FYZICKÉ NAPADENÍ U FONTÁNY
Bylo krásné počasí s modrou oblohou, na které pluly bílé obláčky. Do rytmu tryskající vody v ten den hráli Vangelis. Jak jsem byla zabraná do natáčení, vstoupila jsem do zorného pole německých hostů lázní a jeden dobře udělaný, zhruba padesátník, mne fyzicky u fontány napadl. No fakt! To se mně stalo poprvé v životě! Už jsem se v Jordánsku napíchla na jedovatou rybu, v Salaši Travičná nad Tvarožnou Lhotou mne letos zase zákeřně zezadu pokousala kočka a u fontány V Mariánských Lázních mě včera napadl rozzuřený Němec. Proč? Protože jsem mu zavazela ve výhledu z jeho lavičky při sledování fontány. Cloumal se mnou, snažil se mně zakrýt mobil, abych nenatáčela a vše doprovázel sprostými nadávkami v němčině. Ani nechtějte vědět, co říkal. Mám to ale natočené – i to cloumání a při odchodu jsem si natočila skupinku Němců s jejich agresivním vůdcem. To jste měli vidět, jak zuřili, když jsem z fontány udělala švenk na jejich vztekem zkřivené obličeje se slovy, že je to pro policajty. Ti zuřili! A já jsem mazala rychle pryč ke Křížovému prameni na procházku městem. Přiznám se ale bez mučení, že dobře mně z této situace vůbec nebylo. Vnitřně jsem se klepala ještě několik hodin. Byl to hnusný zážitek, ale i takoví jsou lidé. Nejen německy mluvící. Zvažovala jsem, jestli zajít doopravdy na policii, ale nakonec jsem nikam nešla. Vlastně mně nic nevzal, nerozbil mně mobil ani nos, tak by to policisté zřejmě sepsali a byl by to jen přestupek. No snad už nikdy nic podobného nezažiji. Zpět ale k prohlídce města! Nakonec to vlastně vůbec prohlídka města nebyla. Jen jsme s bohatým slovním doprovodem šarmantní seniorky v sáčku prošli od Křížového pramene na kolonádu. Průvodkyně vlastně řekla to, co poté zaznělo také na přednášce bývalého primáře Knára, tak vzpomenu především jeho slova, protože v mnoha ohledech mluvili o tomtéž.

OXID UHLIČITÝ
Přednáška byla v Zeleném salonku Nových lázní, kde jsem se cítila přece jen bezpečněji, že na mne odněkud znovu nevyskočí německý agresor, a tak jsem si to i lépe užila – prožila… Pan primář ze sebe valil informace rychlostí kulometu a fakta prokládal vtípky, takže jsme se i zasmáli, což jsem po tom incidentu u Zpívající fontány fakt potřebovala. Mimo jiné řekl: „Máme tu přes 40 pramenů minerálních vod. Všechny jsou studené okolo 8 až 10 °C. Každý z těch pramenů má jiné chemické složení, takže je potřeba s nimi zacházet opatrně. Například slavný Křížový pramen má vysoký obsah sodíku – přes 2500 mg/l – a působí projímavě. Není vhodný pro každého, třeba pro lidi s vysokým tlakem. Naopak třeba Rudolfův pramen má hodně vápníku a hořčíku, a velmi málo sodíku – to je ideální kombinace třeba při osteoporóze. Oxid uhličitý se využívá hned ve třech podobách: jako vodní uhličitá koupel, suchá plynová koupela plynové injekce. Připomínám, že oxid uhličitý je tady přírodní přímo ze země, takže plynové injekce můžete dostat i v Praze, ale nebudou na této přírodní bázi. Ve všech případech se CO₂ vstřebává kůží, rozšiřuje cévy a zlepšuje prokrvení mozku, srdce, ledvin a končetin. Má také relaxační efekt proti stresu a snižuje krevní tlak. Má i jeden populární vedlejší účinek, protože zlepšuje především u mužů sexuální funkce. Víte, jakou barvu má Viagra? Modrou! Proto jsme začali používat modré plastové vaky na suché plynové koupele. Lázně dále nabízí inhalace, které mají obrovský význam. K pročištění dýchacích cest je například výborný Lesní pramenem. Pomáhá uvolnit hleny a obnovit funkci řasinkového epitelu. Zatímco v 19. Století se v Mariánských Lázních léčila především obezita, kdy se lázeňským hostům doporučovalo vypít denně až čtyři litry Křížového pramene, takže většinu dne prožili na záchodcích a kvůli tomu ani nejedli, takže doopravdy hubli. Od 20. Století se začalo léčit urologické onemocnění a ve 21. Století především pohybový aparát, dýchací cesty, kdy lázně mnohým lidem pomohly po těžkém covidovém onemocnění. Dále se zde dnes léčí metabolická onemocnění, hypertenze, ischemická choroba srdeční, diabetes s komplikacemi, neurologická onemocnění a zotavovat se sem jezdí také onkologičtí pacienti v remisi. Možná ne každý ví, že ministerstvo zdravotnictví v roce 2025 prohlásilo Mariánské Lázně za klimatické lázně, takže tady máme i léčivé klima.“ Svou přednášku pan primář zakončil vzpomínkou na herce, spisovatele a režiséra Miroslava Horníčka, s nímž se přátelil a napsal o něm povídku.

