Malta – Lenka Fojtíkova

Ani Malta není stále sluncem zalitá

Lenka Fojtíková — Thu, 16 Oct 2025 07:30:49 +0000

Včera jsem měla poslední celý den pobytu na Maltě, byla středa, kdy je otevřený hřbitůvek, kde je v kapli uložené tělo P. Eliase Velly, tak jsem se tam hned ráno vydala pěšky.
Pěkně jsem se prošla a počasí na stojanu u benzínky ukazovalo 27 stupňů – viz. galerie, takže bylo fakt teplo. U hrobu otce Eliase jsem myslela na všechny známé a blízké, které nosím v srdci i na ty, kdo mne o modlitby prosili. Potom jsem se rozhodla, že nepovalím hned domů, ale zajdu také na vyhlídku u moře, kde je bysta P Eliase a lavičky vybízející k odpočinku pokochání se pohledem na moře. Na místě jsem zjistila, že krásná kytice, která se tam objevila v den třetího úmrtí (10. 10.) P. Eliase je už docela dost na odchodu. Zašla jsem tedy do nedalekého květinářství a koupila tam květináček s umělými kytkami, protože ty živé jsou na Maltě hned kvůli vedru pryč a já chtěla, aby tam měl květiny déle než jen pár dnů. Při té příležitosti jsem také vyčistila prostor ohrádky, kde byla hromada bordelu – především špačků od cigaret – viz. fotogalerie. Květináček jsem umístila za již téměř zvadlou kytici a doufám, že tam vydrží aspoň do dušiček, což je za chvíli. Kamarádku Věrku jsem potom odpoledne, když jsme zašly na pizzu, poprosila, aby k bystě aspoń jednou týdně zašla a vyčistila prostor plůltku okolo bysty. Nemá to tam daleko, a říká, že byla otcova dcerka, tak jsem si ji dovolila o to požádat, aby to místo bylo důstojné.
BOUŘKA A BLOUDĚNÍ
Potom jsem se podél moře courala zpět na byt s cílem, že se začnu balit. Chvilku po návratu začala bouřka jako sviňa – hřmělo – jedna rána za druhou a voda z nebe valila více než dvě hodiny. Měla jsem tedy prostor k balení aniž bych litovala, že trčím pod střechou. S Věrkou jsme potom pokecaly u vynikající pizzy, daly drink a dohodly se, že se sejdeme na mši ve františkánském kostele. Když jsme se rozcházely, měla jsem nějaký divný časový posun v mozku, kdy jsem si myslela, že na odložení věcí na bytě, který byl za rohem a cestu do kostela mám 1,5 hodiny a ona to byla půlhodina. Ouha! Zjistila jsem to až po 45minutovém bloudění už setmělými uličkami s navigací. Poté jsem si musela uznat, že jsem prostě v tom labyrintu nepravidelně se klikátících uliček zabloudila, a že tu mši nestihnu. Šla jsem s mobilem v ruce, ale přesto jsem to tentokrát nedala, což mne naštvalo, ale člověk si musí uznat že není takovej borec na orientaci, jak si myslel… Za denního světla prostě ty ulice vypadaly úplně jinak než nasvícené v noci. Vrátila jsem se tedy do bytu, kámošce napsala omluvu a pokračovala v balení. Zhruba za dvě hoďky se vydám na cestu na letiště, tak tady zveřejňuji jen pár fotek ze včerejška a kostel, do kterého jsem včera nedorazila, ale v neděli jsem tam byla na mši. Tehdy také s navigací, která mne hnala neskutečnou oklikou…
SBÍJEČKA POD OKNY HOTELU
A ještě jeden poznatek z Malty. Neskutečně se tady buduje. Kousek ode mého bytu po celou dobu mlátily od rána do večera sbíječky, protože tam dělají takové náměstíčko s posezením. Už ale i ten předchozí prostor byl super, tak těžko říct proč… Že by za tím byla dotace z EU? Všechno je možné. Každopádně jsem vůbec nezáviděla dovolenou lidem v přilehlých hotelích, přičemž ten nejbližší odhaduji minimálně na čtyři hvězdy. No však také ve skupině Malta na FB jeden ubytovaný udělal video – i se zvukem a pozastavoval se nad tím, že je měli hoteliéři minimálně předem upozornit, že budou bydlet téměř na staveništi… I to je možné, takže bacha na to, kde si kupujete ubytování. Nástrahy mohou být všeho druhu. Já jsem byla naštěstí ubytovaná od zvuku sbíječky dostatečně daleko, takže mne nerušila.
Ve čtvrtečním ránu jsem se ale vzbudila do deště. Doufám, že nebude pršet až se povalím s kufrem na bus…

