POMSTA BEDUÍNŮ?
Oč šlo? Tři dny před odletem se mně nejdříve začaly v Petře rozjíždět střevní problémy. Ty vystupňovaly v pátek v den odletu. Přiznám se bez mučení, že jsem fakt měla hrůzu, abych se v letadle nepo…a. Děkovala jsem Bohu, že mne při odbavení posadili zcela dozadu letadla, kde jsem to měla doslova dva kroky k záchodku. Využila jsem ho během letu několikrát. Ven se drala plechovka Pepsi, co jsem opatrně vysrkala na letišti před odletem, aby se do mne dostal nějaký cukr a s ním trocha energie, protože jsem v tom okamžiku už prakticky tři dny nic nejedla. Až fakt na maličkosti jako byl banán či pár sušenek. Jednak nebyla chuť, protože se hned vše dralo druhou stranou ven a druhak ani nebyla chuť. Připadala jsem si doslova jako průtokový ohřívač. To ale po třech dnech už doma způsobilo obrovskou bolest žaludku z hladu, jak se ty stěny v mé břišní dutině mlátily prázdné o sebe. Jedna kámoška se mně potom přes messenger svěřila, že měla při návštěvě Jordánska také tyto problémy, které nazvala pomsta beduínů. Jistě není bez zajímavosti, že průvodkyně nás hned na začátku pobytu upozornila, že v tomto směru nemusíme mít obavy, protože v Jordánsku turisté nemívají takové problémy jako v Egyptě. No já jsem je nakonec měla.

SKVĚLÝ LÉKAŘ
To byl také důvod, proč jsem pár hodin po návratu domů zamířila do nemocnice. Léky, co jsem měla, nezabíraly a potíže přetrvávaly. Bála jsem se dehydratace. Trošku jsem se obávala, jestli se mne zase nebude pan doktor ptát stejně jako jeho kolega před pár lety, když jsem si zlomila ruku a sama si to odřídila do špitálu, proč jsem jela do Hradiště a ne do Kyjova, kam spadám. Ne! Měla jsem štěstí! Přivítal mne úžasný pan doktor, který komunikoval se všemi pacienty v čekárně, byl milý, vtipný a rychlý, takže jsem byla brzy v ordinaci. Vyslechl mne, a když jsem se smála jeho průpovídkám, tak říkal, ať se nesměji, protože je mně blbě. Byl prostě úžasnej a i se sestřičkou tvořili skvělý tým. Tímto bych panu doktorovi Jiřímu Lapčíkovi chtěla moc poděkovat za to, že má svou práci rád a rozesměje i lidi, kterým je fakt blbě, jak jsem na tom dnes byla já. Dostala jsem antibiotika a dvoje další léky, doporučení, co mám jíst, kolik a co pít atd., atd… Navíc jsem si ale domů odvážela takový pěkný pocit z krásného lidského setkání. Po vybrání ATB jsem se fakt těšila do práce a byla jsem šťastná, že mohu ukončit týdenní pracovní neschopnost. Po dvou dnech se ale objevil jiný a zcela nečekaný problém!

ALERGIE NEBO PARAZITÉ?
Co se stalo? Probudily se mně tři malé vpichy. Jak jsem k nim došla? No zcela lehce… Když jsem se druhý den na veřejné pláži za městem, kam jsme s novými kámoškami vyrazily taxíkem, mne něco pobadlo nebo kouslo.

