Velké díky za skvělou spolupráci při přípravě této knihy majiteli Kartuziánského nakladatelství Jiřímu Braunerovi. Více se o knize můžete dozvědět zde.

Během více než hodinového setkání návštěvníkům Panského dvoru prezentoval při komentované projekci svou knihu černobílých fotografií s názvem VÁCLAV HAVEL – TOMKI NĚMEC.

Snímky v knize zachycují především období od konce roku 1989, kdy byl Václav Havel poprvé zvolen prezidentem bývalého Československa až do roku 1992 a poté také jeho život v letech 1997 – 2002.

Co fotografie – to příběh. A Tomki je uměl podat tak, že se přítomní smáli, aby je záhy vzpomínání na Václava Havla vedlo k zamyšlení a ke konfrontaci s dneškem. Stál před nimi totiž muž, který Václava Havla skutečně znal a dle fotografií je naprosto zřejmé, že ho bývalý prezident pustil až do intimních okamžiků svého života.

Nevyprávěl o něm někdo něco, co si přečetl na internetu a považuje tyto zprávy za absolutní pravdu, i když pravda je obyčejně někde úplně jinde, než je dnes prezentována ve většině médií. Stál před nimi fotograf, který se přiznal, že zpočátku spolupráce bývalého prezidenta považoval za „poloboha“, ale přesto ho neadoroval, jak by si někdo mohl myslet. Znal jeho slabosti, ale také opakovaně upozornil na to, že nebyl mstivý, ale byl to skutečně dobrý člověk, který uměl odpouštět, měl specifický smysl pro humor a dar radovat se z nejrůznějších okamžiků ve svém životě jako malý kluk.

V minulosti jsem při výstavách a nejrůznějších akcích dokumentovala takové mistry fotografy jako jsou Jindřich Štreit, Robert Vano, Karel Cudlín či Jan Šilpoch. A vždy jsem měla velký respekt na tyto muže zaostřit a zmáčknout spoušť. Dnes jsem znovu měla tu drzost, takže se můžete podívat na pár fotek z dnešní výjimečné akce, kterou uspořádalo Veselské kulturní centrum v čele s ředitelem Michalem Blažíčkem a produkční Danielou Evjákovou. Patří jim za to velký dík. Kdo dnes ve Veselí nad Moravou nebyl, může jen litovat… Vzpomínání prostřednictvím fotografií a příběhů s nimi spojených na ojedinělou dobu, která se v naší zemi už nikdy nebude opakovat, bylo silné… Podrobnosti o knize najdete zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

Tento týden byla hotová kniha předána do tiskárny. Vyjde v Kartuziánském nakladatelství a prvním čtenářům by se měla do rukou dostat zhruba v polovině října.

Kniha má 255 stran a je rozdělena do tří bloků. První je věnovaný samotnému rozhovoru s tímto výjimečným knězem řádu minoritů z Malty. Jeho součástí jsou černobílé historické snímky P. Eliase, které zapůjčila Eliasova neteř Marie Diane Mule´ Stagno. Za tímto rozhovorem bude následovat barevná foto-příloha. Část naskenovaných barevných snímků zapůjčila neteř Diane, část je z archivu Václava Čápa, Sekulárního františkánského řádu České republiky a okolo stovky fotek je z mého archivu – stejně jako snímky na obálce knihy. Velmi cenné jsou především historické fotky, které otce Eliase zachycují při prvním svatém přijímání, nechybí z jeho primiční mše svaté či ze setkání s papežem Janem Pavlem II.

Za barevnými fotkami v třetím bloku následují rozhovory s lidmi, kteří P. Eliase Vellu poznali blízce. Jsou z Malty, České republiky, Slovenska i Ameriky. První rozhovor je proto s jeho neteří Diane a sekretářkou Dorothy Darmanin. Obě ženy jsou z Malty. Dále na otázky autora odpovídá například Kateřina Lachmanová. Byla to právě ona, kdo P. Vellu jako první pozvala do České republiky v roce 1993. Tím se odstartovala jeho dlouholetá služba v naší zemi a na Slovensku. Celkem jde o devatenáct lidí, kteří v rozhovorech prozradí, jak se s otcem Eliasem seznámili, jak na ně působí jako člověk i kněz, co se díky tomuto setkání v jejich životech změnilo.