KRÁL EDWARD VII.
Průvodkyně i pan doktor shodně připomněli, že Mariánské Lázně devětkrát navštívil anglický král Edward VII. a měl je velmi rád. Poprvé do lázní zavítal v roce 1897 ještě jako princ z Walesu. Město si natolik oblíbil, že se sem vrátil v roce 1899 a následně pak každé léto v letech 1903 až 1909. Jezdil si sem léčit obezitu, a tak byl rád, když se mu zde podařilo nějaké kilo shodit. Díky svým návštěvám město zpopularizoval ve vyšších vrstvách, takže sem začali přijíždět přední evropští politikové, podnikatelé, spisovatelé i umělci. K nejvýznamnější události došlo 16. srpna 1904, kdy se v Mariánských Lázních setkal britský král Edward VII. s rakouským císařem Františkem Josefem I. Podnět k tomuto setkání dal vídeňský dvůr. Rakouským diplomatům se totiž příliš nelíbilo, že anglický král sice pravidelně jezdí do Mariánských Lázní, ale ignoruje oficiální státní návštěvu Vídně.

NÁVŠTĚVNOST LÁZNÍ
K poklesu návštěvníků došlo v období první světové války a poté i za druhé světové války. V roce 1938 se staly členy Velkoněmecké říše. Mariánské Lázně osvobodili Američané. Když se k moci dostali v roce 1948 komunisté, byly lázně označené za buržoazní přežitek. Veliký kus práce k propagaci lázní ale udělal prezident Antonín Zápotocký, kdy se sem jezdili rekreovat i léčit členové ROH (Revoluční odborové hnutí). Všichni pracovníci z celé republiky zde měli při rekreaci i léčbě zadarmo. Po revoluci v roce 1989 lázně zaplnili senioři z Německa a poté Rusi.

NĚCO MÁLO K PRAMENŮM
Přímo v Mariánských Lázních vyvěrá okolo 40 pramenů. Nejstarší písemně doložený pramen byl objevený v roce 1528 a nese název Ferdinandův pramen. Je velmi slaný a měl by se pít jen na doporučení lékaře. Mariin pramen byl zase prvním prakticky využívaný v lázeňství. U tohoto mocného vývěru oxidu uhličitého a rašelinného plynu probíhaly nejstarší formy léčebných koupelí okolních obyvatel ještě před oficiálním založením města. Stopy osídlení a keramiky sahají až na přelom 15. a 16. Století. odle tohoto pramene a obrázku Panny Marie u nedalekého vývěru získaly celé Mariánské Lázně své jméno.  V samotném srdci lázeňské zóny na kolonádě je pak nejstarším architektonicky a lázeňsky zachyceným pramenem Křížový pramen, jehož rozbory z 18. století stály u zrodu moderní balneologie celého města. Je velmi projímavý, obsahuje 10 gramů soli v jednom litru. Je vhodný při léčbě slinivky, žlučníku a jater. Měl by se pít podle váhy a  věku jen na doporučení lékaře. Rudolfův pramen má hodně vápníku i hořčíku. Pokud se při jeho pití absolvují venku procházky, je výborný na osteropózu. Některé z pramenů jsou jen přírodní minerálky. Patří sem například i Balvínův pramen.

