Přiznám se bez mučení, že až do října letošního roku jsem neměla ani tušení o „nějaké Varoshi, a že je to tzv. „mrtvé město“, kam až donedávna nikdo nesměl. Dozvěděla jsem se o tom od své sestry, které kamarádka řekla, že si vše jeden rok filmovala jen z lodi z moře, a že jestli se tam dostaneme, abychom vše nafotili a udělali i nějaká videa… A tak jsem začala na internetu pátrat, proč se Varosha na severu Kypru nazývá „mrtvé město“, co se tam vlastně stalo… A zjistila jsem, že v tomto případě nevím o novodobé historii Kypru vlastně nic…

Toto jsem se o onom městě dozvěděla než jsme se tam vydali na „výlet“. Varosha je opuštěna jižní čtvrť kyperského města Famagusta . Až do 20. července roku 1974 to byla moderní, turistická destinace číslo jedna. Aby bylo možné uspokojit rostoucí počet turistů, bylo postaveno mnoho nových výškových budov a hotelů. V letech 1970 až 1974 to byl jeden z nejoblíbenějších turistických cílů nejen spousty bohatých byznysmanů, ale také například hvězd stříbrného plátna Elizabeth Taylor, Richarda Burtona, Raquel Welch a Brigitte Bardot.

Během turecké invaze 20. 7. 1974 odsud obyvatelé uprchli během jediného dne. Čtyřicet tisíc vojáků obsadilo více než třetinu ostrova. V obavě před boji zmizeli během několika hodin všichni obyvatelé i turisté. Jako lusknutím prstů se z úspěšného a turisty plného letoviska stalo město duchů. Do populární čtvrti Varosha se život nevrátil ani po více než čtyřiceti letech. Ve svých domovech tehdy lidé nechali všechno ležet a utekli doslova s holýma rukama. Věřili, že se domů brzy vrátí. Nikdy se tam ale už nevrátili. Od onoho osudného dne už letos uběhlo dlouhých sedmačtyřicet let…

Město Famagusta se tehdy dostalo pod tureckou kontrolu. Od té doby zůstala přilehlá Varosha opuštěná, oplocená, hlídaná vojáky a nikdo dovnitř města nesměl. Opuštěné budovy chátraly a v některých případech byl jejich obsah během let vyrabován. Některé ulice zarostly vegetací a čtvrť je obecně popisována jako město duchů. Od podzimu loňského roku je vstup částečně přístupný veřejnosti.

Když jsem s vědomím těchto skutečností vcházela jedno říjnové ráno naší dovolené do tohoto mrtvého města, padla na mne tíseň. Turci položili v ulici, kam mohou turisté, na silnici nový asfalt a vedle zchátralých pouličních světel je moderní osvětlení na sluneční energii. Do povolené ulice jsme vkročili brzy ráno, takže tam kromě nás, policejních hlídek, které dohlíží, aby lidé nevstupovali za pásku do polorozbořených domů a také nikam jinam, kam nesmí, ojedinělých běžců a cyklistů, vlastně nikdo nebyl.

Odpoutala jsem se od svých tří účastníků zájezdu a začala fotit. Musela jsem jít sama, abych zcela nasála atmosféru tohoto zvláštního města. Šla jsem zdevastovanou ulicí a představovala si, jak to tam v sedmdesátých letech minulého století žilo. Ve své představivosti jsem viděla plné ulice krásně oblečených a bohatých lidí, naleštěné kabriolety na silnicích a život ve vilách a stylových domech, kde se nabízely služby všeho druhu. Současné zvláštní ticho bez lidí občas prořízlo zakrákání havrana nebo to byla vrána? Kdo ví… Hlavou mně letěly myšlenky na lidi, kteří odsud museli z hodiny na hodinu utéct. Všechno ve svých domech nechali ležet, aby si zachránili holé životy. A v okamžiku, kdy utíkali, věřili, že se do svých domovů zase brzy vrátí. A už se tam nikdy nevrátili…

Dovedete si to představit? Oblečení a spotřební věci si koupíte nové, ale v jejich domech zůstaly doklady, fotky, vzpomínky na celý život, který najednou zcela neplánovaně museli začít znovu někde úplně jinde.

Když jsme se vraceli k východu, potkali jsme zájezd Poláků. Rozjásaný mladý manželský pár se se svými malými dětmi fotil u rozbořených a opuštěných domů. Nechápala jsem. Stejně jako bych se nefotila v Osvětimi, tak ani tady. Obě místa prožila sice jiný příběh, ale oba se se neblaze zapsaly do dějin. V obou případech přinesl mnoho bolesti a pocit zmaru, kdy mělo navrch zlo.

Když jsme odcházeli, viděli jsme u vchodu skupinu dětí a do ulic mrtvého města právě vjížděl také autobus naplněný turisty s průvodcem. Takto bych toto město ale projíždět nechtěla. Když šel člověk sám, mohl mnohem více vnímat tíhu toho, co se tam stalo, i když těmi ulicemi kráčel až po sedmačtyřiceti letech…

Z Varoshi jsme zamířili do přilehlé Famagusty, což z fotek poznáte. A víte, co je paradox? Po sedmačtyřiceti letech od oné tragédie vypadala při naší návštěvě také Famagusta jak mrtvé město. Turisty tam z ulic nevyhnali turečtí vojáci, ale blbej a neviditelnej vir covidu. Všechny restaurace, zahrádky i obchody proto zely prázdnotou. Zcela prázdné byly i ulice, kterými prakticky kráčela jen naše čtveřice. Občas jsme narazili na ojedinělého chodce. Majitelé obchodů a provozovatelé nejrůznějších restaurací a občerstvení marně vyhlíželi zákazníky. Pandemie udeřila i zde…

Sestra, která ve Famagustě už byla několikrát, tvrdila, že ulice, kterými jsme šli, bývaly před covidem zcela plné turistů, mezi nimiž se museli doslova prodírat. A sehnat volný stůl ve vyhlášené cukrárně Petek? Tak to byl tehdy nadlidský úkol. My jsme v prvním patře této cukrárny nyní seděli sami a o patro níž také téměř nikdo nebyl. Za kávu jsme tam zaplatili jedno euro a vynikající dobroty, co tam byly k mání, měly plus mínu stejnou cenu za kus.

Co mě ale ve Famagustě šokovalo, kolik tam bylo krásný křesťanských chrámů – dokonce katedrála. Ani jedna už ale nebyla křesťanská. Turci z nich udělali mešity. Tak z toho mně bylo moc smutno. Za celý pobyt na severním Kypru jsem nenarazila ani na jeden křesťanský kostel, kde by se sloužily bohoslužby. Všechny byly zavřené, zdevastované anebo „předělané“ na mešity. A to byla další věc, nad kterou jsem přemýšlela. Nešlo nepomyslet – dopadne takto i Evropa? Klasické mešity jsou tam snad v každé vesnici. Většinou září novotou do dálky, a jakoby demonstrovaly moc, sílu a vítězství islámu nad křesťanstvím… Smutno mně z toho bylo převelice…

A tak Evropě i nám všem přeji, aby k tomu nikdy nedošlo… První část tohoto putování po severním Kypru najdete zde.

Lenka