O autorovi knihy Václavu Čápovi se můžete více dozvědět v rozhovoru, který poskytl TV NOE. Zhlédnout ho můžete zde

Na filmu mne hlavně dostal příběh Freddieho, který jsem do té doby takto podrobně neznala. Příběh malého chlapce, který je do osmi let hýčkán rodiči na ostrově Zanzibar, aby byl poté v necelých devíti letech poslán do internátní školy v Indii. Dostalo mne to tak moc, že jsem si po návratu domů stáhla dva díly dokumentu, který o životě Freddieho natočila BBC. Začala poslouchat písně Queen, hltala texty písní a přečetla čtyři knihy o životě Freddieho Mercuryho. I když je tento fenomenální zpěvák už sedmadvacet let po smrti, tak mne prostě jeho životní příběh dostal. Přinutil mne zamyslet se nad tím, proč Freddie žil tak divoký život, kdy střídal muže i ženy. Pamětníci vzpomínají, že byl sexem doslova posedlý, a když to na něj přišlo, musel ho mít. Na podiu absolutní suverén, který dokázal zapojit do své show více než sto tisíc návštěvníků, kteří přišli na jeho koncert a kdesi uvnitř přitom stále ten plachý a nesmělý kluk z dalekého Zanzibaru se záchvaty úzkosti, od nichž mu nepomohl kokain, alkohol ani sex s nekonečnou řadou mužů i žen…

Jeho poslední partnerJim Hutton, který s ním žil sedm let až do jeho smrti, o něm ve své knize (Mercury and me) napsal:  Další věc, kterou mi často říkal, až do noci, kdy zemřel, byla: „Miluji tě.“ A nikdy to nebylo „miluji tě“, že by to jen říkal jazyk, ale vždycky to tak skutečně myslel. Myslím, že jsme oba sdíleli strach ze stejné věci – z osamělosti. Freddie opakovaně říkal: „Můžete mít kolem sebe přátele celého světa, ale přesto se stále cítíte bolestně osamělí.“  Oba jsme si byli velmi dobře vědomi toho, že mnoho našich homosexuálních přátel bylo pronásledováno vyhlídkou na osamělý život, který budou prožívat nechtění a nemilovaní. Napsal ve své knize mimo jiné rodák z Irska Jim Hutton.
Z mého pohledu hledal Freddie v dobách své největší slávy lásku, kterou ale stejně v nezávazném sexu a divokých večírcích nenalezl. Hledal pravou, hlubokou lásku, kterou v sexu najít nemohl. Myslím si, že na sklonku svého života vše pochopil a setkal se i s opravdovou láskou skrze lidi, kteří ho chránili a poslední roky se o něj starali. Zvlášť právě u svého posledního přítele Jima Huttona, se kterým se miloval, i když jejich vztah na sklonku Freddieho života kvůli devastujiícímu postupu nemoci AIDS nebyl postavený na sexu. Mohl tak už zde na zemi zakusit střípek právé bezpodmínečné lásky a přijetí, po kterém touží ostatně všichni lidé… A to nikomu nemůžou dát miliony na nejrůznějších kontech ani sláva. Jakoby tato touha v nás byla už při početí zakódovaná.
V samotné bolesti nemoci a umírání byl ale nakonec sám, i když okolo něj byli jeho nejbližší. Mnohé zaznívá v písni Mother Love. Ale i tím si musí prožít každý umírající člověk. Prakticky nic o umírání, posledních okamžicích na tomto světě a o přechodu do nového života nevíme, protože nemůžeme udělat rozhovor s lidmi, kteří definitivně přešli na druhý břeh života, jelikož se od tam nikdy nikdo nevrátil.

A já věřím, že už se Freddie na věčnosti setkal s Jimem, který u něj byl, když 24. listopadu 1991 umíral. Jim za svým životním druhem odešel 1. 1. 2010. Tedy až devatenáct let po smrti Freddieho Mercury. Z lidského pohledu je to hodně dlouhá doba čekání na opětovné shledání, ale z Božího pohledu je to jen mrknutí oka. Po Freddieho smrti to tady neměl Jim vůbec lehké. Rozhodně se minimálně celý první rok po smrti své lásky necítil milovaný a přijímaný, jak toužil být a spíše zakoušel bolestné osamění, kterého se tak obával. A Freddiemu by se určitě nelíbilo, jak se k Jimovi někteří lidé z nejbližšího okolí chovali. Jim na to měl ale hodně trefnou odpověď. Na konci své knihy vzpomíná na dialog s přítelem Joe, který mu po smrti Freddieho řekl: „Jestli zemřu dřív než ty, řeknu mu všechno, co se tady dole děje.“ A Jim mu na to s úsměvem odpověděl: „On ví…“

