Moře dnes bylo kvůli větru v zátoce svatého Pavla pořádně divoké.

Začátek mše svaté v kostele Panny Marie Bolestné, který je v zátoce sv. Pavla na Maltě ve správě minoritů. Patřil mezi ně i zemřelých P. Elias Vella, který před dlouhými lety založil tradici slavení mší svatých za osvobození a uzdravení.

V okamžiku, kdy spolubratři za potlesku všech přítomných vynášeli rakev s P. Eliasem z kostela, začalo v koclířovském kostele na oltáři proměňování. Vypnula jsem mobil a z očí se mně konečně začaly valit proudy slz. Do té doby jsem nebyla schopná se nad ztrátou tohoto skvělého kněze, který se pro mne za těch dvacet let stal více než otcem, pořádně vybrečet.

JAK JSME SE POZNALI
Bylo mně osmatřicet a byla jsem vnitřně rozsekaná na kusy. Procházela jsem si v životě něčím tak těžkým, že jsem byla na hranici života a smrti. Nebudu pitvat, oč šlo, ale prostě to tak bylo. No a tehdy mně kamarádka řekla: „Můžeme jet do Koclířova. Má tam být nějaký kněz z Malty a modlit se za vnitřní uzdravení.“ A tak jsem jela a ona kámoška jela se mnou. Dnes si říkám, že byla hodně dobrá, že do toho se mnou šla. Nemusela, ale udělala to pro mne. Přes den byly přednášky, mše svaté a večer otec Elias přijímal jednotlivé lidi na pohovory. Vyslechl každého, s čím tam přišel a potom se modlil za jejich problémy. Fronta čekajících na setkání vedla od dveří jeho pokoje po schodech z prvního patra až do vstupní haly penzionu.

OTCOVSKÉ OBJETÍ
Vystála jsem si tu řadu také a nikdy, doopravdy nikdy, na toto setkání nezapomenu. V hlavě jsem měla docela dobře poskládané, co řeknu, protože na každého byl časový limit do zhruba deseti až patnácti minut. Když se potom otec začal modlit, tak ani nevím, jak se stalo, že jsem najednou měla hlavu na jeho rameni a on měl košili v těch místech úplně mokrou od mých slz a možná i „soplu“, co mně tekl z nosu, jak jsem brečela. Eliasovo objetí bylo Boží objetí a přímo z něj tekla Boží láska. Jak se ale Bůh jeho prostřednictvím dotýkal mých ran, tak to fakt bolelo. V průběhu let se za mne otec Elias modlil ještě mnohokrát. Byl to proces. Uzdravení nepřišlo mávnutím kouzelného proutku po jedné modlitbě. Díky jeho vyučování, modlitbám i přátelství, které mezi námi vzniklo, se věci v mém životě sice neměnily podle toho, jak bych si představovala, ale měla jsem sílu kráčet dál navzdory tomu, co se mně v životě dělo. Psali jsme si nejdříve dopisy a velmi záhy maily. Pamatoval na přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, ale když jsem potřebovala něco poradit, jak jednat, stačilo napsat a došla odpověď. V pár řádcích dokázal říct to podstatné. Těch mailů a dopisů mám více než dvě stovky. Je toho pořádná hromada. Kolik povzbuzení a dobrých slov ukrývají…
MODLITBY ZA UZDRAVENÍ
Čas plynul, my jsme se každý rok potkávali na všech možných exerciciích, seminářích, víkendovkách a mších svatých na různých místech Moravy i na Slovensku. Aniž bych si to nějak uvědomila, najednou jsem začala sloužit. Nejdříve jsme s kamarádkou založily po jednom návratu z Malty modlitebním Společenství P. Šuránka, jezdila jsem s františkány na misie, sloužila v kurzech Alfa Hodonín a postupem času se začala také modlit za druhé. Do této služby mně dal požehnání právě otec Elias.