Den prožitý ve vesničce Pepka námořníka

Lenka Fojtíková — Tue, 14 Oct 2025 18:58:50 +0000

Přiznám se bez mučení, že návštěva vesničky Pepka námořníka mne vůbec nelákala. Dnes mně ale platila poslední den sedmidenní jízdenka na autobus, tak jsem se tam vydala. A bylo to bezva!
Až do včerejšího večera, kdy jsem si začala vyhledávat, jak se do vesničky vlastně dostanu, jsem netušila, že je na dohled od městečka Mellieha na severu Malty, kam jsem dojížděla na pláž. No a právě u té pláže jsem měla vystoupit a dál pokračovat autobusem 101. Nějak pořád nejel, tak jsem se vydala na cestu pěšky, protože navigace ukazovala, že je to jen 1 700 metrů. Těsně před cílem mne předjel autobus 101, což mně ale vůbec nevadilo! Stejně jsem si kupovala lístek jako první, protože otvírali až v 9.30 a já jsem vyjížděla z autobusového nádražní v Bugibbě v 8 hodin.
POPEYE VILLAGE FUN PARK
Ještě před otevření jsem si tedy mohla vesničku vyfotit v dobrém světle z protějšího útesu, jak jsem se dočetla už včera, že je to tak nejlepší pohled. No a potom jsem si vesničku proběhla a nafotila docela bez lidí. Nakonec jsem tam vydržela až do pozdního odpoledne a odcházela zhruba hodinu před uzavíračkou. V říjnu zavírají o půl šesté. Při odchodu jsem zjistila, že je tam při východu bokem od vesničky velký prostor pro rodiny s malými dětmi – včetně jednoho bazénu s prolézačkami, skluzavkami a hradem a dva další bazény na plavání. No a k tomu také lehátka se stříškou stejně jako ve vesničce. To vše v ceně vstupného plus popcorn, pohlednice a Wiffi. Sice mám neomezená data, ale tam dole mezi těmi útesy nebyl signál, takže jsem byla za Wiffi vděčná. Vydržela jsem tam tak dlouho, protože zátoka měla křišťálově čistou vodu. Blahořečila jsem si, že jsem do tašky hodila boty do vody, protože tam byly kameny. A ještě perlička. Koupila jsem si lístek pro seniory, protože je to u 60+ možné. Vyšel na 14 euro se všemi výše uvedenými bonusy, přičemž na pláži u moře jsem jen za lehátko a deštník zaplatila 12 euro každý den.
NIKDO SE NENUDIL
Kromě toho běžel po celý den program, kdy se mohli zájemci přidat také k výuce tanců, čehož mnozí s radostí využili a s Pepkem a jeho Oli si s chutí zatančili. V areálu jsou vyhlídky na dřevěných domečcích, restaurace, obchůdky, ale třeba také muzeum Pepka námořníka, kino, kde si člověk může chroupat popcorn a dívat se, jak vznikal film o Pepkovi a řadu dalších zajímavých věcí. Přiznám, že jsem vše proběhla, nafotila a přistála na lehátku a užívala si moře, protože zítra má snad pršet. To ale mělo i dnes, takže jsem vláčela deštník, který jsem nakonec nepotřebovala…
A tak jsem dnes návštívila a poznala něco, co jsem vlastně ani nechtěla. Ono je ale dobré se někdy nechat požduchnout a být aktivní, protože doma bych se možná potom tloukla do hlavy, proč jsem více nevyužila čas, který jsem tady na Maltě měla. A navíc jsem necelé dva kilometry kráčela krajinou bez domů, kde byla jen políčka, ale také skleníky a viděla jsem, jak z neúrodné půdy zemědělci těžce pomocí závlah pěstují ovoce a zeleninu. Na jednom políčku byly jahody.