Související

Tady je český text písně, který jsem převzala z www.textypisni.koule.cz

Mother Love

Nechci s tebou spát,
nepotřebuji ani vášeň.
Nechci bouřlivé aféry,
abych cítil, že můj život někam míří.
Všechno, co chci, je pohodlí a péče
Jen vědět, že mi má žena dává sladkou –
Mateřskou lásku

Šel jsem příliš dlouho touto osamělou uličkou
Mám už dost té stejné staré hry
Jsem člověk světa znalý a oni říkají, že jsem silný
Ale mé srdce je těžké a má naděje pryč

Tam venku ve městě, v chladném světě
Nechci žádný soucit, jen bezpečný úkryt
Mami, prosím, vezmi mě zpátky k sobě

Nechci dělat žádný rozruch
Ale ty mi můžeš dát všechnu lásku, po které toužím
Nemůžu si ji vzít, jestli mě uvidíš plakat
Toužím po míru, předtím než zemřu

Vše, co chci, je vědět, že jsi tady
Že mě zahrneš svou sladkou mateřskou láskou –
Mateřskou lásku

Moje tělo bolí, že téměř nemůžu spát
Mé sny jsou jediná společnost, co mi zůstala
Cítím se jako zapadající slunce
Vracím se domů za svou sladkou mateřskou láskou –
(Mateřskou láskou)
(Mateřskou láskou)
Den oh (den oh)
Den oh
Den oh
Myslím, že se vracím k věcem, které jsem se v mládí tak dobře naučil …

A tady je píseň ke zhlédnutí…

V pondělí 10. prosince jsem s cestovní kanceláří Kormidlo vyrazila Do Drážďan. To už jsem za sebou měla ale návštěvu adventních trhů v Brně. O těch píši ale na jiném místě tohoto webu.

Do Drážďan jsme z brněnského autobusového nádraží Zvonařka vyráželi ve čtyři hodiny ráno. Další turisty jsme nabírali ve Velkém Meziříčí, Jihlavě a Praze. Cesta byla bez dopravních zácp naprosto plynulá a my na místo s několika přestávkami „na čurání“ dorazili zhruba o půl desáté. Průvodce nám řekl, že je před námi devět hodin v ulicích města, protože řidič potřebuje dodržet povinnou přestávku. Vzhledem k tomu, že právě začalo pršet, tak jsem to s mým plánovaným focením neviděla moc dobře. Nakonec nás celý den provázely dešťové přeháňky a v jednom okamžiku údajně i sprška ledových krup, ale to jsem zřejmě právě procházela obchoďák nebo seděla v kavárně…

Každopádně mohu zpětně říct, že přestože jsem nejdříve z deště nebyla nadšená, protože jsem jela do Drážďan primárně fotit, tak ty fotky nakonec dostaly mezi kapkami deště jiný, zajímavý a krásný náboj… Pokud se prokousáte ve fotogalerii až ke konci, tak je to vidět především v nastávajícím večeru za umělého osvětlení pouličních lamp starého města a vánoční výzdoby… Zveřejnila jsem ale i fotky za denního světla, protože mají také svoji atmosféru..

Co se týká výzdoby prodejních domečků, tak doposud ji dle mého mínění nepředčilo žádné město, které jsem za svůj život navštívila. Adventní trhy se zde konají od roku 1434, tak možná to bude tím. Drážďany jsou typické především pečením obří vánoční štoly, která bývá dlouhá několik metrů a letos se stala středem pozornosti tzv. Striezelmarketu v sobotu 8. prosince. My jsme v Drážďanech byli v pondělí po této velké slávě. Výhodou bylo, že se v centru města dalo v pohodě projít a člověk se nemusel prodírat přes davy lidí, což doopravdy nesnáším. Nevýhodou ale bylo, že byly zavřené všechny galerie i muzea. To člověka naštve – zvlášť, když jsme celý den bojovali s dešťovými přeháňkami…

Vánoční štoly – drážďanskou specialitu, ale nabízeli mnozí prodejci na svých stáncích a byla k mání také v lkavárnách a cukrárnách. Zatímco u nás v obchodních domech dostanete podle velikosti štolu za cca. 60 až 120 Kč, tak v Drážďanech byly čtyři plátky v celofánu od zhruba šesti eur až po štoly v různém dárkovém balení za cenu přes 20 eur. Cena se odvíjela od váhy a místa, kde ji člověk kupoval.