MARIINO JEZÍRKO
Úplnou raritou českého lázeňství je potom Mariino plynové jezírko. Nejde o vodní nádrž pod širým nebem, ale speciální vnitřní bazén, ve kterém se návštěvníci nekoupou ve vodě, ale vsedě až po pás v přírodním plynu CO₂. Tento unikátní bazén  se nachází v secesním komplexu Centrálních lázní. Procedura, jejíž kořeny sahají až do roku 1905, v sobě kombinuje suchou uhličitou koupel a oxygenoterapii (vdechování kyslíku nosní sondou). Oxid uhličitý je těžší než vzduch, drží se u dna bazénu a tělem prostupuje skrze oblečení a pokožku.  Tato neobvyklá koupel má mimořádné zdravotní přínosy. Zlepšuje oběhový systém, kdy plyn prokazatelně rozšiřuje krevní cévy, výrazně prokrvuje dolní polovinu těla, pomáhá vyrovnávat krevní tlak a snižuje srdeční frekvenci.  Dále má Anti-aging efekt, protože výrazně stimuluje tkáňový metabolismus, podporuje regeneraci buněk a zpomaluje přirozené procesy stárnutí. Pomáhá při bolestech zad, kloubů, páteře a uvolňuje ztuhlé svalstvo. CO₂ přirozeně stimuluje produkci pohlavních hormonů testosteronu a estradiolu, což pomáhá při poruchách sexuálních funkcí a zmírňuje projevy klimakteria.

KRÁLOVSKÉ LÁZNĚ
Po přednášce nás pan primář vzal na prohlídku Královské lázeňské kabiny, která byla vystavěna r. 1896 pro krále Edwarda VII. Nachází se v budově Nových lázní. Její součástí je vstupní salónek. V samotné místnosti s původní vanou i obložení a dlažbou z Míšenského porcelánu je také dřevěné křeslo, na kterém sedával král. Křeslo je současně i váhou. Na ní krále vážili, jestli se mu podařilo zhubnout.

NÁVŠTĚVA VĚŽE
Jak jsem po mši obcházela kostel a všechno si prohlížela, zjistila jsem, že je otevřená věž. Čekala jsem, že bude v budce sedět paní-pán – výběrčí vstupného, ale všechno bylo jinak! U vchodu byl turniket s upozorněním, aby návštěvníci mysleli na to, že se věž v 17.00 hod zamyká a do té doby ji opustili. Po vhození padesátikoruny se rozsvítilo zelené světýlko a já mohla začít stoupat po schodech až nahoru. Čekala jsem, že tam bude ochoz s pletivem, nebo nějaký sklem, ale zase jsem se spletla. Když jsem vystoupala úplně nahoru, co to šlo, byla tam okna po celém obvodu s upozorněním, aby je návštěvníci vždy pořádně zavřeli na petlice, co tam byly. Jak jednoduché a fungovalo to fakt super. V oknech bylo pletivo s velkými oky, takže šlo prostrčit objektiv a fotit. Díky tomu jsem nafotila město i z ptačí perspektivy.

POZNÁVÁNÍ HISTORIE
Následující procházka městem byla pohlazením po duši. Fakt nádherné centrum i přilehlé uličky. Měla jsem štěstí, že jsem se nachomýtla ke skupině, kterou provázela česky mluvící paní s překladem, a tak jsem se dozvěděla o Chebu spoustu zajímavého. Cheb vznikl jako klíčový pohraniční bod a jedno z nejbohatších středověkých měst, což se přímo odrazilo v jeho unikátním stavebním fondu. První písemná zmínka pochází z roku 1061, ale zásadní zlom nastal v roce 1167, kdy Chebsko získal císař Fridrich I. Barbarossa z rodu Štaufů. V roce 1322 král Jan Lucemburský definitivně připojil Chebsko k České koruně jako samosprávné území. Cheb bohatl z obchodu a stal se mocným měšťanským centrem.

FENOMÉN ŠPALÍČEK
Nejslavnější symbol Chebu tzv. Špalíček je, komplex jedenácti domů na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Začal vznikat už ve 13. století. Původně šlo o dřevěné kramářské boudy a masné krámy, které si zde stavěli obchodníci. Jak prostor na náměstí ubýval, boudy se postupně přestavovaly na kamenné a hrázděné domy a rostly do výšky. Komplex je rozdělen úzkou uličkou Kramářská. Dominantou náměstí je ale také barokní radnice, která byla postavena v letech 1720-1729.