Díky našemu přátelství se stalo, že několikrát vedl semináře na Antonínku a jednou také ve farním kostele v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Když tak jednou šel po Antonínku, tak řekl: „Kdo by si jen mohl představit, že budu sloužit ve tvé vesnici! To je prostě Boží vůle.“ Když jsem potom viděla ty zástupy lidí, kterým na Antonínku i ve farním kostele pří víkendové obnově, na kterou dojelo bezmála pět set lidí z celé naší země i ze Slovenska, stály mně slzy v očích, srdce se chvělo a mozek ani nechtěl věřit, že je to pravda. Naše setkávání přerušila až doba covidová. Naposledy jsme spolu byli, když vedl exercicie na Velehradě v březnu roku 2019. Poté už jsme si jen psali a byli ve spojení také díky jeho on-line semináříům, které pořádal misionář Václav Čáp.

NIKDY NEZAPOMENU
Nikdy na něho nezapomenu. Navždy se zapsal do mého srdce a mysli. Neskutečně mně pomohl a věřím, že stejně pomohl spoustě dalším lidem. Netroufnu si odhadnout, kolik nás bylo, ale zcela určitě to je obrovský zástup lidí, kterým dal sílu a naději do dalších dnů. Kdysi na jednom semináři řekl, že až bude jednou v nebi, tak bude jeho modlitba přímo tváří v tvář Bohu mnohem silnější. A já věřím, že to tak bude, že to tak už je!
VZPOMÍNKY BLÍZKÝCH
Viera Chovančíková ze Slovenska, která žije od doby, co se po modlitbě otce Eliase uzdravila, na Maltě, byla v jeho blízkosti a pomáhala rodině v péči až do jeho posledního vydechnutí, na svém facebookovém profilu napsala: „Opustil nás svatý člověk Pater Elija Vella, ale jen proto, aby nám z nebe mohl pomáhat více než doposud.“ Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut.

Ve své homilii zesnulého chválil a nazval ho nástrojem v Božích rukou, jehož prostřednictvím byly lidem prokázány nekonečné milosti. „Otec Elija zasel semínko naděje, kamkoli přišel. Jeho oči byly vždy doširoka otevřené pro utrpení lidí kolem něj, pro bolest a předsudky, kterými procházeli. V jejich očích viděl Boha,“ řekl provinciál. Během homilie provinciál Sammut hovořil také o prostém životě otce Eliase. „V Eliasově jednoduchosti můžeme vidět Boží velikost. Nejdůležitějším aspektem křesťanského způsobu života je žít pokorně stejně jako otec Elias,“ pokračoval provinciál.

Svědectvím toho, kolik dobra vykonal, a jak byl otec Elias lidmi milován, bylo velké shromáždění lidí, včetně čelních politiků, poslanců a radních, kteří se tísnili ve zcela zaplněném kostele. A když spolubratři vynášeli rakev s jeho tělem z kostela, lidé se natahovali, aby se naposledy dotkli rakve a venku na ni házeli bílé květiny.

Ne, doopravdy jsem na Maltě na pohřbu nebyla, ale vše jsem viděla na videu a mnoha fotkách na internetu. Snažila jsem se dohledat, kdo vedl kázání, co zaznělo, abych to tady mohla zveřejnit. Spolu s mnoha a mnoha dalšími lidmi na celém světě chci i tímto malým kouskem poděkovat Bohu za život a věrnou službu otce Eliase Velly.
A úplná poznámka na závěr, jak je někdy dobré poslechnout intuici uvnitř sebe. Koncem srpna na mne vyskočily hodně levné letenky na Maltu. Napsala jsem proto jedné své staré kámošce, která se znala s otcem Eliasem také velmi dobře, jestli by tam se mnou neletěla. Odmítla. Měla milión výmluv, proč tam nejet. No tak jsem si své vnuknutí rozmyslela a místo toho jsem letěla do Jordánska. Do smrti si budu vyčítat, že jsem na tu Maltu počátkem září neletěla sama. O tom, co se mně stalo v Jordánsku, píši na tomto webu hodně podrobně. Měla jsem jet prostě jinam. A úplná tečka tohoto příběhu je, že když jsem váhala minulé úterý, jestli letět, tak jsem já hlupák znovu kontaktovala onu starou „kámošku“, jestli by se mnou neletěla na pohřeb. A ona mně na to napsala, že už na Maltě je. Od jiné známé jsem se potom dozvěděla, že už tam je týden. Co z toho plyne? No, že někteří lidé, kteří vypadají jako vaši kámoši, vaši kámoši vlastně vůbec nejsou. Ne, nezavolala mně, jestli nechci letět také, že tam letí… Nic… Ani slovo, i když věděla, že mne to na Maltu táhlo už na přelomu srpna a září… Jedním z jejich důvodů bylo, že má právě po dovolené. A najednou šlo všechno. Toto mne zamrzelo dost. No co už…

