Když jsem tak jela krajinou Horňácka, nešlo nezavzpomínat. Tato nejvýchodnější oblast hodonínského okresu, kde je to jen skok k bratrům Slováků na Slovensko, byla totiž mým rajónem v dávných dobách, kdy jsem začínala s novinařinou na plný úvazek nejdříve ve Slováckých novinách se sídlem v Uherském Hradišti a poté ve Slovácku, které mělo redakci v Hodoníně. Dnes už jsou oba tyto týdeníky součástí Deníku.
Jedna z mých prvních reportáží byla koncem devadesátých let minulého století v Nové Lhotě primiční mše svatá P. Miroslava Kazíka, jehož rodina odsud pocházela. Nevím proč, ale jela jsem tenkrát na tuto slávu jako správný poutník na kole. Ne, tehdy jsem ještě neměla zrcadlovku a samozřejmě se fotilo na filmy. Přesný rok si už nepamatuji… Možná to bylo v roce 1998. Nechápu, proč jsem jela na kole, když jsme měli služební auta, ale možná jsem si chtěla zasportovat, protože jsem byla v tomto směru dost velký blázen a ještě plná síly. Pamatuji si, jak jsem se po docela drsném stoupání převlékala před dědinou v keři z propoceného  trika do slušného a suchého oblečení. No masakr. Je to sice jen nějakých 17 kilometrů, ale zatímco Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde žiji, odkud jsem startovala, je v nadmořské výšce 214 metrů, Nová Lhota ve výšce 484 metrů. A kdo zná cestu do této vesnice, odkud už žádná silnice dál nevede a pěšky lze jít třeba na Velkou Javořinu a jiných míst na Slovensku, jela jsem přes Suchov, kde byl pořádný krpál. Potom ale člověk valí s větrem ve vlasech z kopce do Suchovských Mlýnů, aby potom s posledními kilometry zdolával serpentiny do Nové Lhoty. Zpět si to potom samozřejmě zase sviští částečně s větrem ve vlasech.
Zpět ale k dnešku. Na Lhotky jsem potom v průběhu let jela za  různými reportážemi mnohokrát. Nikdy jsem ale nedokumentovala tamní hody svatého Matouše, na které mne pozvala Liduška.
Kostelík zasvěcený tomuto evangelistovi Matoušovi po revoluci počátkem devadesátých let opravil tamní rodák P. Josef Malár, který za komunistů utekl za dramatických okolností přes Jugoslávii do Rakouska. V zahraničí vystudoval teologii, byl vysvěcený na kněze a celý svůj kněžský život sloužil v Bavorsku. Po revoluci se vrátil do své rodné obce a sloužil zde primiční mši svatou a poté v roce 1995 opravil kostelík, ve kterém byl pokřtěný a také inicioval pořízení nových zvonů, čímž byly opravy v roce 2000 završeny. Více o P. Malárovi píšu zde.
„Mechaniku těchto zvonů jsme opravili vloni a letos jsme se po velikonočním pondělí v dubnu pustili do opravy kostela, protože zdivo ničila vlhkost. Uvnitř se musela po obvodu celého kostela obouchat omítka do výšky zhruba dvou metrů. Do hloubky to potom bylo někde až deset centimetrů. Dávali jsme asanační omítku. Potom následovala výmalba interiéru, instalovali jsme nové ozvučení, opravily se lavice a položily nové koberce. Mše se v té době slavily ve vedlejším Selském muzeu – bývalé stodole vedle kostela přes cestu,“ popsala postup prací akční kostelnice Ludmila Fojtíková, na kterou aniž by to nějak plánovala, nakonec připadla organizace oprav.
Oprava se podařila realizovat díky štědrosti podnikatelů, jednotlivců i vedení obce, které odsouhlasilo příspěvek ve výši 200 000 Kč. Stejnou částku vloni obec díky dotaci z Jihomoravského kraje věnovala i na opravu mechaniky zvonů. Všem dárcům dnes správce farnosti Boršice u Blatnice, P. Norbert Waclaw Nawrath, do  které spadá i Nová Lhota, děkoval na  závěr mše svaté. Nezapomněl poděkovat ani těm, kdo opravu podporovali modlitbami. „Velké díky patří všem, kdo se jakkoliv zapojili do prací. Bez jedno jediného ze všech by to nešlo,“ doplnila slova kněze kostelnice.
Na dnešní slavnost zamířili v horňáckém kroji nejen někteří místní, ale do kroje se nastrojili také hosté ze Staré Turé na Slovensku, s nimiž se Nové Lhotě podařilo díky spolupráci společně dosáhnout na dotace z Evropské unie, za něž na obou stranách hranice vybudovali muzeum.
Hlavní celebrant, veselský děkan a farář P. Andrzej Jan Bystrzycki mimo jiné ve své promluvě řekl: „Sešli jsme se zde, abychom poděkovali za znovuobnovení chrámu. Je dobré si vzít od evangelisty Matouše několik jeho vlastností. Je to jeho upřímnost, síla modlitby, která pramení z důvěry, že modlitbou mohu mnoho dosáhnout. Matouš byl mužem modlitby a důvěřoval Bohu. Věříme také v sílu modlitby? Tento chrám nám to má připomenout. Třetí věc, kterou bychom se měli od Matouše inspirovat jsou konkrétní projevy lásky. Matouš rozdal svůj majetek. Co můžeme dát my? Ať je žitá víra vždy v našem srdci, abychom dokázali naplňovat odkaz svatého Matouše. Nezapomeňme se modlit, nezapomeňme být těmi, kteří před Bohem stojí v upřímnosti, aby nic z naší minulosti, z naší slabosti, v nás neničilo Boží milosti. Tyto Boží milosti potom dál rozdávejme. Ať se vám to daří s Boží pomocí,“ popřál účastníkům bohoslužby P. Bystrzycki.