Jak? Ujela mně noha, já se tam ve vodě na kluzkých kamenech potácela jako lachtan a najednou jsem cítila obrovskou bolest v místě achilovky. Dodnes samozřejmě nevím, oč šlo, protože jsem po napadení nevrazila do vody hlavu se šnorchlem, abych zkoumala, co to bylo.. Naopak! Instinktivně jsem se ve vodě jako uvízla velryba na mělčině plácala pryč, i když moje noha byla v jednom ohni a já cítila, jak jed stoupá až ke kolenu a to vše doprovázela ostrá bolest a obrovské pálení. Když jsem o kousek dál vytáhla nad vodu poraněnou nohu, myslela jsem si nejdříve, že tam mám bodlinky od ježka. Ale kdepak! Bodliny to nebyly! Byly to tři malé modřinky! Nějaká mořská potvora mne tedy napadla a bodla nebo jsem se možná já napíchla na její bodliny na hřbetu zad. Noha bolela a pálila jak sviňa, i když jsem už byla z vody ven. Snažila jsem se na to ale zapomenout. A dařilo se mně to! Večer noha fakt nebolela a do rána zmizely i ony modřinky. S nohou jsem měla vlastně klid až do 25. září, takže jsem na ten bezva zážitek v moři zapomněla. V den, kdy se to stalo, jsem ale na Facebooku zveřejnila dotaz, co se mně stalo, jestli někdo neví, co to mohlo být. Ozvala se ihned kamarádka z Itálie, která s manželem žije u moře a ten si myslel, že by to mohla být jedovatá ryba tracina. Více o této rybě zde. Takže po dobrání ATB na sra…u se mně ozvaly vpichy z moře. Ta místa nejdříve začala svědit, aby se poté udělal jeden malý červený flíček. Minulou středu jsem ale už v místech vpichu měla v místech, kde je achilovka „grče“, celé se to rozlézalo a otekl kotník. Bylo mně jasné, že musím k doktorovi a to co nejdříve. Na pohotovost jsem jet nechtěla, a tak jsem to minulý týden vydržela do čtvrtku. V hlavě mně letělo, jestli jde o dodatečnou alergii anebo v sobě mám nějaké parazity. Ne náhodou jsem si při pohledu na svou nohu s prapodivnými hrboly vzpomněla na film Vetřelec.

ČEKÁNÍ NA LÉKAŘE
Praktická lékařka mně doporučila, abych jela rovnou do nemocnice na infekční. Po dvouhodinovém čekání se mnou moc ochotná paní doktorka všechno sepsala, zavolala si na poradu primářku a nakonec se shodly, že nejsem jejich pacient a musím na chirurgii. Tam jsem v čekárně čekala další dvě hodiny. Vedle mne seděl čilý senior ve věku 88 let, který byl po třech hodinách ze svého čekání hodně nervózní, takže pořád nahlas nadával a vyskakoval ke všem, kdo vcházeli do některé z chirurgických ordinací s tím, že už strašně moc dlouho čeká a musí jít ještě na urologii, protože má katedr. Z toho důvodu také nic nepil ani nejedl, takže měl už šílený hlad, protože doma z obavy následného vyprazdňování ani nesnídal. Přiznám se, že mně ho bylo, líto, i když ostatní čekající docela štval. Na druhé straně jsem chápala zdravotní personál, protože byla plná čekárna i chodba. Bylo nás tam fakt jak opic.

HLEDÁNÍ LÉKU
Až na mě po celkově čtyřech hodinách v čekárnách nemocnice došla řada, tak mi pohodový chirurg řekl, že vyzkouší višňák. Že na férovku fakt neví, co s tím, ale kdybych měla jakoukoliv špatnou reakci v podobě teploty, většího otékání nohy, rudnutí, atd., tak musím hned do nemocnice. Jinak od pátku do pondělí, kdy jsem měla přijít na kontrolu, nechat působit višňák, nohu mít spíše nahoru a v klidu. Tato nečekaná situace mně fakt udělala čáru přes rozpočet. Bylo mi jasné, že rozhodně v sobotu nepojedu ze Slovácka do Jaroměřic nad Rokytnou, kde měl pan biskup Cikrle světit nově opravenou barokní Perlu Vysočiny – chrám sv. Markéty, do kterého udělal nádherný oltář, křtitelnici a ambon vynikající sochař Otmar Oliva. Fakt mne to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Kontaktovala jsem lidi, kteří tam měli fotit s prosbou o fotky a vše sledovala díky přímému přenosu na počítači. Článek tak vznikl z domova. V neděli mně to ale nedalo a jela na Antonínek, kde Domácí hospic Antonínek ve spolupráci s Maticí svatoantonínskou pořádal Drakiádu. Chtěla jsem to zdokumentovat, protože je to krásná akce na podporu Domácího hospice Antonínek. To se mně nakonec podařilo. Fotky a text k nim najdete zde. V neděli jsem ale musela ze své bolavé nohy odmotat obvaz, protože bolák pod obvazem s mastí začal strašně pálit a doopravdy bolet jako bolák. Odmotala jsem proto obvaz a pustila na ránu vzduch. Na pohotovost jsem nejela, protože by se na mne asi zdravotníci ve službě koukali jako na blázna, že je otravuji, když nemám horečku ani další život ohrožující příznaky.

