Představovala jsem si potemnělé náměstí Míru mezi hotelem Rozkvět a kinem před třiceti lety. Tam, kde tehdy stálo sousoší dělníků v nadživotní velikosti, dnes stojí finanční úřad. Vedle kina vyrostla nová základní umělecká škola. Dnes bylo uvnitř pořádně živo, protože zde probíhal košt svatomartinských vín. Zpívalo se a tančilo také v sousedním kulturním domě. Plno bylo i v Café kino. Před třiceti lety v kině samozřejmě žádná kavárna nebyla. Zatímco dnes panovalo téměř jarní počasí, tak tehdy byla podle pamětníků zima, sychravo a poprchávalo.

První na místo srazu dorazili tehdejší hlavní iniciátoři demonstrací manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Téměř současně přišel i Dušan Leitgeb zvaný Lobo. Manželé Jarmila a Jaroslav Pospíšilovi přinesli stejně jako před třiceti lety českou vlajku. A poté přicházeli další, kdo měli v prvních revolučních dnech odvahu přijít ve tmě ke kinu a svou přítomností dát najevo, že nesouhlasí s brutálním zásahem proti studentům v Praze.

Přesně v 17.11 hod. pustil Břetislav Habanec z mobilu přes reproduktor píseň Marty Kubišové Modlitbu pro Martu. A potom následovalo vzpomínání, povídání, aby se všichni následně přesunuli do Parku Petra Bezruče, kde uspořádalo pietní setkání vedení města Veselí nad Moravou. Těžko říct, proč bylo toto setkání v parku a ne u kina, kde se před lety vše odehrávalo. Je smutné, že v proslovech v parku nikdo nevzpomněl nikoho z tehdejších revolucionářů ve Veselí nad Moravou. Údajně se poté měl na radnici konat při příležitosti oslav Sametové revoluce raut, na který nikdo z tehdejších revolucionářů také nebyl pozván. Zajímavý přístup vedení města..

Vraťme se ale zpět k aktivistům revoluce ve Veselí nad Moravou, kterých jsem se zeptala, jak vzpomínají na události před třiceti lety, a jak vnímají současné dění v naší zemi. Tady jsou jejich odpovědi:

Hana Brigita Reichsfeld:

Mám pěkný pocit plný nostalgie. Těch třicet let uběhlo strašně rychle. Dnes jsou věci dobré i špatné. Z těch dobrých mám samozřejmě radost.  K těm špatným řeknu to, že je velmi lehké soudit a nic víc. Dívám se na to tak, co mohu udělat já, aby se děly věci dobré alespoň tam, kde se aktuálně nacházím.  Žijeme v bohaté zemi, ale z vlastní praxe a životní zkušenosti vidím, že obzvlášť mladí lidé svobodu hledají. Máme třicet let od revoluce, máme svobodu, ale jsme skutečně svobodní? Přibývá sebevražd, lidé mají deprese, a tak si myslím, že máme spoustu věcí a vymožeností moderní doby, ale ty nám radost nepřinášejí. Co přináší radost, je smysl těchto věcí. Být svobodný znamená být opravdovým člověkem a to je těžké. Je zajímavé, že dnes mnohem více šťastných lidí než v našem světě konzumu potkávám v klášterech nebo na poušti, kde lidé musí něco obětovat.

Dušan Leitgeb zvaný Lobo:

Stejně jako tehdy tady pořád cítím samopaly těch komunistů. Všichni ví, kdo se měl potrestat a nikdo se nepotrestal, proto to dopadlo, jak to dopadlo.

Břetislav Habanec:

Vzpomínky na revoluční dobu mám uchované hodně hluboko. Bylo mně šestadvacet let. Po celou tu dobu jsem slýchal, že to jednou praskne, a když to přišlo, byly to krásné dny a týdny. Dnes jsem určitě spokojený, že je to tak, jak to je, i když by mnohé mohlo být lepší.  Máme ale to základní, po čem jsme volali, a to je svoboda.

Jarmila Pospíšilová:

Ve vzpomínkách mám revoluční dny uchované dobře. Z dneška už tak dobrý pocit nemám a více se mně to nechce komentovat. S manželem je pro nás nyní středem zájmu našich devět vnoučat.

Více jsem o revolučních dnech listopadu roku 1989 psala zde

Text a foto: Lenka Fojtíková