Text a foto: Lenka Fojtíková

NEZTRATIT ROZMĚR VDĚČNOSTI
A čím nás může ovlivnit tato děkovná, Dožínková pouť zde na Blatnické hoře u svatého Antonína. Chce nás odměnit tím, abychom ve svém životě neztratili rozměr vděčnosti a díkůvzdání. Většinou, když se vydáváme na cestu autem, poprosíme o ochranu. A umíme také poděkovat za šťastný návrat bez nehody, bez potíží s autem? Nebo i někdy s potíží v husté dopravě. Prosíme o pomoc Boha, když mají studenti před zkouškou, babičky se modlí za své vnuky a vnučky. Umíme potom poděkovat?

PODSTATNÉ MŮŽE POUZE BŮH
Tato Dožínková pouť nás vede k tomu, abychom jako jistý druh samozřejmosti vzdávat Bohu díky. Přestože žijeme v době, ve které tolik věcí dokáže moderní technika, medicína, nejrůznější přístroje, přesto zůstává to podstatné, co může jenom Bůh. Jenom Bůh může dát život, aby muž a žena zplodili dítě, aby strom vydal krásné ovoce, jenom Bůh může způsobit, že vinice nezmrzne, že plody na poli neuschnou, že klasy nechytí sněť, že neopadají švestky, že zelí, dýně a jiná zelenina nedostanou plíseň. Ano, chceme toto nosit v sobě – Bůh dal vzrůst, Bohu náleží chvála!

ENCYKLIKA LAUDATO SI
Jak víte, svatý otec František napsal encykliku Laudato si – Buď pochválen Bůh. Celá encyklika nese postoj vděčnosti Bohu a hned na počátku říká, že když nebudeme otevřeni pro obdiv a úžas ve svém životě, tak se z nás stanou jenom vládci a spotřebitelé. Ano, často slyšíme, že spotřeba něčeho narůstá, vzrůstá, ale my nechceme být jenom spotřebitelé, jenom ti, kteří mohou rozhodovat. Chceme být těmi, kteří chtějí vidět, obdivovat a žasnout. Za to můžeme prosit.

ČÍM SE NECHÁME OVLIVNIT?
A v čem nás může ještě ovlivnit tato pouť? I dnes bychom mohli v určitém slova smyslu rozdělit společnost a lidi kolem nás na ty, kteří jsou stále nespokojení. Čím se necháme ovlivnit? Není ale i v našem životě, v tomto čase tolik věcí, na které by se nás Ježíš zeptal: „A na to nadáváš? Z toho jsi nespokojený?“ Nestačí nám vzpomenout na nedalekou válku, na to, když slyšíme, kolik lidí ve světě umírá hladem a žízní, kolik dětí žije bez rodičů… Kéž bychom byli ovlivněni, že nechceme tak snadno sklouznout do stejných postojů, které vládnou světu kolem nás.

VYBERME SI
Když byli mnozí nespokojeni mezi Izraelity, Jozue řekl: „Vyberte si, kam chcete jít, kdo budou vaši bohové. Já ale a moje rodina zůstaneme věrni Hospodinu!“ Jak je potřebný tento hlas i dnes. Budou-li i dnes takoví otcové, dědové, kteří řeknou: „Já a moje rodina chci, abychom zůstali u Boha.“ Možná tvůj syn, dcera, už zapomněli na spojení s Bohem, že byli pokřtěni, že měli v kostele svatbu a pokřtěné děti, nevyčítejte jim to. Jen jim někdy řekněte: „Já zůstávám dál věrný Bohu, protože on se nedá nahradit.“

NEMŮŽEME SE KLANĚT SVĚTSKÝM MOCNOSTEM
Papež ve vzpomenuté encyklice říká, že se nemůžeme hlásit ke spiritualitě, která by opomíjela Boha stvořitele. To bychom se klaněli světským mocnostem, nebo postavili sami sebe na místo Hospodina. Kéž by bylo v našich rodinách hodně těch, kteří řeknou: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Já a moje rodina nepřestaneme věrně chodit do kostela, i když mnozí to zředili. Já a moje rodina půjdeme tímto směrem a nepřijmeme světské způsoby a návyky. Kéž by bylo hodně těch, kteří nás ovlivní jako Petr, který řekl: „Pane, ke komu půjdeme?“ Jeli ke komu jít v tomto světě? Je někdo kromě Boha, kdo nás podrží, kdo nám dá záchranný štít a ochranu nejenom tehdy, když se nám daří, ale i když prožíváme něco těžkého, bolestného. Kéž by i tato pouť přispěla k proměně našeho pohledu na náš život a svět, ve kterém žijeme.