VŠECHNO JE TO O LIDECH
Do nemocnice jsem naklusala ale hned v pondělí ráno. Tentokrát jsem tam byla už o půl sedmé a zhruba za hodinu se dostala do ordinace. Tam mne ovšem čekala studená sprcha. Když lékař zjistil, že jsem přišla bez obvazu, začal na mne doslova řvát, jestli se chci nechat léčit nebo se chci léčit sama. Co jsem si to jako dovolila odmotat obvaz??? Najednou jakoby nade mnou stál gestapák a já byla jeho otrok, ke kterému se může chovat doslova jako k hovnu. Přitom jsem měla od jiných zdravotníků zjištěné, že pokud je reakce, jakou jsem měla, tak dát obvaz i mast pryč, což jsem udělala. Sestřička mně na ránu plácla jinou mast, zalepila to obří náplastí a lékař se zvýšeným hlasem řekl, abych šla čekat na chodbu, že teď na patnáct minut odejde a až se vrátí, tak mně napíše recept na antibiotika. Vrátil se za dvacet minut a to už mně ta nová bezva mast pálila na noze jako čert, tak jsem mu to hned řekla. A on na to: „Vy jste alergická na penicilin???!!!“ „Ano, jsem alergická na penicilin, máte to v papírech,“ odpověděla jsem. A on vzápětí: „Vy jste alergická na penicilin???!!!!“ „Ano, před chvilkou jsem vám řekla, že jsem alergická na penicilin.“ „Neřekla!!!!,“ zařval pan doktor. A potom pokračoval. „Vy sem ale spádově nepatříte, že?“ A já na to: „Co tím chcete říct, že se mám nechat ošetřit někde jinde?“ „No to jsem neřekl! Já se jenom ptám!!!,“ vyštěkl. To už jsem se neudržela a řekla mu, aby na mne nekřičel. Nepříčetný vyletěl do vedlejší ordinace, odkud si dovedl druhou sestřičku, která měla dohlížet na to, že se chová slušně a rázem ztišil hlas. Po nanesení nové masti jsem čekala na chodbě, jestli nebude nějaká reakce. Poté si mne sestra zavolala do vedlejší ordinace, kam už tento empatický pan doktor donesl jen papíry. Ne, nebudu psát, ve které nemocnici to bylo ani, jak se pan doktor jmenuje, i když to vím. Byl to ale hnus, který jsem nezažila ve špitále ani za komančů. Nevím, proč se choval, jak se choval, jestli měl problém s manželkou, sám se sebou, byl vyhořelý, nebo jsem se mu prostě jen na první mrk nelíbila. Těžko říct. Každopádně už bych ho nechtěla znovu v ordinaci potkat. Tomu se fakt vyhnout obloukem. Jak byl první pan doktor Lapčík na pohotovosti úžasnej a prozářil člověku den, i když mně bylo mizerně, tak tento byl fakt hnusnej a můj den v tom okamžiku pěkně zčernal. Jo, lidé jsou různí… A všechno je skutečně jen o lidech a jejich přístupu. O tom, jak někdo může vaši duši pozvednout a druhý srazit k zemi. Dnes už při převazu nebyl, za což jsem fakt děkovala Bohu. Beru tedy antibiotika a uvidím, jestli mast zabere nebo budou lékaři zkoušet nějakou další. Uvidíme. Toto jsou moje „dárečky“, které jsem si přivezla z dovolené v Jordánsku a nikomu bych je tedy nepřála.