KOSTEL SV. MIKULÁŠE A SV. ALŽBĚTY
Kostel svatého Mikuláše a svaté Alžběžy na Kostelním náměstí je nejstarším existujícím kostelem a hlavní duchovní dominantou Chebu. Byl postavený v románském stylu coby trojlodní bazilika v letech 1220-1230. Bylo to v době prudkého rozvoje. Z této nejstarší fáze se dodnes fantasticky zachovala spodní čtyři spodlaží obou věží. Po ničivém požáru města v roce 1270 byl jako první goticky přestavěn presbytář (chór). V druhé polovině 15. století pak chebští měšťané přistoupili k velkolepé přestavbě hlavní lodi. Původní loď zbourali a nahradili ji obří, 50 metrů dlouhou a 30 metrů širokou pozdně gotickou halou s nádhernou síťovou klenbou, kterou dokončil mistr Jörg z Chebu. Boční lodě přitom oproti původním románským dvojnásobně rozšířili.

SMUTNÁ KAPITOLA
Nejsmutnější kapitola moderní historie kostela se odehrála v dubnu 1945. Během spojeneckého bombardování Chebu dostaly věže přímý zásah zápalnými bombami, vyhořely a jejich vysoké novogotické jehlany se zřítily. Kostel zůstal bez svých typických helmic dlouhých 63 let. Teprve v roce 2008 se díky obří veřejné sbírce podařilo na věže osadit 26metrů vysoké repliky historických helmic. Ty byly po instalaci požehnány velmi netradičně – pokropením vodou z hasičské plošiny. S výškou 67 metrů tak kostel opět získal svou původní majestátní siluetu.

SOUŽITÍ NĚMCŮ A ČECHŮ
Soužití Němců a Čechů bylo po staletí fascinujícím, ale také nesmírně komplikovaným příběhem. Cheb – německy Eger, měl totiž v rámci českých zemí zcela výjimečné postavení – po většinu své historie byl téměř čistě německým městem, které k českému státu sice patřilo, ale zachovávalo si obrovskou autonomii. Ačkoliv v oblasti původně žilo slovanské obyvatelstvo, od 12. století probíhala masivní německá kolonizace. Když král Jan Lucemburský v roce 1322 Chebsko definitivně připojil k Českému království, udělal to formou zástavy. Ve městě se mluvilo německy, mělo vlastní sněm, vlastní zákony a dokonce razilo své mince. Čeští králové do chodu města téměř nezasahovali. Národnostní vliv se propsal i do staveb. Zatímco vnitrozemská česká města stavěla domy s gotickými štíty otočenými do náměstí, v Chebu se stavělo po vzoru sousedního Bavorska a Franků – vznikaly zde typické hrázděné stavby s obřími krovy, které v tehdejším českém vnitrozemí neměly obdoby. Některé se dochovaly až dodnes.

ZLOM PŘED 108 LETY
Zásadní zlom nastal v roce 1918 se vznikem Československa. Místní Němci, kteří tvořili absolutní většinu, se odmítli stát součástí nového slovanského státu a pokusili se vyhlásit vlastní provincii Deutschböhmen. Pokus ale potlačila československá armáda. Do té doby žilo v Chebu Čechů naprosté minimum. Během 20. let sem však stát začal posílat české úředníky, železničáře, pošťáky, vojáky a četníky s rodinami. Například v roce 1927 žilo v Chebu necelých 25 000 Němců a zhruba 3 500 Čechů. Soužití bylo spíše chladné a komunity žily vedle sebe. Češi měli vlastní školy, spolky i Sokolovnu, Němci si drželi své tradice. S nástupem Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu (1933) a růstem vlivu Henleinovy Sudetoněmecké strany se situace radikálně vyostřila. V roce 1938, po Mnichovské dohodě, byl Cheb připojen k nacistické Třetí říši a většina Čechů musela město narychlo opustit.