Mdina a Rabat pod dešťovými kapkami

Lenka Fojtíková — Mon, 13 Oct 2025 17:44:59 +0000

Podle předpovědi počasí mělo dnes pršet a předpověď se naplnila měrou vrchovatou. Nic to nezměnilo na mém plánu, že dnes vyrazím s kamarádkou Věrkou do Mdiny a Rabatu a byl to krásný výlet, kdy jsme si náladu nenechaly zkazit ani slejvákem hned poté, co jsme prošly branou do Mdiny.
Mdina je vlastně pevnost s hradbami, za kterými se skrývají úzké uličky, obchůdky převážně s dárkovými předměty a spousta kavárníček a restaurací. Člověk by si mohl myslet, že je to prostě historický komplex určený turistům. To je sice také pravda, ale nezasvěceného možná překvapí, že za hradbami žije zhruba 250 trvalých obyvatel. To je také důvod, proč jsou po areálu Mdiny rozmístěné tabulky s upozorněním, aby se lidé chovali tiše s respektem k rezidentům. To mne docela pobavilo, protože uličkami klape jeden koník za druhým s naloženými turisty a vozka zvoní jako o život, aby se prodral s koněm mezi turisty. No a do toho vřískají malé děti, kterým jen tak rodiče nevysvětlí, aby uličkami chodily tiše, protože tam za tlustými zdmi bydlí trvalí obyvatelé.
Velkou zajímavostí je, že Mdina sloužila jako hlavní město Malty až do příchodu Řádu sv. Janů v roce 1530, který si jako nové hlavní město založili Birgu. V následujících letech Mdina zažila období úpadku, i když na počátku 18. století došlo k jejímu oživení, během kterého bylo postaveno několik barokních budov.
Mdina zůstala centrem maltské šlechty a náboženských autorit a majetek se z velké části dědí v rodinách z generace na generaci. Město už nikdy nezískalo zpět svůj význam, jaký mělo před rokem 1 530, což dalo vzniknout populární přezdívce „Tiché město“ mezi místními obyvateli i návštěvníky.Mdina, která si z velké části zachovala svůj středověký charakter, je na předběžném seznamu světového dědictví UNESCO a stala se jednou z hlavních turistických atrakcí na Maltě a ročně ji navštíví přibližně 1,5 milionu turistů. V Mdině nejsou povolena žádná
auta kromě omezeného počtu obyvatel, vozidel záchranné služby, svatebních vozů a koní, což je částečně důvodem, proč si město vysloužilo přezdívku „Tiché město“. Jakmile opustíte hradby Mdiny, ocitnete se v Rabatu, kde je jeskyně, ve které měl žít po svém ztroskotání na Maltě svatý Pavel.
Pěkné to tam bylo a pršet znovu začalo, až když jsme seděly na obědě v zátoce svatého Pavla kousek od svých domovů.

Tři roky od úmrtí P. Eliase Velly

Lenka Fojtíková — Fri, 10 Oct 2025 19:11:40 +0000

Dnes jsou to přesně tři roky, co odešel na věčnost P. Elias Vella, proto jsem také do jeho rodné (tehdy) vesnice – dnes je to velké turistické centrum – St. Paul’s Bay na Maltě jela. Tajně jsem doufala, že se budu moct zúčastnit mše svaté, která bude obětována za tohoto kněze. A dnes večer jsem se jí tedy zúčastnila díky kamarádce Věrce, která mně řekla, kde se bude sloužit právě dnes v Eliasově klášterním kostele Panny Marie Bolestné.
Trošku mně bylo smutno z malé účasti věřících. Kostel je velký, takže na fotkách zezadu vypadá, že byl úplně prázdný. Tak tomu ale nebylo. Někteří lidé byli i v lodích napravo a vlevo od oltáře. Většina ale seděla v přední části hlavní lodi chrámu. Na závěr mše svaté jsem napočítala zhruba do stovky lidí. A tak jsem si při cestě zpět na ubytování říkala, kde jsou všichni ti lidé, kteří sedávali v čekárně kláštera jak někde u doktora na to až je P. Elias Vella přijme, vyslechne a pomodlí se za jejich uzdravení, osvobození a všechny problémy, které právě každý jeden z nich prožíval? Kde byli ti jeho nejbližší spolupracovníci, co ho doprovázeli při cestách na Slovensko, Moravu a do Čechl? Z těch, s nimiž jsem se seznámila na Moravě a na Slovensku na mši nebyl ani jeden. Dnes jsem se ale po mši seznámila s paní, která prozradila, že byla s otcem jednou na Slovensku. A tak z toho všeho mám takový smutný a rozpačitý pocit…
Ještě před začátkem mše jsme seděla u jeho bysty, která je umístěna na vyhlídce na zátoku sv. Pavla a otec Elias se jakoby kouká na svůj klášter. Seděla jsem tam, myslela na své blízké, známé, ty, co mne o modlitby prosili i ty, co mne o ně neprosili, ale nějakou pomoc potřebují. Seděla jsem tam a koukala na ten jeden hotel vedle druhého a domy nastavené podél pobřeží až kam to jen jde, plavecký bazén, hřiště na beach volejbal, restaurace, obchůdky a říkala si, představovala jsem si, jak to v těchto místech vypadalo, když se zde v roce 1941 otec Elias narodil. Snažila jsem si odmyslet všechny ty ubytovací kapacity pro obrovské množství lidí a vše s tím spojené a vyšla mně z toho úplná pustina, prázdný prostor… A napadalo mne tolik věcí, na které jsem se měla otce Eliase zeptat a nezeptala se… Škoda…
Ale výročí jeho odchodu do nebe zakončím pozitivně. Jeho spolubratři při středeční bohoslužbě za osvobození od kleteb na závěr prozadili, že jim přichází mnoho dopisů z celého světa, jak se lidé k otci Eliasovi modlí a prosí ho o přímluvu. Jestli už se po jeho úmrti nějaký zázrak na jeho přímluvu stal, nevím, ale vím, že se na jeho přímluvu dělo mnoho zázraků už v době, kdy žil a sloužil po všech možných koutech světa.
Připojuji i evangelium, které se dnes při mši svaté četlo, protože v den třetího výročí úmrtí P. Eliase Velly bylo velmi příhodné, jelikož sloužil dlouhé roky jako exorcista. Tady je:
Lukáš 11,15-26
Někteří z nich však řekli: „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe. Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula. Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“