Grilovaná klobása v housce byla naopak na trzích nejlevnějším nabízeným pokrmem a cena se pohybovala od tří eur. Svařák vyšel zhruba na 3,5 eura. V nabídce byly také punče s vaječným koňakem, Becherovkou a dalším nejrůznějším alkoholem. Punč vyšel zhruba na 5 eur – plus – mínus.

Při svém putování městem jsem zabrousila také do jednoho obchoďáku, kde jsem slyšela hlavně češtinu Z tohoto globálního blázince jsem zase rychle vypadla. Další informace jsou ve fotogalerii v popiskách, které jsou tady netradičně umístěny nad fotkou.

Celkový závěr z mé první návštěvy Drážďan? Mně osobně se historické město moc líbilo. V adventních Drážďanech bylo pěkné, že odpoledne na podiu probíhal program i ve všední den. V pozdějším odpoledni potom na různých místech vyhrávali různí muzikanti rozličných žánrů. Na zámeckém nádvoří byli oblečeni do historických kostýmů a hráli skvěle. Pokud bych město ale chtěla více poznat a navštívit galerie či nějaké muzeum, potřebovala bych k tomu alespoň tři dny pobytu.

Jinak jsem po tom devítihodinovém pochodu městem, kdy jsem si pravda dala přestávku, abych ochutnala drážďanskou štolu v jedné cukrárně a na závěr svého putování také spočinula v klidu kostela, jsem byla  o půlnoci, kdy jsme dorazili do Brna, nadřená jako kůň. Uvědomila jsem si, že moc let asi takové výkony už podávat nebudu. Nachodila jsem sice jen nějakých dvanáct kilometrů, ale s těmi zhruba deseti kilogramy foto techniky v tašce a posléze navíc s taškou dárečků, se mně to pěkně proneslo. Ale stálo to za to! Kdo máte čas, tak Drážďany vřele doporučuji!

A jedna poznámka na závěr. Na fotkách můžete vidět také betonové zátarasy, které brání, aby případní teroristé na některý z adventních trhů nevjeli a cíleně nezmasakrovali návštěvníky. Když jsem procházela městem a viděla důmyslně umístěné zátarasy, které si nic nezadají s těmi v Izraeli, tak jsem si smutně říkala, že Evropa už nikdy nebude taková, jaká bývala v osmdesátých a možná ještě počátkem devadesátých let. Za posledních třicet let se svět totiž neskutečně změnil…

Všem přeji krásný advetní čas a podám ještě „raport“ z návštěvy Salzburgu, kam se teprve chystám i z Brna, kde už jsem byla.

Poté jsme byly s Marií zhruba tři roky v hodně intenzivním kontaktu a docela dost jsme toho spolu také zažily. Pevně věřím, že nás po své smrti seznámil právě P. Kubíček. Ale zpět k dnešnímu setkání.

V okamžiku, kdy jsem na nabídku charity kývla, mně bylo jasné, že to nebude žádná legrace. Marie je mediálně velmi známý člověk, a pokud nedala za dobu svého působení stovky rozhovorů, tak desítky jich byly zcela jistě. Udělat rozhovor s takto mediálně „profláknutým“ člověkem proto není žádná legrace. Vždyť už  snad na všechny otázky, které ji kdo mohl položit, odpověděla!

A zvlášť nyní, když s ní Aleš Palán napsal knihu rozhovorů! V ní už bylo zcela jistě  řečeno všechno. Přesto jsem do této výzvy šla a teď už mohu říct, že rozhodně nelituji! Zcela jistě zazněly otázky, na které již Marie v minulosti odpovídala, ale ona i dnes na všechny dotazy reagovala jako vždy skvěle. Bylo to prostě úžasné setkání nejen pro mne, ale i pro posluchače, kteří přišli. Na závěr zhruba hodinového povídání jsem všem přítomným připomněla, že jsme se při rozhovoru jen lehce dotkly Mariiny činnosti v hospicovém hnutí, evangelizačních kurzech Alfa, do kterých se s vervou pustila v Praze Řepích, kde žije a samozřejmě nemohly chybět otázky nedávno vydanou knihu Neboj se vrátit domů. Kdo se ale o Marii chce dozvědět skutečně hodně, měl by si rozhodně knihu přečíst, protože tam je prostě všechno. Z dnešního dne si tady dovoluji zveřejnit pár fotografií z autogramiády v Uherském Hradišti i ze samostné besedy v tamní Orlovně, abyste viděli, jak pohodová tam panovala atmosféra. Tak! A já valím číst! Dobrou!

Lenka Fojtíková