KAŽDÝ TO VIDÍ JINAK
A ještě postřehy z lékařských zpráv. Z infekčního jsem v pátek odcházela s papírem, na kterém bylo napsáno exantém. V tentýž den mně první lékař na chirurgii popsal nález: exantém v oblasti later. kotníku levé dolní končetiny. V pondělí chirurg použil ale najednou jako diagnozu: Kožní absces – pro nezasvěcené vřed, i když to jako vřed vůbec nevypadá, ale možná se pletu, protože nejsem doktor, i když už jsem pár vředů v životě měla. No a třetí chirurg už opsal ze včerejšího papíru v kolonce diagnóza: Kožní absces…
Když jsem toto story vyprávěla své dvaaosmdesátileté mamce, které jsem to původně říct vůbec nechtěla, ale ono by se to k ní nakonec stejně dostalo z jiných zdrojů, tak mne zcela uklidnila slovy: „Ty tam máš už určitě červy.“ Tož tak… Každý to vidí jinak, že? Od exantému přes absces až po červy. Jo a docela mne pobavilo, když lékař při posledním dnešním převazu řekl, že to mne asi požahala medúza… Ne… Fakt to nebyla medúza. Ty nás mnohokrát požahaly na Sicílii už před 27 lety a nikdy, doopravdy nikdy jsem po jejich požahání neměla žádný vpich, okolo kterého by byla malá modřina a poté se to rozlezlo, jako tato bezva reakce, kterou na noze ještě zatím stále mám…

POKRAČOVÁNÍ MÉHO „BEBINA“

Takže nejhůře moje noha po napsání výše uvedené, vypadala takto:

Byl pátek a já věděla, že fakt do špitálu znovu nechci. Kamarádka z Itálie mně předala radu od jedné její starší známé paní, že si to mám mazat Fucidinem, což je ATB mast. Když jsem to konzultovala se svou sestřenicí, co má třicetiletou praxi na chirurgii, tak mně řekla, že však mi to radila už druhého října! No v té době na mé noze ale lékaři zkoušeli jiné masti. A tak jsem si mast koupila a začala mazat. V neděli to vypadalo luxusně! Červený flek zesvětlal a nerostl! V pondělí mně ale v práci noha v kotníku otekla jako papuč a zepředu se udělala i jakási boule. Všichni známí mně radili ať s tím už konečně jedu někam k odborníkům na cestovní medicínu – prý nejlépe do Prahy na Bulovku. Bez známých jsem tam ale neměla odvahu jet, protože kdyby mne vykopli, že k nim nepatřím, a proč jsem jako jela až z Moravy takový kus světa, tak na to jsem prostě neměla minulý týden koule. Nakonec mně to ale nedalo a šla jsem s nohou ukázat zase do nemocnice tady u nás na Slovácku. Měla jsem štěstí! V ordinaci byl sice zase jinej pan doktor, ale fakt nohu pořádně prohmatal, prohlédl, se zájmem vyslechl a řekl: „Já bych s tím teď nic nedělal. Možná je tam nějaký kousek bodlinky a to buď vyhnisá nebo se to tam zapouzdří, a kdyby to dělalo neplechu, tak se to bude muset vyříznout.“ No moje řeč! A tak jsme se rozloučili s úsměvem na tváři a já se te´d budu modlit, aby to nedělalo neplechu a nikdo mně nemusel fidlat achilovku, protože to fakt nechci! Dnes kotník zase otekl, ale chodím. Noha vypadá zhruba takto – viz. snímek. Na povrchu ztvrdlou kůži jsem totiž bez problémů sloupla a pod tím je jemná kůžička s malým hrbem na achilovce a občas otékajícím kotníkem, tak snad to bude ok…