Koupání na severu Malty a návštěva města Mellieha

Lenka Fojtíková — Thu, 09 Oct 2025 17:26:51 +0000

Dnes jsem se jakoby vrátila v čase do léta a užívala si koupání v moři, opalování a objevování města Mellieha, kde jsem ještě nikdy za svých čtyř pobytů na Maltě nebyla.

Putování k hrobu P. Eliase Velly

Lenka Fojtíková — Wed, 08 Oct 2025 20:58:06 +0000

Na Maltu jsem se letos vlastně znovu vydala především proto, že jsem chtěla být na tomto ostrově v době, kdy bude třetí výročí úmrtí P. Eliase Velly. Při objednávání letenek a ubytování jsem v lednu vůbec netušila, že se budu moct zúčastnit i dvou mší svatých, při nichž se bude speciálně vzpomínat na tohoto výjimečného kněze.
Dnes jsem tedy věděla, že chci jít nejdříve k hrobu P. Eliase, protože to není jen tak se na ten hřbitov dostat. Je totiž otevřený jen ve středu, sobotu a neděli od 7.30 do 16 hodin. No tak jsem tam vyrazila pěšky. Vzala jsem to okolo vyhlídky v zátoce svatého Pavla, kde je bysta P. Eliase a hned naproti klášter minoritů, kde žil a sloužil. Ke klášteru patří kostel Panny Marie Bolestné, kde se večer od půl sedmé slavila mše svatá za osvobození od prokletí. Skončila po půl deváté. Přestože kamarádka Věrka domluvila s jednou svou kamarádkou z Malty, že nás kus svezla autem, domů jsem se stejně dostala až hodně po deváté. Ale to předbíhám. Během dne jsem měla zajímavé zážitky.
POZNÁVÁNÍ MALTY BUSEM
Jak jsem byla na hřbitově, rozhodla jsem se, že zpět pojedu busem a uvedu tak do provozu svou sedmidenní kartu. Nasedla jsem do prvního autobusu, co přijel a jel pro mne cestou-necestou. Potřebovala jsem se svézt zpět do zátoky sv. Pavla. Přímo tam ale tento bus nejel, takže jsem záhy zjistila, že frčím na opačnou stranu než jsem zamýšlela. Až zpětně jsem zjistila, že jsem jela na sever. Můj plán byl, že až dojedeme na konečnou, tak se prostě s autobusem, co jsem jela tam, zase vrátím a vystoupím, kde jsem měla vystoupit a nevystoupila. To jsem se ale hodně přepočítala, protože řidič mne dovezl do přístavu, odkud se jezdí na ostrov Gozo a měl pauzu. Zrovna ale k jedné ze zastávek najel jiný bus, tak jsem do něj hupsla a v tom okamžiku v něm jela sama a zase jsem nevěděla kam. No sranda to byla…
PLÁN NA ZÍTRA
Díky mému putování se sedmidenní kartou na autobus jsem ale zjistila, které busy mne zítra dovezou do městečka Melieha, kde je krásný kostel na kopci a také kaple Our Lady of the Grotto. Kamarádka Věrka mně doporučila, abych tuto kapli určitě navštívila, že tam na přímluvu Panny Marie bylo vyslyšeno mnoho proseb věřících, které jsou označeny jako zázraky. No a za městečkem Melieha jsou nádherné písčité pláže, kde se i dnes za velkého větru dalo koupat. V zátoce sv. Pavla to fakt nešlo, protože je tam skalnaté pobřeží a velký vítr vytvářel obrovské vlny, které se o ty skály jen tříštily. Kvůli tomu větru jsem také celý den snesla lehkou větrovku. Zítra vyrazím na tu pláž a uvidím, jestli se v tom větru dá koupat. Hodně lidí se tam ale dnes koupalo a pláže byly docela zaplněné. No a potom plánuji prohlídku historického centra Melieha.
Dnes jsem nachodila něco přes osm kilometrů, což je necelých 15 000 kroků. Za doby mého běžeckého života to byla menší denní dávka. Dnes je ale vše jinak a já jsem ráda, že kolena a ostatní klouby zatím drží a můžu chodit. Už jsem zažila období, kdy mně bolest kolena chodit nedovolila a nikomu bych nic podobného nepřála.
Všem návštěvníkům mého webu přeji krásné dny s dobrými lidmi, jako jsem dnes měla já. A také umění být sám se sebou, i když kolem vás zrovna nikdo není. I to se dá nádherně užít, prožít, anebo naopak z toho mít deprese. Tak ať si umíme užívat obojí.