SVĚT JE RADOSTNÝM TAJEMSTVÍM
Papež František ve své encyklice, ze které jsem vybral pár myšlenek, říká: „Svět je něčím víc než jenom problémem, který je potřeba vyřešit. Je radostným tajemstvím, které můžeme obdivovat. A tak kéž Boží milost, kterou Bůh vložil i do této chvíle, se dotkne i nás. Aby nás Bůh přitáhl, musíme mu to dovolit. A teď je ta chvíle ticha, kdy máme dovolit Bohu, aby nás ovlivňoval víc než tento svět, kterému mnohokrát chybí Duch a směr, aby nás přitahoval, abychom nezůstávali v těch svých pozemských jistotách. Ať se tak stane!“

Mši svatou před závěrečným požehnáním arcibiskup zakončil spontánní chválou a díkůvzdáním Bohu za všechny dary, které nám dává. Zvláště potom děkoval za zemědělce. „Dej nám Pane, milost, abychom dokázali říct, jako dobrý sedlák: Bohu díky, Pán Bůh zaplať za to, co dáváš.“ Také my ti Bože, děkujeme, že jsme znovu na Blatnické hoře na pouti. Každá pouť nám připomíná, že tady na zemi nejsme doma, přestože máme svůj dům, byt, zemí jenom procházíme. Je to jenom most. A právě to vydat se na pouť nám připomíná, že jednou opustíme svůj domov a půjdeme ne ke smrti, hrobu, ale k tobě Bože, a tak nám pomáhej, abychom na to nezapomínali ať jsme ve věku mladém, nebo středním, kdy nás svět různými směry ovlivňuje. Dej Bože, ať nás ovlivňuje tvé slovo, tvá nauka, tvoje blízkost. Ať dokážeme i my růst do pozice Jozua , který řekl: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Kéž by bylo hodně takových otců a matek, kteří se takto modlí a projevují. Kéž je hodně kněží, ale také otců, bratrů a sester, kteří dokážou říct s Petrem: „Pane, ke komu půjdeme? Chceme zůstat s tebou. A tak Pane díky za tvé slovo a milost. Kéž si ji neseme do svých domovů, práce, starostí, radostí všedního i svátečního života.“

Poté ještě požehnal lavičku, kterou věnoval Mikroregion Ostrožsko-Veselsko P. Zdeňkovi Stodůlkovi za jeho dlouholetou duchovní službu v tomto mikroregionu a za zvelebení poutního místa na Svatém Antonínku. Před samotným žehnáním arcibiskup řekl: „Jsem rád otče Zdeňku, že jsi přijal mou nabídku pomoct mně s prací na arcibiskupství, ale teď mám trošku strach, abys z Olomouce neutíkal na Blatnickou horu, že tady máš svou lavičku. Lavičku jsem ještě nikdy nežehnal, ale všechno bývá jednou poprvé. Bože, stvořil jsi nás jako muže a ženy a dal jsi nám nohy, abychom chodili, ale také víme, že jsme rádi s přibývajícím věkem, a na krásných místech, když se můžeme i posadit. Stojíme u nové lavičky, kterou z Mikroregionu Ostrožsko-Veselsko věnovali otci Zdeňkovi, prosíme tě, abys požehnal tuto lavičku a žehnal každému, kdo sem zavítá a usedne na ni, nebo ji bude vidět, aby pro něho byla znamením: Posaď se u Pánových nohou, zastav se, podívej se na svůj život z většího nadhledu tak, jako Marie, která sedávala u tvých nohou, kéž také každý, kdo sem zavítá, zakusí tvou posilu a povzbuzený se vrací domů. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána!“

Děkovnou pouť zakončila odpoledne adorace, kterou vedl arcibiskup Nuzík za účasti blatnického faráře P. Františka Krále a jeho kaplana P. Jindřicha Peřiny.

Kardinál Michael Czerny, S.J. laikům hned v úvodu své promluvy při mši svaté poděkoval za to, že podporují modlitbami své kněze. Ke kněžím mimo jiné uvedl:

TŘI OTÁZKY
„Nastoluji tři otázky, které mají každému z nás napomoci, abychom s přímluvou Panny Marie Karmelské uvažovali o tom, co to znamená být katolickým knězem. Jak lidé poznají, že nás poslal Otec? Ptejme se, milí bratři, jak bychom mohli lépe přijmout do svých srdcí Ducha Svatého, který v nás volá Abba, Otče?“ Co je Boží vůli pro mne, kněze, aby mne Ježíš uznal za svého bratra?

CHÁPÁNÍ KNĚŽSTVÍ
Papež František opakovaně používá výraz „duchovní zesvětštění“, když medituje o tom, co naopak neznamená být svěceným služebníkem podle Kristova srdce. Chce nás tím otevřít k chápání kněžství, které více sází na misijní působení, jak na úrovni osobní, tak na úrovni celé církve.