Když to úplně zkrátím, tak moje trápení pokračovalo až do konce ledna. Po vyléčení boláku na achilově patě jsem šla na ultrazvuk a chirurgové mne potom poslali na ortopedii, protože tam zůstal zřejmě zapouzdřený kousek bodliny. Na rentgenu ale nebylo nic vidět. To už jsem ovšem měla problém také s kolenem, které bolelo jako čert a s ramenem, se kterým jsem měla značně omezený pohyb. Na ortopedii mně ale lékař řekl, že mám nárok, aby vyšetřil jen jednu část těla – patu, nebo koleno, nebo rameno. Neuroložka mne sice s ramenem poslala na rehabilitaci, ale chtěla jsem, aby ho vyšetřil i ortoped a popřípadě vyloučil ortopedický problém. Při první návštěva ortopeda ale došlo nakonec jen na vyšetření paty. Dal mi na vybranou: „Buď vám to zatejpuju anebo můžeme po pět týdnů do paty píchat injekce.“ Na dotaz, jaké injekce, jsem se dozvěděla, že je to léčba v kombinaci s výživou. Na internetu jsem ale zjistila, že jde o kolagen. Zatímco tejp by vyšel na 150 Kč, za jednu injekci jsem měla zaplatit 300 Kč. Vybrala jsem injekce, protože lékař řekl, že jsou lepší než teip a já chtěla pro patu to nejlepší. Při druhé návštěvě píchl do paty a poté vyšetřil i koleno, které po týdnu čekání bolelo samozřejmě čím dál víc. Ortoped konstatoval, že mám v koleni vodu, což jsem v životě neměla a aniž bych se nadála, vytáhl ji jehlou. Po týdnu vodu z kolene tahal znovu a po dalších týdnu ještě jednou – to bylo už potřetí během 14 dnů… Při třetí návštěvě konečně prohlédl i rameno se spoustou řečí, že on vyšetřuje jen jednu část těla. Do ramene mi píchnuil kortikoidy. Co do ramene píchá jsem se dozvěděla až na můj dotaz. Následně mne ten den bolela celá ruka od ramene až k zápěstí, a proto jsem se rozhodla, že do ramene si už píchat nenechám – stejně jako ostatně do paty, kde se z těch injekcí vytvořil souvislý zatuhlý hrb a nijak zvláštní zlepšení jsem nepociťovala.
Mezi touto léčbou jsem měla streptokoka v krku, takže jsem počátkem listopadu dostala další antibiotika. A aby toho nebylo málo, tak na přelomu roku jsem se poté, co mne lékařka uschopnila a já měla jít od Nového roku konečně do práce, jsem dostala horečky, kdy se teploměr vyšplhal na 39. Krk byl celý zhnisaný, tak znovu antibiotika – to už byla čtvrtá za tři měsíce a já byla ze všeho fakt dost na dně i psychicky. Když se ohlédnu zpět, tak to vnímám tak, že se mně po vpichu jedu od té bezva ryby v Jordánsku, úplně zhroutil imunitní systém. Koleno bolí stále a neplechu dělá už i to levé, tak uvidím, jak se vše bude odvíjet dál. Každopádně jsem plně pochopila, že je hodně blbé, když je člověk takto omezený v pohybu a nikomu bych to nepřála. A kam pojedu letos na dovolenou? Jsem pevně rozhodnutá, že za hranice NIKAM! Možná si udělám pár výletů po naši krásné zemi. Otázkou zůstává, jak na tom budu zdravotně.