Moře dnes bylo kvůli větru v zátoce svatého Pavla pořádně divoké.

Začátek mše svaté v kostele Panny Marie Bolestné, který je v zátoce sv. Pavla na Maltě ve správě minoritů. Patřil mezi ně i zemřelých P. Elias Vella, který před dlouhými lety založil tradici slavení mší svatých za osvobození a uzdravení.

Znovu na Maltě!

Lenka Fojtíková — Tue, 07 Oct 2025 20:14:04 +0000

Už kdysi dávno – možná koncem loňského roku, nebo začátkem toho letošního, jsem si našla přes Booking ubytování v St. Paul’s Bay na Maltě a k tomu nízkonákladový let, ale s velkým kufrem. Jezdit na více dnů s malým uzlíčkem prostě neumím. A tak jsem tady!
Tentokrát na více dnů, abych si to užila. Hned po příletu na Maltu jsem si na letišti koupila sedmidenní jízdenku na autobus a chci ten můj milovaný ostrov projet křížem krážem. Z letiště mne ale do ubytování hodil Bolt, protože jsem se nechtěla kodrcat po tom cestování do Bratislavy autem, čekání na letišti a samotném letu ještě MHD. To si nechám na další dny Ubytování je super. Vlastně mám jenom pro sebe kompletně vybavený byt – dva pokoje, sociálku, kuchyň a dokonce i místnůstka s pračkou tady je. V kuchyni je od kávovaru přes toustovač, mikrovlnku a sporák vše vybavené. Na uvítanou na mne čekala krabice džusu, balená voda, toustový chleba i nějaké sladkosti. Od majitelky to bylo moc milé. Nedalo mně to a vyrazila jsem chvilku už potmě k moři. Jen tak na mrk. Docela tady fouká a v pohodě se večer snesou dlouhé kalhoty a nějaká bunda. Ten vítr je tu fakt dost silný a chladný. Jsem ale ráda, že jsem tady, protože poznávání ostrova a také moje flákání začíná!!!!