PŘIPOUTÁNÍ K HMOTNÝM VĚCEM
Zesvětštění obyčejně znamená připoutání k hmotným věcem tohoto světa. Ale v Evangeliu Gaudium František píše: „Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním nábožnosti a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. Jde o velice subtilní hledání vlastních zájmů a nikoli zájmů Ježíše Krista. Zesvětštění je takové náboženské chování, které se sice jeví jako bezúhonné, ale skrývá se za ním křehká a vlažná víra.

KNĚŽÍ COBY ÚŘEDNÍCI
Je velmi smutné, říká Svatý otec, když potkáte kněze, kteří jsou funkcionáři, kteří zapomněli, že jsou pastýři lidu a změnili se ve státní úředníky. Je velmi špatné, když ztrácíme kněžské cítění. Možná vyhledáváme kněžskou službu jako útočiště, v němž bychom se mohli schovat, nebo jako roli, která nám zajistí prestiž, místo abychom toužili být pastýři nestejným soucitným a milosrdným srdcem, jaké má Kristus. Zesvětštění útočí na duchovní schopnosti rozumu, vůle a srdce a pod jeho vlivem člověk přisvojuje sám sobě to, co náleží jedině Bohu. To už není chování Syna ale uzurpátora.

KOLEKTIVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ
Duchovní zesvětštění se netýká pouze jednotlivců, ale může to být duchovní patologie sdílená více osobami. Potom jedni křesťané vedou válku s jinými křesťany, kteří stojí v cestě jejich snaze o získání moci, prestiže, potěšení nebo ekonomického zabezpečení. Místo aby patřili k celé církvi s její bohatou rozmanitostí, řadí se k té či oné skupině, která se cítí být jiná nebo výjimečná. Pokud k tomu dochází v presbyteriu, má to mnoho škodlivých důsledků, které podkopávají společenství a brání evangelizaci. Výsledkem je potom, že lidé těžko mohou vnímat, že by jim takové kněze posílal sám Bůh.

PROTILÁTKY NA DUCHOVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ
Abychom mohli čelit duchovním zesvětštění, je potřeba opustit připoutanost srdce vázaného na věci pomíjejíc a na osobní prospěch a vzít za svou logiku evangelia a obětavé oddanosti. Papež František nám především připomíná potřebu autentického a hlubokého života z víry, v němž pěstujeme důvěrný vztah s Kristem. Když se modlíme liturgii hodin, učíme se umění, jak se správně přimlouvat a jsme sjednoceni s církví, která působí jako prostředník. Je to úkon věrnosti a to nejen slibu, který jsme složili v den našeho svěcení. Pomáhá nám ujasnit si naši identitu tím, že poslání služby ve prospěch našich bratří a sester stavíme do středu našeho vztahu s Kristem. Přesně proto Ježíš říká: „Kdo plní vůli mého nebeského Otce, je můj bratr, sestra i matka.“

BÝT SOUČÁSTÍ BOŽÍHO LIDU
Modlitba nám pomáhá uchovat si vyrovnanou mysl a pokojné srdce. Jak říká papež František: „Mysl, která smýšlí správně, je mysl, která neztrácí čas klevetěním o druhých. Chrání svou pozornost a vychovává se k tomu, že bude v paměti vděčně uchovávat dar vlastního povolání, udržuje v rovnováze vášně a ruce učí pilnosti. Skutečnost, že se kněz cítí být součástí Božího lidu, soustředí jej na udržování přátelství s Pánem, jež prožívá prostřednictvím svých bratří a sester. Jestliže milujeme Boha v druhých lidech, osvobozuje nás to od smutku individualismu a od riskování života beze smyslu, bez lásky a bez naděje. Tato přináležitost k lidu nás chrání od rizika, že bychom se odpoutali od reality a připadali si všemohoucí.“

PEČOVAT O SVÉ LIDSTVÍ
Kněz, který pečuje o své vlastní lidství, umožňuje Božímu lidu, aby pochopil, že jej k němu poslal Hospodin zástupů, jak prorokoval Zachariáš: „Potřebujeme kněze, kteří budou plně lidskými, kteří si dokážou jak hrát s dětmi, tak pohladit staré lidi, kteří budou schopni dobrých vztahů. Je zapotřebí kněží vyzrálých ve způsobu, jakým čelí výzvám kněžské služby. A to vše proto, aby se lidu Božímu dostalo útěch evangelia prostřednictvím jejich lidství, jež je proměněno Ježíšovým Duchem.“

PŘÍMÝ KONTAKT S CHUDÝMI
A konečně jsou to chudí, kteří nám ukazují, jak co nejkratší cestou potkat Ježíše. Právě v přímém kontaktu s nimi se učíme umění, které klade do středu našeho zájmu toho druhého. Tím, že plníme vůle jeho nebeského Otce, stáváme se Ježíšovými bratry. Ale nejen to. Stáváme se samotným Ježíšem vůči těm, jež církev svěřuje do naší pastorační služby. A tím se všem dostává přijet za syny.