POVÁLEČNÉ ROKY
Konec druhé světové války znamenal pro identitu Chebu definitivní a drtivý řez. Na základě Postupimské dohody došlo v letech 1945–1946 k odsunu-vysídlení německých obyvatel. Během několika měsíců z Chebu zmizelo přes 30 000 původních obyvatel. Zůstaly po nich prázdné zařízené domy, obchody a staleté rodové majetky. Do prázdného Chebu začali proudit noví obyvatelé z českého vnitrozemí, slovenští reemigranti, ale také Romové či repatrianti. Tito lidé neměli k historickému městu žádný vztah. Trvalo desítky let, než se v Chebu vytvořila nová, stabilní komunita a lidé si k němu vybudovali skutečný domov.

DNEŠEK
Dnešní Cheb má přibližně 33 000 obyvatel. Původní německá menšina je už minimální, ale vztahy s Německem jsou paradoxně nejintenzivnější v historii. Tisíce Chebanů denně dojíždějí do Německa za prací, Němci naopak jezdí do Chebu nakupovat a za kulturou. Město úzce spolupracuje s bavorskými sousedy. Specifikem porevolučního Chebu je velmi silná a integrovaná vietnamská komunita (původně spojená s pohraničním obchodem a velkou tržnicí Svatý Kříž). Dnes v Chebu žije již druhá a třetí generace Vietnamců, kteří zde studují, úspěšně podnikají a jsou pevnou součástí města.

Tož tak… Pokud neznáme dějiny, nemůžeme pochopit současnost. Toto vnímám jako hodně dramatický osud a proměny Chebu…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Kdo byl Luboš Holý
Prof. Luboš Holý se narodil 21. října 1930 v Hrubé Vrbce na Hodonínsku. Byl významný folklorní zpěvák a také vysokoškolský pedagog. Učil na Veterinární a farmaceutické univerzitěv Brně. Jeho zpěvnost vycházela především z kulturní tradice jeho rodného regionu Horňácka. Ovlivnila ho také muzikantská atmosféra nedaleké Strážnice, kde maturoval na gymnáziu. Proslavil se mimo jiné zpěvem v netypickém barytonu, který jej odlišoval od mnoha jiných horňáckých lidových pěvců.
Narodil se v muzikantské rodině jako starší bratr Dušana, který je také známý zpěvák lidových písní. Oba bratři byli od dětství formováni rodinným prostředím. Rodiče v nich uvědoměle pěstovali zájem o místní lidovou kulturu. V letech 1950-1954 s uplatnil jako primáš cimbálové muziky Vysoké školy veterinární v Brně, kde studoval a brněnského Slováckého krůžku. V Brně působil dále v několika dalších souborech. Zřejmě nejvíce je jeho hudební činnost spjata s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů (BROLN), s nímž spolupracoval od jeho založen mnoho let a natočil s ním celou řadu nahrávek. Vystupoval v televizi i rozhlase. Dlouhodobě zpíval též ostravskou cimbálovou muzikou Technik. Mezi muzikanty byl znám svým intuitivním přístupem a strhujícím emocionálním provedením. Jeho posledním albem je Rabudeň, rabudeň (2010), které vyšlo vloni u příležitosti jeho osmdesátých narozenin. Vedle zpěvu se dříve zabýval též tancem. Vedle folkloru působil dlouhé roky na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. V roce 1964 získal titul kandidát věd. Má za sebou dlouhodobou pedagogickou činnost také na univerzitách na Kubě a Mexiku. Byl ve svém oboru uznávaným odborníkem. Z jeho četných vědeckých publikací, známých též v zahraničí, lze jmenovat například Biologii rozmnožování skotu (1970). Luboš Holý zemřel po těžké nemoci 23. ledna 2011 v Brně.

Moře dnes bylo kvůli větru v zátoce svatého Pavla pořádně divoké.

Začátek mše svaté v kostele Panny Marie Bolestné, který je v zátoce sv. Pavla na Maltě ve správě minoritů. Patřil mezi ně i zemřelých P. Elias Vella, který před dlouhými lety založil tradici slavení mší svatých za osvobození a uzdravení.