Řím v letech 1995, 2000, 2005 a 2025

Lenka Fojtíková — Fri, 07 Mar 2025 13:39:10 +0000

Do Říma jsem poprvé s manželem a starším synem vyrazila v roce 1995. Vlastně to pro nás bylo jen místo přestupu při cestě na Sicílii. Putovali jsme tehdy vlakem, který nás tam i zpět všechny z Vídně vyšel i s trajektem na nějakou stovku – plus – mínus deset korun… No necestujte za ty prachy, že?
Naše cesta vlakem byla téměř zadarmo díky tomu, že byl můj muž zaměstnancem Českých drah a my měli režijní průkazy, na které jsme mohli čerpat v některých státních vlacích i cesty do zahraničí, tak jsme toho ty roky hojně využívali. Dojeli jsme vlakem a poté trajektem na řecký ostrov Corfu, projeli jsme nejen celou Itálii, ale také Sardínii atd., atd… Dnes už takto možné cestovat vlakem za pár kaček nejde. A tak jsme jeli, i když jsme neměli zajištěné ubytování, protože internet jsme tehdy ještě fakt nepoužívali. V té době jsem také ještě neměla ani tušení, že se mně už o tři roky později splní můj životní sen a stanu se redaktorkou týdeníku. Pamatuji si, jak jsme vystoupili na Sicílii v Taormině a manžel mne poslal do hospody sehnat ubytování. Byla to taková malá typická hospůdka, ve které seděli jen chlapi – praví Siciliáni a ani jedna žena, takže přestali mluvit a civěli na mne. A já na ně spustila jedinou italskou větu, kterou jsem se nabičovala před odjezdem: „Prego! Uno camera per tre persona.“ No a zvedl se jeden chlap, později jsem se dozvěděla, že je to stavební inženýr, který nás ubytoval ve své vile, kde z části pronajímal krásný apartmán včetně kuchyně. Byla to haluz jak sviňa. Bydleli jsme tehdy přímo pod Etnou.

JUBILEJNÍ ROK 2000
Podruhé jsem se v Římě ocitla v roce 2000, kdy jsme zde měli opět celodenní zastávku při cestě na Liparské ostrovy – konkrétně na ostrov Vulcano. Tentokrát jsme jeli vlakem čtyři včetně mladšího syna Filipa. Na Vulcanu jsme měli zajištěné ubytování, protože jsme si to tam omrkli s manželem rok předem sami, kdy jsme tam navštívili nejen Vulcano, ale také Lipari a Stromboli. Ubytování jsme měli hodně na punk – spali jsme jen pod celtou, kterou jsme natáhli mezi dva stromy. Však na Vulcanu bylo termální moře, tak tam jsme se vykoupali solidně a teplo tam bylo krásně i v noci. Netuším, jestli by to bylo možné nyní. V té době totiž bahnité jezírko ještě na Vulcanu nebylo oplocené, jak v roce 2002, když jsem tam zavítala díky poutnímu zájezdu s P. Červenkou Tehdy jsme projeli celou Itálii, Sicílii i Maltu a ostrov Gozo. Přátelé, tento poutní zájezd mne v roce 2002 vyšel na pouhých 14 000 Kč. To už se asi nikdy nebude opakovat, abych toho tolik viděla za tak málo peněz.

ŘÍM V ROCE 2005 S POHŘBEM PAPEŽE JANA PAVLA II.
Zpět ale do Říma, kam jsem naposledy vyrazila v dubnu roku 2005, abych dokumentovala pohřeb Jana Pavla II. Opět jsem jela asi za dvacet korun vlakem. První rozhovory vznikaly už ve vlaku. Z římského hlavního nádraží Termini se potom valil dav přímo k bazilice sv. Petra, kde bylo tělo papeže vystavené. Nešlo proto zabloudit. Akreditace probíhala jen faxem a mně se nepodařilo předem akreditovat. Tehdejší Deník, pro který jsem psala, mně napsal v angličtině potvrzení, že jsem novinářka a jedu tam dělat reportáž z pohřbu. S tímto papírem se mně podařilo zařadit do fronty čekajících až přímo u baziliky a u katafalku s papežem jsem byla snad za necelé tři hodiny, zatímco obyčejní smrtelníci čekali i čtyřiadvacet hodin. Na zádech jsem měla v batohu počítač, spacák a na krku zrcadlovku jen s jedním objektivem. Takový hodně dobrý středák od Canonu to byl, ale jen první řada zrcadlovky – Canon 300D, takže fakt žádná hitparáda. Přesto se mně s tím podařilo udělat pěkné fotky a zvládla jsem z jedné kavárny vše průběžně odesílat do redakce. Tehdy jsem vše kopírovala ještě na diskety!!! No pravěk to byl… Ale zvládla jsem to a to se počítá!!! Před bazilikou mně nakonec udělal dvě fotky jeden z dobrovolníků, který čekajícím v dlouhatánské řadě nabízeli vodu. Můj hlavní cíl byl udělat dobré fotky a z nich poskládat celou stranu fotoreportáž, což se podařilo. Zázemí mně tehdy dělala kámoška Blanka z Blatnice, se kterou jsem se díky jejím rodičům v Římě setkala poprvé v roce 2000 při cestě na Liparské ostrovy. Daly jsme si na baru kafe, pokecaly a mnohem více se potom skamarádily při tom pohřbu, kdy jsem u ní nějakou noc spala. No a od té doby jsme fakt hodně dobré kámošky.