PROSBA K PANNĚ MARII KARMELSKÉ
Prosme Pannu Marii Karmelskou a Matku všech kněží jejího Syna o tyto dvě milosti: Aby mně, přijatého za syny a za dědice Boží lid poznával jako poslaného od Boha, a aby mě Ježíš v mé kněžské službě přijímal za bratra. Přeji vám, abyste měli radost z toho, že následujete Ježíše a sloužíte jeho lidu. Amen!“

Kdo se nedostal na Kněžskou pouť, může se do Kostelního Vydří vydat ještě o víkendu, kdy se uskuteční tzv. Velká pouť. V sobotu 20. 7. bude v 19.00 mše sv. s P. Serafimem Smejkalem, O.Carm. a poté adorace v kostele do 24.00. V neděli 21. 7. budou na programu hned čtyři mše sv. – v 7.00 s P. Janem Vianneyem Hanáčkem, O.Carm., 8.00 s P. Antonínem Příkaským, O.Carm., 9.30 s P. Vojtěchem Kodetem, O.Carm. a v 11.00 s P. Václavem Brožem, O.Carm.. Ve 14.30 letošní pouť k Panně Marii Karmelské zakončí svátostné požehnání a rozloučení s poutníky. No, a kdo to letos nestihne, bude muset zase rok čekat, tak neváhejte a vyražte na Vysočinu!
Pro mne je cesta do Kostelního Vydří vždy velké dobrodružství, protože na Vysočině navzdory zapnuté navigaci obyčejně bloudím a nakonec se ke klášteru dostanu úplně přes jiné vesničky než jsem původně myslela, že pojedu. Rozhodně stojí ale zato tam jet!

Všem přeji krásné léto a jen dobrá setkání s milými lidmi

• Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
• Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
• Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
• Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
• Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
• Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
• Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
• Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
• Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
• Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
• Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
• Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
• Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
• Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
• Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
• Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
• Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
• Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
• Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
• Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
• Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
• Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
• Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
• V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
• To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
• Bůh slyší každou naši modlitbu.
• Modlitba je náš dech.
• V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
• Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
• V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
• To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
• Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
• Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
• Symbolem Boha je dobrota.
• Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
• Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
• Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
• Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
• Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
• Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
• To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
• Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.

• Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
• Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
• Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
• Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
• Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
• Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
• Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
• Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
• Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
• Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
• Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
• Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
• Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
• Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
• Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
• Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
• Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
• Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
• Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
• Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
• Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
• Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
• Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
• V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
• To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
• Bůh slyší každou naši modlitbu.
• Modlitba je náš dech.
• V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
• Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
• V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
• To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
• Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
• Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
• Symbolem Boha je dobrota.
• Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
• Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
• Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
• Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
• Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
• Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
• To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
• Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.
• Otec chce navázat osobní vztah s každým jednotlivcem. Pro Boha neexistuje lidstvo, pro Boha jsou lidé. A ti lidé, to není dav, to jsou jednotlivci se svým životním příběhem. Každý je důležitý! My se musíme ptát, co prospívá těm konkrétním lidem a ne řešit nějaké imaginární globální, kosmická témata. Lidé potřebují Boha, jeho lásku a Bůh chce být pro každého osobním Bohem. Ježíš se nikdy na lidi nedívá jako na dav a svou přízeň věnoval vždy těm nejslabším a nejmenším.
• My jsme ti závistiví, nemáme radost, když se někomu daří, ale ne Bůh. Ten se raduje nad návratem každého, nad vším, co dobrého se děje. Když se bez závisti radujete, že se daří Boží dílo. Podle toho poznáte, že máte srdce Boží. Bůh má radost a do té radosti nás zve. To je radost otcova srdce a tím celého nebe z každého ztraceného, který se dal nalézt, každého mrtvého, který přijal dar života, každého závislého, který byl osvobozen ze své závislosti, z každého ubitého a poníženého, který se nalezl jako dítě Boží a nalezl svou důstojnost Božího dítěte, přestože je hříšník.  A tou cestou k radosti je naše obrácení, abychom smýšleli a jednali jako Bůh a ne jako lidé zatížení mentalitou tohoto světa.  Učíme se to.
• Víra není pocit. Víra je, že vezmu zapravdu to, co říká Pán Ježíš. K tomu je nesmírně důležité, abychom měli odvahu se do otcových rukou svěřovat.
  Mám moc rád modlitbu odevzdanosti do Otcových rukou Charlese de Foucaulda:
  
  Můj Otče, odevzdávám se ti, učiň se mnou, co se ti zalíbí. Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mne, na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám ti ji, můj Bože s celou láskou svého srdce, protože tě miluji a protože je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou bez míry – s nekonečnou důvěrou, protože jsi můj Otec.