PĚŠKY, AUTEM, NA KONI I OSLU
Za sebe mohu říct, že na prohlídku Petry stačí pět hodin. Jsou samozřejmě nadšenci, kteří tam klidně prožijí i dva dny a k tomu si ještě připlatí noční prohlídku. Vzhledem k tomu, že já takový nadšenec nejsem, tak jsem byla spokojená s tím, kolik času jsme tam prožily. Našlapaly jsme okolo patnácti kilometrů a byl to krásný zážitek, který mohu všem jen doporučit. Samozřejmě, že se vše odvíjí od fyzické zdatnosti každého jednotlivce. Logicky je také rozdíl, jak svižným krokem člověk jde, jestli potřebuje po čase chvilku posedět atd., atd… Takže jinak to budou mít mladí fyzicky zdatní lidé a jiným tempem půjdou senioři ve věku nad sedmdesát. Ti mohou využít také svezení na malém autíčku. Je možné se ale svézt také na koni či oslíku. V areálu je plno prodejců nabízejících nejrůznější upomínkové předměty, ale nechybí ani stánky s občerstvením a toalety hned na několika místech. Já jsem v tom vedru tedy neměla vůbec chuť na jídlo a jen jsem pila. Přesto mne večer bolela hlava, protože jsem nedala na upozornění, že je mít dobré na hlavě kšiltovku či šátek.
Taxikář nás vyhodil před vstupem k pokladnám. Poté je ale nutné jít ještě kus cesty k soutězce Sik, kterou se dostanete do skalního města. Je dlouhá přes jeden kilometr a široká kolem 5 metrů. Stěny mají výšku přibližně dvě stě metrů. Na začátku se nachází most, který měl bránit zatopení vodou z Wádí Musa. V některých místech jsou viditelné vodní kanály, které sloužily jako přívod vody do města. V roce 1997 zde bylo odkryto při vykopávkách římské dláždění.

NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ POKLADNICE
Jakmile vyjdete ze soutězky, otevře se vám pohled na impozantní stavbu s názvem Pokladnice. Její výhodná poloha ji chránila před přírodními vlivy. Pokladnici vytesali do železitého pískovce a původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Tyché. K pokladnici se pojí legenda, že jeden z egyptských faraonů umístil do urny uprostřed horního patra poklad. Někteří z místních lidí této pověsti uvěřili a ve snaze poklad získat, do urny stříleli nebo na ní házeli oštěpy. V současné době je původně hladký povrch zvrásněn otvory po kulkách. Vytesána do skály byla zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Na výšku stavba měří 43 metrů a na šířku přibližně 30 metrů. Pokladnice je asi nejfotografovanějším a také nejznámějším objektem Petry, protože nechybí snad na žádném z propagačních materiálů. Věděla jsem, že ji potřebuji nafotit shora, což umožňuje hned několik vyhlídek. Jakmile jsme se s kámoškami u pokladnice ocitly, hned nás oslovil jeden mladý arab, že nám udělá doprovod. Původně za to chtěl od každé pětadvacet dinárů, ale nakonec jsme to ukecaly na pět. Fotit jsme měly zájem jen dvě. Ukázal nám přesně, kudy jít. a mně gramlavci i pomohl, protože s taškou plnou objektivů to nebylo jen tak. A zase jsme měly štěstí, že jsme se tam vyšplhaly tak brzy, protože jsme měly snad deset minut na focení. Potom už se hrnul nějaký zájezd s davem turistů, který nepotřeboval domorodého průvodce, protože je vedl člověk, který sem jezdí pravidelně, takže logicky cestu také znal.

PETRA VE FILMU
Jistě není bez zajímavosti, že je Petra často využívaná jako kulisa filmů. Vidět ji můžeme například ve filmech Indiana Jones a poseldní křížová výprava či Transformers: Pomsta poražených.