CESTA DO ŘÍMA V ROCE 2025
A proč to všechno píšu? No protože příští týden odlétám do Říma a bude to návrat do Věčného města po dvaceti letech! Jak já se těším! Jen se modlím, abych neonemocněla a všechno klaplo, jak má klapnout! Tentokrát tam budu spát osm nocí v hotelu, který jsem si objednala už v říjnu přes booking. Až dnes jsem zjistila, že jsem byla v Římě zatím vždy v roce s pětkou na konci a jednou dokonce v jubilejním roce 2 000. Tentokrát si to chci užít úplně jinak. Jak? No prostě žádná hoňka, ale nasávání atmosféry města, ochutnání italských specialit na místech, kde „to“ dělají fakt dobře, fotit a prostě se jen tak flákat… Ne, doopravdy nechci jet s žádným zájezdem a poslouchat povely průvodce, kdy, kde, v kolik musíme být, abychom všechno stihli za dva, tři dny… Cestu tam a zpět nepočítám, protože ten den je obyčejně solidně zabitý samotnou cestou na místo…

Mše svatá u hrobu P. Eliase Velly

Lenka Fojtíková — Wed, 13 Nov 2024 19:28:59 +0000

Dnes jsem se probudila do sluncem zalitého ostrova. Předpověď hlásila krásný den jen s nějakou oblačností, tak jsem vyrazila jen tak nalehko a bez deštníku. V druhé třetině cesty na hřbitov, kde měla být v 11.30 sloužena v kapličce, ve které je uložené tělo otce Eliase Velly, mše svatá, mne ale zastihla přeháňka. Tak to jsem fakt nečekala. Schovala jsem se na autobusové zastávce a potom už bylo po celý den slunečné počasí.
Ta mše svatá byla jen díky tomu, že je listopad, kdy je hřbitov otevřený celý měsíc každý den. V průběhu roku je otevřený jen pár dnů v týdnu v určité hodiny a mše svaté tam bývají úplně výjimečně. Kdyby dnes ostatně pršelo, tak by mše nebyla. Mohlo nás tam být okolo třiceti. Většina stála venku při zdi ve stínu, ale před vchodem byly i plastové židličky, které se potom uklidily po mši do kapličky. Já byla s kámoškou jsme seděly hned v první řadě. Mši sloužil františkánský kněz z Indie. Indové totiž nyní posílili komunitu minoritů v klášteře, kde žil P. Vella, protože maltských minoritů ubylo. Po otci Vellovi zemřelo několik dalších kněží z komuniot.
Na hřbitově jsme se sešly s kamarádkou Věrkou, která otce Eliase občas doprovázela při jeho evangelizačních cestách do České republiky. Neviděly jsme se od vypuknutí covidu, což bude v únoru pět let, tak jsme si měly co vyprávět. Ještě před tím jsme společně zašly do kostela Mater Dolorosa, kde otec Elias sloužíval mše svaté a v přilehlém klášteře žil a přijímal věřící na modlitby.
Potom jsme zamířily na dobré jídlo i pití a vyprávění nebralo konce. Bylo úžasné pochutnávat si na čerstvých rybách, popíjet míchané nápoje, koukat na moře a poslouchat hukot moře v zátoce sv. Pavla. Dnes tady bylo příjemných 24 stupňů.
Doufám, že jsem na Maltě nebyla naposledy. Moc ráda bych se sem příští rok vrátila a pobyla minimálně týden. Už mám plány, co tu podniknout, tak uvidíme, jestli to klapne! Zítra ráno už ale opět vzhůru k domovu! S velkou vděčností, že jsem tady mohla být a všechno si užít.