Když jsem tak jela krajinou Horňácka, nešlo nezavzpomínat. Tato nejvýchodnější oblast hodonínského okresu, kde je to jen skok k bratrům Slováků na Slovensko, byla totiž mým rajónem v dávných dobách, kdy jsem začínala s novinařinou na plný úvazek nejdříve ve Slováckých novinách se sídlem v Uherském Hradišti a poté ve Slovácku, které mělo redakci v Hodoníně. Dnes už jsou oba tyto týdeníky součástí Deníku.
Jedna z mých prvních reportáží byla koncem devadesátých let minulého století v Nové Lhotě primiční mše svatá P. Miroslava Kazíka, jehož rodina odsud pocházela. Nevím proč, ale jela jsem tenkrát na tuto slávu jako správný poutník na kole. Ne, tehdy jsem ještě neměla zrcadlovku a samozřejmě se fotilo na filmy. Přesný rok si už nepamatuji… Možná to bylo v roce 1998. Nechápu, proč jsem jela na kole, když jsme měli služební auta, ale možná jsem si chtěla zasportovat, protože jsem byla v tomto směru dost velký blázen a ještě plná síly. Pamatuji si, jak jsem se po docela drsném stoupání převlékala před dědinou v keři z propoceného  trika do slušného a suchého oblečení. No masakr. Je to sice jen nějakých 17 kilometrů, ale zatímco Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde žiji, odkud jsem startovala, je v nadmořské výšce 214 metrů, Nová Lhota ve výšce 484 metrů. A kdo zná cestu do této vesnice, odkud už žádná silnice dál nevede a pěšky lze jít třeba na Velkou Javořinu a jiných míst na Slovensku, jela jsem přes Suchov, kde byl pořádný krpál. Potom ale člověk valí s větrem ve vlasech z kopce do Suchovských Mlýnů, aby potom s posledními kilometry zdolával serpentiny do Nové Lhoty. Zpět si to potom samozřejmě zase sviští částečně s větrem ve vlasech.
Zpět ale k dnešku. Na Lhotky jsem potom v průběhu let jela za  různými reportážemi mnohokrát. Nikdy jsem ale nedokumentovala tamní hody svatého Matouše, na které mne pozvala Liduška.
Kostelík zasvěcený tomuto evangelistovi Matoušovi po revoluci počátkem devadesátých let opravil tamní rodák P. Josef Malár, který za komunistů utekl za dramatických okolností přes Jugoslávii do Rakouska. V zahraničí vystudoval teologii, byl vysvěcený na kněze a celý svůj kněžský život sloužil v Bavorsku. Po revoluci se vrátil do své rodné obce a sloužil zde primiční mši svatou a poté v roce 1995 opravil kostelík, ve kterém byl pokřtěný a také inicioval pořízení nových zvonů, čímž byly opravy v roce 2000 završeny. Více o P. Malárovi píšu zde.
„Mechaniku těchto zvonů jsme opravili vloni a letos jsme se po velikonočním pondělí v dubnu pustili do opravy kostela, protože zdivo ničila vlhkost. Uvnitř se musela po obvodu celého kostela obouchat omítka do výšky zhruba dvou metrů. Do hloubky to potom bylo někde až deset centimetrů. Dávali jsme asanační omítku. Potom následovala výmalba interiéru, instalovali jsme nové ozvučení, opravily se lavice a položily nové koberce. Mše se v té době slavily ve vedlejším Selském muzeu – bývalé stodole vedle kostela přes cestu,“ popsala postup prací akční kostelnice Ludmila Fojtíková, na kterou aniž by to nějak plánovala, nakonec připadla organizace oprav.
Oprava se podařila realizovat díky štědrosti podnikatelů, jednotlivců i vedení obce, které odsouhlasilo příspěvek ve výši 200 000 Kč. Stejnou částku vloni obec díky dotaci z Jihomoravského kraje věnovala i na opravu mechaniky zvonů. Všem dárcům dnes správce farnosti Boršice u Blatnice, P. Norbert Waclaw Nawrath, do  které spadá i Nová Lhota, děkoval na  závěr mše svaté. Nezapomněl poděkovat ani těm, kdo opravu podporovali modlitbami. „Velké díky patří všem, kdo se jakkoliv zapojili do prací. Bez jedno jediného ze všech by to nešlo,“ doplnila slova kněze kostelnice.
Na dnešní slavnost zamířili v horňáckém kroji nejen někteří místní, ale do kroje se nastrojili také hosté ze Staré Turé na Slovensku, s nimiž se Nové Lhotě podařilo díky spolupráci společně dosáhnout na dotace z Evropské unie, za něž na obou stranách hranice vybudovali muzeum.
Hlavní celebrant, veselský děkan a farář P. Andrzej Jan Bystrzycki mimo jiné ve své promluvě řekl: „Sešli jsme se zde, abychom poděkovali za znovuobnovení chrámu. Je dobré si vzít od evangelisty Matouše několik jeho vlastností. Je to jeho upřímnost, síla modlitby, která pramení z důvěry, že modlitbou mohu mnoho dosáhnout. Matouš byl mužem modlitby a důvěřoval Bohu. Věříme také v sílu modlitby? Tento chrám nám to má připomenout. Třetí věc, kterou bychom se měli od Matouše inspirovat jsou konkrétní projevy lásky. Matouš rozdal svůj majetek. Co můžeme dát my? Ať je žitá víra vždy v našem srdci, abychom dokázali naplňovat odkaz svatého Matouše. Nezapomeňme se modlit, nezapomeňme být těmi, kteří před Bohem stojí v upřímnosti, aby nic z naší minulosti, z naší slabosti, v nás neničilo Boží milosti. Tyto Boží milosti potom dál rozdávejme. Ať se vám to daří s Boží pomocí,“ popřál účastníkům bohoslužby P. Bystrzycki.