• Je důležité, aby otcové ve svých rodinách žehnali svým dětem, rodině. Co to je požehnání? Dobré slovo nad člověkem, přání dobra, které může dát jenom Bůh. A otec, když žehná svým dětem a své rodině, svolává dobro, které může dát jenom nebeský Otec, proto je tak důležité, abychom žehnali. Pán Ježíš nás vybízí, abychom žehnali všem! I těm, kteří nás proklínají, a je důležité, abychom si žehnali navzájem, abychom si přáli dobro, aby maminky žehnaly svým dětem a vzájemně sami sebe stavěli pod moc Boží.
• Jsme povoláni všechno v životě dělat pro Ježíše a ne pro sebe. Od chvíle, kdy je Pán Ježíš s námi, celý náš život je určován jím. Všechna křesťanská radost vyrůstá z přítomnosti Boha, který je v našem srdci, společenství, modlitbách, slavení. Půst, naše modlitba, naše dobré skutky a celý náš život má smysl pouze ve spojení s Kristem. Jenom on určuje, co je v životě důležité. Pro nás je důležité, abychom jeho měli ve středu svého života, a aby všechno, co prožíváme, bylo ve spojení s ním a pro něj ke slávě Otcově.

A tady jsou fotky z odpoledního programu. Úplně jsem zapomněla napsat, že letos je pro účastníky Duše Slovácka zajištěné také hlídání malých dětí. V sobotním odpoledni za dětmi zavítal kouzelník. Podle fotek to vypadá, že se děti hodně bavily.

I sobotní duchovní obnovu zakončila adorace. Při ní došlo na závěr k takovému milému okamžiku. Více zde

Podrobné zpravodajství naleznete příští týden v Katolickém týdeníku. Do novin se ale vejdou pouze dvě fotky, a tak jich více zveřejňuji k přiblížení celé akce zde. Dnes poutníci ráno v šest hodin vyrazili z Antonínku do Veselí nad Moravou. Přestávku na svačinu si udělali v atriu Městkého úřadu ve Veselí nad Moravou a potom už přes park vyrazili do přístaviště Baťova kanálu, kde se k nim při plavbě do Strážnice přidal olomoucký biskup Josef Nuzík. Právě on bude ve strážnickém kostele Nanebevzetí Panny Marie sloužit v 18 hod. mši svatou a po ní bude následovat beseda na téma: Co je pro mě biskup. Pan biskup prozradil, že se na tuto besedu moc těší.

No… Byly to úplně jiné oslavy Cyrila a Metoděje na Velehradě než jaké jsem zažívala před lety. Až na jednu výstavu věnovanou 75. výročí ukončení druhé světové války nebyl vlastně žádný doprovodný program… Ani stánky nebyly. Snad jen tři, kde si bylo možné koupit pití, párek a víno… A nikdo u nich téměř neseděl… V sobotním podvečeru se v bazilice uskutečnil modlitba za naši vlast a potom následoval Večer lidí dobré vůle. Přímo na místě ho sledovala hrstka vyvolených, mezi nimiž převládali politikové a zástupci církve. Docela dost mne zklamala hlavní hvězda večera v podobě slovenského zpěváka Mira Žbírky. Až do včerejšího odpoledne jsem si myslela, že je to stále takový skromný a spíše tichý nekonfliktní chlapec (navzdory jeho věku…). Trpělivě jsem čekala bezmála hodinu než skončí zkouška, abych se ho zeptala na dvě fakt banální otázky. Absolutně ale neměl zájem komunikovat , prchal a dal jasně najevo, že jsou pro něj novináři obtížný hmyz. No co už… Asi má špatné zkušenosti. To Jura Pavlica byl mnohem vstřícnější a naprosto ochotný krátce „pokecat“. Prozradil mně, že na Velehradě nechyběl ani v roce 1990, když sem přijel po revoluci na první návštěvu papež Jan Pavel II. a byl to pro něj zážitek, na který se prostě nezapomíná.

„Jak jsem prožíval koronavirovou dobu? Museli jsme zrušit koncerty, takže jsme čtyři měsíce nehráli. Byl jsem doma, ale stále něco dělal. Rozhodně jsem nezahálel. V první fázi jsem se snažil uklízet, ale i psát. Teď nás čeká v Uherském Hradišti koncert 11. července. V rámci Slováckého léta vystoupíme na stadionu. Další vystoupení budou následovat v rámci projektu s Hankou a Petrem Ulrychovými a Javory Beatem. Na to se těším, protože už jsme spolu hráli na Špilberku a v kongresovém centru ve Zlíně. Potom budou koncerty v Telči (29. 7.a na zámku ve Valticích (30. 7.),“ vyjmenoval skvělý muzikant a zpěvák Jiří Pavlica, co ho čeká v nejbližší době.

Ty letošní oslavy byly ale na Velehradě doopravdy zvláštní… Až mrazivě na člověka působil pohled shora na poloprázdné nádvoří s hromadou neobsazených židliček… Uvidíme, jak to bude vypadat příští rok, jestli se podaří obnovit masová účast věřících nebo půjde vše do úpadku… I fotografů – novinářů tam bylo poskrovnu… Když jsem zaslechla, jak se regionální redakce scvrkávají, tak jsem si říkala, že se vracíme v tomto směru jakoby do předrevoluční doby, kdy bylo maximálně pár lidí v krajských redakcích a ti pokrývali jednotlivé okresy z krajské centrály… Já zažila ještě devadesátá léta, kdy byly v okresech redakce plné lidí a všichni měli co dělat… No ta doba je zjevně pryč…