Má okolo padesáti figurek ve velikosti od půl do jednoho metru. Kromě Svaté rodiny samozřejmě nechybí Tři králové, pastýři a zvířátka. Je to prostě nádhera. Vznikal čtyřicet let a jeho autorem je Jaroslav Vaněk z Brna, který na něm začal pracovat v roce 1949. Možná ne každý návštěvník ví, že ve dvou figurách ztvárnil své syny.

Úžasný je také vyřezávaný podstavec, na němž jsou znázorněny biblické výjevy. Jedná se například o Navštívení Panny Marie, obřezání Páně či útěk do Egypta. Poslední figura, kterou autor před svou smrtí vyřezal, byla sv. Anežka Česká. Betlém v roce 2012 zrestauroval Zdeněk Mayer.

Nádherně vyzdobený je celý kostel. Okolo oltáře je až k lavicím šest krásných smrků s obřími zlatými a červenými baňkami. Ty doplňují figurky ze šustí.

Tento betlém určitě stoji zato vidět!

Text a foto: Lenka Fojtíková

Tento týden byla hotová kniha předána do tiskárny. Vyjde v Kartuziánském nakladatelství a prvním čtenářům by se měla do rukou dostat zhruba v polovině října.

Kniha má 255 stran a je rozdělena do tří bloků. První je věnovaný samotnému rozhovoru s tímto výjimečným knězem řádu minoritů z Malty. Jeho součástí jsou černobílé historické snímky P. Eliase, které zapůjčila Eliasova neteř Marie Diane Mule´ Stagno. Za tímto rozhovorem bude následovat barevná foto-příloha. Část naskenovaných barevných snímků zapůjčila neteř Diane, část je z archivu Václava Čápa, Sekulárního františkánského řádu České republiky a okolo stovky fotek je z mého archivu – stejně jako snímky na obálce knihy. Velmi cenné jsou především historické fotky, které otce Eliase zachycují při prvním svatém přijímání, nechybí z jeho primiční mše svaté či ze setkání s papežem Janem Pavlem II.

Za barevnými fotkami v třetím bloku následují rozhovory s lidmi, kteří P. Eliase Vellu poznali blízce. Jsou z Malty, České republiky, Slovenska i Ameriky. První rozhovor je proto s jeho neteří Diane a sekretářkou Dorothy Darmanin. Obě ženy jsou z Malty. Dále na otázky autora odpovídá například Kateřina Lachmanová. Byla to právě ona, kdo P. Vellu jako první pozvala do České republiky v roce 1993. Tím se odstartovala jeho dlouholetá služba v naší zemi a na Slovensku. Celkem jde o devatenáct lidí, kteří v rozhovorech prozradí, jak se s otcem Eliasem seznámili, jak na ně působí jako člověk i kněz, co se díky tomuto setkání v jejich životech změnilo.

O autorovi knihy Václavu Čápovi se můžete více dozvědět v rozhovoru, který poskytl TV NOE. Zhlédnout ho můžete zde