SROVNÁVÁNÍ NESROVNATELNÉHO
Být v Jordánsku a nezamířit do Petry, tak to by byl fakt doslova hřích. A perlička na závěr. Jedna účastnice našeho zájezdu začala v den našeho odjezdu, když už jsme čekali na bus, který nás odveze na letiště, rozumovat. Mimo jiné z ní vypadlo, že vlastně ta Petra není takový zázrak, že je to vlastně něco jako naše Adršpašské skály. Podívaly jsme se na sebe s kámoškou s otazníky v očích a nechápaly jsme, jestli dobře slyšíme! „No však v těch našich skalách určitě v té době také nějací lidé žili! A v Efesu a v Egyptě také,“ přemítala nahlas ona bodrá (a trochu blbá?) žena a já nějak nechápala, co tím chce říct. Aniž bych se zeptala, tak dodala: „No však u nás je také krásně!“
No jasně! Souhlas! U nás je fakt krásně! Ale holt Petru v České republice nemáme, a proto jsme se na ni snad všichni jeli podívat do Jordánska! Jsou věci a názory některých lidí, co mně fakt rozum nebere. A tak jsem si jen říkala, proč vlastně tato paní do Jordánska a Petry jela, když si myslí, že něco podobného máme v Adršpachu… Možná to bylo ale jen tím, že už se prostě těšila domů…

VEŘEJNÉ A PLACENÉ PLÁŽE
Hned první večer jsme se od průvodkyně dozvěděli některé praktické informace. Například, že je ve městěv veřejná pláž, za kterou se nemusí platit. Nejsou na ni ale samozřejmě lehátka, převlékárny ani pořádné záchody. Další veřejné pláže jsou směrem k hranicím se Saudskou Arábií. Tam se také platit nic nemusí, záchody tam jsou, ale není to také žádná hitparáda. Doporučila nám South pláž, kde je kousek od břehu možnost šnorchlování s krásným pohledem na podmořský svět – korály, barevné rybky – prostě jako kdybyste plavali v akváriu. Cesta taxíkem sem vyjde na 20 JODů – jordánských dinárů, přičemž jeden JOD vyjde zhruba na 35 Kč. Když jsme jely čtyři holky, tak to každou vyšlo na cca. 175 Kč. Na této pláži byla možnost si koupit i něco na zub. Dále mohou turisté v Aqabě využívat placené pláže se vším zázemím i bazény. Tyto jsou ale také za městem a jeden den i s odvozem od hotelu vyšel na dvacet dolarů. Náš hotel měl smlouvu s resortem Berenica, ale každý si mohl samozřejmě jezdit a chodit, kam sám chtěl.

FARNOST V AQABĚ – KOSTEL PANNY MARIE „STELLA MARIS“
Kromě šnorchlování jsem měla v plánu zajít v Aqabě také do katolického kostela Panny Marie Stella Maris. Docela mne překvapilo, že v tomto městě katolický kostel vůbec je, protože v sousedním Eilatu žádný křesťanský kostel nenajdete. Podařilo se mně v sobotu večer dostat na anglickou mši, v neděli na arabskou a ve středu jsem tam zašla při příležitosti slavnosti Povýšení svatého kříže. Bylo to všechno moc zajímavé. Po každé mši byl před kostelem připravený stoleček se džbány studené vody, konev s kávou a třeba i fíky. Lidé tak hned po bohoslužbě nenaskákali do aut a neodjeli, jak tomu bývá zvykem třeba u nás. Popíjeli a povídali. Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly zase u oltáře košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří.

Tato farnost byla u Rudého moře založena v roce 1982. Mše svaté se sloužily nejdříve v sále. Stavba současného kostela začala v roce 2010. Byl vysvěcen patriarchou Fouad Twal v roce 2012 a je jedním z nejkrásnějších kostelů v Jordánsku. Je kruhového tvaru s kopulí ve tvaru hvězdy, která je odrazem jména církve „Stella Maris“.
Počet obyvatel Aqaby se zvýšil s příchodem palestinských uprchlíků v roce 1948 a v poslední době se vzestupem prosperity města díky cestovnímu ruchu a urbanizaci, které je jediným městským přístavem v království. Katolická farnost se skládá z přibližně 100 rodin. Růžencové sestry provozují smíšenou střední školu, která má asi 1 000 žáků.

(Tento text budu později aktualizovat o zajímavé a užitečné informace i postřehy, které mohou využít i jiní cestovatelé. )