Pokud by někoho zajímalo, jak jsem letošní Velehrad viděla přes hledáček fotoaparátu, může mkrnout na reportáž, kterou jsem ze dvou dnů na Velehradě udělala pro Zprávy z Moravy. Najdete ji zde Kromě fotek je k tomu i pár písmenek

Tak se mějte nádherně a užívejte léto!!! Lenka

„Skrze New Age dochází k přepisování určitých hodnot v pohledu na člověka. Cílem New Age je, že si člověk z každého učení vybírá pouze něco a vše vede k tomu, aby si vystačil ve všem sám a už k ničemu nepotřeboval Boha. Vše se smíchá bez rozmyšlení dohromady a člověk se pomaličku krok za krokem vzdaluje Bohu, aniž by si toho zpočátku všimnul. Může mít přitom dobrý úmysl, ale zároveň je naivní,“ řekl v úvodu misionář.

Poté podal své osobní svědectví, v němž prozradil, že si něčím podobným před dlouhými roky prošel sám. Dostal se tehdy do kontemplativního prostředí, kde byl zcela otevřený nasávat duchovní hodnoty, s nimiž se do té doby ještě nesetkal. Meditoval, kontemploval a věřil, že tyto techniky přicházejí z tradice církve. Začal se dostávat do kontaktu se svým nitrem a prožíval určité probuzení. Později ale poznal, že se skrze tuto meditaci a kontemplaci neobrací na Boha, ale noří se do určitého prázdna. Netušil a nerozlišoval, co se děje. První plody byly lákavé. Cítil se sebejistý, trošku nadřazený nad druhými, protože se u něho začaly rozvíjet určité mimořádné duchovní schopnosti. Začal cestovat astrálním světem, kdy se duch oddělil od těla, což prožívají například i lidé, kteří prošli klinickou smrtí. V tom okamžiku člověk necítí fyzickou bolest, ale prožívá hluboký pokoj a jakési potěšení.

„Zpočátku jsem si to užíval a neuvědomoval jsem si, že prožívám falešnou mystiku. Postili jsme se, nejedli maso, denně jsem meditoval tři až čtyři hodiny. Díky tomu jsem se naučil techniku dostávat se mimo své tělo. Kromě této zkušenosti jsem cvičil i jógu. Byl jsem tak pružný, že jsem se dokázal dostat do určitých asán, což jsem si před tím nedokázal ani představit. Měl jsem stále touhu hledat hlubší duchovní život. Oči se mně ale otevřely, až když jsem odešel z tohoto prostředí. Začal jsem prožívat negativní ovoce všeho tohoto učení. Myslel jsem si, jaký jsem borec, že si umím sám navodit stavy radosti a odpojit svou duši od těla. Myslel jsem si, že už si ve všem prostě vystačím sám a nepotřebuji Boha. U mne se tato „nepotřeba“ Boha projevovala tím, že jsem přestal chodit ke svátostem. Když mne napadlo, že bych k nim mohl jít, cítil jsem uvnitř sebe hluboký odpor. Stále jsem nevěděl, co se děje, netušil jsem, že jsem svázaný kvůli falešné mystice. Mělo to dopad i na mou psychiku. Z nějakého důvodu jsem začal prožívat velký vnitřní strach, existenciální úzkost a přišly také myšlenky na sebevraždu. Dokončoval jsem školu a nebyl jsem schopný se soustředit. Dnes vidím, že jsem měl na své mysli jakýsi závoj. Později jsem si uvědomil, že jsem se pustil do oblastí, které víra zakazuje, překračovat určité hranice falešné mystiky, když to děláme naivně a v dobré víře, tak toho přesto zlý duch zneužívá. Jakmile se otevře legální právo zlého, tak on je legalista a bude otevírat cesty, aby nás silně utláčel skrze negativní pocity. V prostředí, v němž jsem žil, se spojoval zen buddhismus s učením pouštních otců, hledala se vzájemná propojenost. Člověk zpočátku neměl dojem, že je tam nějaký rozkol. Spojovala se jóga s křesťanskou meditací, astrální cestování s kontemplací,“ vrátil se misionář ve vzpomínkách na svou zkušenost z nechtěného odklonu od křesťanství.

Součástí odpoledne, které pořádali františkáni z Uherského Hradiště ve spolupráci se společenstvím Ruah, byla také mše svatá. Tu sloužil  P. Felix Mária Žiška OFM. Ve své promluvě řekl:

„Dnes nás apoštol Pavel napomíná, abychom dávali pozor před různými učiteli, kteří se nedrží nauky Kristovy. Je krásné, že právě dnes zaznívají tato slova, která nám přišel říct misionář Václav Čáp, protože dnešní doba ráda manipuluje Božím poselstvím. Různými způsoby uzpůsobuje Boží nauku k tomu, aby vytvořila něco, co už není Boží poselství. Musíme dávat pozor nejen na učitele, kteří jsou vidět někde v popředí, ale i sami na sebe.