Seminář a zápisky z přednášek misionáře Václava Čápa na téma Zjevení sv. Jana Apokalypsa III
O víkendu 18. – 19. října se do Koclířova u Svitav sjelo okolo čtyřiceti účastníků ze všech koutů naší země na seminář Václava Čápa, který zde přednášel a rozebíral Zjevení sv. Jana od 12. kapitoly až do konce. Jednalo se totiž už o třetí víkendový seminář se zaměřením na tuto část Písma.
Hned v úvodní přednášce v pátek řekl:
„Janovy vize mají svůj charakter, je to spíše symbolické vyjádření, které nám nechce dát, nějaké konkrétní instrukce, co a jak máme dělat. Chce nám ale připomenout základní principy, jak žít víru a zůstat věrný. O to se máme v těchto dramatických časech snažit a všechno ostatní máme nechat na Ježíši, který je hlavní postavou Apokalypsy, který je Alfa a Omega, který je Pán Pánů a Král a Králů.
Je zde i vize Božího lidu a prorocké poslání světu každého z nás v těchto těžkých situacích, abychom svědčili těm, kteří neznají Boha, aby se mohli Bohu otevřít a přijali jeho naléhavé volání po spáse, pokání a očištění.
Jde o temné a náročné téma, protože na konci 12. kapitoly se mluví o konečné konfrontaci času, závěrečné fázi uzavírání dějin člověka. Může nás to trochu vyděsit, protože temnota, která se dá nahmatat, na nás může negativně působit. Neustále ale budeme vidět před každou dramatickou kapitolou ujištění o Boží přítomnosti a věrnosti.
Jednotlivé kapitoly v knize Zjevení nejsou dlouhé, ale významově bohaté. Pro nás možná trochu nepochopitelné, protože odkazují na stovky a stovky textů ze Starého zákona, které když pochopíme, tak se nám otevře Apokalypsa svatého Jana a vidíme, že Jan těmto tradičním výkladům ve Starém zákoně dává nový, hlubší význam.
Pozemské události ovlivňují dobří i padlí andělé. To musíme mít na paměti, když mluvíme o duchovním boji. Zároveň se povzbuzujme, že v tomto duchovním boji používáme duchovní zbraně. Svatý Jan odkazuje na archanděla Michaela, který vede tento boj na nebi a bojuje za Boží lid na konci dějin spásy.
Mějme při četbě těchto náročných textů, které zjevují hloubku a působení zla, že už zároveň probíhá vítězství Božího působení. Hospodin tvoří věci nové. Je to náročné téma, kterému často nerozumíme. Na Boží dopuštění a aroganci zla, není jednoduchá odpověď, ale vidíme i v Apokalypse, jakým způsobem Bůh reaguje na problém zla, jak ho řeší. Bůh používá i zlo k dovršení dokonalosti. Konečným cílem je nebeský Jerusalém. Bůh dopouští zlo, protože respektuje naši svobodu a přitom z toho největšího mravního marastu vytěží největší dobro, i když se zlo nestává dobrem. Věřím, že i z morálního marastu LGBT, do kterého jsme záměrně nořeni, může Bůh udělat něco dobrého.