Cesta po stopách P. Eliase Velly v Saint Paul’s Bay

Lenka Fojtíková — Tue, 12 Nov 2024 18:22:34 +0000

Dnes se Malta opět probudila do deštivého rána. Voda z nebe ale nic nezměnila na mém plánu. Ten byl jasný! Zajít zátokou svatého Pavla až k věži, která se nachází v těsné blízkosti minoritského kláštera, kde P. Elias žil.
A tak jsem se hned po snídani za deště pod deštníkem vydala do míst, která byla tak blízká otci Eliasovi. Ostatně se i v této zátoce narodil a prožil zde své dětství a dospívání až do odchodu do kláštera. Netušila jsem, že busta je přímo ve vyhlídkovém prostoru u věže s pohledem na ostrůvek, kde měl podle Bible ztroskotat svatý Pavel. A právě tento ostrůvek má busta P. Velly za zády a jeho tvář jakoby se koukala směrem ke klášteru a za ním ke kostelu Mater Doloresy, kde sloužil mše svaté, a kde byla také za něj sloužena zádušní mše. Do kostela jsem se nedostala, ale byla otevřená věž, tak jsem zaplatila dvě eura za vstup a mohla jsem shora udělat i nějaké fotky a pohledy na okolí i Eliasův klášter. Fakt je ale ten, že dnes jsem nejvíce ostřila na vzpomínanou bustu a poté také udělala hodně fotek na hřbitůvku, kde bylo uložené jeho Eliasovo tělo. Bylo zajímavé, že přicházející cizinci z Polska i Německa nevěděli, kdo P. Elias Vella vlastně byl.
Ještě bych se ale ráda vrátila k ránu, kdy jsem kráčela po pobřeží v dešti. Zjistila jsem totiž, že zřejmě ani na Maltě není nějaká systematická kanalizace, jak jsme na ni zvyklí doma. Voda stála všude a na chodnících i silnicích byly obří kaluže. V některých místech ale měli důmyslně vyspádované chodníky i silnice, že se voda valila přímo do moře – i po schodech. Však to zachycuje jedno mé video na FB.
Po zdokumentování okolí věže a delším posezení u busty jsem myslela na všechny, kdo mne prosili o modlitby a přímluvu otce Eliase. Všechno jsem mu ale řekla později i na hřbitově a vkládala jsem i ty, co by měli zájem o jeho přímluvu a nestačili mně to říct, tak se nebojte, byli jste tam všichni.
Při cestě na hřbitov jsem i s navigací v mobilu opět zabloudila. Radilo mně po cestě několik lidí, ale všichni nějak blbě. Až jsem narazila na paní, která venčila pejska a ta mně řekla, že jdu úplně špatně a vysvětlila cestu tak, že všechno klaplo a já dorazila, kam jsem chtěla. Úsměvné bylo, že jsem jí řekla, proč na ten hřbitov jdu a ona mně na to řekla, že se za ni otec Elias modlil! Tak to bylo moc pěkné setkání. Rozloučila jsem se s ním úměsměvem na tváři a odpovědí, že se za mne také modlil.
Na hřbitově jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Je to totiž takový malý hřbitůvek úplně přeplněný pomníky i pomníčky, které pokrývají zem těsně vedle sebe a jsou jich také plné zdi. K tomuto hřbitůvku jsou přilepené další dva z pravé i levé strany, ale tam už jsou obrovské masivní hrobky upozorňující na to, že majitelé mají fakt hodně peněz. Ostatně toto je vidět i na některých hřbitovech na Slovácku.
Okolo hřbitova vede velmi frekventovaná silnice, po které snad bez přestání frčí ze Saint Paul’s Bay jedno auto za druhým. Tělo otce Eliase je uložené v malé kapličce v zadní části hřbitůvku. Když jsem tam tak seděla, myslela jsem na to, jak skromně žil a stejně skromný má i hrob. A rozhodně neodpočívá v nějakém klidu, protože je hned na dosah té frekventované silnice. A stejně to měl v životě, který prožil velmi skromně a pokorně, ale přitom to byl zvlášť v druhé půlce života, kdy začal jezdit a evangelizovat po celém světě, pořádný fofr a fičák – stejně jako ta silnice u hřbitova…
Při zpáteční cestě do hotelu jsem znovu zabloudila. Nevím, jak se mně to prostě s navigací v ruce podařilo, ale střihla jsem si to přes Quawru… Moje nervy! Ale hodně jsem toho zato viděla a nafotila! Při mém bloudění se mne pořád všichni ptali, jestli nechci jet busem. Nechtěla jsem! Chtěla jsem tu zemi i lidi poznávat přímo a ne pohledem z busu nebo taxíku! To umí každej! Mobil mně ukazuje, že jsem dnes nachodila necelých 21 000 kroků. Já chci na dovolené chodit a ne se vozit jako doma furt autem… Díky tomu jsem zcela neplánovaně kráčela i okolo Malta National Aquarium. Viděla jsem toho hodně, tak mrkněte na fotky. Zítřek si musím užít na plné pecky. Mimo jiné mám naplánované setkání i s kámoškou ze Slovenska, která tady žije díky otci Eliasovi už dlouhé roky a potom valím zase zpátky domů.