Musíme dávat pozor nejen na to, jak hlásáme Boží nauku, ale hlavně jak ji žijeme, protože toto může být někdy náš problém. Na jedné straně můžeme říct, že vyznáváme katolickou víru, ale náš život o tom už vůbec nemluví a je spíše podle našich osobních představ. Vidíme to právě i v tom, co říká Ježíš, když sleduje ty, kdo dávají v chrámu příspěvky do pokladnice. Mnozí si tehdy mysleli, že dávají doopravdy mnoho. Ježíš ale nepochválil všechny. Vyzdvihl jednu ženu, která si myslela, že dává oproti ostatním málo.

Co tím chce říct? Jakým způsobem máme zaujímat i my postoj. V tomto je nám velmi dobrou učitelkou Panna Marie, která se naučila pokoře a úžasné mírnosti. Titulujeme ji jako Matka církve, Královna nebes a všechna ta vznešená pojmenování, která jsou v loretánských litaniích. Přesto vidíme, že v Božím slově nacházíme velmi málo toho, coby ona sama řekla. Dalo by se říct, že téměř nic, protože to není ani promile celého toho Božího textu, které bylo zachováno.

Kdybychom se ale podívali na život Panny Marie, tak je skutečně stoprocentně prožitý podle Božího zákona. Ale ne pro zákon, ale pro zákon. Lásku, kterou pociťovala ze strany Boha Otce, lásku, kterou cítila v jeho přízni přesto, že ne vždy cítila jistotu, ne vždy měla ve všem jasno. Vždyť ona sama zanechala jedno svědectví své vnitřní pochybnosti, když řekla: „Jak se to stane? Vždy muže nepoznávám?“ Tehdy dostala od Boha skrze anděla ujištění, aby se nebála, neměla strach, protože Bůh ví, co dělá, Bůh je na tvé straně. A tady vidíme krásnou mírnost Panny Marie. Tato její zkušenost byla přetavena o několik roků později právě v tom, když se zjevuje Boží požehnání a Boží moc v Ježíšovi na svatbě v Káni Galilejské. Marie chce něco udělat, přichází za Ježíšem, aby pomohla novomanželům. On jí tehdy řekne, co je mu po tom? Marie navzdory tomu řekne: „Udělejte všechno, co vám řekne!“ Chtěla nás tak naučit, abychom udělali všechno, co nám řekne.

Co nám říká Ježíš? Neříká nám, abychom dělali mnoho, ale abychom dělali všechno, co chce on. Naštěstí od nás nechce mnoho. On chce všechno a v tom je rozdíl. Pokud by totiž od nás Bůh chtěl mnoho, tak se nedoplatíme, nedovedeme v sobě najít sílu, talenty a dary. Nedokážeme najít prostředky, abychom naplnili to mnoho. Pokud ale Bůh řekne, že chce všechno, chce nás takové, jací jsme – slabí, křehcí, ale plně důvěřující.

Možná řeknete, že je to těžké. Ano, je to těžké, ale je to možné. Je možné říct Bohu: „Pane, já ti dávám všechno, dávám ti sebe celého. Je to možné? Je, protože je to rozhodnutí mé vůle, víry, naděje, lásky. Určitě bude chtít každý den znovu a znovu zopakovat toto rozhodnutí. Znovu nás totiž strhne naše jiná vůle, která je narušená hříchem a je nedokonalá. Dá se ale přijít k Pánovi a říct mu: „Vidíš, jaký jsem? Zase jsem zhřešil. Znovu jsem zapomněl, že chci být s tebou, ale děkuji ti, že jsi mně svou láskou ukázal, že mohu k tobě znovu přijít.“

Marie byla vždy při Ježíšovi. Byla s Ježíšem i u kříže. Tedy i tam, kde to bylo těžké a musela poslouchat, jak se všichni jejímu synovi vysmívají a opovrhují jím. Slyšela všechny ty posměšky. Myslím si, že ji to velmi bolelo a bylo to velmi těžké.

Přesto stála se svým synem u jeho kříže, i když její srdce a vůle toužily po něčem jiném. Ne po potlesku ani po slávě. Ona toužila dělat všechno, co od ní chtěl její syn – být stále na straně Boží milosti. Prosme i my o tuto milost, abychom si vždy volili být s ním a dělat všechno to, co pociťujeme, že od nás Bůh chce.“   (konec přepisu kázání) Setkání na Antonínku zakončila adorace.

Další akci františkáni na Svatém Antonínku pořádají 27. června, kdy se zde od 14 hod. uskuteční první Motorkářská pouť s následným žehnáním motorek. Tato pouť byla kvůli koronavirové pandemii přesunuta z dubna na konec června. Druhý den (28. 6.) bude už tradiční pouť Sekulárního františkánského řádu. V 8.30 bude nejdříve modlitba u hrobu P. Antonína Šuránka v sousední Ostrožské Lhotě, kde se tento kněz narodil a probíhá proces jeho blahořečení. V 10.30 bude následovat mše svatá na Antonínku. Na duchovní program naváže od 14 do 20 hod. divadelní odpoledne s divadlem MIMo, Janou Ungerovou a loutkoherečkou Lenkou Sasínovou. Chybět nebude ani výuka pantomimy pro děti.

Na Antonínku zaznamenala a fotila: Lenka Fojtíková