skladatele Zdeňka Pololáníka dělí věkový rozdíl sedmapadesáti let. Některé věci mají přesto společné – jdou si za svým cílem, dělají, co mají rádi, co je baví, dělají to s láskou a přitom jsou naprosto skromní. Nepotřebují si hrát na „borce“, aby tak zvýšili svou hodnotu, protože oni BORCI jsou aniž by si na cokoliv potřebovali hrát. A také oba věří v Boha, který je nad tím vším, co dělají… Je radost setkat se s takovými lidmi a mít tu možnost s nimi rozmlouvat o jejich životě a pohledu na svět. Jsem za to Bohu nesmírně vděčná…

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se setkávali také s lidmi, kteří si nepotřebují na nic hrát, kteří žijí své životy naplno…

Lenka